Gimli komentáře u knih
Svižné a zábavné dílko, které se čte úplně samo. Na druhou stranu je tato Wildeova hra snadno předvídatelná, takže zvraty příliš nepřekvapí. Snad kromě posledního, který mi ovšem připadal jako pěst na oko celého díla. Ale bavil jsem se velmi dobře, takže slušný nadprůměr. (čteno v originále)
Brilantním jazykem napsaný velmi prostinký příběh o tom, že musíme soudit druhé s rozvahou a na základě vlastních zkušeností s nimi a že předsudky (Elizabeth) a pýcha (Darcy) mohou napáchat hodně škody. Austenová nabízí v podstatě archetypové, snadno předvídatelné figurky. Ovšem způsob, kterým to dělá, je velmi zábavný a poutavý. Nesmírně jsem si užíval dialogy a protože jsem četl v angličtině, naučil jsem se spoustu nových přívlastků :-). Celou dobu mi ale vadilo, že se děj točí kolem lidí, jejichž jedinými starostmi jsou co si obléci a koho pozvat na večeři. Chápu, že takhle to v těchto kruzích v Anglii na začátku 19. století chodilo, ale mně to prostě nesedělo. Proto jenom čtyři hvězdičky. (Čteno v originále)
Myslím, že Válka s mloky je silná alegorie své doby, i když spousta úvah je aktuálních i dnes. Určitě bych tohle Čapkovo dílo docenil víc, kdybych žil ve 30. letech 20. století nebo kdybych měl daleko větší znalosti tehdejší doby (které mám, musím přiznat, pramalé). Ale i kdybych výše zmíněné splňoval, asi by mi stejně jako dnes neseděl styl, jakým je kniha napsaná. Úvodní část s kapitánem van Tochem je v podstatě normální vyprávění s notnou dávkou humoru, které mi vyhovovalo. Ovšem jakmile se Mloci začínají šířit, mění se román spíše ve sbírku fejetonů (byť dobrých) a vyprávění se tříští. Pokud kniha nejprve vycházela na mnoho pokračování v novinách, pak je to s přihlédnutím k době vzniku pochopitelné. Mám-li však Válku s mloky brát jako jednolitý román, musím říct, že mně ta roztříštěnost rušila a nejednotný styl mi hodně vadil.
Dokud se děj odehrává na Protonu mezi otroky, Občany a roboty, je Dvojí nekonečno dobré napínavé sci-fi, které rozjelo několik poutavých zápletek (někdo neznámý usiluje o život hlavního hrdiny, roboti skrývají pro lidi skoro až děsivé tajemství atd.). Ovšem jakmile se na scéně objeví paralelní svět Fáze, kniha začíná ztrácet dech. Na Fázi se autor spíše než do skutečně poutavého vyprávění zaplétá do jakési přehlídky nejrůznějších absurdit a tento fantasy protějšek Protonu přeplácává vším možným, co se ve fantasy a pohádkách dá najít. Je to ale na úkor vyprávění a mnohokrát si Anthony musí pomoci povoláním deus ex machina, aby se posunul dál. Navíc se od přechodu na Fázi jaksi vytratila obezřetnost hlavního hrdiny, který téměř bez váhání kamarádí skoro s každým, koho potká, a vyzvoní kdekomu i to, co by si měl nechat pro sebe. Pro toto chování jsem nenašel motivaci. Kdyby vyprávění zůstalo jenom na Protonu, bylo by to mnohem zajímavější. Takhle hodně zvažuju, zda si přečíst další dva díly, byť tento první končí v podstatě otevřeně.
Skvělá kniha nabitá obrázky, kterou jsem jako kluk neustále listoval a fascinovaně si v ní četl. Přitáhlo mě tehdy právě to množství obrázků, které tu knihu velmi dobře zpřístupňují dětem a vlastně i vyvolávají chuť se zdokonalit ve čtení v touze dozvědět se o těch vyobrazených tvorech víc. Tak to alespoň fungovalo u mě. Zároveň jsem se zdokonaloval ve slovenštině, protože jsme knihu doma měli ve slovenském vydání pod názvem "Svet živočišnej ríše". Určitě to bude jedna z prvních knih o přírodě, kterou dám svým dětem.
Dosud (8.9.2011) jediná Verneovka, kterou jsem četl a dočetl. Když jsem byl malý, chtěl jsem si nějakou Verneovku přečíst, ale nebyl jsem schopen překousnout ty zdlouhavé úvody např. 20000 mil pod mořem nebo Patnáctiletého kapitána. Pak mi tatínek doporučil Tajuplný ostrov s tím, že ten je "dějový" hned od začátku a napětí si udržuje po celou dobu. Měl pravdu! Už při počátečním úniku v balónu mě kniha vtáhla a byl jsem v ní ztracen až do úplného konce. Vynikající dobrodružství, které musí nadchnout každého kluka (i holku :-)).
Zóna citů...
Mrtvá zóna je jeden z citově nejvypjatějších Kingových příběhů, jehož emocionální napětí bych se nebál srovnat se Zelenou mílí. Psychologický rozbor postav je pravidelným atributem Kingových románů a zde ho dovedl téměř k dokonalosti. Vzpomenu například velice sugestivně popsané pocity člověka, který se po několika letech probral z kómatu. Ve většině Kingových knih jsem měl dojem, že charakterizaci postav věnuje první půlku, zatímco v druhé polovině na tom postaví gradaci příběhu. Tady se obě poloviny velice zdařilým způsobem prolínají a vytváří pro autora docela netypický celek. Velmi vřele doporučuji!
Oči do duše...
Tak by se daly nazvat Kingovy spisovatelské oči, kterými vidí do duší postav jako do výlohy. I když jsou Dračí oči pohádkovější než ostatní Kingovy knihy, autorův styl je nezaměnitelný. V první půlce pomalu rozvíjí příběh a poutavě představí postavy a duševně je do detailu rozebere. Díky tomuto rozboru se čověk s postavami sžije a druhá půlka knihy je pak neskutečně strhující. Mám rád fantasy a příběh Dračích očí mě bavil. Líbilo se mi, že ony dračí oči jsou vlastně jakousi metaforou šablon Kingových románů. (přečteno v originále)
Nejkrásnější je ta cesta...
Zpěv Susannah se setkal s rozpačitými ohlasy. Setkal jsem se s názory, které kritizovaly rozvleklost a absenci konzistentnějšího děje. Na druhou stranu se objevily hlasy, které říkaly, že šestý díl ságy je nutnou zastávkou a přípravou na sedmý díl. Tomu dávám za pravdu, Zpěv Susannah je ticho před bouří sedmého dílu! Celých 672 stran britského vydaní The Dark Tower VII: The Dark Tower, které se mi dostalo do rukou, je nabitých strhujícím příběhem a od začátku nepřetržitou jízdou, napětím a neskutečně silnými emocemi. Zvláště poslední bod výrazně převyšuje všechny ostatní díly ságy. Ale jsou zde i slabší momenty. Nejvýraznější a jediný, o němž si myslím, že bych se měl zmínit, je Karmínový král, který působí jako neohrabaný lempl a spíše než strach vzbuzuje úsměv na tváři. Jindy by to asi byl vážný nedostatek, ale zbytek knihy je natolik dobrý, že se to v něm ztratí. A samotný závěr? Nic neprozradím, snad jen, že King před úplně poslední kapitolkou přemlouvá čtenáře, aby nečetl dál, že přece nejkrásněší na cestě je právě ta cesta, nikoliv cíl cesty. A to je zatracená pravda! (přečteno v originále)
Dolores vypravuje...
...a to je podle mě také největší problém. Příběh psaný formou zpovědi na policejní stanici by mohl být lepší a napínavější, kdyby ho King napsal klasicky ve třetí osobě. Takhle se totiž už na začátku dozvídáme zásadní zvrat, ke kterému se King prostřednictvím Doloresiny výpovědi postupně dopracovává. Kdybych ovšem o tom zvratu nevěděl, nýbrž ho jen tušil, užíval bych si vyprávění o týrané ženě daleko víc. Jednoduše řečeno je Dolores Claibornová dobrý příběh, který ale sráží na kolena způsob, jakým je vyprávěn.
PS: Za zmínku stojí zajímavé propojení s Geraldovou hrou.
Mám ze Svědectví ambivalentní pocity. Připadá mi, že se jedná o dva příběhy, které spolu až tak nesouvisí. Po úvodní a velmi dlouhé (pro mě strhující) části seznamování s postavami, během níž probíhá vymírání lidstva, mě téměř šokoval ten zlom v jakýsi nadpřirozený a religiózní souboj dobra se zlem. Ale jakmile jsem se naladil na tuhle druhou vlnu, což mi dobrých sto stran trvalo, byl jsem opět hluboce pohroužen do Kingova světa. Ve výsledku jsem spokojen a plné hodnocení se nekoná hlavně kvůli výše zmíněné roztříštěnosti.
Snažil jsem se Babičku číst několikrát v průběhu asi 15 let. Nikdy jsem se nebyl schopen prokousat příliš daleko, protože ta kniha je prostě neuvěřitelně nudná.
Film se mi líbil docela dost, knihu jsem četl později. Když jsem se do knížky pouštěl, měl jsem strach, že úvodní pasáž by mohla být nudná. Jenomže jsem se hrubě zmýlil. Koule mě strhla okamžitě, semlela tak rychle a intenzivně a vyplivla tak, že jsem hleděl jak puk ještě čtrnáct dní. Rozhodně doporučuju i těm, kteří film viděli, a nelíbil se jim!
Skvělá kniha o biologické evoluci, kde jsou věci vysvětleny velice lidským způsobem. Pracuju v oboru, takže se k ní velmi často vracím a většinou v ní najdu odpovědi nebo alespoň nakopnutí, kudy se v hledání odpovědí ubírat! PS: Mám vydání z roku 2009.