gumkacik komentáře u knih

Pohled na WW2 očima polských Židů z varšavského ghetta. Román líčí různé přístupy židovských obyvatel k událostem: od beznaděje a rezignace, přes zneužívání ku vlastnímu prospěchu až po hrdinské vzepření se. Kniha ke konci úžasně graduje a je důstojnou upomínkou na akt revolty vůči arogantní bezohledné likvidační síle.

2 12.08.2015

Pohled na holocaust očima pachatele, oběti i zástupce dnešní mladé generace, která nic z toho osobně nezažila. Propojení těchto tří rovin vytváří zajímavé emotivní napětí. Jodi Picoult má nesporný talent přivádět čtenáře k slzám, k čemuž jí zvolená tématika přirozeně poskytuje rozsáhlý prostor. Přiznám se, že mě taky dostala, a to při vyprávění babičky Minky. Je ovšem třeba dodat, že kniha není jen jedním velkým citovým vydíráním. Pozitivem je, že otevírá řadu otázek a etických dilemat. Německá nacistická organizace dokázala vytvořit dosud bezprecedentní vyhlazovací mechanismus, ve kterém se stával vrahem i obyčejný úředníček, který seděl v kanceláři, "pouze" plnil rozkazy, pohrával si s čísly a zbraň nevzal do ruky. Je více vinen ten, který přímo držel v ruce nůž, než ten, který tomu přihlížel? Má být souzen stejně ten, který nemá výčitky svědomí, jako ten, který zůstává součástí té obrovské mašinérie výčitkám navzdory? Pokud zachráním jednoho (mně sympatického člověka) a ke zbytku dění jsem slepá, ubírá to něco z mojí viny? Každopádně: knih o jedné z největších tragédií dějin nikdy nebude až příliš.

3 12.08.2015

Má pozornost při čtení knihy velmi kolísala. Autor hned na prvních stránkách vyloží skvělé téma, ale vyzradí vlastně vše, co čtenáře zajímá - bude se hledat život věčný, někdo ale musí být obětován. Toto konstatování ve mně budilo nutkání přeskočit na konec knihy, přečíst si kdo tedy "vyhrál" a knihu odložit. Zdlouhavé poznávání charakterů jednotlivých postav mi přišlo poněkud nezáživné. Buď se řešily banality nebo sexuální zkušenosti (ať už hetero- či homo-). Ženy byly brány pouze jako sexuální objekty, což vzhledem k době napsání knihy chápu, nicméně mi to na lepším dojmu z knihy nepřidalo. Zajímavý mi přišel kontrast mezi tím, co hlavní postavy od své cesty očekávají, a tím, co čtenář zjistí na konci.

06.07.2015

Skvěle vystižený charakter jednotlivých postav, o psu nemluvě. Baví mě tragikomičnost Šimáčkových knih.

3 28.06.2015

Mentální výlety do cizích hlav byly zachyceny skvěle. Stejně tak pochopitelná averze Judity vůči Davidovi. Vždyť David se dokázal dotknout nejniternějších zákoutí lidské osobnosti. Nejen dotknout - David se tímto nadmíru soukromým materiálem drze přehraboval svýma špinavýma rukama. Byl to slídil, který se hroutí z toho, že svou schopnost ztrácí: že ztrácí svou výhodu a výjimečnost. Získal ale něco jiného: konečně je schopen začít budovat mezilidské vztahy. Pro ty je životně důležité, aby si člověk občas mohl bez obav myslet svoje.

5 16.06.2015

V knize se pohybují typicky české postavičky - trochu tragické, trochu komické, hodně rezignované. Když je nejhůř, sednou ke stolu, dají pivko, nějaké to dobré jídlo a je zase dobře. Co naplat...občas to dělám taky tak.

3 02.06.2015

Jelikož nemám ráda násilí, nejsem dobrý vlastenec a touha po angažování se v armádě je mi naprosto cizí, brala jsem knihu zpočátku jako svůj malý "psychologický průzkum" člověka, který je v těchto bodech mým opakem. Styl psaní mi nevyhovoval, nicméně chápu, že k tématu sedí. Popisy různých bojových cvičení a akcí jsem si sice nevychutnávala, ale zajímavý náhled na život a motivace vojáka jsem získala. Autor je především silná osobnost, která ráda překonává sebe sama. Část, ve které popisuje boj s těžkou nemocí, se mi líbila hodně a je velmi inspirativní. Přes své utrpení dokázal znovu začít plnohodnotně žít, nevzdal to a zaslouží si respekt.

2 28.05.2015

První příběh slabší - typická hlavní ženská postava Gavaldy - mladá, neurotická, praštěná, jídlem pohrdající, o to více požívající alkohol. Nebyla jsem si jistá, jestli ji ten muž chce zachránit, nasytit, chodit s ní nebo se z něj vyklubal masový vrah (vzhledem k divnému chování, všem těm nožům a strohému pokynu na konci). Druhý příběh lepší. Sympatický hlavní hrdina, pohodová atmosféra, trochu toho domácího tepla. Gavalda dokáže zachytit problémy a trápení současné generace lidí mezi 20-30 lety: neschopnost zakotvit a vytvořit vlastní rodinu, potloukání se po večírcích, střídání partnerů, povrchnost, hledání hlubšího smyslu, obtížnost najít si důstojnou práci, ačkoli jste hrdým nositelem univerzitního titulu, který je vám k ničemu.

3 27.05.2015

Nepopírám, že kniha se četla celkem příjemně. Zmatená jsem ovšem byla z filozofických pasáží. Ty byly neohrabaně naroubovány na příběh, který místy připomínal pohádku o Popelce. Čemu měly sloužit kratičké pasáže o Husserlovi a Kantovi, je mi záhadou. Čtenář, který není znalý jejich filozofie, podle mě z tak zhuštěného útržku nic moc nepochopil a pasáž přeskočil. Pro čtenáře, který dané autory studoval, byly tyto pasáže zbytečné a zjednodušující. Snad měly dokreslit oslňující intelekt domovnice, která je schopna jen tak z hecu přečíst Karteziánské meditace a po měsíci konstatovat, že fenomenologie je šarlatánství. Husserl a jeho následovníci se touto problematikou zabývali celé roky, ale budiž, věřme domovnici, která si fenomenologií krátí čas mezi zaléváním květin, četbou Tolstého a vynášením odpadu. Zdůrazňování intelektuální kapacity mě iritovalo především u malé Palomy. Ta zpočátku působila jako spratek, který je zahořklý snad od narození. Paloma i Reneé působily stejně omezené a zahleděné do sebe, jako osoby, které kolem sebe kritizovaly. Autorka vzala banální příběh a zkusila do něj nacpat řadu problémů - počínaje propastí mezi jedinci různých sociálních skupin, přes nedostatečný zájem rodičů o děti až po absurditu lidské existence. Výsledek je prapodivný.

5 26.05.2015

Autor knihy hned na jejím začátku uvádí, že konkrétní příběh rodiny Landauerových je fikcí, která se odráží na historických událostech kolem reálně existujícího domu, a já v tom nevidím žádný problém. Na této knize přece není důležitá "malá" (občas pikantní) osobní historie jednotlivých postav, ale trefné vylíčení "velkých" dějin, které bouřily okolo vily, okolo naší země. Atmosféra první republiky, druhé světové války a komunismu je dobře zachycena a je skvělé, že se do ní dokázal vcítit a ostatním zahraničním čtenářům ji zprostředkovat britský autor. Postihnout ducha doby, emoce, strach, zvraty v osudech různých majetkových či národnostních skupin atd. lze nejlépe skrze osobní příběhy. Není důležité, jestli rodina, která ve vile skutečně žila, skutečně prožila to, o čem se v knize píše. Důležité je, že to mohly prožít (a také prožívaly) tisíce jiných rodin (teď samozřejmě nemám na mysli bulvární detaily typu "ten podváděl tu a ta spala s tím", ale emigraci, odloučení, ztrátu, beznaděj, absurdní shledání po letech).

8 24.05.2015

Patrick Chauvel - muž, který opovrhuje konejšivou náručí míru a materiálního nadbytku své domoviny a neúnavně se vydává dokumentovat nejnebezpečnější konflikty po celém světě. Důvod? Dle jeho slov touha podat svědectví o tom, co se doopravdy děje: otevírat lidem oči. Podle mě je tak trochu závislý na adrenalinu. Běhá mezi střelami, nedbá na svá zranění, myslí pouze na své fotky, nevydrží v klidu. Chauvel je skvělý vypravěč. Jak žije, tak píše: čtenář se nenudí ani na malou chvíli. Kniha působí velmi nestrojeně. Máte pocit, jako byste s Chauvelem seděli v příjemné francouzské kavárničce u sklenky červeného vína a hladově naslouchali jeho příběhům plným krve a potu. Kouzlo je v tom, že dobrodruzi jako Chauvel nás jednoduše fascinují.

4 22.05.2015

Levandulový pokoj je spíš dámským budoárem, jak si ho pravděpodobně představí většina mužů - růžový a přeplácaný kraječkami. Ač je hlavním aktérem muž, čtenář je zavalen horou slz, emocí, žalozpěvů a pitvání se v tom, co která postava udělala či neudělala ve svém životě špatně. Pro čtenáře převážně cynického ražení - ke kterým se řadím - je to jako nekonečná lavina, které dost dobře nerozumí. Postavy pláčou, litují se, teatrálně se objímají a utěšují. Všichni si nakonec dokonale rozumí, přečtou si nějakou tu beletrii v měkkém křesle s kočkou na klíně a všechno je fajn. Hodně mi vadilo, že kniha chvílemi připomíná spleť instantních rádobymouder o tom, co je to láska, život, vztah, odpuštění...přímo stvořených k tomu, aby si je nějaký exot přišpendlil na facebook a doplnil je fotkou západu slunce. Nicméně sama autorka je mi sympatická. Je z ní cítit obrovská snaha vytvořit určitou atmosféru a nadšení pro věc (na konci knihy je dokonce pár receptů na některá jídla typická pro oblast, kde se příběh odehrává, aby čtenář vnímal knihu všemi smysly). Pro někoho tato kniha může být opravdu lékem a pokladem knihovničky. My, kteří raději Chucka Palahniuka, ji bohužel nejspíš nedokážeme ocenit.

5 18.05.2015

Albánský chlapec Pjota je hrubý i citlivý, nevzdělanec i intelektuál, pachatel i oběť. Kniha vás občas dojme, občas překvapí a občas se vám bude chtít zvracet. Plynulý přechod od poetických myšlenek k naturalistickým popisům brutality, krutosti a bezmoci je fascinující. Člověk se chtě nechtě zamýšlí nad možnostmi aplikace multikulturalismu v reálném životě.

1 14.05.2015

Působivě uchopené téma, které je v současné době velmi aktuální. Autor dokázal v příběhu brilantně propojit hned několik rovin: moderní vědu, historii, etiku a osobní tragédii ústředních postav. Výborný je i vhled do psychologie vypravěče Benedicta Lamberta, který je i přes svůj handicap vylíčen jako obyčejný muž s obyčejnými potřebami (včetně sexuálních). Cynický postoj Lamberta dodává knize příjemně odlehčený tón, ačkoli při jejím čtení vyvěrají otázky více než závažné. Kam až může věda zajít při manipulaci s geny? Pokud nenarozené dítě trpí achondroplazií, je interrupce "řešením"? Kdo má či nemá právo o tom rozhodovat?...Kniha je rozhodně podnětným čtením.

2 12.05.2015

Je úžasné sledovat, jak se "oprátka" pomalu utahuje...

04.05.2015

Když se řekne Chuck Palahniuk, člověk tak nějak musí počítat s detailními popisy tělních tekutin a biologických procesů všeho druhu. Z úst hlavní postavy - třináctileté dívky - ale tyhle Chuckovy tradiční nechutnosti vyznívají křečovitě a samoúčelně. Madison byla vůbec velmi podivné stvoření. Nevypadala ani na svůj věk, ani na své pohlaví....spíš působila jako starý, prohnilý, životem zkoušený, samolibý intelektuál, který se snaží vypadat jako naivní a křehká dívenka. Nejvíc diskutabilní je podle mě zbytečně dlouhá scéna s "pinďourkem" na veřejných záchodcích, při které si celou dobu říkáte WTF?! Skutečnost, že by Madison v této situaci nebyla schopna rozpoznat pánské přirození je prostě absurdní do takové míry, že to čtenář autorovi tentokrát prostě nežere.

2 31.03.2015

Nemůžu se rozhodnout, co jsem to vlastně dočetla. Thriller pro dospělé? Sci-fi pro náctileté? Románek pro holky ve stylu Lenky Lanczové? Byla to vlastně směs všeho dohromady. Konec mi neseděl vůbec. Měla jsem chuť vzít tu knihu a třást s ní tak dlouho, dokud mi po tom všem neposkytne lepší pointu. To, že se ve vyprávění střídali Tris a Tobias, mi nevadilo. Souhlasím ale s názorem, že Tobias ve svých myšlenkových pochodech nepůsobil zrovna dvakrát mužně. Škoda, první díl Divergence vypadal slibně.

1 08.02.2015

S ohledem na žánr a cílovou skupinu (do které už nějakou tu dobu nespadám) musím říct - dobrá kniha.

2 16.01.2015

Kniha pro děti, která začíná vraždou a děj se odehrává na hřbitově...no nevím, jako dítě bych to asi číst nechtěla :D Konec předvídatelný, ale jinak opět skvělé. Gaiman prostě vede :)

3 16.01.2015

V průběhu knihy mě začalo iritovat neustálé omílání dokonalosti obrazu. Možná jsem jen otupělá nadprodukcí vizuálních podnětů, kterou se vyznačuje dnešní doba, ale nedokážu si představit, že by obraz mohl mít na lidi takový účinek.

2 05.01.2015