eraserhead komentáře u knih

Náhled do prapočátků horrorové (tehdy ještě strašidelné nebo hrůzné) literatury a jejího základního kamene - povídky. S tím se trochu pojí to, na co v závěru doslovu upozorňuje samotná editorka antologie Marie Švestková: "k strašidelným a hrůzným povídkám, zvláště těm starším, je třeba přistupovat s jistou shovívavostí." A přesně o tom to je. Klady této antologie bych rozhodně nehledal v kvalitě a originálnosti zařazených povídek. Neznamená to, že nejsou dobré, některé z nich dokonce výborné, znamená to jen to, že témata, která propírají a na jejichž bedrech se jejich prostřednictvím rodila hrůzostrašná povídka, již dnes mohou dnes působit již vyčpěle, obzvláště, připočteme-li k tomu dobový styl vyprávění. Přesto, taková RAPPACINIHO DCERA, SMUTEČNÍ ZÁVOJ, SKOKAN (a to mě Poe zrovna dvakrát nebere), CO VYPRÁVĚLA STARÁ CHŮVA nebo nejlepší povídka antologie VLKODLAK, patří k velmi kvalitním povídkám nejen svého žánru. Ke slušnému průměru se pak řadí valný zbytek povídek (HISTORKA ŠUMAŘE WILLIEHO, MARKHEIM, ŽENA ZE SNU, STRÁŽ U MRTVÉHO nebo vlastně nestrašidelný PŘÍŠERNÝ ŽENICH. Z konceptu antologie trošku vybočuje zajímavá, trochu čapkovská a až se mi chce napsat haškovská, komediální sci-fi VYPRÁVĚNÍ O SÍLE ODPUDIVÉ. Naopak, velmi mě zklamal sheridan Le Fanu se svým poměrně nezáživným a nudným NEODBYTNÝM DUCHEM. Bude-li se na knihu nahlížet z pohledu současného horroru, pravděpodobně neobstojí. Její krása však spočívá právě v tom, že je ten pohled třeba trochu natočit. Každopádně, kniha má v žánru své místo, svůj důvod, své opodstatnění a neměla by chybět v žádné hororrové knihovničce.

2 07.07.2013

Co k tomu říci? Těší mě fakt, že jsem se ke knize dostal až po nějakých 14 letech od jejího vydání, je to lepší díky tomu srovnávání, co se za tu dobu zlepšilo nebo ne. Feminismus, respektive feminismy, u nás neměly nikdy ustláno. Proč, i o tom v knize hovoří různí lidé z různých pohledů a ohledů. Kniha je smrští různých názorů a pohledů. U některých příspěvků lze souhlasit s něčím, u některých se vším. Každopádně se počítá ona pestrost a neideologický/myšlenkově jednotvárný a jednostrunný přístup k dané věci. A pro mě velmi potěšující fakt, že mnohdy je zde feminismus pojímán jako problematika společná jak mužům tak i ženám, což mně, jakožto člověku považujícího se za feministu (byť hřešícího) hodně pozitivně nalaďovalo. Pravdou asi také je, že ke knize bude možná trochu jinak přistupovat (chápat) čtenářka a jinak čtenář, i když oba budou v názoru na téma v podstatě sladěni (některá prohlášení žen mi moc neseděla). Obrovská studna chytrých, moudrých a pravdivých citováníhodných názorů, za všechny jeden jediný: "Pro muže je svůdně pohodlné přijmout pravidla hry, podle kterých je ctěn jako ten, kdo má vyšší zájmy, kdo má právo si hrát, kdo musí mít vyhrazen čas na relaxaci, kdo může občas vypadnout z role věrného manžela nebo kdo může, ba má být poněkud brutální, aby nepřestal být "chlap". Zapadnout do této dobové patriarchální pohlavní role a myslet si o ní, že je odvěká, poetická a pro chod světa nezbytná, znamená vlastně zbavit se autenticity, vyměnit své jedinečné bytí za prefabrikovanou pověru."

3 03.07.2013

Uvědomuji si, že již několik desetiletí nepatřím do věkové kategorie čtenářů podobných knih, ale i přesto jsem během předčítání synovi často přemýšlel, jak nízko bych se svou věkovou hranicí musel jít, aby byla kniha pro mě. Pravda, ve své době to možná mělo nějaké opodstatnění, ale dneska si myslím, že je to právě tak akorát pro 3-4 leté děti, seznamující se s tajemi a postavami různých pohádek. Syn si docela užíval ilustrace a podle nich vybíral, o čem chce číst, takže jsme to brali poměrně na přeskáčku a některé postavy vůbec, protože je odmítal. Některé položky jsou i zajímavé a obsáhlé, většina však dost zkratkovité a tu a tam se najdou i takové, u nichž ani ty pouhé tři čtyři odstavce neřekli vůbec nic. Jako by autor dostal napsat tuto knihu příkazem a moc se mu do ní nechtělo. Nevím. Dostala se mi do rukou až teď (ani nevím odkud), možná kdyby mi bylo o 31 let méně, mluvil bych jinak.

30.06.2013

S nějvětší pravděpodobností jedna ze tří nejlepších horrorových knih vydaných v českém jazyce. Tam se dostala možná ani ne tak samotnou kvalitou povídek (ta je trošku rozkolísaná), ale hlavně přístupem editora Jana Zábrany, projevující se jak výborným a citování hodných pasáží plným tématickým úvodem, ale i jednotlivými medailonky k autorům a jejich povídkám, kde se dozvíme něco jak o autorovi, tak i jeho povídce, nebo povídkách. V tomhle ohledu snad až unikátní a ojedinělá práce (srovnatelná a možná i o kus vepředu, s Hlasem krve). Zábrana nešel zcela na jistotu, kromě klasiků žánru (Poe, Bierce, Lovecraft, Bradbury - o jehož kvalitách a výsostném postavení na nejčelnějším trůnu horrorového povídkového žánru svědčí například fakt, že on jediný má v antologii celé tři povídky - Dahl) se poohlédl i po autorech a autorkách a pracích, které s horrorovým žánrem nejsou spojováni/y tak často (Maupassant, Stevenson) nebo prakticky vůbec (Virginia Woolf, Faulkner, Malaparte). Nalezneme zde tak povídky naprosto grandiózní, čelní představitelky daného formátu a žánru: Jedné letní noci, Sredni Vaštar, Vítr, Kostlivec, Skopec na porážku, Pán z Prahy, Lidé od vedle, Moucha. Naleznete zde povídky stojící na pointách, které vás rozsekají na maděru: Malý svět Lewise Stillmana, Růže pro Emilii. A pak povídky od autorů, které vás dostanou nečekaně: Černý vítr, Dáma v zrcadle: Odraz. Ale i klasické lepší průměry. Lupiči mrtvol, Hrůzný stařec, Strašná povídka, Berenice. Pro ctitele a ctitelky žánru, milovníky a milovnice krátkých povídek, milce a milkyně mrazení a ultimátních point doslova povinnost. Tohle pohladí na duši.

9 29.06.2013

Tématický výběr povídek na pomezí horroru a sci-fi se docela povedl. Natolik, že každá (tuším až na jednu povídku, která je podle mě čistá sci-fi, ale to je subjektivní detail) z uvedených povídek může být stejně tak čistým horrorem, jako lehce temnou sci-fi. Ukazují, že ona pomyslná hranice oddělující tyto dva fantastické žánry umí být velmi tenká až neznatelná, a že horror má se sci-fi stejně tolik společného, jako oba žánry dokáží být odlišné a samostatné. A pestré, protože se podíváme do kosmu, něco z kosmu se podívá k nám, nahlédnéme do zákulisí různých věděckých pokusů, lidské psychiky i nerovného boje s podivnými viry a nákazami. Za pozornost jistě stojí povídková předloha nejen Carpenterova hitu The Thing nazvaná KDO JE TAM?, broučí invaze zlodějů těl OTEC, TA VĚC, radioaktivně komická, ale velmi hnusná povídka ZROZEN Z MUŽE A ŽENY nebo jeden z největších klenotů světové horrorové povídky vůbec ORANŽOVÁ JE BOLEST, MODRÁ ŠÍLENSTVÍ. 13 různorodých (kvalitativně i obsahově) povídek od takových autorů jako Robert A. Heinlein, Ray Bradbury, Philip K. Dick, Isaac Asimov, Dean Koontz (vůbec první povídka, co jsem od něj kdy četl), Dan Simmons nebo rambotvůrce David Morrell. To prostě nemůže zklamat.

8 24.06.2013

Ellen Datlow a Terri Windling se podařilo sestavit opravdu reprezentativní vzorek horrorových a fantasy povídek. Pravda, mě osobně fantasy moc nebere, ale i z tohoto žánru se tu objevily pozoruhodné povídky, jako např povedená fantasy romance VTĚLENÍ, zábavné sci-fi fantasy DVEŘE NĚKAM nebo velmi úsměvná dospělácká verze Doby ledové NA TOMTO KONTINENTU UŽ NIKDY OBĚDVAT NEBUDEŠ. Většina fantasy povídek jsou však jen nudné nezáživnosti. pro mě, samozřejmě, vyznavače žánru pravděpodobně potěší. Chuť spravují mezní povídky, fantasy horrorový syrově realistický pohled na Petra Pana PETR, nebo nehorrorový horror z něhož hodně mrazí NÁVŠTĚVNÍ KNIHA a ohromně zábavná PŘÍŠERA. Z toho horrorového ranku bych určitě vyzdvihnul hned úvodní pecku vyprávěnou v přítomném čase KRÁSNÉ NESTŘÍHANÉ VLASY HROBŮ, ukazující, jak dobře se autor Ramba cítí v horrorovém žánru, naprostou žánrovou pecku a jednu z nejlepších horrorových povídek co jsem četl TRNATEC, velmi poetickou DRUHÁ NEJKRÁSNĚJŠÍ ŽENA NA SVĚTĚ, krátkou jendohubku SAKO Z MÝVALA, makabrózní BRAILLOVU ENCYKLOPEDII, až tradiční Japonskou atmosférickou duchařinu s poetickým názvem PIVOŇKOVÝ LAMPION nebo MĚSÍČNÍ PÍSNĚ o dívcé, která si nasadí brouka do hlavy. Tuhle knihu miluju ještě z jednoho důvodu, má krásně zažloutlé a stářím voňavé stránky, k nimž dost často čichám. Inu, není nad vlastní osobní fetiš.

5 19.06.2013

Inu, největší fanoušci číslo jedna, by asi neměli psát knihy o svých idolech. Navíc je to skoro pořád to samé, přesun, boj, výhra, vůdcova genialita. Nakonec jsem to přestal brát jako nějaký historický životopis a četl to jen jako příběh jedné postavy (ono to vlastně nic jiného ani není). Kupodivu jsem pak začal objevovat i zajímavé okamžiky. Alexandr byl v podstatě takový řecký Hitler v kapesním vydání. Možná, díky obdivu autora, občas trošku humánnější (ale věřte největšímu fanouškovi číslo jedna, když mluví o svém idolu). Autor se to sice snažil tu a tam napravit obecnou kritikou, ale nakonec to stejně všechno zkazil úplně posledním odstavcem (30 část VII knihy). Ale jo, nakonec to nebylo zase až tak špatné.

1 11.06.2013

Patrně nejlepší (anti)utopie, která se mi dosud dostala do rukou. Naprosto grandiózní nástup, eruptující v geniální (jak formou tak obsahem) třetí kapitole, který před nás přednese střet dvou různých (a rozdílných) forem lidské civilizace, lidského světa, lidského žití a vlastně i dvou pojetí lidství samotného a to způsobem, který přednáší, do protikladu staví a i objektivně kritizuje obě pojetí zároveň. Vlastně jejich střetem samotným pomáhá odhalovat klady i zápory obou přístupu k lidskému životu. A to je na knize strašně krásné a hrozně silné. A kdo by byl řekl, že se z toho nakonec vyklube "obyčejné" romantické drama. Negativně (ne nějak silně) jsem vnímal jen dvě věci, že román a jeho síla postupně trošku slábne a zbytečně velké zapojení šejkspírovských citací společně s faktem, že na těchto citacích byl částečně stavěn základ některých kapitol a okrajově i subzápletek. Ale jinak velmi silná kniha.

10 04.06.2013

Jednoho dne mi žena oznámila, že si objednala knihu. Fakt, že tím narušila můj knižněnakupovací monopol mě docela potěšil. Když mi sdělila, že jde o Padesát odstínů šedi, přiznám, se, že jsem protáhl hubu. Ale pak jsem si řekl: Alespoň si to přečtu. Jsem si plně vědom faktu, že nejsem cílová skupina románu. A to ani vzdáleně z letadla. Proto se budu snažit zaměřit jen na obecná a co nejšířeji platná a vnímaná fakta. Tedy ani ne tak na to, o čem příběh pojednává (tedy obsah), jako spíše hlavně na to, jak je napsaný (formu). Protože, ruku na srdce, naivní, jednoduchý, kýčovitý, sterilní a předvídatelný románek dvou mladých dokonalých lidí, to opravdu není příběh, po kterém bych v knihovně sahal (často). Na druhou stranu úplně v klidu přiznávám, že stejně naivní, jednoduché, kýčovité, sterilní a předvídatelné jsou i akční filmy, na které dost často koukám (snad proto, že jsem jejich cílovou skupinou). Začnu pozitivy, pravděpodobně jich bude méně. Román se opravdu čte příjemně, lehce a rychle. o tom žádná. Otázkou je, jestli to - u tak obsáhlého románu - stačí. Mě moc ne. Knihu jsem si během čtení pocitově rozdělil do tří částí. První část, ta seznamovací, oťukávací a přibližovací, mě překvapivě bavila docela dost. Je nejpestřejší, nejpoutavější a nejzajímavější. "Tělesná" střední část, kdy dojde ke spojení a na sex, popravdě ničím nepřekvapí a mě osobně nezaujaly ani ty erotické scény, hlavně proto, že čím jich je více, tím jsou stereotypnější (někde po půlce jsem je už přeskakoval). No a poslední část mě už skoro štvala, svou zybtečností, rozvláčností, nezáživností a plácáním se v bahně. Posledních dejme tomu 200 stran je jen nudná zbytečná šmíra, která děj ani vztah obou hlavních představitelů nikam nevede, jen je nechává zbytečně a nudně bloudit a nimrat se ve stále stejných bezvýchodných situacích. Pobavil mě vhodný výběr přijmení hlavní hrdinky. Nevím, zda to bylo záměrné, ale pobavilo mě to. Posledním pozitivem je samotný závěr. Ten by byl naprosto výborný a pro mě velmi potěšitelný. Byl. kazí to vědomí, že existují další díly, takže pravděpodobně bude všechno jinak. A to je obrovský škoda. Kdyby to všechno skončilo takhle a dál se v tom nikdo nebabral, spousta lidí by opravdu asi byla zklamána, ale pro mě by to byl opravdu velmi dobrý konec. Negativa? Hlavní hrdinka mi už na šestnácté straně lezla na nervy. Je až obdivuhodné, jak autorka do této postavy dokázala vtělit to, co mi na (některých) ženách vadí úplně nejvíce. Anastázie nemá vůbec žádné sebevědomí a takřka bezdůvodně trápí sebe samotnou neustálým přemýšlením o kravinách a vyvozováním naprosto bezdůvodných a v reálné skutečnosti neexistujících závěrů. Až jsem byl rád, že opravdu do žen nevidím, protože jestli alespoň u části z nich probíhají podobné myšlenkové pochody, asi bych se z toho zbláznil. A to nemyslím nijak hanlivě, jen prostě tohle sebemrskačské myšlení bez špetky sebeúcty a sebevědomí nechápu a nemám rád. Samozřejmě, románová romantická láska se nese na jistých základech bez nichž to prostě nejde, ale opravdu musí být Christian tak dokonalý, nechutně bohatý, mít všechno supermoderní (nejdebilnější výraz z knihy, kterého se, naneštěstí dočkáme hned několikrát - když si Christian poprvé sundává kalhoty, které visí TÍM způsobem, ani by mě nepřekvapilo, kdyby bylo zmíněno, že má supermoderní penis. Nemá, má ho "jen obyčejně" obří, patrně, napsáno to není ale vyznívá to jasně a zřetelně), schopen souložit prakticky kdykoliv i v těch nejkratších meziintervalech a samozřejmě být v tom tak bezchybně dokonalý? Stalo by se něco, kdyby se tento příběh odehrál mezi Anastázií a Josém nebo mladým Claytonem? Cílová skupina by zřejmě měla silný pocit nenaplnění, ale mžná by to bylo alespoň trochu originální. Originál jsem nečetl, ale moc se mi nelíbil překlad, myslím, že slovo bejby mělo být nahrazeno jiným, ale není to jen tím. Resumé? Sotva průměrný román, který může být vděčný své reklamní kampani a doufat, že své fanynky uspokojí. Docela promarněný potenciál, zbytečně utopený v haldě klišé, stereotypu a jednoduchých charakterů, který rozhodně není o BDSM, o tom vám to vezme veškeré iluze. Závěrem dvě věci. V jedné diskusi ohledně knihy jedna žena pronesla, vy (muži) se koukejte na svůj fotbal, nám nechte tuhle knihu. Fotbal nesnáším ještě mnohem více, než tuhle knihu, kterou vám nikdo nebere, nechte nás jen říci na ni svůj názor, když už jsme si ji přečetli. Já a má žena jsme zářným příkladem faktu, že prodejnost knihy se automaticky nerovná její oblíbenost a úspěšnost (z marketingového hlediska úspěšnost samozřejmě ano). Knihu jsme si koupili a zaplatili za ni, nakonec ale jen pro to, abychom oba zjistili, že se nám nelíbí a nestojí za ty peníze, které jsme za ni (a druhý díl) vyhodili. Z mého hlediska zbytečně vyhozené peníze u nichž mě bude mrzet, že se budou projevovat v žebříčcích prodejnosti a budou zneužity ve prospěch skvělosti knihy. 1,5*

18 01.06.2013

Na tuhle knihu jsem se docela těšil. Ucelená sbírka německého literárního horroru, to neznělo špatně. Nakonec jsem snad byl i trošku zklamán. Půlka povídek byla o tom samém, ne že by byly špatně napsané, ale zápletka byla naprosto stejná. Štěstím je, že tyto povídky byly proloženy trošku originálnějšími, tématicky pestřejšími a mnohem lepšími a poveděnějšími zápletkami (Noc v Brczwezmcislu, Dům pana Bulemanna, O ubohém starém strašidle, Pan Strašrybka a jeho strašák nebo tradičně výborný Gustav Meyrink a jeho Bal macabre). Ale jako náhled do tajů a kouzel německého temně laděného romantismu to i ujde. S tou třetí hvězdičkou jsem váhal, ale ty jmenované povedené povídky mě nakonec ukecaly.

4 17.05.2013

Číst si povídky z u nás v tomhle ohledu ne zcela literárně porbádaných končin jihoslovanské Bosny samozřejmě má své kouzlo. Ovšem na tvorbu Ivo Andriće je třeba se naladit. 9 povídek z tohoto souboru je totiž natolik rozmanitých a každá natolik odlišná, že ne všechny sednou, nebo se ne do všech čtenáři povede proniknout. Úvodní příběh MARA MILOSTNICE trošku zmate tělem, protože i navzdory názvu se zprvu zdá, že hlavním hrdinou bude někdo úplně jiný, než nakonec bude. Povídka prostě někde v první třetině najednou zahne za roh. Jako celek mě tato ryze relaistická povídka, která ani tak není o jejích hrdinech, jako spíše o době, času a atmosféře, v níž se odehrává, moc nezaujala, spíše mě zasáhly některé scény (znásilnění dívky, nucená svatba s nepříjemným manželem apod.). LÁSKA V MĚSTEČKU je snad klasickou romantickou tragédií, ovšem v Andrićově tradici vypovídající hlavně o lidech a komunitě obecně, než o jednotlivých hrdinech. MOST PŘES ŽEPU je vyznáním lásky a citu k určité krajině, prostředí, území. Krásně, romanticky pojaté, bez zbytečného vlastenčení, nebo to není o lásce k vlasti, ale jen ke kusu země, určitému prostoru, bez ohledu na to, jak je nazýván. STÁVKA V TKALCOVNĚ KOBERCŮ je až haškovsky komický příběh o úřední omezenosti. DOPIS Z ROKU 1920 se možná nechtěně a zcela jistě neplánovaně stal velmi nadčasovým dílem. Měl se totiž stát povinnou četbou během války v Jugoslávii v devadesátých letech. Ani ne tak úvodní část, ale samotný dopis je pronikavou studií národní nenávisti, která by se při troše dobré vůle dala aplikovat na lidsko obecně. ZAVŘENÉ DVEŘE se opět vracejí k mezilidským vztahům, jejich problematice a neutěšenosti a to i v rámci příbuzenských vztahů. PRÁZDNINY NA JIHU se četly velmi dobře, často jsem při četbě v myšlenkách utonul ve vzpomínkách na vlastní rekreaci u moře, ale ani za nic nejsem schopen říci, o čem ta povídka vlastně byla. Závěrečná titulní ŽENA, KTERÁ NENÍ nakonec dost zklame. Z původně dobře rozjeté zápletky a vytvořené atmosféry nakonec nezbyde vůbec nic a všechno to vyzní tak nějak doztracena. Podtrženo sečteno, navzdory snad až exotickému původu (kolil věcí jste četli z Balkánu???) a místy poutavému stylu, kniha nakonec patří k tomu horšímu, co jsem z mé nejoblíbenější edice dosud četl. Není to špatné, ale možná i namátkou z této edice narazíte na lepší.

09.05.2013

Útlý svazeček sedmi krátkých povídek, který však svým obsahem a myšlenkou vydá více, než kdejaký mnohasetstránkový román. Gustav Meyrink se za svého života ochomýtal kolem různých spiritistických a magických kroužků a spolků, jeho literární tvorba tím samozřejmě nezůstala nedotčena. Sedm povídek této sbírky by se možná nedalo označit za přímo horrorové (byť mnohé tu atmosféru mají a minimálně z Hry cvrčků mě dost nepříjemně mrazilo), ale rozhodně jsou tajůplné, podivuhodné, magické, mysteriózní a kouzelné. Jsou tedy vším, čím by horror mohl být, takže ano, jsou horrorové, sejde-li vám na tom. V každém případě jsou, v mnoha případech, velmi zajímavé. Jsou v nich cítit autorovy myšlenky, které chtěly ven, a ventilovány byly právě těmito povídkami. je v nich cítit hloubavost, zamyšlenost, nespoutaná mysl, otevřenost a kritičnost. Je v nich cítit krutost a otřes prožitků I. světové války. Je v nich cítit krása vyprávění, alegoričnosti, metafor, slovosledu. Nejvíc se mi líbily povídky Hra cvrčků, Amadeus Knödlseder, nepolepšitelný holokrkáč, Návštěva J. H. Obereita u pijavic času a Kardinál Napellus. Poslední povídka Čtyři lunární bratři obsahuje několik nezapomenutelných myšlenek, z nichž si neodpustím cituovat: "Již dnes se dá říci, že se stroj stal důstojným nástupcem nebožtíka zlatého telete. Vždyť ten, kdo utrápí své dítě k smrti, dostane nanejvýš čtrnáct let vězení, zatímco ten, kdo poškodí nějaký starý silniční válec, musí do vězení na tři roky." a "Kdyby ženy rodily bicykly nebo opakovací pistole místo dětí, viděl byste, jak vesele by se každý ženil. Ano, ve zlatém věku, kdy lidé byli ještě méně vyvinutí, věřili jen tomu, o čem mohli přemýšlet. Pak nastala zvolna epocha, kdy věřili jen tomu, co mohli sežrat - teď se ale dostávají na vrchol dokonalosti, to znamená, že považují za skutečnost jen to, co mohou prodat."

2 01.05.2013

Tohle asi nebude nejreprezentativnější vzorek Herbertovy tvorby, protože je to tak nějak jaksi trošku prázdné. Ano, je to čistá oddychovka, která se naprosto vůbec o nic nesnaží. Jen pobavit, pomoci zabít čas, vypustit všechno z hlavy. Příběh je, no, zcela určitě neoriginální, až někde na hranici tuctovosti. Zápletka průhledná jak zmaštěná papír od salámu. Míchá v sobě prakticky všechno, co by jste od podobného příběhu, o němž víte, že je horrorem, a očekáváte od něj, že horrorem bude (protože přesně pro to jste po něm sáhli) čekali. Je tam prostě všechno, podané tím nejjednodušším, nejprostším a nejméně komplikovaným způsobem. Tak proč se mi tahle kniha od Herberta líbí asi nejvíce? Možná právě pro všechno řečené. Proto, že je to naprosto typický a ukázkový horrorový příběh osmdesátých let, na nichž jsem vyrůstal, o nichž vím, že jsou často tupé jak příborový nůž, ale které máš přersto pořád rád? Možná proto, že právě výše zmíněné tak nějak zorvna tuhle knihu od ostatních Herbertových děl trošičku odlišuje? Opravdu nevím, ale Creed je velmi sympatická postava, jen je možná škoda, že nakonec není takový šmejd, jak se nás autor snaží každou chvíli přesvědčit. A ano, ani já nechápu, co Herberta napadlo povídat si se svými čtenáři a snažit se je přímo, prostřednictvím knihy oslovovat. To je naprostý úlet. Takže, budete-li číst i ostatní Herbertovy knihy, tuhle rozhodně nevynechejte. Ona určitě není jeho nejlepší, ale možná vás chytne jako mě.

1 29.04.2013

U Továrny na Absolutno by mi ani tak nevadilo, že údajně nemá souvislý děj, jak je jí někdy vyčítáno. To naopak docela kvituji. problém trochu je, že některé ty kapitoly jsou prostě tu mimo, tu docela nudné a na mizivém procentu z nich jde opravdu vidět, že byly psány jaksi na sílu hnány časovým tlakem i to, že Čapek rozjel něco, co pak neměl moc čas dokončit tak, jak chtěl, nebo respektive ten závěr a jeho rozvedení dostatečně promyslet. A na části s pravidelným časovým odstupem jako fejetonový román v novinách by to asi působilo opravdu lépe (to čtení), než takhle jedním vrzem pohromadě, románově, v knize. už jsem to četl podruhé, napotřetí si to asi dám opravdu každou kapitolu s týdenním odstupem. Ale je to zábavné, trefné, ironické, útočné, trefující se na hlavičku a kousavé do všech (správných) stran. Ale i trošku naivní.Zato Krakatit je naprostá tragédie. Být tohle první, s čím bych se od Čapka setkal, nikdy bych asi od něj nic jiného už nečetl. Má úchylka dočítat vše, co jsem začal číst mi tedy dala pěkně zabrat. Prvních deset kapitol jsem doslova trpěl a neustále zvažoval, že to opravdu odložím. Ale nedalo mi to. pak to trošku šlo, ale později zase utrpení. A tak to jde pořád dokola. Tak strašně nevyrovaný román jsem už dlouho nečetl (ostatně, nevybavuji si, kdy naposled jsem četl něco podobného, co mě každou chvíli odpuzovalo a bodalo do očí i mysli). Ten příběh je neskutečně natažený a nafukovaný nudnými, šílenými a nepochopitelnými pasážemi a scénami, které mi pro danou myšlenku příběhu nedávají žádný kloudný smysl. Hlavní hrdina je strašně nepříjemné ucho, kterému by jste nejradši nasekali na holou. Ženské mu skáčou do postele samy, ani jednou nedokáže odolat a citově není nijak schopen ukotvení. Na Čapka dost nezvykle otevřená erotika, to je to jediné, co mě na románu zaujalo (protože překvapilo). Nikdy, už nikdy to nechci číst. Asi první případ románu, u nějž bych kvitoval zkrácené převyprávění. Opravdu jsem přesvědčený, že cca 60% románu je naprosto zbytečné tlachání, jehož absence by příběhu a zápletce nijak neuškodilo. Vím jen jedno, už nikdy to nechchi a nebudu číst. Továrně na Absolutno dávám ***, Krakatitu *.

1 21.04.2013

Kniha krve IV

Revoluce těla
Výborný začátek. Linie s hlavním hrdinou je velmi zajímavá, naneštěstí to kazí masovější scény s ruční armádou., které to napětí a atmosféru dost rozmělňují. Kdyby zůstalo jen u jednoduchého a nekomplikovaného příběhu hlavního hrdiny a jeho rukou, byla by to výborná povídka.
Nelidská přirozenost
Až se mi chce napsat typický Barker, respektive jeho následující temné, bizarní a krvavé fantasy příběhy o předmětu, který není, čím se zdá být a jeho prostřednictvím se dějí dost podivné věci. Tentokrát je to.... „obyčejný“ provázek se třemi uzly. Nepokoušejte se je rozvázat. Hlavní hrdinové povídky to, naneštěstí, udělali.
Zjevení
Z jedné strany pro Barkera ne až tak typická povídka, protože spíše mysteriózní než byrkerovsky syrově horrorová a svým způsobem poměrně humorná. Velmi příjemné, poutavé a strhující čtení o několika párech (letitých, dlouhodobých a nově vzniknuvších) v jednom zapadlém motorestu, v němž kdysi došlo k vraždě.
Ustup Satane
Něco tak krátkého by od Barkera čekal snad málokdo. Velmi kratičká povídka o milionáři, který si chce naklonit Boha tím, že se rozhodně vlézt do zadku Satanovi sice v ničem nepřipomíná příběhy H. P. Lovecrafta, přesto ji vnímám jako silně lovecraftovsky nasáklou.
Věk touhy
Stejně se Barker nakonec vždycky vrátí k tomu, co mu jde nejlépe a čemu, z toho bizarně-horrorového hlediska, rozumí (a my mu to žereme) nejvíce. Tím je samozřejmě sex, ovšem ne jen tak ledajaký. V této povídce nás seznámí s aktéry a oběťmi jednoho vědeckého výzkumu, který se poněkud vymkne z kontroly. Tradiční barkerovský příběh trochu pokazí do prázdna vycházející závěr.
Čtvrtá kniha krve mi přišla nejucelenější, jako by se celá věnovala člověku samotnému. Vnitřně, hlouběji, z mnoha směrů, ale jedním zadáním.

Kniha krve V

Zapovězené
Pro nejlepší Barkerova povídka. Ta atmosféra, beznadějnost, ztracenost a vlastní existence sídliště je skoro pohlcující. Výborný příběh, kterému jeho filmová verze nijak neubrala, naopak, hodně mu přidala, rozvinula jej a dala mu řádně se nadechnout. Ještě si živě vybavuji jak, ovlivněn filmem, jsem se této povídky trochu obával a pak byl, ke své radosti, nemilosrdně stržen.
Madona
Měl-li bych Barkerovu povídkovou formu nějak obecně zhodnotit, asi bych ji použil spojení jako „promarněné a pokažené konce“. Celkově vzato, z pohledu na Knihy krve celkově je tohle můj nejživější pocit. Madona je takřka ukázkovým případem. Výborný, napínavý začátek se, zde skoro doslova, utopí v máze Barkerovy fantazie a představivosti.
Děti Babylonu
Děti jakoby do Knih krve nepatřily. Docela razantně se jim, jejich konceptu, stylu a žánru, vymykají. Možná na pořad dne dojde i zklamání. Ovšem než dojde na pointu. Ta vše uvede na správnou míru. Možná se i pousmějete.
Tělem a duší
Ve vězeňské fantasy-horrorové cestě za poznáním a zatracením vidím předzvěst a první záblesk jitřenky pozdějšího Barkera podivných světů mimo naši realitu. Uspokojí oba tábory barkerovských fandů, jak ty, co preferují Barkera jako ryzího horroráře, tak i ty, co jej milují jako nenormálního fantastu. Po předchozích dvou slabších povídkách dost spravuje náladu.
Pátá kniha, navzdory autorově nejlepší povídce, co jsem od něj četl, patří k tomu slabšímu proudu krve. Je možná lepší než Druhá kniha, ale určitě ne než všechny ostatní.

Kniha krve VI

Život smrti
Až se mi chce napsat, po dlouhé době normální, klasická horrorová povídka :-). Počáteční děj a průběh evokuje očekávání trošku jiného závěru, ale i ten, k němuž se nakonec dojde, je výborný a o to možná překvapivější a působivější. Navzdory takovému vtíravému pocitu, že čím vyšší budou mít Knihy krve pořadové číslo, tím budou slabší, hodně vydařený začátek poslední části. Hlavně díky dobře vystižené hlavní hrdince.
Jak krvácejí kořistníci
Mám trošku pocit, že téhle povídce nejvíce škodí zub času, který na ní každým dnem hlodá více a více. Indiánské téma je v horroru (hlavně tom americkém) hodně využíváno. Já nevím proč, ale tak nějak ho nemám rád. Možná i právě proto je zápletka a pointa povídky dnes již tak nějak nezajímavá (mě to tak přišlo, v ničem mě to nepřekvapilo). Štěstím povídky je, že ji Barker odvyprávěl docela dobře a zajímavě, takže co chybí obsahu, dohání forma.
Soumrak mezi věžemi
K této špionážní povídce by šlo říci přesně to samé, co k Madoně. Zajímavý rozjezd zde ještě více vyjde tak nějak do prázdna (a takřka v totožném stylu, ony ty dvě povídky v podstatě skončí úplně stejně, i ta jejich zápletka je stejná). Ke kladným stránkám patří jistě špionážní prostředí a fakt, že se povídka odehrává v Německu.
Poslední iluze
Závěrečná povídka mi překvapivě udělala neskutečnou radost. Barkerův film „Lord of Illusions“ mám rád a tak když se povídka rozjížděla ve stylu, že by mohla být jeho předlohou a objevovaly se v ní stejné postavy – D'Amour, Swann, Dorothea, Butterfield, strašně mě to potěšilo. Čím dál jsem povídku četl, tím více mě těšila – jednak tím, že je úplně jiná a o něčem jiném, než zmiňovaný film, ale hlavně tím, že je to výborná povídka, určitě jedna z pěti nejlepších Barkerových povídek.

Kdybych měl seřadit Knihy krve podle toho jak se mi líbily a jak mě zaujaly, vyšlo by to asi následovně KKI, KKIII, KKIV, KK VI, KKV, KKII.

8 10.04.2013

Perry Mason a ještě k tomu ve slovenštině (občas opravdu nádherné výrazy - domased patří k mým nejoblíbenějším slovenským slůvkům) je opravdu velmi odpočinkové čtení. Kriminálky nejsou zrovna můj šálek kávy, ne že by mi nějak vadily, ale vždycky se (pro mě) najde hromada zajímavějšího čtení. Mason je trošku stereotypní. Ty případy jsou opravdu promyšlené a každý z nich je originální, ale prostě víte, že to nebude jednoduché a díky různým zvratům, novým a novým postavám jsem se ani nesnažil odhalovat, kdo je "zahradníkem". Nejvíc mě zaujal Prípad chromého kanárika. Prípad námesačníkovej netere byl dobrým, rozehřívacím seznámením s Masonem (mé vůbec první setkání), naproti tomu Prípad s hracími kockami byl tak překombinovaný a myslím, že i zbytečně natahovaný, že jsem se někde od půlky již ztrácel v tom moři postav a jejích jmen, že jsem už pak ani pořádně neřešil, kdo je kdo a jaký má ke komu vztah. Ale jak říkám, po všech těch horrorech, životopisech, filosofických svazcích, klasických románech a historických knihách, to bylo opravdu odpočinkové čtení.

27.03.2013

Podobné knihy mám rád z několika důvodů. Mezi ty hlavní patří například fakt, že pomáhají oživovat upadající paměť a oprašovat to špatné na té době, na co člověk docela zapomíná. Nezažil jsem z té doby zrovna moc, i když pár věcí přímo z roku, kterému se kniha věnuje si tu a tam vybavím (bylo mi deset) a několik vlastních (malicherných a snad v porovnání s v knize zmiňovanými událostmi, zážitky a prožitky zanedbatelných) zkušeností mám (stále nejživější a mnou i matkou často házenou do placu coby veselou příhodu) je např. tak, kdy jsem při skládání pionýrského slibu byl označen za provokatéra a sabotéra, protože jsem si v tom rozrušení (chápejte, cca desetileté díte skládá slib, který je vynášen doslova do nebes) zapomněl po uvázání šátku sklopit zpátky límec pionýrské košile (vyhrožovali i vyhozením ze školy - pochybuji, že i tehdy šlo vyloučit ze základní školy :-) ). Na tohle všechno se strašně dobře zapomíná a je dobře, že podobné knihy to pomáhají zase osvěžovat. Ano, ta doba byla šílená, nejsem ten, kdo by na ní kritizoval úplně naprosto všechno, ale děly se šílené věci. Naprosto nepochopitelně. Druhou věcí je fakt, že mě při čtení podobných knih vždycky napadne a rád a dlouho o tom bloumám, co by asi říkali, psali jejich autoři dneska. Rád bych si s nimi o tom popovídal. Kniha Milana Šimečky je hodně dobře napsaná. Deníkovou formou (ne každý den) se v ní věnuje rozličným tématům, o kterých hodně přemýšlí a v konečné verzi je píše velmi jasně, zřetelně, srozumitelně a promyšleně. Líbí se mi, že se nebojí i říci něco, co asi nesklidilo moc ohlasu v daných kruzích a že se nebojí říkat věci, které i jemu spřízněným nebyli asi příjemné, byť jsou pravdivé (např. když tvrdí, že u některých názorů a knih je úplně jedno, jestli jejich autoři/původci/nositelé jsou nalevo nebo napravo. Hodně se mi líbila kapitola popisující samizdatové (a později oficiální) vydání Orwellovy knihy 1984, tu anabázi s překladem jeho manželky a tvorbou jeho mnohastránkového doslovu, kterou na delší čas přerušilo autorovo vězení. To zjištění že první vydání 1984, které se mi dostalo do ruky potají překládala Šimečkova manželka a ten parádní doslov napsal on sám, po těch letech opravdu zahřeje. Je to hodně dobrá kniha, jejíž velikou předností je to, že jednak umožňuje nahlédnout do minulosti, ale přesto má stále co říci i dnes. Respektive kdykoliv jindy.

4 23.03.2013

Asi by bylo bláhové si myslet, že někdo dokáže vtěsnat dějiny Židů do 121 stránek zhruba A6 formátu. Takže to vezměme popřadě. Vzadu na knize je mimo jiné napsáno: "Čtenáře čeká jasné a přesné vylíčení židovských dějin." Nečeká, např. již díky zmíněnému malému rozsahu. Dočká se "jen" letmého a zběžného úvodu do mnohem širší problematiky, který je možné chápat jako odrazový můstek k širšímu "jasnějšímu a přesnějšímu" studiu dané problematiky a "bodový" záznam k hledání podrobnějších a věcnějších pramenů. Tedy takové, co by mě mělo zajímat a po čem bych se měl pídit."Historicky ověřená fakta Starého zákona" na nic podobného jsem v knize nenarazil, pokud tím tedy nejsou míněny citace ze Starého zákona a jejich letmé převyprávění."Postavení Židů v Antice" - pár zmínek na několika stránkách."Křesťansko-židovské protiklady", méně, než bych čekal a ne tak do hloubky jdoucí, jak by se díky záměru a obsahu knihy mohlo zdát (ano, v něčem jako Dějiny Židů bych očekával hlubší a podrobnější rozbor dost zásadního tématu, od nějž se dějiny židovského národy od jisté doby odvíjely)."Duchovní a náboženský život" - tohohle jsem v knize čekal nejvíce a nejvíce mě to zajímalo, protože, pravda, o téhle stránce židovství nevím prakticky nic. První půlka knihy se ničemu takovému vůbec nevěnuje, je jen suchým mlácením dat, událostí a jmen. Ve druhé půlce už se to v tomto směru o dost zlepší a vlastně můžu říci, že jsem i docela spokojen a ukojen."Úloha a pronásledování Židů ve středověku, novověký antisemitismus, rasová nenávist, genocida a sionismus". Na začátku knihy se píše: "Napsat dějiny Židů znamená psát také neustále dějiny antijudaismu a antisemitismu. Avšak nečinili bychom židovskému národu po právu, kdybychom na jeho dějiny nahlíželi jen ve světle protižidovských resentimentů a pogromů..." - naneštěstí tak 75-80% knihy nic jiného nedělá. Ano, Židé to neměli nijak jednoduché, ale abych pravdu řekl, docela mi leze na nervy jejich jakýsi "monopol na utrpení" a stejně tak mě sere, že každý, kdo se kriticky staví proti politice Izraele (tedy státu jako takového, ne Židům) je hned označován za antisemitu. I proto jsem po této knize sahal, abych se o nich dozvěděl taky trochu něco jiného, než jak jim bylo soustavně ubližováno (nijak nepopírám, že by se to nedělo), jenže jsem byl opět zklamán. Ano, Židé byli perzekvováni, v knize je docela dobře popsáno proč tomu tak bylo (velmi mě zaujalo konstatování: "Jestliže byli Židé před obdobím emancipace odmítáni proto, že byli jiní, tak od 19. století byli odmítáni proto, že chtěli být stejní." Trochu mi to připomíná dnešní náhled na Araby a muslimy (pravda, ti zrovna ve velké míře - tedy ne všichni - stejní být asi nechtějí). Kapitolka o sionismu a vzniku Izraele mě tu a tam docela rozesmála, je lehce propagandistická.... Dějiny Židů se z knihy moc nedozvíte, spíše vás nakopne po čem všem se dál pídit. Jako úvod do problematiky pro zcela neznalého a neznalou to však svůj účel plní.

3 20.03.2013

Třetí kniha krve mi po té Druhé trochu spravila chuť.
Že rakovina zabíjí ví snad každý. Ale že zrovna tak, jako v Synovi celuloidu, to může napadnou opravdu jen Cliva. Marylin Monroe s očními bulvami v mezinoží, to mi utkví v paměti na hodně dlouho. Trochu ujeté, trochu mimózní (ovšem jak je u Barkera skoro zvykem), ale slušné.
Krále Syrohlava jsem viděl před lety jako film (Rawhead Rex) a tak jsem k povídce přistupoval jako ke staré známé. Omyl! Pokud jste viděli film, nemyslete si, že znáte Barkerovu povídku. Ne zcela špatný film (typické osmdesátkové horrorové béčko-céčko s nádherně gumovou maskou syrohlavé potvory) se od výborné přímočaré a nijak komplikované povídky dost liší (v podstatnějších detailech). Film je fajn, povídka je super. Až mi bylo toho poníka líto.
Zpověď (pornografova) rubáše si určitě zařadím do kolonky nejpodivnějších horrorových vraždících věcí. No vážně, Barkerova fantazie opět ulítla a dokázala volbou vraždící věci udělat zajímavou i vcelku průměrnou ne zcela originální povídku.
Obětní beránci se zpočátku tváří, jako by do Barkerovy krvavěknižní série ani nepatřili, ale nakonec bude uspokojen každý barkerofil. A možná proto mě ta povídka (určitě jedna z minima barkerových povídek vyprávěných v ich formě rodu ženského) chytla pevně za koule a nemilosrdně drtila. Zatím jedna z nejlepších povídek Cliva Barkera, co jsem četl.
Ostatky navzdory tomu, že zrovna neoplývají originalitou a v rámci Barkerovy tvorby zasmrádají stereotypem a očekávatelností, nejsou špatnou povídkou. Když oni ti Barkerovi homo/bisexuální hlavní hrdinové jsou tak roztomilí :-).
Celkově vzato, slušná práce. Barker rozhodně nezklamal.

3 18.03.2013

Štolami věků prošly
naděje pyšné trpělivých mas.
A tvrdé nebe nad hlavami
a tvrdší zemi pod nohami,
tak věčně chodit budem
muž s mužem, žena s ženou
i děti zdivené.

Jako básník mě Toman tedy věru nezaujal. Až na pár výjimek (Drama, Ženil se chudý s chudou, list z memoárů Amorových, proletářskému dítěti) mě jeho poesie nechala naprosto chladným. Nechci říci, že v jeho básních nic není, je cítit, že do nich Toman vložil i něco silného, naneštěstí pro mě, to však do nich vepsal takovým způsobem, že to v nich zůstává a nepřechází to na čtenáře (na mně). On to do nich jaksi zakonzervoval. Nepochybuji, že měl Toman silné pnutí napsat každou jednotlivou báseň (obzvláště, psal-li na první dobrou, až, když měl jednotlivou báseň dokonale a zcela vymyšlenou v mysli).Mnohem více mne Toman zaujal jako autor prozaických textů, které tvoří druhou půli (třetí třetinu) knihy. Tento výběr/průřez autorovými glosami, články, reporty a dopisy, v Tomanovi odhaluje velmi prozíravého, vnímavého, kritického, přemýšlivého, realistického autora, který se nebojí, navzdory tepu doby (svérázná kritika pospolitých komun), kritizovat a vyslovovat svůj názor. Tato část je opravdu nádherná a pokud se budu někdy shánět po Tomanovu dalším díle, bude to hlavně toto prozaické. Jeho poesii přenechám těm, které osloví. Nebýt této prozaické části, šel bych ještě o jednu hvězdičku dolů. Pro tu prozaickou část bych nejradši šel ještě o hvězdičku nahoru, ale to by musela tvořit trochu větší část knihy, ne jen jednu třetinu.

1 15.03.2013