esma komentáře u knih
V dubnu jsem v roztomilém městečku F. L. Věka měla možnost slyšet Čajkovského klavírní koncert b-moll (op. 23). Excelentní výkon Lukáše Vondráčka jenom podtrhl tu úžasnou melodičnost celé skladby. Koncert u mě vyvolal období "Čajky". Čtu jeho životopis, na cestách autem mě provází Pavel Šporcl s houslovým koncertem D-dur (op. 35) a přemýšlím, proč hudba tak hluboce působí na naše vnitřní já, kdy se vám chce létat, plakat, zavinout do sebe celý svět a zahrnout ho láskou a něhou. Pokud jsou zde pochyby, stačí vidět nebo alespoň poslouchat Labutí jezero ...
Kniha poskytuje zajímavý průřez kulturního života tehdejšího (nejenom) Ruska, samozřejmě v souvislosti s Čajkovského poutí tímto hudebním světem, vyzvedla roli bratrů Rubinštejnů, kteří se pohybovali v jeho blízkosti, popsala jeho setkání s L. N. Tolstým, cesty po světě, včetně pobytů v Praze a jeho seznámení s A. Dvořákem. Nebylo zde ale vyřčeno, že v jeho osobním životě byla současně přítelem i přítelkyní chandra, byl homosexuál, takže zdrojem oné melancholie nemuselo být trápení s ne zrovna plynulým přijetím jeho hudby v domovské zemi, ale jeho nenaplnění v partnerském životě. Celý život to skrýval, v jeho době to bylo společensky nepřijatelné, takže prožil sice tvořivý život plný hudby, ale i smutku a bolesti.
Petr Iljič Čajkovskij 1840-1893
Mimo jiné také psal : o svém dětství a velké touze malovat a hledat ... o vzpomínkách na ty, které miloval a kteří ho provázali, ať byl kdekoliv ... o zlu dvacátého století, před kterým byl nucen utíkat ... o víře, která byla součástí jeho života ... o radosti, kterou byl obdarován ... možná i proto, aby ji rozdával dál ...
Nechte na sebe působit kouzlo Chagallových obrázků ... jsou lehoučké jako pírko ... tkané ze snů ... jsou plné barev a létající hudby ...
Nejsou tu jenom obrázky, ale i vitráže zdobící slavné katedrály a jiné sakrální a občanské stavby ... knižní ilustrace ... zajímavé zakázky pro velká divadla : stropní i nástěnné velkolepé malby... kulisy a kostýmy pro opery i balet ...
Byl skutečně velmi, velmi nadaný, pokorný a zbožný a tvořivý ... (1887-1985)
Ano, Chagallovy nástěnné obrazy v Metropolitní jsou skutečně dechberoucí ...
Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš...tato slova sice pronesla matka Forresta Gumpa, ale podle mne přesně vystihují Faberova dvojčata. Každá z jeho povídek je něčím zajímavá, každá má naprosto jinou příchuť, přesto mají společného jmenovatele : emoce. Emoce zjevné i ty skryté. U některých nemůžete ani dýchat (Finesa), u jiných sdílíte onen hřejivý pocit naplnění (Vanilkově žlutý jako Eminem.)
Zbývá jenom ochutnávat...
Mám ráda knížky s lékařskou tématikou, hlavně ty, z kterých můžeme být nepřímo účastni mnohdy strastiplných cest hledání, objevování a prosazování objeveného. V tomto případě se jedná o "porod řezem", který uskutečnil Jacob Nufer. Dnes je císařský řez považován za standardní operaci.
Román má cca 600 stránek, to pro mne zajímavější : úroveň tehdejší zdravotní péče, politicko-společenské ovzduší té doby, poměry na akademické půdě (lze si udělat představu o vědomostní úrovni studentů) zabírá menší část knížky, zbytek je doplněn emocemi všeho druhu.
Jsou prázdniny a dospělácké knížky musí stranou. A protože se mi onehdá v autě kutálel dost zběsile meloun, vzpoměla jsem si, že Miloš Nesvadba to už vyřešil, jeho kuře Cupity se narodilo z vajíčka neobvyklého tvaru, proč by se nemohly pěstovat i melouny ... hranaté ...
Knížka veselá a ve všech směrech i poučná.
Svět fantazie rozvíjí naši představivost, nabízí přehršli nových, pozoruhodných pohledů na dění kolem nás i v nás, podněcuje a inspiruje a mnohdy, když nás něco skřípne, poskytne i úkryt...
Spolu s předchozí knížkou jsem si vzala dva životopisy Nicoly Paganiniho, u nás v knihovně měli tyto, jsou staršího data. Čteme, že Nicola Paganini byl excelentní houslista, jeho technická zručnost byla závratná. Dosáhl toho samozřejmě prací, ale i svou fyziognomickou zvláštnosti, měl extrémně dlouhé a pružné prsty, k tomu geniální paměť a nesmírně citlivý sluch. Takže žádné spolčení s ďáblem, které mu připisovala církev, a proto ho odmítala pohřbít do křesťanské půdy... Byl nenapodobitelný, improvizace byla jeho doménou, proto mnoho skladeb nebylo zapsáno, on sám tak nečinil.
Jsou osobnosti v lidských dějinách, které v nás zůstávají napořád. Zůstalo po něm mnoho úžasných skladeb, na kterých stavěli další skladatelé své variace, namátkou třeba Lisztova Campanella (famózně ji hraje Lang Lang, možná předloktím). Vždy mě u knížek provází hudba, tentokráte to byl samozřejmě Nicola v podání Davida Garretta (The Devil´s Violinist). Doufám, že Vás okouzlí stejně jako mě.
Hlavní protagonistkou této knížky je mitochondrie. Žila si klidně v buňce až do dne, kdy se ukázalo, že může být využita pro rozkódování původu Evropanů a v podstatě celého lidského rodu. Autor nás seznamuje s celým zákulisím tohoto výzkumu, sdílíte s ním jeho zvědavost i napětí a cítíte obdiv k vědě a znalostem. Samozřejmě není to jenom zásluha Bryana Sykese, on sám deklaruje, že je to týmová práce, která navázala na předchozí výzkum, ale štěstí přeje připraveným a on připraven byl. Od muže z ledovce Otziho, kde měl možnost analyzovat z jeho kostí DNA až po mitochondriální Evu, ke které se dostal sledováním mateřské linie mtDNA, nám předkládá obraz, odkud jsme přišli. A teď bychom potřebovali Bryana Sykese II., který by nám nastínil, kam směřujeme...
Povinná výbava každé holčičky. A tak ji čtu (s nostalgii) naši malé Evičce.
Sibiřské drama od Jamese Meeka je příběh pro silné povahy. Rozhodně podtitulek "milostný příběh" je zavádějící. Jedná se o příběh drsný, tak jak to ve válkách vždy bývá. Sibiř vyvolává asociaci na tábory (gulagy), které zde nechybí, utkávají se zde bílí, rudí, místní (vč. sekty tzv. skopců) a působí zde i českoslovenští legionáři a představitelé každé této skupiny mají jinou představu o tom, jak změnit svět a jaké prostředky k tomu použít. A Vám budou mrznout slzy, je to ze Sibiře...
Malá novela v režii Martina Fahrnera o padesátých letech - těch jasných zítřků, které na nás prý měly čekat. Mrazí z nich doposud.
Plus příběh dvou mladých lidí stojících na opačných stranách.
Námětem této knížky je tragická smrt manžela Gabrielle Giraud. Celé vyprávění je prokládáno klíčovými momenty, které za jeho havarií stály. Její proč a kdyby přímo vyzývají k opravě, změně, vrácení všeho do nultého bodu. Pak začíná uvažovat hlouběji, píše ... kdo jsem, abych si přivlastňovala moc nad osudem druhých ... a začíná vidět události z většího nadhledu. Svět našich rozhodnutí a vazeb je složitý, mnohdy bez šance něco ovlivnit. Pochopí, že z hlediska lidských možností má veškeré dění nad námi přesah. Přichází smíření a ona ho nechává odejít.
Kniha je velmi hezky napsaná a je taková - pokorná.
Slyšeli jste někdy o kurzu s pokynem Predbiehajme pomaly? Po přečtení knížky resp. jejího poslechu pochopíte, že by vám mohla zachránit i život.
Sústreď sa na vraždu - audio s Milom Kráľom.
Toni Morrison nechává příběh pomalu probublávat k povrchu a čtenáře vede k hlubšímu ponoru do děje i psychologie postav. A k tomu neodmyslitelný přídavek : zůstane pořád spisovatelkou těch, ke kterým patří svou barvou kůže, pořád znovu a znovu popisuje jejich svět, jejich minulost a důsledky, mnohdy skryté, o to výbušnější. Píše o bolesti, kterou si způsobujeme sami, píše o bolesti, která si vyhledává nás, píše o lásce, jejíž útrapy jsou nám společné. Píše tak, že je vám po čtení smutno, i když kniha končí smírem.
Pro autora, soudě podle doslovu, bylo prioritou vykreslit svět kočovníků, což se mu asi podařilo. O jejich kultuře a zvycích asi většina z nás moc neví. Každá uzavřená společnost, která se nesbližuje a neunifikuje, vzbuzuje svou odlišnosti naši zvědavost, a tak čtení o nich nebylo nezajímavé.
Autor souběžně do toho vložil příběh učitelky Melody, která mezi nimi najde několik přátel a ti výrazně ovlivní její život. Nad příběhem stojí otázka, zda se člověk může vyvinit z činů, které se staly jeho součásti.
Při čtení jsem měla pocit až nereálnosti příběhu, ale kniha mi už pár dnů rezonuje v hlavě, tak asi není marné ji doporučit ke čtení.
Příběhy budov nabízí působivý časový průřez stavební dovednosti těch nejlepších vizionářů a stavitelů, můžeme se poučit, kochat, vzpomínat i snít …
Nedala jsem to. Přiznám se, že jsem to dočetla jedině z důvodu vysokého hodnocení v DK, ale názor jsem ani poté nezměnila.
Výseč vojenského dění byla popsána přes optiku lékaře, konec překvapivý až neuvěřitelný. Postava Luciuse Krzelewskeho ale ve mně moc nerezonovala. Mnohem bližší mi byl ladič pian Edgar Drake. Obě postavy svíraly válečné konflikty, obě postavy hledaly opěrné body, ale jenom Edgara, přestože pro něho nebyla záchrana, se dotkla poetická až magická vize světa.
Architektonická linka zajímavá, ale jinak jsem se v příběhu dost ztrácela…
Možná příště.