Gigy komentáře u knih

Myslím, že kniha svým "nevyhraněním" prostoru a času dostává v dnešní době plné xenofobie a netolerance nový rozměr. Nebýt podobných nešvarů společnosti, dost možná by se Brodeckův život vyvíjel úplně jinak.

Claudel píše na první pohled prostým jazykem, za kterým se ale skrývá mnoho nevyřčeného. Nic není řečeno přímo, a přesto se čtenář dozvídá úplně všechno. Přesto ale knihu nelze považovat za "oddechové čtení" před spaním.

Po přečtení Vám v hlavě uvízne mnoho otázek, budete často cítit s nebohým Brodeckem i jeho rodinou, možná Vám na mysli vytane i to, co mně: Opravdu je všechno jiné špatné? A kdo má vlastně moc nad tím určovat, co je normální a co se vymyká? Je to opravdu společnost?

6 29.04.2019

Ačkoliv si kniha vysloužila nálepku "Pro děti a mládež", rozhodně má co nabídnout i nám dospělým se zájmem o Rusko, světové dějiny nebo těm, kteří si chtějí četbu zkrátka užít.

Příběh nabízí čtenáři rozmanitou škálu zážitků od těch úsměvných až po zážitky nasycené množstvím sovětských a dobových reálií. Nehrozí tedy, že byste se při četbě Trosečníka nudili. Ba naopak.

Neustále Vás bude pohánět touha číst dál, budete chtít vědět, jak to s tím nezbedným Vaškem dopadlo a nakonec Vás bude nesmírně mrzet, že ho musíte tak brzy opustit.

Autorka se sice snažila vykompenzovat absenci dalších let Václavova života tenkým doslovem, nicméně příběh neobyčejného chlapce by si dle mého zasloužil pokračování. Chápu ale, že je na příběh těžké navazovat, jelikož vychází z autentických zápisků a deníků autorčina otce.

Myslím, že Trosečník je jednou z knih, které budu doporučovat, kudy budu chodit, a že mi v hlavě i v srdci bude doznívat ještě dlouho.

5 01.03.2019

Z knihy jsem byla doslova nadšená. Nakladatelství ruku v ruce s překladatelem odvedlo skvělou práci. Kniha je psaná svižným, místy až přespříliš obrazným jazykem. Obsahuje dvě základní linie, jednu z pohledu Grace, jednu z pohledu Dr. Jordana a to vše je ještě protkané vzpomínkami.

Celý styl románu navíc osvěžují pasáže psané formou dopisu a úryvky z dobových textů. Ačkoliv je kniha tedy poměrně vydatná, četla se skoro sama a nějakých 560 stran mě nijak nezaskočilo.

Zklamal mě pouze konec knihy. Trochu naivně jsem očekávala nějaký jednoznačný závěr, i když se dalo už předem tušit, že se čtenář ničeho takového nedočká.

Poměrně nepříjemně mě také překvapila změna v chování Dr. Jordana, který od začátku knihy působí spíše jako kladná postava, ale ke konci knihy u mě vyvstala otázka, zda onen psycholog není sám zralý na psychologa.

Myslím ale, že knihu mohu s klidným svědomím doporučit ostatním čtenářům a slibuji tak, že na Vás čeká příjemný zážitek.

7 12.01.2019

Knížku jsem si na základě hodnocení tady na Databázi pořídila do čtečky a vzala si ji s sebou ke kadeřnici. Přesně pro takové chvíle je naprosto ideální. Sedíte v rušném salónku, nemáte na čtení něčeho náročnějšího moc klid a chcete se zkrátka jen pobavit a zabavit. Jo a taky je vhodná pro všechny čerstvě single dámy. Navozuje pocit, že na tom člověk může být ještě mnohem a daleko hůř! :)

1 04.01.2019

Ke knize jsem přistupovala vcelku skepticky. Ostatně jako i ke všem knihám, které si na internetu vybudovaly až podezřele dobré jméno. Nicméně jsem byla příjemně překvapená. Kniha se četla skoro sama a postavy byly nádherně vykreslené. Byla jsem ale přesvědčená, že nemusím ztrácet čas zbývajícími (následujícími) díly. Směle jsem si plánovala, co budu číst dál, ale... ALE. Kniha mě natolik pohltila, že jsem musela sáhnout i po druhém dílu a ne, ani ten mi nestačil.
S nadsázkou tvrdím, že Ferrante je stylem něco jako naše Mornštajnová. Ale s tím rozdílem, že její knihy jsou daleko propracovanější. Patrně to bude tím, že se Mornštajnová snaží postihnout osudy celých rodin, kdežto Ferrante se ve svém vyprávění soustředí především na dvě hlavní hrdinky a osudy vedlejších postav jsou jenom jenom takovou chvilkovou odbočkou.

8 12.10.2018

Kdybych knihu nekupovala jako dárek a netrpěla úchylkou, že každý dárek musím nejdřív přečíst, asi bych se k ní nedostala. Četla jsem už několik titulů s podobnou tematikou a moc dobře tedy vím, že najít skutečně dobrý a kvalitně zpracovaný příběh je takřka nadlidský výkon. Spousta takovýchto knih totiž leží někde na půl cesty, snaží se o to, být kvalitní četbou, zároveň přínosnou reportáží a vzpomínkovou literaturou a nakonec vlastně nejsou ničím.
Přesně tohle se podle mě stalo Tatérovi. Netuším, jestli je na vině sama autorka, či nese-li podíl i překladatel, ale nemohla jsem se v průběhu četby zbavit pocitu, že by to šlo udělat mnohem lépe. Možná je to tím, že autorka knihu nejprve zpracovávala jako scénář. Těžko říct. Nicméně dialogy mezi postavami působily strojeně a vyumělkovaně. Rozhovory mezi hlavním hrdinou a Gitou naopak často působily až směšně.
Tři hvězdičky, které ode mě kniha dostává nejsou tedy za zpracování, ale za samotný příběh, který se, bohužel, podařilo autorce poněkud utlumit a zazdít.

2 28.09.2018

Zhruba uprostřed knihy jsem začínala mít pocit, že knihy Mornštajnové jsou v podstatě "na jedno brdo". A kupodivu mi to nevadí. Navzdory tomu, že je syžetová výstavba dosti podobná Haně i Slepé mapě, autorka dokáže přimět čtenáře k tomu, aby u knihy vydržel. Přesvědčivé charakterové vykreslení postav a rozmanitý příběh vám zkrátka nedovolí knihu odložit a Mornštajnovou zavrhnout...

1 11.08.2018

Vlastně ani netuším, jestli se mi líbila nebo nelíbila. Podobnou knihu jsem za svůj dlouhý knihomolský život ještě nečetla. Je naprosto jiná, zavede vás do totálně odlišného světa. Zarazí vás svými výrazovými prostředky, svým dějem, zmate vás, ale zároveň vás pořád bude jistým způsobem bavit.

4 29.07.2018

Už delší dobu jsem pošilhávala po knihách od Nakladatelství Paseka. Při té příležitosti bych chtěla všem čtenářům doporučit, aby se podívali na web nakladatelství a pokochali se nádhernými a nápaditými obálkami. Knihu jsem vybírala tedy na stránkách uvedeného nakladatelství. Chtěla jsem něco nového, něco neotřelého, něco, čemu se na českém knižním poli nevěnovalo příliš pozornosti, ale co by i přesto mohlo čtenáře bavit. A myslím, že přesně to jsem nakonec našla.
Autorovi bych vytkla snad jen až zbytečně rychlý spád děje na konci knihy. Pravděpodobně se snažil knihu „dotlačit do konce“ a mít ji co nejrychleji za sebou. Není to sice výjimka, stává se to u mnoha autorů, nicméně na čtenáře to nepůsobí dobrým dojmem.

4 12.07.2018

Macbeth byl můj návrat k Nesbømu. Kdysi jsem četla Sněhuláka a moc jsem nepochopila, co na tom autorovi všichni vidí. A nechápu to vlastně do teď. Macbeth na mém názoru takřka nic nezměnil. Začátek byl příšerně úmorný. Snad nikdy se mi nestalo, že bych knihu otevírala s takovou nechutí a nevolí. Jenže knihy nerada odkládám, tak jsem se nutila, až jsem se donutila a zhruba v polovině knihy jsem začala mít pocit, že mě ten Macbeth celkem i baví. Ale milý Nesbø, rozjezd do půlky knihy je prostě moc. A upřímně, nedivím se těm, kteří knihu odložili. Vlastně celkem ani o nic nepřišli.

Uvedená kniha obdržela od odborné poroty anticenu za překlad. Být Vámi, sáhnu po něčem jiném :)

Knihu se mi nechce vychvalovat, ale ani úplně zatratit. Na jednu stranu je poměrně neobyčejná a novátorská, na stranu druhou mi stylem a netuším čím ještě a proč vlastně připomínala Bábovky od Třeštíkové. Nejspíš bych ji zařadila do kategorie "průměrná oddechová četba". Nicméně nezbývá než pochválit autorku za příjemné a věrné vykreslení postavy Viktora a za to, že rozčísla české literární vody něčím, co v závěru není až tak marné.

1 03.05.2018

Od románu jsem čekala neskutečně mnoho. Nevím, jestli to bylo názvem nebo tím, co jsem si o něm přečetla na internetu. Po zdolání první stránky jsem byla doslova nadšená, nadšení ale na první stránce také zůstalo. Vlastně netuším, co se stalo. Možná mé představě o Eleanor odpovídala právě jen ta první strana sršící lehkou ironií, vtipem a lehkostí. Kupodivu mi to ale nezabránilo v tom, abych četla dál. A tak jsem se naučila přijmout Eleanor takovou jaká je, i když se poněkud rozcházela s očekáváním, které jsem od románu měla.

3 23.04.2018

Zpočátku jsem měla pocit, že kniha není ani z poloviny tak dobrá jako Hana, kterou jsem četla dříve. Chvilkami jsem knihu odkládala a s nechutí jsem se k ní vracela. Pravděpodobně to bylo zapříčiněno tím, že se na začátku vyskytuje hned několik postav a čtenář může mít problém zorientovat se v nich. Po chvíli se však děj ustálil a začal plynout tak, jak má.
Nakonec musím přiznat, že jsem byla románem nadšená. Hana mě sice uchvátila o chlup více, ale i Slepá mapa má něco do sebe. Klobouk dolů před autorkou, ne každý spisovatel zvládne tak bravurně vylíčit osudy celé početné rodiny. Nicméně se mi zdálo, že je děj ke konci mírně osekaný a závěrečné pasáže působí dojmem, že se autorka snaží mít zbytek rychle za sebou.

5 21.04.2018

Upřímně... Nečekala jsem, že mě dílo tak nadchne. Myslím, že v něm Gorkij dokonale vykreslil atmosféru té doby. Až z toho šel mráz po zádech.

1 24.03.2018

Pokud patříte mezi milovnice (milovníky) knih typu Dívka ve vlaku, Zmizelá, nejste nároční čtenáři a pokud vás zaujala autorčina prvotina Manželé odvedle, budete rozhodně nadšení. Nicméně pár výhrad ke knize mám. Netuším, jakým stylem je psaný originál, ale v českém překladu mi lehce dělalo problém začíst se. Jazyk na mě působil trochu uměle a nepoddajně. Po knize jsem ale sáhla jako po oddechové četbě, takže jsem se snažila nečekat od ní zázraky. A pokud spoléháte na to, že si budete nad totožností pachatele zoufale lámat hlavu, musím vás zklamat. Pachatel je jasný takřka hned. Ještě aby ne, když v celém centru dění stojí pouze tři postavy. Ale přesto vás na konci knihy čeká nějaké to překvapení.

1 20.03.2018

V porovnání se Švankmajerem jsou pro mě nové Dějiny Ruska mnohem stravitelnější a čtou se mi výrazně lépe. Obsahují v kostce nejen základní informace o ruských dějinách a kultuře, ale také mnohé rozšířující údaje, které zajisté nadchnou i zkušenější historiky a znalce.

4 01.03.2018

Nádherný román, plný až neuvěřitelně květnatých souvětí. Milostná zápletka je (i když vlastně není) neotřelá a svým způsobem komická, zanechá v čtenáři hlubokou stopu a pocit, že za postavou Mášeňky se skrývá mnohem víc než jen láska z dětství, dost možná celá širá Rus.

1 18.02.2018

Zkrátka Dostojevskij. Ne všichni dnešní čtenáři na něho mají buňky, ale i dnes se dá v textu tušit něco neuvěřitelného a velkého, co vypluje na povrch jen hrstce vyvolených.

2 13.02.2018

Určitě si najde své čtenáře, mně se do ní ale bohužel nepodařilo proniknout. Navzdory mým snahám jsem se do ní nezačetla. Bohužel.

1 13.01.2018