eraserhead komentáře u knih

Oproti první knize docela razantní kvalitativní sestup.
Strach má skvělou zápletku a výborný rozjezd. Fotografická část s vegetariánkou (sám jsem vegetarián, ale asi bych takto nevyváděl) je vrcholem povídky a možná i celé této knihy. Což je vlastně problém té povídky, protože to je sotva její půlka a není to jejím hlavním vyvrcholením. To pravé vyvrcholení mi připadá hrozně slabé a, nevím, jak to přesně formulovat, samospásné, těch náhod v něm je na mě trochu moc (padouch má - překvapivě - strach a to z toho - překvapivě - co jej nakonec potká), celé mi to vychází hodně do prázdna.
Pekelný závod je lehce úsměvné nic. Poměrně nezajímavá nuda. Barker v ní použije pár dobrých obratů a zajímavých nápadů, ale celkově mi z toho vychází dost tuctová neoriginální záležitost.
Jacquelina Essová: Její poslední vůle sama o sobě možná není zase nějak moc výborná povídka, ale v rámci celé knihy působí rozhodně nejlépe. Má dobrou atmosféru, zajímavou zápletku, typicky barkerovské zázemí. Rozhodně nejlepší povídka této knihy. A vlastně nakonec jo, je to výborná povídka.
Hříchy otců jsou poměrně zvláštní. I když ta zápletka je až na hranici naivní infantilnosti. Možná se vám bude chtít smát, jako mě se tu a tam chtělo, přesto je třeba uznat, že to Barker myslel zcela vážně a přesně tak to napsal. A napsal to dobře.
Když o tom tak přemýšlím, Nové vraždy v Rue Morgue jsou vlastně povídkovým remakem. Barker prostě vzal Poeovu povídku a dal jí moderní háv, zcela ve svém stylu (zoofilie - i když v tomhle případě to je spíše homofilie). Není to špatné, jen je trošku problém, že pokud jste původní předlohy znalí, trošku to ztrácí to kouzlo překvapení.
Druhá kniha krve je oproti první slabší. Slabší ale hlavně v tom, že v ní Barker trochu více popouští svému stylu, své fantazii a představám a někdy to doznává forem, kterým musíte přijít na chuť. A to se zřejmě ne vždy a ne každému povede. Barker umí (uměl) rozhodně lépe. I v povídkové formě.

3 15.03.2013

To byl samý Tolstoj, Dostojevskij, Gogol, Puškin... Proč mi doteď nikdo neřekl o Andrejevovi? A jeho výborné sondě do posledních hodin několika odsouzenců k trestu smrti? Jak je u této edice snad již zvykem (ještě tomu nebylo jinak), výborný výběr a nádherné setkání. Andrejev má velmi jednoduchý, prostý, přesto niterně poutavý styl a všech sedm odsouzených dokázal vykreslit hodně povedeně. Budu se muset poohlédnout po nějakém dalším Andrejevově díle.

7 13.03.2013

Když jsem, po mnoha letech od prvního čtení knihy, narazil na stejnojmenný film, řekl jsem si, jak mohli natočit film podle těch pár stránek, jež Barkerovu šestisvazkovou povídkovou sbírku uvádí. Taky jsem pak po shlédnutí ten film znechuceně zahodil. Ale teď, když jsem si jeho První knihu krve oprášil, jsem ke svému překvapení zjistil, že ten úvod je neskutečný. Jen na několika stránkách, pomocí několika odstavců, hromádky a vět a pytlů slov vytvořit jeden z nejlepších povídkových úvodů, který je povídkou sám o sobě. Skvělé.
Půlnoční vlak smrti klame názvem, protože vlastně vůbec není o vlaku ani metru. Je o městě. Výborná makabrózní povídka, jen potvrzující kvalitativní status Barkerovy sbírky (minimálně prvního dílu). Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že ji hodlají zfilmovat, protože právě pro svoji niternost, oduševnělost a bizarní obsažnost, mi připadla nezfilmovatelná. Nakonec se mi filmová verze líbila jen o něco méně, než tato povídka.
Když jsem knihu četl poprvé, povídka Azrael a Jack mě vůbec nebavila a říkal jsem si, proč takovou blbost Barker do knihy vůbec dával. Možná jsem ale tehdy byl jen začínající horrorový fanda natěšený jen na litry krve, bolest a utrpení a nedokázal ocenit jiné (lepší a hodnotnější) polohy horroru. Po těch patnácti letech jsem však dozrál já, nebo povídka, protože mě teď naprosto rozsekala. Břitká, svěží, humorná, bizarní (chudáci kočky), tak trochu jiná, originální.
Z Blues prasečí krve doslova smrdí ten puch prasečích hoven a každý šramot okolo vás se mění v prasečí kvičení. Tohle je Barker. Beznadějnost, pokřivená linie reality, neskutečné odrazy v rozbitém zrcadle. Člověk bažící po nesmrtelnosti. Skryté stránky lidské existence.
Barker začínal u divadla a pojímal ho po svém. Až bych se divil, kdyby nenapsal něco jako Sex, smrt a hvězdy zář. A kdyby to pojednávalo o něčem jiném, než povídka pojednává. Protože spojím-li si jeho jméno s divadlem, vyjde mi vždycky toto. Opět skvělá povídka (až si říkám, proč u nich Barker nezůstal, když mu šly tak dobře).
Města v horách jsou opravdu bizar. Ani ne tak tím, že snad poprvé ve své tvorbě Barker zabrousil do nijak očesávaných vod homosexuální orientace hlavních hrdinů, ale tím, s čím se homosexuální pár jeho hlavních hrdinů nakonec setká. Je to taky první případ, kdy podle mě Barker svou bujnou fantazii zavedl za hranici, kdy jí popustil moc a nechal ji vystoupat do zbytečně vysokých výšin. A taky má dost divný závěr. Ale pořád je to v rámci kvalit celé knihy.
Takže? Clive, byl jsi výborný povídkář a skvělý horrorový autor. Škoda, že už nejsi ani jedno. Nechtěl by jsi mi udělat radost? A napsat třeba Sedmou knihu krve? Horrorovou?

4 11.03.2013

K mé vlastní nelibosti mě překvapilo, že dvě nejlepší povídky (Adolfína Karla Švandy ze Semčic a Souboj s kamenem E. Lešehrada) z této knihy jsem četl již jinde. Ostatních osm povídek pak osciluje mezi vcelku dobrými (Hodinky pana Balabána, Meteor strýce Žulijána, Z říše snů, Ohrožené lidstvo) a nudnými. Úvodní Znamenité a podivné příhody pana Prášílka jsou spíše jen takovým trošku delším vtipem, jednoduchým, prvoplánovitým a znatelně násilně humorným. Herbanimal je naprosto až neuvěřitelným úkazem toho, jak zkazit dobrou zápletku, neúměrně a až za samotnou hranici snesitelnosti natahovaná povídka, která se zabývá vším možným jen ne zápletkou, která od ní pořád neustále utíká k bezvýznamným věcem je skoro za trest a až se mi bude chtít, narazím-li na nějaké dílo Čapka-Choda, přeskočit ho. přitom ta zápletka není špatná a těšil jsem se na rozuzlení, které však je jen poplatné tomu bezduchému tlachání celé povídky. přiznám se, že o čem vlastně jsou poslední dvě povídky Rekviem a Dinah vůbec netuším, byť Dinah se z větší části alespoň dobře čte. Snaha umožnit nahlédnout do dnes již takřka stoleté historie české fantastické literatury se ocenit musí, stejně tak však musím konstatovat, že (alespoň u mně) se ona snaha minula účinkem. Jak jsem již psal, to nejlepší jsem již četl jinde a jen doufám, že šlo o špatný výběr ze širších možností, ne o konečný fakt, že zde nic lepšího nevzniklo. Za zmínku určitě stojí doprovodné ilustrace, ty jsou mnohdy mnohem fantastičtější a zajímavější než psaný obsah. A poněkud nezvyklý formát knihy. Až přemýšlím, jestli neubrat tu třetí hvězdu. Opravdu jsem čekal trochu více.

11.03.2013

Za nejlepší pozorovatele a popisovatele mechanismu fungování kapitalismu nejen počátku 20. století jsem vždycky považoval Uptona Sinclaira a právě B. Travena. Traven svou výbornou knihou "Bílá růže" toto postavení jen ptovrdil. Bílá růže je totiž jakýmsi bedekerem, příručkou, úvodem do kapitalismu 20. století.

"Dravost je rozhodující pro vývoj jednotlivce i pro vývoj celého národa. A svrchovaně rozhodující je pro vývoj velkokapitalistické společnosti. Dravost určuje tempo rozvoje moci a dravost určuje proto také volbu prostředků, jichž se používá k dosažení cíle: stát se vlivnou a vládnoucí silou v mezinárodním hospodářském životě. Svou výstavbou a podstatou, svými cíli a pracovními metodami, jakož i svými problémy se moderní velkokapitalistická společnost málo liší od státu. Jediný viditelný rozdíl je snad v tom, že velkokapitalistická společnost bývá obvykle lépe organizovaná a rozumněji a obratněji řízená než stát."

Traven ve svém příběhu nádherně odkryl pozadí fungování velkých korporací, ale i údělu a místa jejich zdánlivých odpůrců, tedy dělníků a odborů, v kapitalistickém systému. Nejen tedy kapitalisté, ale i samotní pracující a organizace, vzniklé na jejich podporu, tedy odbory, od Travena dostávají pěkně na frak. Oprávněně. Traven totiž ukazuje, že i oni jsou mnohdy jen součástí celého systému, který s nimi počítá, využívá je a předvídá (často i podporuje) jejich konání.

"Zaměstnávala vynikající americké, anglické a švédské geology a dobře jim platila. V jejích službách byl obrovský štáb topografů, jejichž úkolem bylo zmapovat a vyměřit území. Topografům už platila méně než geologům, neboť jejich práce byla méně ceněna. proto chodili topografové často ubozí a otrhaní jako tuláci. Geologové byli hospodářsky i společensky poněkud blíž ředitelům, aby jim mohli našeptat do ucha dobré tipy pro nákup půdy obsahující naftu. Topografové byli naopak blíže proletariátu, a protože to jako studovaní lidé nechtěli dobrovolně uznat, museli pracovat víc a v horších podmínkách než dělníci, kterým bylo srdečně jedno, jsou-li nebo nejsou-li pokládáni za proletáře. Topografové mohli také mnohem snáze vyletět z práce než silní stavbaři vrtných věží, topografů bylo jako smetí; kdežto stavbaři byli drzí jako opice a nestyděli se, když neměli práci ve svém oboru nebo když je vyhodili, protože zmlátili předáka, nakládat třeba v konzervárnách rajčata."

Ač se příběh odehrává takřka před sto lety, výborně ukazuje, že ve své podstatě se ten kapitalismus a systém obecně, nijak zvlášť nezměnil. Přesvědčilo mě o tom několik příkladů ze současnosti. Vždyť co jiného je současná mediální nicka Ornella, než jen obyčejná románová zlatokopecká kurvička Betty? O podobném tahu, o němž jsem si zrovna dnes, jen den po přečtení této knihy, přečetl v článku:
http://www.novinky.cz/domaci/295055-trh-s-vyplatou-davek-si-rozdelilo-par-firem-policie-stiha-i-otce-kristyny-koci.html
se v několika podobách dočtete i v této knize. Věci se mění, některé ale ne, některé zůstávají pořád stejné.

"Při vší své chytrosti a právnické učenosti nepomyslil licenciado Perez na to, že se kukuřice přece jen musí pěstovat, chce-li ji člověk mít nebo koupit. Někde se kukuřice přece jen pěstovat musí. Ale licenciado žil v jiném světě, kde bylo možno oddělit půdu a kukuřici od sebe, aniž z toho vznikly problémy. V jeho světě byly vztahy: kukuřice a půda, člověk a půda zcela oddělené. V jeho světě nebyla už kukuřice kukuřicí, nýbrž produktem. V jeho světě se říkalo: "Co je nám do těch, kteří přijdou po nás? Po nás potopa, hlavně,ž e s televizí v ložnici. Půda, půda, půda. Co je to půda? Potřebujeme půdu pro těžbu anfty, abychom mohli krmit své automobily. Kukuřice? Půda pro kukuřici? K čertu s tím zblblým Indiánem. Když budeme potřebovat kukuřici, protože jsme všechnu půdu proměnily v naftová pole, vyrobíme si ji strojově a koupíme si ji v konzervách."

Základem románu je střet nejen mezi dvěma světy, dvěma systémy, ale hlavně mezi dvěma hodnotovými filosofiemi. Není třeba dodávat, že ač nezviklaný misantrop, kterého již nic, čeho se lidské plémě dopustí nepřekvapí, kniha mě hodně zasáhla a i když jsem věděl, jak to všechno skončí (neb to jinak skončit ani nemohlo), nechybělo málo, abych neuronil slzu. Protože pokrok, naneštěstí, nezastavíš. protože pokrok postupuje kupředu, opět naneštěstí, jen v té fyzické a mechanické rovině, v té duševní a myšlenkové stojí na místě nebo (hůř) couvá.
Bílá růže je prostě dost silný kafe. Nepříjemnější proto, že kafe nepiju, páč patří k tomu nejodpornějšímu, co do sebe lidé lijí.

2 05.03.2013

Jel jsem dnes na úřad pro novou občanku a ač mám rozečtenou jinou knihu (vytištěné PDF vydání Demonów polského autora Łukasze Śmigiela) a nechtělo se mi s ní tahat, hrábl jsem bez přemýšlení po tomhle, že mi to alespoň zpříjemní čekání, než přijdu na řadu. Čekání mi to zpříjemnilo, to je fakt, vyšlo to akorát, dočetl jsem poslední verš knihy a zrovna jsem šel na řadu. Jen mi to přišlo tak nějak trošku bezobsažné. Tedy, samotní Adam a Eva, úvodní Modlitba k bohyni paměti se mi hodně líbila a utkvěla mi v paměti doteď (což není případ právě Adama a Evy):

Prosťáčci na trh bosi nosí
třesavku kůži z vlastních zad.

A radní nad ní krčí nosy.
A stříhají si na kabát.

(...)

"Lůzy smí slepnout,
Múzy ne!
Kdo by se ujal bezhlavého stáda?"

Šiktanc si hrát se slovy a významy umí, to jo. Ale Adama a Eva mi šli prostě jedním okem tam a druhým ven. Možná to bylo tím místem a tou dobou a snad bych se k tomu měl po čase vrátit... Možná mi jen tenhle styl poesie nesedí... Možná neumím některou poesii plně docenit.... Možná mi stačí, že na mě působí takhle... Ale četlo se to hezky.

5 25.02.2013

Takhle při čtení se zdá být ta horolezčina brnkačka, pár týpků přijde pod kopec, začnou se na něj zlehka drápat, vysekají pár dírek do ledu a občas romanticky přespí někde zavěšeni na stěně na lanech. Ovšem jen než dojde na obrazové přílohy. To pak v člověku až zatrne a začne horolezce považovat za blázny. proč to ty lidi vlastně dělají? Asi ze stejného důvodu, proč já už domů natahal přes tisíc knih (taky si spousta lidí z mého okolí často klepe na čelo) nebo jiní lidé své tělo vycpávají silikonem do nepřirozených tvarů... Protože chtějí. Nikdy bych s nimi nikam nelezl, ale takhle zprostředkovaně knižně to má sílu zaujmout a strhnout i nehorolezce jako jsem já. Vůbec jsem nečekal, že bude Kuchařova kniha tak čtivá, poutavá a zajímavá. Čekal jsem jen suché a díky hantýrce nesrozumitelné popisy. Hantýrky tu sice je dost (plotny, exponovaný odštěp, skalní výšvih, přetraverozvávání apod.), je však zaobalena do tak nádherných popisů, že člověku ani nevadí, že přesně neví, o čem jde řeč a neumí si to ani představit (opravdu nevím, co představit pod pojmem skalní výšvih).Některé hantýrkové výrazy však časem prokouknete (délka lana, dobírání). Kuchař se v příhodných chvílích věnuje historii popisovaných míst a občas odbočí i k obecnějším věcem. Samozřejmostí je zmiňování, popisování a vzývání horolezecké etiky a kolektivního ducha. Všechno namíchané a odstupňované (české skály za bukem přes Alpy, Kavkaz až po expedici do východního Hindukúše) ve správném poměru. Nejlepší ej kapitola o výstupu na Eiger, to je fakt maso. V horolezecko-cestopisné literatuře nemám zrovna přehled (tohle je tuším dokonce teprve druhá takto zaměřen kniha, co jsem četl), ale určitě ji můžu vřele doporučit. Já s knihou strávil velmi příjemné chvilky.

2 22.02.2013

Titulní hrdina první třípovídkové novely Knulp je prostě kámoš, kterého jste si vždy přáli mít. pohodový týpek. Příjemný a velmi sympatický. Fyzicky a hmotně nemá vůbec nic, než svůj šat, přesto je bohatší než většina lidí z mého okolí s nimiž musím sdílet stejný prostor a dýchat stejný vzduch. Knulp jako člověk i jako novela jsou totiž ztělesněním a adorací prosté a čisté radosti stejně prostého a čistého života. Knulp vás obejme, pohladí, obohatí. Bude vám s ním nádherně. Přesně tak, jak má s opravdovým přítelem být. (*****) Podobně povídková druhá novela Klingsorovo poslední léto se výborně přizpůsobuje příběhu. Vypráví totiž o starém malíři a ve spojitosti s tím autor přistoupil k velmi barvité, až fantaskní a éterické formě vyprávění. Které se zabývá spíše myšlenkami, filosofií a pocity, než "tvrdým" odvíjením příběhu. Díky čemuž mi Klingsor zprvu neseděl a moc mě nebavil, někde od druhé půle mě však začal strhávat (skvělá část Klingsor píše Ludvíku Ukrutnému) a nakonec jsem odhalil krásu řečeného. Závěr Klingsora je pak již naprosto výborný. (****) S poslední povídkou Pouť do Země východní jsem to měl přesně naopak. Zpočátku mě to hodně bavilo, pak však děj začíná protahovat různými prostředími, stavy a situacemi - od té prvotní se dostane až někam, kde by to člověk nečekal - aby v závěru nabral až kafkovskou atmosféru (soudní část). (***) Jak se říká, není každý den posvícení, ale i tak jsem pořád nenarazil na knihu z této skvělé edice Světová četba, která by mě nebavila, nebo padla pod nepříjemný průměr. Není to ani tato,

1 20.02.2013

"Budete míti paštiku,
až zemřete,
v té slavné nebes šíři nad oblaky!
Pracujte a modlete se,
ležte při tom na seně,
budete míti paštiku v nebi, až zemřete!"

"Svět je příliš krutý, Rudý""
"Svět ne. To jen ti prokletí blbci, kteří v něm žijí. Nemuseli bychom takto trpěti – kdybychom nebyli tak nevědomými."

Upřimně a nejjasněji řečeno, Zpívající vězňové jsou až dokonalým odrazem své doby. V dobrém i zlém. K jejich vlastní újmě jim nejvíce škodí ta dlouhá doba, která od jejich napsání uběhla. Protože to hrdinské, nadšenecké, čestné a entuziasmem zapálené vznešené provolávání lepších zítřků a pevné víry ve svůj boj a svou pravdu (byť je z velké části pravdou objektivní), již dneska působí spíše kontraproduktivně. Byť kdo je znalý a v problematice má alespoň trochu přehled musí uznat, že ve své (tedy tehdejší) době to prostě takhle bylo. Ten útlak a represe, kdy byli lidi zavírání, trestáni a biti JEN za mluvení (tedy svobodný projev) o věcech, které dneska jsou běžnou součástí lidského života (i díky úporné víře – což mnohým dneska nijak nedochází - a boji lidí, o nichž Zpívající vězňové pojednávají – ony ty věci totiž jen tak nespadly z nebe) činil tu zarputilost a neochvějnou víru nutnou součástí života. Ono těm lidem tehdy opravdu mnohdy nic jiného nezbývalo a jejich myšlenky byly tím jediným, co měli, a co jim prakticky nikdo nemohl vzít. Vždyť již to bude skoro 100 let, co byla tato hra napsána. A kdo od Sinclaira četl více, ví, že se tím zabývá (různou intenzitou a v různých podobách) neustále. Tohle je z mého pohledu jeho nejpropagandističtější dílo, mnohem okatější, než cokoliv jiného (např. výborná věc "Jsem Tesař!"). Po většinu času pro dnešního čtenáře, byť i má vnitřně k projednávané tématice a přednášeným názorům hodně blízko, jen těžce stravitelné. Opravdu, hrdinova pevná a neochvějná víra a přesvědčení, stávající se světlem a jediným hnacím motorem jeho života působí mnohdy až nepříjemně a negativně. Ale asi si tím projde každý a v jistém ohledu neochvějná víra (ne jen v tom duchovním, náboženském rázu) činí člověka jiným, z vlastního pohledu až "nadřazeným". Zpočátku mě to hodně nudilo, pak došlo na formou i obsahem a myšlenkově vynikající flashbackovou část pojednávající o životě a strastech hlavního hrdiny a jeho manželky Nelly ["Ptal jsem se ho jen, jak by ses mohla uchrániti těhotenství, a on vyskočil jako střela. Pravil, že je to vůle pána Boha. Buď plodný a množ se! Řekl jsem mu: pro Krista, muži, z čeho očekává Bůh, že rolníci mají živit rodinu? Je to vůle Boha, že salátu spadlo až o 40 centů za koš? Je to vůle Boha, že pomeranče hnijí na zemi?"], jež je opravdovým a realistickým odrazem tehdejší doby a života. Ostatně ony snové flashbackové scény, kterých je ve hře více, jsou tím nejzajímavějším, nejpoutavějším a citově nejúdernějším. Škoda, že jich je tak málo a většinu hry zabírají jen do zblnutí opakované propagandistické popěvky a zkostnatělé až fanatické proslovy (často mimo tehdejší i současnou realitu). Ještě štěstí, že Sinclair v jiných svých dílech dokázal, že umí napsat výborné sociálně-politicky zaměřené dílo s nápadem, obsahem a myšlenkou. Zpívající vězňové jím naneštěstí nejsou. Je to jen jednoduchá propagandistická hra pro rychlou spotřebu. Která sice má svůj důvod, odráží reálné skutečnosti a vychází z nich, ale zde ze všeho nejvíce účel světil prostředky a přání bylo otcem myšlenky. Kromě již zmíněné scény tak potěší hlavně překlady některých songů popraveného proletářského písničkáře Joe Hilla (jestlipak syn Stephena Kinga ví, čí jméno si vybral jako pseudonym – ostatně, on i onen písničkář toto jméno používal jako pseudonym). Přesto všechno je (i díky autorově předmluvě) tato hra historickou hodnotou, pokud se o danou problematiku (postavení pracujících a represemi proti nim počátkem 20. století v USA) zabýváte. Tohle Upton Sinclair vždycky uměl ve své tvorbě dobře zachycovat a archivovat. Zde tedy jen z části, ale vlastně i ten zapálený entuziasmus a neochvějná, až oslepující a matoucí (oblbující a od reality odtrhující???) víra hlavních hrdinů k tomu tak nějak patří. Pokud se ke knize ještě někdy vrátím, určitě ji nebudu číst celou, ale jen vybrané zajímavé, hodnotné a vnitřně obohacující a poutavé scény. Ale jsem rád, že ji vlastním, už jen proto, že dneska ji asi jen tak nikdo už nevydá.

1 17.02.2013

Kdysi před lety mě s Vianem seznámil koupel si dvající flanďák a bylo to seznámení velmi příjemné. Pak mi Vian cestu skřížil ještě dvakrát Rozruchem v Ardenách a Pěnou dní, které mě moc nepřesvědčily a spíše mě přivedly k myšlence, že krása Flanďákovy koupele byla čistou náhodou. Mravenci, respektive vetší část jejich povídek, mě přesvědčili, tyto pochybnosti rozehnaly a utvrdily mě v tom, že Vian je poměrně zajímavý, svérázný a fantazií kypící kujón. Prvních pět povídek sbírky (Mravenci, Učenliví žáci, Cesta do Konostrova, Rak a Instalatér) mě naprosto rozsekaly. Naprosto. Během jejich čtení jsem se vznášel v literárním nebi a prožíval všechny slasti, které je dobře napsané a vhodně napsané slovo a z nich skládané věty schopno poskytnout. Vrněl jsem blahem. Až mi přišla obrovská škoda, že další povídky již byly trochu slabší a "nejnormálnější" Komparsista pak jaksi obsahově (ale i to je pro Viana typické) vyprázdněný. Možná kdyby nebyl tak dlouhý, bylo by to lepší. Ocenit musím i závěrečný medailonek Jiřího Pelána. Precizní, procítěná a oduševnělá práce.

3 17.02.2013

Knihu jsem vlastně coby horrorový fanda kupoval pro svého malého syna, abych ho postupně mohl seznámit s různými strašidly, monstry a horrorovými postavami, neboť jsem si myslel, že je to takto laděná kniha pro děti. Když jsem se do ní zalistoval, zjistil jsem, že tomu zcela tak není. Již některé povedené kresby kresby mého kluka docela vystrašily a ani doprovodné texty k jednotlivým postavám, bytostem a monstrům se s tím nijak nemazlí a perou do čtenáře, hrůzu, strach, krev a bolest hlava nehlava. Překvapil mě obsahový rozsah a výběr popisovaných postav. Kladně. Rozlišení mezi Nosferatu a Draculou je myslím přínosné, zařazení např. Jasona Vorheese mě mile překvapilo. Potěšila mě spousta mě dosud neznámých bytostí, monster a mýtických tvorů (Kaliban, Fenrir, Fafnir, Sleipnir nebo Rumpelstiltskin). Celé je to rozděleno do čtyř částí - filmová monstra, literární monstra, pohádková monstra a mýtická monstra. Takže si na své přijdou jak fantasy milovníci Tolkienovské Středozemě, tak horroroví strašáci (Netvor z Černé laguny patří k jednomu z velmi milých překvapení), tak i milci antických a severských bájí, ale i ti, co se rádi bojí u pohádek. Kniha mě velmi potěšila. Jak po výběrové stránce, tak po stránce ilustrací a i ty doprovodné texty byly mnohdy velmi informativní (někdy ale ne, ale to v menší míře).

15.02.2013

Olalá. Tohle jsem opravdu nečekal. Trochu mne mrzí, že mi chybí 2. antologie... a že jsem byl nucen skočit z první rovnou na tuhle třetí. Protože ten kvalitativní skok mezi první a touto je fakt obrovský a vůbec jsem ho nečekal. 3. antologie českého horroru neobsahuje špatnou povídku. Nějaké slabší ano (Duše stromů, Cesta po rozbité silnici, Ostrov snů), ty ale krásně vyvažují povídky dobré a vynikající (z těch nejlepších jmenujme alespoň Výzkum [nejvyšší příčka knihy], Zahrada, Spáči). 3. antologie českého hororu mi udělala obrovskou radost, protože na prach rozdrtí jakékoliv pochybnosti o nekvalitě či neschopnosti českých autorů a autorek napsat dobrý až vynikající horror. Do chystané 4. antologie českého hororu (má vyjít v červenci 2013) jsem posílal svou povídku. Po přečtení této části se mě zmocnily obsavy, zda projde kvalitativním sítem. Výběr povídek je totiž třeba pochválit. 3. antologie českého hororu obsahuje všechno, co má dobrá antologie obsahovat - napětí, atmosféru, trochu té originality, humor, dobře a kvalitně napsané povídky, z nichž ani jedna neklesá pod průměr. Tohle všechno zapřičiňuje, že se nijak neostýchám 3. antologii českého hororu označit za jednu z nejlepších, ne-li přímo nejlepší antologii českého povídkového hororu. Děkuji za ni a doufám (a přeji) že v tom budou vydavatelé pokračovat dál, protože bylo-li jejich částečným cílem ukázat, že i v Česku se dá napsat dobrý horror, jejich úsilí bylo splněno.

14.02.2013

Jsem zastáncem toho, že i Češi (a Češky) [včetně občanlů a občanek Slovenska] horror umí, jak v literární tak i filmové podobě. Jen se jim musí dát prostor k tomu to ventilovat a pilovat. A to je právě to, co myslím, že českému horroru chybí. Není moc možností publikovat, není moc možností získávat odezvu a kritiku široké čtenáířské obce a podle toho upravovat a pilovat vlastní horrorovou tvorbu. Proto jsem rád za každou šanci, za každý ostrůvek, který se na poli českého horroru objeví. Nemá to nic společného s nějakým vlastenectvím, jen si prostě myslím, že dobrý horror může za určitých podmínek vzniknout kdekoliv, tedy i u nás. A samozřejmě jako sám píšící a tvořící autor vím, jak moc potěší a povzbudí možnost někde publikovat. V tomto ohledu jsem byl hodně rád, když jsem se o této sérii antologií českých horrorových povídek dozvěděl. A již samotný fakt její existence se sám o sobě, samozřejmě, prolíná do hodnocení, protože ta radost je veliká. S obsahem už to tak slavné není, i když musím přiznat, že jsem to čekal trochu horší. Ty povídky nejsou vyloženě špatné, některé jsou i docela dobré, jen se potýkají s klasickými "neduhy" jako neoriginalita (pocta E. A. Poeovi "Tvář za zdí" je až moc doslovná, místy až násilně) nebo slabá pointa (Nebojte se, nemůže nám to ublížit, Kouzelná skříňka). Najdou se však i potěšující kousky. Povídka Čí jsou tady ty dary je výborná v tom, že končí dobře a šťastně, byť z ní mrazí a je typicky horrorová. A takových povídek moc není. Ze všech však sálá snaha napsat dobrou, čitelnou a žánrovou povídku. A to se počítá. Těším se na další části antologie. V létě se má objevit již čtvrtá.

11.02.2013

Kvalitativně velmi rozkolísaná antologie obsahující velmi špatné, dětinsky naivní (nebo naivně dětinské) povídky, ale take velmi výborné povídky, mnohdy až na hranici horroru, z nichž velmi mrazí. Funguje to tedy jako přehled tehdejší světové sci-fi literatury, ovšem ne jako přehled toho nejlepšího. Povídky jsou rozděleny do tří částí, třetí jeví se být nejlepší. Zarytější (než jsem já) příznivce sci-fi ale asi potěší více, než mě. Obecně mě to moc neohromilo. Abych pravdu řekl, nad zařazením některých povídek mi opravdu zůstával rozum stát.

8 09.02.2013

Zdlouhavé, nudné, nezáživné. Tak 60% románu je jen vata. Tímhle románem jsem před lety s Barkerem skončil. Dosud jsem nečetl nic, co napsal po tomto svém románovém homosexuálním coming outu a rozhodně se k tomu nechystám. Dokud Barker ještě míchal své pojetí velmi temné fantasy s horrorem, tak to šlo, ale tohle není ani temná fantasy a horrorového tu je jen velmi málo. Barkerova fantasy mi prostě nesedí. Mysterium obzvláště, protože neobsahuje (až na pár vyjímek) prakticky nic, čím by zaujalo, navíc jsem v něm viděl až moc paralel (opisování?) s Barkerovým filmem Lord of Illusions.

30.01.2013

První půlku knihy jsem zhltl na jeden zátah. Když na začátku probírá pařížskou surrealistickou skupinu a Dalího příchod k ní, je to parádně napsané a poutavé čtení. Jenže pak se to začne věnovat jen samotnému Dalímu a ne že by to bylo špatně napsané nebo nezajímavé, ale začal jsem postupně zjišťovat, že se mi Dalí jako člověk jeví velmi, ale opravdu velmi nesympatickým. A to ne, že bych jeho dílo nějak sledoval, ale tak nějak mi z toho vyšlo, že Dalího je možno/třeba pojímat ze dvou rovin - jako umělce a jako člověka a myslím si, že zrovna on je ten případ, kdy se tyto dvě věci (obdiv k nim) nemusí vůbec, ale vůbec slučovat. Nic z toho však moc nezpochybňuje fakt, že Dalí byl opravdu velmi zvláštní člověk. A že některé věci, některé jeho myšlenky nebo činy mi byly sympatické, cituji: "Skutečná spirituální kultura člověka tkví v jeho schopnosti vyjádřit své perverzní myšlenky." Snad proto Dalí psal básně v nichž oslavoval řitní svěrač své sestry :-). Dalí byl podivín skýtající mnoho (nechci psát úchylek) neběžných pocitů, stavů a slastí (v mnoha jeho fekálně-narcistně-masturbačně-voyersko-homosexuálních úletech mi chyběli už jen velmi mladí chlapečci), myšlenek a postojů. Ať už akčních či reakčních. Je svým způsobem opakem Leni Reifenstahl - tu umělecky spolupráce s nacistou Hitlerem zabila, Dalí oslavoval a podporoval fašistu Franka a nic se nestalo. Kniha velmi zajímavá, pokud, stejně jako já, k ní přistupujete jako někdo, kdo o Dalím ví jen to, že maloval podivné obrazy a nosil směšný knír (o Gale, velmi zvláštní ženě jsem neměl ani páru). Z tohoto hlediska však nemohu konstatovat, nakolik je věrná a pravdivá, protože nemám s čím srovnávat. Ale tak nějak doufám a věřím.

2 20.01.2013

Mohl bych citovat až bych se z toho zbláznil. Z filosofických směrů mi je existencialismus asi nejblíže. Zjistil jsem to i díky této knize. Václavu Černému všechna čest. Krásně napsané dílo, které se mi nechtělo přestat číst. Hlavně kapitola hovořící o svobodě nebo vztahu existencialismu k marxismu mi mluví z duše. A samozřejmě, jak tvrdí Sartre: "Peklo jsou ti druzí!" To sedí jak prdel na hrnec.

17.01.2013

V dnešní době, která nás (většinu) naplnila jakýmsi nikdy neukojitelným pachtěním za dokonalostí, skvělostí a úžasností, kdy očekáváme dokonalý obraz, dokonalý zvuk, aniž by jsme rozdíly mezi tím a oním dokázali rozlišit našim pouhým okem či uchem, se nám může zdát prostota, jednoduchost a tepoucí životnost nicotností. A nebo ne, nebo nás taky může prostý, jednoduchý, strohý, přesto životem naplněný a překypující (na rozdíl od mnohých FullHD 5.1 zvukových příběhů) příběh rybáře, který si vyjede na moře a po tři dny zápasí s ním a jeho obyvateli, přesvědčit, že práve v té prostotě a jednoduhosti s e skrývá krása a dokonalost. Ano i já zpočátku trošku tápal, co je na tomto kraťoučkém románu (novele?) tak skvělého, jak by se dle hodnocení mohlo zdát. Jsem rád, že jsem to musel trošku hledat, nechat se tím pohltit a že jsem to pak nakonec našel, trošku hlouběji, než jsme dnes zvyklí to objevovat, ne tak povrchně. Jako by Hemingway přesně odhadl ten okamžik, kdy by mohl začít nudit a tak to tam napral a ukázal, v čem spočívá krása - příběhu, života, člověka. Začátek a závěr příběhu je takřka dokonalý. Pravda, asi to není pro běžné čtení, protože se na to člověk musí naladit a musí s tím příběhem komunikovat. A to možná ne každý dnes očekává.

9 16.01.2013

I když se to nezdá, tahle kniha má své kouzlo. U mě možná trochu nostalgické, protože mě seznámila se Simmonsem a Martinem. Stephen King už se dostal do situace, kdy je jeho tvorbu možné hodnotit dvěma měřítky – v kontextu jeho vlastní tvorby jsou jeho tři povídky snad čistým průměrem, v kontextu obecného hodnocení samozřejmě velmi příjemným nebo chcete-li čitelným nadprůměrem. Přemístění je velmi příjemně komický příběh, Kecky sice neoriginální a zápletkou trochu mdlé, ale jsou dobře napsané a Věnování je na Kinga možná trochu nečekaně nechutné, přesto typicky Kingovské. Abych pravdu řekl, Simmons mě trochu zklamal, byť druhá jeho povídka Vanni Fucci v pekle strádá, osudu se nepoddává je to nejlepší z celé knihy. Komediální horror jak vyšitý. Nápadité, zajímavě napsané, velmi humorné a přiměřeně horrorové. Metastáza se dobře rozjíždí, ale velmi slabě končí, ten konec je takový podivný. Iversonovy jámy mají velmi příjemné okamžiky, je to však snad první povídka co jsem četl, u níž je více než 60% pouhá vata. Ta povídka až nepochopitelně dojíždí na to, že je neskutečně zdlouhavá, nezáživná a nudná. Dokud se nedostane k tomu hlavními a nesviští (naneštěstí jen na velmi krátký okamžik) jako po másle. Možná proto jsem Simmonsovi dosud nedal druhou šanci a nečetl od něj nic jiného. Martinova Proměna kůže je velmi povedeně, nápaditě a svým způsobem originálně napsaná možná až novela na tradiční horrorové téma. K seznámení s tvorbou tří autorů je kniha jak dělaná. Již znalé čtenáře možná nepřekvapí, možná ale ani nijak neuškodí. Mám tu knihu ale rád, rád se k ní vždy po nějakém čase vracím.

3 13.01.2013

Občas ani nedovedu napsat, proč se mi některá kniha líbí. Čím si mě získala, proč se pohodově, nádherně a jako po másle četla. Čím mě dokázala strhnout a učinit součástí děje, prostředí a času, v níž se její příběh odehrává. To je právě i případ Hráče. On je to v podstatě tuctový, ničím originální příběh, kterých jste nejen z té doby snad možná (určitě) četli již povícero. Hráč je totiž příběhem jednoho ruského mladíka, cestujícího po zahraniční, hrajícího ruletu a několika lidí, kteří ho obklopují a jímž kříží svou cestu životem. Je to výpověď o jisté sortě lidí, o jisté společenské třídě, jejích zvycích, postojích, názorech žijících v jisté době. I když je to časově a dobově ukotvené, vlastně je to nadčasové, změnili-ly by jste jen dobu a kulisy, stejně tak by se to mohlo odehrávat i dnes. Má to lehce kritické zabarvení. V tomhle ohledu opravdu nic světoborného. Asi to tedy bude vykreslení jednotlivých postav, co mě tak bavilo.

2 07.01.2013