Finn69 komentáře u knih
Po delší době detektivka, která mě chytila natolik, že jsem si sehnal i další díl. Je to napínavé, trochu ujeté a dobře se to čte. Hlavní tahák pro mě byly deníkové záznamy hlavního padoucha - trochu mi připomínaly Franka z Vosí továrny, inu oba měli dost společného, hlavně to krajně podivné rodinné zázemí.
Hvězdičku dolů dávám za hlavního hrdinu, se Samem Porterem jsme se zatím úplně nesblížili. Uvidíme jak spolu budeme vycházet v druhém díle :)
Stephen King pořád umí, to je pro nás všechny dobrá zpráva. Outsider se mu vážně povedl. V první polovině jde spíš o detektivku nebo thriller, druhá je více horrorová. Kupodivu jsem si víc užil tu první část, závěr mi přišel trochu moc jednoduchý a předvídatelný. Ale je to ta pravá kingovská klasika, která vás chytí a nepustí.
Náhodou jsem nedávno četl Hořícího muže od Joe Hilla, tak můžu srovnávat - a taťka pořád ještě nad synkem vyhrává :)
Tak švédské podivno u mě zabodovalo hned napoprvé, a rozhodně více než to finské (Lesní lišky). Je to ten správný mix magie, tajemna, smutku i humoru, moc se mi to líbilo. Jsou tam samozřejmě i slabší kousky, těch opravdu dobrých je ale výrazně víc. Líbila se mi už ta první (Beatrice), dál bych vypíchnul třeba mrazivou Rebeku, pseudovědecké pojednání o domácích bůžcích/šotkách/strašidlech Pyret nebo výrazně ujeté Tety...atd. Stojí to za přečtení.
Jsem zvědavý na Amatku, hodnocení jsou trošku rozporná...
I mistr King si může vystřihnout něco na motivy velmistra Lovecrafta, a proč taky ne. Není to vůbec špatné, hlavně tedy závěr, kde dokonce nahlédnete do prostorů mezi světy a potkáte Prastaré. A tam na vás dýchne nefalšovaná hrůza jako z Necronomiconu.
Začátek je oproti tomu na můj vkus až moc natahovaný, zhruba v polovině knížky jsem si říkal "jejda, to dám vážně Kingovi jen dvě hvězdy?" Ten konec to naštěstí velmi a velmi vylepšil, vyplatí se na něj počkat.
Tak tohle je opravdu moc dobrá sbírka, a nic na tom nemění ani to, že některé povídky už jste mohli číst jinde. Najdete tu opravdové legendy (Kdo je tam? nebo třeba Otec - ta věc!) a i ty ostatní mají každá něco do sebe. Od úvodního "Muže s tisícem nohou" z dvacátých let, kde si užijete šílených vědců, záhadných paprsků a chapadel navíc až po závěrečnou "Oranžová je bolest, modrá šílenství" Davida Morrella, na kterou by si měli dát pozor milovníci impresionistických malířů.
A to mohla být ta sbírka ještě lepší, kdyby Mustang proti původnímu vydání nevypustil hned čtyři povídky, mezi nimi dokonce legendární "Barvu z vesmíru" H. P. Lovecrafta.
Hanba jim!
Oproti Valisu pro mě o hodně přístupnější, pochopitelnější, o moc líp se mi to četlo. Je to možná taky trochu tím, že mě první díl na tohle (volné) pokračování připravil, hlavně ale tahle kniha není ani zdaleka tak šílená jako první díl. To ovšem rozhodně neznamená, že není dobrá, to snad nenápadně naznačilo těch 5 hvězdiček :)
I tady najdete hodně filozofie a náboženství, k tomu paralelní vesmíry, bohy i ďábly, všechno je to ale ve stravitelnější a čtivější formě. Ve Valisu jsem se ztrácel, tady jsem si ty filozofické a náboženské konstrukce a úvahy užíval.
Hodně dobré a hodně temné postapo, tentokrát z vyprahlého jihu balkanizovaných Spojených států. O vodu z Colorada bojují nemilosrdně celá města a státy. A nejen bojují, taky kvůli ní umírají. Dostanete se třeba do umírajícího Phoenixu, kterému jde tvrdě po krku jak Las Vegas, tak i Kalifornie. A je to tam opravdu drsné, na to se připravte.
Hrdinové Vodního nože nejsou žádní rytíři bez bázně a hany, nehrají si moc na čest ani na city - dobře vědí, že tak se nedá vyhrát. Ne, že by to byli nějací démoni, prostě v duchu hesla "účel světí prostředky" pragmaticky hledají cestu nejmenšího odporu. Takže o rány do zad a vůbec různé podrazy není nouze ani mezi nejlepšími přáteli, o nepřátelích ani nemluvě.
Vedle Čerpadla 6 je pro mě tohle asi nejlepší Bacigalupi.
Teda tohle je vážně diskordiánský úlet, chlapci museli být sjetí jako dráha, když to psali.
Vůbec mě nepřekvapuje, že jsem to dočetl zrovna 23.5., podle zákona pětic to bylo vlastně nevyhnutelné; dva, tři a jejich spojení, pět. Otec, Syn a Ďábel svatý… dualita dobra a zla, svatá Trojice… bicykl a tříkolka… a pamatujte, že King Kong zemřel za vaše hříchy!
Koukám, že nejsem ve stavu napsat komentář, autoři ho ale naštěstí pro podobné případy sami v knize nabízí, takže jak praví Wildeblood:
„Je to strašně dlouhá kniha. Autoři jsou absolutně neschopní – nemají nejmenší smysl pro styl nebo strukturu. Začíná to jako detektivka, pak to přejde do sci-fi, potom něco z nadpřirozena, a celý je to plný strašně podrobnejch údajů o tuctech děsivě nudnejch věcí. Taky se snažej napodobovat Faulknera a Joyce a časová osa je tím pádem úplně v háji. Ještě horší je, že tam jsou hrozně oplzlý sexuální scény, nejspíš aby se to líp prodávalo, a autoři – o kterejch jsem v životě neslyšel – v tom svým nevkusu zacházejí tak daleko, že do toho guláše cpou i skutečný politiky a dělají, jako by odhalovali opravdový spiknutí."
Takže sláva Diskordii! Ať žije Eris!
V první polovině až nečekaně drsné postapo, první dny slepoty a scény z izolace jsou asi to nejsilnější z celé knihy. Druhá polovina trochu připomínala Den trifidů, ty ulice plné bezmocných slepých lidí, spoušť všude kolem... Zhruba v té době také začalo být jasné, jak o celé skončí, ono taky moc možností nebylo. Takže se vlastně jen čekalo, jestli všichni hodně rychle umřou, nebo ta pohroma sama od sebe pomine. Styl mi nevadil, každý takhle psát nemůže, ale Saramago to zvládá bez problémů a troufám si tvrdit, že se v textu žádný průměrně zběhlý čtenář neztratí.
Abych to shrnul, kniha je to dobrá a zajímavá, nicméně dost dobrá na Nobelovku mi nepřijde. Viděli jste někdo film?
O téhle knížce jsem poprvé slyšel od Sheldona Coopera, a musím s ním souhlasit, že je naprosto super.
Užil jsem si hlavně popisy fungování dvourozměrného světa - moc často se nestává, že bych se nad knížkou přiblble usmíval v MHD, tady se ale nedalo nic dělat. Nemocnice pro nepravidelné mnohoúhelníky, ženy, které jsou zezadu nebezpečné, zepředu hlučné a zboku k nerozeznání od kněžích... prostě paráda. A hlavně nikdy nezapomenu, že lepší je úsečka na ohmat, než kruh na pohled!
Celkem chápu, že pro bytosti z 2D světa je nepochopitelný třetí rozměr, sám si nedokážu představit třeba čtyřrozměrnou krychli, i když jsem to zkoušel, v tomhle směru na tom nejsem líp než nějaký sprostý rovnoramenný trojúhelník s mozkovnou ne větší než 5 stupňů :)
David Mitchell zase ukázal, že dokáže psát v jakémkoliv stylu, který si zamane. Tentokrát si vybral Murakamiho - a povedlo se mu to natolik, že kdybych autora předem neznal, věřil bych, že to napsal Murakami sám.
Vlastně je to docela jednoduchý příběh o tom, jak dvacetiletý Eidži jel hledat svého otce do Tokia. Jenže příběh nám vypráví Eidži sám, a on je tak trošku pohádkář. Takže skutečnost se nám míchá se sny a představami, některé scény se odehrají hned v několika verzích... Ani na konci jsem si nebyl úplně jistý co všechno se opravdu odehrálo a co si Eidži přidal.
Bez vložených bajek o "Kozlopsavci" bych se asi obešel, docela mi připomínaly absurdní povídky Borise Viana nebo Johna Lennona, což vzhledem k řadě odkazů na Beatles a právě Lennona bude asi správně :)
Když sencislo9 srovnám s Atlasem mraků, vyhraje asi Atlas. Ale i tenhle "skoromurakami" se mi hodně líbil, doporučuji.
Tak na tohle jsem se těšil opravdu moc a moc, vlastně jako na každou novou knihu od Neala Stephensona. On je prostě žijící legenda, a - stejně jako u Járy Cimrmana - můžete s tím polemizovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno co se s tím dá dělat :-)
A teď co Sedmeroev? Když o tom tak zpětně přemýšlím, není to vlastně jedna kniha, ale rovnou dvě. První cca 3/4 dostáváte vynikající klasickou hard SF té nejvyšší kategorie, na kterou by byl pyšný i Arthur C. Clarke ve svých nejlepších letech. Jak se dočtete v anotaci, dojde z neznámých příčin k rozbití měsíce a konci světa jak ho známe a lidstvo najednou zjistí, že má před sebou posledních pár měsíců existence. Aby lidstvo nevyhynulo úplně, jako zoufalý pokus vzniká velmi improvizovaný "záchranný vor" pro pár trosečníků na zemské orbitě. A kronika toho, co se v těsných prostorách kosmických modulů děje v prvních několika letech po katastrofě, je opravdu parádní čtení, kterému nic nechybí. Pět hvězd je málo.
Závěrečná část knihy vás přenese cca 5000 let do budoucnosti, do doby, kdy potomci trosečníků začínají rozbitou a zničenou Zemi obnovovat - včetně atmosféry, moří, vegetace, zvířat... Tahle část mi už až tak nesedla a nesedla podle mně ani Stephensonovi. Možná to měl spíše být druhý díl, takhle to působí jako jaksi dodatek nebo přílepek k jinak vynikající knize.
Rozhodně doporučuji všem fanouškům pořádné scifi, těch 600 stran jsem přečetl za necelé tři dny a klidně bych jich bral ještě jednou tolik.
Tohle téma mě hodně zajímalo a nemůžu říct, že by mě pan Diamond zklamal, řadu věcí jsem se dozvěděl a docela mě to i donutilo se zamyslet nad řadou věcí, které člověk jaksi považuje za samozřejmé. Jednoznačnou odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec, totiž "proč mají Evropané tolik carga a domorodci nic" jsem se sice nedozvěděl, to jsem ale ani neočekával. Ono jednoduché vysvětlení asi ani neexistuje a existovat nemůže.
A zas tak úplně mě nepřesvědčila ani vysvětlení, která předkládá Jared Diamond. V podstatě celá kniha se nese v duchu přesvědčení, že úroveň civilizace je předurčená místem jejího vzniku, Diamond v doslovu používá výstižný výraz "geografický determinismus". Zdá se mi ale, že aby tuto tezi podpořil, vybírá si jen takové argumenty, jaké se mu hodí. Občas jedna pasáž přímo popírá jinou - např. co je v jedné části světa výhodou, je jinde nevýhodou, nebo se o tom raději mlčí. Často si také pro ilustrování vybírá izolované, atypické populace zejména tichomořských ostrovů a odvozuje z nich univerzální pravdy, což je podle mě přinejmenším problematické.
Ale bez ohledu na to určitě každému doporučuji, aby si tuhle zajímavou knihu plnou informací přečetl a udělal si vlastní názor - od toho takové knihy jsou.
Můj první Wilkie Collins, upozornil mě na něj Dan Simmons svou knihou Drood. Mimochodem, potvrdilo se moje podezření, že Drood je kniha o Wilkie Collinsovi psaná stylem Wilkieho Collinse :)
Ale zpět k Ženě v bílém - je to vlastně román v dopisech a deníkových záznamech, podobně jako třeba Dracula. Co se týká stylu, je to taková gotická detektivka, místy dokonce trošku červená knihovna, přece jen ten román má přes 150 let a je to samozřejmě znát.
Napsané je to ale moc hezky a krásně se to čte, úplně z toho dýchne taková ta viktoriánská atmosféra. Do děje a prostředí vklouznete lehce jako ruka do rukavice a nebude se vám chtít odcházet.
Trošku zklamání po mě znamenal konec, který je jakýsi nijaký a do ztracena, čekal jsem tam něco víc.
Ale určitě doporučuji - a jdu na Měsíční kámen.
Zdálo se mi, že si tentokrát pan Rutherfurd ukousnul trošku velké sousto, přece jen psát o svém rodišti u Salisbury je něco jiného, než popsat historii tak obrovské, různorodé a Angličanovi vzdálené země, jako je Rusko. Ale musím uznat, že se mu to opravdu povedlo, dokázal popsat všechny ty krásy, hrůzy i proměny téhle země tak přesvědčivě a věrohodně, že se ani nechce věřit že on sám má kořeny někde úplně jinde.
Navíc se to krásně a plynule čte, těžko se od toho odtrhnete a sotva dočtete, máte chuť začít znovu od začátku.
Na Ruthefurdův Dublin jsem se těšil, a zklamaný jsem nebyl. Je to další monumentálně pojatá historická mozaika, začínající téměř jako staroirský epos a pokračující staletími v klasickém autorově stylu - na osudech několika rodin ilustruje historii celého města. Poznáte život Gaelů, Vikingů, Normanů, Angličanů ... z nichž všech se postupně stali dnešní Irové. Je to krásně, plynule napsané, dobře se to čte, navíc se dozvíte spoustu věcí o irské historii.
Oproti Londýnu je zejména druhá polovina knihy trošku natahovaná, ale to může být jen můj osobní pocit. Nenechte se tím odradit :-)
Výborná a dobře napsaná knížka, kterou určitě řadím do top 5 nejlepších westernů, které se mi kdy dostaly do ruky. Přes těch 800 stránek tam nenajdete hluché místo ani postavu, která by byla nezajímavá. Není to žádná primitivní "bufallobillka", snese to srovnání třeba s Mužem se srdcem kovboje Jacka Schaefera, což osobně považuju za to nejlepší, co je v tomto žánru ke čtení.
Proč po vší té chvále dávám jen čtyři hvězdy? Bohužel kvůli překladu. Ať se na mě nikdo nezlobí, Joe prostě nikdy nebude Joska, kovbojové nejsou skotáci a Bighorn Mountains nejsou Roháče... a to je jen několik příkladů z mnoha. Nechápu, co některé překladatele k těmhle zvěrstvům vede.
Líbily se mi už Řeky Londýna, tohle je ale ještě o kousek výš. Je vidět, že Aaronovitch už se ve svém Londýně pořádně zabydlel, postavy mají svou osobnost, všechno si pěkně sedlo, ten jazz do toho ... jo, moc příjemné čtení.
Za mě vynikající pokračování série, docela mě překvapují poměrně nízké známky které tu vidím. Možná je to tím, že Autorita se od prvního dílu docela liší, ten nám ukázal Oblast X zevnitř, teď ji vidíme z venčí. Ocitáme se na bizarní vědecké základně, kde podivínským vědcům diktátorsky vládne zástupkyně ředitelky. A zmizelou ředitelku přichází nahradit Šéf, který má ale problémy i s tím, jak šéfovat svému vlastnímu životu, natož tady...
Místy jsem si připadal jako v Twin Peaks, to panoptikum postav, podivná atmosféra, jen chybělo aby někdo prohlásil "Ohni, se mnou pojď!"
Super, honem sem s Adaptací!
Snad ještě lepší než první díl, tahle série rozhodně kvalitu neztrácí. Ale kdy se dočkám dalšího dílu, potřeboval bych ho okamžitě :-(