Faila komentáře u knih
Velmi různorodé dílo, které představuje Tolkiena ve všech jeho literárních podobách. Básně, pohádky, eseje i temnější příběhy, každý si zde přijde na své.
Ze všech částí mě nejvíce dostal příběh o Nimralovi. Bylo to tak zvláštní a zcela odlišné od jiných Tolkienových děl, které znám. Temné, snové a prapodivné. Z této povídky ve mně ještě dlouho zůstával zvláštní pocit.
Do jisté míry pro mě kniha měla i osobní nádech, ačkoliv město mého dětství a dospívání v ní hrálo pouze vedlejší roli. O česko-polském konfliktu po první světové jsem netušila a bylo to pro mě velmi poučné čtení.
Číst o strastech života v tomto kraji bylo někdy těžké a světlých a krásných chvilek je v knize opravdu pomálu. Čtení to přesto bylo nesmírně zajímavé, poutavé a dobrodružné.
Myslím, že Karin Lednické se povedlo vzdát touto knihou holt dřívějším obyvatelům i ztracenému městu samotnému, přivést je k životu a přiblížit jejich osud současnému čtenáři.
Propojení dvou skvělých spisovatelů s neuvěřitelnou fantazií a báječným smyslem pro humor nemohlo dopadnout špatně - a naštěstí opravdu nedopadlo. Příběh je originální, často dokáže překvapit a nejde se od něj odtrhnout. Specifický humor nemusí každému sednout, ale já se usmívala téměř na každé stránce.
Velká krása - ale co jiného od Tolkienova světa taky čekat. Jistě, je zde mnoho nových jmen postav i míst, některá z nichž se poměrně lehce zamění. Příběhy jsou zde ale krásné, napínavé i smutné a zamiluje si je jistě každý, kdo má pro (nejen) Středozem slabost.
Podle prologu bylo pro Christophera náročné dát toto dílo z otcových poznámek dohromady. Myslím, že se mu to povedlo skvěle, a Silmarillion je od jiných Tolkienových děl - svým stylem a neuvěřitelnou a nádhernou fantazií - nerozeznatelný.
Trvalo mi dlouho se knihou prolouskat. Zejména začátek byl těžký, nabitý informacemi o době, o tehdejším fungování lodních společností a hlavně spoustou technických a odborných informací ohledně lodí. Ale pro dokonalé pochopení, proč a jak se stalo to, co se stalo, jsou všechny tyto informace nezbytné.
Následné líčení náhod a drobností, které vedly k tragédii, je velmi detailní a srozumitelně i zajímavě podané. Zejména ta míra detailnosti a množství podrobností je až dechberoucí. Díky nim máte během čtení často pocit, že jste se ocitli přímo na místě.
Kniha se nečte snadno, hlavně kvůli tíze mnoha ztracených lidských životů, která je celou knihou protkána. Dílo je to ale skvělé, opravdu precizně zpracované a z každé věty je poznat, jakou práci si s ní autor dal.
Určitě doporučuji knihu nejen těm, kteří se třebas jen okrajově zajímají o tragédii Titanicu. Tato kniha má nemalou výpovědní hodnotu i o době, kdy k tragédii došlo. A stejně tak je sondou do lidských duší a hodně toho napoví o chování a přístupu lidí, zvláště, stojí-li tito lidé tváří tvář takové hrůze. Je někdy až zarážející, kolik věcí a přístupu k nim bylo tehdy úplně stejné jako dnes. Z potopení Titaniku a z dění před, během i po něm si můžeme i dnes odnést mnoho ponaučení.
Opravdu podmanivý thriller, který rozhodně není prvoplánový a dokáže solidně překvapit.
V Otci prasátek mi nechybělo nic z toho, proč mám Pratchettovy knihy tak ráda. Byl tu humor, laskavost, trocha zahloubání, krásná hra se slovy (opět klobouk dolů před překladatelem), téměř všechny oblíbené postavy.
Bylo zde ale i něco, co jsem u Pratchetta zatím nezažila: strach. Z Časnačaje šla často hrůza, ale za mě byly nejhorší oživlé noční můry. A jako milovník hororů jsem za tuhle vsuvku moc ráda.
Celkově se mi líbil i místy velmi detektivní styl, takový temný až trochu thrillerový. Pro mě něco velmi nečekaného a Otce prasátek jsem si díky tomu neskutečně užila.
Námět mi přišel hodně zajímavý a byla jsem velmi zvědavá na rozuzlení. Promíchané kapitoly mě občas trochu mátly a některou omáčku bych si dokázala odpustit. Nijak příběh neposouvala, nestačila na to, abych se blíže seznámila s postavami a jen oddalovala konec a prodlužovala čtení. Konec mě osobně docela zklamal. Ale určitou zajímavost téhle knize úplně upřít nemůžu.
Možná se mi to jen netrefilo do nálady. Ale hlavní hrdinka mě neskutečně štvala po celou dobu, ačkoliv ta nevole mírně gradovala. Stejně tak mě rozčilovalo to množství nesmyslů, hloupostí a banalit vršících se jedna na druhou. Ke konci už jsem knihu vnímala jen napůl a dočetla ji spíše z pocitu povinnosti než že by mě zajímalo, jak to dopadne.
Některá témata byla velmi zajímavá, ale nedostatečně probraná a nakonec tak nějak vyšuměla do ztracena. Na jednu stranu škoda, na druhou stranu jsem čekala detektivku a přehršel autorových názorů mi čtení dost stěžoval. Celkově mi tahle kniha přišla přehnaná, plná spousty klišé a hloupostí a měla jsem co dělat, abych ji dočetla.
Ládíkova klasika. Jeho knihy mě utvrzují, že podobné výletování není nic pro mě, ale jsem ráda, že částečně můžu ta velká dobrodružství prožívat aspoň takhle. Ziburův humor, čtivý styl psaní, způsob, jakým popisuje navštěvované země a dokonalá schopnost vystihnout povahy lidí, to mě nesmírně baví a asi jen tak nepřestane.
Před tím, než jsem se pustila do Červeného kapitána, jsem se schválně mrkla, kolik „dánovek“ už jsem přečetla - a je to o něco více než polovina jeho dosavadní tvorby. Více než 10 knih. A tak jsem přemítala, jestli mě tenhle autor dokáže ještě překvapit. A dokáže, samozřejmě.
Nečtu/neposlouchám jeho knihy chronologicky, ale líbí se mi, že už ve svých prvotinách měl dokonalý styl, který postupně jen mírně zlepšoval - protože víc ani nebylo potřeba. Jeho knihy mají vždy víceméně stejný náboj a atmosféru. Na oddělení vražd se vždycky vracím jako domů a při zmínce známých jmen se usmívám a tak trochu jihnu.
Náměty, se kterými přichází, čerpá nejspíš hodně ze své praxe, i tak je na nich nejvíc udivující to, jak je dokáže zpracovat. O policistech ani kriminalistech nemám nízké mínění, ale rozhodně bych neřekla, že se mezi nimi najde takový mistr slova.
Po všech svých zkušenostech s knihami Dominika Dána si troufám říct, že mě žádná z těch ještě nepřečtených nezklame. A díky Červenému kapitánovi tuším, jak zajímavé náměty a příběhy v nich na mě čekají.
Knih od Dominika Dána už jsem přečetla relativně hodně, ale žádná z nich nebyla tak příšerná - co se příběhů týče. Mrazivou a děsivou atmosférou byly doslova narvané všechny stránky. A ani občasné komické vložky, které mě jindy na chvíli uklidní, tady nepomohly. Skvělá detektivka, po všech stránkách.
Velmi dobře napsaný a propracovaný příběh s nápaditými zápletkami a velmi nečekaným rozuzlením.
Mám ráda tento pomalý styl detektivek, které jsou více o lidech a jejich osudech spíše než o násilí a napětí. A Michaelu Klevisovou jsem si oblíbila opravdu hodně. Moc hezky a píše, čte se to rychle a příjemně, přitom je příběh velmi nápaditý a zajímavý.
Tuhle knížku jsem si užila od začátku do konce. Zajímavé zápletky, propletené příběhy, propracované postavy a hned několik nápaditých myšlenek, nad kterými budete ještě chvilku přemýšlet. Skvělá kniha!
Přijde mi neuvěřitelné, jak malý prostor Backmanovi stačí na povyprávění velkého příběhu.
Moc milá kniha sestavená z příběhů, které potěší nejen majitele a milovníky koček. Některé povídky čtenáři přiblíží svět a uvažování koček, jiné zase ukazují, jak i takové malé chlupaté klubíčko může člověku změnit život.
Jako líný čtenář jsem měla z délky knihy strach. Od Irwinga jsem ještě nic nečetla, ale jeho styl psaní jsem tušila a ani na ten se moc netěšila. Ale Čtenářská výzva mě opět donutila se překonat a jako téměř pokaždé i tentokrát jsem za to vděčná.
Pravidla moštárny mi přišla boží! A to pomalé tempo a minimum dramat mi absolutně nevadilo. Irwingův styl se mi moc líbí a je až neuvěřitelné, kolik příběhů dokáže vyprávět najednou. A přitom jsou všechny hodně zajímavé, originální a nápadité. Určitě se chystám na další a jsem ráda, že jsem se k nějaké Irwingově knize konečně dokopala.
Děj je komplikovanější, ale o to více zajímavý. Na postavy, které se v knihách pravidelně objevují, si začínám postupně zvykat. Nejsou prvoplánově sympatické a kladné, a to se mi na nich asi hodně líbí. Uvidíme, na další díla Stefana Ahnhema se určitě chystám.