Gimli
komentáře u knih

Hravá a trochu mystická variace na Romea a Julii pro děti. Astrid Lindgrenová zase zaválela!

Takové navoněné ezorozjímání o nesmrtelnosti chrousta. Slyšeno jako audiokniha.


Posilování stresem vnímám jako kvalitní procházku po hájemství stresu, jeho záporech a hlavně přínosech. Důležité je pečlivé zasazení stresu do kontextu fungování lidského těla po fyziologické i psychologické stránce. Až jsem byl překvapen, kolikrát jsem se v lecčems poznal. Co však zamrzí, je odfláknuté vydání. Vazba se velmi snadno a rychle rozpadá. Ale i samotný text obsahuje překlepy a stylistické chyby. Připadalo mi, že za tím stojí snaha vydat knihu co nejdříve i na úkor formální kvality (snad aby ještě lidi měli v paměti covid, na který se často odkazuje).


Připadá mi škoda, že je jak v obsahu, tak v komentářích prozrazen zásadní dějový zvrat. Měl jsem štěstí, že jsem po knize sáhl, aniž bych o ní cokoli věděl. Mohl jsem tak věcem přicházet na kloub sám a užít si to celé dobrodružství mnohem intenzivněji. A i když mi přišla Země kožešin strhující, říkal jsem si, jak geniální by mohla být, kdyby Verne opustil schématičnost postav a dokázal jim dát větší hloubku.


Díky této knize jsem si konečně ujasnil obecné principy fungování globálního klimatu a mechanismům klimatických změn, o kterých jsem dosud jen tušil a o nichž jsem často měl zkreslené představy, jsem porozuměl v mnohem širším a složitějším kontextu. Fascinovaly mě postupné a pečlivé krůčky Ruddimanova perfektně vystavěného dokazování toho, že člověk ovlivňuje globální klima a koncentrace skleníkových plynů už několik tisíc let a ne pouze posledních 200 let industriální éry. Pochopil jsem, že věci VŮBEC nejsou tak, jak by se mohlo zdát z médií, kde se objevují jenom extrémní názory na problematiku globálního oteplování. Jako laika by mě například těžko napadlo, že okamžité zastavení vypouštění emisí by zpočátku vedlo k ještě většímu oteplení. Pluhy, nemoci a ropu rozhodně doporučuji už jenom proto, že je skvěle a čtivě napsaná.


Velmi svižná a napínavá jednohubka. Opět lepší než film, jak už ostatně u Crichtona bývá zvykem. Tentokrát filmu zcela chyběl onen umě zpracovaný exkurz do dějin viktoriánské zločinnosti.


Dobré, vtipné čtení s několika výtečnými perlami.


Konečně někdo jednu z nejlepších Dawkinsových knih přeložil do češtiny. Divím se, že to trvalo tak dlouho, protože jde o vskutku inspirativní dílo.


Ano, jde o román pro děti a mládež. Ano, je to dobrodružství a má to ty atributy, které to má mít. Ale tentokrát těch různých souher náhod bylo až příliš (např. vychýlení kompasu, setkání v boudě v džungli apod.) a tudíž i přitažení za vlasy bylo častokrát nad únosnou mez...


Tajemný hrad v Karpatech je příjemné svěží čtení. Příjemně mě překvapil decentně humorný nádech, který se táhne celou knihou a díky němuž jsem měl při čtení neustále úsměv na rtech.

Strhující čtení shrnující to podstatné z vědeckého i společenského dramatu odehrávajícího se kolem evoluční teorie. Jedinou drobnou ale zásadní výtku bych měl k překladu. Připadá mi chybné a nešťastné překládat "survival of the fittest" jako "přežití nejsilnějších" namísto správného "přežití nejzdatnějších". Vzhledem k tomu, že z knihy je jasně patrné, jaké dopady měly nepochopení či záměrné překroucení Darwinovy evoluční teorie, považuji za diletantské zavdávat k nim příčinu chybným překladem.


Hartwigových obhajoba paleo stravování má hlavu a patu. Nejde o žádná kategorická tvrzení vycucaná z prstu, ale každý názor a doporučení mají argumentačně a hlavně citačně dobře podloženy. Zároveň se nebojí říci, když jsou věci či vědecké názory na věc nejasné. Základní myšlenka je v podstatě velice jednoduchá a vskutku elegantně darwinistická: Jezte hlavně (nikoli výhradně) to, co člověk jedl před vynálezem zemědělství, protože na takovou stravu je lidské tělo dobře adaptováno. Vlastně je to velmi logické (i když jsem zvědav, co nám ještě objevy o tom, co lidé kdysi jedli, přinesou). Od vynálezu zemědělství uplynulo nějakých deset tisíc let, což je z evolučního hlediska okamžik, za který se změní pramálo. U člověka se třeba za tu dobu vyvinula tolerance k laktóze (tedy v podstatě k mléku) i v dospělosti, byť touto mutací nedisponuje celá populace. Ale to je zatím málo. Hartwigovi doporučují zkusit jejich striktní paleo program na třicet dní, během nichž by se mělo většině lidí podařit změnit své stravovací návyky a zároveň by měl každý zaznamenat to nejdůležitější, tj. vliv takové změny na své vlastní tělo a zdraví. Po těch třiceti dnech by měl člověk zkoušet postupně zařazovat potraviny, které během programu nejedl, a zjistit, jak na něj působí. Cílem není do konce života nejíst čokoládu nebo pečivo. Cílem je zjistit více o sobě samém a vlivu, který na nás má to které jídlo. Pak by se měl být člověk schopen se složení svého jídelníčku rozhodovat poučeně. Momentálně jsem téměř půlce třicetidenního programu Whole30. Mimo jiné se cpu steaky i pečenými kachnami. Zatím mě přestala pálit žáha a zhubl jsem několik kilo. Uvidíme, co bude dál...


Skvělé uvedení do světa matematiky. Kdyby nám spoustu věcí, o nichž tu Devlin píše, říkali alespoň na středních školách, mohlo by to probudit v dětech větší zájem o matematiku. Třeba zjištění, že obor racionálních čísel nezískal svůj název ze slova "rozum", ale ze slova "poměr", pro mě bylo dost zásadní. Pak by to možná nedopadalo tak, jak to velmi trefně vyjádřil Richard Dawkins (parafrázuji): "Když někdo nezná dobře historii nebo rodný jazyk, tak je to považováno za faux pas. Ovšem neznalost matematiky a přírodních věd je vystavována na odiv a lidé v tomto směru nevzdělaní jsou na svou ignoranci často pyšní." Skoro mi to připadá, jakoby se lidi báli myšlení a poznání, jak se jednou vyjádřil Oppenheimer. Každopádně, Devlinovi se podařilo velmi dobře ukázat, jak zásadně zasahuje i nesmírně abstraktní matematika do našeho každodenního života. Přesvědčivě dokládá, že mnoho věcí a výdobytků, které dnes považujeme za samozřejmosti, by tu bez konkrétních pokroků v matematice nebyly. Po téhle cestě od pojmu čísla po strukturu Vesmíru by měl člověk pochopit, že otázky, které si matematici kladou, a ohromě abstraktní problémy, které řeší, nejsou jen jakousi hrou pro ně samotné, ale mají konkrétní přínos a vliv na náš každodenní život. Jediný důvod, proč nemohu dát plné hodnocení, je ten, že jsem se občas ztrácel a to i při opakovaném čtení. Je mi jasné, že je problém spíš na mé straně, protože prostě nemám dostatečné znalosti, abych byl schopen některé nakousnuté problémy myšlenkově uchopit, ale bránilo mi to v tom, abych si knihu užil na sto procent.


Brilantní uvedení do světa fungování hudby! Nejde o pouhé vysvětlení notových osnov, právě naopak, jde o komplexní pohled na fungování hudby z vědeckého (fyzikálního i evolučního) i čistě posluchačského či muzikantského hlediska. Čtenář se např. dozví, jak fungují některé hudební nástroje, proč používáme v západní hudbě zrovna tolik tónů ve stupnici, kolik používáme, nebo proč nám durové stupnice připadají veselé zatímco mollové smutné. Ale to není všechno, autor vyvrací několik mýtů a široce rozšířených omylů, jako např. to, že se v dospělosti už nelze naučit dobře hrát na nějaký nástroj nebo že jsou nějaké náladové rozdíly mezi různými durovými (či různými mollovými) stupnicemi, a mnoho jiných. Krom toho Powell prozradí i mnoho triků, kterými si nás získávají skladatelé jak vážné, tak populární hudby, a v závěru rozsekne i dlouholetý spor mezi CDčkáři a LPčkáři a dotkne si formátu mp3. Tuhle knihu jsem si koupil náhodou a neplánovaně, protože mám hudbu rád, a musím říct, že předčila má nejoptimističtější očekávání. Ať už jste profíci nebo neumíte noty, netřeba se obávat, je tu něco pro každého. A už dlouho jsem nečetl knížku napsanou tak vtipně a svižně od začátku do konce. Opravdu veliké a velmi velmi příjemné překvapení!


Pokud si společnost bude schopna uvědomit provázanost a úzkou souvislost často zdánlivě nesouvisejících věcí, např.úzkou spojitost nadměrného odlesňování s krachujícím zemědělstvím či to, že v dnešní době už nejedeme sami za sebe, ale díky globalizaci jsme na sobě všichni svým způsobem závislí, a bude schopna se poučit z historie jak zhroucených, tak těch přetrvávajících civilizací, pak má naději si udržet dobrý životní standard a zlepšit ho i těm, kteří dnes živoří. Tak nějak bych shrnul poselství Diamondova Kolapsu. Zní to jako klišé, ovšem je to asi pravda a zřejmě naléhavější, než si myslíme. A o tom mě Diamond velmi elegantně, čtivě a hlavně argumentačně přesvědčil. Podrobněji viz TheRavenův komentář.


Atkinsovi se podařilo vysvětlit zákony termodynamiky čtivou formou, aniž by zabředával do marasmu matematických vzorců. Občas tam jsou, ale jsou jednoduché a objevují se v úměrné míře. Je však potřeba upozornit čtenáře termodynamicky či fyzikálně nepolíbené, což je i můj případ, že nejde o jednoduché čtení, neboť i přes Atkinsův obdivuhodný vysvětlovací talent se stále jedná o problematiku obtížnou. Něco mohlo být rozebráno více a některé pasáže jsem musel číst několikrát, než mi došlo, co z nich vlastně plyne. Čtyři zákony, které řídí vesmír ve mně vzbudily skutečný zájem o termodynamiku a myslím, že principy čtyř termodynamických zákonů jsem pochopil, takže mě teď můžou fascinovat jejich projevy v běžném i neběžném životě...


Skvělá kniha o biologické evoluci, kde jsou věci vysvětleny velice lidským způsobem. Pracuju v oboru, takže se k ní velmi často vracím a většinou v ní najdu odpovědi nebo alespoň nakopnutí, kudy se v hledání odpovědí ubírat! PS: Mám vydání z roku 2009.


Kniha o tom, že evoluce přirozeným výběrem je umění možného s tím, co je právě k dispozici, což nutně nevede k nejlepším řešením, protože se loď upravuje na moři, kde musí stále plout, a nelze si ji vzít do doků a vzít to z gruntu. Současné organismy včetně člověka tak nejsou ty nejlepší lodě, které by mohly být, ale kocábky, které se dokáží udržet na hladině. Takhle prostě evoluce funguje, ale není to triviální vhled, ačkoli to tak může vypadat. Pievani se problematice věnuje dostatečně důkladně pro laika, ale povrchně pro odborníka. Dokázal bych si představit mnohem hlubší exkurz do tohoto tématu. Proto 4*.


I přes jistou schématičnost postav a leckdy průhledný sled nadcházejících událostí je Follettův styl natolik strhující, že si Pilíře téměř zaslouží plný počet.


Mrazivě aktuální a pravdivé čtení. Škoda, že patrně jedinou možnou cestou ven je jít do politiky mezi ty psychopaty, kteří za to můžou.
