eraserhead komentáře u knih

Krásně napsané za použití mnoha hezkých slov, přirovnání a závěrů. Hodně filmů z knihy jsem ještě neviděl, ale hodlám to napravit. A i o těch, které jsem již viděl se krásně četlo (což beru jako velké plus Žalmanově práci) a dost často jsem s napsaným i souhlasil. Opravdu hezky pojaté dílo. Jen bych si rád něco podobného rád přečetl i o jiných filmových dekádách. O šedesátkách jsem už četl knihy dvě.

25.10.2013

Ač všechno (od přebalu, anotace až po rozjezd románu) ukazuje na temný bažinný horror, nakonec z toho zůstane jen plytká lehce mysteriózní mýdlová opera, trošku napínavější telenovela. Příběh je strašně vykonstruovaný, Veškeré zápletky nevyplývají z příběhu ale jsou tam vršeny halabala jen proto, aby tam byly a aby byl příběh nějak zajímavý. Hromada "náhod" a "napínavých elementů", které však nedokáží využít svůj potenciál. Všechno se nakonec rozplyne v bahno, stejně jako v močálu, v němž se to odehrává (a to prostředí je jedním z mála poznamenatelných plus knihy). Světlé chvilky to má, některé napínavé scény se rozjíždí dobře, ale nic z toho není dovedeno do zdárného, uspokojivého konce, atmosféra Saulovi uniká mezi prsty. Krátce řečeno, je to hrozně uhlazené, smrdí to papírem a je to docela dlouhé a místy rozplizlé.

3 19.10.2013

Na setkání s pro mě úplně neznámými autory a autorkami se občas těším, občas se jich trochu obávám. Boženy Benešové jsem se trochu obával. tradiční úvodní předmluva mě trochu nalákala a pak už to vlastně jelo jako po másle. Benešová nás na okamžik vrátí nejen do dětského světa, vnímání a myšlení, ale i trošku v čase do dob, kdy všechno mezilidské bylo ještě trošku problematičtější. Tedy docela zajímavě pojí dětský/mládežnický náhled s poměrovou/sociální kritikou. Z dětsky a mládežnicky nevinného, idealistického a mírumilovného pohledu ukazuje, jací lidi dokáží být v dobré míře (respektive v přesvědčení, že jednají, konají a myslí jen a jen dobro) pěkné svině a jejich myšlení neuvěřitelně svinské. Pochválil bych určitě řazení povídek, které po většinu knihy mají kvalitativně a zájmově vzestupnou tendenci. Úvodní OTÍKOVO DOBRODRUŽSTVÍ je ještě takové oukávací a seznamovací (2,5 *), z dnešního pohledu velmi milá a osvěžující povídka CIKÁNSKÝ PRINC (3*), následující KAMARÁDI zaujmou svou nadčasovostí a přesahem (3*), NESPLACENÝ DLUH až lidskou dramatickou dojemností a neschopností vymanit se, překročit zdánlivá pofidérní omezení (3*). Zápletkou sice nijak překvapující, respektive originální, formou a závěrem a celkovým vyzněním, že i rodina nemusí být nutně útočiště, ale tyranií, falší, lží a vydíráním, že i matka může být dokonalá sebestředná svině, však velmi silná a z celé knihy nejlepší povídkou je pak NENÍ ČLOVĚKU DOVOLENO... (4*). Záverečná delší povídka DON PABLO, DON PEDRO A VĚRA LUKÁŠOVÁ formou i obsahem nabírá až novelistický formát o prvních láskách, sundávání růžových brýlí a uvádění do reality skutečně existujícího okolního života. Je možná trochu nevyrovnaná a možná se zabývá hodně věcmi. ale je to milý příběh. (3*)

2 14.10.2013

Na slovensku vydaný multi(sub)žánrový povídkový mix tématicky spojený s bolestí, editorsky i účastí zaštítěný slovenským kolegou Markem E. Pochou. A právě jeho dvě povídky patří k těm nejlepším z knihy, jmenovitě Šepoty mrtvých k s přehledem k nejlepší povídce (a jedné z nejlepších romanticko-dojemných horrorových, co jsem četl). Žánrově od horroru (Melodie bolesti, skvělá Půjčené je lepší vrátit), přes sci-fi (zajímavá filosofující AI845CD62), temnou fantasy (zajímavá, krvavá a drsná Tkáč), splatter thrillery (Revize jízdenek, Kšeft) až po příběhy zajímavé a zvláštní (Psychicky náročná práce, Mlčenliví soudruzi - které nohy podrazí naprosto zbytečné zapojení vysvětlení zápletky/pointy). Obecně se povídky, s ojedinělými výraznými výkyvy do obou stran stupnice, pohybují kolem příjemného průměru. Za nejhorší, nejslabší a nejnudnější povídku považuji O husách, bolestižroutech a těch ostatních, selhává na všech forntách, jak obsahové, tak i ohledně formy. Nejvíce mi, na jinak poměrně příjemné knize, vadí fakt, že ačkoliv ji vydalo slovenské vydavatelství a její část tvoří povídky slovenských autorů a autorek, slovenské povídky jsou přeloženy do češtiny. jak rád bych si např. Svézt, ted ypovídku slovenského autora odehrávající se na Slovensku, přečetl v původním jazyce.

10.10.2013

Vždycky mě velmi těší posbírat nějaké nové argumenty "v boji" nebo se ujistit, že i jiní lidé smýšlejí stejně "logicky", jako já. Z téhle strany je kniha výborná. Její problém možná trochu je, že se obrací spíše na ty, "kteří už ví" a jen si chtějí svůj argumentační arzenál rozšířit a vytunit, než na ty, kteří ještě tápou, nebo nevidí vůbec. Je totiž psaná trochu stylem, u nějž si nedovedu představit, že by mohla nějak pohnout s někým, kdo "ještě neprozřel" a "otevřít mu oči a mysl". Naopak, spíše ho možná jen utvrdí v tom, že ti nevěřící jsou opravdu zlí, sprostí a drzí. Může ji (a autorovi) být také vytýkáno, že si nebere servítky a občas se vyjadřuje ne že by nadřazenecky, ale neostýchá se určité myšlenky (většinou) a jejich nositele (minimálně) označovat nelichotivými a pro mnohé hanlivými nebo urážlivými jmény. K tomu bych měl jen dvě věci: 1) Pokud se někdo chová, vyjadřuje a projevuje jako idiot, je to samozřejmě jeho svaté právo, ale nemění to nic na tom, že se chová, vyjadřuje a projevuje jako idiot a já mám svaté právo to o něm říci. 2) Vezmete-li si slovník těch bezchybných, eticky a morálně nadřazených, neomylných a diamantově vybroušených věřících dejme tomu vzhledem k homosexuálům, jinému bohu věřícím nebo třeba svobodným matkám či emancipovaným ženám, často se od slovníku autora knihy neliší, ba je jím autor ještě zahanben. Takže, kniha vlastně jen utvrdila mé přesvědčení, nabila mé argumentační logikomety novou municí a zhrozila věcmi, o nichž jsem dosud nevěděl. Občas jsem se i trochu divil, kam až autor zachází, jakou argumentační taktiku a cestičky používá a proč vůbec nějaké věci řeší. Ale je to zajímavá kniha. Škoda, že asi jen pro ateisty. Obrovským kladem knihy je, že si autor opravdu nebere servítky a nemilosrdně pálí rovnoměrně kolem sebe do všech stran, takže to úplně stejně (logicky) schytávají křesťané všech odrůd a úchylek, židé, muslimové, i budhisté a ostatní jakýmikoliv bohy postižení (jen ti satanisté mi tam chyběli). Ano, lidi jsou dost často idioty, a nejhorší na tom je, že to ještě častěji vydávají za svou přednost.

4 02.10.2013

Největším negativem knihy je kniha samotná, respektive její rozsah. Nacpat do jedné knihy 41 upírských povídek, to i z té nejlepší povídky na pozici číslo 30 udělá mnohem slabší, protože už, při kontinuálním čtení, bude čtenář otupělý. A to to má ještě jedno pokračování. Tedy cca 1400 stran ve dvou svazcích. Čtyřsvazkové vydání by tomu slušelo mnohem lépe, i by se to lépe četlo. Upírský žánr nepatří k mým oblíbeným a jeden z důvodů představuije právě i tato kniha - jeho zápletky, nápady a náměty jsou omezené a v dnešní době již značně vyčpělé, vycucané a vyždímané. Prakticky již nelze v něm přijít s něčím originálním. Odvážné kroky směrem k akčnímu žánru nebo tupé romantice (neb existuje i netupá upírská romantika, i ta však se již ohání nějakou tou desítkou let), byly spíše krokem zpět, respektive k horšímu. Tedy postupně: LAČNÍ PO KRVI - lehce zprofanované informace (***), UPÍŘÍ ARCHIVY - úvod hodný své knihy (****), VYPUŠTĚNÍ (**), SMUTNÝ PŘÍBĚH UPÍRA (***), PŘÍPAD ÚDAJNÉHO VAMPYRISMU (****), PÁN SÍDLA RAMPING GATE - mé první setkání s tvorbou Anne Rice, opominu-li filmové verze jejích románů, ale okamžitě musím po nějaké knize sáhnout, skvěle napsaný příběh (*****), PES - nevím, nakolik je mistrova povídka upírským příběhem, ale je to dobrý příběh (*****), NEKOUSANKA ANEB FUEUR DE FUR - ne, romantizující fantasy opravdu není žánr pro mne (**), UPÍR Z KALDENSTEINA - nudně a předvídatelně tuctová záležitost, hlavní hrdina až bolestně ignoruje všechny signály nebezpečí (**), EPIZODA Z DĚJIN KATEDRÁLY - mne samotného překvapilo, že něco od M. R. Jamese musím hodnotit tak nízce (*), MÍSTO SETKÁNÍ - úchvatné (*****), SLUŽBA - plný počet bych dal, kdyby měla povídka úplně opačný konec, byla by tak překvapivější a originálnější (****), TÝDEN V NEŽIVOTĚ (***), ČTYŘI DŘEVĚNÉ KŮLY - padesát odstínů šedého průměru (2,5*), DOKTOR PORTHOS (***), HRABĚ MAGNUS - M. R. Jamesovi upířiny prostě nešly (2,5*), PADAJÍCÍ SNÍH - (***), DRÁKULŮV HOST (****), PŘENOS (2,5*), KAMENNÝ POKOJ (***), VAMPÝR - jestli přede mnou ještě někdo řekne, že Češi horror neumí, dostane přes hubu (****), KREV (***), TAŤKA - King to s dětmi prostě umí (*****), VLKODLAK A UPÍR - konečně, konečně příběh, kde tato dvě monstra nestojí proti sobě, nikdy jsem nechápal proč a nelíbilo se mi, že tomu tak je (****), PIJ MOU KREV (****), DENNÍ KREV (***), NÁHRADNÍCI (***), STAŘÍKŮV PŘÍBĚH (***), TOUHA PO KRVI (***), VŮLE (**), MUŽI A ŽENY Z RIVERDALE (***), PŮLNOČNÍ MŠE (****), MRTVÝ PRST - tak krásně to začínalo, a tak hloupě to skončilo (*), OSTATKY (***), UPÍR (**), MARSYAS VE FLANDRÁCH (***), HORLA (****), ŽIVÍ MRTVÍ (***), MEZI MRTVÝMI (***), MUŽ Z PATRA - pokud někdo měl přijít s originálním upírským příběhem, nikdy bych nepochyboval o tom, že to dokáže právě Bradbury (*****), DRÁKULOVA ŽIDLE (***), RODIČKA - jediná povídka knihy, kterou jsem nedočetl, protože to jedna dočíst nešlo a jednak to nebylo nutné, již po prvních šesti odstavcích jsem přesně věděl, jak to bude probíhat a i teď věřím, že jsem schopen s přesností na 60-70% přesně říci, co a jak se odehrává na těch posledních deseti stránkách, které jsem nečetl, taky jediná povídka, která zaslouženě dostává (odpad), MOKŘE, PŘEMOKŘE VLNIL SE MOHUNTÝ MOŘSKÝ PROUD - příběhy vycházející z a odkazující na jiná slavná díla samozřejmě mají své kouzlo, někdy to je ale to jediné, čím zaujmou, asi to je případ i této povídky, která je ale naštěstí zajímavě napsána (2,5*).

2 28.09.2013

Když jsem knihu četl poprvé, bylo mi nějakých 14-15 let a samozřejmě mě příběh mladičké heroinové prostitutky rozsekával, třeba tím, že se odehrával jen pár měsíců před mým narozením, nebo tím, že jsem při čtení na učilišti sledoval své spolužačky a snažil se nějak srovnat je s tím, co jsem četl (a to už jsem měl nějaké ty sexuálně-sportovní úkony za sebou). V tomhle věku, v tehdejší době (první půlka devadesátých let) prostě masakrální otřesný zážitek, který dokáže zprostředkovat jen četba ve spojení s vlastní představivostí. Vždycky se mi líbil ten jednoduchý styl psaní (který nedávno má žena označila za podřadný a podbízivý), stejně prostý a "odcizený" jako samotný příběh a jeho hlavní hrdinové. Dnes, respektive včera, kdy jsem knihu (asi již popáté) zhltl na jeden zátah během jediného dne, mě šokovala opět. Tentokrát ale trošku něčím jiným. Protože je fakt, že podobné příběhy už dneska asi nemají tu sílu, tvrdé drogy bere kde kdo, už tak nějak prosákly do "všedního života" a i když na své nebezpečnosti a zhoubnosti neztratili ani miligram, už je to prostě tak nějak nedilná součást lidského života. Tentokrát mě naprosto rozsekal začátek knihy, grandiozně popisující naprosté civilizační odlidštění života na sídlišti, kde se vůbec nic nesmí, všechno je špatně a veškerá lidská/dětská aktivita je okamžitě zašlapávána do prachu a bláta posledních betonem nezalitých plácků. Ještě občas u nás převládá povědomí, že podobná sídliště jsou výdobytkem reálného socialismu. Omyl, pánové a dámy, tohle je výdobytkem civilizace jako takové a jak se ukazuje (a kromě této knihy to dobře ukazuje např. skvělá povídka Cliva Barkera \"Zapovězené\"), na západě to byl stejný problém jako tady. K tomu ještě parádní vyjádření několika psychologů a pod. v knize, které jsou na knize nejlepší, lepší než samotný příběh Christiane, odhalující toto odcizení a nechutnost moderního lidského života v plné kráse, které výborně završuje vyjádření jednoho z nich, že není překvapující, že tolik lidí bere drogy, aby z toho nějak unikli, ale to, že to nedělá mnohem více lidí. Pobavil mě ještě jeden fakt. Ta kniha se čte strašně lehce, rychle a jedním dechem, jenže na rozdíl od současných knih, o nichž se tvrdí to samé (a je to předkládáno jako jejich přednost), takhle má nějaký obsah a něco ve vás zanechá.

10 27.09.2013

Znalci poesie jen prohloubí a rozšíří povědomí o tomto krásném stylu lidského vyjadřování, letmému (ne)znavci poesie odhalí všechny krásy (světa) poesie a seznámí s mnoha podobami, styly a způsoby. Krátké informativní texty jsou proloženy pečlivě a trefně vybranými ukázkami, takže nejen, že se dozvíte něco z básnické teorie, ale pokocháte se i často úchvatnou praxí. Kuchyň básníkova je opravdu bohatá a pestrá. Kromě částí děl mnoha básníků a básnířek se tak mimo jiné dozvíte, co je to např. antonomasie, dierese, envoi, gnóma, pastorela, perifáze a nebo třeba taky akrostich, kterýžto mě díky této knize uchvátil natolik, že jsem okamžitě sahl po peru a napsal svůj první akrostich v životě:

Peklo je zázemím nepokojných duší
I bolest tu smývá své hranice, mění se v chtíč
Nuž, pane řetězný, nechť světlo je prudší
Hoj z něho ven; vezmi jej, rozkaž – KŘIČ!
Ech, těžká je hádanka, snad zlomen je klíč?
Ať brána se otevře, ty vejdeš, řetězy sviští, srdce naposled buší
Dál, jen dál pozvi, již pozdě je litovat, že nebyli jsme hluší.

5 16.09.2013

Až se mi chce napsat, kam se na Beaumarchaise v komedii hrabe nějaký Shakespeare... Dvě výborné, na sebe navzájem lehce navazující komediální divadelní hry s neuvěřitelně silných sociálním a společensky kritickým bičujícím nadhledem. Pravda, Figarova svatba je zbytečně dlouhá a ke konci již neuvěřitelně natahovaná tím nejkýčovitějším způsobem (zdá se, že alespoń v podobných dílech našli potulní cikáni své uplatnění - minimálně třetí divadelní hra, kde do děje zasáhli únosem dítěte, které pak překvapivě odkrývá své příbuzenské vztahy), ale já se bavil, smál a ušklíbal se beaumarchaisově odvaze tepat do žhavých témat nejen své doby (takřka feministická kritika v 18. století? No kdo by to byl řekl). Zastávám názor, že autor by své dílo neměl nikdy vysvětlovat nebo obhajovat, proto mi zpočátku vadily autorovy dlouhé úvodní předmluvové obhajoby a odpovědi na kritiku svých děl, ale nakonec jsem uznal, že z dlouhodobého a historického hlediska, přesně jak sám v jedné z nich naznačil, že nevysvětlí nic ve své době, ale přinesou spoustu zajímavého čtenářům po desítkách let. Takže nakonec jsem za ně byl rád, protože i v nich neopomenul pleskat rukavičkami po tvářích pokryteckých kritiků. Beaumarchais byl zřejmě zvláštní patron, s až kontroverzním smýšlením a vystupováním, který se neštítil jako jeden z prvních využívat negativní reklamy, kdy během hraní svých her, nechával v hledišti rozhazovat letáky se sebou samým psanými verši pomlouvajícími a zesměšňujícími jeho hru i jeho samotného, minimálně v těchto dvou hrách se ale vytáhl a dokázal napsat sice možná zápletkami tuctové, přesto zábavné, poutavé, strhující a kritické příběhy. Které jsem cítil potřebu neodkládat a dočíst, s nimiž jsem polemizoval, přikyvoval jim, pochvaloval si je. A to je velká radost, která se dnes již jen tak nezažije.

2 11.09.2013

Patrně nejlepší Orwellovo dílo, co jsem do něj zatím četl. Snad proto, že to není beletrie, ale vychází to přímo z něj a nijak se to nesnaží literárně uhladit. Pohled na válku z opravdu nezvyklého směru, nezvyklým způsobem. Takhle se na válku ještě nedívala patrně žádná jiná kniha, kterou jste o ní četli. Prakticky na každé druhé stránce citováníhodné myšlenky, závěry, postřehy a názory (za všechny jen jeden postřeh: "Veškerá propaganda je lež, i když se zrovna říká pravda."). Jestli jste ještě nečetli jeho 1984 ale chystáte se na to, doporučoval bych nejdříve si přečíst tohle, protože to mnohé věci z 1984 hází do trochu jiného světla, než je obvykle zmiňováno, protože tyhle jeho deníky jasně ukazují, že 1984 není kritikou JEN bolševické diktatury, ale mocenských diktátorských ambicí prakticky jakéhokoliv myšlenkového, sociálního i politického směru.

6 06.09.2013

Od Šrámka jsem četl už román, básně a divadelní hry. Řekl jsem si tedy, že bych si měl doplnit vzdělání povídkami. Kdybych jen věděl, jaké zklamání zažiji. Z 19 povídek mě zaujalo povídek jen pět (Jednoho letního dne, Neděle, den boží, Klavír a housle, Oklamal a - navzdory tomu, že fotbal docela nesnáším - Hvězd západ a východ) a částečně Elis na Grödince. A to hlavě z toho důvodu, který je zmíněn i v doslovu: "Šrámek Bouřek a duh je podivuhodně monotématický." V podstatě to samé několikrát dokola, občas ani nejde moc registrovat, že čtenář přešel z jedné povídky do druhé. Na většinu povídek jsem se prostě nedokázal naladit, často jsem četl až nuceně, nedokázal jsem podchytit jejich záměr a vlastně doteď ani nevím, o čem vůbec byly. Je to obrovská škoda, protože i zde Šrámek dokazuje, že si umí hrát se slovy, významy, metaforami a malovat slovy krásné až přenádherné obrazce a věty (úžasný začátek "Elis na Grödince"). Jsou to však jen jednotlivé tahy štětcem, obraz z toho nenamaluje. A to je opravdu škoda.

1 28.08.2013

Tahle kniha (kromě věnování :-), zaujme hlavně faktem, že kromě několika (minima) známých a kvalitou načáchlých jmen (Stoker s jeho zajímavou Indiánskou ženou, Maupassant se skvělou, v oblasti nad/přirozena nejasnou Rukou nebo Bierce s typickýma Očima Pantera) seznamuje hlavně se jmény neznámými a ukazuje, že i dosud neznámá jména dokáží napsat zajímavý, poutavý a výborný horror. pro mě již od prvního přečtení ještě v dnes již dlouho (naneštěstí) nevycházejícím časopise Horror, je nedostižná poslední povídka knihy Mysterium (George Blackmore), určitě jedna z mých pěti nejoblíbenějších horrorových povídek. Má úplně všechno, co má skvělá horrorová povídka mít. K výbornému čtení patří také Růže pro Boninu (Brant Palwick), Láska na celý život (Marky Ryder) a pro mě překvapivě i Síla touhy (Bruce Dasnen). Ostatní povídky jsou minimálně příjemně průměrné a čtivé, žádná není vyloženě slabá. Výtku bych tak měl vlastně jen k závěrečnému upozornění - vylučovat ženy z požitku z horrorové četby totiž může jen nekulturní hovado.

1 19.08.2013

Možná proto, že je povídek více a už to má "klasický" brožovaný formát, to není takové svěží a nadšení vzbuzující dílko, přesto Adamovič nijak neklesá na kvalitách výběru. Snaží se v něm být dokonce poměrně pestrý a odhalovat skrytá zákoutí hororrového literárního žánru. Tím je např. povídka klasika Ambrose Bierce, která má velmi dobrý nápad,a el trošku pokulhává ve zpracování. Zajímavé však je to, že přímo na tu povídku navazuje, dále ji rozvíjí a Bierce činí jedním z hlavních postav povídka STARÝ DENÍK Pierfrancesco Prosperiho. Velmi zvláštní jev, řeknu vám. A potěšující. Kromě toho klasicky čtivá povídka předčasně nerozvinutého horroráře R. E. Howarda, skvělý krátký šleh V. Medka SLYŠÍM JE PŘICHÁZET, pochmurně smutná NA ODCHODU D. Schweitzera, biblická ARCHA Petra Borovce, žánrově velmi překvapivá ŠPINAVÁ PRÁCE P. Nutmana, skvěle až nádherně ženský DŮM M. Poliniatové a bizarním pižmem vonící DŮM ROZKOŠE S. R. Tema. Všechno to završuje výborná komiksová adaptace E. A. Poeova Anděla pitvornosti, opravdu velmi zábavné. Škoda, že už Adamovič dává horroru vale.

2 15.08.2013

Jedna z prvních, ne-li přímo první, česká porevoluční horrorová antologie, z rukou editora z nejpovolanějších, následována o rok později pokračovaním. Z titulu jde vidět trošku rozpačité začátečnické krůčkování, ale vše je to v tak milém sešitovém vydání, že to patří formou k mým nejoblíbenějším v česku vydaným antologiím. Tři povídky dvou zahraničních klasiků proložené českými začínajícími autory a doplněné komiksovou verzí Jacobsovy špičkové povídky Opičí tlapka. Rozdílné kvality se však návzájem vyvažují do velmi přijatelné úrovně. Lovecraftův Vyděděnec nepatří k jeho klasickým příběhům, drží si však silnou atmosféru, naproti tomu Barva z kosmu je typickou ukázkou Lovecraftovy (mýtem Cthulhu nestižené) tvorby, postupné pohlcování nejen povídkové krajiny, ale i čtenářovy mysli. Bradburyho Říjnová hra je ranou sekáčkem na maso přímo mezi oči, další z mnoha důkazů, že Bradbury, ač znám hlavně jako sci-fi a antiutopický autor, patřil k jedněm z nejlepších horrororářů. Sommerova povídka Pozdě je příjemným napínavým závanem z českých luhů a hájů, Hanouskovu Game Over naneštěstí nezachrání ani trochu zajímavý závěr. Půlnoční stíny jsou prostě stěžejním kusem českého knižního horroru.

3 11.08.2013

Zpočátku jsem měl s knihou menší problém, protože jsem čekal trochu něco jiného, ale nakonec to splnilo svůj účel. Důkladnější odhalení fungování mýtického kultu osobnosti, specificky zaměřené na jednu konkrétní zemi a jednu konkrétní osobnost. Kershaw minimálně prokáže, že náplň a bytostná existence kultu osobnosti přežívá nezávisle na politickém přesvědení dané osobnosti. Úplně stejně, jako si lidé mysleli, že Stalin byl dobrý a o zlech, které se za doby jeho vlády děly, nic nevěděl a pak když to všechno prasklo si mysleli, že Stalin to tedy přehnal, ale Lenin, to byl kabrňák, za něj by se něco takového nestalo, tak i v nacistickém Německu se dokázali lidi navzájem zmasírovat tak, že dokázali Hitlera jako osobnost, vůdce, nadbytost odpostit od veškeré obklopující reality a udělat z něj mýtickou postavu, mimo realitu, mimo čas, mimo zdravý úsudek. Tohle je všeobecné myšlení, Kershaw však záhy ukazuje, že to všechno nebylo tak jednoduché a "růžové", že Hitlerův mýtus narážel na překážky, měl své slabiny a v jistém okamžiku se držel jen čirým zázrakem. Z obecného hlediska je nejzajímavější poslední kapitoval ohledně antisemitismu, skvělá ukázka nacistické manipulativnosti a prášení od huby. Kniha veskrze zajímavá, leč vyžadující alespoň více než zběžné znalosti o dané době, daném tématu.

09.08.2013

Trošku mě mrzí, že to nejlepší z celé této antologie ne zcela horrorových, ale ryze strašidelných a povětšinou nadpřirozených povídek, jsem už četl někde jinde (výborná CARMILLA, neméně skvělá VENUŠE ILLSKÁ, velmi atmosférický a zpočátku ponurý PÍSKAŘ). Což ale zase může svědčit o tom, že výběr, až na pár výjimek (DESET MINUT KRÁLEM, LIŠČÍ SVATBA, ŽENICHŮV DUCH), sahá po těch nejlepších představitelích své doby svého žánru. Přesto jsem však i tak objevil několik dalších klenotů. Výbornou povídku krajana Herrmana NEBOŽTÍK RYTMISTR, atmosférický a strašidelný skvost OPIČÍ TLAPKA, klasický Sakiho humorně-strašidelný mix OTEVŘENÉ DVEŘE, zvláštní VYPRÁVĚNÍ O TOM, JAK SKŘETI UNESLI HROBNÍKA nebo humorně mystické ruské příspěvky: POHÁDKA O MRTVÉM TĚLE, PATŘÍCÍM NEZNÁMO KOMU a MAJITEL POHŘEBNÍHO ÚSTAVU. Kvalita jednotlivých povídek sice trochu kolísá, celkově však kniha, i díky zajímavým ilustracím, vyznívá velmi příjemně.

5 29.07.2013

Prostá krása starých charakterních příběhů, v jejichž obyčejnosti se skrývá tolik obsažnosti. Toť mnohý Jirásek. Jsem plně srozuměn s tím, že ve školském věku dílo jeho jest nepřístupno, nepochopeno, krásy jeho neodhaleny, ba dokonce odpuzováno. Byloť tak i u mně. K Jiráskovi je totiž třeba dozrát. Obdivuji každého, kdo v jeho díle našel zalíbení již v jarém věku, mě to dost trvalo, musel jsem mu dozrát. Maloměstské historie jsou přesně tím, co o nich vypovídá jejich společný název. Maloměstskými historkami. Se vším všudy. Prosté osudy prostých lidí se spostou dobových reálií, situací a problémů. Naivní? Možná, stejně tak však vypovídající, oznamující a odhalující. Zbytečně lahodně a ňuňácky podané? Pravděpodobně, leč v záplavě dnešních zkratkovitých, strohých a na krásu jazyka skoupých příběhů balzám pro oči i mysl. Tři příběhy, vzestupné tendence, jeden lepší než druhý. U RYTÍŘŮ prosté a přímé, jak jen obyčejný příběh může být. Krásně větnatý, slovně bohatý. Jeho jedinou vadou je, že je strašně předvídatelný, prostě již od prvních stran víte, jak to skončí, že to takhle musí skončit a ono to přesně takhle skončí. (***) NA STARÉ POŠTĚ. Jirásek, jak je nám předkládán. Květnatý, mnohem členitější a obsažnější příběh než ten předešlý, s více postavami, jednotlivými příběhy, mnohými osudy i Jiráskovým nezbytným dobovým vlastenectvím, které dnes již, asi naneštěstí (ale na druhou stranu naštěstí, to je v tom to zapeklité) ztratilo na síle, obsahu i pochopení. Tohle je asi třeba zažít. Ten závěr je tak kýčovitý, až opravdu zasáhne. (3,5*). FILOSOFSKÁ HISTORIE. Naprostá pecka, lehce revolučně laděná, s trochou věšteckého hippie odéru, která dost mate názvem. Lehká četba, o jednom majálesu, zákazech, revoltě, mladické vzpouře, kterou by od Jiráska snad nikdo nečekal. Je to taková jednohubka, jak se do ní člověk jednou zakousne, nejradši by to rozkousal a spolkl najednou, což malý rozsah umožňuje. Pokud by se chtěl někdo neznalý seznámit s Jiráskovým dílem a stylem, asi bych mu doporučil právě tohle. (*****)

2 20.07.2013

Duchové, podivné bytosti a podivná místa v těch nejklasičtějších podobách, aneb stará dobrá atmosférická klasika zklame jen málokdy. Ani jedna povídka není špatná, od lehkých nadprůměrů, hlavně lehce, ale opravdu jen lehce erotizujícího EVELININA NÁVŠTĚVNÍKA, velmi zvláštně pojaté CESTY ZALITÉ MĚSÍCEM nebo VĚTRU V RŮŽOVÉM KEŘI až po silné nadprůměry: napínavé, jen zbytečně moc dlouhé OTEVŘENÉ DVEŘE, SOUDCŮV DŮM, HVÍZDAVÝ POKOJ, westernově-fantasticko-dobrodružné ÚDOLÍ ZTRACENÝCH, klasicky táborákovou KVÍLÍCÍ STUDNU až po nejistě podivný ZAŘÍZENÝ POKOJ. K naprostým peckám řadím mysteriózně makabrózní ŽLUTÉ ZNAMENÍ, jednoduchý, klasický a proveřený, přesto (nebo právě proto) vynikající PŘÍBĚH ZE ŠKOLY, nebo patrně nejlepší a nejpůsobivější povídku antologie, výtečnou moderně-gotickou, pohlcující, živou, strhující žánrovou perlu jménem PAN JONES. Vskutku výborná, zajímavá a uchvacující práce, počínaje výstižným a trefným úvodem, přes povedený výběr povídek, krásně napsané medailonky autorů a autorek a perexy k povídkám až naprosto výbornými, strašidelnými a mrazivými ilustracemi konče.

3 17.07.2013

I když z obsahu oddělíme plevy, v podobě dobově ideologického zabarvení (Barbusse prostě žil v době, kdy říjnová revoluce v Rusku a upevňování bolševické moci, otřáslo kde kým), pořád ještě zůstane značná (díky za to) část čistého zrna, které mě prostě semlelo jako smršť. Jedna povídka lepší než druhá, ještě jsem se pořádně nevyrochnil v právě dočtené a už mě strhávala, očarovávala a dojímala povídka následující. Nejsem schopen říci, která povídka je lepší/nejlepší, protože každá má to své, každá na to jde jinak, každá má to své těžiště v něčem jiném. Ať už jde o zdánlivě boxerskou SÍLA, romantickou NEMOC, až misantropickou HALALI (pokud bych musel, asi by to byla tahle, kterou bych označil za nejlepší z celé sbírky), až lehce horrorovou TETIČKA, zlodějsky komediální SLUŠNÝ ČLOVĚK a DVA BISKUPOVÉ, antimilitaristickou ŠKAROHLÍD A SMÍŠEK, ve své podstatě velmi hnusnou a antikolonialistickou s výstižným názvem PARNÍ VÁLEC CIVILIZACE nebo takřka (až na pár slabších či veskrze propagandisticko-ideologických povídek, kterých je naštěstí minimum) jakoukoliv jinou. Nelze a není třeba z nich vybírat nejlepší. Zajímavé na povídakách je také pozadí, za jakých vznikaly, kdy je Barbusse, zvyklý spíše na románovou tvorbu, psal pro časopisy prakticky jako na běžícím pásu "na objednávku". Je až obdivuhodné, že v takových podmínkách do nich dokázal dostat a nacpat tolik lidství a hnusu z něj. Brrrr, z některých povídek mě fakt mrazilo.

2 10.07.2013

kdybych měl knihu hodnotit jedním jediným slovem, vybral bych si spíše slovo ZAJÍMAVÁ než VÝBORNÁ, i když by to vůbec neznamenalo, že by výborná nebyla. Ona je ta kniha přeci jen hlavně a především zajímavá. pronikavý a duchaplný náhled do mysli a tvorby tehdy neznámých, zapomenutý či opovrhnutých poetů a poetek. Střídání Verlainových glos a autorských veršů či jejich výseků má ohromnou atmosféru. Neboť stejně jako Verlainovy poznámky, i mnohé samotné verše vrazí dovnitř a dávají o sobě znát. A jsou to krásná, milá a mnohdy překvapivá setkání. Epitaf tristana Corbiereho jako by byl psán o mně samotném, až ve mě hrklo, když jsem ty rýmy četl. Náhrobek E. A. Poea Stéphane Mallarmého, plný krásy a citu. Geniální rým Marceline Desbordes-Valmore: "Střez se, a nevzbudíš psa, který v boudě spí, on nepoznal by, žes to ty, a na mne pověděl by všechno mojí matce." K tomu výborná předmluva F. X. Šaldy, s nádhernou částí o de Lautréamontovi (pídím se po jeho verších) a tu a tam dobrá, leč zbytečně dobově (ideologicky) poplatný doslov Karla Teigeho a mrzká fotografická příloha. To vše z knížečky tvoří srdcový, citový a atmosférický poklad.

2 08.07.2013