eraserhead komentáře u knih

l'Isle Adamovy povídky jsou opravdu kruté. A dost pestrým způsobem. Některé jsou kruté Poeovským způsobem, jiné takřka cynicky kruté s přesahem do krutého absurdna, jiné zase úsměvně haškovské. Autor skvěle ovládá jazyk, má pronikavý vhled do lidí a všeho, co jej obklopuje, dokáže krásným způsobem odlišit ženské a mužské povahy a nazírání na svět (aniž by kterékoliv z tohoh upřednosťoval a vyzdvihoval - prostě padni komu padni). Povídky v knize jsou opravdu pestré, nejen ve své krutosti (ať už nepříjemné, zvláštní nebo zábavné), ale i co do obsahu, časového ukotvení. I proto se kniha čte nádherně a při štění zapojuje nejen oči, ale i mysl.

1 12.02.2015

Je radost vědět, že mysteriózní thrillery nejsou doménou posledncíh několika let, ale že se psali již před nějakými sto lety. Na knihu mě nalákal právě ten rok vzniku a vědomí, že podle toho již v půlce dvacátých let vznikl film (z něhož jsou v tomto vydání použity doprovodné fotky - velmi působivé fotky). Čekal jsem něco mysteriózního, tajemného, atmosférického a úderného. Tajemné i mysteriózní to je, s velkou příměsí okultismu, ale atmosféru a údernost to postrádá. Příběh ač přímočarý, je obsahově mnohovrstevnatý a rozkročený, rozebírá několik témat najednou, přesto někde od půlky ztrácí na působivosti a závěrečné rozuzlení celého příběhu není pověstnbou třešničkou na dortu, sle spíše něčím, co ten zážitek ze starého příběhu (které mám hrozně rád) ještě zhorší. Potěšující rozhodně je právě ten někdejší způsob psaní a vyprávění, který je fajn, A určitě půjdu do filmu.

06.02.2015

Ignácius Reilly mi vždycky připadal jako vzdálený příbuzný Hymana Kaplana. S tím, že on pochytil tu temnou stranu rodu. Některé knihy pojednávají o kráse lidství, tahle o jeho čistém hnusu. Toole totiž dokázal bravurně shromáždit většinu lidského hnusu konání a myšlení, na něž můžete narazit. Kniha obsahuje prakticky jen dvě kladné, sympatické a příjemné postavy, zbytek jsou nesympatická, divná, bláznivá a nesnesitelná individua. Kniha je zvláštní i svou zábavností. Ne že bych se smál nahlas, ale usmíval jsem se při čtení neustále, což v konečném důsledku vnímám mnohem pozitivnější než ojedinělé záchvaty smíchu. Takhle jsem se smál permanentně. Sice ne bouřlivě, ale neustále. Až se mi z toho málem uzavřela záklopka.

Komentovat poezii není zrovna jednoduché. Každý si do čtených veršů může projektovat trošku jiné chápání a vnímání a co někomu může nadchnout smysly, jinému vklouzne jen jedním okem tam a druhým ven. Nezval je jistojistě mistrem rýmu, neochvějným veršotepcem a trubačem metafor. Z Básní noci mě nejvíce zaujal Edison a Silvestrovská noc, neboť jsou vlnou, na níž naladěn jsem se vezl. Částečně mě zaujaly některé zpěvy a části Podivuhodného kouzelníka (zpěv třetí a Uhelný důl z Šestého zpěvu) a Akrobata. Kupodivu docela zajímavá mi přišla Ediční poznámka.

3 24.01.2015

Další autor si splnil sen a vydal si knihu vlastní tvorby. Co mi to jen připomíná? Z grafického a vzhledového hlediska jde o velmi zajímavý a na pohled příjemný počin (i když tenhle typ papíru mi u knih docela vadí). Ilustrace a grafické okraje stránek jsou fajn. Horší už to je s obsahem samotných povídek a úplně nejhorší z jejich jazykovou úpravou. Ta kniha jakoby ani neprošla korekturami. Chyb, překlepů, omylů a nevědomých přešlapů je tam tolik, že způsobí bolesti hlavy nejen všem grammar nazi. Kvalita povídek se odvíjí od doby jejich vzniku, čím mladší, tím lepší. Ty, jejichž letopočet vzniku začíná na dvojku jsou docela fajn, ty starší, a ještě k tomu kombinované s fantasy, jsou horší. Ale syrově realistické SYNEK a GENTLEMAN jsou fajn. Nejvíce se mi líbily poslední dvě povídky, rozsáhlý HŘEBEC (nejlepší povídka, nepřímočarý vyvíjející se příběh, docela dobře strukturovaný, ne zcela tuctový a bez mladických naivních úletů) a bizarně komicko atmosférický BOBŘÍK MLČENÍ. Z pohledu čistého čtení kniha dvakrát moc nezaujme. Přistoupí-li se k ní jako k jakémusi záznamu vývoje tvorby jednoho autora, může to být i zajímavá studie. jeden z mála případů, kdy mi chybí půlhvězda. Tohle je totiž, díky těm čtyřem povídkám, čistý průměr. 2,5*

22.01.2015

Kolem té knihy jsem chodil v obchodě asi tři týdny a pořád si říkal, ta by se určitě líbila klukovi, A pak mi to nedalo a nakonec mu přistála pod vánočním stromkem. A byl to dobrej kauf. Kniha ho hrozně baví, i já sám jsem se z ní dozvěděl spoustu zajímavých věcí a upravil si pár obecně chybně uznávaných věcí. Prostě dobrý způsob, jak seznámit malé dítě s různými zvířaty, nejen exotickými, ale i těmi, které může vídat normálně venku. Dneska před spaním jsme ji dočetli a když jsem se kluka zeptal, co tedy budeme číst zítra, tak řekl, že začneme tuhle znovu.

1 22.01.2015

Při čtení mi román připadal trošku divný. A pak jsem si na konci přečetl, jak vznikal, a bylo mi všechno jasné. Je to trochu zvláštní, během prvních stran mě hrozně chytl a strašně mě bavilo to číst, později už to nebylo tak horké a ne že bych se nudil, ale některé pasáže byly lehce nezajímavé. Zaujme určitě prostota jazyka, bez přílišných slovních kudrlinek, přímost sdělení a znalost tématu. Nemile překvapí ta kratičká krutě nadpřirozená vsuvka v závěru (dle mého názoru pro daný román zcela nevhodná). Obecně vzato, mé první setkání s George Sand, ač o ní jsem něco věděl, o jejím díle skoro nic, nakonec i navzdory hodnocení, nedostal jsem rozhodně méně, než bych čekal a jsem vlastně spokojen.

21.01.2015

Velmi zajímavá, místy až zábavná a humorná kniha. Svým způsobem opravdu zvláštní pohled na dva póly jednoho světa. Měl jsem tu knihu doma už od dětství, vždycky mě lákala obálka, často jsem si prohlížel fotky (kterých je žalostně málo) a říkal si, jak si tu knihu jednou přečtu. Trvalo to skoro čtvrt století, ale nakonec jsem do ní šel a vůbec nelituji. Ale jak je ta kniha stará už skoro padesát let, hrozně rád bych si něco podobného přečetl ze současnosti, už pro to porovnání, co všechno se tam (lidé, zvyky) změnilo a co zůstalo.

1 08.01.2015

Jedno se musí Kučerovi nechat. Po přečtení jeho dvou románů mě na Slovensku do lesa nikdo nedostane ani za nic. Dokáže je popsat tak atmosféricky a tajemně, až z toho mrazí. Což je jednou z nejlepších složek jeho druhého románu, trefně nazvaného Lesy. K pozitivům tohoto převážně mysteriózního thrilleru (leč silně mrazivě atmosférického) dále patří skvělé vykreslení postav a jakási všeobecná negativnost. Opravdu, v převážné míře v románu nenajdete nic pozitivního, prakticky žádnou postavu, která by byla šťastná (snad kromě okrajového objevení chlastu plných prostitutek velebícího vydavatele, ale ten je pro děj prakticky bezvýznamný) a měla nějaké pozitivní myšlení (v tomto ohledu to snad autor trošku přepískl, protože nedokázal zakrýt, že si mnohé věci nemyslí jen jím vytvořené postavy, ale on sám). Ale taková je holt už občas realita. Naopak občas trošku zadrhne jakási filmovost vyprávění, spousta věcí se děje najednou, rychle, jako by to byly běžné věci. Na rozdíl od předchozích Kozích lidí, mě Kučera takto dokázal zaujmout a táhnout prakticky po celý román a já se hrozně těšil jak to všechno skončí. Ale tady, nějakých pár kapitol před koncem, se Kučera rozpřáhl a vší silou mě nakopl do rozkroku. Závěr románu mi připomněl polský film Alchymista, jehož závěr je natolik překvapivý a nečekaný, že se diváci dodnes nemůžou shodnout (a vlastně ani já), zda je (pro film) dobrý nebo špatný. I když závěr Lesů vysvětluje hodně, k celému příběhu mi moc nesedí. Zdá se, že v mých očích a v mém vkusu si Kučera závěr vždycky pokazí. Pravda, v Lesích si to nechal až na závěr, a nezačal s tím už v půlce románu jako u předchozích Kozích lidí, ale i těch pár závěrečných stránek celý vybudovaný svět strhlo prudce k zemi a zavedlo někam, kde se najednou necítím příjemně, spíše jen nevěřícně valím bulvy a nechápu. Možná… Možná se Kučera nechal až příliš moc pohltit snahou popkulturně odkázat na své vzory a oblíbené příběhy. Šokující a překvapivý závěr? To patrně ano, ale ne v tom pozitivním významu. Ta ostrá závěrečná žánrová zatáčka (nebo spíše odbočka?) vás totiž může zavést na cestu, která se vám nebude moc líbit. Mě se to tedy moc nelíbilo. Tak snad třetí román si to závěrem nepokazí. I když nevím, ta kratičká ukázka z něj v této knize nevypadá moc slibně.

3 03.01.2015

Štěstí, že je to tak krátké. Ne, že bych proti v knize obsaženým myšlenkám něco měl, to vůbec ne, jen mi vždycky přijde, že jsou zabaleny do velkého balastu okolních slov a většinou to samé řečeno několikrát po sobě naopak. Tedy dejme tomu deset hodně dobrých a hlubokých myšlenek, vyjádřených každá max. deseti slovy, je takto podána na 100 stranách. Dobře, je tam i ta životopisecká stránka. Čte se to fajn, ale obecně řečeno, trpí to klasickým neduhem náboženských, nebo mytologických (nebo jak to jinak nazvat) traktátů (zkráceně - mnoho povyku pro málo). Ale ty nosné myšlenky jsou velmi silné.

31.12.2014

Prakticky živý důkaz toho, že to s horrorem za socialismu u nás nebylo zcela tak tragické, jak by se mohlo zdát. První jsem četl česká porevoluční vydání, ale návrat po čase ke starým příběhům, tentokrát ve slovenštině, mě velmi lákal. Spoustu příběhů jsem si už ani moc nevybavoval a jejich osvěžení mě velmi potěšilo. Výběr povídek je velmi zajímavý a obsahově pestrý. Jen to Neobyčajné dobrodrúžstvo pána Bonda mi přijde hrozně natažené. Zajímavé je že mi první setkání s Wyndhamovým románem Z morských hlbín přišlo velmi nezajímavé, teď po nějakých více než deseti letech mi to naopak přišlo zajímavé. Docea dobré katastrofické sci-fi, ne post, ale aktuálně katastrofické, kde to sci-fi je jen tak na okraj a prakticky neznámé.

28.12.2014

(Mezi)žánrová antologie překračující nejen křehkou hranici mezi životem a smrtí, ale i tu mezi dvěma státy. České a slovenské fantastické povídky, svižně přebíhající mezi fantasy, sci-fi, horrorem, cyberpunkem a kdoví čím ještě. Což může být i její slabina, nesedí-li vám zrovna nějaký žánr (tak jako mě fantasy, tudíž jsem první kýčovitou povídku doslova protrpěl). Na druhou stranu, nemáte-li s žánrovou pestrostí problém a jste-li žánrově tolerantní, může se tato antologie jevit jako zajímavý průřez a více méně náhodný vzorek podoby české a slovenské fantastické tvorby. Povídky jsou kvalitativně různorodé, od špatné první, až po výbornou a nejlepší poslední (ta mě fakt až dojala). Trochu rozpačitý jsem z Jiřího Walkera Procházky, u kterého se nemůžu zbavit dojmu, že tam je jen pro své známé jméno. Jeho část je totiž šitá dost horkou jehlou, a na to, abych z toho měl jiný pocit, tam od něj je prostě málo. Kniha má sympatický formát, hodně dobrý úvod a závěrečné slovo o historii literárního horroru. Ale rozhodně bych si více pohrál s korekturami a typografií, občas to vážně bilo do očí.

16.12.2014

Se souvislým a pravidelným čtením Stephena Kinga jsem skončil někde roku 2004, když jsem zhnuseně dočetl čtvrtou část Temné věže. Od té doby jsem četl jen dvě jeho knihy, obě povídkové a z obou jsem dost zklamán (ač ta jedna - Po setmění - obsahuje jednu z jeho nejleších povídek). A Černočerná tma je ta druhá, která mě opět jen podpořila v obavách sahat po jeho současných knihách. Ano, King je grafoman, ale byly doby, kdy to dokázal kočírovat a tahat čtenáře za fusekli tak, že mu to nevadilo a bylo mu to jedno. Tahle kniha měla mít alespoň o sto stran méně. 1922 je sice fajn retro, ale prostě tomu něco chybí. Něco, co by mě po přečteníé nenutilo si povzdechnout: "To je jako všechno?". Velký řicič hrozně, ale opravdu hrozně, trpí Kingovým grafomanstvím. Místy to bylo až nepříjemné číst, jak se to nikam nehýbalo a babralo se to v nepodstatných a nedůležitých věcech. Absolutně nejhorší věc z knihy a jedna z nejhorších Kingových věcí vůbec. Prodlužování času mě docela chytlo, ale zklamalo na konci. Čekal jsem nějaký závěr, ne prosté nic. Nejlépe tak asi vychází Dobré manželství. I když, asi o něčem svědčí to, že mě z celé knihy nejvíce bavil doslov. Je to docela smutné. Po Holčičce, která měla ráda Toma Gordona druhá Kingova nejnudnější, nejnezáživnější a nejzbytečnější věc, co jsem měl v ruce.

3 14.12.2014

Z literárního hlediska nijaké (nehledě ke spoustě překlepům a chybám). Z faktografického hlediska již ne zcela překvapující (zub času a letitý přístup k podobným informacím, prostě udělá své). Z historického hlediska přínosné. Z lidského hlediska prostě hnusné. Více k tomu nelze napsat.

2 30.11.2014

Boček se Zubíkem do nás perou další várku svých horrorových a thriller povídek, tu šmrncnutých ironickým humorem, tu amtosférickým mrazením. Oproti první sbírce se prezentují i dělšími útvary (jedna povídka má přes 30 stran), což někdy prospívá, pokud máte rádi širší uvedení do prostoru, postav a času, někdy to nepomáhá ale nikdy to není na škodu. V kontrastu kníha obsahuje tři bloky kratičkých povídek. Autoři umí chytit za ruku a nepustit, dokud vám neřeknou vše, co chtějí a i v případě, kdy zrovna neoplývají originalitou, se drží hesla, když už nepíšeme originálně, píšeme alespoň dobře. Na českém nejen povídkovém, ale i horrorovém nebi prostě nepřehlédnutelné dvojhvězdí.

23.11.2014

Zpočátku klasické pokračování. Všeho je kvantitativně více - obětí, krve, mordů, postav. Jenže pak to docela zvolní, Scottovi vypadnou otěže z ruky, dlouho se nic neděje a příběh se rozplizne do nezáživných popisů a neustálého opakování různých informací. Ke konci se to zase trochu nakopne, ale stejně jako první díl, i tenhle končí dost suše, nezáživně a jaksi nezajímavě. Nejvíc mě na románu bavili epizodické příběhy obětí.

19.11.2014

Hodně, hodně váhám, zda nepřihodit i tu čtvrtou. Klasicky působivý devadesátkový horror v knižní podobě, na devadesátá léta ještě hodně příjemný. Pohodobá kombinace čistě dějových a horrorových scén, v nichž se mísí brutalita s erotikou (a to je výborná kombinace) a to vše v zajímavě promyšleném příběhu, těkajícím ze současnosti do minulosti. Co mě však zklamalo byl závěr, zbytečně rychlý a jaksi nedořečený. Omluvou by mohlo být, že má kniha ještě pokračování, ale ne zase tak působivou, protože to nutně kazí docjem z celé knihy. Ale chcete-li kvalitní dávku bezproblémového horroru, dobrá volba.

1 11.11.2014

Jsou knihy tak špatné, že je až škoda k nim cokoliv psát. Naopak jsou knihy tak dobré, že k nim není prakticky co psát, protože žádné napsané slovo dokonale nevystihne ten povznášející pocit zažívaný při jejich četbě. Nejlíp se tedy píše o knihách které jsou někde mezi tím. Což ale není případ Ztraceného obzoru. Ten právě patří k těm výborným knihám, u nichž se nedostává slov vyjádření (a sami nutně uznáte, že jsem musel použít hodně velký a silný oslí můstek, abych alespoň něco kloudného a chytrého napsal). Příběh různorodé čtveřice, která uvízne v klášteře někde uprostřed nehostinného hornatého Tibetu prostě a jednoduše obejme, pohltí a zevnitř i zvenčí hladí. Nekolikrát jsem se přistihl, jak se při čtení blaženě a potutelně usmívám. Hiltonova slova plynou krásně jako voda v horském potoku a slévají se do vět jako ony potůčky do řek v údolí. A stejně jako je krásné zout si boty a brodit se po kotníky v jejich chladné čiré vodě, je osvěžující usednout, rozevřít ji a začíst se do jejích řádků. Vlastně jsem mohl napsat je jedno: Má oblíbená ediční řada Světová četba prostě opět nezklamala. Ztracený obzor patří k tomu nejlepšímu z té zhruba stovky svazků, co jsem z edice zatím měl tu čest číst. A je to další moc dobrý důvod, pohlédnout se po svazku dalším, protože tato edice skvěle vystihla můj vkus a krásu mnoha neznámých románů a ostatních literárních útvarů rozesetých po celém světě.

9 05.11.2014

S autorským duem Boček & Zubík jsem se kolegiálně autorsky setkal a seznámil v rámci série antologií českého hororu a jejich syrově naturalistický styl me okamžitě dostal. Potěšujím stránkou této jejich povídkové sbírky pak hned bylo radostné zjištění, že se pohybují i v těch fantastických vodách nejen horrorového žánru. Což mě hodně potěšilo. Další potěšující věcí více něž čtyřicetipovídkové knihy je její pestrost, a to nejen obsahová a pointová, ale i stylová, formální. Boček se Zubíkem se opravdu snaží vyzkoušet si spoustu věcí, někdy k potěše, jindy k menší potěše. Tak skoro půlku knihy tvoří, dovolím si napsat, aniž bych to myslel nějak špatně nebo negativně, snad až klasické švandrlíkovské humorně cynické horůrky, z nichž vás zamrazí úplně stejně, jako rozhýbou vaše koutky. Další půlka je ve stejném poměru rozdělena na klasické atmosférické horrory, nejednou stylem či přímým odkazem odkazující na oblíbené autory autorů, v nichž chlad, hrůza a tajemno obchází kolem a povídky, které z horroru vybočují žánrem nebo svou lehkostí, jsou spíše sci-fi, groteskou, nebo thrillerem nebo dramatem. V těch nechybí ani klasický béčkocéčkový ultrahrdina, s mluvou drsnou jako šmirgl, kterému smrdí nohy a má slabost pro korpulentní slečny s knírkem. Duo Boček & Zubík mám rád, po této knize ještě více. Těším se na každou další jejich věc i na připravovanou druhou povídkovou sbírku. 3,5*

02.11.2014

Jo, když už, tak přesně takové sci-fi mám rád. Filosofující, varující, co kdybyzující, ad absurdumzující. Tohle je přesně dle mého gusta. hned první povídka skoro až předpovídající současný fenomén internetu,natolik, až mi to vlastně přišlo skoro (pre)parodické. Ostatně o internet se kniha otře ještě několikrát, v mnoha různých futuristických vizích. Nejdříve mě trochu zarazilo tolik povídek od Asimova (jediný autor, který jich tam má více, rovnou celých 8 ze třiceti, ale nakonec člověk musí uznat, že v knize věnované robotům a člověku je prostě jedním z nejpovolanějších, o čemž svědčí hned několik jeho povídek. Pravda, jsou tu slabší povídky (např. mnou zcela nepochopený POSLEDNÍ PRÁH, nebo O PRINCI FERRITOVI A PRINCEZNĚ KRYSTALCE, jejíž humor mě zcela minul), ty ostatní to však hladce a lehce dobíhají za ně. Krásná ukázka, že dobré sci-fi obsáhne všechno - vědu, filosofii, sociálně-etickou kritiku, humor, drama, romantiku, napětí.

6 31.10.2014