fes komentáře u knih
Ať se na mne kdo chce zlobí, ať si mamka slzy utírá, tohle pro mne bylo kulhánkovský víc, než leckterý kyšácký pokusy, zvláště ty poslední (stejně mi nikdo nevymluví, že ty první kotlety restoval Kulhavý). Takže líbilo, moc, a rád bych si od autora přečetl víc, ale jak to vypadá, nic jinýho asi nenapsal... :(
Řada fotek, texty několika písní, jinak jen pár slov. Taková skrz naskrz zbytečná kniha, která snad měla jen organizátorovi a "autorovi" do jeho kapsy přemístit ještě pár zbylých chechtáků z kapes naivňoučkých Fanoušků a spíše Fanynek po monstrózním koncertu trampfolkových Veličin na pražském Strahově.
Autobiografická kniha? To jako že autor Arnošt Tabášek je zároveň textař Petr Rada v jedné osobě? Mňo...
Rozhovor s velitelem Pouštní bouře Schwarzkopfem mě emotivně dostal... Bez zajímavosti ale není ani žádný další, mj. dva z vězení, odhalující psychiku Lennonova vraha či primitivnost násilníka Tysona; on ani M. Brando nebude žádnej velkej intelektuál. Četlo se jak po másle.
Nemohu nedat plný počet hvězd, i když tuto knihu musí člověk číst asi v určitém věku a být jaksi fanda pro daný žánr. Z Greyovek mne oslovila jako první a nejvíc, ne náhodou je od autora i v češtině nejvíc vydávaná.
Jedna z těch zbytečných knih, jimiž se autor pokouší vydělat povrchním shromážděním všem snadno dostupných a tisíckrát již zopakovaných informací. Nic by na světě nechybělo, kdyby takové knihy nevznikaly, snad by i bylo lépe.
Ryze vědecká práce, obsahující, jak už podtitul říká, dobová literární svědectví o křesťanství - zvláště pak o chování křesťanů - z per pohanských, tj. nekřesťanských autorů. Texty jsou přeloženy s pečlivostí osvětlující i některé jednotlivé významově sporné výrazy z několika úhlů pohledu. Na rozdíl od tendenčních a tím málo významných křesťanských děl zabývajících se daným obdobím, zde není ani stopy po nějaké ideologizaci, snažící se nadržovat jedné či druhé straně - pohanské či křesťanské, a tak na čtenáře působí vskutku sami starověcí autoři.
Jde tak jistě o jedno z nejvýznamnějších českých děl/překladů zabývajících se oním málo doloženým obdobím vzniku agresivní, za cenu mučení, vraždění a válek násilím se prosazující ideologie, která na více než půl druhého tisíciletí mocensky ovládla západní svět a přivodila mu tolik neštěstí.
Bohužel nesdílím nadšení kolegů níže, snad proto, že jsem četl Briceův životopis Vinnetou a já, z kterého Jordán zřetelně čerpá informace o tomto i dalších hercích, jakož i o filmech; totéž se týká medailonku o K. Mayovi, o němž český fanda vše uvedené načetl také z českých zdrojů. Autor zjevně není badatel, nepřichází s ničím novým, jen vše systematický řadí, což je práce u internetu, kterou by zvládl každý středoškolák. Pro mne byly nové jedině některé informace o místech v Chorvatsku, kde se dotyčné indiánky točili, ale to je nejspíš tím, že jsem se o ně krom Plitvických jezer nikdy hlouběji nezajímal. Kniha na prvý pohled vypadá výpravně, což umocňuje množství fotografií - opět českému fandovi nikoliv neznámých, laciný obsah knihy však ten prvý pohled značně degraduje.
Skoro se stydím, že jako mužskej tuhle autorku baštím, ale furt dobrý.
Dobře se čte, má humor, i když občas hraničí s humorem černým, je to zábavné a rychle to odsejpá. Chlap je u ní vždycky ten špatnej, vždycky vydělává méně než ona, a vždy je zapotřebí mu to připomínat - kromě těch, o kterých sní v posteli - a ona oběť, ale v tý lehkosti a humoru to člověk bere taky trošku s humorem. Jako smutnější si ale dovolím postřeh, že pokud se tak, jak naznačují její knihy, chovala i ke svým partnerům, fakt to s ní neměli snadný a dovedu si představit... no, radši napíšu jen to, že někdy jako by člověk o vlastní neštěstí usiloval.
Je to má čtvrtá Mony a časem se určitě chystám na další.
Jen si mezi tím dám zase něco chlapštějšího. ;)
Vedle Válkotvůrců a Poutníka z Mohameda mne i tento titul utvrzuje v dojmu, jako by Kotletové byli dva, a jeden se poněkud nezaslouženě přihříval na slávě, umu a tudíž i financích toho druhého, toho originálního. Zajímavá koexistence. Toto dílko jen za dvě hvězdy.
Většinu povídek jsem slyšel už dávno v rozhlasové podobě a musím říci, že tehdy mne vůbec nebavily. Určitě to bylo i načtením jakýmsi nezkušeným, ba špatným amatérem.
Teď se mi najednou čtou dobře. Ne že by nějak extra vynikaly nad jiné české autory, ale dobrý průměr snad ano.
Kniha na řadě konkrétních událostí a dochovaných materiálů dokládá, jak nesourodá množina sekt tvořila tzv. prvotní či ranou církev (do 4. st.), jak se tyto nejen neshodovaly ve věrouce, ale jak se i vzájemně neuznávaly a exkomunikovaly, ba dokonce přímo nenáviděly, válčily mezi sebou a vraždily; dokládá i to, jak se Ježíš r. 325 "stal Bohem" z ryze politické vůle té patrně nejagresivnější sekty, která se dovedla spojit s pohanským císařem, a násilným vnucením, s čímž většina tehdejších křesťanů nesouhlasila. Nakonec i samotný císař toto dogma osobně neuznával, a před smrtí se dal pokřtít arijánským knězem, který Ježíšovo božství odmítal.
Kniha předkládá fakta, která středověká církev překrucovala, zamlčovala a místo nich šířila účelové výmysly, a která ani dnešní církve své ovce neučí, ba tvrdí jim naprosté smyšlenky a lži.
Reálné dějiny církve, jaké by se měly učit ve školách a měly by s nimi být seznamovány i ty zbytky věřících, které ještě v naivní, ba i fanatické nevědomosti v církvích zůstávají.
Nedivím se, že kniha je k nesehnání; za mne plný počet bodů.
Četl jsem od SH vícero děl, a musím říct, že tohle - alespoň pro mne - patří rozhodně mezi jeho nejlepší. Má spád, spoustu nápadů, tajemství, akci, dobře se čte. I trocha toho foglarovského ducha je tam k nalezení.
Spíše povídka než román, hodně popisné, málo akce, trošku umělé a hůře čtivé. Podle mne jedno ze slabších Hrnčířových děl. Kam se hrabe na jeho vynikající Uctívače Ginga.
Příběh o objevení Sluneční země se odehrává v době, která patří do historie naší pionýrské organizace. Je z období, kdy na letní tábory začínaly častěji vyjíždět i jednotlivé pionýrské oddíly, aby tak společně zakončily svou celoroční činnost. Kniha dává mladým čtenářům možnost prožít několik prázdninových týdnů společně s jedním takovým oddílem v západočeském pohraničí. Se členy oddílu se zúčastní pátrání po záhadné výpravě Kolumbově, doví se, kdo byli kolumbovci a kde ležela jejich Sluneční země. Sami nebo i se svými kamarády se mohou čtenáři předsvědčit, zda by i oni zvládli důkazy "kolumbovské devítky" a dokázali být pravými kolumbovci, "správnými pionýry", jak se o to snažili i hrdinové příběhu o objevení Sluneční země.
Osobní svědectví římskokatolického ex-kněze o chorobné prohnilosti katolické církve. Velmi realitistické a velmi drsné.
Moci a majetku chtivost, sexuální zvrhlost, pohrdání věřícími, alkoholismus, homosexualita a pedofilie...
Autor fundovaně na řadě článků víry dokládá, že základ civilizačně zhoubné amorálnosti kněží spočívá ve zrůdné církevní věrouce, a bylo tomu tak od počátku církve dokonce už před císařem Konstantinem, od kdy církev postupně uzurpuje mocenský monopol, vymýšlí své učení a kam dosáhne, tam svými lžemi a věroučným zastrašováním zneužívá a zotročuje lidstvo.
I problematiky znalý jedinec nachází stále nové a nové doklady o tom, jak se tato prohnilost týká prakticky všech církevních hodnostářů.
Bezvýznamná ideologická agitka, navíc silně amatérská.
Už úvodní slovo dokládá nesmyslnost tohoto náboženského pamfletu.
Dosud neexistuje ŽÁDNÝ validní důkaz Ježíšovy fyzické existence, a kniha prý
"předkládá historické důkazy, které objektivně dokládají jeho život, skutky a poslání".
Nelze než se pousmát nad naivitou a pověrečnou zabedněností těch, kdo jsou z tohoto prvoplánově ideologického pamfletu nadšeni. :)
Hra je těžce metatheatrická - je nejen inscenována, ale také umístěna (jako) v divadle velvyslance, herci hrající herce se objevují ve velvyslancově hře. Děj se týká bombardovací perutě; její velitel často vystoupí z postavy, aby ujistil publikum, že sledují pouze hru. Toto pojetí je přivedeno až k bodu, kdy samotní herci projevují zmatek nad tím, zda jsou to skutečně herci hrající letce, nebo skuteční letci.
Poprvé byla hra uvedena na Broadwayi v Ambassador Theatre 16. října 1968 a ukončena 29. prosince 1968, po 85 představeních. Později se dočkala několika příležitostných uvedení na různých místech.
Přijetí hry bylo většinou bez nadšení.
P. B. upřímně a místy snad až příliš otevřeně rekapituluje svůj život francouzského herce, který bodoval - zprvu jako manekýn - více díky svému vzhledu než uměleckým schopnostem, tzn. především u žen, které mu nejedenkrát pomohly v kariéře. Autobiografie je psaná lehkým, čtivým stylem a člověk se dozví některé detaily i o dalších hercích včetně Lexe Barkera alias Old Shatterhanda, a lecos zajímavého i z jiných oblastí než jen těch uměleckých.
Pierre u mne neztratil sympatie, ale Vinnetouova ušlechtilost, moudrost, tajemství i statečnost klesly o několik příček.
No, alespoň neumřu v iluzích.
Prvoplánově zideologizovaný pohled na dějiny. Odporné. Z hlediska poznání bezvýznamné. Odpad.