Finn69
komentáře u knih
Hluk a vřava
William Faulkner
Hluk a vřava je skutečně těžké čtení, dal jsem to až napodruhé. Ale stojí to za to.
Faulkner vás hned na začátku hodí do chaotického proudu záblesků minulosti, skutečnosti i budoucnosti, které se míhají v hlavě mentálně postiženého Benjyho. A jelikož on samozřejmě nechápe, co se to kolem děje, těžko to může napoprvé pochopit nebohý čtenář. Tohle je okamžik, kdy řada lidí knížku s buď s užaslým "WTF?" nebo s pocitem že na to prostě nemá, na dlouho odloží někde hluboko do knihovny, aby na ni neviděli.
Napodruhé už je to stravitelnější, a překonáte-li Benjiho kapitoly, zjistíte, že zbytek knihy se nejen čte daleko líp, ale že vám osvětlí i ten chaotický začátek. A najednou zjistíte, že je to výborná knížka. Pořád je to náročné čtení, střídají se tu vyprávěči, styly, časové roviny, jazyk... Řada věcí je nedořešených a musíte si je domyslet. Ale pokud jste se dostali až sem, tak to už jsou všechno věci které zvládnete a dokážete si je užít.
Za letních nocí se tu nespí lehce: Antologie povídek finského severu
* antologie
I když se to píše v anotaci, tahle sbírka na Lesní lišky a další znepokojivé příběhy rozhodně nenavazuje. Tam šlo daleko víc o to "finské podivno", které byste v téhle knížce hledali marně.
Tady je společným tématem všech povídek finský sever a hlavně jeho obyvatelé. Jak už to u takových antologií bývá, některé povídky jsou vynikající, některé vám až tak nesednou. Některé jsou drsné, některé mile bizarní, některé dojemné. Pro mě byla největším objevem Rosa Liksom, od které si rozhodně musím ještě něco přečíst. Víc jsem naopak čekal od Katji Kettu, její Goluboj mě až tak moc nebavil.
Suma sumárum sbírka je to ale rozhodně zajímavá a doporučuji všem.
Poražení králové
Robert Holdstock
Závěr Merlinova kodexu vás zavede opět na řadu míst v tomto a jiných světech i časech. V Albě bojuje velekrál Urtha a jeho děti s invazí mrtvých i nezrozených hrdinů. V podzemí se setkáte s Urthovým předkem Durandondem a prožijete s ním dávné stěhování národů na západ až přes moře do tajemné Alby. A v minojské Krétě se setkáte se zakladatelem steampunku Daidalem a jeho úžasnými výtvory ze dřeva, bronzu a mědi. Do toho pokračují příběhy Iásóna, Médey a jejich dětí, vztah Merlina a Niiv a tak dále. Musí se tu toho zkrátka spousta vyřešit a uzavřít, než se Argó zase vydá na cesty a totéž platí o věčném tulákovi Merlinovi.
O téhle trilogii se často říká, že je vhodná především pro fanoušky Holdstocka, čili lidi, kteří ho už mají nějak načteného. Může to být pravda, konečně já rozhodně Holdstockův fanda jsem. Ale myslím, že je to skvělá volba pro každého náročnějšího čtenáře fantasy s nějakým povědomím o historii a (hlavně) řeckých mýtech.
Železný grál
Robert Holdstock
Železný grál nás přenáší z delfské věštírny do mlžných a temných lesů Alby, do domova velekrále Urthy. I tam ale potkáte Iásóna, stále hledajícího své syny, pomstychtivou Médeu, Merlina i všetečnou severskou čarodějku Niiv. Je to pořád ta známá, temná atmosféra prastarých mýtů, druidů, dávných bohů a podivných zvířat jako v Keltice, jen možná ještě o něco temnější. Komu se líbila Keltika, užije si i Železný grál a pak se honem vrhne i na Poražené krále, aby konečně věděl, jak to celé skončí.
Keltika
Robert Holdstock
Poté, co mě poněkud otrávil Yuval Noah Harari a jeho Sapiens, rozhodl jsem se podívat se do starověku očima mýtů a pověstí, zkrátka pohledem Roberta Holdstocka. To je totiž vždycky skvělá volba.
Keltika sice nepatří do jeho nejznámějšího cyklu Lesa mytág, ale to kouzlo starověkých mýtů mají společné všechny Holdstockovy knihy. Když ji otevřete, prožijete příběh dvou známých mytických hrdinů, keltského Merlina a řeckého Iásóna, které přes propast 700 let spojila tajemná magie lodi Argó. Je to vyprávění o dlouhém hledání Iásonových synů, o válečné výpravě spojených keltských kmenů do delfské věštírny, o magii a kouzlech čarodějky Médey, o živých, mrtvých i nezrozených hrdinech, o lásce i pomstě. Zkrátka sága jak se patří.
Čtu to už podruhé či potřetí, a klidně si to ještě párkrát zopakuju.
Tiché dny v Mixing Part
Erlend Loe
Mixing Part je taková divadelní hra o třech postavách: je tu norský divadelní dramaturg Telemann, jeho žena Nina a tím třetím je Google Translator. Ti tři spolu moc dobře nevycházejí a to je tak všechno.
Telemann je prostě magor, posedlý britskou kuchařskou hvězdičkou Nigellou Lawsonovou a napsáním té jediné a nejlepší divadelní hry, ani na jedno však jednoznačně nemá. Nina je tak trochu kráva, a mimochodem vůbec jsem nepochopil proč při objednávání pobytu v Ga-Pa používá Google Translator, jelikož jak se dále ukáže, umí perfektně německy. Čili celá ta záležitost s překladačem a "Mixing Part Churches" dost skřípe a je to tam asi jen kvůli tomu vtípku v názvu knížky. Mohl si s tím dát pan Loe trochu víc práce, takhle to vypadá že ho to napadlo až dodatečně a snažil se to tam vlepit. Druhá část názvu zřejmě odkazuje na Tiché dny v Clichy Henryho Millera, no nevím, ty dvě knížky jsou od sebe hodně daleko.
Ne, že by to bylo úplně špatné, ale u Dopplera jsem se pobavil podstatně víc.
Malý kamarád
Donna Tartt
Od Donny Tartt znám jen Tajnou historii, která se mi přes hodně pomalý rozjezd nakonec líbila. S Malým kamarádem to bylo horší. Táhne se to a táhne, po většinu času se toho moc neděje a to co se děje, působí dost nevěrohodně.
Atmosféra jižanského městečka je jinak vykreslená pečlivě a podrobně, Harrieta je správně nesnesitelná, její tetičky jsou k pomilování a bílá chudina reprezentovaná rodinou Ratliffových je až děsivá. Čili z téhle stránky dobré, ale je to tak strašně dlouhé a místy až nudné, že jsem párkrát uvažoval, proč to vlastně čtu. Nakonec nelituju že jsem vydržel, ale radost ze čtení vypadá jinak.
Než se pustím do Stehlíka, dvakrát si to rozmyslím.
Sépiový portrét
Isabel Allende
Od Isabel Allende se mi už dřív hrozně líbil Dům duchů a tak jsem byl hodně zvědavý na tuhle knížku, která mu časově předchází a spolu s Dcerou štěstěny tvoří takovou velmi volnou trilogii. Já jsem k té trilogii sice přistoupil poněkud nestandardně, začal jsem třetím dílem a pomalu se propracovávám k jedničce, ale ty knihy se dají číst i samostatně takže to snad až tak nevadí.
Sépiový portrét se odehrává napůl v San Franciscu, napůl v Chile na konci 19. a počátku 20. století. Je to hlavně příběh dvou žen: mladé Aurory de Valle, čínsko-chilsko-americké míšenky a její babičky, velkolepé Pauliny de Valle, velké dámy jak v Chile tak ve Státech a především skvělé obchodnice. Je to radost číst, Isabel umí moc dobře vyprávět a tak se od téhle knížky špatně odchází.
Jdu shánět první díl, podle ohlasů by měl být ještě lepší než Sépiový portrét. Jestli bude Dcera štěstěny taková pecka jako Dům duchů, mám se na co těšit.
Druhý díl to u mě vytáhl na 3,5 hvězdičky což zaokrouhlíme na 4.
Doppler
Erlend Loe
Příjemná, absurdní knížka, která se jednak dobře četla, jednak mi připomněla mně samého v některých chvilkách. A aby nedošlo k nedorozumění, nemluvím o Dopplerově fyzické výbavě :) I když, když už jsem to zmínil...
Mě to bavilo, trochu mi to připomínalo Paasilinnu a losí kámoš Bongo byl samozřejmě super.
Černá zem
Timothy Snyder
Černou zem jsem měl docela dlouho přichystanou na poličce, než jsem ji konečně otevřel. Říkal jsem si totiž, že se tu těžko dozvím něco, co by Snyder už nenapsal ve vynikajících Krvavých zemích. Ale je to jiný pohled na tu dobu a místa, kde se všechny ty hrůznosti děly, a pro mě tam bylo zase spousta nového a zajímavého.
Už podle názvu je jasné, že se tu rozebírá především holocaust, jeho příčiny a vazby na naši přítomnost a budoucnost. Dozvíte se spoustu zajímavých věcí například o polském pokusu o řešení "židovské otázky" vystěhováním už ve 30. letech, což třeba pro mě byla docela novinka. Znovu si s překvapením uvědomíte, že většina obětí holocaustu nezahynula v koncentračních táborech, ale byli pohřbení v hromadných hrobech na Ukrajině, v Bělorusku nebo v Pobaltí. Snyder to vysvětluje tím, že k největším hrůzám mohlo docházet jen v oblastech, kde vlastně neexistoval stát, protože se tam střídaly armády okupantů z východu i západu - ano, jsme zase v Krvavých zemích. V tomhle bezvládí a "bezstátí" neplatí žádná pravidla ani omezení a počty mrtvých jsou toho výsledkem. Mě tohle vysvětlení přesvědčilo, dává mi to naprosto smysl. Závěrečné varování směrem k naší budoucnosti je docela mrazivé, asi opravdu nejsme někdy příliš daleko od toho, celé si to někde jinde zopakovat... no však si vzpomeňte na Jugoslávii v 90. letech. Ta historie je někdy ještě až moc živá.
Město, nedlouho poté
Pat Murphy
If you're going to San Francisco,
Be sure to wear some flowers in your hair.
If you're going to San Francisco,
You're gonna meet some gentle people there...
Potěšilo mě, že "flower power" pořád žije a má svoje místo i v dystopických knížkách. Moc se mi to líbilo, je to krásná poetická knížka o tom, že pero (a trocha té marihuany) opravdu tu a tam může být mocnější meče, byť samozřejmě každé vítězství něco stojí. Krásně se to čte, je to zajímavé a originální, postavy jsou živé a každá z nich je osobnost. Možná jsou všichni mírně ujetí, ale jsou sví. Takový Stroj mě svým příběhem naprosto dostal, ten byl pro mě asi nejzajímavější z obránců San Francisca. Úplně ho vidím, s tou jeho třetí rukou a kovovými dětmi kolem sebe...
Finch
Jeff VanderMeer
Jaké můžete Finchovi dát hodnocení, když máte rádi Vandermeera a jeho styl a navíc jste ještě houbaři? To bylo předem daných pět hvězd a taky tam padly :)
Svět města Ambry je jako oživlá noční můra, se všemi těmi houbami, plísněmi a nakaženými lidmi, a do téhle atmosféry se ta linka noir detektivky prostě hodí. Město, které je už tak zdecimované předchozími klanovými válkami, okupuje mimozemská rasa šedáků a ovládá ho právě pomocí všudypřítomných hub a jejich výtrusů. Je to tvrdý a brutální svět a jeho obyvatelé nejsou o nic lepší, nějakého klaďase byste tu hledali marně. Nelze tu samozřejmě čekat ani žádné šťastné konce a detektiva Finche ani celou Ambru zřejmě přes všechno čím prošli žádné klidné a spokojené zítřky nečekají.
Zato nám by šťastné zítřky zajistilo vydání dvou předchozích dílů, předem děkuji nakladatelství Argo :)
Tulák
Peter Newman
Z Tuláka mám takové rozporné pocity. Byly tam sice dobré věci, ale bylo jich málo.
Začínalo to jako správně pochmurné postapo ve světě, který mi připomínal Vandermeera nebo Miévilla, takže očekávání byla vysoká. Bohužel o to níže spadla, když se z toho postupně vyvinula pohádková "cesta tam a zase zpátky" s kouzelným mečem, zlými (i hodnými) obludami a neporazitelným hrdinou.
Příběh je bohužel docela slabý a ani postavy nepatří k těm nezapomenutelným. Nejlepší je na Tulákovi to prostředí zničeného a puklého světa s roztrženým sluncem a obludami vylézajícími z podzemí. Proto aspoň ty tři hvězdy, na lepší hodnocení tomu prostě něco dost zásadně chybí.
Arcanum
Thomas Wheeler
Kde najdete v jednom příběhu sira Arthura Conana Doyla, Harryho Houdiniho, H.P. Lovecrafta, Alisteira Crowleyho nebo voodoo kněžku Marii Laveau? Jedině tady, je to jako all stars tým na mistrovství světa v hokeji.
Co se týká příběhu, je to taková retro duchařská detektivka či horror, připomene vám to třeba Frostovy knihy Seznam sedmi a Šest mesiášů, nebo třeba Simmonsova Drooda. Není to špatné, docela jsem se pobavil a kdyby byl příběh trošku líp rozvinutý, dal bych i těch hvězdiček víc.
Arcanum si vyloženě říká o filmové zpracování, ve stylu Ligy výjimečných nebo možná spíš jako některý z marvelovských komiksů, konečně autor je scénárista, takže ví jak na to :)
Partyzánova dcera
Louis De Bernières
Tak tohle bylo pro mě docela zklamání.
Celé je to totiž o tom, že čtyřicátník Chris, až po krk v krizi středního věku, totálně propadne exotické emigrantce z Jugoslávie Roze, kterou potkal náhodou na ulici a považoval ji za východoevropskou šlapku. Nejde ale o nějakou sexuální atletiku, většinu času jen prosedí v zaprasené kuchyni londýnského squatu a Roza Chrisovi vypráví to, o čem tvrdí, že je příběh jejího života. Co je z toho pravda a co si vymýšlí, není asi jasné ani jí samé. Nic moc jiného se neděje a pak to celé úplně nečekaným Chrisovým alkoholickým extempore skončí.
Byť je to napsané dobře, na Louise de Bernières mi to přijde dost málo. Třetí hvězda je tam jen tak tak, chtěl jsem napřed dát dvě.
Ptáci bez křídel
Louis De Bernières
Po pár stránkách jsem si uvědomil, že jsem Ptáky bez křídel před (hodně) lety už četl, a vzpomněl jsem si, jak mě to tenkrát donutilo otevřít a důkladně přečíst Dějiny Řecka abych se líp vyznal v tom galimatyáši řecko-tureckých vztahů. A tahle knížka je vlastně o tomhle - jak vznikalo z Osmanské říše Řecko a Turecko, a jak lidé s překvapením zjistili, že jsou Řekové či Turci. A jakmile to zjistili, začali si přičinlivě vzájemně podřezávat krky.
Většinou budete číst o osudech obyvatel malého pobřežního městečka, kde žijí vedle sebe křesťané a muslimové už tak dlouho, že i ty dvě víry začaly pomalu splývat. Mluví turecky, píší řeckou alfabetou, berou se mezi sebou a vesměs se považují za Osmany. Několik z nich potkáte i v dalším parádním kousku Louise de Bernières, Mandolína kapitána Corelliho.
Druhou linku tvoří první světová válka, která tuhle idylu dost zásadně nabourá. S tím je úzce spojená strmá kariéra Mustafy Kemala Atatürka a vůbec vznik moderního Turecka. Hrůzostrašné jsou pasáže o etnických čistkách (Kurdové vs. Arméni, Řekové vs. Turci, Turci vs. Řekové i Arméni atd.).
Je to velký příběh a výborná kniha, skvěle napsaná i přeložená, chytí vás to za srdce.
Arabella z Marsu
David D. Levine
Někdy holt člověk sáhne úplně vedle.
Nečekal jsem, že se z tohohle steampunkového vajíčka vyklube dobrodružný román pro dospívající dívky. A nic jiného to vážně nebylo. Nakonec jsem Arabellu dočetl spíš pro pobavení, je to místy (asi záměrně) hrozně naivní a roboti dávající dohromady mladou lásku jsou už jen třešnička na dortu.
Mandolína kapitána Corelliho
Louis De Bernières
Má dovolená byla trochu ve znamení Louise de Bernières, a tahle perla byla poslední kousek, který jsem měl s sebou. A možná ten nejlepší. Film jsem zatím neviděl a je otázka, jestli se na něj ještě teď podívám, kniha mě ale dostala totálně. Nic tam nechybí, je tam to řecké horko, příjemná atmosféra i pohostinnost kterou známe z dovolených, za tím už ale vystrkují rohy všelijací oškliví démoni jak z minulosti, tak ze současnosti. A najednou je ze středomořské idylky peklo a všichni ti andělé okolo shazují bílé hábity a vytahují na vás vidle. Někdy z toho mrazí, někdy vás to dojme, někdy rozesměje, ale nikdy vás to nenechá jen tak. Výborná věc.
Plameňák na konci léta – Malá antologie amerických žánrových autorek
* antologie
Pěkná útlá sbírka povídek, je to takové (pří)jemné čtení, opravdu je tam cítit ta ženská ruka.
Kdyby tam místo úvodní indiánské povídky bylo něco od Kelly Link, bylo by to i na pět hvězdiček.
Vdechnuto za jedno odpoledne :)
Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána
Louis De Bernières
V prvním díle jsme tu měli tajnou policii a občanskou válku, ve druhém jsme potkali narkobarony a gangy, a teď jsme do třetice dostali náboženské fanatiky rozhodnuté spasit celý svět, i kdyby ho měli kvůli tomu vyhladit. Je zajímavé že nakonec to vždycky končí stejně, v krvi a smrti, a nejvíc to pokaždé odnesou ti, kteří s tím mají nejmíň společného.
Potkáte tu spoustu postav z prvního i druhého dílu, zdá se, že všechny cesty nakonec nevedou do Říma, ale do Cochadebajo de los Gatos. A tam se chystají na obranu proti novodobým křižákům, čili máte se na co těšit.
A abych to úplně shrnul, tohle je v každém případě výborná série kterou můžu každému jen doporučit a Louis de Bernières je bez debaty vynikající spisovatel. Už tu mám od něj připravených řadu dalších věcí a těším se co s tím provede tentokrát.