eraserhead komentáře u knih
On prostě někdy je hrozně velký problém, když od nějaké knihy vidíte nejprve filmovou adaptaci. A to ještě v případě, kdy se filmová adaptace trošku liší. Jessie a Morgiana není vůbec špatný román, je zajímavý, má své kouzlo, ale prostě mi tam chybí ten nemilosrdný tah a tísnivě psychopatická atmosféra, kterou příběhu dokázal vtisknout Juraj Herz. Je to zajímavý náhled do nitra jisté společnosti v jisté době, i do nitra jednotlivých jejích členů, ale ten příběh prostě nijak negraduje, nestoupá, jen plyne po rovině.
S touhle knihou mám jeden jediný problém. Mrzí mě, že jsem jako první viděl filmovou adaptaci. Při čtení, které je sice i tak silné, to trošku ztrácí to kouzlo odhalování směřování příběhu. Protože je až neskutečné, kolik toho Nezval do útlé knížečky, psané velmis strohým stylem, dokázal nacpat. Tolik alegorie, tajemna, atmosféry, odkazů. Nádherně temný příběh o ztrátě dětských iluzí a přeměny dítěte v dospělého člověka. Jeden z nejlepších českých upírských příběhů.
Pronikavé (a na svou dobu jistě nezvyklé až kontroverzní, neboť přímé) nahlédnutí na milostné vztahy (ať už duševního nebo fyzického rázu). Dvě delší novely převyšují krátké povídky. Lišák (***), Vůně chryzantém (**), Panna a Cikán (****), Milenec naší doby (***).
Tohle je asi nejzvláštnější cestopis, co jsem kdy četl. protože na tom málu prostoru (cca 114 stran) toho překvapivě řekne hodně nejen o New Yorku a USA obecně, ale minimálně z půlky hodně i o umění. A to propojení je velmi poutavé. Jiří Mucha je navíc hodně dobrý alegorista, mnohé věci nepopíše přímo, ale namaluje ho slovy jako barvitý obraz krajinky. A ještě k tomu má hrozně zajímavé a nejednou trefné postřehy, ať už o umění a jeho pozici v životě lidském, tak i ohledně srovnání šedesátkovcýh USA a socialistického Československa. Až jsem se nejednou musel dívat a přesvědčovat se, v kterémže roce ta kniha vyšla, protože se mi nechtělo věřit, že něco takového tehdy vydali. Samozřejmě, nějaká ta "nutná propagandistická prohlášení" a srovnání tam jsou, ale čtenář prostě neví, zda tam jsou proto, že tam být musely, aby okecali a zplnomocnili to ostatní anebo je Mucha říká prostě od srdce jako člověk. Málokdy se člověk dostane k tak hodně obsahu na tak malém prostoru.
Naprosto skvělá kniha, jak obsahem, tak formou i tím, na co poukazuje. Mohla by totiž být např. ukazatelem podhoubí, z něhož se rodil český horror. Povídky nejsou primárně horrorové, i když nejednou tu žánrovou hranici překročí, jsou spíše, dle tématického zadání antologie, tajemné, temné a zvláštní. Jsou zde duchové, démoni, ale i nevyjasněné okolnosti a události, podivuhodné příběhy a tajemná zákoutí, ať už přírody, domů nebo lidské mysli. A pokud navíc milujete starou češtinu (ne všechny povídky jsou zveřejněny v ní, vlastně pořádně snad jen jedna), nejen pro její formu, ale i barvitost a košatost, bude to jen bod k dobru.
Metallica mě tu blízce tu vzdáleně doprovází životem už celé čtvrtstoletí. Pravda, jsem možná z těch, o nichž kniha píše v závěru, protože nejvíce a nejraději mám Metallicu do osudné černé desky, po níž jsem ji na čas přestal registrovat. Dnes ji už opět poslouchám skoro celou, i když alba Load/Reload často rovnou přeskakuji (zrovna poslouchám "Acoustic Metal"). Ještě si živě pamatuji, když se mi tato kniha u známého někdy před dvaceti lety dostala na čas do ruky a já bylk naprosto uchvácen těmi fotkami. Považoval jsem to za poklad. jen jsem ji tehdy neměl možnost si přečíst. Dostal jsem se k tomu až teď. A i když jsem si myslel, že vím o Metallice pár věcí, popisy jejích začátků mě doslova překvapily. Bylo by něco podobného dneska? Na textové stránce knihy je parádní hned několik věcí, zmínky o názorech a postojích fanoušků k jednotlivým deskám, které se tak nějak míjí s mým vnímáním (nejradši mám asi jednu z nejvíce kritizovaných ... and Justice for All), některé historky byly fakt zábavné, ale taky mi text dával mnohokrát za pravdu. Jak z celkovým vývojem a posunem kapely, tak třeba co se týče Larse Ulricha, kterého uznávám jako bubeníka, ale jako člověka ho rád moc nemám. Na druhou stranu jsem rád, že jsem se dozvěděl hodně o mém oblíbenci Cliffu Burtonovi a byl jsem hodně překvapen, že když zemřel, bylo mu tepre 24 let, celou dobu jsem si myslel, že byl starší. Každopádně, co se týče obrazové stránky, fotek, plakátů apod. je to naprosto parádní kniha, která jistě potěší i toho, kdo přesně ví, kdo si kdy z Metallicy kde uprdl.
Synonymem této horrorové antologie je slovo pestrost. V rámci žánru jsou povídky totiž hodně pestré a zabývají se mnohými jeho temnými a mrazivými uličkami. Stephen Jones i většina autorů a autorek odvedli hodně dobrou práci. Velmi slušná dávka současného horroru od těch hodně známých ale i (mně) málo známých nebo dosud neznámých autorů. Za nejlepší povídky považuji RAKVÁŘOVU DCERU, HUDBU BENGTA KARLSSONA, VRAHA, VŠECHNO ŠPATNĚ, NĚCO SMUTNÉHO A TEMNÉHO, POSLEDNÍ SLOVO. I ostatní však jsou velmi ucházející. Nečekám, že mě vyděsí každý horror, který si přečtu, stačí mi, když mi navodí nepříjemný stav, a to se povedlo skoro všem povídkám. Každé jinak. A to je na knize to krásné.
Nebudu-li počítat nějaké ty povídky v antologiích, tohle je první delší věc od bří Strugackých, co jsem četl. A tak nějak trochu nevím, co s tím. Špatné to nebylo, bylo to místy zábavné, docela dlouho tajemné (v podstatě takové rekreační krimi), s překvapující pointou (tedy překvapující, to si člověk nesmí přečíst anotaci na knize, která to vykvákne všechno dopředu). Jenže mi to přišlo slabší jako komedie, jako krimi i jako sci-fi, možná ta snaha nacpat tam všechno tohle to pokazila, protože ani jedna z těch linií není dost strhující.
Ring Lardner se s tím opravdu nemaže a švihá bičem do maloměšťácké nadutosti, seč mu síly stačí. Jde na to s úderností a razancí hodných Jaroslava Haška, jenže zatímco se u haškových ironicko zesměšňujících kousků dost nasmějete, z těch Lardnerových jste tak akorát znechuceni v horším případě se vám rovnou zvedne kufr. Tak nemilosrdný a přímočarý je. Zasmát se tomu dá málokdy, nebo jen, pokud jste dost cyničtí. Lardnerovi se povedlo vytvořit podle mě nejukázkovějšího tzv. záporného hlavního hrdinu, tedy hrdinu, který je natolik odpudivý, hrozný a nesympatický, že si navzdory těmto jeho vlastnostem prostě nemůžete zamilovat. Ne, budete ho nenávidět. Takový je jeho Mistr velterové váhy. Kvalita povídek je kolísavá, pod příjemný průmer snad klesne jen jedna z nich. Prostě další skvělá a pronikavá kniha z mé oblíbené edice.
Tohle je prostě klasický rutinní King (ať už si říká Bachman nebo třeba Holobrádek a ať už to napsal, kdy chtěl). Není to špatné, rozhodně vás to nezhnusí a nezkazí vám to četbu, problém ale je ,že to má jen nějakých 190 stran a už na nějaké 60 straně vám je jasné, jak to skončí, jak to musí skončit a celých těch následujících 130 stránek vás to ničím nepřekvapí a směřuje to přesně k tomu, k čemu to směřovat (u Kinga) nutně musí. Je tam všechno, co od Kinga čekáte, a to je další problém, není tam nic, co byste nečekali, co by vás překvapilo. Tohle mohl být krásný interaktivní román, King mohl jen ve dvou větách načrtnout charaktery jednotlivých postav a záplektu a čtenář si to mohl v klidu domyslet sám. A byl by to prakticky úplně stejný příběh. Máte-li Kinga rádi, bude to fajn četba. Problém nastává a vzrůstá přímo úměrně k počtu již přečtených Kingovek. Protože čím více jste jich četli, tím více vám tohle bude připadat takřka nijaké. Včetně naprosto suchého konce.
Přišlo mi hrozně zábavné a zajímavé číst tu knihu zrovna v této době. Říkal jsem si, že nebýt internet a tak rozšířená televize, možná by se nějaký další takový pamflet jistě objevil. Úvodní esej je naprosto výborná. Následný přetisk českého překladu Protokolů ze dvacátých let, mi nejen díky eseji, ale i jistým historickým znalostem jen potvrdil původní předpoklady - ten, kdo tento fejk napsal, věděl moc dobře proč to píše, jaký je jeho cíl a proti čemu tím chce hlavně vystoupit. Tehdy to možná tak přímo nevypadalo a nešlo poznat, ale z toho stoletého odstupu bych se fakt někomu, kdo v pravost tohoto dokumentu věří, beze stopy studu vysmál přímo do ksichtu.
Jeden ze stěžejních a základních kamenů mrazivých příběhů o strašidelných domech známé a oceňované autorky, od níž jsme si v češtině mohli doposud přečíst jen pár (ale skvělých) povídek, se konečně dostal i k nám. A možná se chce trošku říci, že se zbytečným a knize škodícím zpožděním. Dnešního mnoha podobnými příběhy (nejednou inspirovanými právě tímto románem) namlsaného čtenáře totiž může přes půlstoletí starý příběh trochu zklamat. Ale jen zdánlivě. Hrůza je v tomto příběhu opravdu plíživá, nejasná a ukrývající se, nedočkáme se žádného explicitního strachu, lekacích scén ani otevřených bubu projevů. Což může vadit. Mě to naopak, společně se silnou civilností jak postav, tak příběhu, hodně strhlo. A ten trošku netypický (a zcela jistě neočekávaný) konec, tak mnohoznačný, mnohavýznamový a stejně mrazivý a nejistý, jako celý příběh před ním... Jsem za překlad hrozně moc rád. Kniha mi udělala velkou radost. Pochválit musím i grafické zpracování knihy, ta kombinace oranžové a černé je výborná, i temné ilustrace a snad až na dvě výjimky absenci překlepů, což v nové knize už je skoro zázrak. Prostě po všech směrech skvělá práce. Tenhle překlad si zasloužila jak samotná autorka, tak i její (za kterého se počítám) čeští horroroví fanoušci.
Tak tohle bylo utrpení mladého (a krásného) eraserheada. Já jsem samozřejmě věděl, že je to něco úplně jiného, než francouzské komedie nebo Fantomas z Arabely, dokonce jsem o to byl natěšenější, ale nakonec se to stalo jednou z nejhroších knih poslední doby, co jsem četl. Už pro ten naivně dětinský styl, s doslovným vysvětlováním, jakoby cílovkou byli děti základní školou povinné. Nejvíce mě iritovalo, jak postavy pořád mluvily samy se sebou. Jakoby trpěly stařecko-dementní samomluvou. Věci, které by měly být řečeny normálně v ději, si říkaly sami sobě. Pořád a neustále. A ty směšné, až cimrmanovské zvraty, pořád se někdo maskoval a odmaskovával, mrtví ožívali, nebyli mrtví, prakticky nikdo nebyl tím, kým se zdál. A nakonec i ten tolik obávaný Fantomas byl jen suchým obyčejným týpkem, o kterém nás kniha neustále musela ubezpečovat jak je hrozný, nedostižný a zlý. Vlastně jediné, co mě na té knize zaujalo bylo, jak byla (řekl bych, že na svou dobu i žánr) drsná a tvrdá, že si nebrala s mrtvými servítky. Obrovské zklamání.
Říká se, že až druhá kniha ukáže pravdu, ta první mohla být náhoda. V tomhle ohledu může být Štefko klidný. Na knize se mi hrozně líbí hned několik věcí. Je to úplně něco jiného než prvotina a to i stylem, jakým je to napsané. Je to napínavé, zajímavé a ne zcela předvídatelné, pointu jsem odhaloval asi přesně jak jsem měl. Hrozně mě strhla ta epizodičnost jednotlivých kapitol, to byla naprostá paráda. Je to tak na 4.5*. Chci další knihu.
Zvláštní román. Ani ne tak klasický příběh s jasnou a přímočarou dějovou liní vedoucí přímo z bodu A do bodu B, jako spíše mozaika charakterů, příběhů, osudů a situací, nabalených a zprostředkovaných hlavním titulním hrdinou, v níž jsem se již po několika stránkách naprosto ztratil v její časové posloupnosti. Což ale vůbec nevadilo. Silné osudy, silné situace, mnohovrstevnaté diskuse a náhledy na různé věci (malířství, nihilismus, láska, nevěra). Velmi syrové, velmi realistické, velmi nepříjemně pravdivé. Herozně se mi líbil ten lidský náhled na osobu, která je z jistého morálně etického hlediska závadová, ale příběh na ní hledí hlavně jako na člověka a odhaluje, že k něčemu je prostě třeba dvou. Opět další parádní kousek z mé oblíbené knižní edice.
Svižný thriller nejednou překračující hranice horroru z něhož mrazí a napíná jako guma o dvě čísla menších trenek. Četlo se mi neuvěřitelně mile a rychle, bez hluchých míst. Pohltilo mě to, jako už dlouho nic, zajímavě vybarvené postavy, které se nakonec jeví dost nejednoznačně a díky konci vlastně u některých ani vlastně pořádně nevíte, jestli jsou takové, jak jsou předkládány (nebo si myslíte že se vám tak jeví). Trochu mě zklamalo, když mi došlo, že se to vše řítí k tomu nejlehčímu, nejpravděpodobnějšímu a nejpodbízivějšímu závěru, ale nutno uznat, že i s ním si autorka poradila dobře, nakonec to zklamání nebylo ani tak silné. Jednoduchá, rychlá, nekomplikovaná, přesto silná, pohlcující a mrazivá četba.
Problém té knihy asi je, že kdo trochu zná tvorbu bří Čapků, toho ničím nepřekvapí a dá mu přesně to, co od ní (nich) bude očekávat. Ono to není vůbec špatné, naopak, některé úseky jsou vystiženy až grandiózně, ale docela se mi stávalo, že jsem duší, v mysli, byl o pár slov dříve, než oči stíhaly text a málokdy se tyto dvě věci rozcházely. Ale jinak paráda, silně zploštělá a ode všech cimprliček oproštěná čistota zla. Ať už hmyzího nebo lidského. Vadily mi na tom jen dvě věci: naprosto zbytečná předmluva (která je reakcí na nepochopení a špatné přijetí hry, ze strany autorů mi to přijde jako v podstatě srabáctví, nemám moc rád, když autor své dílo vysvětluje nebo obhajuje, případně takřka omlouvá - dílo má mluvit samo za sebe). Taky mi vadilo použití němčiny (tedy jednoho, ale mnohovýmluvného, slova) u mravenců. ono to asi bylo poplatné době, ale ztrácí to tím svou nadčasovost a univerzálnost. Z dnešního pohledu to už až příliš odkazuje k jednomu historickému úseku, byť je předkládaná věc z ohledu člověka časově neukotvitelná (a napadlo by mě hned několik současně aktuálních příměrů).
Po mém prvním, ne zrovna slavném a pro mě příjemném, setkání se sborníky soutěže Ježíšku, já chchi plamenomet, mi tohle docela spravilo chuť. Pořád mi tam ve velké míře chybí to, co soutěž přímo ve svém mottu provolává, tedy "Krev, pot, slzy, sperma a hnis", prakticky to v této antologii zastupují snad jen 3-4 povídky, ale alespoň ty povídky už mají mnohem lepší úroveň než ty z toho rošníku, co jsem četl minule. Hodně mě pobavily retrospektivní náhledy do úvodníků a doslovů starších sborníků, které se hezky věnují celé soutěži a jejímu poslání, což je vzhledem k tomu, že tohle je úplně poslední sborník dnes již (naneštěstí) uzavřené soutěže, docela fajn. Povídky kolísají žánrově, kvalitativně i hrubozrností. Vyzdvihl bych určitě pro mě nejlepší, silně popkulturní, povídku sborníku DUCH VÁNOC, ZKURVYSYNA a KRVAVÉ STMÍVÁNÍ. Najednou jsem dostal chu i na ty další sborníky, co se mi válí v knihovně.
Už šestý svazek pozoruhodného projektu, který by si zasloužil více pozornosti, než je mu doposud věnováno. Už pro to úsilí a neutuchající zápal vydavatelů a autorskou i subžánrovou pestrost. Tentokrát se vydavatelé pustili i do trochy experimentování. Klasické povídky prošpikovali povídkami s nejzazším rozsahem pouhých 333 slov, v kteréžto formě je možné naleznout zajímavé perly (NESTIHL JSEM TO). Jedna z povídek byla postupně vytvořena ve čtyřech částech čtyřmi nejlepšími autory. Forma zajímavá i ze čtenářského hlediska, i pro své nedostatky. V mých očích ale z trůnu nejlepších zářezů již poněkolikáté nebylo autorské duo Boček&Zubík dosud shozeno. I když jim Skuřok řádně trůnem zatřásl.
Už jsem to tady psal určitě několikrát a určitě to ještě několikrát napíšu (ještě jich v knihovně několik mám), ale tyhle "socialistické" sci-fi antologie mám rád. Tahle je specificky československá, rozdělená do několika tématických bloků. A v každém z nich se najdou povídky hloubavé, zábavné i naučné, reflektující tehdejší současnost, možnou budoucnosti i různé aspekty lidství, lidského života, myšlení a chování. Obecně se mi povídky líbily hodně, tu více, tu méně. Zajímavé je, že mě nejméně bavily povídky nejdelší, konkrétně detektivní DEN A NOC, mytologicky "filosofická" ORFEUS V PODSVĚTÍ, kterou jsem nakonec, navzdory mému notorickému dočítání a neustálému přemáhání, ani nedočetl a závěreční CIZINCI. Celkově ale radost číst.