eraserhead komentáře u knih

Tak nějak nevím co si o tom mám vlastně myslet a co k tomu napsat. Obecně svým pojetím je to vcelku zajímavé dílo, i pro toho, kdo podobné věci nebere vážně. Z napsaného se dá totiž dost dozvědět o době samotné, kdy dílo vzniklo. O tehdejším postoji k ženám, hierarchii moci apod. Některé odstavce jsou nezáživné, jiné zajímavé. První dvě knihy mě vlastně nějak zvlášť nebavily, dokud tedy nedošlo na kontroverzní a drsnější témata (což mě vcelku zaujalo a potěšilo - ne že bych byl nějaký úchyl, ale že se o tom autor nijak nezdržel psát a nic moc neskrýval). Další tři knihy mě už bavily více, protože trošku více vysvětlovaly. Je to zřejmě jedna z mála těch knih, u nichž záleží na mnoha faktorech - kdo jak k jejímu obsahu přistupuje (Věří tomu? Nevěří? Hledí na to jako na historické literární dílo? Obraz doby, mysli, ducha?). Jak píšu, je to zvláštní dílo. Jako celek to asi již nikdy číst nebudu, spíše tu a tam nakouknu do jistých pasáží...

19.06.2014

Sakra, tak bizarně překombinovanou knihu jsem snad ještě nečetl. Tedy ne, že by to bylo nějak bizarní, ale celý ten příběh je tak hrozně samoúčelný, smrdí papírem, samospádně vrší jednu scénu za druhou, že to až hezké není. Všechny ty bizarní, podivné a jen stěží uvěřitelné scény a situace, kterými vás zahltí ten nejtuctovější tisícidílný TV seriál jsou tady nahuštěny na bezmála 400 stran. I ta nejbizarnější nejujetější nejztřeštěnější japonská úchylnost má hlavní předpoklad - dokáže člověka přesvědčit, že se to prostě může stát. Tady ne, tohle prostě není vůbec uvěřitelné, každou druhou/třetí stránku jsem si nahlas říkal, že to přeci Koontz nemůže myslet vážně. Nechápu, že to někdo mohl vydat a ještě přeložit. nejen, že je to špatně napsané, ale ještě k tomu špatně přeložené (při zmínce o Leatherfaceovi střílejícím ze své typické zbraně jsem prskal znechucením). Dokážu si představit, že Koontz vymyslel první část a zdálo se mu to jako hrozně dobrý nápad. A pak prostě rychle a bez nějakého většího přemýšlení rychle napsal zbytek aby za A) napsal román a za B) dostál té první části. Že to prostě je hrozně okaté, neuvěřitelné, násilím konstruované a jako celek to moc nedává smysl a logiku - respektive jede to zcela mimo toho, co si pod pojmem smysl a logika představujete - mu bylo docela jedno. A ty kýčovité twisty... Brrrr. Nejsem tedy žádný Koontzoznalec, tohle je teprve jeho čtvrtá kniza, co jsem četl. Ale ty tři předchozí se mi docela líbily (jednu z nich dokonce řadím mezi deset žánrových špiče), celou dobu čtení tohohole se mi ale nechtělo věřit, že tohle napsal on. Tomu se říká jó vyhoření...

1 13.06.2014

Kdysi jsem četl nějaké "sebrané spisy" Havlovy z podobné doby. Na téhle knize se mi více líbilo, že není ani tak o tom, co si Havel myslí, jako spíše o jeho postavení v tehdejší realitě. Spíše než o jeho myšlenkách je to o reakcích doby na něj a reckích jeho na dobu. A občas to jsou dost šílené věci (jeho zprávy o domácím vězení). Z tohoto trošku vybočuje delší esej Moc bezmocných, jejíž jednotlivé části jsou tu a tam trefné, ale jako celek to trošku skřípe (a jde na tom vidět, jak to bylo psáno trochu ve spěchu, což opravdu bylo). Stejně tak mě překvapilo, jak jsou některé jeho věci nadčasové. Zpívá celá rodina by se dala prakticky beze změn přetisknout jako současný článek o televizní kultuře. Podobně závěrečná Krize identity. Zajímavé také je, zjistit, co opravdu Havel kdysi říkal a myslel si a srovnávat to s jakýmsi jeho obecným obrazem či tím, co dělal, zastával, tvrdil a obhajoval později. Třešničkou na dortu je pak úplně poslední přetisk článku o Václavu Havlovi, který koncem sedmdesátých let proběhl rozhlasem a několikerým tiskem. To je dokonalý novinářský plivanec do tváře soudného člověka.

2 09.06.2014

Zpočátku zajímavý román, který mě zaujal hlavně faktem, že není ani tak o příběhu, jako spíše o postavách a lidech. Jen si tak pomaličku plyne, připadáte si v docela zajímavé společnosti, ta dějová linie jen tak tiše probublává kolem, poznáváte nové lidi, jejich povahy, životy, strasti. A pak přijde třetí část a všechno to pokazí. Začátek té části je prostě jako z jiné dimenze, na jiném fetu, než frčíte vy a ač pak nakonec stejně najede do správného koryta, už se nedokáže chytnout a celé to prostě cál kazí. Škoda.

02.06.2014

Zdá se, že křivka kvality této série je hodně kostrbatá. 2. antologie českého hororu je ze zatím čtveřice nejslabší. Některé povídky doslova balancují na žánrové hraně a přepadávají někam jinam, jen né na stranu horroru. Některé zavání začátečnickou nerozvahou, slabými pointami či absencí jakékoliv atmosféry. Na druhou stranu pozitivní na celém tom je, že sledujete-li ji komplexně, zjistíte, jak se někteří autoři zlepšují a s nimi i ten mnohými opovrhovaný a zpochybňovaný český horror. A navíc, i tak se na tom dá najít alespoň něco dobrého, třeba úvodní Botičky, dost nepříjemná povídka. Pád rodu běloocasých, dost nezvyklá povídka. Světlo ve tmě. Taková levná zábava, asi nejlepší povídka antologie.

01.06.2014

Mám doma knihu "Moudří blázni" a mám ji hrozně rád. A tohle, jako by jí často doslova vypadlo ze stránek. Lidský vtip, ironie, nadsázka, schopnost vnímat mnohostranně, důvtip, je, nebo kdysi byl, obrovskou studnicí příběhů. Některé ty historky sice postrádají jakoukoliv pointu, ale zase si třeba krásně hrají se slovy, nebo ukazují, že i prosté, jednoduché a bezdůvodné může být krásné. Prostě radost číst. Jen trošku nechápu, proč všechno prozrazovali už v úvodu/názvu. Trvalo mi, než jsem to začal přeskakovat. Další dobrý zásek z mé nejoblíbenější knižní edice.

01.06.2014

Mám v knihovně asi pět šest dílů téhle soutěžní ročenky a dlouho jsem kolem toho chodil. Nakonec jsem neodolal a pozval antologii na rande. Mé první setkání a nemít již další díly "série" asi bych se po nich snad ani nepídil. V úvodu se píše, že zrovna tohle byl jeden z nejsilnějších ročníků soutěže. Nevím. Možná (spíš určitě) jsem čekal trošku něco jiného. První povídku jsem ani nepochopil. Zybtek je až na pár ojedinělých vyjímek prašná šeď neoriginality, klišé, namachrovaných macho chlapíků a v mnohých případech i ne zcela zvládnuté formy. Opravdu nechápu, kdo a proč tam tolik čaroval s kurzívou a tučným písmem, a když už to dělal, proč si to nepohlídal. Korunu všemu nasadil autor povídky Pes, Vladimír Sokol, který nás v prologu své povídky neopomněl ubezpečit, přesvědčit - a vlastně vykecat - že povídka je opravdu o něčem jiném, než se nám může zdát. Ano, my čtenáři jsme úplně blbí a nepochopíme prostou, jednoduchou a do očí bijící pointu, pokud nás na ni autor sám neupozorní. Přesně tohle hrozně nesnáším. Asi se budu dlouho odhodlávat k dalšímu dílu.

01.06.2014

Zvláštní kniha, která rozhodně není k plynulému čtení. Kdo očekává klasický "beletristický" počátek, průběh a konec čtení, bude jistě zklamán. Soubor Čapkova díla je jako písek na zlatém rýžovišti, mezi hromadou bezcenného písku tu a tam naleznete zlatý blýskavý kousek (někdy dokonce v podobě jen odstavce nebo souboru vět v jednotlivém příspěvku). Josef Čapek mnohde píše jen pro samotné psaní, aniž by něco zásadního a důležitého sdělil, maluje vzletnými slovy a prázdnými alegoriemi, aby tu i onde z tohoto šedivého prachu najednou ostře vztyčil prst a píchl jím čtenáře či čtenářku do oka. Úvodní ŽIVÝ PLAMEN je prakticky k nepřečtení. Zaujala mě z něj akorát alegorie k Titanicu Zářivé hlubiny. Podobně je na tom i další blok SPÁČI, OPILÝ SPÁNKEM, kde mi v paměti utkvěla jen ryze horrorová pasáž z Rukopisu nalezeného na ulici. Mnohem lépe už je na tom "malířská a dekorativní" část RUCE EURYDIČINY, s parádní Zátokou odpočinku a nadčasovými Ucpávkami prázdna. Kapitolou samou o sobě je velmi zajímavý UMĚLÝ ČLOVĚK, vpravdě až filosofické, sociálně-kritické dílo doplněné mnohými zábavnými, ironickými i karikaturními ilustracemi. HBITÝ OUTEK ŽIVOTA pak již pokračuje v úvodních "fejetonech", od předchozích se odlišuje hlavně v tom, že jsou čtivější a v některých případech i povedené a zajímavé (Když to klouže, Neviditelná smrt, nesmírně poetický Hbitý outek života nebo satirický Buď práci čest!). NECHŤ NEMYSLÍM JEN VE SLOVECH jsou jen "citátotvorné" útržky a záznamy myšlenek, rozvah a názorů, tu poetických, tu vlasteneckých, tu humanistických, tu filosofických. Někdy mají spíše čistě osobní hodnotu, která je na čtenáře nepřenositelná. RODNÉ KRAJINY už pak jsou zase v podstatě fejetony, různého záběru, kvality a zajímavosti. Kladem je jejich jistá autobiografičnost, která tomu poskytuje zajímavé pozadí. Za pozornost rozhodně stojí Má první vzpomínka. Nejvíce mě zaujala rozsáhlá obrazová příloha. S hodnocením jsem dost na rozpacích. Cosi mě nutí dát pouhé dvě * za tu spoustu věcí, na které jem se nedokázal naladit a musel jsem se jimi doslova prokousat jako nechutným a nepoživatelným betonem. Stejně tak mám ale chuť dát tři * za těch pár úžasných klenotů, které se v knize skrývají. Dobře, i díky té obrazové příloze, budu shovívavý.

2 01.06.2014

Prípad manžela s minulosťou je tak hrozně překombinovaný, že jsem se v tom nakonec až ztratil, zřejmě mi něco uniklo a nebo se tam některé věci objevují prostě z čistajasna. A nebo prostě jen nejsem ten správný detektivkévý čtenář, abych odhalil a ocenil potřebné. přiznávám se, nejsem (**). Prípad poctivého ženicha je přesně to, co jsem od podobné knihy podobného žánru očekával. Promyšlené, čitelné, srozumitelné. (****) Prípad sestry na útěku je fajn, zajímavý a napínavý. po většinu času. ke konci už je to zase ultrakombinát, který ubije závěrečné vysvětlení. Ano, nejsem správný detektivkový čtenář. (***) Hrozně mě ale bavila ta slovenština, ještě s tím dnes již skoro půlstoletým "archaismem".

25.05.2014

Kde začít a co napsat? Že Hill pokračuje tam, kde já jsem s jeho otcem skončil? To by asi nebylo fér, když jsem s jednou výjimkou nečetl žádnou knihu jeho otce po roce 2002 a tedy nevím, zda ten důvod, proč jsem ho přestal číst zůstal zachován. Nějak se dot oho motám. Každopádně, opět jsem se dobře bavil, stejně jako u Černé krabice, opět mě bavilo to moderní uchycení starého dobrého horroru, opět jsem skřípal zuby, když jsem si v anotaci přečetl hlášku o temné fantastice (jděte laskavě do..., horror je něco nečistého, nebo co, že se to slovo bojíte napsat, nebo se bojíte, že vyděláte méně, protože fantastika táhne více, než horror?). Docela mě zaujaly Hillovy odkazy na otcova díla i matku, a vůbec jsem to nevnímal nějak negativně nebo jako známku neoriginality, naopak. Že z toho je otec cítit ještě více, než z Černé krabice? Člověk nemusí být nutně jeho synem, aby psal podobně jako King, dělá to spousta jiných autorů a zrovna Hill je jedním z těch, u kterých to neznamená nic špatného. třeba právě proto, že dál rozvíjí to, co se mi na tvorbě jeho otce líbilo a zčalo mi připadat, že se to z ní vytrácí. Proč tedy jen tři hvězdičky? Protože mi ten román přišel strašně natahovaný, mnohé kapitoly mi přišly prostě zbytečné, nudné, pro příběh nedůležité, jednoduše vata. Mělo to snad být proto, aby měla kniha 666 stran? Sympatické číslo bych klidně oželel, kdybych si nemusel při čtení připadat jako na houpačce, jednou hodně vysoko, ve vzduchu, bez styku s reálnou zemí, podruhé u země, v bahně a prachu, bez naděje pozvednout se zpět k výšinám. Minimálně o sto stránek by to mohlo být hubenější, o to by to bylo záživnější. Až mě to při čtení hrozně mrzelo, protože Hillovi to docela jde.

17.05.2014

Je opravdu neskutečné, zvláštní a neuvěřitelné ne to, že někdo něco takového byl schopen konat, to prostě lidi takoví jsou a má-li člověk tu možnost, mnohdy jde nějaká morálka, etika a jakési adorované lidství stranou, ale spíše to, že to ostatní prostě umožní, připustí. Možná ze mne mluví můj lebedivý misantropismus, do jehož tenat se propadám každý další den více a více, ale tohle, to co se popisuje v knize, docela jasně dokazuje, že člověk prostě není Homo Sapiens Sapiens (tedy člověk moudrý). Vzhledem ke svému roku vzniku i českému vydání kniha asi neseznamuje s ničím, co by trochu znalý a támaticky zaměřený čtenář již neznal, ale seznamuje s tím podrobně a faktograficky, někdy dokonce až tak, že to narušuje "normální" četbu a činí z knihy něco jiného, než jen beletritickou (kteroužto není) knihu o jednom magorovi a pohnuté době, kterou dokázal vytvořit, ale pořád nad tím, co odhaluje zůstává rozum stát.

07.05.2014

Opravdu nádhera. Jednoduché, prosté, nijak komplikované, ale hrozně příjemné a lidské. Nejvíce mě na Burnsových písních a rýmech zaujalo to, že u mnohých z nich by opravdu stačilo změnit jen jméno v nich zméněné a šlo by to věnovat hned několika lidem z mého okolí. Tak pestré a trefné mnohé ty písně jsou. Ve své prostotě a prostřednictvím krásného jazyka (za což patří velké dík překladateli) představují a stylizují čistou krásu vyjádřenou slovy. Kousky jako "Jan Ječmínek" (trvalo mi trošku déle, než jsem to celé pochopil, o to to ale bylo krásnější) nebo "Smrt a doktor Hornbook" jsou opravdu překrásné. Dnes je moderní o knize tvrdit, že se čte jedním dechem, tohle se vnímá, prožívá a cítí jedním dechem.

1 29.04.2014

Pane Caldwelle, hluboce smekám. Nacpat do románu tolik postav a všechny je udělat v jejich prostotě, jednoduchosti, lidskosti tak živé, obsažné, zajímavé a v mnoha asměrech až miloučké, to se jen tak nevidí. Boží políčko je román o prostých lidech, jednoduchých, svým způsobem nekomplikovaných, z jednoduchým, přímým a rozumově nekomplikovaným přístupem k životu. jaká nádhera. Táta Ty Ty mi sice nebyl (nebo by mi nebyl , jako člověk) dcakrát sympatický, ale ten jeho pohled na okolí (kromě tedy jeho zlatého zápalu) byl tak jednoduše prostý, jednoduchý, bezkonfliktní a přímý, až to byla krása. Tohle je prostě román z lidu, o lidech a o tom, že lidi občas věci hrozně hrotí. Hrozně se mi líbilo, jak nikdo nikam nespěchal a jak je to krásně popsané, scény, které by jste čekali, že proběhnou během dvou minut na půlce stránky, se odehrávají i několik hodin na několika stránkách a ono to nenudí, je to zábavné. Někdo se někam vydává autem a prostě trvá dvě hodiny, než vůbec odjede. A scéna popisování odchytu celobílého člověka je prostě unikátní. Dlouho jsem se takhle nezasmál. Stejně tak jsem již dlouho nečetl tak citlivý, trefný a uchvacující překlad, používající spoustu zajímavých slov. Velmi zábavná kniha.

28.04.2014

Občas člověk až žasne, co za skvosty tu a tam najednou objeví. Sbírka povídek českého autora, levné paperbackové vydání z počátku devadesátých let s dost jednoduchou až infantilní ktesbou na titulce, nazvaná Upíří tanec. Od toho se asi nedá očekávat moc, ale člověk se začte do prvních povídek a je mile překvapen a říká si, chtěl bych i více. Ony ty povídky nejsou tedy nějak zvlášť originální a tu a tam vás pointa střelí přes nos dříve, než by měla, ale Macháček má dobrý styl psaní a umí zaujmout a pobavit (ne striktně v tom komickém smyslu). Docela mě rozsekala povídka "Prostor pro anděla...", člověk si říká, počátek devadesátých let, sám tu dobu zažil v již rozkoukávajícím se věku, ale doteď se nemůžu přesvědčit, jestli v té povéídce opravdu došlo k tomu, k čemu k ní došlo. Něco takového bych nečekal. Po půlce knihy to nadšení trochu opadne, i když "Ptačí dům" bych označil za nejlepší povídku. Možná proto, že se povídky začnou prodlužovat a snad čím delší, tím horší. Ale pořád z toho kniha jako celek vychází poměrně dobře. Dýchá z toho to správné napětí, tu a tam mrazení, to mystyčno (hned úvodní "Lokalita" je sice čitelná, přesto poutavá) a v neposlední řadě dnes už jakýsi retro nádech kouzelných počátečních devadesátek.

28.04.2014

Z některých děl jejich autoři doslova čiší a jsou z nich cítit na sto honů. Již sám o sobě zajímavý a poutavější život Lima Barrety se bezesporu stal základním piedestalem jeho díla. Ze smutného konce snaživého Policarpa totiž nečiší jen Brazílie své doby, ale převážně osudy člověka v sevření společnosti, zvyku, systému, zakonzervovaného myšlení, mnohovrstevnatosti i malosti lidského života. Lehce epizodický román nepůsobí čistě beletristicky, vznáší se nad ním lehký obar literatury faktu, sdělení, reportu, jedné zprávy o životě v jedné zemi v jedné době. Nepřijímá se plynule jako fiktivní příběh podivného a ne zcela sympatického hrdiny, ale jako hloubavá sonda, během jejíhož čtení tu a tam zacinká zvoneček nazvaný: "Hele, to znám!"

24.04.2014

Jedním z nejoblíbenějších autorových spisovatelů je Jaroslav Hašek. Představte si, že by Hašek napsal Forresta Gumpa. Jonasson to udělal za něj. V Haškových povídkách je toho tak akorát, ve čtyřsetstránkové knize už je toho ke konci možná trochu moc. Ale ta hra se slovy, významy, situačním a slovním humorem je výborná.

2 18.04.2014

Počátkem 20. let 20. století (mám české vydání z roku 1923) napsal Upton Sinclair výtečnou knihu "Jsem tesař" o příchodu Ježíše Krista do tehdejší doby a konfrontaci té doby s ním samotným. Je to skvělý příběh, který je podáván naprosto vážně, přesto působí až hořce komicky. Netroufám si nijak tvrdit, že se Vermes Sinclairem inspiroval, a i kdyby ano, nijak by to nevadilo, vždyť samotná zápletka o příchodu historické osobnosti do současné reality je hodně výživná, zajímavá a slibuje spoustu zajímavých témat a možností. Jenže to je právě možná jeden z problému, kterou nakonec s "Už je tady zas" mám. Musím říci, že jsem poměrně dost zklamán. Může za to hned několik faktorů. Začínal jsem číst a dlouhou dobu jsem četl v době, kdy mediální masáž ohledně knih nebyla tak výrazná, důrazná a silná. Nebo možná byla, ale mě to míjelo, protože reklama je oblast, která jde zcela mimo mě a nikdy na ní nedám. Dnes se jí už ale nedá vyhnout a já docházím k závěru, že je u mnohých knih vlastně i ke škodě. Svůj účel (vytřískat ze zákazníků peníze) samozřejmě plní, jenže ona reklama čím dál více lže, nebo alespoň mlží a nebo, ještě hůře, mate. Od Vermesovy knihy jsem čekal trochu něco jiného. Záživnějšího, zábavnějšího, pronikavějšího. Nic z toho jsem nedostal. Z bezmála 400 stran románu mě pořádně zaujala akorát scéna, kdy si Hitler poprvé pouští televizi (to je až grandiózní kritická reflexe naprostého úpadku televizního vysílání a televizní kultury), dále mě zaujaly už jen dvě scény, obě však nepřinásí nic nového, jen reflektují něco, co soudně uvažujícímu člověku musí být jasné. Je jím samozřejmě střet s neonacisty, i přesto jsem však tuto scénu očekával mnohem sofistikovanější. Poslední scénou je Hitlerův nástin toho, jak se dostal k moci, že nacisté nebyli nějací mimozemšťani najednou spadlí z nebe, že to byli normální lidi, které si normální lidi sami a dobrovolně zvolili. Jenže to je reflexe, která je, nebo by měla být normálně běžně domyslitelná. Jinak jsem dostal jen hromadu sice dobře a lehce čitelné, ale přesto tak nějak trochu nezáživné nudy. Měl jsem obrovský problém s jakýmsi Hitlerovým rozdvojením - Hitler sám pro sebe uvažující a odhalující zákoutí doby, v níž se objevil, je naprosto odlišný od Hitlera, který dělá televizní show. Sinclairův Jsem tesař se nesnažil být komický a zábavný a přesto jím tak nějak byl, velmi příjemně, Vermesův Už je tady zas se zábavný a komický být snaží a moc se mu to nedaří. Ten humor je občas dost kostrbatý, jde vidět, jak se o něj autor snaží, moc na sebe upozorňuje. Ano, ta reflexe tam je, někdy je i dost pronikavá. Je tam ale také dost UHO omáčky a chybí tam ta hlavní ingredience - oproštění se od toho, že je to jen vymyšlený příběh. Ta kontrolka mi tam blikala pořád, občas to dost vadilo.

2 15.04.2014

Nevím, já mám s upírským žánrem prostě trošku problém. Ještě to jde, když je to upírství pointou a tak nějak je to milé překvapení, což i u některých povídek tady v knize funguje, ale stejně to kazí její tématické zaměření. Oproti první knize je to mnohem nezáživnější, nudnější a málo originální. Minimálně první tři čtyři povídky jsou tak suché, že až dokážou odradit od čtení. Zachránila to jen má chronickánutnost knihy dočítat. Vlastně mi v hlavě utkvěly jen nějaké tři povídky. Za naprosto vynikající považuji STŘÍBRNÝ OBOJEK, to je opravdu kvalitka. Zajímavá je i poslední DOBA MRCHOŽROUTŮ, i když tu v upírské knize vnímám pouze jako znouzecnost. K těm dalším zajímavým a dobrým patří ty, které jsem četl již jinde, vždy nedostižná CARMILLA a Lumleyův NEKROS. Jinak je to hodně šedý (pod)průměr. Kniha se u mě vyšplahala na tři hvězdičky převážně autorskou pestrostí a spíše setkáním s novými autory a autorkami než jejich tvorbou.

13.04.2014

Člověk často o Africe přemýšlí jako o jednom uceleném jednolitém celku a pak je překvapen, jak rázovité a nečekaně jiné její země umí být. Lange si při své cestě nedělal moc velké cíle, prostě se "jen" jel podívat do jedné africké země a pak o tom napsal. Možná pro tu civilnost, "neprofesionálnost", nevěděckost a necílevědomost je jeho kniha tak dobře čtivá a v mnoha aspektech zajímavá (např. historie a paradoxy názvu státu).

1 27.03.2014

Hmotný a až se mi chce napsat nezvratný důkaz faktu, že četli-li jste jednu Haškovu povídkovou knihu, četli jste vlastně všechny. Možná to je tématem (byrokracie, úředníci, státní správa), možná to je poměrně velkou znalostí Haškovy povídkové tvorby, možná to je prozřením, že vlastně používal jen pár koster a forem, na které pořád dokola navlékal šat svých povídek, možná zjištěním, že Haškův povídkový humor je vlastně, navzdory kvantitě, poměrně omezený, možná mi to prostě jen nesedlo, ale z těch několika desítek povídek mě pobavilo, zaujalo nebo v paměti zůstalo max. 5-7 povídek.

22.03.2014