Finn69 komentáře u knih
Znám už od Kateřiny Tučkové pár těch nejznámějších věcí, zejména Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch, a tak jsem trochu věděl, co mám čekat. Bílá Voda je ale daleko rozsáhlejší a ambicióznější věc. A silná.
Hlavně první polovina mě hodně zasáhla a vtáhla dovnitř, to se prostě nedalo jen tak lhostejně prolistovat. Už vůbec ta představa několika set jeptišek, namačkaných do rozpadajícího se kláštera uprostřed ničeho a vydaných na milost a nemilost místním okresním diktátorkům. A osobní příběhy řady z nich tomu ještě dodávaly další rozměr, navíc ta (mě dosud neznámá) legenda o Vilemíně Přemyslovně, prostě skutečně je to něco.
A přestože ke konci už to trošku ztrácelo náboj i uvěřitelnost a možná to mohlo mít o nějakých pár desítek stran míň, rozhodně doporučuju všem bez rozdílu věku, pohlaví a samozřejmě i náboženství :)
Má dovolená byla trochu ve znamení Louise de Bernières, a tahle perla byla poslední kousek, který jsem měl s sebou. A možná ten nejlepší. Film jsem zatím neviděl a je otázka, jestli se na něj ještě teď podívám, kniha mě ale dostala totálně. Nic tam nechybí, je tam to řecké horko, příjemná atmosféra i pohostinnost kterou známe z dovolených, za tím už ale vystrkují rohy všelijací oškliví démoni jak z minulosti, tak ze současnosti. A najednou je ze středomořské idylky peklo a všichni ti andělé okolo shazují bílé hábity a vytahují na vás vidle. Někdy z toho mrazí, někdy vás to dojme, někdy rozesměje, ale nikdy vás to nenechá jen tak. Výborná věc.
Kolem téhle knihy byl dost velký rozruch, spousta nadšených ohlasů a tak dál. Až mě to trošku odrazovalo. Pak jsem si ale řekl, že tomu dám šanci, už jsem dost dlouho nečetl nic z českýho prostředí a tak jsem se do toho pustil. A dobře jsem udělal, protože je to vážně dobré. Hodně dobré.
O tomhle zapadlém kousku republiky toho zas tak moc nevím, a řada lidí na tom asi není o moc líp. Ještě tak Ostravsko nebo Frýdek-Místek, ale Karviná? Nu, tady se něco málo dovíte, i když nejde až tak o historii kraje, ale o osudy zdejších lidí. Například o česko-polském přetahování se o tohle území po vzniku republiky nám toho ve škole moc neřekli, netušil jsem, že to bylo až tak zlé.
Ale jak jsem říkal, je to především o osudech konkrétních lidí. Hlavně jde o ženy, mužské postavy jsou trošku upozaděné. Hodně tragických, dojemných příběhů, na můj vkus je možná těch emocí někdy trochu moc. Proto nakonec nedávám plný počet, i když se mi to opravdu líbilo.
A samozřejmě, jak je pro mě typické, když si vybírám knihu: chtěl jsem něco z českého prostředí, a dostanu Mordor, kde je z desíti lidí devět Poláků :)
No nic, už si chystám druhý díl.
Přiznám se že jsem měl strach, aby nešlo o nějakou knihu o holocaustu, napsanou hlavně pro mládež, přesněji pro dospívající dívky. A jsem moc rád, že jsem se nedal odradit a zkusil to. Výborná věc, chytilo mě to hned od začátku a už nepustilo. Tenhle příběh osiřelé dívky z válečného Německa, který si nehraje na šťastné konce, patří určitě k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četl. Je to poetické, je to dojemné, je to smutné a hlavně je to moc dobré čtení. Pět hvězd.
Čekal jsem spíš nějaké mladé romantické alternativce ve stylu "žijeme v souladu s přírodou", nebo vyhořelé a uštvané typy "musel jsem od všeho vypadnout" atd. Namísto toho jde až na čestné výjimky o lidi, kteří snad ani nikam jinam už nemohli jít, o podivíny kteří prošli psychiatrickými léčebnami, alkoholismem nebo drogama. U některých bylo navíc celkem jasné, že nejméně polovina toho, co povídají, se neodehrála nikde jinde než v jejich hlavě. Jsou prostě vážně hodně jiní, a moc si neumím představit, že by mohli fungovat někde jinde než na samotě. Ve městě by dopadli výrazně hůř, ta Šumava a samota je asi tak nějak zachránila.
Líbil se mi i styl, jakým to bylo napsané, autor se nijak netlačí dopředu, na prvním místě jsou prostě výpovědi "samotářů", které nikdo nijak nehodnotí a nesoudí.
Suma sumárum doporučuji, stojí to za přečtení.
Výborná knížka se silným příběhem, živými postavami a trochou té magie, navíc v tajemné atmosféře staré Barcelony. A přestože se to odehrává právě tam, trošku mi to připomínalo magický realismus Domu duchů nebo třeba jihoamerickou trilogii Louise de Bernières. Napsané je to nádherně, příběhy všech hrdinů se zajímavě proplétají, nechybí ani láska, ani tragédie, ale ani trochu toho humoru. Zkrátka Stín větru patří ke knihám, které vás dokážou opravdu chytit, to už jen nečtete, ale prožíváte.
Co s tím jiného, než tomu dát maximum bodů, všem doporučit a podívat se po druhém dílu?
Na Holdstocka jsem poprvé narazil už v roce 1992 (?) ve skvělém časopise Ikarie, budiž mu země lehká. Vyšla tam povídka "Za domem je les, a ten je plný kostí" a já jsem začal ve větru cítit něco velmi zajímavýho. A když vyšel Les mytág, byl jsem naprosto nadšený. A i dál jsem hltal všechny Holdstockovy knížky, jak jen stihly vycházet.
Lavondyss je jedna z těch nejlepších, četl jsem ji už několikrát a je to zážitek. Putování Tallis Keatonové do země mrazu a zpátky, přes všechny ty tisíce let lidských mýtů a životů, to vás prostě dostane. Člověk se úplně ponoří do těch příběhů, mýtů, ztratí se v tom tajemném lese, pro mě je to návyková záležitost.
Takže teď samozřejmě zase znova přečtu všechno, co Holdstock napsal a vyšlo česky.
Co se dá dělat.
Jak se říká v Ryhopském hvozdu: "Z mých kostí se kouří. Musím tam jít."
Tak tohle byla s přehledem ta nejlepší, nejhorší, nejsilnější, nejodpornější, nejzajímavější, nejpoutavější, nejděsivější a nejpornografičtější kniha o holocaustu a druhé světové válce, která se mi kdy dostala do rukou. Vážně pochybuju o tom, že bych letos objevil ještě něco, co by přebilo můj dojem z téhle odyssey SS-Obersturmbannführera Maxe Aueho.
Většina knih o holocaustu k tomuhle tématu přistupuje spíš dokumentárně, jako by si autoři chtěli držet nějaký distanc, což je asi pochopitelné. Ovšem Jonathan Littell na to jde jinak, jeho hrdina celý děj vypráví v "ich" formě a je přitom přímo uprostřed toho všeho. Dostanete pohled na holocaust takříkajíc z "úřednického" pohledu, z pohledu statistik a produktivity práce, a garantuju vám, že z toho budete mít noční můry, tak jako Herr Doktor Aue. A ten apokalyptický závěr mě totálně dostal, ještě teď to mám v hlavě a hned tak se toho myslím nezbavím.
Soumrak dne byl můj první Ishiguro, a už teď vím, že rozhodně ne poslední.
Je to vlastně velmi smutný příběh o promarněných životech, který nám vypráví majordomus Stevens během své krátké cesty po Anglii. On by s tímhle hodnocením samozřejmě nikdy nesouhlasil, jaké promarněné životy, on dělal přece vždycky jen to, co důstojný majordomus dělat má. A i teď přemýšlí nikoliv o tom, co mohlo být jinak, ale smrtelně vážně uvažuje o tom, jak se naučit žertovat, aby uspokojil svého nového pána.
Jak vidíte, není to žádný Jeeves. Rozhodně se moc nenasmějete.
Napsané je to nádherně, plynule, není tam nic falešného. Hrozně mě překvapilo, jak je to anglické, od člověka s japonským jménem i původem to člověk prostě nečeká.
Zajímavá věc, když tedy nebudete očekávat, že se tu na 300 stránkách dozvíte všechno o světové politice. Je tu všechno nutně poněkud zjednodušené. Trošku mi připomínala Jareda Diamonda, který taky řeší, proč mají některé národy více "carga" než jiné a dochází k závěru, že poloha té které oblasti je jeden z rozhodujících prvků. Tahle knížka je ale aktuálnější a třeba kapitola o Rusku poměrně přesně předpovídá to, co se teď v reálu děje na Ukrajině.
Nedozvíte se tu nic až tak úplně nového, ale uvidíte světovou politiku trošku jiným pohledem. Pokusí se vám tu vysvětlit třeba proč jsou hranice, tam kde jsou, proč se státy tahají o zdánlivě bezvýznamné kousky země, proč je Severní Amerika bohatá a ta Jižní chudá a spoustu dalšího. Pokud vás zajímají takovéhle věci, tuhle knížku si přečtěte.
Velmi a velmi mrazivá, bezútěšná antiutopie, podaná nám prostřednictvím deníku služebnice Fredovy (nebo Fredovy služebnice?), ženy připravené o muže, dceru, domov a dokonce i o vlastní jméno. Ta vize náboženské diktatury ve stylu "návrat ke křesťanským kořenům" je opravdu přesvědčivě děsivá. Když si navíc uvědomíme, že podobnými slogany se dnes ohání řada velmi populárních politiků, a to jak u nás, tak ve světě, nezbývá než se zamyslet, kam nás to taky může zavést...
Výborně, plynule napsané, nabýt toho chmurného tématu, řekl bych že to byla radost číst.
Jedna rada na závěr: rozhodně nevynechejte Historické poznámky.
MacBride opět pořádně přitlačil na pilu, a přestože se tentokrát ocitneme v letním, sluncem zalitém Aberdeenu, je to zatím to nejtemnější, co jsem od něj četl. Kladnou postavu aby člověk pohledal, a v té špíně všude kolem se pořádně zmáchá i Logan. Ale jako v celé sérii, od depresí nás uchrání všudypřítomný černý humor, D.I. Steelová a konstábl Rennie. Trošku mi chyběl inspektor Inch se svým pytlíky gumových medvídků a šumivých kokakol, ale ten to ošklivě schytal už v minulém díle a obávám se, že už se nepotkáme.
Je to pořád fajn, a stejně jako všichni ostatní, nechápu proč nejsou přeložené i další díly téhle série. Ach jo, zase se asi budu muset mořit s originálem, a to zbývá jedenáct dílů :(
Jo Nesbø udělal z temného Shakespearova příběhu o touze po moci něco ještě daleko temnějšího a bezútěšnějšího, je to taková "noir" verze klasické divadelní hry. Rozhodně to nečtěte, pokud nemáte aspoň základní povědomost o originálu, nemá to smysl. Vlastně doporučuji si napřed přečíst Shakespearovu hru, pokud to neuděláte, uteče vám toho příliš mnoho.
Jinak tahle kniha je něco naprosto jiného, než ostatní Nesbøho knihy, s tím je potřeba počítat. Za sebe musím říct, že se mi to líbilo, povedlo se mi dostat do té temné atmosféry a přestože děj je jasně daný předlohou, čekalo mě i pár překvapení. Celý ten projekt převyprávění Shakespearových her současnými spisovateli mi připadá velmi zajímavý a určitě si přečtu i nějaké další.
Jsem odedávna velký fanda Monty Python a Michael Palin pro mě vždycky bude tím nejlepším dřevorubcem v podprsence a lodičkách na celém světě. A teď jsem zjistil, že kromě toho dokáže napsat i poutavou historickou práci o smutném osudu slavné průzkumné lodě Erebus. A že si s tím musel dát obrovskou práci, je opravdu poznat. Musel čerpat z řady pramenů roztroušených po celém světě, z rodinných archivů, ze zachovaných dokumentů námořnictva ... je až s podivem, kolik se toho podařilo uchovat. A pak se mu z toho povedlo dát dohromady příběh, od kterého se těžko odchází. Je to plné informací a přesto čtivé a zajímavé, navíc v současných třicetistupňových vedrech přijde trocha toho sněhu a ledu jistě vhod :)
Četl jsem i Simmonsův Terror, a je to zajímavé srovnání historického románu a faktografie, doporučuji všem si to zkusit.
Drsný thriller o přežití v arizonské poušti, navíc s naprosto dokonalým titulem.
Těžko říct, kdo je tu vlastně zloduch, žádná postava není vyloženě klaďas a také jsou všichni v jistém smyslu oběti. Duggai je veterán z Vietnamu, který už nepozná rozdíl mezi dobrým a špatným a lidský život pro něj nic neznamená. Čtveřice jeho nepřátel/obětí, která podle něj zavinila jeho věznění v psychiatrické léčebně, je navzájem se nesnášející parta psychiatrů. Jeden z nich ale má, stejně jako Duggai, navažské předky, a tak se v poušti odehraje souboj na život a na smrt podle indiánských pravidel.
Mám rád příběhy z Jižní Ameriky, líbí se mi magický realismus (když se to umí) a sedí mi tenhle styl humoru. Co můžu dělat jiného, než dát maximum?
Nikdy bych nehádal, že autor je Angličan, nepřijde mi to o nic míň "jihoamerické" než třeba Dům duchů nebo Sto roků samoty. A o nic horší.
Najdete tu všechno - diktátory i partyzány, generály i pralesní indiány, tajnou policii i magické kočky. A přitom je to psané tak lehce a s humorem, že si ani neuvědomujete, že některé pasáže jsou jako z Nabarveného ptáčete. Utrpení a smrt se míchá s magií, s nadějí a láskou i s humorem a absurditou a výsledek je výborná mixtura, navíc perfektně přeložená. Vivat Janiš :)
Těším se na další dva díly a rozhodně půjdu i do dalších Bernièresových knih. A samozřejmě doporučuji.
Vůbec se nedivím, že Problém tří těles dostal cenu Hugo - je to nejen dobré, ale hlavně jiné a zvláštní, prostě to vyčnívá z davu :-) Ten pohled z čínské strany je pro nás nový, konečně, kdo někdy četl nějakou čínskou scifi? Já tedy ne a to jsem už přečetl kdeco.
Líbil se mi i začátek, na který si dost lidí stěžuje, vždyť nebýt tam zmíněná Kulturní revoluce, těžko bychom hledali jiný důvod, který by vedl Jie Wen-ťie k tomu, aby vyslala osudnou zprávu na Trisolaris... Všudypřítomná fyzika je docela lidsky vysvětlená, slibuji že i pokud na vás jedenáct rozměrů bude moc (na mě to moc bylo), pochopíte o co jde. Na můj vkus je tu sice trošku moc filozofování, až mi to připomnělo některé díly Enderovy ságy, ale není to na škodu, právě ty filozofické pasáže mi přišly nejvíc "čínské".
Takže líbilo a načínám hned druhý díl.
McCammon mě tentokrát opravdu hodně překvapil, čekal jsem plnokrevný horor a dostal magický příběh jednoho klukovského léta z šedesátých let minulého století. Ano, i tady potkáte živé mrtvé nebo třeba lesní obludy, ale vidíte je očima dvanáctiletého kluka s hodně velkou fantazií a to všechno se tu objevuje tak nějak samozřejmě, jako by to bylo v Zephyru úplně běžně k vidění. Nabízí se srovnání s Kingovým To nebo Simmonsovým Temným létem, ale tahle knížka je prostě jiná - trochu magická, trochu detektivka, trochu horor, hodně nostalgie...
Krásně se to čte, už docela dlouho se mi nestalo, že by mě něco chytilo tak jako tohle klukovské vyprávění. Jasných pět hvězd a řekl bych, že si dám brzy repete.
Neodpustím si poznámku k názvu - v originále se tahle knížka jmenuje Boy's Life, nicméně nakladatel cítil potřebu ji přejmenovat na "Smrt před úsvitem". Moc to k ní nesedí, a nezdá se mi, že by mohlo mít nějaký zásadní vliv na to, kolik se prodá výtisků. Celkem bych přivítal, kdyby těchhle blbostí nechali.
Tohle je jedna z mých srdcovek. Četl jsem Americké bohy už tolikrát, že můj paperback vypadá jako hadr na podlahu, hanba mi. Ale jak to může dopadnout, když to s sebou taháte do hospody, do MHD, do vany, na koupaliště i na dovolenou kamkoliv?
A pořád ještě mi to připadá skvělý.
Takže houby. Hm, co na to říct.
Tak já se přiznám. Chodím na ně do lesa skoro každý týden, bez ohledu na počasí i roční dobu. Když je zima a prší, jste tam sami a aspoň máte klid :) Ovšem když takhle koncem prosince kráčíte zasněženým lesem s košíkem, běžkaři se na vás dívají divně. Primitivové.
A to ještě není všechno. Ještě jsem taky dal pět hvězd VanderMeerově Finchovi, což je žánrově mushroom-fiction.
Takže Propletený život se jevil jako kniha přesně pro mě. A bylo to vážně moc fajn. Není to žádná suchopárná příručka, čte se to moc pěkně, a přitom je tam spousta až neuvěřitelně zajímavých informací o tom, co houbičky dokážou. Dočtete se o propojení hub se stromy, které vede až k tomu, že nebýt hub, neměly by rostliny ani kořeny. O rozsáhlých houbových sítích, které propojují stromy v celém lese a fungují trochu jako nervová síť nebo internet. A taky třeba jak se dělá cider a čím dalším jsou nám ještě kvasinky sympatické. Ilustrováno je to stylovými obrázky hub nakreslenými inkoustem vyrobeným z hnojníku. Ve finále pak zjistíte, že autor jeden výtisk knihy nechal prorůst hlívou ústřičnou a snědl. Druhý proměnil za pomoci kvasinek na pivo. Merlin Sheldrake je prostě cool :) Kdo nevěří, může si to najít na Youtube.