flawi.f komentáře u knih

Nejkrutější kniha, kterou jsem v životě četla.....na víc se nezmůžu.

13 26.04.2023

Právě mám dočteno a trošku to vstřebávám......V první řadě bych nikdy nevěřila, že knize zrovna od Mornštajnové dám "jen" 3 hvězdy, ale nemůžu jinak. Pořád se tady bavíme o nadprůměrně kvalitní knize - je to dáno nebývalým spisovatelským talentem, který autorka má - ale po celou dobu jsem nemohla zbavit vtíravého pocitu, že tohle není "ta Alena, kterou tak miluji". Kniha je asi její nejdepresivnější, zpracovává totiž jedno z nejhorších možných témat, ale mě to k ní nesedí :-( Chvilkama jsem měla pocit, že to bylo psáno honem rychle na koleni, spousta věcí nebyla dovysvětlena, konec - ačkoliv tedy šokující - přišel tak, že ani člověk nevěděl. Nehledě na to, že kdyby byla kniha psána menším písmem a nebyl tak velké odrazy, vydá kniha tak na 120 stránek. I přes ono téma, kolem kterého se kniha točí, mě kniha nechala víceméně chladnou :-( ....už jsem jako slabší vnímala Listopád, ale po dočtení Lesu v domě považuji tuto za nejslabší. Rve mi to srdce to psát, protože Hana byla jedinou knihou, která mě rozbrečela a rozsekala takovým způsobem, že jsem dva dny nemyslela na nic jiného. Možná je ale chyba na mém přijímači, že až moc porovnám Alenu Mornštajnovou s Alenou Mornštajnovou.

13 25.04.2023

Žánr "true crime" patří mezi moje nejoblíbenější už opravdu dlouhé roky. Ačkoliv to bude znít namyšleně, tak přesto si troufnu říct, že jsem tento žánr "baštila" ještě dávno předtím, než to začalo být tolik populární. Začalo to knihami, které napsal Christopher Berry Dee (mimochodem doporučuji!!!) , jež vyšly snad někdy v roce 2004 nebo 2005. Následovalo to časopisem Krimi Revue, který začal vycházet v roce 2011. Dále jsem hltala nespočet dokumentů, která jsem našla na YouTube. Jakákoliv kniha mající v názvu "sériový vrah" musela být moje :-) A pamatuji, že mojí hlavní motivací, proč si předplatit Netflix byly právě jejich krimi dokumenty. Logicky tedy mám o nejznámějších a nejproslulejších vrazích něco načteno. Přesto mne to nikdy neodradilo číst o nich dál a dál, i když jejich příběhy vesměs znám. Není tudíž překvapením, že jsem se na tuto knihu třepala nedočkavostí. Konkrétně Ted Bundy je dle mého názoru tím nejznámějším sériovým vrahem a zřejmě tím nejvíce propíraným, stále se v různých knihách, dokumentech, podcastech objevující, že i lidé nezajímající se o tento žánr zhruba ví, kdo Ted Bundy je....Proč jsem se na knihu tam moc těšila byl právě ten fakt, že je napsána někým, kdo patřil do blízkého okolí Teda Bundyho. Tudíž jsem logicky očekávala, že se dozvím něco víc, než co už bylo "milionkrát" řečeno. A popravdě právě tento fakt mi na knize paradoxně vadil nejvíce. Právě pasáže, kdy Ann Rule demonstruje svůj blízký vztah s Tedem jsem postupným čtením "kousala" čím dál víc a chvílemi mi to lezlo až na nervy. Jak Rule popisovala Tedovu touhu neustále ji mít na blízku, volat ji, svěřovat se, říkat ji o pomoc, ......dále její zmiňování se o tom, jak blízko měla k policii, která jí žádala o rady, chtěla ji mít též na blízku, vše s ní řešit - ačkoliv šlo o policii napříč státy....strašně blízko měla k Tedově přítelkyni, která vždycky všechno musely řešit právě s ní......Já nevím. Možná je to pravda a skutečně to tak bylo, ale na mne tyto pasáže nepůsobily věrohodně. Přesněji řečeno, přišlo mi to přikreslené, a mnohdy jsem měla pocit, že Ann Rule snad byla alfa a omega celého případu. Přitom jsem o ní v souvislosti s Tedem slyšela poprvé......Sama tam kolikrát zmínila, že s Tedem nebyla roky ve spojení, ale byla samozřejmě první, které volal, když se něco stalo. Těžko říct - toto je jen můj pocit z pasáží, které Ann psala za sebe a týkaly se jejího vztahu s Tedem. Mnohem radši jsem měla kapitoly, které už opravdu byly "true crime" - jak Ted utekl z vězení, jak se choval na útěku, jak se choval ve vězení, u soudu apod. Určitě jsem se dozvěděla věci, které jsem o Bundym nevěděla a s takovým přáním jsem knihu začala číst. A co na závěr o knize říct. Chvilkama mi přišla krapet roztěkaná, zmatená, ale v jistém momentu si to pak sedlo a bylo to dobrý :-) Ale to tvrdím z pozice člověka, který Bundyho příběh zná, takže jsem se v lecčems zorientovala právě díky tomu, že mám o Bundym "načteno". Pokud by někdo, kdo ho moc nezná a chtěl se o něm něco dozvědět, tuhle knihu bych mu nedoporučila. To raději výborný dokument na Netflixu "Rozhovory s vrahem: Výpověď Teda Bundyho" .....Mám z knihy rozporuplné pocity, ale spíše převládají ty kladné. A na úplný závěr - kniha na přebalu avizuje "kompletní portrét nejbrutálnějšího sériového vraha Ameriky". To je hodně odvážné tvrzení, protože kromě rekonstrukce jeho činů o jeho myšlenkách, pochodech, emocích, povaze nevíme vůbec nic.......

7 31.10.2022

Když jsem se o této knize dozvěděla, přiznám se, že jsem byla spíše skeptická a váhala jsem, zda se do ní pustit. Je to zejména z toho důvodu, že hltám veškeré filmy/seriály/časopisy/podcasty/knihy o zločinech, tudíž o notoricky známých kauzách mám dost načteno. Nejinak je tomu u Pabla Escobara. Říkala jsem si, "má mě vůbec ta kniha čím překvapit? Přinese mi něco nového, co ještě nevím?" Ale jak se říká - nesuď dne před večerem :-) - knihu jsem si půjčila a pustila se do ní. A musím říct, že mne chytla hned od prvních stránek. Narozdíl od jiných, kteří zde knihu recenzovali, mi nevadil úvod týkající se životů Stevea a Javiera - naopak. O Escobarovi víme všechno, ale co víme o lidech, kteří se zasloužili o jeho dopadení? Byla jsem ráda, že jsem si mohla přečíst o jejich soukromí, o jejich touhách, ambicích, obavách, myšlenkách, nasazení. Nedokážu být v tomto ohledu příliš objektivní, jelikož jsem chtěla tyto věci vědět, ale myslím si, že vzhledem k tomu, jak je kniha velice čtivě napsaná, tak se dá ten začátek přestát, aniž by kniha nudila. Když už začne "jít do tuhého" a středobodem vyprávění se stane samotný hon na Escobara, nejde vytknout už absolutně nic. Naopak to dodává všeobecně známým faktům přidanou hodnotu, a to takovou, že se prostřednictvím knihy dostaneme do "hlavy" samotných agentů. Díky tomu vše, co je o Escobarovi a honu na něm známo, dostane úplně jiný rozměr. Emocionální dopad knihy je nepopiratelný - vykreslení poměrů v Kolumbii, vraždy, spiknutí, všeobjímající strach - to s člověkem zamává....K samotné knize - je neskutečně čtivá, napínavá. Z mého pohledu jsou v ní obsaženy jen skutečně důležité informace - žádná zbytečná vata, která tam je jenom proto, aby tam byla :-D I přes množství postav jsem se v tom neztrácela - nedůležité osoby byly zmíněny jednou, důležité postavy několikrát, takže si je člověk dokázal zapamatovat. Co nejvíc cením a to byl i ten hlavní důvod, proč jsem knihu zkusila. Chtěla jsem vědět pohled z té "druhé strany", tady z pohledu agentů, kteří svět zbavili lotra, který rozséval jenom zlo.....nevěřila jsem, že mě ještě něco ohledně Escobara uchvátí, ale stalo se!! Za mne knihu doporučuji všemi deseti.

2 23.02.2022

Nevinný klient je pro mne přesně tím typem knihy, která se dobře čte, ale vím, že druhý/třetí den si na ní ani nevzpomenu. Za mne veskrze průměrná právnická detektivka - i když tím označením "detektivka" to přeháním. Nějakého hlubšího pátrání ohledně ústředního zločinu se nedočkáte. Veškeré zvraty nebo důležité okamžiky se "prostě nějak staly" a ani nevíte jak. Povrchní a průměrná kniha napsána čtivým způsobem - nic víc, nic míň.

3 03.12.2019

Bezkonkurenčně nejlepší Pohlreichova kuchařka - alespoň pro mne. Pár jeho knížek už v knihovně mám - a co si budeme povídat - spousta receptů je "nedostupná". Ani né tak kvůli náročnosti přípravy, ale je náročná na suroviny. Viz "Lehká kuchyně" na první pohled až primitivní recept, ale pak vidíte ten "milion" ingrediencí :-( Jakoby obyčejný salát, ale kvůli surovinám by vás vyšel na nekřesťanské peníze. Ovšem ale "Taková normální kuchařka"! Mám jí prolistovanou skrz na skrz a skutečně absolutně každý recept je "proveditelný" - jednoduché, snadné, pár surovin - naprosto běžně sehnatelných! Ano, najde se tam pár náročnějších receptů, ale v naprosté většině jde o jídla složená z pár ingrediencí. A že se jen při pohledu na ně sbíhají sliny , to ani nemusím zdůrazňovat :-) ..Zatím jsem vyzkoušela domácí rybí prsty s bramborovou kaší a co Vám budu povídat - nebe v hubě :-) Těším se, až vyzkouším všechny ostatní recepty :-)

4 24.10.2019

Moje první seznámení s autorem a jsem spokojená :-) ...Když jsem Zkurvenej příběh četla, tak se přiznám, že jsem byla několikrát strašně "chytrá" ohledně toho, kdo je vrahem, jak bude příběh pokračovat, jaké bude vyústění. Několikrát, když jsem byla naprosto přesvědčená o tom, že jsem celý příběh rozlouskla (haha!), tak jsem chvílemi ani neměla pocit, že bych četla nějakou extra výjimečnou knihu. Zkrátka lehce nadprůměrný thriller....hm aha :-) Víc jsem se mýlit nemohla. Minier rozjel už od prvních stránek neskutečnou mystifikační hru, v jejímž závěru došlo k takovému rozuzlení, že mi fakt spadla brada. Ovšem, paradoxně, co se mi nejvíce dostalo pod kůži a z čeho mě nefalšovaně mrazilo, tak byla až ta úplně poslední kapitola, která ukazovala osudy některých aktéru po tom všem.....co k tomu říct...holt - něco za něco, Henry.

7 22.03.2017

Tohle jednou bude POVINNÁ četba mých dětí :-)
Děti z Bullerbynu je snad tou nejkrásnější dětskou knihou, kterou občas nepohrdnu ani teď, v dospělosti.

Knihu jsem si chtěla přečíst čistě ze zvědavosti, takže když jsem jí zahlédla v knihovně, sáhla jsem po ní. Kupovat jsem jí nechtěla, natolik jsem si zachovala zdravý rozum a nevyhazovala za ní peníze....a dobře jsem udělala! Slušně řečeno - větší paskvil těžko pohledat. Autorka vyloženě splácala dohromady všechna klišé, které snad existují. Takže tu máme - 1) tuctovou, ničím výjimečnou, šedou myšku, která naprosto uchvátí božského, přenádherného multimegamilionáře 2) na první rande letí jeho soukromým letadlem 3) máme tu romantickou chvilku, kdy se ona v jeho košili plouží jeho bytem a narazí na něj u klavíru, na který tak geniálně hraje 4) nechybí drahé dárky 5) další z řady romantických chvilek nastává v momentě, kdy se ona v krásných šatech zjeví ve dveřích baru, on který už na ní čeká se otočí a naprosto ztratí řeč 6) aby nechybělo trochu toho dramatu, máme tu jeho hrozné dětství 7) pochopitelně se celý "dějem" line klasický vzorec - chce ho/nechce ho/chce ho/nechce ho 8) a v neposlední řadě je důležité zmínit, že pokaždé, když dojde na sex ona dosáhne orgasmu a vlastně zažívá nejlepší sex svého života. Kromě klišé nechybí řada neskutečných blbostí, kdy mi zůstával rozum stát. Pár příkladů. Anastasii je kolem 20 let a neholí se. V dnešní době, kdy je depilace těla naprosto normální a patří k základním hygienickým návykům, Anastasii musí říct její kamarádka, aby si oholila aspoň podpaždí (!) . Ana je nezkušená panna, ale pokaždé dokáže dosáhnout orgasmu, několikrát za sebou, při prvním orálním sexu dokáže "pojmout celou jeho úctyhodnou délku", což ještě více zabila Christianova reakce "Ano, copak ty nemáš dávicí reflex?" :-D ale tak aspoň to pobavilo. A takové zidealizování sado-maso praktik je pak kapitola sama o sobě. 50 odstínů šedi je zkrátka naprostý blábol, stupidní, špatně napsaný a opravdu si nedokážu představit, možná ani nechci, co se děje v dalších pokračováních.
P.S. - Knihu jsem nakonec nedočetla, v momentě, kdy Christian vytahuje Aně krvavý tampon, aby mohli mít sex, jsem se znechuceným výrazem musela knížku zaklapnout a nehodlám se k ní nijak vracet! Už nikdy!!!!

14 16.02.2015

Jak už jsem psala v komentáři k samotnému panu Motlovi, tak je to člověk, kterého nesmírně obdivuji. Po přečtení této knihy je můj obdiv k němu ještě několikanásobně vyšší. Věděla jsem o p. Motlovi, že s nesmírnou precizností a urputností pátrá v archivech o událostech kolem 2.světové války. Co jsem ovšem netušila bylo to, jaké velké množství míst na světě navštívil, čeho byl svědkem a jaká dobrodružství zažil. Všechno toto v této knize poutavou formou vypráví. Mimoto se zabývá i záhadou kolem jihlavského podzemí. Přiznám se, že jsem - stejně jako Stanislav Motl - ohledně různých záhad, paranormálních jevů spíše skeptik a moc na to nevěřím, proto jsem ocenila, že v knize předkládá, jak je u něj zvykem - ověřená fakta. A jak už jsem zmínila, je jeho reportář o pátrání v Jihlavě prokládáno jeho vlastními zážitky z cest. Pokud vezmu v potaz všechny knihy pana Motla, tak nejvíce jsem fanouškem těch, které se zaobírají 2.světovou válkou, protože zkrátka nejsem fanoušek záhad, ale tuto knihu jsem přečetla jedním dechem.

4 04.03.2013

Tato kniha je v některých pasážích na čtení skutečně psychicky náročná, jelikož popisuje naprosto otřesná a nepředstavitelná zvěrstva. Autor přistupuje k tématu nezaujatě, předkládá v podstatě pouze fakta. V některých momentech se ale snaží přijít na to, proč byli esesáci tak brutální - a právě tyto momenty mi na knize trošku vadily. To z toho důvodu, že jsem občas nabyla dojmu, jakoby se autor snažil jejich konání jaksi omlouvat. Pokud jde o knihy z žánru literatury faktu, zaobírající se konkrétně tématem války, tak jsem měla tu čest číst všechny knihy Stanislava Motla, které považuji za naprostý vrchol v daném žánru. A bohužel mi nejde se ubránit srovnání. Esesáci z Treblinky, jestli se to dá vůbec říct, vzhledem k tématu - je zajímavá, ale kvalitativně rozhodně na Motlovy knihy nestačí.

2 03.03.2013