Gimli komentáře u knih

Pokud si společnost bude schopna uvědomit provázanost a úzkou souvislost často zdánlivě nesouvisejících věcí, např.úzkou spojitost nadměrného odlesňování s krachujícím zemědělstvím či to, že v dnešní době už nejedeme sami za sebe, ale díky globalizaci jsme na sobě všichni svým způsobem závislí, a bude schopna se poučit z historie jak zhroucených, tak těch přetrvávajících civilizací, pak má naději si udržet dobrý životní standard a zlepšit ho i těm, kteří dnes živoří. Tak nějak bych shrnul poselství Diamondova Kolapsu. Zní to jako klišé, ovšem je to asi pravda a zřejmě naléhavější, než si myslíme. A o tom mě Diamond velmi elegantně, čtivě a hlavně argumentačně přesvědčil. Podrobněji viz TheRavenův komentář.

5 13.12.2012

Řeka z ráje bylo mé čtvrté setkání s Dawkinsem (po Sobeckém genu, Božím bludu a Příběhu předka) a opět velmi dobré, byť nezvykle krátké. Ona délka (nebo spíš krátkost) je možná důvod, proč na mě Řeka z ráje působí jako jakýsi sylabus Dawkinsova díla a to jak po obsahové, tak po myšlenkové stránce, což je asi její největší slabinou. Potkává se tu totiž Dawkins vědec s Dawkinsem kreacionistobijcem, což by pro čtenáře znalého Dawkinsova díla nebylo nic divného, ovšem na úsporném rozsahu 160 stránek to místy působí nesourodě a rušivě. Ovšem odhlédnu-li od toho, pak jde opět o skvělou popularizaci s několika vrcholnými a strhujícími momenty jako například kapitola o citové indiferenci přírody a přirozeného výběru, jež neznají dobro ani zlo.

1 12.12.2012

Příběh předka není jenom kniha o evoluci. Je to brilantní ukázka popularizačního psaní s dalekým přesahem, například do způsobů vědecké práce, kultury či lidské povahy. A vůbec často nutí k zamyšlení se nad životem a světem či Vesmírem tak, jak je známe, v docela jiných souvislostech. Fascinuje mě, jak Dawkins dokáže strhnout a donutit člověka žasnout i nad tím, co mu dosud připadalo jako běžná samozřejmost. (čteno v originále)

4 10.12.2012

Skvělé uvedení do principů fungování Vesmíru, v němž Martin Rees srozumitelně objasňuje, proč je náš Vesmír právě takový, jaký je. Vřele doporučuji! Ovšem vadily mi časté překlepy a tiskové chyby tohoto českého vydání, byť neměly vliv na pochopení textu.

2 29.11.2012

Tato Diamondova kniha je jakýmsi stručným shrnutím základních prvků a mechanismů evoluce lidské sexuality, která zřejmě nepřinese mnoho těm, jež na toto téma již něco přečetli, byť obsahuje i autorovy vlastní myšlenky a vysvětlení některých jevů. Ale pro laika, který se do této problematiky hodlá ponořit poprvé, představuje Proč máme rádi sex? dobrý start, od něhož se lze odrazit dále, např. směrem k doporučené literatuře, kterou Diamond uvádí na konci knihy a která se věnuje jednotlivým tématům podrobněji.

Zdá se ovšem, že design obálky českého vydání nebyl nejšťastnější tah, protože - jak lze vidět na komentáři od Swatulkaa - může svádět k mylným představám, že se jedná o nějakou učebnici sexu nebo něco podobného, což je samozřejmě nesmysl. Fakt, že takové nešťastné omyly nejsou ojedinělé, budiž doložen tím, že jsem tuto knihu nalezl v antikvariátu v sekci erotická literatura.

4 26.11.2012

Atkinsovi se podařilo vysvětlit zákony termodynamiky čtivou formou, aniž by zabředával do marasmu matematických vzorců. Občas tam jsou, ale jsou jednoduché a objevují se v úměrné míře. Je však potřeba upozornit čtenáře termodynamicky či fyzikálně nepolíbené, což je i můj případ, že nejde o jednoduché čtení, neboť i přes Atkinsův obdivuhodný vysvětlovací talent se stále jedná o problematiku obtížnou. Něco mohlo být rozebráno více a některé pasáže jsem musel číst několikrát, než mi došlo, co z nich vlastně plyne. Čtyři zákony, které řídí vesmír ve mně vzbudily skutečný zájem o termodynamiku a myslím, že principy čtyř termodynamických zákonů jsem pochopil, takže mě teď můžou fascinovat jejich projevy v běžném i neběžném životě...

6 07.11.2012

Na Mayrově knize oceňuji zejména to, že nezabíhá do zbytečných podrobností a věnuje se podstatě problému. A myslím si, že právě taková kniha, která zjednodušenou a čtivou formou představuje základní evoluční principy, na českém trhu chyběla.

1 04.10.2012

Velmi dobré shrnutí základních metod statistiky výběrových souborů, které se může klidně stát základní příručkou při zpracování vědeckých dat, byť je původně adresováno široké čtenářské obci. Já jsem si například konečně ujasnil základní principy maximum likelihood a bayesovské statistiky.

26.08.2012

Skvělé a na svou dobu jistě odvážné dílo. Ale nepochybně je aktuální i dnes, kdy stále ještě různé církve a různí věřící prohlašují hloupá dogmata své víry za obecně platné a správné morální zásady.

4 06.06.2012

Přesvědčivé doklady o tom, jak naivní je černobílá představa, že lidské zlo a agresivita jsou naším evolučním dědictvím a naše morální hodnoty lidským vynálezem.

7 15.05.2012

Pandin palec bylo moje první setkání s S. J. Gouldem a musím říct, že jsem byl okouzlen nejen jeho nadhledem a erudicí ale také nádherným jazykem, čemuž určitě napomohl i výborný překlad Ivo Šmoldase a Ladislava Vereckého. Gouldovy úvahy dle mého neztrácejí z aktuálnosti ani dnes a rozhodně mě mnoho z nich přimělo nahlížet na evoluci i vědu zase trochu jinýma očima. Pandin palec doporučuji všem se zájmem o evoluci, pozadí vědeckých objevů a vůbec těm, kteří nevěří, že i vědci jsou normální lidi se svými tužbami, strachy a emocemi.

3 24.04.2012

Zpočátku jsem to Flégrovi moc nežral, jsem velký fanda Dawkinsovy mezialelické selekce. Každopádně dotazy, které Flegr klade, jsou oprávněné a na mnohé z nich lze v současném pojetí evolučních teorií obtížně odpovědět. Teorie zamrzlé plasticity vlastně nepřináší žádný převratný objev, jenom staví dosavadní poznatky na poli evoluční biologie do nových a mnohem širších souvislostí. I když jsem měl občas pocit, že si Flegr v některých drobnostech protiřečí, musím uznat, že mě dokázal na svou stranu slušně naklonit. Zamrzlou evoluci bych doporučil všem, kteří mají o evoluční problematiku zájem. Nejenže přehledně shrnuje dosavadní poznatky, ale nadto je obhajoba teorie zamrzlé plasticity didaktická v tom, že vede čtenáře ke zdravému kritickému myšlení.

5 28.03.2012

Možná, že má Wells doktorát, ovšem to nijak neznamená, že není blb. Jinými slovy, buď je blb nebo lhář. Ikony evoluce jsou dalším příkladem sebraných kreacionistických spisů postavených na mnohokrát vyvrácených argumentech, lžích, zavádějících informacích, vytrhávání věcí (zejména citátů slovutných vědců) z kontextu a zas a znovu hlubokých neznalostí na poli evoluční biologie. Autoři typu Wellse často netuší, že dokonce i sám Darwin zdůrazňoval, že přirozený výběr není jedinou hnací silou evoluce a že je evoluční biologie docela dynamická věda, která za těch 150 let od vydání Darwinova "O původu druhů" zažila několik doplnění i revolučních změn, ať už šlo o znovuobjevení Mendlových zákonů, Dawkinsův alelocentrismus, teorii přerušovaných rovnováh či evolučně stabilních strategií. Navíc evoluční teorie neřeší vznik života, jak se mnoho lidí mylně domnívá, nýbrž nabízejí mechanismy vysvětlující ohromnou druhovou rozmanitost a vznik účelných vlastností. Tyto nedostatky kreacionistických autorů pak vedou k tomu, že buď tvrdí úplné nesmysly nebo bojují proti něčemu, co evoluční biologové vůbec netvrdí. Nejhorší na tom je, že se Wellsův text tváří velmi seriózně a vědecky a je tak mezi nevzdělanými lidmi nebo lidmi neochotnými se vzdělávat také přijímán. A stačilo by si přečíst jednu jedinou knihu o evoluci, kterou napsal skutečný evoluční biolog, aby člověku došlo, jak naivní, hloupé a povrchní dílo Ikony evoluce jsou.

Snůška lží, blábolů, překrucování faktů a pečlivého hledání dosud neobjasněných mezer ve vědeckém poznání. Každopádně je jasné, že Zillmer stejně jako ostatní kreacionisté (např. Wells v jeho Ikonách evoluce) VŮBEC nechápe, jak evoluce funguje. Díky tomu předkládá hloupé a nesčetněkrát vyvrácené argumenty, které pramení z jeho neznalosti a pro kreacionisty typické neochoty se v oblasti evoluce dovzdělat. Ono není divu, protože je dost pravděpodobné, že by konečně pochopili něco, co chápat nechtějí.

Dawkins v Božím bludu dokázal zformulovat myšlenky, které se mnozí lidé bojí říct nahlas. Asi nejzásadnější, co jsem si z knihy odnesl, je prosté uvědomění, že náboženství a víra nejsou žádná privilegia, natož pak něco, k čemu by se mělo přistupovat s bázlivou úctou, a že k nim lze zcela legitimně přistupovat stejně kriticky jako například k politickému názoru. Přistupovat kriticky však neznamená dohadovat se např. o existenci Ježíše Krista, ale spíše zpochybňovat práva a nároky založené na něčí víře. Není absurdní, že někteří indiáni v USA mohou brát drogy, protože je to součást jejich náboženství, zatímco ostatní jsou za užití stejných drog stíháni? Potom napadají člověka podobné otázky, např. jaký je vlastně rozdíl mezi tím, když si muslim v zaměstnání na pár minut rozbalí kobereček, nebo pauzou na cigaretu? Myslím si, že Boží blud má co nabídnout všem, věřícím i nevěřícím, protože otvírá dveře, které byly dlouho zamčené, a všichni se tvářili, že klíč je ztracený, byť většina tušila, kde je. (čteno v originále)

34 13.03.2012

Díky této knize jsem si konečně ujasnil obecné principy fungování globálního klimatu a mechanismům klimatických změn, o kterých jsem dosud jen tušil a o nichž jsem často měl zkreslené představy, jsem porozuměl v mnohem širším a složitějším kontextu. Fascinovaly mě postupné a pečlivé krůčky Ruddimanova perfektně vystavěného dokazování toho, že člověk ovlivňuje globální klima a koncentrace skleníkových plynů už několik tisíc let a ne pouze posledních 200 let industriální éry. Pochopil jsem, že věci VŮBEC nejsou tak, jak by se mohlo zdát z médií, kde se objevují jenom extrémní názory na problematiku globálního oteplování. Jako laika by mě například těžko napadlo, že okamžité zastavení vypouštění emisí by zpočátku vedlo k ještě většímu oteplení. Pluhy, nemoci a ropu rozhodně doporučuji už jenom proto, že je skvěle a čtivě napsaná.

7 11.03.2012

V dobách, kdy jsem četl téměř výhradně fantasy, se mi dostala do rukou i tahle kniha. Po slibném a napínavém úvodu se však vyprávění rozplizlo do nudně se vlekoucího kulhání, z něhož ne a ne se dostat až do konce knihy. Jakákoli chuť do dalších dílů mě velmi důkladně přešla. Silně nedoporučuji a to ani fanouškům fantasy.

2 07.03.2012

Když byl Alister McGrath, ateista a chemik, z něhož se stal křesťan a teolog, v sedmdesátých letech minulého století požádán, aby napsal křesťanskou reakci na Dawkinsův Sobecký gen, odmítl s tím, že se ještě necítí připraven. Dawkins během následujících třiceti let vydal několik dalších knih, v nichž se jeho postoj k bohu, víře a náboženství postupně zostřoval. McGrath, byť obdivovatel Dawkinse jako popularizátora a vědce, cítil, že Dawkinsovy útoky proti bohu již nelze nechat bez odezvy, a v roce 2004 vychází Dawkinsův Bůh: Geny, memy a smysl života. Je třeba zdůraznit, že McGrathova kniha není reakcí na Dawkinsův Boží blud, ale na všechny jeho předchozí práce, v nichž se mimo jiné obouvá do bohů a náboženství._____Už během čtení jsem začal nabývat dojmu, že McGrath řeší spíše podružné záležitosti a vyhýbá se Dawkinsovým silným argumentům. McGrath například věnuje hodně prostoru tomu, aby vyvrátil nebo přinejmenším zpochybnil Dawkinsovu memetickou hypotézu o kulturní evoluci, na níž Dawkins ukazuje, jak se může víra a bůh šířit lidskými myslemi. V závěru této části McGrath vítězně prohlašuje, že memy jsou pouhá a důkazy nepodložená hypotéza. Já jsem ale přesvědčen, že Dawkins nikdy nic jiného netvrdil. Memetický koncept je hypotetický už od samého začátku a nikdy nebyl předkládán jako fakt založený na robustních datech a měřeních. Memy jenom nabízejí možný mechanismus kulturní evoluce._____Na začátku knihy se McGrath poměrně důkladně zaměřuje na vztah vědy a boha. Dochází k závěru, že věda se k bohu díky jasné metodické vymezenosti nemůže vůbec vyjadřovat. Potíž je v tom, že tohle své tvrzení v celé tomuto věnované kapitole nepodloží jediným validním argumentem. Pouze se odkazuje na autority, které to tvrdí taky, ale opět bez argumentace. McGrath Dawkinsovi vyčítá, že jeho argumentace je často spíše rétorické cvičení než důkazy podložené tvrzení, ale už v úvodní kapitole, na níž má ze značné části stát zbytek knihy, se dopouští téhož._____Hodně prostoru McGrath věnuje vyvracení Dawkinsova tvrzení, že víra je slepé přesvědčení i navzdory jasným důkazům. Osobně si myslím, že když Dawkins mluví o věřících jako slepých ovcích bez špetky kritického myšlení, tak má na mysli slepé ovce bez špetky kritického myšlení, nikoli rozumně uvažující a kriticky myslící věřící typu Alistera McGratha, i když je přesvědčen, že i tito lidé žijí v bludu. Dawkins sám říká, že osobní víra, byť třeba slepá, je každého věcí. Ale vadí mu, pokud někdo svou osobní víru založenou na dogmatech, nikoli na důkazech a faktech, vydává za pravdu a pak na základě podobných nesmyslů ovlivňuje např. veřejné dění nebo svobody jiných lidí.______Velký problém spatřuju v McGrathově tvrzení, že ateismus je víra. Podpoře toho tvrzení McGrath věnuje opět obsáhlou část. Ovšem opět nenajdeme jediný validní argument založený na důkazech, pouze vágní tvrzení. Navíc McGrath tvrdí, že např. Marxismus a Leninismus a komunistická zvěrstva ve východním bloku a v bývalém Sovětském svazu jsou důsledkem ateismu. Opět zcela nepodložená tvrzení. Jsem přesvědčen, že Stalin ani nikdo jiný nekonal ve jménu ateismu. Na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že sebevražedný muslim se vyhazuje do vzduchu právě ve jménu svého boha a protože skálopevně věří tomu, že za svou mučednickou smrt přijde do nebe._____Další obsáhlou část věnuje McGrath historické symbióze vědy a víry a ukazuje, že teologie a názory křesťanů na boha jsou značně plastické a že se v dějinách mnohokrát proměnily v závislosti na rozvoji vědeckého poznání. Člověk zde skutečně nabude dojmu, že věda a víra nejsou v rozporu, jak tvrdí Dawkins, ovšem při pozorném čtení se ukazuje, že je tomu tak prostě proto, že boha jako vysvětlení a jako stvořitele a hybatele postupně nahrazuje věda, a teologové vždy nalezli způsob, jak boha s vědeckým poznáním sladit, vždy ale za cenu toho, že už v daném odvětví boha nebylo třeba. Bůh jako stvořitel a hybatel je stále obecnější, až vyvstává nejen Dawkinsem mnohokrát opakovaná otázka, zda je bůh v tomto smyslu vůbec potřeba. A najednou jsme u tzv. boha mezer, což znamená, že tam kde věda zatím tápe, automaticky a bez jediného rozumného důvodu dosadíme boha. To zase souvisí s tím, čemu se McGrath věnuje v úvodu knihy, totiž s tím, že boha nelze vědecky dokázat ani vyvrátit. To opravdu nelze, ale jak sám McGrath, ale i Dawkins, tvrdí, pak je to otázka pravděpodobnosti. McGrath říká, že nevíme, jaké ta pravděpodobnost je, což by asi platilo, kdyby se k existenci boha nemohla vyjadřovat věda. Ovšem právo vědy vyjadřovat se k bohu se McGrathovi zpochybnit nepodařilo._____Zde bych si dovolil citovat samotného McGratha z části věnované memům. Zajímavě to dopadne, pokud si v citaci nahradíte slovo „mem“ slovem „bůh“: „But what about memes? The simple fact is that they are, in the first place, hypothetical constructs, inferred from observation rather than observed in themselves; in the second place, unobservable; and in the third place, more or less useless at the explanatory level. This makes their rigorous investigation intensely problematic, and their fruitful application somewhat improbable.“______McGrathova kniha se dobře čte, je psaná umírněně a s rozvahou. Autor sám v závěru zdůrazňuje, že jeho kniha nemá za cíl plně obsáhnout Dawkinsovy argumenty, ale spíš otevřít debatu. Škoda, že si ke kritice Dawkinse vybral ty méně podstatné věci. Je sice asi pravda, že Dawkins se dobře nevyzná v teologii a historii teologie a náboženství. Ovšem v Dawkinsově kritice víry, konceptu boha a náboženství to má naprosto marginální význam už jenom proto, že ona kritika je založena na zcela jiných věcech. (čteno v angličtině)______PS: Pro zajímavost doporučuji asi 75 minutovou debatu McGratha s Dawkinsem na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=wxc0NpTZE18

3 05.03.2012

Ridley na mnoha příkladových studiích a srovnáních s jinými živočichy ukazuje, že lidská povaha je hlavně výsledkem přirozeného výběru a sexuální selekce a že kultura a výchova ji mohou jen usměrňovat. Přistoupíme-li na Ridleyho premisu (v knize velmi důkladně podloženou), zjistíme, že ten lidský svět vlastně vůbec není tak složitý a uvidíme společnost v rouše Evině. Z toho pak vyplývá řada fascinujících pravd o lidské společnosti a kultuře a člověk si třeba uvědomí, jak hloupá je politická korektnost, jak legrační karikaturou sebe sama je feminismus, a dokonce ani oddělené chlapecké a dívčí školy už nevypadají jako blbý nápad. Důležité je, že Ridley dokládá, jak co vyplývá z miliónů let přirozeného výběru a sexuální selekce, např. že jsou muži spíše polygamní a panovační a ženy spíše monogamní a rovnostářské, ale nehodnotí tyto jevy z hlediska lidské morálky. (čteno v originále)

4 05.02.2012

Dawkinsův pohled na biologickou evoluci nabízí nejen silný argumentační aparát ale zároveň ohromný myšlenkový přesah daleko za hranice "sobeckých genů" jako nesmrtelných replikátorů. Člověk je často donucen uvědomit si hromadu věcí, nad kterými ho nikdy nenapadlo přemýšlet - například v části věnované teorii her a vězňovu dilematu a jejich vztahu k altruismu stojí jistě za pozornost úvahy o "dobrých úmyslech" advokátů, nebo zamyšlení nad metrosexuály v kapitole o souboji pohlaví, případně pozoruhodné postřehy o memech a náboženstvích. Sobecký gen rozhodně stojí za přečtení už jenom proto, že Dawkinsovo sdělení nelze shrnout do povrchního prohlášení o tom, že "předmětem přirozeného výběru jsou geny, nikoli organismy", jak se velmi často děje. Je to podstatně zajímavější! (čteno v originále)

8 04.12.2011