Francesca komentáře u knih

Tahle knížka se s námi bohužel minula. Výtvarná stránka skvělá (byť můj vkus je trochu jinde), ale textově o poznání slabší... Dle mého názoru není pro čtyřleté dítě úplně vhodná, posunula bych věkové doporučení alespoň na 6 let, možná i výše.

13.12.2022

Knihu jsem nečetla, jen prolistovala - a stačilo mi to. Na mě příliš racionální, chladný přístup. Rozhodně to není publikace pro rodiče vyznávající a praktikující kontaktní rodičovství - pro ty bych doporučila Searsea "Kontaktní rodičovství". Ostatním rodičům bych spíše než tuto knihu doporučila Jiřinu Prekopovou "Když dítě nechce spát".

Tichá krása, jemnost a křehkost, až se člověk bojí nadechnout...

Trochu toho patosu panu Halasovi odpusťme. K válečným sbírkám prodchnutým strachem o osud rodné země už tak nějak patří.

4 14.02.2017

Anekdoty spíše k pousmání než k zasmání, a to jsem ještě nad některými dumala, proč je autor do výběru zařadil.

23.08.2015

Soudě dle anotací, názvu a obsahu knihy se obávám, že autor buď nepochopil, jaký je rozdíl mezi "zakázanou" a "nekanonickou" knihou, nebo se záměrně snažil o senzaci. Jestli chcete seriózní literaturu k tématu, půjčte si sérii Novozákonní apokryfy I-III (uspořádal Jan A. Dus, vydalo nakladatelství Vyšehrad).

Patrně nejlepší nebo jedna z nejlepších Bartuškových básnických sbírek. Jakkoli mě všudypřítomné oxymórony zpočátku štvaly (snad i tím, že jsem do nich nedokázala proniknout), nakonec - jednou - se to přeci jen zlomilo a já se k nim pročetla. Bartuškova poezie není prvoplánová, není vždy přístupná a vyžaduje od čtenáře čas, soustředění a trpělivost. Takže i když vás třeba na první pokus sbírka neosloví, nedostane vás do kolen a budete jí chtít odložit, nedělejte to prosím - a dejte jí ještě šanci. Zaslouží si to.

5 20.09.2014

"Umění a poezie mají v existenci lidstva podstatnou a nepostradatelnou úlohu. Člověk může žít autentickým lidským životem jen tak, že má do určité míry účast na nad-lidském životě ducha neboli toho, co je v něm věčné. Potřebuje zoufale básníky a poezii tím více, že se nacházejí mimo nevděčnou lopotu a mimo nevděčné zákony zachovávání a vedení rozumového živočicha a že vydávají svědectví svobodě ducha. Poezie je nutná právě v té míře, jak je neužitečná a svobodná, protože lidem přináší vidění skutečnosti mimo skutečnost, zkušenost skrytých významů věcí, temné společenství se světem krásy, bez nichž lidé nemohou ani žít, ani vést mravní život."

5 20.09.2014

"Bezpochyby má své právo a svůj hluboký smysl především jistota života. A lze pokládat za samozřejmé, že o ni člověk usiluje a proti nejistotě života se hledí chránit. Avšak život sám, přiblížíme-li se víc k jeho podstatě, je patrně v tajném svazku spíš s nejistotou než s jistotou, a to ne snad proto, jak se člověk pod dojmem denního života tak rád domnívá, že by mu z nějakého vrozeného nepřátelství jeho štěstí nedopřával, nýbrž možná právě proto, že vlastně teprve nejistota vede k onomu zvláštnímu způsobu zajištěnosti, která člověka vyzdvihuje jakožto člověka nad sebe sama a tím ho teprve pozvedá úplně k sobě."

Krom toho, že se paměti Zdeňka Sklenáře velice dobře čtou, jsou také vzácným svědectvím o mnoha umělcích a o místech, která v podobě, v jaké je Sklenář navštívil, existují dnes už jen na fotografiích. Doporučená četba pro všechny, které zajímá umění a kulturní svět v Československu 1. pol. 20. století. Vzpomínky, historky, příhody a anekdoty se prolínají s poznáním a moudrostí zestárlého malíře, který mnoho viděl a mnohé zažil.

"Nemůžeme si sami řídit náš života běh tak, jak bychom si ho představovali podle předem pečlivě promyšleného scénáře, byl by nudný a zbavený kouzla každodenně se vyskytujících nevypočitatelných situací, které bychom nedokázali vymyslet, ale v nich právě spočívá krása a poezie života, v němž nakonec všechno nebo alespoň mnohé dopadlo úplně jinak, než jsme chtěli."

4 20.09.2014

Ach, lorde Byrone! Stará láska nerezaví...

Zatímco všechny ostatní patnáctky si doma v pokojíčku vylepovaly plakáty popových hvězdiček, herců nebo sportovců, já chtěla mít nad postelí Byronův portrét. Divné? Asi jo. K Byronovi jsem se dostala přes učebnici dějepisu, kde byla reprodukce jakési kolorované kresby - sice se Byronovi ten portrét moc nepodobal, ale zaujal mě natolik, abych se pídila po tom, kdo byl dotyčný zač. Dopídila jsem se až k "Poutníkovi z Albionu". Byly to první Byronovy verše, které jsem ve skvělém překladu Hany Žantovské četla. Výbor je velice zdařilý, vyvážený, při čtení jsem se do knížky přímo zamilovala. Skoro celou jsem si ji tenkrát opsala. O několik let později, když jsem "Poutníka" zahlédla v antikvariátu, neváhala jsem ani chvíli.

4 20.09.2014

"Já jsem byl dítě a ona též
v tom přímořském království,
a naše láska byla větší, než
láska a já a Annabel-Lee -
taková láska, že andělé
záviděli nám ji."

3 20.09.2014

Ukázku ze Saturnina jsme měli na základní škole (8. třída) v čítance a předčítali jsme ji nahlas. Byla to přesně ta pasáž o loupeži v domě, kdy zloděj přišel k úrazu a nedovedl přesně vysvětlit, jak se mu to stalo. Když přišla řada na mě, odrovnala jsem po pár přečtených větách nejen sebe, takže jsem málem umírala smíchy, ale i učitelku češtiny, která se začala smát se mnou.

Nepamatuji se, že bych se kdy nad knížkou bavila tolik, jako když jsem četla Saturnina. Bylo mě prý doma slyšet i přes dvoje zavřené dveře...

10 20.09.2014

Velice příjemně mě překvapily povídky (nebo přesněji výňatky z próz) Karla Klostermanna. Netušila jsem, že jeho texty budou tak čtivé a napínavé! Bohužel o ostatních vybraných textech už to samé říci nemohu - určitým zklamáním byla Eliška Krásnohorská (příliš vlastenectví škodí) a Vladislav Vančura (povídka o posledním šumavském medvědovi mě jaksi minula).

2 19.09.2014

Tajemného Etruska jsem četla už před lety, ale zůstal ve mně dojem, že to byla fantastická knížka. Na rozdíl od Egypťana Sinuheta, kterého jsem protrpěla, protože mi vypravěčský styl byl cizí stejně jako hlavní hrdina a kterého jsem nakonec dočetla jen proto, že mi bylo líto knihu nechat nedočtenou, když už jsem se prokousala takovým množstvím stran, mě Tajemný Etrusk strhl a hlavní hrdina Turms mi byl velmi sympatický. Možná k tomu všemu přispěly i moje sympatie vůči etruské kultuře a slabost pro antickou mytologii. Obrazy kamínků, které Turms posbíral v různých momentech svého života a schovával si je na památku, okřídlené bohyně, Mínotaurova labyrintu nebo sikanských lesů už ve mně zůstaly, byť si nevybavuji ani celý děj, ani bližší detaily ani závěr knihy. Doporučila bych ale Tajemného Etruska všem, které Egypťan Sinuhet z nějakého důvodu zklamal, ale chtěli by dát Waltarimu ještě jednu šanci.

5 12.09.2014

Poměrně čtivé medailonky Marie Terezie a jejích šestnácti dětí. Místy jsem měla pocit, že text sklouzává k jakémusi "historickému bulváru", nicméně autorka citovala písemné prameny včetně korespondence, deníků a zpráv vychovatelů, vychovatelek i poradců; pevně proto doufám, že smyšlenky se v knize neobjevily a všechno, co se mi zdálo "přes míru", byl jen důsledek jisté beletričnosti a autorčina vypravěčského stylu.

1 12.09.2014

Jedna z mála knih o Maří Magdaleně, které byly přeloženy do češtiny a které nejsou zatíženy esoterickými výklady a konspiračními teoriemi. Možná jediná. Název je sice trochu provokující, což si vykládám jako záměr - jednak upoutá, jednak naznačuje snahu vyvážit početnou skupinu výše zmíněných knih a poskytnout čtenáři trochu jiný pohled na Kristovu učednici.

Kniha je čtivá, čtenář se ve stručných kapitolách a podkapitolách dozví, jak se o Marii Magdalské píše v evangeliích, v apokryfních i gnostických textech, ve spisech církevních otců i středověkých legendách; krátká kapitola je věnovaná mystické literatuře, konkrétně užšímu výběru čtyř osob, které o Maří Magdaleně psali (sv. Kateřina de Ricci, sv. Terezie z Avily, Pierre de Bérulle, Louis Chardon). Autor pojednává i o základní problematice prolnutí/splynutí několika biblických žen - Marie Magdalské, z níž Kristus vyhnal sedm démonů, Marie z Betánie, sestry Lazara a Marty, a bezejmenné hříšnice, která Kristu v domě Šimona farizeje skrápěla chodidla svými slzami, utírala je prameny svých vlasů a pomazala drahou mastí (a v souvislosti s ní také o omilostněné cizoložnici) - v jednu osobu, sv. Maří Magdalenu. Stranou nezůstává ani kult světice, žebravé řády i současné pojetí sv. Maří Magdaleny.

Vzhledem k tomu, že knížka má cca 143 stran, nejde o vyčerpávající přehled, spíše jen o uvedení do problematiky (vážnějším zájemcům bych doporučila knihy od Susan Haskins "Mary Magdalen: Myth and Metaphor", Isabelle Renaud-Chamské "Marie Madeleine en tous ses etats", Ingrid Maisch "The Image of a Woman through the Centuries" /v originále "Zwischen Verachtung und Verehrung : das Bild einer Frau im Spiegel der Jahrhunderte"/ a Katherine L. Jansen "The Making of the Magdalen: Preaching and Popular Devotion in the Later Middle Ages"). Byť je z textu cítit určitý specificky katolický pohled na věc (což nemíním nijak hanlivě) a byť mi jisté závěry nebyly zcela po chuti ("Proč bychom měli definitivně odmítnout možnost vidět v Marii Magdalské bývalou prostitutku, jež se stala apoštolkou [...]?"), svůj účel kniha plní: poskytuje základní informace o Maří Magdaleně vycházející z písemných pramenů a vyvažuje alespoň zčásti určitý nepoměr v oblasti literatury věnované této světici, který na českém knižním trhu panuje.

3 12.09.2014

Nejdříve jsem se do knihy nemohla začít, ale pak jsem osobitému stylu Ludmilina vyprávění přišla na chuť a od knížky jsem se jen těžko odtrhávala. Doporučuji všem, kteří sní o tom, že se odstěhují do nějaké samoty na Šumavě nebo v Pošumaví.

4 12.09.2014

Necenzurované vydání deníků Josefa Kocourka - nebo alespoň těch z nich, které se dodnes dochovaly. Znalci se neubrání srovnávání se starší "Extází"; někteří z nich už se nechali slyšet, že je nové vydání deníků trochu zklamalo. Mě nezklamaly (snad proto, že jsem "Extázi" ještě nečetla?), ale ani neuchvátily (rozhodně ne tak, jako dokázala "Extáze" v sedmdesátých letech strhnout některé mé známé). Místy jsem sice zápisy přímo hltala a nemohla se od nich odtrhnout, jindy mě zase Kocourek pěkně štval... Text je poněkud nevyvážený, silné pasáže a obrazy se střídají s banalitami... - jenže Josef Kocourek si deníky nepsal proto, aby je jednou vydal (kdyby to měl v plánu, asi by je nenapsal "takhle").

Když s odstupem času přemýšlím, co ve mně z četby zůstalo: dojmy z pozdějších deníkových zápisů (cca od r. 1930/1931), které šly až na dřeň, a některé věty a obrazy, které se mi (někdy i proti mé vůli) vryly do paměti a jen tak z ní nezmizí.

"Ženo, kolik máš ňader?"

05.09.2014

Čím déle jsem knihu četla, tím více ve mně narůstal pocit, jako bych opata Opaska znala - a zároveň mi bylo líto, že osobně ho už nikdy nepoznám.

2 05.09.2014

"Tvé ruce, oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky. (...)"

Máchovské variace Josefa Hory - už navždycky...

2 17.08.2014