gumkacik komentáře u knih

Connie Willis je skvělá spisovatelka, ale je třeba mít s ní svatou trpělivost. Čtenář nakonec dostane, pro co přišel, musí se k tomu ale zdlouhavě pročíst. Téma je nadmíru zajímavé a citlivé a autorka se jeho zpracování zhostila se ctí. Bavilo mě balancování mezi vědou a mystikou. Na rozdíl od předchozího komentáře mi ale připadalo, že spád knihy trochu vázne a omáčky je tam až dost. V textu je často zabíháno do nepodstatných podrobností, postavy se nesmyslně nahání sem a tam, nebo mají mlhavé představy něčeho, co jim stále a stále uniká, dialogy se opakují. Člověk by s klidným svědomím seškrtal 200 stran a nic by se nestalo. Ke konci knihy se navíc podruhé rozbíhá koloběh pátrání a přicházení na kloub celé věci, která již byla čtenáři jednou objasněna. V kontextu knihy to sice smysl dává, nicméně čtenář je ze všeho toho nahánění se, vypípávání se pagerem a nikam nevedoucích slepých uliček unaven. Podobné výhrady jsem měla i ke Knize posledního soudu, která se mi ale četla o poznání lépe.

1 21.04.2017

První polovina knihy dokonale vystihuje napětí ve vztahu špatný otec - pubertální syn. Už tak se jedná o výbušnou kombinaci, která je ještě umocněna pobytem těch dvou na opuštěném ostrově. Z textu sálá přímo fyzická nechuť na ostrově zůstat a neutuchající pocit, že něco visí ve vzduchu. Druhá půlka knihy se odehrává v duchu absurdna a nechutností tarantinovského ražení. Každopádně se jedná o silný čtenářský zážitek.

2 18.04.2017

Kniha je psána příjemným stylem. Čtenář není rušen komplikovanými větami, ani překombinovaným dějem a může se do příběhu bez potíží ponořit. Vzhledem k širokému záběru knihy (co se časového rozpětí i množství postav týče) je styl psaní zvolen velmi vhodně. Postavy jsou promyšlené, z každého období sálá určitá atmosféra. Nejzajímavější mi připadal příběh Anežky, která je nucena konfrontovat se jak s komunistickým režimem, tak se svou vlastní povahou.

5 18.04.2017

Nemám moc v oblibě knihy, u kterých mám pocit, že po jejich přečtení bych potřebovala zasypat autora otázkami. Noci v cirkuse jsou jednou z takovýchto knih. Čtenáře nesporně zaujmou svérázné postavy, tajemné prostředí a bohatý jazyk. Kniha má určité kouzlo, ovšem celkový obraz je pro mě roztříštěný. Autorka jakoby se opájela zvoleným prostředím cirkusu a nechávala se jím unášet naprosto volně. Po dobu čtení jsem měla pocit cykličnosti, kdy se autorka nadchne pro nějakou vizi, tu velmi rychle vyčerpá, příběh se stane nudným a nikam nevedoucím. Pak autorka náhle opět chytí druhý dech, odnikud nesouvisle vytáhne novou ideu a vše se opakuje. Jakoby na sebe pouze vrstvila jeden bizarní příběh některé z postav na druhý. Někdo nejspíš v knize najde spoustu inspirace, někdo knihu odloží s pokrčením ramen. Já mám pocit, že jsem zůstala uvězněná v příběhu a nedokázala vykouknout nad něj, kde se dělo něco mnohem zajímavějšího, co mi ale tím pádem uniklo.

11.04.2017

Tato kniha má zřejmě obsahovat nějaké přelomové poselství ohledně směřování lidského druhu. Mezi vším tím fňukáním jsem ho ale asi přehlédla. Ano, samolibý nadržený stárnoucí chlap si většinou nedokáže udržet sexy mladou holku. Ano, stárnoucí žena není už většinou pro muže sexuálně atraktivní. Tragédie. Je to důvod k sebevraždě nebo ke strávení zbytku života v nekončící depresi? Pro většinu lidí asi těžko. Daniel (ať už v jekékoli podobě) je neuvěřitelně otravný, celá kniha působí dojmem nafouknutého nic.

3 04.04.2017

Hledala jsem knihu z kategorie young adult, psanou jednoduchým jazykem, s nekomplikovaným dějem, kterou bych snadno mohla číst v anglickém originále. Ve Fangirl jsem takovou knihu našla a pokud se čtením knih v angličtině začínáte (jako teď já), mohu doporučit.

25.03.2017

Dobrá kniha se správně potřeštěnou atmosférou, která mimo jiné vtipně ukazuje, jak těžké je pro spisovatele sehnat materiál pro napsání vlastního díla (myšlenka Hry je naprosto skvělá!).

1 15.03.2017

Je pravda, že začátek je rozvleklý, postavy řeší stejné věci dokola, čtenář čeká na slíbené morové rány a nic se neděje. Vyplatí se ale vydržet. To co chybí v prvních 2/3 knihy se pak naplno rozjede a čtenář si uvědomí, že si mezitím stihl vytvořit k postavám citovou vazbu, což je, myslím, autorkou požadovaný efekt. Z původního rozhořčeného "tohle není vůbec žádný masakr", které vás napadne zhruba v polovině knihy, se postupně dostáváte k "doufám, že to až takový masakr nebude".

3 15.03.2017

Jsem na rozpacích. Postavy objevující se v příběhu jsou nádherné, barvité, přímo vybízející k filmovému zpracování. Celý ten nápad s děvčátkem v říši divů je skvělý a zcela chápu jeho popularitu. Ale kniha samotná se mi četla špatně. Nesmyslné dialogy a říkanky byly únavné a rozčilující. Sice dávno nespadám do doporučené věkové kategorie, ale popravdě si nedovedu představit, že by mě to v dětském věku bavilo číst.

3 27.02.2017

U této knihy byla jednoznačně chyba na mé straně. Kniha mě místy nebavila, ačkoli sama o sobě je vtipná, dobře napsaná, se zajímavým námětem. Využiji zde slova popisující Alana: "Vysvětlil, že s ním se to má tak, že když se lidi baví o politice, přestane poslouchat. Dochází k tomu jaksi automaticky." (str. 367) Na koho (bohužel stejně jako na mě) sedí tento citát, ten bude mít při čtení krušné chvilky.

3 20.02.2017

Kniha ukazuje těžko uchopitelný vztah dvou žen, který je plný ran, jizev a vzájemného hledání cesty k té druhé. Příběh je velmi silný, ačkoli se postavy často chovají pro mne nepochopitelným způsobem typickým spíše pro děti (urážení se, náhlé výbuchy vzteku, demonstrativní gesta vzdoru namísto racionálního dialogu), díky čemuž mi kniha byla nejprve protivná. Nicméně vyplatilo se dočíst ji do konce. Závěr byl velmi emotivní a konečně jsem měla pocit, že povaze Emerence, které se vždy vymstilo někomu důvěřovat, malinko rozumím.

2 15.02.2017

Zápletka bezesporu zajímavá a čtenářsky atraktivní. Kniha měla spád. Výkon týmu vyšetřovatelů mi ovšem přišel nevalný. Každý si řešil svoje osobní problémy, na případ se pořádně nesoustředil skoro nikdo. Naopak někteří často působili jako po lobotomii...viz neustálé "jak jako?" a "teď nechápu, jak to myslíš...", přestože sdělení bylo triviální a nedalo se na něm cokoli nechápat. Mia, ze které byli všichni na větvi, vlastně neřekla nic, co by nenapadlo každého druhého čtenáře.

10 29.09.2016

Kniha mě nejprve spíš vytáčela. Měla jsem tendence si v duchu neustále klást k vyprávěnému příběhu doplňující otázky, jelikož některé věci se mi zdály nelogické. To mě ale pohánělo kupředu a nakonec jsem byla s vysvětlením na konci spokojená.

1 02.06.2016

Kniha s velmi zajímavým námětem, který je umocněn osobitým zpracováním. Absurditu aktu sebevraždy dívek zintenzivňuje odstup, který od nich máme. Dívky jsou pozorovány prostřednictvím chlapců ze sousedství a to převážně z dálky. Z jejich života tak vidíme pouhé útržky, které občas vyplují na povrch, přičemž žádný z těchto útržků nezavdává na první pohled impuls k sebevraždě. Kniha je psána tak, jako bychom sledovali televizní dokument. Nicméně - na mě to bohužel nějak nepůsobí. Přišlo mi, že se mezi sebevraždami prakticky nic neděje. O dívkách se dozvídáme tak málo, že téměř není o čem psát a celá kniha tak stojí spíše na udržování určité atmosféry, která mi ale nestačí. (Film jsem zatím neviděla, možná bych se na knihu pak dívala jiným prizmatem). Ačkoli je knížka tenká, měla jsem nutkání přeskakovat řádky a trochu ji popohnat. Jakoby autor na začátku knihy praštil velkou silou pěstí do stolu, čtenář poté stále a stále čeká na vysvětlení, načež se ke konci knihy dočká jen další stručné a málo vypovídající rány do stolu.

1 02.06.2016

Mám úplně opačný názor než Sparkling (dodávám, že Hermafrodita jsem naopak četla jako první, Sebevraždy panen hned poté). Přijde mi, jakoby knihy ani nepsal tentýž autor. U Hermafrodita najdeme propracovanou psychologii postav, přehršel děje, vyprávění má spád. Sebevraždy panen mi plynuly poněkud bezcílně, co se odehrává v hlavách dívek, to čtenáři zůstávalo nepříjemně skryto a pointa vyšuměla do ztracena. Co se Hermafrodita týče, Jeffrey Eugenides se předvedl jako profesionální vypravěč. Dokáže čtenáře s naprostou lehkostí vést spletitým příběhem odlišných generací, historických období, národností a pohlaví. Přitom vše plyne naprosto přirozeně, s humorem a nadto místy čtenář narazí na pasáže, kdy si říká, že "hmatatelněji" by se to jednoduše vyjádřit nedalo. Jako například popis vlasů babičky Desdemony zamlada, jehož citaci prostě musím uvést: "Černé vlasy nosila svázané do copů sepnutých jehlicí pod šátkem. Ty copy nebyly jemné, jak je nosí malé dívky, ale těžké, ženské, vyzařovala z nich přirozená síla, asi jako z bobřího ocasu. V těch copech byla obsažena celá léta, roční období, změny počasí. A když si je před spaním rozvázala, spadly jí vlasy až k pasu."

2 02.06.2016

Knihy od Keplera jsem nečetla popořadě, k této se dostávám po Písečném muži, Hypnotizérovi a Svědkyni ohně. Bohužel musím říct, že mi v porovnání s nimi přijde jednoznačně nejslabší. Chybí tu atmosféra, některé naťuknuté věci jsou ponechány bez vysvětlení. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že postavy jsou občas popotahovány jako loutky na scéně.

2 08.11.2015

Povedená záležitost, která se může hrdě postavit do řady skvělých severských detektivek! Svérázní, ale sympatiční vyšetřovatelé, promyšlená zápletka.

2 22.10.2015

Na daném literárním žánru mám nejraději nekonečnou volnost, se kterou může autor vynalézat nové světy, které fungují na svém vlastním principu. Pro autora je pak ovšem daleko těžší přimět čtenáře, aby přistoupil na jeho hru, aby mu daný svět připadal konzistentní a v rámci mezí pochopitelný. Miéville vytvořil bezpochyby něco fascinujícího a nevšedního. Místy mám ale dojem, že jeho počin je tak monumentální, že na čtenáře tak trochu zapomíná. Je fajn a exotické vymyslet vlastní názvy dnů a měsíců a začínat jimi například deníkové záznamy hlavní hrdinky, ale pokud v celé knize nevysvětlím, jak po sobě tyto dny a měsíce následují, je to pro čtenáře celkem nulová informace. (Pozn. Jizva je má první kniha od tohoto autora, nevím, jestli to bylo vysvětleno jinde) Značná různorodost postav by také zasloužila, aby byl čtenář více zasvěcen do jejich původu a toho, proč vypadají, jak vypadají. Věda a magie spolu podle mě příliš nesouzní a naopak tato kombinace vyvolává řadu dalších otázek. Závěr mě příliš neuspokojil, jelikož mi chování Uthera Dúla nedávalo valný smysl. Nicméně Miéville si mě celkem získal a určitě po něm ještě sáhnu.

1 22.10.2015

Kniha si mě dokázala držet od začátku do konce. Jednotlivé postavy jsou dobře zachyceny, místy sympatické, místy nesympatické. Je to taková sonda do života jedné (ne)spokojené rodinky.

23.09.2015

Kniha nádherně zachycuje úplně jiný svět. Svět, který je pro dnešního čtenáře snad příliš subtilní: proud slov a gest, ve kterém Woolfová a její současníci vidí nekonečnou barevnost a jsou schopni rozlišit stovky drobných nuancí. Mé vidění (stejně tak jako spousty jiných čtenářů - soudě podle komentářů) je bohužel v této oblasti velmi limitováno. Proto se kniha čte těžce a místy se až může zdát, že se mluví tzv. naprázdno. Dnešní čtenář je zvyklý jít spíše po ději, a to není to, co Woolfová nabízí. Počátek tohoto neporozumění ostatně pozoruje sama Woolfová již na svých mladších současnících: "Ti mladí si totiž nedokázali povídat...Ty ohromné zdroje anglického jazyka, moc přenášení citů, kterou nám nakonec dopřává, to nebylo nic pro ně."

5 31.08.2015