Finn69 komentáře u knih
Stejně jako první díl, je to dobrá zábava. Ovčí vyšetřovací tým si (tentokrát s pomocí party všetečných francouzských koz) dokáže poradit i s vlkodlačí kletbou. A poté, co ovce vyřeší všechny záhady, už zase můžou po večerech u maringotky poslouchat, jak jim jejich svědomitá pastýřka předčítá "Mlčení jehňátek".
Jestli jste čekali, že Stella Maris udělá něco s tou spoustou otevřených konců z příběhu Bobbyho Westerna z Pasažéra, tak vězte, že se nedočkáte. Dostanete úplně jinou knihu, knihu, která je, stejně jako její hrdinka Alicia, poněkud neobvyklá.
Alicia je totiž na jedné straně geniální matematička, tak děsivě inteligentní, vzdělaná a všestranně nadaná, že se zbytkem lidstva má občas jen málo společného, na druhé straně ovšem schizofrenička, od dětství navíc postižená (nebo obdařená?) synestézií. Její příběh je podaný formou zápisů z pohovorů s terapeutem v psychiatrické léčebně, kde se sama nechala hospitalizovat. Vlastně jde o jakýsi monolog, její psychiatr Dr. Cohen toho totiž do rozhovoru mnoho nepřinese. Vzhledem k tomu všemu není úplně snadné udržet s ní tempo, zejména pokud matematika není vaším koníčkem a jména jako Gödel či Cantor jsou pro vás jen těmi jmény. Ale nejde zdaleka jen o matematiku, je to plné zajímavých myšlenek na další témata, od vesmíru a kvantové fyziky po vznik jazyka a víru v boha. A konec Aliciina příběhu, který známe z Pasažéra, dává tomu všemu takový pochmurný rámec.
Je to zvláštní, zajímavé a náročné čtivo, jak už to u McCarthyho bývá. Doporučuji, stojí to za to.
Jestli chcete vědět, jak to vypadá v pekle, tak tady se to dozvíte. Těch pár let, během kterých Pol Pot a Rudí Khmerové doslova vyhubili skoro polovinu Kambodže, zatímco zbytek světa na to v lepším případě koukal a v tom horším jim posílal zbraně, se totiž jinak než peklo snad ani nazvat nedá.
Film Vražedná pole neznám, a po téhle knížce už ani úplně nevím, jestli ho chci vidět. Láká mě ale, že tam Haing Ngor hraje a docela by mě zajímal člověk, který tu dobu dokázal přežít a napsat tuhle knihu.
Stejně jako Hrdinové a Trója chytré, vtipné a čtivé. A stejně jako tyhle oba další díly, doporučuji i Mýty každému, koho aspoň trochu zajímá ta velká, různorodá a rozhádaná rodina řeckých bohů, bůžků, polobohů, najád a dryád. Tady se dozvíte, jak to všechno začalo, kde se vzala země a nebe, bohové a lidé, a vůbec kdo s kým, kdy, kolikrát a za kolik. Moc se mi to líbilo, a těším se, až vyjde ještě Odysseia, to si ale asi ještě počkáme :)
Závěrečná část trilogie Vzestup džainu se sice jmenuje Člověk, nicméně v tom zapadlém kusu vesmíru, kde se z nicoty vynořila loď pradávné rasy Džainů, je prakticky každý významnější hráč spíš něco jako bůh. Běžná lidská populace se v téhle knize povětšinou vyskytuje pouze jako potrava pro kulomety, případně surovina pro výrobu výkonnějších bojových jednotek. Všude okolo to totiž pořádně vře a vyhlídky Řádu v boji proti džainské hrozbě nejsou nijak růžové. Orlandine propojená s umělou inteligencí zuřivě vyzbrojuje prakticky celou soustavu, tajemná Klientka čile vyrábí armádu svých vlastních kopií, probíječky a masery už si pilně leští i flotila Zemské centrály. A to není všechno, pořádné polínko do ohně přiloží i staří hoopeři ze Spatterjay, bojoví roboti a dokonce i Pradoři. Zkrátka na obloze je pořádný ohňostroj a všichni do toho dávají co můžou. Ale stejně to vypadá, že to nebude stačit. Leda by se našla nějaká jiná cestička...
To vám je tak strašně dlouhý! Zvlášť když vezmete v úvahu, že je to už čtvrtý díl.
Jinak je to ale většinou pořád skvělé čtení a navíc vám to propojí předchozí díly. Parádní atmosféra, krásně napsané, sice se to táhne, ale stejně si ke konci říkáte, že to fakt stálo za to.
Jenže pak přijde epilog. A druhý epilog. A třetí epilog. A čtvrtý epilog. Je toho prostě moc.
Byl jsem z toho vyloženě unavený, zkrácení na polovičku by tu bylo více než na místě. Dám čtyři hvězdy, ale přiznám že panem Ruizem jsem trošku předávkovaný.
Tak mám po 5-6 letech znovu přečtenou celou sérii. S tou výhodou, že jsem mohl číst jeden díl za druhým a nečekat, což každému vřele doporučuju.
Rozhodně neváhejte, a vydejte se tam, "kde leží rdousivý plod, jenž podala ruka hříšnice, protože právě tam klíčí semena mrtvých, aby se rozdělila s červy, kteří se hromadí ve tmě a oplétají svět mocí svých životů."
Je to hustý.
Španělská občanská válka mě vždycky zajímala, i když je bohužel vždycky trochu v pozadí ruské revoluce a druhé světové války. Ale přestože Španělsko bylo ve válce neutrální, ta země a lidé v ní dostali ve 20. století opravdu těžce do těla. Zejména třicátá léta musela být peklo na zemi. Tahle knížka se odehrává těsně po skončení občanské války a na začátku Frankovy diktatury na počátku 40. let. Začíná druhá světová válka, Evropa se hroutí pod náporem německé armády a Anglie dělá všechno pro to, aby Španělsko zůstalo neutrální.
A v téhle těžké době se ve Španělsku náhodou potkají tři spolužáci z anglické soukromé školy - jeden zavřený ve vyhlazovacím lágru jako nenapravitelný komunista, druhý hochštapler snažící se co nejrychleji na úkol ostatních napakovat a zmizet, třetí univerzitní profesor španělštiny a trochu idealista, který se proti své povaze má stát ve Španělsku agentem výzvědné služby. Příběh je to opravdu zajímavý a čtivý, navíc to má autor dobře provázané s reálnými historickými událostmi, prostě pokud máte rádi kvalitní historické romány a zajímá vás tahle složitá doba, zkuste to.
A rozhodně se podívejte na dva filmy od Guillerma del Toro - Faunův labyrint a Ďáblova páteř.
Tak tohle jsem absolutně nečekal, vždyť to Halloranské sídlo bylo skoro jako Gormenghast a ty prapodivné figurky v něm to jen zdůraznily. Tedy až na to, že tady byste jakoukoliv sympatickou postavu hledali marně, celé to osazenstvo muselo lézt na nervy i autorce. Možná právě proto je tam ten humor černý jako noc, opravdu až zlomyslný, jak se píše v anotaci.
Shirley mě opět dostala, klobouk dolů.
Tahle série patří k tomu nejlepšímu, co se dá v žánru space opery přečíst, a tak mě až trošku mrzí, že to končí. Na druhou stranu, užili jsme si to s posádkou Rosinanty pořádně, a uznávám, že devět dílů je až až. A Leviatanova zhouba je takové, řekl bych, důstojné zakončení a rozloučení. Není to sice žádná divoká jízda, ale dozvíte se odpovědi na většinu otázek a konec mě docela překvapil, tohle jsem úplně nečekal.
Takže sbohem, Naomi, Amosi, Jime a ostatní, bylo to fajn a třeba zas někdy. Uvažuju dokonce, že bych se podíval na seriál, což jinak moc často nedělám.
Úplně nevím, jak začít, protože tohle bylo docela zvláštní čtení. O životě Alice a o jejím spisovatelském alter egu jsem už něco věděl, přesto mě ale od začátku zaráželo "protimužské" zaměření většiny z povídek. Ne, že by mě to nějak odradilo, ale říkal jsem si v duchu, že té dámě snad musel v životě někdo fakt hodně ublížit. Často z toho byl cítit takový pesimismus, chuť od všeho utéct kamsi do nikam.
Jak už jsem říkal, bylo to trochu zvláštní, nicméně většinou to taky bylo zajímavé a dobré čtení. Samozřejmě i tahle knížka trpí bolestí velkých povídkových sbírek, totiž slabšími místy, kterým se v tom rozsahu asi nelze vyhnout, ty dobré kousky to ale bez problémů vytáhnou na čtyři hvězdy.
Tohle je něco úplně jiného, než ty krátké černohumorné povídky, které jsem zatím jako jediné od Rosy Liksom četl. Tady nic veselého nenajdete, naopak. Dostanete se na mrazivé finsko-švédské pomezí na sklonku druhé světové války mezi tisíce finských a karelských uprchlíků, snažících se před ustupující německou armádou dostat do bezpečí na švédskou stranu řeky. Tam na ně ale nečeká žádný ráj, jen přeplněné uprchlické tábory, nemoci i smrt. A domovy doma ve Finsku vypálené německou armádou. Navíc vám o tom nevypráví žádný otužilý severský válečník, ale třináctiletá dívka, která se svým stádečkem krav tuhle cestu zvládla skoro sama tam i zpět. Doporučuji, stojí to za přečtení.
Pokud vás zajímá středověké Japonsko, tak tohle (a Musaši) je povinná četba. A bohužel, jako často u povinné četby, zjistíte že je to tlustospis, kterým se budete prokousávat nějaký čas. Ale stojí to jednoznačně za to, odnesete si nejenom strašnou spoustu informací, ale dostane se vám i docela hlubokého ponoru do japonské mentality. Přesněji řečeno do samurajské, prostí zemědělci a tak dál Jošikawovi moc nestojí za zmínku. Je to jiný svět, pro nás často nepochopitelný, ale umí to vtáhnout, uvidíte.
A pokud se vám, tak jako skoro každému, líbil Clavellův Šógun, máte o důvod víc, proč se do téhle kroniky pustit. Její děj totiž Šógunovi předchází jen o pár let a je tam spousta a spousta souvislostí.
Konečně se mi podařilo přečíst i první díl téhle povedené trilogie. Jak je vidno, četl jsem to pozpátku, pěkně od třetího dílu po první. Ale vazby jsou jen volné, takže nějak nevadilo, že postavy postupně mládnou, mění se v děti a nenarozené plody a posléze se rozpadají na vajíčko a spermii, aby jejich místo zaujali jejich rodiče. A tak dál.
Je to opět moc hezké čtení, Isabel je skvělá vypravěčka a umí čtenáře chytit. Kdo máte rádi jihoamerickou literaturu nebo ji chcete zkusit, neměli byste trilogii Dcera štěstěny, Sépiový portrét a hlavně a především Dům duchů minout. Pro mně to patří k tomu nejlepšímu z téhle oblasti, spolu Márquezem, Vargasem a Latinskoamerickou trilogií Louise de Bernières
Jo, ale vezměte to raději pěkně od začátku :)
Čekal jsem že to bude dobré, a nezklamal jsem se. Vzestup Čingischána je hodně zajímavý téma a Igguldenovi se to povedlo i napínavě podat, takže nezbývá, než tomuhle povedenému historickému románu přišít pět hvězd. A vrhnout se na druhý díl, pochopitelně.
Stejně jako první díl, zajímavá záležitost. Válka růží už propuká naplno a Markéta s Anjou se s vévodou z Yorku přetahují o bezmocného krále Jindřicha. Stylově stejné jako jednička, tedy střídají se nestranně pohledy zástupců obou táborů. Můžete si tedy vybrat komu budete fandit, což je fajn, na druhou stranu to ale potom občas působí trochu neosobně, popisně, jako by chyběly emoce. Je tu hodně bitevních scén, což může někoho navnadit a někomu naopak vadit, ale je to koneckonců válka a rozhoduje se právě na bitevním poli.
Mě se to líbilo, čtyři hvězdy a jdu na další díl.
Dávám pět hvězd, nemůžu jinak, i když Válečník, objektivně vzato, není nejlepší kniha z téhle série a asi by jí slušelo něco mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Ale je to poslední díl, takže těch pět hvězd je takový bonus za celou tuhle ságu.
Díky Uhtrede, za ty desítky a desítky hodin, co jsme spolu strávili. U téhle ságy se člověk nenudil a klidně bych ještě pár dílů snesl. Ale nikdo nemůže řádit na bojišti věčně, co naděláme...
Stokerův Dracula je pro mě v rámci žánru naprosto na špici, vzpomínám si ještě dneska, jak mě dostal při prvním čtení. Byl jsem ještě kluk a četl jsem to večer před spaním - no řeknu vám, že jsem měl pár hodně divokých snů a potmě bych nešel ani těch pár kroků do koupelny :) A J.D. Barker mě zase nedávno chytil na svou trilogii o Samu Porterovi, parádní to jízda, doporučuji. Takže to vypadalo už ze startu víc než nadějně a opravdu to nebylo špatné. Jde o jakýsi prequel k Draculovi, kde se sice nedozvíte až tak moc nového o hraběti samotném, zato zjistíte mnoho nového a překvapivého o samotném Bramu Stokerovi. Stylově se oba autoři snaží držet se svého velkého vzoru, čili střídání vypravěčů i formy, deníkové záznamy, dopisy atd. A daří se jim to, to zas ano. Příběhová linka kombinuje známá fakta ze Stokerova života s fantazií a oboje to zajímavě propojuje s dějem původního Draculy, to taky hodnotím vysoko. Nicméně ta prapůvodní hrůza z toho už na mně nevyzařovala, jsem už přece jen nějaký ten rok starší a holt Dracula je jen jeden. Hodnotil bych někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami, a jelikož zrovna doma nemáme česnek, dám tam raději čtyři.
Vracím se k těmhle sbírkám po letech a je to jedním slovem požitek. Takové perly jako MacLeodův "Verglas", Miévillův "Familiár", "Zmrzlinová říše" Jeffrey Forda nebo třeba "Proměna Martina Lakea" od Jeffa VanderMeera hned tak na jednom místě nenajdete.
Ano, ani v téhle knize není všechno zlato, co se třpytí, je to přece jen sbírka povídek od různých autorů se všemi plusy a mínusy, které z toho plynou. Tady se toho ale třpytí fakt hodně a většina z toho je ryzí.
Baskické ETA byla za mých o něco mladších časů plná televize i rádio, takže to byl první impuls proč knížku otevřít. Mám někdy pocit, že už se zapomíná na to, že terorismus nevynalezli fousatí imámové v novém tisíciletí a že si právě ETA nebo irská IRA s nimi rozhodně nezadala. A tak jsem čekal baskické nacionalisty, politiku a atentáty.
Ne, že by tu nic z toho nebylo, ale není to v téhle knize kupodivu to hlavní. Jde tu hlavně o ty obyčejné Basky, kteří chodí do práce a přátelí se sousedy, dokud jim ETA do života náhle a drasticky nezasáhne. Třeba tím, že jim vezme syna a udělá z něj fanatického bojovníka za nezávislé Baskicko. Nebo prohlásí jejich přítele a souseda za vyvrhela a zrádce, takže se ho ani neodváží pozdravit. A to nemluvím o obětech atentátů a jejich rodinách. A o těch, kterým se stalo tohle všechno dohromady. Tahle kniha je především o tom, jak se s tím vším dokážou či nedokážou vyrovnat. A jestli vedle sebe dokážou viníci, oběti a jejich rodiny vůbec dál žít.
Je to zajímavé a pěkně napsané, a hlavně, uvěříte, že se tohle všechno opravdu mohlo stát.