evismaior komentáře u knih

80% - ředitelka francouzského nakladatelství Juillard Vanessa Springora způsobila svým románem v roce 2020 ve Francii celkem pozdvižení. Popisuje v něm, kterak ve třinácti-čtrnácti letech jako mladičká dívka dávající po rozvodu rodičů přednost spíš knihám navázala sexuální vztah s obdivovaným literátem G.M. ověnčeným mnohými cenami, jak tento vztah probíhal a jak ovlivnil její další život. Kniha je tedy vlastně její autobiografií a dotyčný je skutečnou postavou známou ve francouzských literárních kruzích. A z toho možná mrazí ještě víc - Gabriel Matzneff svou preferenci nezletilých nikterak netajil a ve svých knihách barvitě popisoval své vztahy s mladičkými dívkami, svoje vyjížďky za chlapečky na Filipíny, neváhal na toto téma hovořit v televizních debatách a obhajovat tyto vztahy, které s neotřesitelnou sebedůvěrou považuje za povznášející i pro toho nedospělého člověka. A řada francouzských osobností z literárních kruhů ho dokonce otevřeně podpořila v petici proti kriminalizaci takového jednání z roku 1977 (mj. i Jean-Paul Sartre nebo Simone de Beauvoir). Tak nějak se prostě vědělo, že je to pedofil, ale nikdo se nad tím moc nepozastavoval, dokonce to celkem skousla i autorčina matka (v knize je zmíněno, že s vědomím dceřina vztahu zvala G.M. k nim domů na večeře a dodnes na toto autorce říká, že prostě byla jako dívka předčasně vyspělá a měla svoji hlavu a ona s tím jako matka nic moc nemohla dělat). Až když Springora vydala svůj román, zahájila policie proti osmdesátníkovi Matzneffovi vyšetřování (ovšem autorka si byla vědoma toho, že už je vše promlčené a snad i proto čekala s vydáním tak dlouho - dá se říct, že jí šlo spíš o vyvolání té společenské diskuze, než aby ho po letech viděla za mřížemi, knihu prý začala psát ještě před hnutím Mee too jako způsob jak se vyrovnat s tím, co prožila a s čím pak v sobě bojovala celý život).
Těžko tedy nějak hodnotit literární kvality autobiografického díla. Autorka píše s jistou mírou dospělého nadhledu a ironie (kamarád začal mít zájem o jiné dívky, matka má peníze jen ze zdlouhavých korektur a dceři se moc nevěnuje, otec se na ni vykašlal úplně a zanechal v ní "prázdno a nesmírnou potřebu něčího pohledu. Všechny přepoklady tedy mámě pohromadě".), což na jedné straně působí sympaticky a čtivě, na druhé straně jsem v tom cítila spíš dospělou ženu, která možná spíš podvědomě než záměrně vše popisuje tak, aby nemohla být viněna z ženské hysterie (což Matzneff v souvislosti s dospělými ženami často zmiňuje) - a zkrátka ten pohled dospívající dívky se z toho trochu vytrácí - kniha je navíc poměrně krátká a útržky z autorčina dalšího života negativně ovlivněného touto zkušeností jsou spíš zkratkovité.
Zaujala mě ale její snaha najít odpověď na otázku, zda lze nějak omluvit vztah padesátiletého a třináctileté - a zvláštní je, že její odpověď zní ano, ale ve zcela odlišných případech, kdy by šlo o skutečnou lásku muže, který se do té dívky zamiloval nikoli kvůli jejímu věku, ale prostě kvůli ní - a jinak měl vždy vztah s ženami ve svém věku, není to žádný "specialista" na dospívající mladé lidi.

5 23.02.2023

80% - Na jedné straně mi chybí ten Sapkowského přístup ke vtipnému přepisování dobře známých pohádek, na druhé straně oceňuji, že tenhle díl je spíš už román než sbírka více či méně souvisejících příběhů. I když se jedná spíš o takovou ochutnávku velkých věcí, ke kterým se teprve schyluje.
Geralt odváží Ciri, která přežila pád Cintry, na zaklínačské sídlo a společně s dalšími zaklínači se ji snaží cvičit pro její budoucí dráhu. Jenže Ciri je dospívající dívka s dosud netušenými schopnostmi a to chce trochu jemnější zacházení, takže se na scéně objevuje najdřív čarodějka Triss Ranuncul a pak i samotná Yennefer. A mezitím se elfové a další nelidé začínají bouřit a za řekou narůstá hrozba Nilfgaardu. A všichni by právě Ciri, dědičku Cintry, moc rádi našli, a to zdaleka ne jen z počestných důvodů...
...
"Buďme moudřejší! Poněvadž teď jsme na řadě my (...) Nilfgaard stojí na březích Jarugy, a já přesto neustále slyším: ,nic se neděje´ anebo ,dál už nepůjde´. Ale Nilfgaard dál půjde, přesvědčíte se."
...
Ciri: "Jejda... Omlouvám se, paní Yennefer. Asi jsem... uvolnila trochu moc najednou..."
"Trochu. Netrap se tím. Pojď sem. Ke mně, malá."
"A... ta kůlna."
"To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. A ta kůlna tě mrzet nemusí. Byla to dost ošklivá bouda a nemyslím si, že bude někomu chybět (...) Opakuji, že se nic nestalo, jen je třeba uklidit ta prkna. Budou dobrá na otop."

5 31.12.2022

75% - Po předchozím dílu Setkání s cizincem, který nás společně se špionem Ethanem Ransomem a první britskou lékařkou Garrett Gibsonovou zavedl do chudých a špinavých londýnských ulic, jsem se návratu do paláců k šlechtickým křehotinkám poněkud obávala, ale bylo to nakonec dost čtivé. Hlavně tedy proto, že tentokrát je hlavní mužskou postavou napravený zhýralec a nyní napůl šlechtic-napůl farmář Weston Ravenel, který pomáhá bratrovi Devonovi spravovat zděděné panství a průběžně se stydí za svoji minulost opilce a svůdníka vdaných žen, a ženskou hrdinkou je Pandořina švagrová Phoebe (dcera Sebastiana a Evie ze série Čekanky), která mi v jednom z předchozích dílů Ďábel na jaře připadala zajímavá. Jejím manželem býval Henry, nemocný již od narození a v internátní škole navíc šikanovaný nikým jiným, než právě Westem. Phoebe to s ním již od dětství bolestně prožívala a ani po manželově smrti na historky s jeho trýznitelem nezapomněla. Jenže West se změnil. Anebo ne? Pomůže společný zájem o zemědělství a správu panství, kterého by se Phoebe v zájmu svých synů měla co nejdřív ujmout, jejich sbližování? Jak už napovídá anotace ke knize, nakonec je to Phoebe, kdo musí Westa přesvědčovat, a tyhle díly, kde dívka jen se sklopenýma očima a zardělou tváří nečeká, až ji někdo svede, mám tak nějak raději.

5 22.11.2022

80% - Jedná se časově o první díl, ve kterém se kromě komisaře Sharka objevuje i Lucie Henebellová. A právě střídání jeho a jejího pohledu na postup vyšetřování záhadných vražd s odstraněním mozku a očí spolu s vraždami lidí, kterým přišel do ruky záhadný film z roku 1955 plný novátorských technik včetně podprahových obrazů, bylo asi důvodem, proč autor přešel z ich formy do er formy. A jak ji mám normálně mnohem, mnohem raději, tak zrovna tady mi už od začátku ten osobní, až intimní a velmi působivý vhled do Sharkovy hlavy bojující po smrti manželky a dcery s návaly schizofrenie začal nesmírně chybět. Z expresivního a syrového podání Sharkových úvah, které se v předchozím dílu Smrtihlav začaly často odchylovat od reálného světa, a z mnohdy až básnického vyprávění autora, jež perfektně dokreslovalo atmosféru, je náhle jen další dobře promyšlený, leč odtažitý detektivní příběh s hlavními hrdiny, kterým se v osobním životě zkrátka moc nedaří. Tohle mě tedy zamrzelo.
Na druhou stranu samotná zápletka, pachatelé a motiv a celý ten propletenec vzniklý již v dávné minulosti, jemuž se Sharko a Lucie snaží porozumět, se mi líbila o několik řádů víc než zápletka v Krvavém andělovi a Smrtihlavovi, kde jsem prostě pachatelům nedokázala věřit, proč by to dělali (a proč takhle komplikovaně). Jasně Syndrom E už se ocitá na pomezí těch nejdivočejších konspirací, jakými jsou např. organizované pokusy na lidech, ale je to zkátka napínavé, podíváme se po celé Francii, do Belgie, Káhiry i do Kanady, dozvíme se mnohé o filmových technikách a tricích (až z toho mrazí), o fenoménu davové psychózy a obecně i o tom, jak my lidé vlastně vnímáme okolní svět.
Jednou či dvakrát se mi stalo, že jsem zabojovala s autorovým členěním textu a jela víc kousků jedné dějové linky pohromadě, protože to přeskakování mezi Sharkem a Lucií v dané chvíli nemělo pro děj žádný význam a místy mi připadalo, jako kdyby mi někdo nabídl sklenici vynikajícího červeného vína a sotva bych upila, tak by mi ji vyměnil za neméně výtečnou sklenku bílého, ovšem sotva bych ho poválela na jazyku, dostala bych zpět to červené a tak stále dokola. Ale to je u tohoto typu výstavby děje často problém a je mi jasné, že pro autora, který zná svůj příběh, je těžké tu správnou míru udržování napětí (vs. překažení navozené nálady) nalézt. Úplný závěr pro mě opět přitažený za vlasy, pořádný detektiv zřejmě nemůže být nic jiného než životní tragik, ale budiž, asi je to tak pro čtenáře přitažlivější...

5 05.09.2022

90% - Série Temná věž spěje do finále ve stejnojmenném dílu, nitky příběhu a všechna kde a kdy se splétají a uzavírají. Je to hutná kniha a přihodí se toho mnoho - od velkých a zásadních střetů až po drobné a napínavé úniky - jakoby do ní autor chtěl vmáčknout všechno, co mu přišlo na mysl za ta dlouhá léta, kdy nosil v hlavě ságu o Rolandově putování k Věži. Nebo snad kdy zachycoval "vysílání" a vkládal ho na papír? Každopádně zde opět platí to, co on sám říká v doslovu - že nikoli cíl, ale právě cesta je radost. Ostatně i jeho postava tentokrát nechybí - jako kdyby se chtěl prostřednictvím této knihy vypořádat se svojí potřebou psát, která určila jeho život. A Rolandovými ústy je celkem sebekritický - "Všichni vypravěči jsou ušiti více méně ze stejné látky. Vyprávějí příběhy, protože se bojí života." (za mě tedy jen povzdech, že není víc ság jako Temná věž, i když určitě nepatří k autorovým nejprodávanějším, protože mě moc baví, jak je to pečlivě promyšlené, barvité, plné symbolů a odkazů na jiné autorovy knihy a postavy ve snaze o stvoření jednotného univerza a nabité velmi jemnou psychologií a neuvěřitelnou chemií mezi postavami).
Třebaže v tomto dílu už mu podle mého názoru trochu ujela ruka se všemi těmi dveřmi, které kdysi byly vzácností a zde se to náhle šikovnými průchody na potřebná místa v potřebný čas jen hemží. A taky postavami s potřebnými schopnostmi, které se objeví vždy v příhodný okamžik. Občas už také bylo při čtení náročné udržet v paměti vše nezbytné ke sledování příběhu. Lidé, roboti, mutanti, taheeni se zvířecí hlavou. Zbídačený Mordred, který nosí odkaz Rolanda i Karmínového krále. A nadaní ale příliš lhostejní Bořitelé Paprsků. Objevilo se dost nových postav a vrátily se i některé staré a nečekané. Jen ta motivace Karmínového krále ke zničení Temné věže a tím i všech světů ve stylu "chci vládnout temnotě" mi přišla, jako že autor nějak nevěděl, co vymyslet. On ostatně Karmínový král jakoby tam byl jen proto, aby měl Roland nějakého protivníka bránícího mu v cestě, jenže v důsledku působí až komicky.
No ale opět jsem si po deseti letech, kdy jsem sérii četla poprvé, poplakala, když došlo na naplnění proroctví z prvního dílu "smrt, ale nikdy ne pro tebe, pistolníku". Jenže na svou Temnou věž přes všechny komnaty života si prostě každý musí vystoupat sám. A mě opět nadchlo, co pro ka-tet autor nakonec přichystal. A ovšem i pro dinha Rolanda. Souhlasím, že takový konec dává smysl (a dává pak smysl i Kingovo vysvětlení pro mě dost neuchopitelného filmu Temná věž z roku 2017, který prý není až tak zfilmováním knih jako spíš pokračováním - byť mi tedy připadalo, že Roland, Jake i Walter mají se svojí literární předlohou společné snad jen jméno). Jsou jiné světy než tento a ka je kolo, a pokud se kolo nepoláme, bude se otáčet. A všechno se nakonec navrátí. Pokud nezapomeneme tvář svého otce a budeme stát věrně.

5 01.08.2022

65% - Poslední díl ságy Sirotčince slečny Peregrinové nebyl ničím zvlášť překvapivý, koneckonců mám už delší dobu pocit, že toto téma je už dávno vyčerpané. Zpočátku jsem měla dost problém začíst se a uvědomit si, co se stalo v předchozím dílu, který také nebyl příliš výjimečný, a docela bych ocenila, kdyby autor na začátku každé knihy shrnul, co se stalo v těch předchozích, podobně jako to dělal např. Stephen King v sérii Temná věž.
Jake, jeho nová přítelkyně a pojídačka světla Noor, předurčená proroctvím definitivně skoncovat s děsivým bratrem slečny Peregrinové Caulem, a jejich podivní kamarádi spějí k finále, které bude znamenat buď velké vítězství nebo konec všech podivných. A přestože kniha nepostrádá dobré a napínavé momenty jako například průchod bojištěm první světové války cestou do dávno ztracené smyčky nebo střet s Caulem v Knihovně duší, kterému bude dost možná Jake muset obětovat víc, než by kdy čekal, povětšinou se podobně jako v předchozích dílech jedná o pár stránek vcelku dechberoucího čtení proložených dlouhými pasážemi, kdy o tom všichni zúčastnění rozvláčně debatují a autor má potřebu nechat k tomu každého říct to své. Bohužel jeho postavy ale neprocházejí žádným vývojem, takže čtenář už dopředu ví, že Claire bude bránit ymbryny, Enoch bude šířit jízlivé poznámky, Bronwyn to všechno porve přes sílu, Oliva se rozrušeně vznese do vzduchu, Hugh vypustí nějakou tu včelu, Horác bude mumlat něco ze svých snů, Emma vyčaruje ohnivou kouli a Jake se bude pokoušet navázat kontakt s netvory, zatímco slečna Peregrinová jim to bude stále dokola zakazovat, čehož oni jako vždy neuposlechnou, a ona je, až bude po všem, všechny sevře v milujícím objetí, protože beztak sama nedokáže přijít na lepší způsob jak to či ono provést.
A k tomu si přečteme spoustu nadbytečných pasáží o jednorázových postavách, jejichž existence je jednou větou zmíněna jen proto, aby autor mohl zaplnit knihu další várkou fotek z blešího trhu. Protože ty staré fotografie zde opravdu měly smysl jen v prvním dílu, kde byly jako majetek Jakeova dědečka přímou součástí děje. A tak právě první díl pro mě po dočtení série zůstává něčím výjimečným, co se autorovi už nikdy potom nepodařilo překonat.

5 15.07.2022

80% - tak, jako má svět Harryho Pottera Bajky barda Beedleho, tak i autor fantasy světa podivných Ransom Riggs se pokusil sepsat soubor povídek (prostřednictvím jedné z postav - neviditelného Millarda) a vytvořit tak svému světu nezbytné folklorní a legendami opředené pozadí. Základem sbírky je zcela určitě vyprávění První ymbryna o jestřábovi, který se uměl proměňovat v dívku a ta zas uměla vytvářet časové smyčky, kterými chránila podivné před útoky z vnějšího světa "normálních" lidí. A pak je zde celá řada dalších příběhů s nezbytným poučením na konci směrovaným podivným dětem, kterým je rodiče četli - nemůžete odsuzovat jiného podivného, když sami jste podivní (Princezna s rozeklaným jazykem), s podivností se prostě musíte smířit a přijmout ji (i kdybyste se třeba měli proměnit v ostrov v moři - Cocobolo), někdy je ale tak nebezpečná, že je dobré ji spíš odmítnout (O dívce, která dokázala zkrotit noční děsy), a především ji nikdy nedávat najevo před normálními lidmi, protože pak to často dopadá ve stylu pro dobrotu na žebrotu (O chlapci, který dokázal poručit moři). Ale jsou tam i poučení obecně platná - milovat musíte upřímně člověka takového, jaký je (i kdyby byl třeba kobylkou - Kobylka), ke skutečnému přátelství nelze nikoho nutit (O ženě, která se přátelila s duchy), vždy lze najít kompromis přijatelný pro všechny (Holubi od Svatého Pavla), skutečné přátelství přežije vše (Legenda o Cuthbertovi) a pak konečně hned první povídka, která mě bavila nejvíc tím doslovným podobenstvím - Báječní kanibalové - o tom, kterak jsou lidé pro peníze ochotni prodat dokonce i sami sebe (a to doslova po kouskách vlastního těla). Každá povídka je navíc opatřena krásnou ilustrací (zřejmě dřevoryty) Andrewa Davidsona. Povídky považuji za docela povedené a čtivé, i když spíš v souvislosti s celým universem, které Riggs vytvořil, než jen tak bez znalosti Sirotčince slečny Peregrinové a navazujících knih, ale není to zas nic, k čemu bych se chtěla vracet opakovaně, jako je to s našimi klasickými pověstmi a pohádkami.

5 05.05.2022

80% - příběh pana Wonky, majitele zázračné čokoládovny, v níž mu pomáhají roztomilí Umpa lumpové, který se rozhodne továrnu předat jednomu z dětí, jež našly v balení čokolády zlatý kupon, je dobře známý ze stejnojmenného filmu s Johnnym Deppem v roli geniálního a lehce roztržitého Willyho Wonky. Film knížku zpočátku v podstatě věrně kopíruje, takže se setkáváme jak s chudým Karlíkem Bucketem a jeho doprovodem dědečkem Pepou, tak i s ostatními značně protivnými dětmi. A také s čokoládovým vodopádem a dalšími atrakcemi, které Tim Burton dokázal mistrně převést na plátno. Samozřejmě ale klasika - viděla jsem dřív film, než četla knížku, takže se mi víc líbí film, protože mi v předloze dost chyběla ta dějová linka s otcem pana Wonky přísným zubařem, která krásně zaobaluje příběh uzavřeného podivínského mistra čokolády včetně toho, jak si musel v životě proti vůli otce čokoládu prosadit.

5 28.02.2022

80% - Těžko hodnotit životní příběh a spíš osobní zpověď holčiny, která se snaží pro většinu z nás zřejmě trochu úporně a naivně změnit svět - ale aspoň se o něco takového snaží. Tak začnu přízemně tím, že se mi do knížky, o níž jsem věděla už nějakou dobu, protože jsem jedna z občasných zákaznic autorčina obchůdku s krásnými nepálskými šperky, kabelkami a oblečením, nezačítalo tak snadno, jak jsem čekala - ale to je asi můj obecný problém s textem psaným v první osobě a v přítomném čase, což je taková móda holčičích románků, ale v knížce, kde autorka takto píše o něčem, co se stalo v jejím životě v "předminulosti", načež často přeskočí, aby nám (v minulém čase) dovyprávěla, jak ten či onen vztah v následné minulosti dopadl, a pak se zase vrátí zpět a v přítomném čase ve vyprávění pokračuje, se mi na to zvykalo těžko. Pak také, čím dále jsem četla o jejím působení ve vesnické nepálské škole a následně v Káthmándú, kam se jí podařilo přesídlit pár dětí, aby mohly pokračovat v kvalitnějším školním vzdělání, tím víc jsem litovala, že nedoplnila knihu nějakou obrazovou přílohou, která by byla o to cennější, že autorka sama aspoň v té době fotografovala, takže by se opravdu jednalo o její pohled na místa a situace, o nichž nám vypráví, a jasně, mohu si to asi dohledat na jejím webu, ale přímo v knížce by to působilo maximálně autenticky. Jinak je ten příběh ale opravdu neskutečný a v závěru, kdy se najednou jakoby začne plnit vše, co si tak dlouho vysnívala, až mystický. Jako ano, jsem ten "materialistický" člověk, o nichž se zmiňuje často, něco podobného jako otec jejího prvního syna, když jí řekl, že chce zkrátka takovou normální rodinu. Chodit do práce, vydělat peníze, aby rodina nemusela řešit finanční problémy, a přitom se věnovat dětem. A když jsem četla o těch situacích, kdy přemlouvala rodiče, aby děti vůbec do školy pustili a dali jim šanci na lepší život a mnozí se tomu zuby nehty bránili, nebo když se pak vrátila do Nepálu a zjistila, že některé děti se na školu vykašlaly (to prosím neberte jako spoiler, je to věc, která se zřejmě dala čekat a dobrovolníci se s ní setkávají všude, a stejně si to musíte přečíst tak, jak to prožívala autorka, abyste pochopili), tak jsem jen nevěřícně přemýšlela nad tím, kde bere chuť, sílu a odvahu dál ve svém úsilí, jež místy vyznívá úplně zbytečně, pokračovat. Proč se prostě jen neomezit na to, že vysokým odbytem zboží zajišťuje hodně lidem v Nepálu práci, platí přímo jim a na nějakým překupníkům a už tím dělá dost - a výdělek prostě investovat do sebe, svého života, svojí rodiny tak, jako by to udělala většina lidí a ještě by na sebe byli (právem) hrdí. Protože je neuvěřitelné, kolik svému projektu dokázala obětovat času a energie a často opravdu na úkor svojí rodiny, což si sama uvědomovala a občas se s tím těžce smiřovala. Ale šla si dál za svým nesobeckým snem a tomu se prostě nedá upřít obrovská inspirativnost pro každého čtenáře téhle knížky.

5 27.12.2021

85% - Kniha mě příjemně překvapila, už dlouho jsem tak dobrý thriller nečetla. Motiv mladičké dívky, která se provdá za bohatého právníka a odchází s ním žít do Cornwallu na jeho starobylé sídlo, kde je stále cítit přítomnost jeho zesnulé manželky, mi samozřejmě okamžitě připomněla moji oblíbenou Daphne du Maurier a její Rebeccu. K mému potěšení ale tato podobnost záhy skončila, neboť brzy nebylo jisté, zda je podivný a nebezpečný jenom David, nebo jeho syn Jamie anebo ve skutečnosti hlavní hrdinka Rachel, u níž navíc mátlo vcítění se čtenáře do její postavy s ohledem na vyprávění v ich formě. A opravdu bylo těžké odhadnout, kam příběh směřuje, neboť autor odhaluje jednotlivé skutečnosti pozvolna a děj je vystavěný přesvědčivě. Líbily se mi i odkazy do minulosti a popisy těžkého života horníků v místních dolech. A jako matka pak musím vypíchnout až moc pravdivý postřeh o rodičovství: "vaše srdce pořezalo tisíc ostrých střepů štěstí”. Takže asi jediné, co mi zpětně vcelku vadí, je neuchopitelnost Davidovy postavy, protože není úplně logické, když tak toužil chránit rodinná tajemství a synovo duševní zdraví po smrti matky, proč se vůbec s Rachel ženil a tahal tak do domu nový rušivý element, který se už z podstaty věci musí zajímat o to, co se tam vlastně stalo.

5 16.10.2020

75% - Současné české autory prakticky nečtu a po téhle knížce jsem vlastně sáhla jen proto, že mě autorka pozitivně zaujala v soutěži Stardance:-) Přestože nejsem fanoušek vyprávění v přítomném čase, neboť mi připadá, jako by děj pádil dopředu podivně hysterickým způsobem, musím uznat, že příběh byl napsán inteligentně, autorka měla vše promyšlené a postřehy týkající se postav a vztahů mezi nimi byly nadmíru trefné, byť občas mi při popisu myšlenkových pochodů těchto postav připadalo, jako by všechny přemýšlely stejným značně cynickým způsobem, a to ať už šlo o dospělé, děti nebo toho chudáka zapuzeného kocoura (ten stejný způsob uvažování např. úsměvně vynikal i v takových drobnostech, že bez výjimky všechny ženské postavy v knize označovaly své pohlavní orgány jako "tam dole":-)).
Všechny postavy mi byly podobným způsobem protivné, nebyl tu nikdo, s kým bych se jako čtenář mohla ztotožnit, naopak by člověk skoro propadl chmurám, neboť mezi takovými lidmi bych si tedy kamarády hledat nemohla. Pravda, nejsem příznivcem současného společenského románu, protože proč doma trávit hodiny čtením si o lidech, vztazích a situacích, které člověk zhusta vidí každý den kolem sebe.
Nakonec mi bylo i jedno to, co mělo být zřejmě nejnapínavější, a sice kdo vlastně měl na svědomí ten pokus o vraždu mladé dívky Míši - ona totiž doslova každá z těch postav by k tomu mohla mít motiv a uvěřila bych autorce vysvětlení, ať už by v závěru ukázala na kohokoli - na jejího postaršího zámožného milence Maxe, na jeho ženu Julii (a rovněž Míšinu milenku), Míšina bývalého přítele Honzu, jeho těhotnou manželku (a Míšinu někdejší nejlepší kamarádku) Alici, klidně bych uvěřila i tomu, že to mohla z rasových důvodů a důvodů vlastní frustrace udělat Honzova matka nebo i že se Míša demonstrativně postřelila sama, protože psychických problémů, na které jí zadělala už její matka, když ji po narození odložila, a dívka pak netoužila po ničem jiném, než se infiltrovat do nějaké rodiny, měla tedy dostatek.
Takže výsledný dojem "nenadchne-neurazí", ale skoro bych řekla, že s šikovným scénářem a dobře vybranými herci by z toho mohlo být velmi slušné filmové napínavé psychologické drama, na které bych se ráda podívala.

5 18.12.2019

80% - obálka tvrdí, že tahle kniha byla předlohou k filmu, přitom sám autor (Mark Logue - vnuk hlavního hrdiny Lionela Loguea) už na začátku říká, že začal sbírat materiály vlastně až v reakci na v té době již připravovaný film. Proto se také "děj" knihy s filmem nekryje, ale sledujeme životní příběh vizionářského logopeda od jeho příjezdu z Austrálie do Anglie vlastně až do jeho smrti tak, jak si ho zapisoval do deníků a jak vyplynul z četných novinových ústřižků a dopisů, které si schovával. Zjevně podstatná část těchto materiálů se celkem logicky týkala jeho práce pro britského krále Jiřího VI. (otce dnešní královny Alžběty II.), který trpěl závažnou vadou řeči, což je pro člena královské rodiny, jenž musí pořád někde řečnit, celkem zásadní problém. Logue mu dokázal pomoci a stali se v rámci možností dokonce přáteli, kniha tak nechává nahlédnout i do mnoha podrobností kolem královské rodiny a životě na královském dvoře, i když sám autor v závěru knihy připouští, že míra servilnosti jeho dědečka vůči králi asi může leckomu připadal podivná (a tak ty deníkové záznamy a dopisy na mě opravdu působily, ačkoli jsou zřejmě lidé, kteří tytéž pocity mají k členům královské rodiny i v dnešní době a nepovažují to za nic zvláštního). Zajímavě je také popsané období druhé světové války, kam už film prakticky nezasáhl. Kniha tak není románem, ale literaturou faktu - v tomto ohledu samozřejmě skvěle natočený a zahraný film nutně musí působit poutavějším dojmem.

5 05.11.2018

90% - Jako milovnice Jane Austenové mě pátrání po dalších podobných dílech nejdřív přivedlo k minisérii BBC (v české edici pod názvem Láska v bílém pekle) a posléze i k samotné knize Elizabeth Gaskellové, kterou jsem někdy v roce 2011 četla v originále a nyní jsem se po letech dostala i k překladu, který mezitím vyšel. Mám ten příběh ráda - kontrast mezi usedlým zemědělským jihem reprezentovaný ženskou hrdinkou Margaret a jejími rodiči a činorodým, často ale bezohledným kapitalistickým severem, který představuje továrník Thornton (a jeho matka) je výborným základem pro příběh na jedné straně sociální a na druhé i pořádně romantický. Seriál je pro mě za 100%, kniha "jen" za 90% - tam se totiž na můj vkus postavy až příliš babrají v těch hovorech o víře a boží vůli (mnohé věci by stačily říct prostě jednou), a tak některé tyto pasáže, kterým se scénář BBC chytře vyhnul, jsou dost zdlouhavé.
Kdybych pak měla hodnotit české vydání, musela bych jít o hodně níž - překlad považuji za dost povedený a pěkně vystihuje atmosféru tak, jak jsem příběh chápala i v angličtině - za to veliká chvála. Ale obrovské minus za zjevně chybějící pečlivější korekturu - ta se evidentně omezila jen na vychytání chyb, které označil textový editor v automatických opravách, ale situací, kdy se v celém odstavci mluví v mužském rodě o ženské postavě nebo se místo Thorntonová napíše Haleová apod., tam na můj vkus bylo až příliš a přitom by se tomu snadno dalo zabránit tím, že by to před odesláním do tisku někdo pozorněji přečetl. A to nemluvím o nesmyslném rozdělení na tři knihy - ten příběh vskutku není zas tak dlouhý, aby nemohl vyjít v jedné knize. Škoda, že se toho nechopil nějaký schopnější nakladatel, který by knížce věnoval péči, kterou si podle mě zaslouží.

5 16.10.2018

80% - Tak tentokrát se nám v pozici vraha ocitl kouzelník-iluzionista. A je to těžký protivník, protože se dokáže v mžiku převléknout za kohokoli, vzbudit iluzi čehokoli, která zastírá jeho pravé úmysly, a rovněž se například i dostat z jakýchkoli pout. Téma bylo zajímavé a brala jsem ho, dokud se do toho nezačala plést ta politika, přičemž nakonec se zase, co se motivů týče, vrátilo všechno v podstatě na začátek. A nebyl by to Deaver, aby se v ději někdo nevydával za někoho jiného. Ke konci jsem si už říkala, že je to vážně příliš překombinované, a proč ten pachatel sakra vymýšlel celý tenhle veletoč, když by mu stačilo jít rovnou na věc. Nicméně zdůvodnění jistou logiku nepostrádalo a s ohledem na pachatelovu vášeň pro magii jsem to ještě nějak skousla. Psané je to stále čtivě a ráda jsem se dozvěděla něco ze zákulisí iluzionistické kuchyně.

5 06.04.2018

65 % - z anotace o zločinu na luxusní výletní lodi jsem byla docela natěšená, ale přestože je knížka docela čtivá a děj rychle a bez větších zádrhelů odsýpá, ve finále mě to zase až tak nenadchlo. Příběh je psán v ich formě, ale ani tak se toho o hlavní postavě zase tak moc nedozvíme kromě toho, že bez valného důvodu už léta podléhá záchvatům paniky a bere na to prášky. Jinak je to postava celkem bezbarvá a pro mě nebyla příliš zajímavá. Příběh na lodi nakonec skončil téměř dřív, než začal, ona je ta kniha sice na pohled tlustá, ale má asi jen 350 stran psaných velkým písmem, takže mnoho času na to, aby se čtenář seznámil se všemi postavami, tam není, a o pachateli se dozvídáme dřív, než má pátrání hlavní hrdinky čas někam gradovat a vyvinout více podezření proti ostatním na palubě. Což je škoda, protože taková malá uzavřená společnost kdesi na moři mohla být mnohem zajímavějším prostředím. Jenže Lo se často nechová příliš logicky, tudíž záhy ztratí k jakémukoli pátrání prostor a naopak se všechno dozví - a čtenář s ní, takže pak už se jen čeká na nezbytný konec. Ale na pár večerů v týdnu to bylo vcelku příjemné nenáročné počtení.

5 11.01.2018

(SPOILER) 80% - "Přesto jsme všichni různou měrou věřili, že když uvidíme osobu, ze které jsme vznikli, tak aspoň trochu porozumíme tomu, jací jsme hluboko uvnitř, a možná pochopíme i něco z toho, co pro nás život chystá."
Jakmile jsem se do knihy začetla, uvědomila jsem si, že jsem před určitou dobou viděla film s Carey Mulligan a Keirou Knightley, který byl podle ní natočen, a že i ten byl hodně depresívní a bezvýchodný. Dystopii odehrávající se v jakési paralelní verzi Anglie, kde se pěstují naklonovaní lidé jako dárci orgánů, prostě člověk hned tak z hlavy nedostane.
I když je to celé pojato víceméně komorním způsobem s pár postavami a na pár místech. Vypravěčkou je Kathy, jejíž role opatrovnice pomalu končí, i ona se stane dárcem - a tak vzpomíná na svůj život a své nejbližší nyní již "dokonané" přátele Ruth a Tommyho, s nimiž strávila dětství ve výchovném ústavu Hailsham, dospívání na farmě a nedlouhý dospělý život jako jejich opatrovnice.
Ač se to podle lákavé anotace tváří hrozně nejasně a že jsou v knize prý jen tajemné narážky, tak i kdyby nebylo filmu, tak už od prvních náznaků mi bylo jasné, o co se tam jedná, protože ty zmínky jsou řečené dost otevřeně. Což mi vlastně asi docela vadilo, neboť bylo zřejmé, kam příběh směřuje, podle mě ani autor neměl v úmyslu chystat nějaká šokující odhalení, spíš si prostě vymyslel takovouto podobu světa a snažil se zpracovat, jak by asi mohl fungovat a jaký život by prožívali ti, kteří jsou odsouzení k tak krátkému bytí.
Což se mu na jednu stranu daří s typickou Ishigurovskou přesností a hloubkou, ale na druhou stranu, jako kdyby mi tam pořád spousta věcí chyběla - proč se tito lidé účinněji nebrání svému osudu? Jak vůbec dokážou žít takový život? Osobně si neumím představit, že bych čekala, až mě postupně rozeberou, bez pokusu o útěk, vzpouru nebo v horším případě o sebevraždu. Nejsou to přece žádní vězni a styl výchovy těchto dětí také není podaný zas tak přesvědčivě, abych uvěřila, že měly nějakým způsobem vymyté mozky, aby se svému osudu nebránily (třeba nějakými řečmi o poslání a vyšším dobru jejich oběti atd.) A ani motivace ředitelky, která chtěla dokázat, že jsou něco víc skrz jejich umění, mi nebyla příliš jasná.
Místo toho sledujeme Kathy, která se doslova pitvá v každé drobné příhodě a rozhovoru, který se jí v životě přihodil. Což je sice pochopitelné (a velmi silné), protože tyto střípky jsou koneckonců to jediné, co kdy bude mít, ale přesto a i přes obdiv, který k autorovi chovám (nebo možná právě proto) jsem přece jen čekala trochu víc.

4 28.08.2024

(SPOILER) 75% - Pořád je to skvělý Terry Pratchett a jeho Zeměplocha, je tam můj oblíbenec Mrakoplaš a knihovník Neviditelné univerzity, kterému se nejvíc zavděčíte banánem - takže bych čekala, že budu číst se stoprocentním nadšením, ale to se úplně nepotvrdilo.
Příběh se točí kolem malého chlapce Peníze - osmého syna osmého syna, takže člověka s nadpřirozeně silným magickým potenciálem - magického prazdroje, vyzbrojeného navíc mocnou holí, kam se mu po svojí smrti nastěhoval jeho otec, kterého kdysi mágové vykázali z Neviditelné univerzity pro vztah se ženou. A on se chce pomstít.
A proti němu stojí nedostudovaný mág Mrakoplaš, na němž je asi nejmagičtější to, že vlastní Zavazadlo ze dřeva myslícího hruškovníku (které mu kdysi zanechal první zeměplošský turista Dvoukvítek). Jinak je spíš ve vleku událostí a mocného arcikancléřského klobouku spojující moc všech dosavadních arcikancléřů. A tyhle dvě magie se střetnou, Mrakoplaš se v tom jako vždy plácá, po boku mu stojí Conina - dcera barbara Cohena - a rádoby hrdina Nijel a proti nim Peníz a druhdy neškodní mágové z univerzity v čele s Mykadlem a Pozinklem, jejichž magie je najednou velmi mocná. Mohla by stačit na Patricije, mohla by stačit na zničení knihovny, mohla by stačit i na samotné zeměplošské bohy. Ale v jejím centru je pořád jen malý chlapec. Bylo to fajn ale ne úplně top. Otevřený konec pro Mrakoplaše. I když podroušení jezdci Jakokalypsy stáli za to:-)

"No dobře. Ale teď mi řekni, jak jsi dokázal přinutit koberec k letu? Opravdu dělá opak toho, co mu řekneš?"
"Ne, pouze jsem věnoval pozornost určitým základním detailům struktury vláken a prostorového uspořádání."
"Tak teď ti opravdu nerozumím," přiznala Conina.
"Mám ti to přeložit do obecné řeči?"
"Ano."
"Rozvinuli jste ho na zemi rubem nahoru," řekl Mrakoplaš.

4 19.08.2024

(SPOILER) 70% - Tahle knížka je nepochybně čtivá, ale přesto jsem po dočtení rozpačitá. Autorčin fantasy svět je poměrně dost neotřelý, není to jen takové to středověké cosi naplněné nadpřirozenými bytostmi. Svět veleknihoven, v němž vyrůstá hlavní hrdinka, plný grimoárů přecpaných magií sice ihned připomene Pratchettovu Neviditelnou knihovnu, ale autorka šla s grimoáry dál - vázány v lidské kůži a naplněny magií různého stupně síly a temné energie se stávají součástí děje často dokonce spíš v roli postav než pouhých věcí - při poškození se mění v hrozivé zlotvory, dokážou bojovat s démony... A i ten původní účel stavby veleknihoven nakonec nespočívá jen v uchování magických vědomostí pro případ potřeby.
Snad proto mě o to víc mrzelo, že ten svět není ještě propracovanější - škodí mu třebas i používání běžných anglických jmen (navíc u Elisabeth si vzpomenu hned na Pýchu a předsudek, lady Ingramová hned upomene na Janu Eyrovou a jméno bledého démona Silase mě okamžitě vrátilo do doby, kdy jsem četla DaVinciho kód, kde tamní záporák vypadal dost podobně a jmenoval se stejně). Démoni, OK, koneckonců právě nevypočitatelný Nathanielův služebník Silas je určitě nejzajímavější postava, u které čtenář neví, jak se v příští chvíli zachová. Ale co ty sochy andělů? Má ten svět nějakého boha? Proč knihovníci nenávidí čaroděje, o jejichž knihy se starají? Kdo a proč to království kdysi napadl? Jak se grimoáry mohou bránit démonům, aniž by se poškozením samy proměnily ve zlotvory? Jak to, že magistr z věhlasného rodu Thornů nemá zkontrolovaný svůj dům a kdekdo ho může špehovat? Otázky se kupily, čím déle jsem četla. A to nemluvím o úsměvných situacích, kdy si hlavní hrdinka potřebuje pokecat s kámoškou, náhodně se sehne pod skříň a najde kecací zrcátko jak z Harryho Pottera.
Elisabeth, která vyrostla ve veleknihovně a byla s knihami tajemně propojená, je docela fajn postava, která se s nadšením vrhá do boje, přestože meč nikdy nedržela v ruce. U Nathaniela podle mě autorka trochu narážela na to, že chce psát young adult čtení, tedy aby i hlavní hrdina byl sotva odrostlý teenager, jenže u mladého Thorna to moc nefunguje - jeho jednání i motivace odpovídají spíš někomu dospělejšímu, což se pak autorka snaží zlehčovat infantilními poznámkami na téma "jak jsem krásný a ženy mi padají k nohám", které jsem si prostě neuměla představit, že by někdo s jeho životní dráhou a postoji někdy řekl. A chemie mezi nimi na mě taky moc nefungovala.

Otočil svůj hodnotící pohled k zlotvorovi. "A to je kdo? Váš přítel?"
Codex vycenil tesáky a vydal uši drásající vřískot.
"Okouzlující," poznamenal Nathaniel. Otočil se zpátky k Elisabeth. "Pokud máte vy dva ještě potřebu něco zničit, už dlouho se chystám zbavit gobelínu tety Clothildy. Až ho uvidíte, poznáte ho. Takový do fialova."

Ty hlášky docela ušly. Takže počítám, že dalšímu dílu dám šanci a uvidím, jak se to vyvine.

4 09.07.2024

75% - "Vysvlékni ho," ozval se horal, zatímco vytáhl křesadlo.
"To bych měl?"
"Ano, to oblečení je mokré a studené. Rozdělám oheň a najdeme mu něco jiného."
Minangar se zarazil. "Proč já?"
"Je to dítě."
"A?"
"A ty se pohybuješ kolem ženských."
"Ano, a?"
"A ženské mají děti."
"Ne ty, kolem kterých já se pohybuju!"
Bohatá slovní zásoba (i když při psaní soubojů občas neobratně tvořená jen citoslovci), svižné psaní, vtipné dialogy hlavních postav, které autorka sází s takovou lehkostí, jako kdyby jen zachycovala na papír to, co její postavy říkají, to je hlavním kladem téhle české fantasy.
Ten svět není nikterak výjimečný či propracovaný, středověkou krajinu autorka prostě jen naplnila postavami a stvořeními dobře známými z jiných románů - draci, skřítci, trollové a mnozí další, s nimiž se hlavní hrdinové potýkají. A ano, společně putující přátelé bojovník Cuchenan a bard Minangar okamžitě čtenáři připomenou Zaklínače a Marigolda, byť autorčin horal je sympaticky prostý a trochu neobratný bývalý otrok za severu, který celkem náhodně našel kouzelný meč a skolil s ním draka, a bard i přes typický sklon k prostopášnosti jeví i přívětivou dávku empatie a jeho vnímání hudby je vykreslené velmi citlivě.
Rozjezd knihy se zabitím draka a usídlením se hlavních hrdinů v Dussu úplně čtivý nebyl a zpočátku jsem se do čtení musela nutit, ale některé další kapitoly (samostatné, byť na sebe navazující příběhy) byly napsané dobře - nejvíc se mi asi líbila ta s únosem Cuchenana ze strany synů jeho bývalého pána nebo ta, kde přátelé zachrání princeznu před skřetem, který je držitelem velmi podivného náramku, jehož duší je mocná vlčí bytost.

4 27.06.2024

80% - od Gaimana jsem toho četla nemálo, ale proslulé komiksy se Sandmanem mě zatím kupodivu míjely. Tyhle začátky (kde on sám přiznává, že to nebylo úplně ono) mi sice s ohledem na to, jak znám jeho spisovatelské umění, připadají trochu neobratné, ale atmosféru těmhle prvním osmi příběhům upřít nemohu.
Samotná postava Sandmana (hrdiny DC univerza, kterého si Gaiman přetvořil podle svého) lapeného v roce 1916 do pasti zlotřilým Burgessem (který chtěl ve skutečnosti přemoci Smrt) čtenáře hned zaujme. Mladší bratříček Smrti po svém osvobození pátrá po svých symbolech moci - měšci s pískem (podle dávné germánské mytologie se písek sype do očí lidem a přináší spánek a sny - a to mě na Gaimanovi odjakživa nesmírně baví, jak umí pracovat s mýty, pověstmi atd. - viz jeho společný počin o přátelství anděla a démona Dobrá znamení napsaný s Terrym Pratchettem), helmě (pro tu se musí vydat až do pekla) a mocném rubínu, který si přivlastnil doktor Destiny, který právě uprchl z ústavu... A nakonec se seznámíme i s jeho sestrou Smrtí.
Mně připadaly asi nejzajímavější ty drobné střípky ze života (a snů) různých nedůležitých lidí, kteří byli tak či onak postiženi Sandmanovým zajetím. V kombinaci s výraznou a velmi výstižnou kresbou to byl silný zážitek.

4 05.06.2024