fes komentáře u knih
Ne každý ví, že Járu Cimrmana vymyslel právě Karel Velebný, jehož Zdeněk Svěrák zval Karlem Hedvábným.
Přestože miluju stejnou problematiku jako autor (historii starověkého křesťanství), u tohoto titulu jsem se chvílemi nutil k dalšímu čtení. Ústřední téma rozebírá ze všech možných i nemožných stran, mnohá fakta i vícekrát opakuje, až se to zdá být únavné; navíc většina textu se netýká přímo Jidáše (jak jinak, když o něm existuje jen pár zmínek a ty si snad ve všem odporují).
Přesto se poctivé čtení vyplatilo - téma bezmála jako v beletrii vyvrcholí v odhalení dvou zásadních skutečností, totiž:
a) - že současná církev je potomkem pouhé jediné z řady křesťanských sekt, a to té, které se šikovně povedlo spojit s císařem a přesvědčit ho, že zrovna tato sekta spojí vzájemně znesvářené a ve společnosti rebelující křesťany (Konstantin sice nakonec bosse právě této sekty Atanáše poslal do vyhnanství, ale pozdě - jeho sekta už byla u moci),
b) - že zprávy o Ježíšově zmrtvýchvstání jsou nanejvýš nedůvěryhodné a vzájemně si odporující zkazky, důvodem jejichž vzniku byla snaha zaštítit církví vytvořenou ideologii "nejvyšším zmocněním". Raní křesťané krom toho minimálně dvě, možná tři století Ježíše nepovažovali za Boha; tím se "stal" až r. 325 násilným prosazením tehdy právě císařem legalizované Atanášovy sekty.
Tyto skutečnosti jsou sice zájemcům o seriózní badatelská díla dávno známy, ale Jidášovo evangelium je znovu neklamně dokládá.
Čili závěrem : místy náročná kniha opravdu jen pro vyhraněné zájemce, avšak pro dané téma kniha významná, stejně jako další Ehrmanovy studie.
Povídky na prvý pohled bez ambicí, určené k "pouhé" zábavě, a přesto si troufnu tvrdit, že tohle JE Literatura.
Už jsem nakoupil další autorovy tituly.
Well, můj první Žamboch a taková slabota... Mám zkusit číst i nějaké jeho starší věci? (Ptám se sám sebe...)
"Katastrofy tohoto století nejsou jen znamením bankrotu sekulárního humanismu, ukazují také, že zcela sekularizovaná civilizace je v absolutním smyslu nelidská - nepřátelská lidskému životu a nesmiřitelná vůči lidské přirozenosti."
Proklamovaně katolický autor poněkud zapomněl mj. na to, že nejvíce obětí v dějinách lidstva přinesly náboženské války, a zvláště ty vyvolané a vedené právě katolickou církví, poněkud pozapomněl i na to, že lidské přirozenosti vzdoruje právě katolická církev svým celibátem, antivědeckým tvrzením o stvoření člověka, o zázracích a dalších hloupostech. Tahle kniha je opravdu zhuštěná namyšlenost fanatického primitivismu člověka zcela propadlého zhoubné římskokatolické ideologii, plného vzteku a nenávisti.
Přesto se chystám číst i některé jiné jeho knihy, abych zjistil, zda a jak moc se u něj tento ideologický fanatismus projevuje i v odvislých tématech.
Literárně velmi dobrá sonda do pudů a myšlení soběstředné sexuálně zvrhlé - nebo nemocné? - pedofilky.
Druhoplánově poodhaluje mentalitu i další postav.
Zoufalá intelektuální beznaděj... více slov by bylo škoda. :(
Jako rodák bych rád dodal, že návštěvnost tohoto místa byla už minimálně od dob mého mládí každoročně spojena s kolotoči, prodejními stánky (mně tam mamča koupila repliku kovbojské pistolky - hurá!), s alkoholem, buřty a dalšími pouťovými atrakcemi, čili s cirkusem. Ač se odehrával v těsné blízkosti kostela, o nějakou církevní "světici" či co tam prakticky vůbec nešlo; lidé, až na pár svíčkových babč, dle mých osobních zkušeností o oněch souvislostech nic hlubšího netušili a když už navštívili kostel, tak spíš z důvodu odpočinku od alkoholických oparů či v případě vedra využití chladu a stínu, než z důvodů nějaké zbožnosti.
Z pohledu mého osobního sentimentu rodáka je ale snad dobře, že si tohoto místa někdo všiml a v době stále více mizejícího zájmu o církev a její tradice mu věnoval tuto literární připomínku.
orson - Logicky to byly samozřejmě účelové profily jedné a té samé osoby, podle všeho zneuctěně se cítící autorky.
Přes všechny sympatie k autorovi nesdílím u této brožury nadšení některých čtenářů, dokonce první díl se mi zdál lepší. Lecos z něj se v tomto druhém vyjasňuje, lecos ne, oba přitom trpí nešvarem dnešních autorů tohoto druhu braku - a toto označení vnímám pozitivně, sic brak je mým oblíbeným žánrem :) -, totiž lehkou nepřehledností postav i dějů, jejich občasné nedotažení, popisy míst či událostí, které snad autor viděl ve své tvůrčí mysli jasně, ale nedovedl je převést do vyprávění dostatečně na to, aby se v nich vyznal nebo si je i jen adekvátně představil čtenář. Navíc podotýkám, že kdo nezná celou sérii JFK, lecos nemusí pochopit právě z tohoto důvodu, a to by se u těchto samostatných titulů stávat nemělo. Nicméně můj čtenářský vztah k panu Hlávkovi nijak zvlášť neutrpěl; každý autor má svá lepší a horší dílka. Toto "jen" za tři hvězdy.
Satira na společenské nešvary Voltairovy současnosti je jistě z půlky aktuální dodnes, ale z té druhé příliš dobová na to, aby ji docenil současný čtenář s jinou historickou a tedy i etickou zkušeností. Tato skutečnost jakoby vystrkovala růžky bezmála z každé kapitoly, což je ovšem snadno překousnutelné tím, že lze bez snahy o nalezení onoho etického či kritického podtextu prostě sledovat místy humorný děj, který ubíhá vskutku rychlými kroky a krátkými mílemi, přenášejícími ústřední postavy bleskurychle z místa na místo, ze státu do státu snad po půlce zeměkoule. Jo, dá se to číst i dnes. Možná ještě více však oceňuji doslov o autorovi, aspoň v tom "mém" vydání (1978).
Většinu obsahu tvoří fotografické přílohy na kvalitním křídovém papíru. Drtivou část textu zabírá rozhovor s kapelníkem skupiny Taxmeni Jaroslavem Čvančarou, zbytek jsou málo faktické i málo zajímavé a naštěstí krátké vzpomínky několika jejích členů či exčlenů a lidí okolo - vše to lze přečíst za jediný, nepříliš dlouhý večer. "Autor" tu plní roli de fakto pouhého editora (což je ovšem jeho zvykem i u dalších titulů). Vzhledem k tomu, že většina informací je známa už z dříve vydané knihy samotného Čvančary i z dalších zdrojů, hodnotím tuto nadšeneckou publikaci spíše jako nadbytečnou než užitečnou.
Vynikající. Stejně jako předchozí autorova "Astrofyzika pro lidi ve spěchu" srozumitelným jazykem dovedla i laikům zprostředkovat a pochopit nejnovější objevy titulního vědeckého oboru, i tato velice srozumitelně přibližuje kritické myšlení logicky uvažujícího vědce, který tak vlastně čtenáře učí, jak může přemýšlet i on, nechce-li svůj život prožít jako oslík otrocky následující mrkvičku na provázku. V kontextu Spojených států není bez zajímavosti Neilovo laskavé, přeci však jednoznačné vypořádávání se s náboženskými předsudky či přímo z našeho pohledu směšnými pověrami tamních křesťanů. Opět psáno s lehkostí a humorem.
Kniha vydaná v zahraničí v češtině byla do naší země za socialismu pašována v relativně vysokém nákladu, dnes ji proto lze sehnat v antikvariátech za pár desetikorun (já ji koupil za 10 Kč). Cena odpovídá obsahu; jde o ideologickou agitku, určenou prvořadě protestantským fundamentalistům, pro seriozního badatele bez ceny. Tak jako má běžná beletrie svůj nevkusný škvár, má ho i literatura náboženská a toto je typický produkt snahy o oblbování nevzdělaných věřících. Odpad.
Snad většina textu popisná a nudící, dojde-li k akci, samá erotika, ovšem bez nápadu a bez originality; člověk lehko získá pocit, že autor snad má s touto oblastí svého života osobní problémy, a ty si řeší tak, že se z nich vypisuje. Neustálé připomínky pohrobků socialistické pakultury nejsou také nijak originální, vtipné ještě méně, spíše trapné. K tomu všemu prokopávání se do zadele Polákům (kteří snad vydají polskou verzi i tohoto dílu, a jejichž kupní potenciál je pochopitelně zajímavý), to mi taky nešmakuje.
Jediné, co mne bavilo, byly některé hlášky (nejvíc asi ta krutě adresná, ale velmi trefná, dle níž "profesor Hnízdil prokázal, že pravidelné máchání rukou nahoru a dolů zvyšuje objem plic" a "teprve pak ho odvezli definitivně do blázince"), ale jestli to stačí na "dobrý román", to asi ne. Za mne určitě ne.
Tenhle Underground rozhodně není čtenářskou "revolucí", je úpadkem i od prvního slabého dílu; spíš by se měl jmenovat "Underground: Dekadence", není-li to již v plánu pro díl třetí.
Vlastně je to spíše řada drobných uzavřených příběhů, které spisovatele v průběhu života potkaly, a které považoval za podstatné zaznamenat, i když mnohé se jeho osoby týkají jen okrajově. Většina kapitol by tak mohla být zpracována ve formě jednostránkového komiksu, jaké známe z Rychlých šípů. Některé z nich byly použity v autorových románech, jiné se pro ně staly inspirací, jak u mnohých Foglar sám upozorňuje a dokládá tak, že jeho knihy byly úzce propojeny s reálnými událostmi a jeho vlastními prožitky, ba sám upozorňuje i na skutečnosti, které formovaly jeho povahu, zaměření a zájmy. Na druhou stranu se jen letmou poznámkou dozvíme např. to, že kdysi utrpěl závažné poranění páteře (kdy, jak?) a chybí tu i další podstatné události jeho života, které už těžko někdo do detailu vypátrá a doplní, či vůbec zjistí. Nejde tedy o Foglarův životopis v tom nejstriktnějším slova smyslu, ale spíše o zachycení dějů a skutečností jeho života, které v této formě doprovází a z části osvětlují další jeho činnost literární i tu praktickou.
Taková milá malá sbírečka krátkých povídek, občas poučných a k zamyšlení, občas legračních a občas minihororků, a občas takových, že nevíte, co si o nich myslet. Nejvíce se mi líbila poslední japonská část, ideově ukotvená v buddhismu. (P.S. H. Krejčí není autor, nýbrž překladatel.)
Ve skutečnosti kniha bez děje, bez vtipu, beze nápadu, jen totální dosebezahledění.
'... Zeptala jsem se ho. On mi odpověděl. Proč jsem se ho ptala? Stejně jsem věděla, co řekne. A on to řekl. A příště řekne zase. Ale stejně se ho znovu zeptám. Musím se ho ptát. A pak jsem zavolala mámě.' (Parafráze)
Bych zabil...
Velmi dobře vedený rozhovor, kterým jeho autor zkušeně přivedl protagonistu, aby od-Kryl svou psýchu, a to pouhý rok před jeho nečekanou smrtí. KK je v něm takový, jakého jak si pamatujeme : permanentně naštvaný téměř na vše i na všechny, spravedlivě i nespravedlivě pranýřující, moralizující, často si odporující a nesmířený se světem, naivní, v lecčems až hloupoučký, přitom miloučký a náš - i když si to v posledních letech sám nemyslel. I v takto prozaickém vyprávění je zjevné, že jeho mysl byla myslí přecitlivělého a ublíženého poety typu 'urvu si srdce', a není divu, že ho osudově zradilo v tak mladém věku. Už za živa byl a navždycky zůstane tu a tam nedoceněnou, tu a tam přeceňovanou, ale přeci legendou českého folkového protestu vůči komunistické zvůli, která zvláště za oněch dob dávala českému (on by chtěl slyšet, že československému) národu naději.