Hadati komentáře u knih

Skvělé zakončení této knihy dává na srozuměnou, že je to i konec pentalogie Česko-slovenského království. Sice se nedá říct, že by se nedalo napsat další pokračování, ale už by to bylo jen zbytečné rozřeďování dobře odvedené práce autora.

V posledním díle se dozvíme, jaký měla baronka Kozlová plán na zničení Česko-slovenského království, kdy už z předchozího dílu bylo jasně uvedeno, že bitvy u pobřeží Ameriky byly jen záměrným odvedením pozornosti od hlavního cíle. A to se Rusům podařilo.

V této knize je přesto vynesena nová karta občerstvující sérii zabývající se hlavně námořními bitvami, která se zabývá vnitřním nepřítelem Ruska. Určitou novinkou pak byly také pozemní boje.

Jedinou zásadní negativní připomínku mám ke špionážní linii, kterou si J. Kotouč vymyslel, aby měli co dělat manželé Greckovi. Je zde patrná snaha vymyslet těmto postavám nějakou důležitou aktivitu, která mi ale do jinak logického vyprávění moc neseděla. Přišlo mi, že výhody jejich mise nepřevažovaly nad rizikem neúspěchu takové mise při jejím prozrazení. Přestože mám Greckovi rád, zde bych asi uvítal větší pasivitu těchto postav.

6 14.03.2023

Tonička pokračuje ve svém učení na čarodějku, tentokrát u nejstarší čarodějky slečny Velezradné, u které dosud žádná učednice nevydržela příliš dlouho. Během této doby upoutá pozornost Zimoděje, boha zimy, který se do ní zamiluje. Láska mezi bohem a smrtelníkem ale nikdy nedopadla dobře. Tonička nemusí milostné sevření zimy přežít. A co hůře, její milostná avantýra může stát životy i jiné, včetně jejích blízkých.

V dalším díle o mladé čarodějce Toničce Bolavé tak Pratchett pokračuje stejným způsobem, jako v předešlých dílech. Tonička se učí, co to znamená být čarodějka, že jsou jakýmsi vesnickým ekvivalentem psycholožek a pečovatelek. Zjišťuje to největší čarodějnické tajemství, tedy co je to bimbo. A znovu se utkává s protivníkem, který se na ni zdá být příliš mocný.

Více než Tonička ale tentokrát zaujmou vedlejší postavy, kterým zde byl dán větší prostor: legendární Bábi Zlopočasná se Stařenkou Oggovou, baronův dospívající syn Roland, neoblíbená a panovačná mladá čarodějka Anagrama, ale zejména Nac mac Fíglové, kteří nemohou v příbězích o Toničce chybět. A k tomu jeden příliš uleželý sýr, který žije vlastním životem.

Přestože se kniha jmenuje Slza bohů, byla kniha napsána podle počítačové RPG hry Return to Krondor. I po těch letech na mě dýchala nostalgie, protože se jednalo o PC hru, kterou jsem si jako první pořídil v orginálním balení.

Ale ani tahle nostalgie nepomohla tomu, že se jedná o příběh kouskovaný „vedlejšími úkoly“. Přestože je tedy hlavním námětem záchrana artefaktu, který může zabránit velkému chaosu na Midkemii, často se odbočuje k nevýznamným úkolům pro hlavní příběh, jako je boj s otrokáři dětí, lovení monster v kanálu, záchrana dítěte před obětováním temným silám, vypořádání se s vedlejšími záporáky nebo řešení zcela bezvýznamných bitek. Co fungovalo u PC hry, nefunguje u románu. Feist se naneštěstí nepoučil od podobného schématu použitého ve Zradě v Krondoru.

2 24.02.2023

Je to nejslabší díl z nejslabší série ze světa Midkemie. Tato kniha je předělem mezi dvěma romány, které byly napsány podle počítačových her. Příběh nestojí skoro za nic a za postavy to táhne po celou dobu hlavně Jimmy Ručka a William, syn mága Puga, jako poručík armády prince z Krondoru.

1 24.02.2023

Je zřejmé, že první kniha je hlavně o představení hlavních postav celé série. Těch je tu několik, ale ne zase tak moc, abyste se v nich ztrácely. Většina z nich je i sympatická, přestože budete mít pocit, že si vaše sympatie ne každý z nich zaslouží. Je to hlavně tím, že postavy nejsou ploché. U všech se jde do hloubky, takže chápete jejich motivy. Tato skupina hlavních postav je různorodá, takže nezačne nudit. Mezi nimi je mocný mág, inkvizitor s chatrným zdravím, přestárlý válečník, mstitelka nevážící si svého vlastního života, nebo nadutý šlechtický hejsek. Zajímavé jsou i některé vedlejší postavy, kterým je dán větší prostor.

Svět, ve kterém se příběh odehrává, je pak popsán jen tak, aby čtenář příliš netápal. Dozvíme se tak jen základní věci o Spojeném království a Severním království, kde se většina příběhu první knihy odehrává. O zbytku světa spíše jen v náznacích. O jeho historii pak jen drobné poznámky. Zbytek nás pak evidentně čeká až v pokračování.

Ohledně příběhu se toho moc říct nedá. Jednotlivé osudy hlavních postav se už od začátku začínají pomalu splétat, a na konci knihy se jednotlivá vlákna spletou do jednoho silného provazu. Kam ten provaz vede, se však také dozvíme až v další knize. To ale neznamená, že by tahle představovačka byla nudná. Naopak. Ani chvíli jsem se při poznávání hlavních i vedlejších postav nenudil. A hodně se těším na to, jak budou jednotlivé hlavní postavy na sebe vzájemně interagovat.

4 17.02.2023

Přestože se Feist snaží, tak je znát, že je to román napsaný podle RPG hry. Příběh je rozkouskovaný na různé minipříběhy, u kterých je často znát, že se jedná o „side questy“. Tyhle příběhy se Feist snaží navléknout jako korálky na jednu nit a moc se mu nedaří z těchto korálků vytvořit vkusný náhrdelník. Příběhy nedávají vždy tak docela smysl, kdy dojde i na určitou herní alternaci „zabíjení krys ve sklepě“.

Postavy, které by v knižní sérii normálně hrály hlavní roli, jsou upozaděny, kdy autor vymýšlí způsob, jak se jich dočasně zbavit. Arutha tak najednou nesmyslně všude kráčí s pomalu se přemisťující armádou a nechává na jiných, aby hýbali příběhem. Tomas a Pug pak dočasně přichází o své schopnosti, aby tak byl dán prostor méně mocným postavám. Tyto postavy pak zmateně pobíhají tam a zpátky skoro po celém Království, a také po severních pláních, kde žijí moredhel. Ze všeho je cítit vyumělkovanost.

Příběh tak musí táhnout dvě nové postavy. Temný elf Gorath je tím nejzajímavějším, co vás zde čeká, kdy díky němu můžeme lépe nahlédnout do historie a kultury moredhel. Mág Owen už tolik zajímavý není, kdy zejména na něm je znát, jak v průběhu příběhu „leveluje“. Příběh nedokáže tentokrát zachránit ani Jimmy Ručka, ani jeho přítel Locklear.

5 17.02.2023

V Ankh-Morporku se to opět sváří. Blíží se výročí bitvy v Koumském údolí a přestože trpaslíci a trollové tvoří ve městě menšiny, jedná se o menšiny, které mají v rukách ostré sekery a velké kyje. Situaci nepomůže, když je ve městě zavražděn významný trpaslík a začnou se šířit zvěsti, že byl zabit trollem. A velitel Elánius se musí hodně snažit, aby se tato staletí trvající rasová válka nepřelila do ulic jeho města. A tak se dá jako správný polda do vyšetřování, kdo stojí za touto vraždou.

Už od začátku série o Hlídce je její hlavní postavou Samuel Elánius, který se postupně vypracoval z noirovského alkoholika, který ztratil smysl života, v sebevědomého velitele městské hlídky, který se nikoho nezalekne a odmítá ustoupit ze svých zásad. Jen si je občas ohne. Je to policista, který se nezalekl zatknout draka nebo dokonce armádu, když porušovala zákony JEHO města.

Ale i on v sobě drží temnotu, se kterou neustále bojuje, aby ho neovládla, a neprotivil se zákonům, u kterých vyžaduje, aby je ostatní dodržovali a ctili. A nyní navíc musí čelit i temnotě, která nepřichází z jeho nitra, ale zvenčí. Dokáže čelit oběma temnotám najednou? Bude si muset zodpovědět důležitou otázku: „Kdo dohlíží na ty, co mají strážit?“

A aby toho nebylo málo, Vetinari jej konečně donutí k tomu, aby vzal do hlídky upíra. A Elánius má v tu chvíli problémy se svým vlastním pravidlem, že každý, kdo je pod jeho velením, je především policajt a pak teprve člověk, trpaslík, troll, muž či žena.

K tomu je ještě třeba dodat, že mimo starosti o Hlídku má také povinnost postarat se o svou vlastní rodinu – svou ženu a své dítě.

Od Noční hlídky je opět o něco ubráno na humoru, ale o to více přidáno na příběhu. Hlavním tématem je pak rasová nenávist a historické křivdy, kvůli kterým si národy dokáží uchovávat nepřátelství vůči jiným národům, přestože už sami ani neznají důvody těchto historických sporů.

5 17.02.2023

Pokud stojíte o klasickou military sci-fi, tak tohle je ideální kniha. Celý román se soustředí na malou jednotku vesmírných mariňáků. Začátek je sice zbytečně pomalý, ale naštěstí není nijak dlouhý. A jakmile se tato vojenská jednotka dostane do cíle své mise, děj je akční a napínavý od začátku až do konce.

Po celou dobu si nemůžete být jistí, kdo přežije. Víceméně mi to ale bylo jedno, protože Fabian zde sice dokáže skvěle popsat vojenskou akci, ale jeho postavy jsou většinou nevýrazné a lehce zaměnitelné. Je zde jen pramálo rozlišovacích znaků mezi jednotlivými vojáky a to považuji za největší problém knihy.

Stejně tak mi přišlo líto, že Fabian nedokázal déle stupňovat prvotní napětí z tajemství, co se stalo na planetě, kam byli vysláni, a celkem rychle odkryl své karty. Tím prvotním napětím z tajemna mi trochu připomenul Teror od Simmonse, takže mi přišlo škoda, že to nevydrželo dlouho.

Když pak dojde k bitvám, tak navazuje jeden střet za druhým a až do konce nevíte, jak to dopadne. Ze závěru jsem pak byl zmatený, protože po tom martýriu mi rozhodnutí přeživších nepřišlo věrohodné, přestože se jej Fabian snažil logicky odůvodnit.

6 26.01.2023

Válka Česko-slovenského království se tentokrát přenáší na americká pobřeží. Přestože čechoslováci bojují po boku Brazílie proti Jihoamerické federaci, za nitky ve skutečnosti tahají ruští pohlaváři. A tak se postupně z obyčejné výpomoci svému spojenci postupně stává boj o přežití vyslané československé flotily.

Vojenským střetům a politice se nedá nic vytknout. Opět mám trochu potíže ztotožnit se s hlavními postavami. Po předchozích třech knihách jsem si ale přece jen už vybudoval vztah k těm hlavním – Bergovi, Melicharovi, Greckovi a Taťáně Greckové. Událostí je ale tolik, že i u těchto hlavních postav budete mít pocit, že se v knížce sotva ohřáli.

Body navíc pak kniha získává i za podrobnou historii tohoto alternativního světa v dodatku. Při jeho čtení jsem měl opravdu pocit, že čtu historii nějakého skutečného světa.

S napětím čekám, co si zlá mocnost Rusko ještě vymyslelo ve svém plánu proti Česko-slovenskému království, a jak se s těmito plány naše království vypořádá. V současném politickém dění je o to víc příjemné číst o tom, jak naše malá zemička dává na prdel arogantnímu a bezskrupulóznímu ruskému agresorovi.

3 26.01.2023

Na rozdíl od Mariňáků, tady nesledujeme snadno zaměnitelné postavy, takže si s nimi můžeme utvořit vztah. Hlavní postava se do armády dostává jako zločinec, který to bere jako jediný možný únik před daleko horším trestem (dost mi to připomnělo Stena od Cole a Bunche). Sledujeme jej od jeho zločinecké dráhy, přes vězení a soudní proces, až do armády. Tam projde základním výcvikem, dá se dohromady s dalšími vojáky, dostane i speciální výcvik a nakonec se se svými kámoši dostane i do ostré akce.

Bude se líbit každému, kdo rád čte průběh výcviku do všech podrobností. Autor si určitě vzal příklad z Heinleinovy Hvězdné pěchoty, ale Carpe Diem je určitě záživnější. Jsem zvědav, kam se to posune v pokračování.

2 26.01.2023

(SPOILER) Případ boží spravedlnosti – 70 %
Pomalá detektivka ze starodávné Prahy o záhadných úmrtích, které se pojí s Karlovým mostem.

Skončeme u Adama – 70 %
Cestování časem do různých dob Prahy. Cestovatelé jsou pronásledováni časem neznámým nepřítelem.

Pražská symfonie – nehodnoceno
Povídka ve stylu magického realismu. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno četl Mistra a Markétku, a tenhle styl mě nijak neoslovil, ani jsem povídku nedočetl.

Tři stařeny na konci světa – 50 %
Fantasy povídka odehrávající se v současné době, která je zbytečně moc složitá na pochopení. Hlavní postava brání náš svět před vlivem nadpřirozena z jiných světů.

Hřbitovní flóra – 70 %
Další detektivní zápletka, tentokrát z dob komunismu. Sice v ní není ani kapka fantasy, ale aspoň se odehrává v Praze.

U Osla v kolébce – 80 %
Humoristická povídka o tajné čarodějnické gildě, která přežila až do naší doby a své schůze pořádá v Praze.

Most – 90 %
Je to trochu šizení. Spíš než povídka, se jedná o několikasetstránkovou novelu. A když pominu závěr, tak ani nemá nic společného s Prahou. Blíže má spíše londýnskému Whitechapelu v době Jacka Rozparovače. Jinak je to ale skvělý atmosférický příběh plný temna, který je radost objevovat. Záměrná repetetivnost ale může některé čtenáře odradit.

Praga kaput regni – 80 %
Kdo zná Pavlovského sérii Kladivo na čaroděje, tak si tuhle humoristickou povídku určitě užije. Pro ostatní je to dobrý způsob jak zjistit, zda by tahle série nemohla být pro ně. Praha tu má opravdu velkou roli.

Není přímé cesty – 60 %
Opět se dostáváme do historie. Tentokrát sledujem společenství, které své zboží přepravuje přes temná magická místa, aby ušetřilo čas a vyhnulo se clu. Dost mi to připomnělo Trigalskou obchodnickou gildu z Malazské knihy padlých, takže by mně nepřekvapilo, kdyby byl autor tímto inspirován.

V předvečer velké Prahy – 80 %
Detektivka odehrávající se v alternativní realitě, v době krátce před vznikem První republiky. Hlavním tématem je americký rasismus vůči jejich černošským obyvatelům řešený pokrokovějším českým policistou.

Jeho první případ – 80 %
Hlavní postavou příběhu je skutečná historická postava – český básník a právník Václav Jan Rosa, který za pomoci nadpřirozena brání obléhanou Prahu před švédským vojskem v závěru třicetileté války roku 1648. Autorka si dala záležet na historické věrohodnosti.

2 26.01.2023

Přestože byla tato kniha vydána v roce 1990, i teď je zajímavé si ji přečíst. Radek John se soustředí na politické a sociální otázky Ameriky a dává je do kontrastu s komunistickou realitou Československa. Poučné, jak pro ty, co naivně berou USA jako ten nejlepší vzor, tak i pro ty, co by se rádi vrátili do komunistických let.

Největší důraz je kladen na nerovnost chudých a bohatých, emigraci z chudých zemí střední a jižní Ameriky, válečné eskapády USA v zahraniční politice, drogové problémy, vykořisťování pracovníků bohatými společnostmi, zneužívání levné práce z rozvojových zemí, svobodu slova, konzumní společnost, problém duality vlády republikánů a demokratů, zbraně ve společnosti a násilí obecně, rasismus, nedostatečný zdravotní a sociální systém, a problémy s šíření nemoci AIDS.

Je hrozivé, když si uvědomíte, že po 35 letech od vydání není kromě otázky nemoci AIDS žádný z výše uvedených problémů v USA uspokojivě vyřešen.

2 26.01.2023

Kdybych měl hodnotit pouze poslední čtvrtinu knihy, dal bych 5 hvězdiček, protože to byl pořádný nářez. Je těžké o tom psát, aniž bych prozradil něco důležitého, tak jen uvedu, že v tom má nejvíc prsty Anomander a jeho magický meč Dragnipúr. Při závěrečném zúčtování se mihne ale i mnoho dalších důležitých postav a závěr (těch posledních 250 stran) má opravdu dost destruktivní náboj. Fakt jsem si to užil.

Jenže problémem je, že zbytek knihy, která tomu předchází, je určitou předmluvou právě k tomu finálnímu vyvrcholení. A z větší části je to nuda.

Příběh se odvíjí pouze na kontinentu Genabackis – v Darúdžistánu a na Panionském území se středobodem v Černém korálu. Postav je tu opravdu hodně. Nejvíc prostoru zde mají hrdinové spjatí s Darúdžistánem, tedy skupiny kolem Kvítka, nyní známého jako Řezníka.

Druhou skupinou jsou Tiste Andi, kdy Anomander je spíše jen magnet, ke kterému jsou ostatní účinkující Tiste Andi postupně přitahováni. Dalšími středobody je pak Karsa Orlong a Mappo Poříz.

Hlavním problémem je, že všechny tyhle skupiny celé tři čtvrtiny knihy směřují k cíli a my je při tom únavně sledujeme. Skupina Darúdžistánců kolem Řezníka, včetně vysloužilců od Paličů mostů, je tu tak nejzajímavější skupinou, a jsou u ní během celé knihy asi největší dějové zvraty. Při rozmělnění těchto zvratů do 750 stran však máte pocit, že se tam vlastně nic neděje.

Skupina Tiste Andi pak buď sedí na zadku v Černém korálu a celou dobu až do konce rozvažuje, jestli má činit nějaké kroky dějící se v jejich okolí, nebo putuje temnými končinami k Anomanderovi do Černého korálu.

Karsa Orlong pro změnu putuje směrem do Darúdžistánu, který je na cestě za jeho hlavním cílem. Mappo Poříz zase putuje z Darúdžistánu za svým přítelem Icariem.

Měl jsem pocit, jako bych najednou četl tři verze toho, jak Frodo se Samem putují sami do Mordoru. Nic proti Pánovi prstenů, ale tahle část byla nezáživná už na první přečtení. Takže si dovedete představit, jak úžasné to muselo být v Malazské knize padlých, když to máte ztrojnásobené.

Pro mě každopádně velké zklamání po celkem svižných (na Eriksona) předchozích dílech Lovci kostí a Vichr smrti a po překvapivě i kvalitnímu sekundování od Esslemonta Návratem Rudé gardy.

Jo, a setkání dvou mých nejméně oblíbených a nejotravnějších postav celé série – Kruppeho a Iskalara Pusta – mě nezklamalo svou trapností.

3 19.12.2022

První ze tří knih z podsérie o Vlahoši von Rosretovi (další dvě jsou Nadělat prachy a Pod parou). Po Pohyblivých obrázcích (kinematografie) a Pravdě (tisk) je to další zeměplošský román zabýbající se dalším průmyslovým oborem.

Tentokrát se jedná o Ankh-morporský poštovní úřad. Hlavním rozdílem je, že se nejedná o nový vynález, jako byly pohyblivé obrázky a tiskařský lis. Poštovní úřad byl kdysi váženou institucí, která však začala před lety upadat, až zcela zapadla do propadliště dějin. Lidé, co zasílali poštu prostřednictvím Poštovního úřadu, se dají považovat za pamětníky.

A do tohoto stavu se patricij lord Vetinari rozhodne vhodit Vlahoše von Rosreta, šikovného, ale bezvýznamného podvodníčka, ze kterého udělá nového poštmistra. Vlahoš je dalším z Pratchettových neobvyklých a skvělých hrdinů, u kterého můžeme sledovat jeho postupný přerod z osoby, které na nikom a ničem nezáleží, v osobu, která postupně nalézá nový způsob i smysl života.

Díky nové sérii se zde kromě Vlahoše objevují i další nové postavy zeměplošského cyklu. A stejně jako Vlahoše, tak i je si velmi oblíbíte. Větší prostor je tu pak dán i golemům. A protože se děj odehrává v Ankh-Morporku, objeví se tu i několik již známých postav. Kromě Vetinariho je to zejména novinářka slečna Rezámková.

Aby to neměl Vlahoš s obnovou Poštovního úřadu příliš snadné, musí se vyrovnávat také s důsledky své minulosti podvodníka, ale hlavně se svým hlavním konkurentem Nadosahem Pozlátkem, který ovládá celý byznys kolem semaforových věží, které se poprvé objevily v Posledním elefantovi. Zde je daleko podrobněji popsáno, jak semaforové věže, přezdívané jako „klikače“, fungují.

Jakým způsobem se Vlahoš se všemi svými problémy vypořádá, Vás bude napínat až do závěru knihy. Stejně jako u Noční hlídky zde Pratchett dává větší důraz na příběh, než na humor. Stále to je ale Pratchett a jeho Zeměplocha, takže je zde stále humoru více než dost.

Ankh-Morpork v Zaslané poště činí další krok z klasického fantasy města směrem ke steampunku. Znalí čtenáři ale vědí, že se nejedná o první krok tímto směrem. Nakročeno k tomu měl již v Pohyblivých obrázcích, a tento vytyčený směr byl dost znát i v Pravdě a Noční hlídce. Zaslaná pošta tak byla jen potvrzením, že Pratchett, co se týče Ankh-Morporku, svůj steampunkový styl již nehodlá opouštět.

Zaslaná pošta byla také zfilmována, kdy se filmařům podařilo správně uchopit zeměplošského ducha knih, včetně postav a humoru. V roli Vetinariho je zde pak vynikající Charles Dance známý zejména svou rolí Tywina Lannistera v seriálu Hra o trůny.

9 13.12.2022

Pratchett po Mauricovi a jeho vzdělaných hlodavcích přišel s další zeměplošskou knihou pro mládež. Svobodnej národ je první ze čtyř románů o Toničce Bolavé, mladé čarodějce žijící v horách Beranní hlavy, na Křídě, kde podle většiny starších čarodějek nemůže vyrůst silná čarodějka, protože křída je slabý drolící se nerost.

Devítiletá Tonička však o tomto názoru nic neví, a vlastně ani neví, že by se mohla považovat za čarodějku, a proto neváhá bránit svého bratříčka před mocnou královnou víl z jiného světa.

Na boj s takto mocným protivníkem naštěstí není sama, kdy jí pomáhá klan Nac mac Fíglů, národa skřítků, jejichž hlavní zábavou je boj, nejlépe s nepřáteli, kteří jsou větší než oni. Což jsou prakticky všichni, pokud se zrovna neperou mezi sebou.

Tonička se od jiných Pratchettových zeměplošských postav liší jednou podstatnou věcí – je jedinou postavou, která v knihách viditelně stárne. Je to pochopitelné, protože série o Toničce Bolavé je určena pro dospívající mládež. Hlavní postava tedy stárne společně s dětmi, pro které jsou příběhy o Toničce určené.

I proto zde Pratchett poprvé v Zeměploše používá kapitoly, aby se dětem (a rodičům) příběh lépe odděloval. A dá se zde mluvit i o jednodušším vyprávění příběhu, než je pro Zeměplochu zvykem.

Ani pro dospělého však není četba Svobodného národa v žádném případě ztráta času. Zejména si užije Nac mac Fígly a jejich mluvu, kterou Jan Kantůrek skvěle převedl z angličtiny do jakéhosi moravského hantecu s příměsí dalších nářečí. To se mu podařilo i díky tomu, že přestože drtivou část svého života strávil v Praze, nikdy neztratil spojení se svými moravskými kořeny.

9 13.12.2022

Druhý příběh o Toničce Bolavé, určený pro mládež, se odehrává přibližně rok po událostech ze Svobodného národa, kdy je Toničce už 11 let. Tonička tak stárne společně se svými mladými čtenáři. Tím se jako zeměplošská postava vymyká, protože je jednou z mála postav, u které se dá stárnutí v průběhu dalších knih pozorovat.

Tonička se vydává do světa jako čarodějnická učednice. Protože ačkoliv porazila královnu víl, je toho mnoho, co se ještě musí o čarodějnictví naučit. Přesto zůstává v horách Beranní hlavy, kde je největší hustota čarodějek. A začíná se pomalu dozvídat, že být čarodějkou znamená starat se o lidi, o které se jiní nestarají, a že čarodějka většinu problémů neřeší magií. Ale když je třeba, nebojí se magii použít.

Terry Pratchett se zde snaží (nejen) dospívajícím dětem nenásilným způsobem vštípit, že by si lidé měli více všímat svého okolí, kdy vždy se kolem nich najde někdo, kdo je osamělý nebo bezbranný a potřebuje jejich pomoc. Odhaluje, že lidé jsou schopní někoho odvrhnout jen na základě lživých pomluv a své omezenosti. A že to největší zlo se ukrývá v každém z nás. A že není nic špatného mít v sobě takové zlo ukryto, ale je nutné proti němu po celou dobu bojovat a nikdy se mu nepoddat. V tom není Tonička sama, boj s tímto druhem zla v zeměplošských románech běžně svádí i třeba Bábi Zlopočasná nebo Samuel Elánius.

Pratchett se zde opět snaží o jednodušší zápletky rozdělené do jednotlivých kapitol. Své dětské čtenáře ale nešetří a ukazuje i temnou stránku lidstva.

Můžete se opět těšit na Nac mac Fígly, kteří však v tomto druhém díle mají o něco méně prostoru. Dospělé čtenáře ale určitě potěší, že o to více prostoru tu pak má Bábi Zlopočasná, která se v předchozím díle jen lehce mihla. Toničku však naštěstí svou přítomností nezastiňuje a dává jí dost prostoru k tomu, aby se zde opět stala hlavní hrdinkou příběhu.

7 13.12.2022

Po Noci dlouhých nožů jsem na druhý díl od Esslemonta pohlížel s obavami, protože první díl od něj se mi velmi nelíbil a dočetl jsem ho s velkým přemáháním. Naštěstí jsem zjistil, že to od Esslemonta bylo nejspíš jen zahřívací kolo, kdy do toho druhého se vyřítil s pořádnou vervou. Netuším, jak to s Erikssonem udělali, ale Návrat rudé gardy je naprosto konzistentní s Erikssonovými díly, takže ani nepoznáte, že by Malazskou knihu padlých psal jiný autor.

To má samozřejmě všechny své klady i zápory. Můžete se tedy těšit na další objemný díl se spoustou zvratů i postav těžkých k zapamatování. A na hloubání, zda se jedná o novou postavu, nebo zda byste ji měli znát už z předchozích knih. A také o úvahách, zda jste na tu postavu prostě jen zapomněli, nebo zda se ukrývá pod dalším novým jménem, jak je v Malazské knize padlých běžné.

První třetina je slabší, jak se postavy rozestavují na své pozice. Ale když se tak stane, do konce knihy je děj nadupaný, jen s občasnými nudnějšími prostřihy, které však nejsou příliš dlouhé. Nejméně poslední třetina knihy se pak týká jedné pořádně velké bitvy, která skončí až na posledních stranách knihy. Trochu mi to připomínalo Coltainův řetěz, přestože dlouhé putování bylo vystřídáno dlouhým obléháním.

Většina postav, která se zde objeví, je zde zcela nová, a mnoho z nich si určitě oblíbíte. Jedna z mých oblíbených postav je Nait, který mi až moc připomínal mága Mrakoplaše z Pratchettovy Zeměplochy, protože i on je zde opakovaně hrdinou z donucení. A přestože tu Nait slouží i jako komická postava, Esslemont netlačí na pilu tak jako Eriksson, takže se z něj nestane postava parodující samu sebe. Musím říct, že tohle se daří Esslemontovi lépe.

K příběhu nebudu nic moc prozrazovat. Už z názvu je jasné, co je stěžejním tématem. Jen prozradím, že většina příběhu se odehrává na hlavním kontinentu Malazské říše, a to od hlavního města Unty až po Quon Tali. Hlavním tématem je pak občanská válka, kde rudá garda není jediným a ani hlavním hráčem.

Jsem rád, že jsem se nerozhodl číst jen sérii knih od Erikssona, protože pochybuji, že by mi Malzská kniha padlých bez Esslemontovy části dávala smysl. Tak docela nerozumím tomu, proč je to rozdělené na dvě série, když tak důležité věci se dějí i v téhle vedlejší sérii. Není to podle mě žádná nedůležitá odnož, bez které by se čtenář mohl obejít. Jsem zvědav, jak na tuhle knihu naváže Eriksson.

2 06.11.2022

Tenhle objemný komiks ukrývá dva velké příběhy, které mají společného jen autora a propracovanost příběhů.

Přístav Země je určitou obdobou invaze mimozemšťanů. V tomto případě se ale nejedná o vyhlazení lidstva jak ve Dni nezávislosti, přebrání Země silou jako u Thurtledova nebo naopak jen opatrného kontaktu jak ve Star Treku, ale o obchodní kontakt, kdy hlavní komoditou lidí je vytvoření bezpečného přístavu na Zemi pro mimozemské cestovatele. Hlavní otázkou nastavenou od začátku však je, je to pro lidstvo přínosem nebo jen pomalou cestou do záhuby?

Tento první příběh mě velmi bavil, ale vadil mi velmi otevřený konec. Snad se někdy dočkám pokračování, protože spousta otázek nebyla zodpovězena a přišlo mi, že je to teprve začátek dlouhého příběhu. Nejvíc jsem toužil po zodpovězení otázky, proč jsou některé z mimozemských druhů na Zemi tak agresivní? Je to jejich přirozenost nebo je pro ně Země jen určitou obdobou mimozemského Dysneylandu?

Druhý příběh Zatmění je pak ucelenější, bez (příliš) otevřeného konce. Vše se otáčí kolem hlavní premisy, že se se Sluncem stalo něco zlého a lidé ze dne na den již nedokáží přežít za deního světla. Nezbylo jim, podobně jak v Metro 2033, než se stáhnout do podzemí, a ven vycházet jen v noci nebo v ochranných skafandrech.

Když si odmyslíme, že při tak vysokých teplotách, které člověka sežehnout během sekundy na škvarek, by shořela i veškerá vegetace, zvěř, a ani v noci by se venku za tmy nedalo moc dýchat po celodenním pekelným žáru, má děj hlavu i patu. Autor se pak otázce, jak bych lidé mohli přežít ve světě, kde je vše spálené, včetně rostlin dodávající životodárný kyslík, zcela vyhýbá, což je nejspíš dobře, protože vědecky by to bylo obtížné vysvětlit.

Velký důraz tu je pak kladen na postatu lidstva, kdy i v tom největším marastu se téměř každý snaží urvat co nejvíc pro sebe, a pak jsou teprve na řadě ostatní. Závěr pak je optimističtější v tom, že by se lidé přece jen mohli jednou změnit a napravit alespoň částečně některé křivdy.

Kresba mě nijak zvlášť nenadchla, ale ani neznechutila. Styl i barvy se pro Zatmění dokonce i dost hodily. Emzáci z prvního příběhu mi pak spíše evokovali fantasy, než sci-fi, a často byli až extrémně podivní a exotičtí. Encyklopedie Přístavu Země byla sice zajímavá, ale příběh jako takový by se bez ní zcela obešel.

Oba příběhy mě však do svého světa naprosto vtáhly a přečetl jsem je za dva večery. A vůbec by mi nevadilo, kdybych se do Přístavu Země ještě někdy podíval. V případě Zatmění si sice dokážu pokračování také představit, ale to nejzajímavější z tohoto světa už bylo vytěženo.

4 06.11.2022

Jedná se o další z mála sci-fi románů Terryho Pratchetta (sám napsal pouze tento a Stratu). Už je to delší doba, co se lidstvo připojilo k mimozemskému společenství a začalo kolonizovat vesmír. S tím také lidé zdědili i určitá tajemství vesmíru. Největším z nich je pak záhada protorasy Žoliků, která měla být první inteligentní rasou ve vesmíru. Co se s touto rasou stalo a k čemu jsou nezničitelné artefakty Žoliků rozesety po vesmíru, nikdo netuší.

Hlavnímu hrdinovi Domovi někdo usiluje o život. A zdá se, že je jedinou osobou, která netuší, proč. Nakonec se dozví, že to má něco společného se Žoliky. Ale proč je on tak důležitý? Dosud se o Žoliky nijak nezajímal a neměl s nimi nic společného. A útočí na něj sami Žolici? Vydává se tedy na cestu vesmírem, aby zjistil pravdu.

Dom není moc výrazná postava. Přestože mu téměř po celou dobu knihy hrozí smrt, jedná bezemočně. Když mu někdo něco daruje, nechá se obdarovat a neptá se, proč dar dostal. Sice má trochu vlastní vůle, ale spíše se nechává táhnout událostmi. Po vesmíru pak putuje tam a zpět jak pingpongový míček. Nejzajímavější pak jsou setkání s různýma podivnýma rasama a bytostma vesmíru. Finálové vyvrcholení pak může překvapit spíše jen nesečtělé čtenáře. Přesto se kniha čte dobře, rychle odsýpá a přečtená je za chvilku.

Pratchett je zde pak znatelně ovlivněn dílem Isaaca Asimova, na nějž tu je mnoho odkazů. Zejména použitím matematické pravděpodobnosti, která se až okatě podobá psychohistorii z knižní série o Nadaci, a využitím robotických zákonů, které byly pouze rozšířeny o další nová pravidla.

Pro fanouška Terryho Pratchetta je určitě zajímavé přečíst si jeho rané dílo, zejména když se v jeho případě jedná o netradiční sci-fi žánr. Ostatním čtenářům toho asi nic moc nového nepřinese. Na druhou stranu, jedná se o tenkou knihu, takže přečteno je to rychle a kniha kromě pomalejšího začátku nenudí.

4 06.11.2022

(SPOILER) Klasická fantasy z žánru meče a magie, která je vyprávěna z pohledu tří hlavních postav. Všechny tři jsou nějakým způsobem zajímavé. Jeden je geniální taktik, druhý je jediným přímým zástupcem svého boha a třetí je nadpozemská bytost postupně stravovaná pozemskými starostmi. Tyto tři postavy se svižně střídají ve vyprávění příběhu. Náhled do tábora nepřítele pak máme díky čtvrtému vypravěči, který však nemá tolik prostoru.

Přestože se mi taktik líbil nejvíc a byl nejsympatičtější, dožíral mě tím, jak se cíleně odmítal stát velícím důstojníkem jen proto, že by byl odpovědný za posílání svých vojáků na smrt a raději se rozhodl schovávat se v řadovém vojsku. Nedává totiž smysl, aby taktickému géniovi během chvíle nedošlo, že se tímhle rozhodnutím vůbec nic nevyřeší a situace se naopak jen zhorší. Tohle mi v příběhu vadilo asi nejvíc.

V závěsu je pak změna druhého hlavního hrdiny v závěru knihy, respektive odůvodnění jeho změny. Autor se snažil tuto změnu logicky vysvětlit a okecat ji mnoha rádoby filosofickými řečmi, ale protože vysvětlení nedává logiku (alespoň mně ne), nefunguje to.

Závěr knihy pak předznamenává možné pokračování knihy, protože mnoho konců zůstane neuzavřených. Ale pokud měl autor od začátku v plánu sérii knih, bylo chybou neprokreslit svůj svět více podrobnostmi, aby čtenáře více vtáhnul do svého fantasy světa. Takhle další zájem čtenářů nechal viset jen na tajemství, co je vlastně Zhouba zač, případně na dalších osudech přeživších hrdinů. A to ne vždy stačí.

Nezkušenost autora (jedná se o jeho prvotinu) na celkovém příběhu nebyla tak znát. Až na některé nelogičnosti (třeba, že životně důležitý most byl ponechán zcela nechráněn), to celkem šlapalo. Občas se jen vyskytly nějaké slovní obraty, které mi do fantasy neseděly. Třeba časové popisy „trvalo to 3 hodiny a 15 minut“ nebo „byla to šestnáctina vteřiny“. Ještě bych to bral ve fantasy světě, kde má většina lidí u sebe hodinky, ale ve fantasy, kde se hodiny/hodinky ani jednou neobjeví, nesedí. Vhodnější fantasy příměry jsou „trvalo to něco přes tři hodiny“ a „bylo to jen pár úderů srdce“. Nebo další divný slovní obrat: Označit někoho jako „nejvyšší subjekt“ se hodí možná pro nějakého alchymistu, který zrovna popisuje svou práci odbornému publiku, pro běžného vypravěče je určitě lepší označení „tvor, stvoření“. Ale tyhle slovní obraty naštěstí udeří do očí jen párkrát, takže se nad tím dá mávnout rukou.

Ve výsledku se mi kniha líbila, přestože si nejsem jistý, zda bych si byl ochotný přečíst i nějaké případné pokračování. Není toho totiž moc, co by mě k čtení pokračování motivovalo, bude-li nějaké.

Obálka je moc pěkná, hádám, že se jedná o hrací kostky, ale nijak nesouvisí s knihou. I to může být kamenem úrazu, protože může potenciální kupující zmást.

5 14.10.2022