f.enjoy6 f.enjoy6 komentáře u knih

☰ menu

Norské dřevo Norské dřevo Haruki Murakami

Jsou lidé, věci a knihy, které vám nějakým způsobem naprosto změní život a Norské dřevo je právě jednou z těch knih. Pamatuju si, ještě když jsem byl na střední, jak se začínalo o Murakamim mluvit a mně nějakým způsobem ten název "Norské dřevo" štymoval. A nikdy nezapomenu, jak po prvním přečtení ve mně kniha rezonovala a takové ty pěkné myšlenky si zapsal do diáře. Norské dřevo, spolu ještě s filmem Ztraceno v překladu, ve mně probudily zájem o Japonsko, jeho kulturu i jazyk a touhu porozumět tomuto pro mě do té doby celkem cizímu, neznámému, ale velmi přitažlivému světu. Toto zaujetí mě doprovázelo i nadále, takže studovat japonštinu i na vysoké byla jasná volba. Nadšení (ale i částečné vystřízlivění) pokračuje dál i po celkem dlouhé době strávené v autorově rodné zemi a já i po nynějším druhém přečtení Norskho dřeva nepřestávám být vděčný za to, co všechno do mého života přinesli zdánlivě obyčejný Tóru, tajemná Naoko, praštěná Midori a neobyčejná Reiko. Osudová kniha.

03.11.2021 5 z 5


Na jih od hranic, na západ od slunce Na jih od hranic, na západ od slunce Haruki Murakami

Krásná kniha. První dvě třetiny jsou v uvozovkách jen takové rozkoukání. Hadžime zde popisuje svůj dosavadní, docela i poklidný život až na pár "maličkostí". Pak se ale roztrhne pytel a vše jde ráz na ráz... Objevuje se zde v recenzích kritika na charakter hlavní osoby. Ale podívejme se i na druhou stránku jeho osoby / života. Všichni děláme chyby a chceme (doslova) urvat ze života co nejvíce, možná lépe řečeno být šťastní. A zde je krása této knihy. Přemýšlíme o svých životech, rutině a o tom, jak nám život protéká mezi prsty. Jistě, jsou zde jiné alternativy a možnosti, jak se z toho bludného kruhu dostat, ale ty společnost nepřipouští, takže zůstáváme jen u myšlenek. A teď se někdo rozhodl, že to hodí na papír. Což je úžasné. Každý chce být šťastný, ale na to, co by nás učinilo šťastnými můžeme přijít až příliš pozdě. A nebo nám v tom stojí štěstí někoho jiné, což je rozpor hodný dobrého rozmyšlení! ;)

Také moc oceňuji motiv "západního štěstí-neštěstí". Lehký a bezstarostný život může být fajn, nějakou dobu, ale nemůže to naplnit vyšší potřeby člověka, což by měla být pro nás, všechny výstraha... Štěstí si za peníze nekoupíme, musíme hledat a doufat, že nešlápneme vedle. Nebo, že "ještě větší štěstí" než máme neleží právě za rohem...

Z jedné scény jsem měl úplně husí kůži. Když Šimamoto jede s Hadžimem na chatu a oznamuje mu, že má chvílemi chuť strhnout volant, "To bychom asi nepřežili, viď?". Ach, ta symbolika v těch slovech je úžasná, ale nemůžu si nevzpomenout na Spalovače mrtvol "Co abych tě, drahá, oběsil?"... Situace je jiná, ale vybavilo se mi to... Ani nevím proč.

Závěr: moc pěkná, krátká kniha, donutí člověka hlouběji přemýšlet o tom, kam se jeho život ubírá...

20.12.2014 5 z 5


Kočičí host Kočičí host Takaši Hiraide

Japonci prostě umí nevšedně popsat všednost každodenního života. Věci přicházejí i odcházejí, děje se jak to dobré, tak i to špatné a všechno si to tak hezky plyne, pomíjí a člověk se může těšit opět na něco nového. Toto minimalistické vykreslení radosti z drobností a poklidnost celé knížečky je něco, na co budu ještě dlouho vzpomínat...

18.06.2017 4 z 5


Po otřesech Po otřesech Haruki Murakami

Nikdy jsem nebyl povídkový typ. Jedině R. Dahl dokázal tento můj "předsudek" vůči kratšímu útvaru překonat... Teď i Haruki Murakami.
Do knížky jsem šel možná s trochou předsudků a ne moc dobrým očekáváním. To všechno se ukázalo jako jedna velká chyba, Haruki prostě umí psát. Ta atmosféra, kterou umí navodit opředena mystikou a tajemstvím. Jak říkávala kamarádka, Murakami má obrovskou fantazii a potřebuje si ji někde vybít. A daří se mu to. :-))
Tak krásně jako u tajemného malíře, ohníčkáře mi už dlouho nebylo. Jak je možné na několika málo stránkách vytvořit takové živé prostředí, obyčejné a v podstatě i neobyčejně zajímavé postavy, jejich každodenní trápení, trýznění, křivdy a "kameny"... Všechny povídky na mě zapůsobily moc dobře, doufám, že se v českém vydání dočkáme i dalších povídkových souborů :-)

26.09.2015 4 z 5


Hon na ovci Hon na ovci Haruki Murakami

Hon na ovci je poněkud jiný, tužší oříšek než knihy, s kterými jsem se dosud od autora setkal. Skrze hlavního hrdinu, anonymního a na první pohled tak průměrného člověka, že to snad ani není možné, nás Haruki provádí skrze moderní japonské dějiny, především se odkazuje na to, co ho "pálí" a o čem se tolika v Japonsku, zemi, kde platí jiná pravidla, nemluví. Dle mého je to tak trochu i kámen úrazu pro nejaponského čtenáře - je nutná jakási znalost japonských dějin a společnosti. Ať už je to odkazování se na označení vlád jednotlivých císařů (Meidži, Taišó, Šówa), tak i reálií, které nejsou čtenáři vysvětlovány a počítá se s jejich znalostí (kolonizace Hokkaida a utlačování domorodých Ainuů, poválečná americká okupace nebo Tokijský proces, během něhož nebyla velká část lidí odpovědných za 2. SV potrestána a dokonce se i poté politicky angažovala, viz tajemný pan profesor...). Před čtením Honu bych doporučil se podívat na knížku "Japonsko - Stručná historie států" od Labuse, ve které se o spoustě fenoménů zmíněných v knize píše ve stručné a nenásilné formě.

Knížka se nečetla úplně lehce. Začátek byl slibný, takový jaký ho Murakami umí udělat - přiblížit nám hrdinu a jeho, nejen vnitřní, svět a navodit tu pravou stísněnou atmosféru, kdy cosi dobrého a časem dávno omšelého již dávno odvál čas a přítomnost není ideální. Ale někde po sté stránce přišlo období, kdy jsem se vůbec nemohl začíst. Občas velmi zvláštní dialogy a momenty, kdy jsem netušil, jak text jako čtenář uchopit a chápat. Pak se to opět zlomilo, čím více se blížilo vysvětlení toho všeho, tím jednodušší pro mě bylo vnitřně s Harukim pobývat. Dva propojené paralelní světy, ve společnosti ztracený jedinec, jeho nesmyslnost a nepatřičnost, průměrnost, osamocení, nadskutečno, hudba, krásné dialogy, hluboké a dobře v textu ukryté myšlenky, zkrátka Murakamiovka jak má být a taková, pro kterou má člověk Harukiho tak rád! :-))

"Hm," přikývl jsem já.
"A i kdyby snad bylo všechno při starém, já na to nemůžu myslet. Nechci. Protože jakmile bych to udělala, už bych pak neměla kam jít. A proto přesvědčuji sama sebe, že jsem teď úplně jiná než dřív."

Jen škoda těch občasných překlepů a pravopisných chyb (mě/mně...), to by se stávat nemělo.

09.08.2016 4 z 5


Betonová zahrada Betonová zahrada Ian McEwan

Kniha mě ani nešokovala ani jsem necítil zhnusení, kontroverzní knihy mě přitahují, rád si dávám "věci dohromady"... Moc často se mi to nestává, ale bylo mi z toho docela smutno ("povedený" tatíček; nemocná matka; prostředí, kde není co dělat a kde neštěkne ani pes; vypravěč;...). Určitě bych nemluvil o magickém realismu, jak se v komentářích objevuje, nesedí mi to sem. Situace byla taková, že to snad ani nikam jinam vést nemohlo, nevyvolává to ve mně znechucení.

Drsné, poměrně depresivní (říkám si, proč by se částečně něco podobného nemohlo někde stát, z toho důvodu mi to v hlavě teď "šrotuje"). Po Pokání svižné a thought-provoking čtení... Těším se na další knihy od Iana :)

31.01.2016 4 z 5


Verše psané na vodu Verše psané na vodu Bohumil Mathesius

Setkání

Bláhové srdce, pročpak tak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
- Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení?

Úžasné, že i my, takto časově i prostorově vzdálení od starého Japonska máme možnost si něco takového přečíst! ;) Hrozně moc obdivuji, že tyto verše měly, mají a jistě budou mít všeobecnou platnost pro člověka, čímž se nikdy neomrzí. A jakou v sobě skrývají pravdu...
Protože se zde v komentářích objevuje kritika, je dobré připomenout, že formou se sice překlad nemůže přiblížit originálu (absence rýmované poezie v japonštině nebo zvukomalba způsobená velkým množstvím samohlásek kvůli slabičné podstatě japonského jazyka - počítat slabiky by zase moc nefungovalo v českém vyznění), ale posláním se nám přiblížit může. Za to velké díky! :)

10.09.2016 5 z 5


Alchymista Alchymista Paulo Coelho

Poměrně čtivá záležitost na dva večery. Neustále se objevující moudra člověka donutí se zamyslet nad smyslem svého života a tím, kam směřuje, jeho místem ve světě, ale... Člověk, čtenář po nějaké době, kdy si přečte Malého prince či Racka potřebuje "trochu složitější" čtení, tzn. něco hlubšího, nezjednodušeného, každý se posouváme dál, možná proto nejsem schopen hodnotit výše, obzvláště po nedávném přečtení Cizince, který je zase úplně někde jinde. Věřím ale, že pro mnoho lidí to mohla být v života pořádné "nakopnutí, chytnutí se za nos". :-) Nelituji čtení, ale čekal jsem o této "mainstreamové pecky" trochu více... Myšlenka pěkná, nějakou dobu nad tím budu dumat. Jen mi takové to "ezoterično" leckdy lezlo krkem :)

Doporučuji číst i v AJ na pocvičení, je to psáno snadnou, pěknou angličtinou :-)

19.12.2015 3 z 5


Spánek Spánek Haruki Murakami

Krátká, moc milá povídka, svým zvláštním způsobem nutící k zamyšlení nad tím, jak trávíme čas nebo jak nás Noc okrádá o třetinu života. Nápad je to velice zajímavý. Hlavní postava zde medituje nad tématy, které musíme každý den sami v sobě dusit a přemýšlet o nich.. Ale často je moc pozdě se proti nim vzbouřit, okolní svět nás nepodpoří...

Zaujala mě především část, kde si "manželka" klade otázku: "Nač pak ale byla celá ta ohromná spousta času, kterou jsem strávila čtením?", všichni zapomínáme a přesto v tom pokračujeme...

Kresby jsou moc pěkné, obzvlášť oceňuji str. 56, origami je moc fajn nápad... :o)

16.12.2014 4 z 5


Afterdark Afterdark Haruki Murakami

Kniha, která se dle mého hodnotí poměrně obtížně. Autor moc pěkně vykresluje atmosféru nočního města, protínání osudů lidí, na první pohled spolu nesouvisejících. A také pohled "kamery" a moc příjemné dialogy mohou být obohacující. Nicméně nemohu říct, že děj by byl takový jako např. v Na jih od hranic..., kde se člověk posadí na horskou dráhu a už se valí šupem dolů...

Milé poklidné noční počteníčko...
4*
PS: doporučuji si zadat na youtube "afterdark murakami song" a poslechnout si v knize zmíněné písničky ;)

03.01.2015


Probudím se na Šibuji Probudím se na Šibuji Anna Cima

Začátek září, shon a pakování, abych konečně odjel do vytoužené země - do Japonska. Člověk chce brát s sebou jen to, co skutečně potřebuje, navíc tak napůl se počítá, že domů pak poveze něco úplně jiného, než co přivezl tam. S papírovými knížkami jsem moc nepočítal, ale když jsem se náhodou dozvěděl, že jeden z mých "senpaiů" napsal knížku, tak pochopitelně musela letět se mnou.

A vlastně to bylo úžasný, přečíst si něco o té "zaprášené fildě" v Celetné, jak se Jana dostala k japonštině a jak moc toužila dostat se na výjezd do Japonska, což je sen snad každého japonštináře, ukořistit nějaké stipendium a odjet, ideálně na rok. Často je to dost humorné vyprávění, opepřené Viktorem Klímou, prototypem člověka, který se v Celetné pohybuje až moc dlouho a má to na něho "neblahé" následky. Po příjezdu do Japonska moje první cesta do centra vedla na Šibuju, spíše náhodou, ale vedla. Když člověk vystoupí z vlaku, všude mraky lidí, nápisy ve znacích a mezi změtí možností, kam se vydat je i ukazatel vedoucí k soše Hačika, každému dojde, že je to nejspíš jedno z mála míst, kde se s někým setkat a neztratit se. Ruch, neonové nápisy, mrakodrapy, všudypřítomní "sararímani" vracející se večer z šichty, vysmáté Japonky jdoucí za zábavou a v tom všem se krčí drobounká socha psa. Pro každého to určitě není, ale myslím, že vím, proč se Jana nechtěla vrátit - Tokio víří takovou energií, obzvlášť Šibuja, že to člověka pohltí. Stačí si vyjet někde trochu výš a kochat se pohledem na hlavní třídu, kde se kříží xy přechodů a jak mravenci se odevšad valí další a další lidé, za deště nad hlavou typické průhledně čiré deštníky.

Jak se postupně příběh vyvíjel a dostával více a více prostoru Kawašita, tak se i můj zájem přehoupl z Janina vyprávění na Milence, to obsahově i jazykově. Čím více se blížil konec, tak spíše jsem se odpoutával do Jany a táhlo mě to dostat ještě další příděl Kawašitova díla... Bohužel toho bylo poskrovnu, ale úplně ve mně trnulo, co s Kijoko dále bude, po to všem,...

Za sebe vysoko hodnotím kdo a za jakých okolností knihu napsal, ve vztahu, co mě zajímá a co nyní dělám. Z knihy samotné prolínání rozličných stylů a osudů, částečné umístění v Japonsku. Autorčina fascinace Japonskem z knihy čiší na sto honů, o to mi i bližší... Tak snad někdy příště!

23.11.2018 4 z 5


Sto básní: Stará japonská poezie Sto básní: Stará japonská poezie * antologie

Klasika nad klasiky, takové "the best of" ze staré japonské poezie. Radostnou zprávou je, že má letos vyjít v novém, moc povedeném vydání.

Lituji lidí
některé nenávidím
Soužím se
ve světě pádů a lstí
Jsem postižený svědomím

(CÍSAŘ GOTOBA-IN)


Co tě znám
a s jinými srovnávám
tak už vím
že mé velké lásky dřív
byly jen tvůj stín

(FUDŽIWARA NO ACUDA)

16.09.2018 5 z 5


Dítě zvané „To“ Dítě zvané „To“ Dave Pelzer

Ke knize jsem se dostal docela náhodou a říkal jsem si, že nebude nutně na škodu si "něco takového" přečíst. Opak je ale pravdou - člověk čte o malém, nevinném klukovi, který zažívá jednom utrpení za druhým, za kterým stojí vlastní matka. V půlce knížky jsem si říkal, jestli mám vůbec chuť o něčem takovém číst dál, protože násilí nepolevovalo a představivost taky zapracovala. Dočteno, ale se značnými problém. A nemám asi ani důvod číst další díly... Přesto je asi dobré o něčem takovém vědět, nepochybuji, že takových případů, přestože ne tak vážných, bude hodně. Ačkoliv se o tom moc nemluví. Jako zkušenost dobré, je důležité, aby se i o takových věcech psalo a mluvilo. Po literární stránce nic moc (ani jsem to neočekával).

Co mně osobně asi vadí trochu víc je autorův web. Je mi sympatické, že se angažuje, promlouvá k lidem, sdílí své zkušenosti atd. Ale to, že člověku hned po příchodu na stránky nabízí další z jeho xy knih nebo užívá sousloví jako "služba lidstvu", to se mi docela příčí. Trochu střízlivosti by to chtělo... Dnes už se asi "rejžuje" fakt na všem. Ach jo...

18.08.2016 3 z 5


Sběratel Sběratel John Fowles

Tak jestli jsem za posledních xy měsíců četl něco, o čem bych mohl říct, že je to "masakr," tak je to přesně tahle knížka. Moc často se mi nestává, že by mě jen tak něco dostalo, ale Fowles si dokáže tak perfektně a bravurně pohrát s dialogy, že už od samého počátku knížky, kdy pozorujeme syrovou hru na kočku a myš mezi Fredem a Mirandou, jsem tu a tam prostě musel knihu zaklapnout a jít pryč to rozdýchat. Až takové peklo to někdy bylo. Je to odporná kniha, ale zároveň tak napínavá, čtivá a čímsi zajímavá, že ji musím dát plný počet...

PS: pokud nechcete, aby vám na mysli vytanuli všichni možní démoni, kteří někde v zákrutu mysli číhají, tak si ponechejte posledních dvacet stránek na ranní či odpolední dobu :)

11.07.2016 5 z 5


Na Chesilské pláži Na Chesilské pláži Ian McEwan

McEwanovo spisovatelské řemeslo mě nepřestává fascinovat. Jak on dokáže vykreslit protagonisty, jejich životy, vnitřní pochody... Jediný problém, spíš můj, jak příběh odvíjí a objevuje plno popisů, tak je náročné udržet pozornost a tu pomyslnou nit příběhu. Všechno má svůj smysl a význam, pomalu si to plyne, zdánlivě monotónně bez náhlých zvratů, to však trochu ubralo na jinak velmi dobrém dojmu z knihy. Chybí mi jistá dynamika...
Ale za ten závěr, poselství, to si zaslouží minimálně ještě o půl hvězdičky navíc...

"Jednat znamená žít." - Anatole France

07.02.2016 4 z 5


Peklo Peklo Jasutaka Cucui

(SPOILER) Pokud bych si měl vybrat, mezi naším peklem a tím japonským, vybral bych si jednoznačně to druhé (i když mi je jasné, že národností mi jsou brány do japonského pekla uzavřené), oželel bych i to, že se zde nepodává pivo vychlazené. :-) Autor má neuvěřitelnou představivost a v jeho pekle se čtenář cítí poměrně dobře (žádné kotle, ve kterých by se člověk smažil), oceňuji i to, že autor není jen sarkastický a "nezlehčuje závažné téma", ale i se snaží donutit čtenáře k zamyšlení. Je opravdu to všechno, co s veškerou vážností a důležitostí děláme, opravdu tak podstatné?...

Občas se mi pro množství postav a nejednotícímu prvku pletly různé dějové linky dohromady, ale stálo to celkově za to!

13.02.2021 3 z 5


Sláma i hedvábí: Život na japonském maloměstě před sto lety Sláma i hedvábí: Život na japonském maloměstě před sto lety Džuniči Saga

Krásná kniha zpracováním (křídový papír, ilustrace, vazba), ale i obsahem. Jak si tak člověk čte o starém Japonsku, tak mu je líto, že spousta tradic a řemesel už je v nenávratnu pryč (i když ani ten starý svět nebyl zdaleka ideální)... Kniha plná inspirace a ponaučení, že se dá žít prostý, naplněný život i s "málem".

01.01.2021 5 z 5


Elementární částice Elementární částice Michel Houellebecq

Před nějakými pěti lety jsem si přečetl Platformu a říkal jsem si paráda. Letos jsem se Houellebecqovi vrátil s tím, že si chci přečíst jeho všechny knížky v pořadí, jak je napsal. Rozšíření bitevního pole nebylo špatný, ale po té jízdě v Platformě to byl jen slabý odvar, i když jsem tu knihu úplně nezatratil, jen tomu chybělo to, co už pozdější Houellebecq má... V každém případě Elementární částice je něco, co se mě jako čtenáře dotklo, ale v tom smyslu, že mi z toho bylo až špatně, protože ten lišák ví, zdá se, dost dobře, jaké je nitro lidské a troufnu si říct, že na každého z nás tam čeká nějaké to "špinavé prádlo", o kterém jste ani nevěděli, že ho vůbec máte. Nemyslím úplně erotické nebo jiné explicitní scény, spíš to, jak autor útočí na člověka a na to, co všechno za hnůj v sobě máme, to lopotění se za štěstím, kterého možná můžeme krátkodobě dosáhnout, ale kvůli prostředkům, kterými jsme se ho domohli pak padáme ještě níž a níž, až na úplné dno. Z takového čtení je člověku dost blbě, ale třeba i to je k něčemu dobré. Autor zajímavě zpracoval jakési "dějiny" sexuálního života na Západě, z čeho vzešel a kam směřuje, což člověka přinutí k zamyšlení, jak v tomhle ohledu doba dost "pokročila", změnila se... Moc mě nebavily časté odbočky autora, kdy se literární text stal spíš vědeckým článkem pojednávající o biologii, ale to se dalo nějak překousnout.

Zajímavá kniha, ale nevím, nevím, jestli se k ní ještě budu kdy vracet...

24.01.2020 3 z 5


Poštovní úřad Poštovní úřad Charles Bukowski

Kdysi na gymplu, když jsme probírali Beat generation, tak padlo i jméno Bukowski. Nic jsme od něho (bohužel? bohudík?...) nečetli, ale ty "řízné" názvy jeho knih mi v paměti zůstaly s tím, že se k tomu musím někdy dostat... "Sputnici"-Beatnici jsou prostě moje krevní skupina!

První setkání s Hankem bylo na Poštovním úřadě, kde pod jhem otrokáře Jonstona, kde dělal jako obyčejný pošťák v záskoku. Zrovna se vrátil z pochůzky po všech možných čertech, o xy minut později oproti rozvrhu, Jonstone ho pucoval a už už se chystal dát tomu chudákovi další zápis... Buk je v klidu, neboť svět patří těm, kteří... Však víte. :-)
A jaké bylo první setkání?
Takové, že od té doby je každičký pošťák jen suchý břídil! Kdo bude teď roznášet poštu, vloupávat se do umývárny u kostela, očumovat místní paničky a odhánět "mlsná" psiska? Nikdo, nejlepší časy americké pošty už jsou dávno v tahu...

Bukowski je svůj, má vlastní svět a pohled na něj. Miluje ženský, divoký pitky a SVOBODU. A to samozřejmě spoustu lidí irituje, nezapadá do omezené a detailně nalajnované společnosti. Přesně to se mi na něm líbí - je svůj a takový i zůstane, přestože se na něho valí problémy ze všech stran. Nechce žít spořádaně. Je sprostý, neurvalý, hrubý a řekne přesně to, co si zrovna myslí bez ohledu na autority. Možná se někdo cítí pohoršeně, ale prostě to k patří k němu i době v které žil.

"Měli bychom si oba najít práci," řekla Joyce, "abychom jim dokázali, že ti nejde o peníze. Dokážeme jim, že jsme soběstační."
"Miláčku, to je jak na základce. Žebrat o práci umí každej blbec, chytrák si to zařídí bez práce. Jinak se tomu říká "příživnictví". Chci být profesionální příživník."

10.08.2016 4 z 5


Muži, kteří nemají ženy Muži, kteří nemají ženy Haruki Murakami

Vydat knihu povídek, oddělených příběhů nese vždy jedno riziko - celkové vyznění. Románem, novelou a jinými jednotnými útvary se autor docela dobře vyhne porovnávání jednotlivých částí, u povídek nás toto nemine, jedna kraťoulinká nás může zasáhnout mnohdy více než i celá kniha, další může být z toho "slabšího soudku", hodnocení a dojem ale zanechávají jako celek, všech sedm příběhů.

Yesterday, příběh obyčejného mladíka, jdoucí si svojí cestou, schopnost "být svůj", naučit se kansajský dialekt, utvořit si vlastní verzi Beatles. Nejít tisíckrát prošlapanou cestou, ale zachovat si svoji jedinečnost... Blízkost tak blízká, že již není cesty zpět... Vzájemné neporozumění dvou, tak strašně si blízkých a zároveň vzdálených lidí... Na tuhle povídku nedám dopustit. To samé platí i na poutavou vypravěčku Šeherezádu nebo "milovníka" Samsu...

PS: v povídce Řehoř Samsa mě doslova utkvěla v hlavě jedna drobnost, kterou si nejsem moc schopen vyložit. Když Samsa otevírá dveře, bere "za kouli u dveří, kterou otáčí doprava". Moc mi to do kontextu ani doby nesedí, nevím, jestli jde o úmysl nebo jen chybu. Dle všeho se i v Japonsku užívá stejný systém jako dnes u nás... Netuším... :)

PS2: tu a tam se zde objevuje kritika překladu. Z češtiny jsme zvyklí na vysoko nasazenou laťku a neotřelost T. Jurkoviče, který se jako komorní překladatel svého úkolu zhostil více než výborně, zde se "interpretace" ujal někdo jiný, proto můžeme pociťovat změnu... Dle mého by to tak i mělo zůstat nadále, jeden autor = kompletní překlad od jednoho překladatele, minimálně co se Murakamiho týče :-)

PS3: Kafka by byl na novodobého japonského ptáčka Samsu pyšný ;)

"Nakonec jsem tam nic nenechala... Stala se ze mě obyčejná primitivní zlodějka." str.145

21.02.2016 4 z 5