G-Rea komentáře u knih

1) potěšilo mne množství recenzí, věnovaných E. Hemingwayovi, jednomu z největších spisovatelů 20.století a jednomu z jeho nejznámějších románů.
2) podobně jako v případě Milana Kundery dochází k tomu, že jak recenze kladné, tak i záporné, potvrzují jeho mistrovství.
( Těch kladných je samozřejmě a naštěstí víc.)
Na úvod nemohu než opakovat právě Kunderův citát, který jsem použila už v případě novely "Stařec a moře": "Bohatost slovníku není sama o sobě hodnotou: u Hemingwaye právě omezenost slovníku vytváří krásu jeho slohu." To je důvod, proč je Hemingway kritizovaný čtenáři, kteří si potrpí na "bestsellerovou" květnatost slohu a stálé akce. A je to také důvod obliby u těch, kdo jsou schopni vnímat (emotivně, požitkářsky, či jinak), hudbu a rytmus slov i vět, vnitřní monolog postav, jejich psychologii. Tedy něco, co literaturu dělá uměním, na rozdíl od pouhého (byť obratně formulovaného) popisu.

Pro ilustraci uvádím části recenzí, které mne zaujaly.
Například dojemné přiznání:"Kniha je dobrá, ale ne pro mne. A vzápětí: "Je fakt, že některé části se mi vryly do paměti." Na zvolání: "Opravdu, nedalo by se to zkrátit do dvou set stran a některé pasáže (hlavně zdlouhavé vnitřní monology) vynechat?" si dovoluji odpovědět: Opravdu nedalo.
A co mne uzemnilo: "Starce a moře na základní škole si dovolím přeskočit." Vskutku heroické, vzhledem k tomu, že se jedná o jedno z vrcholných autorových děl, skutečnou báseň v próze, kde není ani slovo navíc.
Kladné glosovat nebudu, ty mluví mnohem výstižněji samy za sebe
Jen se připojuji k vyznání: "Naprosto Geniální." a "Tahle kniha ve vás zůstane navždy." Děkuji za ně.

Ze zvědavosti jsem si přečetla tuhle knihu, nalezenou v knihobudce. Velké zklamání, ani ne tak dějem který je průměrný, jako spíš stylem a jazykem. Už dlouho jsem nečetla něco tak hloupě šroubovaného, s ambicemi bůhví na co. Snad na "drsný sentiment"? Trapně vpašované milostné pasáže jsou k nepřečkání a zbytečná komplikovanost dialogů zpomaluje děj natolik, že se v něm čtenář místy ztrácí. Kdyby tohle napsal zaátečník tak budiž, ale tak známé jméno? Nechápu.....

03.09.2024

Přetvářet významná literární díla na komiksy považuji za naprostý nesmysl, dokonce bych neváhala nazvat to drzostí....

M. R. James je kultivovaný představitel čistého literárního hororu - tedy něčeho, co dnes již téměř vymizelo. Možná je to vliv sadistických scén tzv. hororových filmů, přenášející se zpět na literaturu, nevím....
Jisté však je, že v současné době došlo k posunu tohoto žánru, kterým se v jeho původní podobě zabývali skuteční mistři spisovatelé. Ti uměli pracovat s náznakem, tajemnem, snovou atmosférou - uměli si pohrávat se čtenářem tak, jak to prostě výborný spisovatel umí. Nemuseli si vypomáhat - jako jejich slabší kolegové - berličkami morbidity, která v samotném důsledku spíš obrátí žaludek, než vyděsí.
Variace na dané téma mi nevadí, pokud má zajímavou rytmiku a snad i určitou gradaci, kterou je možné vnímat spíš pocitově.

Povídka 'Oh, Whistle, and I'll Come to You, My Lad', která je v češtině různě (ale dobře) překládaná, je skutečnou lahůdkou pro literárního gourmeta. Mystickou atmosféru, udržující čtenáře v napjatém očekávání, autor báječně okořenil realistickým a jemně ironizujícím vykreslením aktérů příběhu. Z nich obzvlášť vyniká klasický dickensovský plukovník, s bílým knírem a rudnoucí tváří.

V druhém plánu pak surreálná, zběsile prchající postava v dunách - v nejasném obrysu a přesto tak živá, že ji mám stále před očima.....

2 22.02.2024

Ve dne v bance aby uživil rodinu, potom psát do noci a často až do rána ... Je naprosto neuvěřitelné, že takto je možné vytvořit tak obsáhlé a zároveň dokonale smysluplné dílo. Neuvěřitelé a přesto skutečné. Dokázal to geniální český spisovatel Jaroslav Havlíček, který službě umění doslova obětoval život. Přesto není, víc než 80 let od svého úmrtí, ještě stále plně doceněný. To už tak je naše česká tradice...

2 19.01.2024

Dokonale vybroušený "fuxsurrealismus" této novely doslova bere dech. Nic pro netrpělivého čtenáře, nic pro toho, kdo miluje akci a jednoduchá, důkladná vysvětlení.
Jemným předivem magicky se opakujících slov nás autor (s mnoha odbočkami a podivnými šarádami), pomalu vede k neodvratnému konci a na této cestě nám nic neusnadní, ani neodpustí.

Souhlasím s názorem, že v zápletce je něco vzdáleně podobného Dürrenmattovým nedetektivním "detektivkám", ještě více mi však zde autor evokuje jiného spisovatele - Franze Kafku.
Evokuje mi ho hudbou jazyka, pomalým tokem vět, zobrazením kruté a zároveň přitažlivé cizoty světa (u Fukse zpočátku se skrývající za šalebnou idylou) i zvláštně neprostupnými stěnami mezi jednotlivými aktéry příběhu. Myslím, že se Fuks u Kafky inspiroval, což však v žádném případě neznamená ani náznak epigonství.

Jeho styl je vždy osobitý a zároveň netrpí žádným klišé - naopak - ve všech svých obdobích je stále životaschopný a maximálně originální.
Fuks patří k literární elitě. Jeden z mála, kdo potěší srdce milovníka literatury.....

6 10.11.2023

Je škoda, že je Nabokov čtenářské veřejnosti známý hlavně jako autor Lolity. Je to dané tématem díla, které je tak, díky němu, velmi zjednodušeně vnímané jako cosi blížícího se lehké pornografii.
Pro ty, kdo Nabokovovo dílo opravdu znají, je to samozřejmě nesmyslná představa, ale bohužel.....
Co se však týká jeho povídek, tam se již nikdo zmýlit nemůže - jsou to čisté literární skvosty.
Jako příklad uvádím Bouři, kterou považuji za jednu z nejlepších. Ta svěží a virtuózní samozřejmost, se kterou autor - spolu se čtenářem - vplouvá do okouzlujícího světa fantazie, ta lehkost, s níž nás dokáže přesvědčit o jeho naprosté realitě......
Povídka o bohu spadlém na zem, je skutečně božská!

2 15.04.2023

"Umělec má udělat vše, aby lidé uvěřili, že nikdy nežil." Vždy se znovu utvrzuji v pravdivosti těchto slov, které napsal Gustav Flaubert, a ke kterým se odkazuje také Milan Kundera, což rozhodně není náhoda.
Čtenáři zde hodnotí román spisovatelky Moniky Zgustové, daleko víc se však rozepisují o jeho tématu - životě Vladimira Nabokova - než o knize samotné. Je samozřejmě jasné, proč tomu tak je: Nabokov je vynikající spisovatel, velká postava světové literatury a zvědavost na jeho osobní život je tak celkem pochopitelná. Já se však připojuji k názoru Flaubertově a Kunderově - prostě z toho jednoduchého důvodu, že pohled na umělcovu tvorbu skrze jeho "lidský rozměr" je vždy (více, či méně) zkreslující. Z tohoto hlediska je strohá faktografie umělcova života přijatelná. Avšak životopisnou literaturu typu románu Revolver v kabelce, kde si autor přivlastní umělce jako člověka, šťourá se v jeho citlivých osobních záležitostech, kde často i volně fabuluje (aby to bylo ještě zajímavější), vidím jako parazitující na velkém uměleckém jméně a tím, v samotném důsledku, naprosto zbytečnou. Vždyť všechno důležité o sobě i o svém pohledu na svět, nám již sdělil Nabokov sám. A pokud si někdo myslí, že to snad umí lépe, není to poněkud arogantní?

1 31.03.2023

Teď se mi stala zvláštní věc: po vložení mého příspěvku jsem narazila na slova uživatele jadran, který se stejným citátem a jinými slovy, vyjadřuje tentýž dojem z tohoto literárně- filozofického skvostu
Je to ten nejlepší důkaz síly Čapkova umění. Děkuji

4 29.10.2022

Boží soud. Protagonista této povídky, mnohonásobný vrah Kugler, odchází z tohoto světa a ke svému údivu zjišťuje, že na nebesích ho budou soudit opět jen lidé:
"Proč vlastně vy... proč ty, Bože, nesoudíš sám?" tázal se Kugler zamyšleně.
"Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit."

Nikdy nemohu dost obdivovat geniální zkratky tohoto velkého spisovatele a humanisty, jehož jeden odstavec, často i jedna věta, vydají za celé svazky. Vždyť, co jiného je těchto několik mistrovsky prostých, dojemně neokázalých slov, než filozofický traktát o bídě i slávě lidského bytí?

6 29.10.2022

Nedivím se, že se vrcholná Melvillova díla v době svého vzniku nesetkala s pochopením. Jeho zdánlivě velmi prostý styl, který by se dal označit jako minimalismus, ji totiž předběhl asi tak o sto let. Je to možné pozorovat ve všech jeho dílech, v písaři Bartlebym však dospěl k mistrné zkratce, umožňujícího mu mimořádně hluboký ponor do psychologie postavy. Nic bych nedala za to, že ho moc dobře znal Hemingway.

Melvill si to nijak neulehčuje ani výběrem hlavního protagonisty, který věru nemá žádnou ze, srdci tak milých, vlastností romantického hrdiny - zato je však velmi dojemně lidský......

2 29.09.2021

Ruský humor v literatuře.
Gogol, Čechov, Zoščenko, Bulgakov - překvapivě i Dostojevskij, který byl "specialistou" na nejtemnější hlubiny lidské duše.......
Humoristický žánr je pro každý národ naprosto specifický - a ten ruský (případně ukrajinský), má už od dob Gogola nezaměnitelně surrealistický charakter, místy přecházející v grotesku. To je samozřejmě možné pozorovat i u neruských humoristů, ale nikde (domnívám se), v tak mohutné a "kolektivní" míře.
Dvanáct křesel Ilfa a Petrova k tomuto proudu nejen patří, ale určitě si nedělají, ani v nejpřísnějším srovnání, ostudu.
Dokonalá (a právě až do grotesky vygradovaná) charakteristika postav a prostředí, stále se zrychlující spád děje - naprosto šílená vasjucká simultánka s honbou na velmistra, pod vedením jednookého šachisty - krrrása!
Zrovna, když Gogolův čert ukradl z oblohy měsíc.......

8 12.02.2021

Také se divím sama sobě, že si ještě občas nějakého "nového soudce Ti" přečtu ( s tím rozdílem, že je pro jistotu nekupuju, ale půjčím si v knihovně).
Asi má člověk pocit, že potřebuje něco hodně odpočinkového, ale ve finále ho lajdácky vykalkulované výrobky pana Lenormanda spíše rozladí. Nakladatelé píší, že zná dobře reálie, já však nevím, co si s nimi mám počít a autor zřejmě taky ne........

1 10.10.2018

Karel Čapek je bezesporu jedním z nejvýznamějších světových spisovatelů, bez ohledu na jazykové znevýhodnění. Troufám si tvrdit, že kdyby Továrnu na Absolutno napsal H.G.Wels, patřila by k jeho nejlepším dílům, zrovna tak jako, přestože nevelká obsahem, patří k nejlepším dílům Čapkovým.
Možná by se dala zařadit do žánru sci-fi, není jím však nijak vymezená. Perfektní logika děje, virtuózní práce s jazykem a mistrovské vykreslení postav jsou prozářené mimořádnou lidskostí a pochopením pro člověka ve všech jeho podobách, což je u Čapka neodmyslitelné. Filozoficko-psychologická jasnozřivost a kritičnost k němu patří s nenásilnou samozřejmostí, stejně tak jako jemný a nesarkastický humor, který dotváří charakteristiku postav a dějů k naprosté dokonalosti.
Poskytuje mi stejný čtenářský požitek, jako Povídky z první a druhé kapsy, tedy minimálně o stupeň větší, než některá Čapkova "vážnější" díla.

Pokud bych chtěla parafrázovat výrok z jedné jeho eseje o CH. Dickensovi: když si chce člověk určitě pořádně počíst, tak je tu "starý dobrý Čapek"

8 01.04.2018

Jsem ráda, že vyšla v Atlantisu. Konečně si ji můžu, po letech, znovu přečíst!

1 18.01.2018

Michael Crichton patří mezi těch několik bestsellerových autorů, kteří jsou zároveň i dobrými spisovateli. Jeho příběhy nemají hluchá místa a působí maximálně věrohodně. Čtyři klíče se vymykají tématům, kterými se autor obvykle zabývá, to jim však nijak neubírá na zajímavosti, naopak se domnívám, že patří k jeho nejlepším dílům. Než jsem si je přečetla, tak jsem o viktoriánské Anglii věděla pouze to, co jsem vyčetla z děl jejích současníků a tak pro mě byl tento úplně jiný, věcný pohled na tehdejší život, zvyklosti a názory velkým překvapením. Člověk si najednou uvědomí, že by v této době, která vlastně není časově zase tak příliš vzdálená, zřejmě nebyl vůbec schopen fungovat.
Samotný příběh vlakové loupeže má skvělý spád a je dobře logicky vystavěný. Několik epizod mě zaujalo natolik, že si je stále živě pamatuju. Jen namátkou: nápad, jak využít tehdejší všeobecnou hrůzu z předčasného pohřbu, k úspěšné realizaci plánu loupeže. Tehdejší naprostá neznalost důsledků veliké rychlosti: Piercovi se málem stala osudnou a pro nás je zpočátku překvapivá, než si uvědomíme, že byla v té době vlastně logická.
Také film je vynikající, nezaostává za knihou, což není u filmů podle literární předlohy zase tak časté. Lepšího Pierce než je O´Connery, si nedovedu představit.

1 19.11.2017

Anton Pavlovič Čechov. Jeden z největších spisovatelů, mistr nad mistry. Četla jsem od něj , co se dalo sehnat. Je škoda, že zemřel tak mladý, mohl napsat ještě daleko víc krásných knih a potěšit tak srdce mnohého čtenáře.

2 19.11.2017

"NEZKUŠENOST Jeden z názvů, který jsem chtěl dát Nesnesitelné lehkosti bytí: "Planeta nezkušenosti". Nezkušenost jako základní vlastnost lidského bytí. Narodíme se jednou provždy, nemůžeme začít jiný život se zkušenostmi předchozího života. Vystoupíme z dětství, aniž víme, co je to mládí, vstoupíme do manželství, aniž víme, co je to manželství, a i když vcházíme do stáří, nevíme, kam jdeme: starý člověk je nevinné dítě svého stáří. V tom smyslu je země planetou nezkušenosti." Milan Kundera: Slova, pojmy, situace

5 15.10.2017

Nerada to říkám, ale tato kniha není literatura. Zpočátku mě trochu zmátly originální situace a nápady, autorovy vtipné komentáře a výroky. Té permanentní vtipnosti a originality však bylo najednou příliš, začaly být stereotypní a kalkul z nich vyčníval na sto honů. Nicméně, ve své kategorii poměrně svižné čtení: snad jako sbírka anekdot?, nebo jako seriál na pokračování?, čtení na dovolenou? Asi ode všeho trochu, nejvíc se však podobá televiznímu, nebo filmovému scénáři. Proto nepřekvapí, že film zaznamenal takový úspěch, vždyť předloha už pro něj byla perfektně připravená . Scénář nemusí mít nosný děj - postačí jednotlivé sekvence, přesně jako v této knize. Nemusí originálně pracovat s jazykem, ani s literární zkratkou. Nemusí "malovat" atmosféru, tu už dotváří film, tím se však právě ocitáme úplně někde jinde.
Takovýchto bestselerů vzniká víc: znamená to snad, že literatura postupně ztrácí statut svébytného žánru?
Jsem však optimista: v moderní literatuře jsou ještě pořád jména jako Vonnegut, Keysey, Nabokov, Kundera, Hrabal...........

5 11.10.2017

Jedna z nejlepších Dickensových knih. Hned od počátku čtenáře vtáhne do děje, její atmosféra je neodolatelná a postavy tak pravdivé a živé, až to bere dech. V tom byl podle mě předchůdcem Čechovovým: tou schopností ve zkratce dialogu dokonale vykreslit charaktery - samozřejmě i s nezbytnou, větší či menší, mírou karikatury a grotesky. Je příjemné vnímat tu bujarou radost z tvorby, čtenář má pocit, že může autora pozorovat přímo při práci, což skoro po dvou stoletích o něčem svědčí. Jeho humor je místy zvláštně poetický, jeho satira je laskavá a tak trochu dojemná, což je krásné a vzácné.
Charles Dickens:
„Víc toužíme po tom, aby nás lidé pokládali za duchaplné než za dobré.“

„Ví Bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce.“

4 21.09.2017