Eremites komentáře u knih

Už zase....
Po několika opravdu skvělých knihách jsem sáhla po tuctovce a bylo to jako rána kladivem. Proč tohle jen dělám.... Tušila jsem to už z anotace, ale nedala jsem si říct. Styl autorky mne skoro týral, postavy vesrkze nesympatické, jaksi ploché a prapodivné (aneb hra na téma "kdo z nás je šílenější"), zápletka průhledná, konec bych shrnula do výrazu "ehmm?" provázený nakrčeným čelem šarpeje.
Tož dobře mi tak.

34 12.10.2017

Moje premiérové setkání s touto první dámou detektivky a rozhodně mne nezklamala. Dílko ač rozsahem útlé, náplní přímo luxusní! Skvěle strávená jedna pošmourná neděle.

34 09.04.2017

Se vší úctou k paní Peterové (které si vážím jako člověka), tohle se opravdu nepovedlo.

Navnaděna titulem knihy jsem čekala pohled "z druhé strany", pohled psycholožky na své klienty a jejich problémy, nějaké postřehy, úvahy, zamyšlení, prostě cokoliv zajímavého z této profese. Dostalo se mi několika "příběhů" ( to snad ani nebyly příběhy, pouze klišovité šablonovité náčrty), které více než cokoliv jiného připomínaly slohovou práci žákyně základní školy (případně poněkud méně nadané žákyně školy střední).

Mohu jen doufat, že autorka je mnohem lepší psycholožkou než spisovatelkou.

33 07.08.2020

Zjevně jsem byla stižena čtenářskou slepotou, jelikož jsem (při vší snaze) nebyla schopna vyšlapanou čáru Sary Baume sledovat... respektive sledovat déle než pár minut, než jsem spolehlivě usnula.

Po autorčině prvotině Jasno lepo podstín zhyna, která mne zasáhla přímo na komoru a které patří čestné místo v mé knihovně, jsem se velmi natěšena a namlsána, důvěřivě a bez obav, vydala po naznačené pěšince do temných hvozdů duševního zmatku hlavní hrdinky Frankie... abych se vzápětí na první křižovatce ztratila. Pamětliva pohádek, které nám byly, coby malým robátkům, vtloukány do hlav, jsem se snažila vyšplhat na každý nejbližší strom další kapitoly a zahlédnout světlo (na konci tunelu). Bohužel marně. Vábivé světýlko pochopení vždy záhy zhaslo a ještě navrch bylo udusáno vsuvkami prapodivných (nejen výtvarných) performancí, kterým (coby výtvarný analfabet) prostě nerozumím. Díky krásnému jazyku jsem se zatnutými dásněmi přece jen doklopýtala na konec, žádnou chaloupku poznání (natož perníkovou) nenalezla.
Tak třeba zase příště Saro...

33 28.04.2019

Ač místopisně skoro Ostravák, přiznám se, že tohle dílko jsem vzala na milost čistě z důvodu splnění jednoho puntíku Čtenářské výzvy. Nejsem prostě ten správný čtenářský terč pro tuhle prostořekou ostravskou taškařici.
Což o to, nářečí mi problém nedělá - ba naopak, během čtení se mi v kotlíku mé hlavy a přítomném myšlenkovém guláši vynořovalo mnoho (takřka prehistorických) vzpomínek na známé či dávné kamarády z období dětství a dospívání, kteří jsou tímhle dialektem odjakživa postižení, takže čtení nakonec nebylo až tak bolestné. Ba naopak - často jsem se přistihla, že koukám kamsi do pryč a s úsměvem vzpomínám...
Ovšem, když nemilosrdně ořežeme ostravský dialekt, nezbyde toho z knihy moc, je jaksi bez obsahu a chuti.

Ale co už - puntik splněn a jako bonus spousta nalezených vzpomínek.

33 28.04.2019

Zcela náhodné čtenářsko-knižní setkání a to díky Čtenářské výzvě. Pořád mi chyběla kniha s názvem ročního období a doma, ani v širém okolí nebyla jiná, jen tahle. Tak jsem se tedy odhodlala, přestože politické romány skutečně nečtu a tématu druhé světové války se celkem úspěšně vyhýbám.

A rozhodně nelituju! Kromě rozšíření historicko-politicko-válečných obzorů jsem v tomhle nenápadném svazku našla napínavý špionážní román (v dnešní hantýrce by se asi řeklo špionážní thriller), bravurně napsaný, bez nadbytečné ruské propagandy, který by bez ztráty písmenka slušně obstál i v současné nemalé konkurenci.

Mimo napínavý příběh ruského špióna lze v knize najít i hodně zajímavé dialogy, ze kterých je patrno, jak lze objektivní skutečnosti upravovat, ohýbat či přetvořit k obrazu svému. Mezi jinými například jeden mezi knězem a příslušníkem SS:

"- Ale když církev vystupovala proti kacířství, které počítalo s násilím, nedopouštěla se také násilí?
- Dopouštěla. Avšak neučinila si z něho svůj cíl a nesouhlasila s ním v zásadě.
- Násilí proti kacířství bylo přípustné, nemýlím-li se, osm devět století, ne? Tedy osm devět století se znásilňovalo ve jménu toho, aby se vymýtilo násilí. My jsme se dostali k moci v třiatřicátém. Co po nás tedy chcete? Za jedenáct let jsme zlikvidovali nezaměstnanost, nasytili jsme všechny Němce - ano, s použitím násilí proti lidem odlišných názorů!"

33 29.12.2018

Autor mi způsobil takřka schizofrenický čtenářský zážitek.
Zatímco v první půlce bylo mé knihomolské já takřka v extázi, v druhé polovině tiše skomíralo v koutě.
Začalo to skvěle - originální postavy (ano, vždy jsou mému srdci bližší poněkud nestandartní a lehce divní jedinci), výborně vystižené mrazivé prostředí Dánska, citlivě, nesentimentálně a osobitě podaný zvláštně křehký vztah mezi Smillou a Izaiášem, děj plný tajemství a otázek okořeněný luxusním satiricko cynickým humorem, tak suchým jako spadané podzimní listí. Navrch ještě úžasně zakomponované informace o Grónsku, Gróňanech, mnoha druzích ledu a sněhu, koloniálním a sociálním aspektu dánské nadvlády nad Grónskem...prostě super!

A pak už byl zřejmě autor unaven, odhodil pero (či klávesnici) do kouta a předal štafetu svému kamarádovi, který je nadšencem pro konstrukce lodí (hlavně těch velkých a ledoborcovitých) a po nocích vášnivě smaží počítačové hry.
Ze Smilly se rázem stává grónská Lara Croft, která ve dne posluhuje na lodi (samozřejmě té největší a nejledoborcovatější jakou si čtenář umí představit) a po nocích běhá, skáče a šplhá po rozličných palubách a podpalubí, je při tom mlácena vším možným i nemožným, řezána, vláčena a bita jak žito šílenou lodní posádkou. Děj zrychlí na nejvyšší obrátky, jeden už neví zda je noc či den, jsme ještě na palubě či v podpalubí nebo na pevnině, zda je hrdinka hlavou dolů či v jiné krkolomné pozici. Jako intermezzo je vkládán podrobný popis celé té velké a ledoborcovité lodi, metr po metru, lano po lanu, od kotvy po ráhno, s tak úzkostlivou pečlivostí, jako by na tom závisel celý osud Smilly Croft.

A teď co s tím....první polovina by byla za plný počet, tu druhou bych nechala autorovi přepsat.

33 05.11.2017

Tahle krátká novela mě bohužel nenadchla tolik, jako Osamělost prvočísel. I když Giordano píše podobně (a pro mne srozumitelně a čtivě), nedokázala jsem se do příběhu tolik ponořit. Částečně bych asi viděla problém ve vyprávění v ich-formě. Všechny postavy (kromě vypravěče) tudíž vidíme pouze jeho optikou, což ale vůbec nemusí představavovat skutečný obraz těchto lidí. Měla jsem pocit, jakoby byli za nějakou mlhou, kterou nedokážu prohlédnout... Tudíž jsem následkem toho nedokázala pochopit jejich jednání či důvody, které je k tomu či onomu vedly a mohla jsem se jen domýšlet.

Opět je to o velké osamělosti všech hrdinů, ale bohužel se obávám, že po pár týdnech si už ani nevzpomenu na přibližný děj.

32 25.01.2019

Lahůdka. Pěkně mražená předvánoční lahůdka.

Moc pěkně to přede mnou okomentovali Chytuš a amorito, není moc co více dodat.
Jen bych jí opravdu doporučila číst v adventním čase, získá tím rozměr navíc - člověku se dostane pořádně pod kůži a více si čtení tohohle, na první pohled jednoduchého a krátkého, ve skutečnosti nesmírně hlubokého, příběhu užije. Když venku sněží, mrzne až praští, člověk se s Benediktem tak nějak více propojí a mnohem snáze se nechá vtáhnout do hlubin.
A jak píše amorito - tohle čtení chce čas, hodně času.

32 13.12.2018

Moje první detektivka od Kinga, první kniha od Kinga poslouchána jako audiokniha.

Jak píše níže v komentáři uživatel DoDidDone, King je prostě mistr pera, ať už se pustí do jakéhokoliv žánru. Tudíž se čtenáři dostane vše, čeho si žádá - napětí, příjemně uvěřitelných hlavních postav s jejich občasnými slabostmi a nedokonalostmi, drsnokrutěhustý záporák a gradace tempa na konci příběhu, která vám bezpečně zvýší tlak i tep a nenechá vás knihu odložit, dokud nedočtete.

Pro mne byla navíc jakousi formou terapie po vlastním traumatu, kdy jsem se díky potřebnému soustředění na děj vracela zpět do života.

32 22.08.2018

Ha! Tak tohle byl zcela přesný zásah na komoru...srdeční...mou.

Po několika nedávných zklamáních, vyplývajících z přílišného očekávání od legendami opředených děl, jsem k prvnímu setkání s (taktéž legendárním) Gaimanem přistupovala již zcela pragmaticky (kniha byla zrovna k mání v místní knihovně), oproštěna od dětinského natěšení (u mne tak častého u "nových" objevů). A jelikož knižní Bůh (nevíte někdo jaké má jméno?) má vybroušený smysl pro humor (hlavně ten škodolibý), už po pár prvních stránkách tohoto skvostu jsem zůstala zcela paf. Aneb, jak by se vyjádřili mí dospívající potomci - todle bylo fakt hustokrutě drsný!

Pro ty, kdo ještě neměli tu čest s tímto mistrovských kouskem:
- najdete zde geniálně ztvárněný svět Podlondýna s jeho velmi barvitými a originálními obyvateli,
- příběh drsně akční a uhánějící rychlostí světla (tedy v Podlondýně spíše tmy),
- prožijete napětí - chvílemi tedy až děs střídající se s humorem vybroušeným jako prvotřídní diamant,
- hrdiny u nichž si nikdy, ale opravdu nikdy nemůžete být jistí, zda jsou dobří či zlí, odvážní či zbabělí, a na čí straně vlastně stojí,
- potkáte Anděla i Bestii:

"Jeho oči byly jasné a veliké. Roucho nebylo bílé, jak si Richard původně myslel: vypadalo jako utkané ze světla. Richard na anděly nevěřil. Nikdy na anděly nevěřil. A ať se propadne, jestli teď začne. Ale stejně je mnohem jednodušší na něco nevěřit, když se to na vás nedívá a neslovuje vás to jménem."

- pana Croupa a Vandemara - profesionální zabijáky s mnoha nechutnými zvyky a vyjadřováním šlechtických džentlmenů:

"Pane, začínám mít jisté koncepční problémy ohledně role mé a mého společníka v této šaškárně." Následovala pauza a pan Corup zpopelavěl. "Neprofesionální?" zeptal se mírně. "My?"
Zaťal ruku v pěst a bouch vší silou do stěny. Tón jeho hlasu však zůstal stejný, když do telefonního sluchátka říkal: "Pane, chtěl bych vás ve vší úctě upozornit, že pan Vandemar a já jsme spálili město Tróju. Že jsme přinesli do Flander černý mor. Naše poslední zakázka, která předcházela té vaší, sestávala z umučení celého osazenstva kláštera v Toskánsku v šestnáctém století. My jsme dokonale profesionální!"
Pan Vandemar, který se dosud bavil chytáním žabek a zkoušením, kolik si jich dokáže nacpat do úst, než bude muset začít žvýkat, řekl s plnými ústy: "Dělal jsem to rád."

Najdete zde všechny správné ingredience namíchané v mentálním koktejlu vytříbené chuti, který vám umožní zcela se odpoutat od "tady a teď", a přesunout svou duši do Nikdykde, odpočinout si, zapomenout na vše kolem...jen se nezapomeňte včas vrátit....mohli byste totiž propadnout škvírou a z Rubu není návratu.

32 27.02.2018

Poklad. Zapomenutý luxusní čokoládový bonbónek v nepříliš lákavém balení (novější vydání s ilustrací A. Borna na přebalu jsou mnohem lákavější), o to úžasnější chuti. Laskavý, inteligentní, čistý humor - nevídaný v dnešní ukřičené době. Pohlazení pro duši.
Scénka s motorovým člunem v zastavárně (citace níže v komentáři Peleuse) je nezapomenutelná, po dlouhé době jsem se u knihy smála jako blázen.

32 27.02.2018

Úžasná záležitost...
Velké plus za velmi krásný a něžný přebal (nepamatuji se, kdy jsem naposledy byla tak mimořádně esteticky potěšena obálkou knihy). Ač tedy skoro vůbec nekoresponduje s drsným a jednoznačně nesentimentálním stylem vyprávění, je příjemným úvodem. Úvodem do nelehkého příběhu žen několika generací, které spojuje, jako pevná kotva života, jeden starý dům ve Starém kraji.
"Někdy v noci, když přišla bouře, sténal dům jako loď, která se zmítá sem a tam v neklidném moři. Nárazy větru se s kvílením zakusovaly do starých zdí. Takhle zní křik čarodějnic, když je upalují, říkala si Vera, nebo dětí, které si skřípnou prsty. Dům sténal, ale nikdy se nepotopil. Naježená střecha stále pevně držela na trámech. Rákosové došky, kterými prorůstala hnízda zeleného mechu, se jen na hřebeni místy prohýbaly."

Kromě bravurně zachycených osudů jednotlivých žen je román prošpikován syrově sarkastickým humorem, popisujícím mentální střet dvou vzdálených civilizací - měšťáků a venkovanů. Autorka nicméně nesklouzává k laciným vtípkům a klišé, její humor je nesmírně inteligentní a pronikavě bystrý.

32 14.10.2017

Mimořádná a pro mne velmi srdeční záležitost. Proč? A je na to nutno hledat odpověď? Po dočtení mojí čtvrté Pratchettovky jsem pochopila, že Zeměplocha je prostě můj svět, domov, kam se jednoho dne po přátelském osobním setkání s mistrem Smrtěm vrátím.

"Takový svět, který existuje jen proto, že i bohové si občas rádi zažertují, je místo, kde magie přežívá. Ale ano, máte pravdu, sex také."

"TAKOVÝ JE ŽIVOT, ALESPOŇ TO ŘÍKALI. SÁM TO POCHOPITELNĚ NEZNÁM."
"A co takhle reinkarnace?"
"TO BY SE TI NELÍBILO, odpověděl. DEJ NA MÁ SLOVA."
"Slyšel jsem, že někteří lidé se převtělují pořád dokola."
"JENŽE NA TO MUSÍŠ BÝT PŘIRPAVENÝ, MUSÍŠ TO DLOUHO CVIČIT. JE TŘEBA ZAČÍT DOLE A POMALU SE PROPRACOVAT NAHORU. NEMÁŠ PŘEDSTAVU, JAK HROZNÉ JE BÝT MRAVENCEM."
"Je to moc špatné?"
"ANI BYS NEVĚŘIL JAK, A S TÍM, JAKOU TY MÁŠ KARMU? TO BYS JEŠTĚ ČEKAL MOC ,KDYBYS DOUFAL, ŽE SE STANEŠ HNED MRAVENCEM."

A s konečnou platností jsem se rozhodla, že mezi jednotlivými díly nebudu srovnávat. Ono to prostě nelze - to je totéž jako by milovník dobrého jídla a pití upřednostňoval jednu lahůdku nad všemi ostatními. Přitom to pravé potěšení pramení právě z pestrosti chutí a vůní rozmanitých delikates konzumovaných v různém časovém i osobním rozpoložení.
Příběhy z Úžasné Zeměplochy jsou pro mne luxusní zmrzlinou v horkém letním prázdninovém dni, francouzským sýrem podávaným k rubínově jiskřivému vínu, horkou medovinou pod vánočním stromkem, anglickým čajem s mlékem po dlouhé zimní procházce, šťavnatým ovocem právě utrženým ze stromu a mnohým dalším. Vychutnávám si je s požitkem a s láskou.

Čaroprávnost pro mne je silným příběhem, tentokrát velmi semknutým. Dějová linka příliš neodbíhá a naše pozornost je soustředěna výhradně na putování mladé Eskariny na Neviditelnou univerzitu, aby se stala historicky prvním ženským mágem. Její průvodkyní v životě i na cestě je Bábi Zlopočasná. Bábi je ryze praktická a životem otřískaná čarodějka se zdravým selským rozumem, která to s Esk nemá jednoduché (s jakým puberťákem to taky je jednoduché, že?)
"Cestou domů narazila Bábi na hladového medvěda. Bolela ji záda, neměla náladu a vůbec už nestála o to, aby na ni někdo zuřivě bručel. Tiše zamumlala několik slov a medvěd ke svému vlastnímu úžasu poodešel k nebližšímu silnému stromu, do kterého velmi promyšleně udeřil hlavou. Z bezvědomí se probral až za několik hodin."

Kniha je opět kromě fantastického humoru plná moudrosti, kterou by nebylo od věci tesat do kamene, nebo alespoň do lidských hlav.
" Kdyby měla Esk alespoň základní znalosti magie, věděla by, že něco takového je nemožné. Jenže Esk o magii samozřejmě nevěděla vůbec nic a je známé, že jednou z životně důležitých součástí úspěchů a vynálezů je právě to, že se člověk pokouší o něco, o čem ani netuší, že je to nemožné. Osoba, která nebere na vědomí pravděpodobnost neúspěchu, se může stát cihlou v cestě bicyklu historie."

Roztomilou částí je i závěr knihy se soubojem a následnou milostnou čarodějno-mágskou zápletkou mezi Bábi a Ostrúhlem.
"Taky bychom mohli v létě jezdit do tvého domku se studenty na mimoškolní praxi."
"V životě jsem neslyšela, že by někdo jezdil na mimoškolní praxi. Co je to za zvíře?"

32 09.03.2016

Po nějaké době opětovné shledání s mým milovaným autorem. A bylo to shledání příjemné a naplňující. Už se ani nedivím, že jsem zrovna po této knize sáhla v období vlastního odkrývání minulosti, vlastního hledání v tmách duševních propastí. Náhody neexistují...nebo snad ano?
Cukuru Tazaki je vnitřní součástí mnohých z nás. Obvykle ukrytou hodně hluboko a "zakrytou poklicí zapomnění". Součástí, která v sobě nese mnoho nezodpovězených otázek, mnoho křivd a bolestí, mnoho nejasných a mlhavých událostí. Nevyřčených slov a nedořešených záležitostí. A která si tak moc přeje být znovu vynesena na světlo světa přítomnosti a "dořešena".
Stále žasnu, jak dokáže H.Murakami popsat nepopsatelné a pojmenovat neuchopitelné. Vystihl v pár řádcích něco, k čemu jsem roky marně hledala slova...

"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."

A popsal to, co jsem již zažila a procítila až na dřeň své duše....

"Neřekli už nikdo ani slovo. Slova tu ztratila veškerou sílu. Oba jen tiše objímali jeden druhého, ponoření do proudu času jako tanečníci zastavení v pohybu. Do času, v němž jako vy se promísila minulost s přítomností a možná i s trochou budoucnosti. Tiskli se těsně jeden na druhého a jemu na krk dopadal v pravidelných intervalech její horký dech. Cukuru zavřel oči, poddal se celý hudbě a pozorně se zaposlouchal do úderů Erina srdce."

32 15.09.2015

Přiznám se, že se mi do této knihy příliš nechtělo. Jelikož pocházím ze Sudet (i když z jiného kraje), znám spoustu temného vyprávění zatíženého obvyklým smutkem, zlobou, pocitem křivdy z doby odsunu Němců a po něm. A asi jsem ani nevěřila, že se toto vyprávění bude až tak lišit. Mýlila jsem se, naštěstí.

Autor má zvláštní styl vyprávění, na který jsem si musela chvíli zvykat. Takový odosobněný, bez uvozovek u přímé řeči, jakoby klouzající po povrchu - nicméně jen zdánlivě. Po zhruba padesáti stranách jsem se rytmu příběhu přizpůsobila a nechala se vést osudem několika generací rodiny Schmelzerů. Je obdivuhodné, jak na pouhých 300 stranách velmi malého (kapesního) formátu dokázal pan Šmíd obsáhnout několik set let včetně první a druhé světové války, odsunu Němců, nástupu komunismu, kolektivizace.... vše celkem stručně, z pohledu jednotlivých postav rozvětvené rodiny, a přesto velmi přesně a výstižně.

Nesmírně obdivuji autora za jeho nadhled a smířlivost, která celému příběhu kraluje. Neodsuzuje, neškatulkuje, nechává na čtenáři, jaký názor si na danou dobu a její "hrdiny" utvoří.

"Po celou tu dobu žily poměrně nedaleko odtud staleté rody jiných nebožáků: dávno předtím, než v horách postavil nejdávnější Smolař první boudu (...), přišli předkové těch nebožáků do země, jež měla mezi horami tvar mísy, a vyhnali původní obyvatelstvo. A to původní obyvatelstvo samozřejmě taky nebylo původní, to se vždycky jen tak říká, vždyť oni rovněž vyhnali všechny, co tam žili dřív, a porozbíjeli jim lebky, ale ti porozbíjení, když ještě měli lebky v pořádku, vyhnali zas jiné nešťastníky, co tu byli před nimi a taky měli leccos na svědomí, takže co bychom je litovali, všichni mají, co jim patří, až na ty poslední, to je jasné. Však ona to matka historie časem srovná."

31 12.07.2018

Tal tohle byl famózní díl Zeměplochy!
Jsem sice nekritický nadšenec Terryho a jeho báječného světa (a podezřívám se, že bych mu dokázala zbaštit skoro cokoliv), ale tenhle díl je vskutku lahůdka luxus maximus excelentus :-)
Navíc čteno v tak dokonale příhodný čas!

Potkáváme se zde se Smrtěm, jenž v zájmu záchrany lidstva dočasně převezme povinnosti Otce prasátek a to tak, že důsledně. Pomocníkem je mu jeho věrný Albert. Výsledkem jsou brilantní dialogy, nad kterými jsem slzela smíchy:

"My se umřít nenecháme, mistře. To je naše motto, ne? - ozvaly se balíčky, tentokrát evidentně plnými ústy" (Albert).
NEMOHU ŘÍCI, ŽE BY TO MOTTO KDY BYLO SKUTEČNĚ MOJE.
"Já tím chtěl jen říci, že se nedáme zastrašit jistou vyhlídkou na možnost naprostého a dokonalého neúspěchu, mistře."
NE? VÝBORNĚ. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE BYCHOM SE MĚLI VYDAT NA DALŠÍ CESTU, VIJÉ, DLABALE! VIJÉ, KLEKTÁKU! VIJÉ, KOŘENÁČI! VIJÉ, RYPOUNE!
Ani jeden ze čtyř obrovských kanců zapřažených do saní se nepohnul.
PROČ TO NEFUNGUJE? U KONÍ TO FUNGUJE.

Bohužel se do své nové role Smrť vložil celým svým kostnatým hrudníkem (tedy srdcem, že ano :-)) a Albert je na pokraji zoufalství a snaží se neobvyklou situaci alespoň trošku ukočírovat a připomínat svému "pánovi" jeho skutečné poslání:

DOBŘE ODVEDENÁ PRÁCE, ŘEKL BYCH.
Sáně hřměly nocí a dole pod nimi ubíhala zasněžená pole.
"Hmpf," odpověděl Albert. A popotáhl.
JAK ŘÍKÁTE TOMU PŘÍJEMNÉMU TEPLU, KTERÉ CÍTÍM UVNITŘ?
"Pálení žáhy!" odsekl Albert.
ZASLECHL JSEM V TVÉM HLASE NÁZNAK NEMÍSTNÉHO MRZOUTSTVÍ? řekl Smrť. PRO TEBE NEMÁM CUKROVÉ PRASÁTKO, ALBERTE.
"Já o žádné dárky nestojím, mistře." Povzdechl si Albert. "Snad kromě toho, abych se probudil a zjistil, že je všechno zase pěkně po starém. Heleďte, víte dobře, že se to pokaždé, když se rozhodnete měnit věci, nějak zvrtne..."
ALE OTEC PRASÁTEK MŮŽE MĚNIT VĚCI. MALÉ ZÁZRAKY, KAMKOLIV PŘIJDE, A SPOUSTA VESELÉHO HO, HO, HO. UČÍME LIDI, CO JE SKUTEČNÝ VÝZNAM SVÁTKU PRASEČÍ HLÍDKY, ALEBERTE.
Albert si pohrdavě odplivl přes postranici saní.
"Pch! - Alespoň v tom jednom dni, buďme na sebe hodní - to myslíte?"
ZNÁM MNOHEM HORŠÍ VÁLEČNÉ POKŘIKY....

A mezitím, co Smrť prolézá komíny, plní punčochy jako o život (tedy jako o smrt), Zuzanka chtě nechtě napravuje co Auditoři spískali. A vskutku to nemá jednoduché.

Korunu tomu všemu zmatku nasazuje ubrblaný havran s krysím Smrtěm. Prostě si nemůžu pomoct, ale kdykoliv teď sypu sýkorkám do krmítka, běží mi hlavou havranovo remcání:

"Havran seděl a upřeně a nespokojeně na něco zíral.
KVÍK!
"Koukni se na tohle, hele?" ozval se havran. Mávl pařátem ke krmítku v zahradě pod nimi. "Oni tam zavěsí půlku kokosáku, kus kůže od špeku, nasypou tam hrst dýňových semínek a myslí si, co všechno neudělali pro svět přírody. Pch! Vidím tam nějaké oči? Vidím tam nějaké vnitřnosti? Myslím, že NIKOLIV. Nejchytřejší pták ve všech středních šířkách, a mám houby, protože se neumím zavěsit vzhůru nohama a dělat tíííp, tíííp! Podívej se například na červenky. Jsou to odporní zlí malí grázlíci, rvou se jako šílení, ale stačí, aby pak udělali štííp, štilip, štilip, a lidi je zasypou drobečkama. Zatímco já umím recitovat básně a opakovat množství komických vět...."

Terry je prostě génius :-) Tuhle knížku si přečtu pokaždé před Vánoci, jelikož tohle je dokonalý recept proti předvánočnímu stresu, zimě a vlastně všem mrzutostem tohodle světa.

31 07.12.2017

Jako vždy skvělá Pratchettovka, tentokrát s hlavním tématem čas - co se stane, když někdo zasáhne do běhu dějin, jak se změní současnost a řád světa? Jak může i to, co na první pohled vypadá jako neštěstí (smrt princezny Keli) pozitivně ovlivnit průběh dějin? Jsme všichni jen figurkami v rukou Bohů na šachovnici Života a nemáme moc šancí s tím něco udělat?
Krom těchto veskrze filozofických otázek samozřejmě kniha vyvolává nekonečně dobrou náladu, výbuchy smíchu a chuť zajít se Smrťem na skleničku - v tomto dílu se totiž Smrť rozhodne pochopit, co je to legrace a zábava běžných zeměplošských lidí...Jeho učedník Mort za něj mezitím přebere jeho povinnosti a rozhodně nejde o jednoduchou záležitost.
Do kolen (vlivem záchvatů smíchu) mě dostávalo taktéž klepadlo (s kruhem železa v ústech):
"Jeftli váf ofvem nenaufili magifké flůvko, vdaleka nemohli mýt dak dobví, jak víkáte".
Keli se natáhla, chytla za těžký kruh a udeřila jím do dveří.
Klepadlo se na ni přísně zamračilo "Jen na mě klidně buďte hvubá", ucedilo mezi zuby. "To fe mi dofela líbí."
"Jsi odporné!"
"Jafně." ......
"Prosím, pomozte mi!"
"Vidíte?" prohlásilo klepadlo triumfálně. "Dvív nebo povději si každý vfpomene na magifké flůvko!"

Naprosto kouzelné jsou pasáže o tom, jak si Smrť hledá práci, protože být Smtěm ho už netěší - pracuje jako kuchař v hospodě...
"JAK SE ŘÍKÁ TOMU, KDYŽ SE CÍTÍE PŘÍJEMNĚ, JSTE SPOKOJENÝ A PŘÁL BYSTE SI, ABY TAK VĚCI ZŮSTALY?"
"Myslím, že by se tomu dalo říkat štěstí," odpověděl mu Harga.
Uvnitř malé přecpané kuchyňky, impregnované tukem celá desetiletí, se točil a vířil Smrť. Sekal, krájel, porcoval a upravoval. Dusivým kouřem poletovala sem a tam jeho pánev. "Štěstí", řekl nahlas a užasl nad zvukem vlastního hlasu.

A milý je odkaz na naše Václavské náměstí se sochou svatého Václava:
"Existuje snad jediné stvoření, jehož výraz by mohl působit ustaraněji než jejich tváře. Holub, který by se doslechl, že svatý Václav sestoupil ze svého podstavce a v nejbližším obchodě se zbraněmi si koupil brokovnici a zásobu nábojů na pernatou zvěř."

31 09.03.2016

Jakože cože??? aneb Co to krucinál bylo???

Pozor - text níže bude zcela jistě obsahovat spoilery (a není mi to ani trochu líto). Vážní zájemci o četbu téhle prapodivnosti, nechť okamžitě zavřou oči!

Na téhle knize je povedená jen obálka. Právě za ni jsem dala v původním hodnocení tu jednu jedinou mrňavou hvězdičku.... Po vychladnutí jsem s oběma očima křečovitě zavřenýma přidala ještě druhou za styl psaní - čte se to totiž neskutečně lehce a rychle (tudíž je také tomu trápení brzy konec).

Kniha má jednoznačně špatný název. Nikoliv Chlapec s kamínky, ale Psychopatka s kladivem... jasné, přesné, vystihující.

Jako, nic proti tomu, i o staré šílené psychopatce s kladivem se dá bezesporu napsat strhující thriller či detektivka, bohužel tohle není ani jedno. Tohle je... prostě příšernost. Při čtení jsem se zmítala mezi vztekem, smutkem a znechucením.

Na celých dvou set stranách nás autorka vláčí životem psychicky nemocné staré ženy, ale skutečně řádně vyšinuté - žádná mírná sezónní deprese, ale pořádná paranoia s bludy, slyšinami, vidinami, mánickými fázemi, agresí, obsedantně kompulzivním jednáním apod., která sice zabila (vlastně zavraždila) svého vnuka, ale jelikož za to přece nemůže:
"udělala v tomto ohledu trpkou zkušenost. Jenom vinou soudcovy umíněnosti musela paní Préauová usednout v lavici obžalovaných, zatímco od začátku případu tam podle prvních psychiatrických expertíz neměla co dělat."

a nesedí v base ani někde v ústavu pro choromyslné, protože jak nám autorka tvrdí:

"takových jako je ona, s latentní psychickou choroboru, co žádné léky neuzdraví, žijí ve Francii stovky tisíc! myslíte, že máme tak velkou kapacitu ústavů pro choromyslné? Umíte si představit, co by stálo společnost léčení stovek tisíc pacientů, které je třeba krmit, ošetřovat, uměrňovat?" (WTF???),

a tak si klidně běhá po jednom francouzském městě s kladivem v kabelce, píše udavačské lživé dopisy na všechny strany, vzpomíná na svou úspěšnou kariéru ředitelky mateřské školy (!!!) - ano, milý čtenáři, osoba projevující od mládí příznaky vážného psychiatrického onemocnění a vražedkyně dítěte si bez problémů vybuduje kariéru tohoto druhu - vraždí kočky mlácením kladivem do hlavy či je tráví roundapem a následně jejich mrtvoly pere v pračce, klade stovky pastiček na myši, které existují pouze v její hlavě, míchá si zajímavé koktejly z různých psychiatrických medikamentů a mezitím špehuje sousedovic pozemek a snaží se zachránit týrané dítě (které možná ani neexistuje) ... Prostě taková milá stará paní, kterou by chtěl mít kdekdo z nás za sousedku.

A tímhle balastem se čtenář prodírá celé dvě třetiny knihy a doufá v nějaký zlom, v něco, cokoliv.... a ano, ono to něco skutečně přijde!
Závěr musela psát autorka v pořádném psychedelickém rauši a mě by docela zajímalo, co to bylo za materiál (asi lehce závidím, být takhle dokonale mimo by se mi občas i hodilo).
To závěrečné něco je bizaní směska "skoro svatořečení" naší milé staré dámy (s kladivem) poté, co otráví další děti a jiné lidi málem umlátí (účel světí prostředky); obžaloby společnosti, že si málo všímá týraných dětí a drobností na to poukazujících (ano, v tomto jediném bodu by se dalo i souhlasit); srdceryvného fňukání jejího dávno dospělého (a přitom mentálně nedospělého) syna o tom, že to maminka přece myslela dobře (i ve chvíli, kdy vraždila svého vnuka); divokých konstrukcí na téma inženýři zemědělství- herbicidy-zcela jistá rakovina; židovského původu a odchodu matky naší milé staré dámy jako omluva pro její vyšinutost a dalších prapodivných ingrediencí.

Díky téhle zběsilosti jsem přišla na jednu zásadní věc:
- zřejmě jakýsi Knižní Bůh mi vždy po pár vytříbených knižních lahůdkách a takřka čtecích orgiích (jako byl naposledy Naslouchač a Faja) nenápadně přihraje pod ruku jakousi nechutnost, čímž mě donutí si pro příště těch dobrých knih o to více vážit a nehltat je jako nějaký nevychovanec.

A neodpustím si svoje oblíbené - bacha na ty, co to s vámi myslí dobře, to jsou ti nejhorší...

PS: vzhledem k nadšeným komentářům níže mi došla ještě jedna věc: kniha se prodávala v původním balení s bonusem výtečné kvality, o který jsem byla vypůjčením z knihovny ochuzena... těžko říct o jaký druh drogy šlo, ale musela to být fakt dobrota :-)

30 08.01.2019

Tak já nevím... z téhle knížky jsem nějaká rozpolcená... docela ve mě evokuje známé být či nebýt... dočíst či nedočíst, zmizet či nezmizet...

Není to špatné čtení. Soukupová má dobrý pozorovací talent, vhled do lidí a jejich každodeního pachtění na téhle modré kuličce. Ale zaznamenává vše s takovým chladem, hraničícím až s nezájmem, že leckdy od čtení spíše odrazuje.

Úplně nejvíce to ve mě evokovalo všechny ty prapodivné reality show, kdy se diváci se zvrácenou radostí a škodolibostí nechávají pohltit bahnem a špínou jiných (ale skutečných) rodin, osudů a dramat, jen proto, aby na konci mohli dotyčné (rodiny, osudy a dramata) náležitě rozebrat, zkritizovat a následně si ulehčeně oddechnout, jak jsou na tom vlastně sami dobře.
Na přebalu knihy je mimo jiné uvedeno: "kniha (...) neláká čtenáře prvoplánovou exkluzivitou, zato jej nutí přemýšlet i nad zdánlivě nedramatickými okamžiky jeho života." - což by si leckterý čtenář opravdu mohl shrnout do úlevného "díkypánubohu, že jsem na tom ještě tak dobře". No nevím, já při čtení skutečně nad svým životem neměla moc chuti ani času přemýšlet, spíše jsem si kladla otázku, zda tohle opravdu chci číst. Protože tyto tři příběhy Soukupové nikam nesměřují, negradují, nepointují - jen popisují bolesti, traumata, smutky, nepochopení, hádky....
Takže jako popis je to fakt dobré, ale přece jen, od literatury já osobně čekám něco více.

30 13.12.2018