Hadati komentáře u knih

Po celou dobu tohoto dílu sledujeme, jak High Ridge a jeho vláda svou neschopností postupně ničí vše, čeho v předchozích letech až desetiletích vybudovala Cromartyho vláda Mantichorského království. A to nejenom na bitevním poli, ale i v politice. Postupně tak sledujeme, jak se jejich neschopnost mění ve velkou katastrofu. Určitě s pocitem škodolibého zadostiučení. Pokud by tedy tato jejich neschopnost nestála Mantichoru tolik. A to jak v politice, tak i na životech.

Nepřidá tomu ani zrada ve vládě Havenské republiky, která nakonec vede k novému ozbrojenému střetu, o který vlastně nikdo nestojí.

A aby toho nebylo pro Mantichoru málo, začíná své nároky na Slezsko agresivním způsobem projevovat i nový hráč na poli – Andermanské císařství.

Kdo se vyžívá v politické stránce Honoverse si tenhle díl opravdu vychutná. Pro mě ale v tomhle díle bylo té politiky už moc. Stejně tak mě tolik nebaví milostné vztahy mezi Honor a Hamishem, které je tu také věnováno až zbytečně moc stránek. Jen kvůli těmto připomínkám nedávám plný počet hvězdiček jako u ostatních dílů.

Tenhle díl je také předělem, po kterém se začnou vynořovat noví nepřátelé (nejen) Mantichorského království, a předělem, kdy se toto království fakticky již mění v císařství.

4 05.12.2023

První dvě povídky se týkají vztahů mezi lidmi a stromovými kočkami, takže se po povídce o Stephanie Harringtonové (první povídková sbírka), která tento národ inteligentního sfinžského druhu objevila, dozvíte další podrobnosti o kočkách.

První povídka se odehrává jen pár měsíců poté, co byly stromové kočky lidmi objeveny. Řeší se zde, zda lidé a kočky pohlížejí na chování „zlých“ tvorů stejně.

Druhá povídka je pak z pozdější doby, jen pár desítek let po (přirozené) smrti Stephanie Harringtonové, kde je hlavním tématem adoptování prvního Wintona stromovou kočkou, právní postavení koček v Mantichoře a řešení otázky delšího žití stromových koček oproti lidem, kteří zatím neobjevili kúru prodlužující život.

Třetí povídka je o usednutí Alžběty III. Wintonové na trůn po otci, který zemřel náhle během nehody při sportování. Alžběta však nevěří, že se jednalo o nehodu a požádá svého budoucího manžela, aby okolnosti nehody sám vyšetřil.

Ve čtvrté povídce se objevuje Susan Hibsonová, ještě jako dítě, která je zachráněna Honor Harringtonovou při přírodní katastrofě. Už v tomhle věku však Susan vyvíjí značný zájem o vesmírné námořnictvo. (Pokud vám její jméno nic neříká, tak je velicím důstojníkem mariňáků na Honořině lodi Niké.)

Poslední povídka je pak spíše jen do počtu. Přestože se jedná o jedinou povídku, kde se řeší válka mezi Mantichorou a Havenem, je také nejslabší. Jejím hlavním záporem je, že je těžké se zorientovat, kdo stojí na které straně konfliktu. Samotné střetnutí dvou znepřátelených stran pak působí jako zcela bezvýznamné. Ani jsem neměl potřebu hlavním hrdinům fandit. Nevystupuje zde ani žádná známá postava (alespoň nemám pocit, že bych nějakou postavu znal).

4 29.11.2023

Přestárlí hrdinové se rozhodnou dát se zase dohromady, aby zachránili dceru jednoho z nich z obležení armády monster. Když jsem si přečetl tuhle anotaci, hned jsem si vzpomněl na zeměplošského barbara Cohena a jeho Stříbrnou hordu a na Gemmelova Drussa vystupujícího v knize Legenda.

Obě přirovnání mají něco do sebe. Hrdinové tohoto příběhu stejně jako Druss už nějakou dobu nevykonávají své řemeslo hrdinů. Na rozdíl od Drussa jim pak ale trvá déle, než se do svých rolí zase dostanou. Blíže ale mají přece jen ke Cohenovi a Stříbrné hordě, protože stejně jako oni se rozhodnou pro misi, která se od počátku dá považovat za nesplnitelnou. Jen jim není kolem osmdesáti, ale spíše kolem padesáti.

K Zeměploše také má tato kniha blíže díky humoru, kterého je zde více než dost. Na rozdíl od Zeměplochy se však autor snaží, aby nespadl do absurdní parodie.

V příběhu pak můžeme sledovat, jak se skupina starých dobrodruhů dává opět dohromady, řeší dilema nesplnitelného úkolu jako v Sedmi statečných, překlenuje se do klasického putování za cílem ve stylu Pána prstenů až do epické bitvy na závěr.

Hlavní hrdinové až na krále Matricka mi nepřišli ničím zvlášť zajímaví. Zajímavou historii má možná pak ještě jejich mág. O něco zajímavější jsou spíše záporáci.

O autorovi nic nevím, ale podle výběru monster bych očekával, že inspiraci čerpal z RPG hry Dungeons and Dragons (deva, ettin).

2 29.11.2023

Sharpe se řízením osudu dostane do bitvy u Cádizu, kde proti sobě stojí francouzská armáda na jedné straně a španělská a britská armáda na druhé straně. Jak nakonec tato bitva pod velením neschopného a zbabělého španělského generála dopadne, se nedozvíte dříve než na posledních stranách knihy. Tedy, pokud samozřejmě neznáte tuto bitvu z historie (doporučuji si o skutečném pozadí bitvy přečíst až po dočtení románu).

Aby to ale nebylo jen o válčení, tak je Sharpe pověřen i tím, aby vyřešil diplomatický problém. Naštěstí svými nediplomatickými způsoby.

Asi nikoho nepřekvapí, že si Sharpe udělá nové nepřátele. Tentokrát není vůbec vybíravý, takže si najde protivníky ve všech třech armádách. Nesmí zde chybět ani žena v nesnázích, běžný to modus operandi Cornwellových příběhů. Její role je naštěstí dost okrajová.

2 29.11.2023

Sharpe se vrátil zpět do portugalské války. První část knihy je víceméně o osobním boji Sharpea s francouzským brigádním generálem Loupem, kterému nevadí, že se dopouští zvěrstev na vojácích, partyzánech a civilním obyvatelstvu. Sharpeova morálka však velí, že si to má s tímto generálem vyřídit soukromě.

Druhou částí je pak Welingtonova bitva proti daleko početnější francouzské armádě, která rozhodne o osudu svobody Portugalska. Tato dvoudenní bitva je popsána tak podrobně, že se jí v knize věnuje celá poslední třetina. A přestože je Sharpe za porušení pravidel války odvelen na místo mimo boje, nebyl by to Sharpe, aby si nakonec nenašel cestu, jak se bitvy zúčastnit a vyřídit si své soukromé záležitosti s generálem Loupem.

2 29.11.2023

Dějově slabší, než předchozí díl. Tentokrát se podíváme na Bouřnou hradbu, která mi hodně připomněla Zeď z Hry o trůny. Také zde máte jakési nelidské tvory, kteří neustále útočí na hradbu, která má před jejich útoky chránit všechni civilizované země na jihu. A stejně jako ve hře o trůny se tvrdí, že jestliže bude hradba prolomena, nastane konec civilizace.

První třetina knihy mě dost nudila, pak se to naštěstí zlepšilo. Celý příběh se pak odehrává na ostrově Pěst, kde všichni žijí v područí Paní, pro kterou její uctívači neváhají obětovat lidské životy, a jí zaslíbená Bouřná garda, která dělá vše pro to, aby svou bohyni nakrmila nekonečnou válkou na Bouřné hradbě.

Na Pěsti však dochází k zásadním změnám, neboť sem míří Malazská armáda, aby dobyla to, co již v minulosti jednou dobyla. Také se zvedá vlna náboženského odporu proti Paní, která je jedinou povolenou bohyní k uctívání na Pěsti. Do toho mají co říci také zbytky Rudé gardy, které se rozhodli osvobodit svého vůdce Kaleného meče z otroctví Bouřné gardy.

Stejně jako většina knih z Malazského světa by nezaškodilo proškrtat zbytečné pasáže. S větším důrazem na podstatnou část příběhu by byla kniha daleko čtivější. Čtenáři Malazu si však již museli na něco takového již dávno zvyknout.

1 29.11.2023

Závěrečný díl Malazské knihy padlých je opravdu epesní. Poté, co se prokoušete první třetinou knihy, která je jen (podle mě celkem zbytečnou) přípravou na finále, čeká vás už jen několik dalších nudných pasáží ohledně putování pouští, které je přesně tak únavné, jako byste tou pouští putovali sami. Když tyhle nudné pasáže překonáte, čeká vás už jen pořádná akce.

Kromě zbytečně dlouhé přípravy v první třetině se pak dá knize vytknout už jen prvoplánovost, protože hlavním hrdinům všechno perfektně vychází, jakoby v tom měl prsty nějaký mocný bůh v pozadí, který tahá za nitky a ovládá vše, od jednotlivých postav, přes rasy, národy a armády, až po bohy a jiné mocné bytosti.

Když se ale oprostíte od toho, že tak docela nesedí, aby všechno tak dokonale zapadlo dohromady, finální střety si opravdu užijete, protože se zde objeví opravdu všichni ti důležití.

Střetnou se tady tak všichni dřevní národy – Forkrul Assail proti Che Malle, Toblakai (Teblorům), Jaghutům a Imassům. Bohové proti bohům. Lidé proti jiným lidem. Tiste Andi proti Tiste Liosan. Draci proti jiným drakům. A to vše hlavně kvůli Chromému bohovi. Je jen otázkou, kdo na konci této války zůstane ještě stát na nohou. A která strana zvítězí.

Malazskou knihu padlých jsem si opravdu užil a nelituji, že jsem se do ní pustil. Znova číst ji ale už nehodlám, protože Erikson si ani v jedné knize této série neodpustil spoustu zbytečné vaty, která jen neúčelně nafukuje tloušťku jednotlivých knih. Jen to je důvodem, proč jsem téměř vždy dával knihám čtyři hvězdičky na místo pěti.

3 29.11.2023

Na gamebookách jsem vyrůstal a bavily mě. Série o Lone Wolfovi má i nadále v mém srdci své místo a bavily mě i gamebooky od Jacksona a Livingstonea. Při čtení Kliniky smrti jsem si ale uvědomil, že už to není moc pro mě.

Gamebook jsem dočetl, protože je opravdu velmi dobře napsaný a napínavý. Už jsem se ale vzdal toho, abych používal pravidla gamebooku. Příběh je pak rozdělen do tří částí, což mi přijde jako dobrý nápad. Volby mi přišly až zbytečně podrobné, i když přece jen mohou mít výhodu většího pocitu svobody pro čtenáře.

Základní pravidla jako taková jsou dobře vymyšlená a fungují, jen mě tedy iritovalo, kolik věcí jste mohli během hraní gamebooku vzít s sebou, kdy většina z toho vám byla zcela k ničemu. Nevidím opravdu smysl v tom, abych si po celou dobu hraní přidával na seznam desítky věcí, které vám jsou z 90 % zcela k ničemu.

Také mě zaujalo, jakým způsobem jsou psány volby rozhodnutí vašeho hrdiny. Často se mi stávalo, že jsem musel obrátit na uvedenou stranu a zjišťovat, jestli to je přesně to, co chci, protože popisky voleb byly uvedeny dost nejasně. Jeden příklad. Chtěl jsem následovat psa, kterého jsem zachránil, ale nebyla tam volba „chci následovat psa“, ale volby „chci se dát doleva“ a „chci se dát doprava“. Musel jsem tedy otočit na jednu z těchto voleb, abych zjistil, zda je to volba s následováním psa. A těchto nejasných voleb je v knize hodně.

Stejně tak jsem moc nepochopil průchod skleníkem v první části příběhu, kdy jsem si pracně předem vytvořil na papír mapku, abych pak při průchodu zjistil, že jsem se tím zabýval naprosto zbytečně, protože se bludiště dalo snadno projít i bez její tvorby.
Závěr příběhu pak předznamenává, že autor se chystá vytvořit sérii navazujících dobrodružství. Pokud bych hodnotil pouze příběh nebo základní pravidla gamebooku, dal bych 4 hvězdy. Chyby, na které jsem poukázal, ale hodnocení sráží.

3 29.11.2023

V tomto díle Lone Wolf získá ten nejcenější artefakt, Somerswerd, který vás pak bude provázet všemi dalšími dobrodružstvími. Problémem tohoto dílu je, že v jedné části příběhu si musíte zvolit konkrétní směr a následně i konkrétní postup při řešení jedné situace, abyste do ruky získali artefakt, který vám jako jediný umožní postoupit dál v příběhu a nezemřít, kdy dokonce je „chybou“ použít v danou chvíli své schopnosti řádu Kai. Při čtení celé série o Lone Wolfovi jsem pak už nikdy na nic podobného nenarazil, což považuji za dobré rozhodnutí Joe Devera.

V novém vydání je pak krátký vedlejší příběh, který mě ničím nezaujal. Více bych uvítal rozšíření hlavního příběhu, jako tomu bylo u prvního dílu.

3 29.11.2023

Velvet je sekretářkou v tajné mezinárodní organizaci, když začne na vlastní pěst šťourat do podezřelé smrti jednoho agentů organizace. A jak to ve světě špionů bývá, když začneš do něčeho šťourat, vyplave spousta hnusu na povrch. A ani není neobvyklé, že když si nedáš říct, pokusí se tě zbavit.

Jenže Velvet není jen sekretářkou. V minulosti byla schopnou agentkou a na to měl ten, kdo se jí pokouší zbavit, myslet. Velvet se tak vydává na svou vlastní cestu pomsty a poznání, kdo stojí za tímto podrazem. A od začátku do konce se jedná o napínavou akci a pátrání, kdy se Velvet nerozpakuje ani únosu prezidenta.

Velvet je zářným příkladem toho, jak by mohl vypadat film s Jamesem Bondem, kdyby se do hlavní role rozhodli obsadit ženu. A pokud k tomu někdo opravdu dojde, tak Velvet je přesně ten způsob, jak by to mohlo fungovat, aniž by se jednalo jen o trapnou parodii.

5 29.11.2023

Součástí této sbírky jsou čtyři povídky. První a jediná se týká čistě Honor Harringtonové, kterou můžeme sledovat, jak si vedla jako kadet ve své skutečně první ostré akci v námořnictvu.

Druhá povídka je o stromových kočkách, kde je vysvětleno, co předcházelo rozhodnutí stromových koček ohledně toho, že se jako inteligentní rasa rozhodli osídlit svým druhem nový svět. Je to vyprávěné zcela z pohledu stromových koček.

Třetí povídka se týká únosu Helen Zilwické, díky kterému se poprvé setkává skupina postav, která později bojuje na straně Protiotrokářského hnutí proti Mese. Možná je vhodnější přečíst si nejprve Válku cti z původní série o Honor, pak teprve tuhle povídku.

Čtvrtá povídka pak více odkrývá pozadí převratu, o který se pokusila McQueenová, a které se jí téměř podařil.

První povídka je nejzajímavější, protože se týká přímo Honor a jejích začátků. Vyskytuje se zde i Elvis Santino, který se v hlavní sérii „proslavil“ tím, že nechal svou eskadru zcela zbytečně vyhladit Havenským námořnictvem.

V druhé se pak více dozvíme o národu stromových koček, který má velký význam hlavně pro tuto rasu. Pokud máte rádi stromové kočky, užijete si i tohle, i když je povídka jen o diskuzi, ne o akci. Dostatek akce je pak v dalších dvou povídkách.

Ve třetí se blíže seznámíme s Helen Zilwickou, jejím otcem, ale také s hraběnkou Montagenovou a s několika dalšími zajímavými postavami jako je liďácký agent Viktor Cachat nebo vůdce Audubonské tančírny Jeremy X.

Poslední povídka je nejméně zajímavá, protože je jen o zákulisí převratu McQueenové. Přináší tedy jen dokreslení osobních zážitků Saint-Justa, Rob Pierra a McQueenové z této neúspěšné akce.

3 29.11.2023

Na DC v celku zajímavé polidštění superhrdinů, kteří jsou přece jen taky jen lidé (většinou) a dělají chyby. A jak se někdy stává, z některých chyb se pak může stát i větší problém v budoucnu. A tak se někteří superhrdinové musí vypořádat s tím, co provedli v minulosti.

Vyšetřování záhadných vražd je docela napínavé. Vysvětlení, jak k vraždám došlo, pak už trochu pokulhává, protože jestli na to opravdu nasadili ty nejlepší vyšetřovací superhrdinské mozky, tahle možnost měla tyhle supervyšetřovatele trknout během chvilky. Vzhledem k příběhu se ale dá přimhouřit oči.

Ti, co nečtou vše, co zde u nás o DC vychází, pak mohou být trochu zmateni postavami. Ani já už nevím, kolikátá verze Flashe, Green Lanterna nebo Robina se tu objevuje. Naštěstí to k tomu, abyste si čtení užili, tentokrát zase tolik nevadí.

4 29.11.2023

Dá se říct, že je to klasický Brubaker. Tedy dobré vykreslení antihrdiny, se kterým se dokážete určitým způsobem ztotožnit, přestože se dopouští zločinů. Brubaker zde dost skáče v čase tam a zpět, takže příběh není vyprávěn zcela chronologicky. Někoho to může i otravovat, ale dá se v tom celkem dobře vyznat.

Na rozdíl od Velvet nebo Každý je zločinec má tento příběh i trochu mysteriózna, kdy si (alespoň v první knize) nejste jistí, zda je démon pronásledující Dylana skutečný, nebo jen výplodem jeho choré mysli. V podstatě je to ale jedno, protože pro Dylana je skutečný dostatečně a je jím také ovládán.

A tak největším problémem je, že příběh Dylana má v prvním díle zcela otevřený konec, takže pak už jen toužíte po tom, abyste u sebe měli i druhý díl, abyste se dozvěděli, jak to vlastně všechno dopadne.

5 29.11.2023

Tahle kniha se dá zařadit do populárně naučné literatury. Obsahuje mnoho citací z různých zeměplošských románů a také shrnutí k jednotlivým Pratchettovým tématům jako jsou různé rasy (trpaslíci, trollové, skřítci, Igorové), tvorové (A´Tuin, Zavazadlo) bohové (Offler, Slepý Io, Osud, Dáma) konkrétní antropomorfní postavy (Smrť, Otec prasátek), nebo zcela jiná témata (Doverský kůň, Stonehenge, Morrisovi tanečníci).

Dalším zásadním tématem jsou pak čarodějky, kterými se zde kniha zabývá velmi podrobně. Čarodějkám je zde věnováno několik kapitol a mají zde nejvíce prostoru. Také to je ale nejméně zajímavé téma.

Čtenářům, kteří se v zeměplošských románech pídí po každém odkazu na náš skutečný svět, toho kniha moc nového nepřinese. Ale i tací ocení, že jednotlivá témata tu jsou přehledně shrnuta do kapitol. Pratchett má navíc v Zeměploše tolik odkazů, že jen málokterý čtenář by mohl poctivě prohlásit, že mu nic neuniklo. Pro běžné čtenáře, kteří vyhledávání odkazů neholdují, pak tato kniha přinese mnoho nových poznatků, odkud Pratchett čerpal svou inspiraci, nebo jak si mytologické příběhy a folklor přizpůsobil pro svůj fantaskní svět.

Kniha je ilustrovaná Paulem Kidbym a jeho kresby zeměplošských tvorů a míst jsou opět dokonale věrné Pratchettově popisu. Jen jich je pomálu. Chybí zde však jakékoliv ilustrace na témata z našeho skutečného světa, což je škoda. V době internetu sice není tak velký problém vzít si do ruky mobil a zjistit, jak která věc skutečně vypadá (např. Doverský kůň, kterého pak Tonička Bolavá nosí na krku ve formě ozdobného řetízku), pro čtenáře to však není tak komfortní, jako kdyby fotografie na konkrétní odkazy na náš svět byly k dispozici již v knize jako příloha.

2 29.11.2023

Jedná se o mnoho krátkých textů, ve kterých se Neil Gaiman vyjadřuje zejména o různých spisovatelích, jejich knihách, komiksech, filmech, zpěvácích a dalších umělcích. Často se jedná o předmluvy pro knihy a komiksy, o články, proslovy nebo krátké přednesy. Tyto texty vás zaujmou, pokud znáte konkrétní náměty, o kterých Gaiman píše. Pokud dílo nebo autora neznáte, bude pro vás těžší takový text číst. Naštěstí jsou jednotlivá témata opravdu krátká a nic vám nebrání přeskočit námět, který vás nezaujal.

V těchto textech pak také poznáte některé Gaimanovy názory a dozvíte se něco o jeho osobním životě. Ať už je to o jeho dětství, jeho novinářských či spisovatelských zkušenostech, nebo o jeho blízkých jako je jeho současná manželka a zpěvačka Amanda Palmerová.

U téhle knihy je dobré nečíst ji najednou jako román, ale na pár dní ji vždy odložit stranou, a to hlavně proto, že se zde Gaiman občas i opakuje. Pokud ale chcete nahlédnout do mysli tohoto skvělého spisovatele, je pro vás tato kniha více než vhodná.

6 29.09.2023

Honor je po útěku z vězeňské planety poslána na zasloužený dočasný odpočinek, aby dala do pořádku sebe a své záležitosti, a také Nimitze. Přesto by to nebyla Honor, aby se jen tak při své rekonvalescenci válela. Stará se tak o svá panství na Mantichoře i na Gryfu a také je námořnictvem využita jako učitelka mladých námořních kadetů.

Mantichorské námořnictvo je pak konečně připravené vrátit úder Havenu, kdy zvrat ve válce zahajuje přípravou léčky.

Naneštěstí pro Mantichoru, jak v Havenu, tak i v Mantichoře, dochází k zásadním politickým změnám, které nepřímo ovlivní jednání gryfského Klíče Muellera. Ten je i nadále zarytým nepřítelem změn, které se snaží v gryfské společnosti prosadit Mayhew s pomocí Harringtonové.

Závěr knihy pak nenechá jen tak nikoho chladným, protože jestli něco dokáže rozčílit, tak to jsou populistická politická rozhodnutí, která zničí roky válečného úsilí.

6 22.09.2023

V této poslední knize Hadí ságy se nakonec odhalí, že i nadále stojí za generálem Fadawahem temné síly, které ho mají v moci. Kromě střetnutí nepřátelských armád, také sledujeme Puga a jeho přátele, kteří čelí tomuto mocnému zlu.

Nevýhodou je, že toto zlo v pozadí je až příliš neosobní. Máte tak pocit, že hrdinové nebojují proti konkrétnímu nepříteli, ale spíše čelí přírodní pohromě v podobě nebezpečné nákazy.

Závěr knihy pak rozlouskne, kolika různými směry se naši hrdinové vydají. Pugovo rozhodnutí pak předznamenává, jakým směrem se vydají další Feistovy série ze světa Midkemie.

3 07.09.2023

Při čtení téhle první knihy série mi styl přišel dost podobný Kulhánkově Nočnímu klubu nebo Butcherově sérii o čaroději Harry Dresdenovi.

Hlavní hrdina Owen (s českými předky v rodokmenu) však na rozdíl od Dresdena používá jen své přirozené schopnosti, kdy jeho hlavními pomocníky jsou střelné zbraně. Je to jakási obdoba Zaklínače, který chrání lidstvo před útoky monster v našem současném světě. Kniha je pak nadupaná akcí od začátku až do konce.

Jediné, co mně na prvním díle trochu zklamalo, bylo, že hlavními monstry, se kterými se tu Owen dostává do křížku, jsou vlkodlaci a upíři. Tedy ta nejprofláklejší knižní a filmová monstra vůbec. Snad to bude v dalších knihách lepší.

Naopak mi přišlo zajímavější zdejší pojetí elfů a orků, další hodně profláklé fantasy rasy, kdy doufám, že se o těchto skupinách v dalších dílech dozvím více.

Naopak se mi zalíbilo volné společenství lovců monster, kteří příšery zabíjejí, nejen pro dobro lidstva, ale také pro to, že za jejich zabití dostávají zaplaceno. Jen nechápu, proč vždy urban fantasy přichází se světy, kde se s příšerami bojuje potajmu a lidstvo jako takové nemá o skutečnosti, že příšery jsou skutečné, povědomí. Třeba něco takového existuje, ale zatím jsem se takové série nedopátral.

Lovci monster tak jsou přesně to, v co jsem doufal. Nadupaná akční řežba plná střílení na monstra, se kterými by se ani Zaklínač nehodlal kamarádit.

4 07.09.2023

Sharpe si zase díky své povaze najde nepřátele. Tentokrát v řadách Portugalců, kteří jsou spojenci britské armády proti Napoleonovým francouzským vojákům. A opět zachraňuje další dámu v nesnázích.

Cornwell píše jednotlivé knihy jak přes kopírák, až si někdy říkám, jestli má smysl pokračovat v sérii. Jenže i tak mě to stále baví a o tom to přece je. A díky téhle sérii se pak také dozvídám více o historii Napoleonských válek, což je další klad.

Jeho spory s dalším britským důstojníkem Slingsbym jsou pak alespoň určitým osvěžením běžných Sharpových sporů v britské armádě.

4 07.09.2023

Když začala série gamebooků Lone Wolf vycházet poprvé pod nakladatelstvím Najáda, byl jsem velkým fandou této série. Těžce jsem pak nesl, že nebudu mít kompletní sérii, když nakladatelství zkrachovalo. Proto jsem byl nadšen, když jsem zjistil, že nakladatelství Mytago začalo sérii opět vydávat a nyní už prekročilo hranici, za kterou se Najáda už nedostala.

Překlad považuji za kvalitní, i když podle mého by se Osamělý Vlk (a další indiánská jména) měl psát jako Osamělý vlk. Sedící býk se také nepíše s velkým b. Ale to je asi jediná výtka k novému překladu.

Joe Dever nijak neskrývá, že se nechal inspirovat Tolkienovým Pánem prstenů. Nejedná se však o prosté zkopírování myšlenky. Dever dokázal vytvořit svůj vlastní fungující svět, ve kterém bojuje dobro se zlem.

První kniha obsahuje nádhernou barevnou mapu, přestože díky malému formátu knihy je i mapa příliš malá. Skvělé jsou také další ilustrační obrázky. Z rozšíření příběhu jsem měl obavu, ale nakonec z něj dělá daleko komplexnější příběh. Rozšířen je zejména začátek příběhu, kde namísto strávení celé doby v bězvedomí, Osamělý vlk tentokrát přidá ruku k dílu při obraně kláštera Kai. Stejně tak jsou i významěji rozšířeny další dvě podstatné události tohoto gamebooku bitva o most a příchod do hlavního města Somerlundu Holmgardu. Příběh pak končí epičtějším závěrečným střetnutím.

Pro staré gamebookaře tedy mohu rozšířené nové vydání doporučit. Je to, jako byste četli knihu poprvé. Příjemné jsou taky občasné odkazy na budoucí příběhy, jako když potkáte Cenerského druida, o kterých je v původním vydání zmínka až v Prokletí z Ruelu (13. díl).

10 24.08.2023