fénix56 komentáře u knih
Já mám knihy J. B. Prokopa ráda, většinou se soustředí na ty hlavní postavy, nepřimíchává tam kopu "obyčejných" lidí. Taková byla i kniha o Marii Terezii.
Nejdříve se věnuje jejímu nástupu na trůn a problémy s tím spojenými. Spousta okolních panovníků ji měla za slabou ženu, kterou může připravit o území. Nejvíce jí dal zabrat pruský král Fridrich II., který byl velmi schopným panovníkem i vojevůdcem. Díky němu přišla o Slezsko.
Hodně prostoru je věnováno soukromí Marie Terezie. Manželský život s Františkem Štěpánem byl, dá se říct, šťastný. A jak je známo, porodila šestnáct dětí, z nichž nejznámější je její nejstarší syn Josef, který po její smrti nastoupil na trůn. Vlastně to bylo obdivuhodná žena, musela řešit války o území, spravovat velkou zemi, k tomu problémy s některými dětmi a taky všudypřítomné nemoci, které zabily spoustu jejich blízkých.
Začalo to dobře, opravdu válkou královen. I když mám pocit, že spisovatel více fandil Elišce Přemyslovně. Okolnosti souboje mezi dvěma Eliškami jsou různými spisovateli popisovány různě, tak nevím, kde je vlastně pravda.
Postupně se v knize popisují hlavně půtky mezi Janem Lucemburským a českou šlechtou, do toho se občas připlete německá šlechta, případně církev. A samozřejmě ještě propukají hádky mezi českými šlechtici. Což mne nakonec trochu nudilo.
Navíc mám ráda, když se v knížkách o historii píše hlavně o skutečných postavách, proto mi tam vadil příběh Matouše Rozoumka .
O vztahu Čechů a Poláků se říká, že Poláci nás mají rádi a my je moc nemusíme. A pan Szcygiel evidentně Čechy miluje. I když v knize některé vůbec nešetří. A vlastně tak je to správně. My k některým ikonám nekriticky vzhlížíme, on je dovede i kritizovat, ale docela shovívavě.
Tak za mne to bylo příjemné překvapení. Na rozdíl od některých spisovatelů historických románů, kteří se ve svých knihách věnují spíš "obyčejným" lidem a jejich erotickým radovánkám, v této knize spisovatel píše o skutečných historických postavách a jejich osudech. Ať už jde o rozporuplný vztah Karla IV. s otcem Janem Lucemburským, lásku k matce Elišce Přemyslovně nebo rozmazlování prvního syna.
O Karlovi IV. jsem už četla dost knih, ale tato se mi líbila asi nejvíc. Hlavně svým střízlivým popisem jeho života a nezabředáváním do zbytečností. Jediné, co mi trochu vadilo, je přeskakování v čase, mám raději časovou posloupnost.
Román jsem poslouchala jako audioknihu a musím vyzvednout perfektní přednes Jiřího Dvořáka a rovněž předěly pomocí dobových chorálů.
Tak tato knížka patří z mého hlediska mezi ty průměrné od paní Ivanky Deváté. Jde jen o takový výčet událostí od narození výše.... I když je to psáno s vtipem, přece jen se mi více líbila třeba Lázeňská kúra nebo Co číhá za humny.
Moje první knížka od Jodi Picoultové. A byla jsem nadšená. Proplétají se tu dvě linie příběhů, v retrospektivě Lukův život s vlky a ze současnosti boj jeho dvou dětí o Lukův další osud.
Svět vlků mne fascinoval, propracovanost systémů vlčí smečky je neuvěřitelná. Fascinoval i Luka, ovšem natolik, že se z něho životem s vlky skoro vlk stal. Na úkor své rodiny. Jen jeho dcera ho chápe a jde v jeho stopách.
Druhá linka, boj sourozenců o to, jak po nehodě Luka rozhodnout o jeho dalším osudu je rovněž napínavá. Každý má na to svůj náhled, jednoho trápí svědomí, jeden ví, co Luke by v takovém případě chtěl.
Vím, že je to rozhodování velice těžké, ale protože Luke svým způsobem žil jako vlk, myslím si, že by chtěl i jako vlk zemřít. Když vlk ví, že už pro smečku není přínosem, odejde....
Nelehké čtení o konfrontaci blízkých příbuzných na úzkém prostoru, nejdříve v autě, pak v domě rodičů. Měla jsem problém někomu z těchto hašteřivých osob fandit, ať už jde o dospělé nebo o děti. Povahy jednotlivých osob jsou popsány velmi šťavnatě, člověk by s nimi nejraději pořádně zatřepal, ať se konečně vzpamatují. Ale ono by to stejně nepomohlo.
Proto je příběh vlastně bez konce. Všem postavám chybí sebereflexe a empatie, takže se nezmění a budou se dál chovat svým obvyklým způsobem.
Před touto knihou jsem četla Karanténu s moderním fotrem, která se mi líbila o trošičku víc. Ale i u této knihy jsem se hodně nasmála.
Některé postavy v knížce mi připomínaly osoby v mé rodině. Hlavně Čeňkův děda, táta táty. To jsem si říkala, jestli pan Landsman neznal mého manžela: stříhání trávy nůžkami, nakrucování se před zrcadlem, pyrotechnické choutky... A "souboje" babiček taky znám...
Tuto knížku jsem brala spíš jako detektivku v historickém hávu, ne jako klasickou historickou beletrii. A tím pádem jsem byla spokojena. Raději sice čtu knihy přímo o skutečných historických postavách, z této doby třeba konkrétně Claudius, který je sice v knize zmiňován, ale není přímým účastníkem děje. Ale nenudila jsem se, napínavé to bylo, měla jsem podezření na osobu, která stojí za spiknutím a to podezření se nakonec ukázalo oprávněné. A dozvěděla jsem se mnohé o sytému fungování římských legií.
Otřesný příběh mladé africké dívky, která jako jedna z mála měla odvahu utéct (i když vlastně pozdě). Zároveň měla ale i štěstí, že se jí to podařilo. Kéž by prozřely i další dívky, ale bohužel si nedělám iluze. Tradice je tradice a proti ní se těžko bojuje. A dívky, kterým se tato hrůza udála, jako maminky opět budou pokračovat v tradici.
Nejdříve jsem čekala více děje věnovaného přímo Lancasterům a Yorkům. Ale byla to vlastně teprve taková předehra války růží, tak se děj rozebíhal do široka, např. Cadeovo povstání.
Nicméně kniha je napsána poutavě, nenudila jsem se. Nejvíc mne zaujala linie Viléma de la Pole. A taky poslední kapitola věnovaná bitvě u Azincourtu.
Rovněž oceňuji, že nejsou v knize použity moderní výrazy. To mně vždy u historických knížek přímo štve. Viděla jsem film Král o bitvě u Azincourtu a rvalo mi uši, když Falstaff neustále říkal Jindřichovi V. "Jindro".
Když tak přemýšlím, jak knihu ohodnotit, za mně si ji musím rozdělit na dvě části: na část popisující příběh vesnice, které hrozí zbourání kvůli stavbě elektrárny a na část popisující rodinné a kamarádské vztahy hlavní hrdinky Hany.
Takže první část hodnotím třemi hvězdičkami, nějak jsem se nedovedla plně soustředit na boj Hany a jejich přátel s větrnými mlýny, protože bylo jasné jak boj dopadne. Přestože jsem jako člověk, žijící celý život v jedné vsi, chápala obavy vesničanů z přesídlení do města, nějak mne tato část neoslovila.
Ovšem soukromý život Hany, nevyřčené věci z minulosti jejich blízkých, tvrdý otec, submisivní matka, nejasnosti v životě bratra, životní kotrmelce její i jejich kamarádek, to už byly věci, která jsem doslova hltala. Takže tato část je za pět hvězdiček. Celkem tedy za čtyři.
Závěrečný díl o Hendriku Groenovi byl spíš smutný a dojemný, humoru zde bylo méně. Odpovídá to vysokému věku Hendrika a hlavně Hendrik nezvládá problémy způsobené Alzheimerem. I když se mu snaží všemožně pomáhat jeho přátelé, nad Alzheimerem nelze zvítězit.
Nicméně Hendrik se "díky" této nemoci na sklonku života potkává ve své mysli se svými zemřelými blízkými a přáteli, takže ty zamlžené poslední dny, kdy si s nimi povídá, jsou vlastně pro něj milosrdné.
Hendriku a Everte, držte mi vedle Vás místo!
Moje první kniha od této spisovatelky. Děj byl poutavý, psaný krásným jazykem, jen byl poměrně dost depresivní. Ale tak už to u severských ság bývá...
Příběh je zasazen do Norska ve 14. století. Popisuje život zemanské dívky Kristiny, která se zamiluje do sice přitažlivého, ale ne moc spolehlivého rytíře Erlenda. Kvůli němu se je schopna vzepřít i svému otci. Je to drsná doba, na jedné straně má velký vliv církev se svými přísnými dogmaty, na druhé straně se někdy lidé uchylují k pohanským rituálům.
Se svým vyvzdorovaným Erlendem má Kristina nakonec spoustu synů, ale rozhodně ji nečeká happy end. Z naivní dívky se stává žena omlácená životem. A až v závěru dochází u ní k prozření a smíření se s koncem života.
Jediné, co mne u knihy rušilo, bylo jméno Vavřinec, rozhodně nepatří mezi severská jména. Podle jména v originále se Kristinin otec jmenoval Lavran, určitě by to znělo líp, kdyby to tak zůstalo i v překladu.
Všechny tři díly jsem poslouchala jako audioknihu.
Kniha se mi líbila o trošičku míň než Příběhy české šlechty, ale přesto ji hodnotím vysoko. Je to tak trochu můj problém, že se mi vždy nejvíc líbí první díl a další už nemají to kouzlo nového.
Tentokrát jde o šlechtice, kteří tu nezůstali, ale emigrovali. Někteří po návratu do Česka žádali zpět svůj majetek, ale nebylo to nic jednoduchého. Komplikace s restitucemi, byrokracie, a když už se jim zchátralý majetek navrátil, nebylo někdy v jejich silách se o něj náležitě postarat.
Ráda jsem sledovala pořad Modrá krev, takže když jsem náhodou objevila tuto knihu, pustila jsem se do čtení. Obdivuji nezlomnost, sílu rodin, jejichž osudy jsou v této knize popsány. Po druhé světové válce odešla spousta šlechty do zahraničí, zde zůstala jen hrstka, která na praktiky tehdejšího režimu tvrdě doplatila. Komunistický režim z nich udělal třídního nepřítele, sebral jim sídla, která nechal zchátrat. Vzdělané lidi nutil pracovat jako laciné pracovní síly na místech, která by zvládli lidi bez vzdělání. Kromě toho jim neustále dýchala na záda STB. A rovněž se museli vypořádat s nenávistí "obyčejných" lidí, kteří jim toto všechno ze srdce přáli. Ať už pod vlivem propagandy a ideologií nebo to bylo z prachsprosté závisti.
Líbila se mi forma této novely, kterou jsem poslouchala jako audioknihu. Osudy několika členů Dojáčkovic rodiny, od starosvětského dědy Fány až po vnuka Kamila jsou zařazeny do kapitol s názvy květin. Tyto květiny mají vždy něco společného s osudem jednotlivých postav.
Hlavní jsou mužské postavy, ženské postavy je víceméně jen doplňují. Občas do jejich životů zasáhne i politika. Až do poslední kapitoly jsem byla přesvědčená, že ohodnotím pěti hvězdičkami. Ale poslední kapitola mi nesedla. Nevěřila jsem tomu tajemství, které vyšlo najevo až po smrti jedné z postav. Nicméně dobře se to poslouchalo, i díky přednesu a jemnému humoru Miloně Čepelky.
Spisovatele jsem neznala, ani tuto knihu. Bylo to proto pro mne milé překvapení. Je to podáno z pohledu malého chlapce, který miluje své prarodiče. I když dědeček si rád vypije a babičce nechce odevzdávat vydělané peníze, když dojde na lámaní chleba, dovede se vzepřít a dokonce i štamprli odmítnout.
Jako největší šmejd z celé knihy na mne působí Jura, bratr jeho maminky.
Ano, rubání v dole není jednoduchá práce, hodně horníků se odreagovává alkoholem (koneckonců i dědeček). Ale chování Jury už je přes čáru.
Přehled českých panovníků s jejich stručným životopisem. Samozřejmě životopisy nejsou podrobné, po těch je třeba pátrat v obsáhlejších dílech, ale dobře poslouží k rychlému vyhledání, kdo kdy vládl a kdo byl čí syn nebo otec a podobně.
Já mám problém s tím, že když chci číst knížku s historickým tématem, chci si číst zejména o skutečných osobách známých z historie. V této knize se rozvíjí příběh Matouše Rozoumka, který se vyskytoval už ve Válce královen. Už tam mi vadilo, že je Matoušovi dán větší prostor než oběma znepřáteleným Eliškám, tady to bylo ještě markantnější.