eraserhead komentáře u knih

Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se sám a dobrovolně začtu do podobné knihy. Spíš bych si myslel, že mě k tomu donutí někde ve škole v rámci povinné četby či nutného seznámení s lidovou tvorbou, po níž jen málokdo sám sahne. Snad proto se ta kniha válela v antikvariátu za 5 Kč a já si řekl proč ne, uvidíme. Úplně stejně by mě nikdy nenapadlo, že mě to bude tak bavit. Tím, jak je knha obsáhlá a obsahuje toho fakt hodně, se na klasickou četbu od začátku až do konce zrovna moc nehodí a v takovémto případě nedokáže zaujmout přesně tak, jak by měla (a já ji takhle četl, proto nedávám plný počet), neboť se místy (díky tématickému zaměření) utápí ve stereotypu, ale jinak je to prostě nádhera. už ji mám přečtenou, příště k ní budu přistupovat možná v rámci žánrového rozčlenění do kapitol - např. že na jaře si přečtu kapitolu věnovanou jaru atd. Hlavně je to nepřeberná studnice různých říkaček jimiž můžete ohromit a zaujmout malé děti. Když už nevím co by a všechny známé a omleté říkačky už máme odříkané, hrábnu po této knize, lehce nalistuji a už se bavíme něčím novým. Jsem strašně rád, že jsem si tu knihu pořídil.

4 01.11.2011

No páni. Človek by až žasl kolik nádherných motýlů létá Slovenskou krajinou. Když můj dvouletý syn projevil zálibu v motýlech, rozhodl jsem se mu koupit nějaký atlas motýlů, abychom si mohli doma listovat a prohlížet si obrázky (vězte, že u toho vydržíme i přes půl hodiny). A tak jsem vlítnul do nejbližšího antikvariátu a padla mi do ruky tato kniha. Sice ve slovenštině (což mi nevadí, ale byla díky tomu ještě sleva), ale koupě nelituji. Baví mě v ní listovat a prohlížet fotky všech možných motýlů, kukel a housenek a objevovat nové, tvarově, barevně a jinak zajímavé druhy snad ještě více než syna. Přitom se občas i začtu to krátkých noticek k jednotlivým druhům a dozvídám se spoustu zajímavých informací. Paráda.

1 01.11.2011

A už jsme se dostali na území klasických bolševických lží, polopravd, zamlčování skutečných faktů a překrucování skutečnosti pro vlastní dobro, neboť osmý svazek je takřka celý jen o Velké říjnové socialisticé revoluci v Rusku, o příchodu bolševiků k moci. A od té doby přeci vznikl krásný nový svět, kde se všichni měli dobře a všichni souhlasili s každým Leninovým kýchnutím. A to jsou prostě kecy. Slova o tom, jak každý bolševický slint nadšeně přijímaly davy lidu (a to i v kapitalistické cizině), se fakt nečtou dobře, stejně tak naprosto lživá kapitolka o Kronštadtském povstání (to je jeden velký propagandistický výmysl vycucaný z paty), jen letmé zmínění ukrajinského anarchokomunisty Nestory Machna, jež se svými oddíly bojoval proti bolševikům (tady je z něj samozřejmě kontrarevolucionářský vrah), který byl ve skutečnosti komunističtější než všichni bolševici dohromady, oslavné ódy o tom, jak se komunistické strany v každé zemi staly vedoucími silami dělnického hnutí (určitě ne např, ve Španělsku). No prostě z dnešního pohledu a z dnešních znalostí jeden velký slint. Přesto zůstává mnoho zajímavých informací, např. jsem se konečně dozvěděl, jak vlastně a dy opravdu vznikl Sovětský svaz, kdy kde vznikla jaká Komunistická strana apod. Jen z tohoto důvodu (a samozřejmě i kvůli tomu jak je celý svazek tradičně dobře uspořádán a doplněn různými mapkami, fotkami a obrázky, nedám hvězdičky dvě, ale zůstanu u tradičních tří. Ono totiž i ty lži, polopravdy a upravovaná skutečnost má, v zrcadle reality, časového odstupu a pravdivých informací, nějakou výpovědní hodnotu.

01.11.2011

Abych pravdu řekl, namlsán výbornými povídkami Flanďákova koupel a Vlkodlak, zažil jsem dost trpké zklamání. Ještě, že je román dostatečně absurdní na to, aby se dal, máte-li (ne)smysl pro absurdno, v klidu přečíst. Byla-li by to ale má první Vianova kniha, nevím, nevím, jestli by se mi chtělo do dalších.

30.10.2011

Zíral jsem s otevřenou hubou a nebyl schopen se od té knihy odtrhnout. Vianův smysl pro absurdní, šílený, svým způsobem dementní a neobvyklý humor mě zcela a bezvýhradně dostal. Nic dalšího co jsem od něj četl se těmto výborným, humorným a šíleným povídkám ještě nevyrovnalo.

30.10.2011

Snad proto, že V+W pokukovali přes rameno a "opisovali" od jiných, tyto tři hry postrádají jejich výraznější rukopis, styl a humor. Číst se to dá, ale tu slabší tu silnější pocity zklamání jsou nevyhnutelné. Natolik rád je zase nemám. abych byl schopen to přehlížet.

1 30.10.2011

Až jsem byl překvapen, jak moc jsem se nudil.

1 30.10.2011

V divadle jsem naposled byl asi před 11-12-ti lety. V tomhle ohledu jsem nekulturní hovado, ale je fakt, že divadelní hry strašně rád čtu. A je-li to velmi komické divadlo, sociálně kritické, svérázně antifašistické, je to prostě radost číst. Jsem rád, že se mi povedlo sehnat všechny čtyři svazky souborného vydání her OD, i když mají kvalitativně sestupnou tendenci. Tyto čtyři hry jsou trochu slabší než předcházející svazek, ale humoru a srandy v nich je stále ještě dost.

30.10.2011

Jedno červencové úterý v blízké budoucnosti začaly nad Londýnem ve 12:37 hod. vybuchovat atomové bomby. Bylo jich celkem 5. Pilot helikoptér Culver jen tak tak stihl z ulice do zdánlivého bezpečí budovy strhnout ztuhlého muže sledující jaderný výbuch. Když rachot výbuchů dozněl, z muže, osleplého jasem výbuchu, se vyklubal Alex Dealey, vládní úředník, který ví, kde je nejbližší vládní kryt, v němž by se mohli zachránit, než začne padat radioaktivní prach. Cestou do nitra metra ke vstupu do krytu se oba stanou svědky krvavého útoku obrovských krys na schovávající se lidi. Culver před nimi stihne zachránit ještě mladou dívku Kate. V krytu se jim, i přes jisté mezilidské problematické vztahy, společně s dalšími zachráněnými, podaří přečkat nejnebezpečnější období po jaderné explozi. V okamžiku, kdy mezilidské vztahy v bunkru začínají jiskřit se do zdánlivě bezpečných prostor začne valit voda a spolu s ní i hejna krys. Začíná boj o holý život nejen ze spárů stoupající hladiny, ale i z pařátů a zubů nebezpečných živočichů. Bunkr se stává pastí, zbývá jen dostat se na povrch a pokusit se dostat do centrálního vládního bunkru. Jenže...
Dala-li by se Herbertova krysí série aplikovat na jeho spisovatelské schopnosti, zřejmě bychom získali takřka dokonalý obraz tohoto jevu. A to hned v několika ohledech. Panství je obsáhlejší, má více stránek, než obě předešlé knihy dohromady. Je vypsanější, v souladu s dějem popisnější a v určitých potřebných pasážích detailnější – výbuchy atomových bomb a jejich následky jsou vystiženy velmi věrně a realisticky. K dokonalosti Herbert přivedl to, co se mi na první knize líbilo nejvíce a ve druhé trošku upozadil – mikropříběhy různých lidí, jež se stanou obětmi jak atomových výbuchů, tak i krys. Až je opravdu škoda, že jde jen o krátké epizody a ony postavy do celkového děje nezasáhnou hlouběji, respektive vůbec. Osudu odevzdaná prostitutka, matka, jež se po atomovém výbuchu nehodlá za žádnou cenu vzdát běžného, tradičního a klasického rodinného běhu, muž, jež se dobrovolně rozhodne umřít v kanálech a stokách a nebo samotářský Maurice, zavřený ve svém vlastním protiatomovém krytu s kočkou, to jsou dokonale vymyšlené a napsané příběhy, které s přehledem zastiňují osudy hlavních hrdinů. Např. pro Mauricův příběh je možná až škoda, že je součástí širšího děje, jako krátká horrorově-psychologická povídka by byl naprosto skvělý. S onou vypsaností se však pojí i jedno negativum, některé vyhrocené pasáže (např. útěk z krytu zaplavovaného vodou a útočícími krysami) jsou zbytečně natahované, respektive, jsou přetažené, delší, než by měly být, delší na to, aby dokázaly udržet pozornost, delší než by si atmosféra daných situací, jejich spád, akčnost a čtenářova pozornost, zasloužila.
Z celého románu, tak, jak je napsaný, by se možná dala vydedukovat jeho geneze. Řekl bych, že Herbert chtěl napsat katastrofický román o společnosti po atomovém útoku. A pak se rozhodl, že by to mohlo být součástí jeho krysí série a pokusil se to na sebe nějak naroubovat. Povedlo se mu to jen částečně. Respektive, ono se mu to povedlo dobře, ale... Ale! Zdá se totiž, že krysy jsou v celém románu odsunuty na druhou kolej. A problémem možná je, že to není zcela špatný tah. Naopak. Panství jako „čistě“ (post)katastrofický román o osudech některých obyvatel a obyvatelek anglické metropole bezprostředně po atomovém útoku je poutavým, zajímavým a místy až strhujícím románem. V tomto ohledu Herbert vykonal kus dobré práce, podal mnoho informací ohledně samotného atomového výbuchu (asi si to pěkně nastudoval), ponořil se do psychiky přeživších. Postavil je tváří v tvář všem možným problémům, jež v dané situaci mohou nastat. A jako bonus jim do cesty postavil krysy, které opravdu nejsou, na rozdíl od předchozích dvou příběhů, hlavní dějovou linií. A jak říkám, škoda to není. I tak se dočkáme mnoha zajímavých scén, v nichž hrají krysy hlavní roli, jenže fakt, že možná existuje i větší a bezprostřednější nebezpečí, než jsou ony, jim trochu ubírá na strašidelnosti. Vlastně společně s tím, že už ohledně krys nebylo možné vymyslet nic nového. Ač se o to Herbert samozřejmě pokusil, ovšem všechny pokusy vyšly naprázdno. Jakýsi „evoluční“ pokrok mezi Krysami a Doupětem je pozorovatelný a snad i příběhově opodstatněný (ve smyslu, že si to gradace a očekávání od pokračování vyžadovaly). Mezi Panstvím a předchozími dvěma příběhy k žádnému výraznému postupu nedošlo. Herbert totiž na to šel trochu odjinud a do popředí postavil něco jiného než krysy. Odpovídá tomu i průběh samotného střetnutí hlavních hrdinů s vedoucími krysími mutanty.
Budete-li tedy očekávat další krysí příběh, možná budete i zklamáni (na samotné krysy si dost počkáte), než vám dojde, že jiná hlavní dějová linie je stejně (ne-li více) zajímavá. Zkráceně shrnuto. Jako krysí příběh Panství nepřináší vůbec nic nového. Jako (post)katastrofický příběh je poměrně zajímavý i originální (kolik podobných příběhů o bezprostředním období po atomovém výbuchu jste četli?).
Prostředím a hlavní zápletkou tedy ucházející, čtivý a zajímavý román. Má však několik negativních stránek. Hlavní hrdina je naprosto klasický, předpisový, čitelný geroj. Má svou smutnou historii, která ovlivňuje jeho hrdinské chování (jak typické, a v podstatě již negativní a nudné), je charismatický, neomylný a nakonec ho budou všichni poslouchat (až tedy na další klasickou postavu „odpůrce“, jež se však stejně klasicky svou hloupostí vytrestá sama). Samozřejmě, že hlavní hrdina (kromě toho, že několikrát zachrání spoustu postav) hned ze začátku zachrání lepou děvu, s níž naváže citový vztah. To všechno by se však dalo ještě skousnout. Hrdinské příběhy prostě asi nemohou probíhat jinak a asi by bylo obrovským překvapením, kdyby tomu tak nebylo (a kdo ví, kolik čtenářů a čtenářek by to zklamalo).
Román má však trochu jiný problém, který mi vadil více. A on to vlastně ani není problém, jen taková věc, kterou jsem někde za půlkou začal pociťovat, začal nad ní přemýšlet a čím více jsem se blížil k závěru knihy, tím více doufat, že by k ní mohlo dojít. Tím je závěr románu. Asi moc neprozradím, když řeknu, že dojde na „happy end“. Jenže právě někde od půlky se mě začínal zmocňovat stále intenzivnější pocit, že by bylo naprosto parádní (a probíhající děj k tomu – i když věřím, že nezáměrně (taky škoda) – občas trošku směřoval a naznačoval), kdyby k happy endu nedošlo. Nevybavuji si žádný jiný literární horror, který jsem kdy četl, u něhož by se více, než u tohoto, hodilo, kdyby vlastně žádný konec neměl a nechal široce otevřené dveře čtenářově fantasii. U několika pasáží mě napadlo, že by to teď mohlo skončit. V závěru románu je jedna scéna (hlavní hrdinové ujíždějí po řece na člunu, za nimi plavou krysy, a blíží se k mostu, na němž již na člun čekají další krysy, připravené skočit), která by mohla být naprosto vynikajícím koncem celého románu. Jen kdyby se děj přes ní nepřevalil a nepokračoval dál až k nudnému a přestřelenému happy endu. Kdyby v tomto okamžiku příběh skončil, byl bych nesmírně potěšen a na hodnocení bych klidně ještě pár procent přihodil. Ta vlastní představivost, jak to asi dopadlo. Do nekonečna natažené napětí, co se asi stalo, když se člun dostal pod most. No prostě paráda. Škoda, že to Herberta nenapadlo.
Podtrženo sečteno. Z celé trilogie se mi Panství líbilo nejvíce, paradoxně proto, že to zase až tak moc není o krysách. Je to nejčtivější, nejnapínavější, nejpropracovanější příběh série. Určitě se k němu někdy v budoucnu vrátím, ještě dřív však, bude-li chvíle času nazbyt, tu knihu určitě vytáhnu, nalistuji jednotlivé pasáže krátkých osudů vedlejších postav, jež se v románu vyskytnou jen proto, aby záhy zemřely, a přečtu si je. 3,5*

5 30.10.2011

Nevím, zda není škoda, že patrně to nejlepší z Osvobozeného divadla dali hned do prvního svazku. Tohle je fakt bomba, trefné, humorné, ironické, sociálně-kritické, komické, úderné. Prostě radost číst. Hra se slovy, významy, dvojsmysly. Tohle se V+W opravdu povedlo. Jen škoda, že jak se říká, nemůže být každý den posvícení, a další svazky jsou mnohem slabší.

1 30.10.2011

Až mě překvapilo, jak se mi ta kniha nečetla vůbec dobře a ano, nebavila mě. Svým způsobem (píšu svým způsobem, protože stejně tak svým způsobem je ta kniha velice zvláštní a možná jen vyžaduje trošku specifičtější, nevšední a neběžný přístup, kterého já jsem v době čtení nebyl schopen) zatím nejhorší a nejslabší autorova kniha, co jsem četl. Na to, aby tomu bylo opačně, je až moc popisná, autor se nezaměřil na to, čtenáře/čtenářku strhnout, zaujmout, opít rohlíkem, pobavit, naopak, v rámci čistého, naprostého a nekompromisního (a v tomto případě ne moc příjemného a zajímavého) realismu se upíná na tak všední, "běžné" a neakční věci, až to hezké není. Pevně věřím, že chtěl o čemsi něco vypovědět, něco odhalit, odkrýt, poukázat, snad i alegoricky naznačit, že cítil neodolatelné pnutí něco takového napsat, ale u mě se to skoro zcela minulo účinkem. Je to jako ta nejdepresivnější nekonečná noční můra, z níž se strašně chcete ale nemůžete probudit. Drtí to, smýká čtenářem, valí se to přes něj jako parní válec, který se pohybuje jen tak tak, ale přece a ten tlak, ta nesnesitelná tíha postupuje pomalounku dál a dál a drtí další kousky čtenářova těla. Jako pomalé umírání, ten nejpomalejší rozklad lidského těla, jenže zaživa, kdy si moc dobře uvědomujete ten hnilobný rozklad a cítíte ho všemi stále ještě živými smysly. Snad možná pro tu schopnost vyvolat ve mně přesně tyto pocity (jež možná byly účelem), bych možná i měl dát hodnocení trochu větší, ale ne. Zůstanu na svém. Zatím. Možná ho změním až se někdy odhodlám knihu znovu otevřít.

2 28.10.2011

Mé první setkání s legendárním a mnoha mýty opředeným autorem, jemuž jsem okamžitě propadl. Tato útlá knížka s pěti prostými příběhy mě donutila během několika týdnů vyhledat a zakoupit deset dalších Travenových knih. Byla mou první a stále zůstává tím nejlepším, co jsem od něj četl. Oduševnělé, lidské, dobrodružné, přesto citlivé, poutavé a pod kůži zalézající příběhy, při jejichž četbě jsem se cítil neskonale dobře.

1 28.10.2011

U některých děl A. N. Tolstého, vzhledem k jeho politickému přesvědčení a příslušnosti, existuje oprávněné podezření, že je psal tzv. na objednávku. Chléb k nim patří zcela jistě a bezpochyby. Kniha popisuje revoluční události v raně sovětském, tedy bolševickém, Rusku. Vzhledem k tomu, že byla napsána až koncem třicátých let 20. století, však jde takřka o propagandistickou PR reklamu na vítězství a takřka "svatost" bolševiků, hrdinného nástupu Lenina k moci. Všichni ostatní, ať už ve skutečnosti a v reálu se na ruské revoluci podíleli (neboť jak známo, nebyli to čistě a jen bolševici, kdo ji vyvolal a vedl, ti se pak jen postavili ke kormidlu a nemilosrdně od něj všechny ostatní odstranili), jsou v knize označeni velmi temnou a kontrarevoluční nálepkou. Obzvláště anarchisté, to je velmi komická část knihy, u níž jsem se dost nasmál a pobavil a proto knize nedávám odpad ale alespoň tu jednu hvězdičku. Na jejich případě lze také nejlépe odhadnout tu propagandičnost, úpravu skutečnosti a historických pravd, s nimiž kniha vesele operuje. Není tedy divu, že anarchisté, kteří se v knize objevují na několika místech, vystupují pouze a jen v rolích zločinců, násilníků, zlodějů a znásilňovatelů(prznitelů nebohých revolucionářek z lidu, kteří hledí jen a pouze na vlastní egoistické zájmy a nějaké revoluční masové hnutí je jim naprosto ukradené. Jejich politické (ne)myšlení je shrnuto do několika paradoxně svým způsobem pravidvých vět: "Všechny pokusy o vedení považovali za atentát na osobní svobodu, jakoukoliv disciplínu pokládali za násilí." Avšak opět relativně pravdivá slova, vložená do úst jednomu z představitelů anarchistů (s velmi příznačným a prvoplánovitým jménem Jakov Zlý), musela na sklonku třicátých let v bolševickém Rusku vyznívat jako největší projev maloburžoazního reakcionářství: "Jsme proti každé vládní formě - monarchistické, buržoazně republikánské, ba i komunistické... Každá vláda ať si vytkla jakýkoliv cíl, znamená násilí, vězení pro volného ducha (...) Musíme zažehnout plamen třetí revoluce... Černý prapor anarchie upevníme na rozvalinách říší, neboť všechny říše jsou násilím (...) První ránu musíme zasadit diktatuře proletariátu (...) Neprolévali jsme krev proto, aby nám komisaři koukali do duše jako nějaký inspektoři, co lezou po sýpkách." Potud všechno v pořádku, sovětský bolševik již přece dobře věděl, co si o anarchistech správně myslet, řekli mu to Marx, Lenin a Stalin, proto patrně nijak neuškodilo začít pravdou. Ta neuškodí, když se jí věnuje pár vět a pak se zalije omáčkou lží, nepravd a přebujelé fantasmagorie vloženou do úst Jakova Zlého. Nejde o nevědomost,, bolševici moc dobře věděli, odkud se vzal anarchismus a že je největším nepřítelem bolševismu (dokonce větším než kapitalismus). A tak nakonec jeden z hlavních hrdinů knihy, Ivan Hora, velký obdivovatel Lenina a zastánce bolševického postupu revoluce získá (nejen) na anarchisty ten "jedině a dějinně nutně správný" pohled, jež je jeho prostřednictvím předkládán i čtenářům knihy.

3 27.10.2011

Tohle je prostě manifest všech volnomyšlenkářů, kosmopolitů a rozumně uvažujících lidí. Myšlenkový útok na vše zkostnatělé, zpátečnické, nehybné, zatuchlostí zapáchající a rozumem stagnující, co lidského jedince obklopuje, svazuje a omezuje. Ranní ledová sprška volnomyšlenkářství, jež se snaží probrat, rozhýbat a uvést v aktivitu lidskou touhu po svobodě, rovnosti a bratrství/sesterství. Má to pár much na kráse, ale to jsou jen kosmetické maličkosti vyplývající z filosofických disputací, jež bych s autorem vedl.

8 17.10.2011

Jsem nádražák, bydlím hodně blízko Šumavy a mám pošumaví hrozně rád. Tohle všechno dokázal Kozák (jakožto zřejmě ve všech případech stejně postižený autor) naprosto skvělým, sympatickým a strhujícím způsobem zakomponovat do svých lahodných pohádek nejen o Šumavě, ale i o železnici. Originální, dojímavé, poutavé, strhující, poetické, jedním slovem prostě nádhera. Všechno doplněno krásnými ilustracemi. Škoda, že je v knize těch pohádek tak málo a škoda, že z toho nevznikl např. večerníček, strašně rád bych se na něj díval.

8 17.10.2011

Velmi zajímavý přímý, respektive slovy hlavních aktérů, náhled do neméně zajímavého, pozoruhodného a konfliktního manželství známého ruského myslitele a jeho manželky. Zajímá-li vás Tolstého život sám o sobě, určitě by jste si to měli přečíst, pokud vás berou jen jeho spisovatelské aktivity a literární práce, mohlo by vám to poskytnou zajímavá pozadí k tomu, co napsal, Tolstý totiž do svých prací rád zapojoval zkušenosti a jevy z vlastního života.

1 15.10.2011

Ne nadarmo patří Šrámek k našim nejlepším básníkům. Spolu s ním budete milovat svobodu, život, krásu, jednoduchost, vzdorovat lidské hlouposti, milovat, svádět, žertovat, bouřit, bořit, snít, doufat.

4 10.10.2011

Opravdu velmi nádherná kniha plná fantazie. Až jsem skoro zapoměl, co všechno dítě dokáže nejen ve své fantazii prožít za dobrodružství v obyčejném bytě. Jsem velice rád, že mi to tato kniha připomenula. Nejen, že jsem si já i syn četbu hodně užili, ale mě samotnému se při četbě vyjevovaly vzpomínky na mé vlastní dětství a různá dobrodružství, co jsem doma podnikal. Je jen škoda, že se tato kniha nestala součástí mého dětství, je fakt dobře vymyšlená, ve své jednoduchovsti dokonalá a výborně napsaná.

3 10.10.2011

Jsem Tesař je klasickým Uptonovsky sociálně-kritickým výborným románem o tom, jak by to asi vypadalo, kdyby se na zemi vrátil Ježíš Kristus i se svým údajným ranně komunistickým smýšlením. Nadčasový příběh ukazující a odhalující pokrytectví lidského rodu, jeho údajné morálky, humanity a rozumnosti. Naprosto výborná záležitost, která mě bavila, neustále nepříjemně šouchala do patřičných míst (mozek a okolí), smál jsem se při ní, zamýšlel, reflektoval, hltal jsem to. Polopropagandistické socialisticky realistické povídky Heleny Malířové se mi zcela vykouřily z paměti. Nevím, zda to o něčem svědčí. Knihu jsem si pořizoval jen kvůli Sinclairovi a jen jeho dílo hodnotím.

09.10.2011

Shelleyho Odpoutaný Prométheus je především sociálně-kritické filosofické dílo a jako takové potřebuje na čtení svůj klid, čas a čistou mysl. Možná to je její hlavní problém, že toto mnoho čtenářů nemá a já osobně tu knihu nečetl zrovna v patřičném rozpoložení. Proto mi jako celek nějak neutkvěla v paměti a nějak zvlášť mě nezasáhla, což se ale nedá říci o určitých velmi zajímavých pasážích, zvláštní autorově fantazii a mnohdy až onanisticky květnaté mluvě.

09.10.2011