Hadati komentáře u knih
Tenhle komiks ukrývá staré Deadpoolovy příběhy. Můžete si tak mimo jiné přečíst i komiksové vydání New Mutants, ve kterém se Deadpool poprvé objevil. Jedná se o průměrný komiks, kde nemá Deadpool moc prostoru na to, aby se pořádně představil. Mnoho fanoušků komiksů však bude vděčných za to, že si jeho první příběh mohou přečíst. Naštěstí není tento příběh moc dlouhý, takže nezačne nudit.
Následující příběhy jsou však již nadprůměrné. Už je to ten skvělý, ukecaný a neustále hláškující Deadpool s podivně zvrhlou morálkou. Jako vyšinutý nájemný zabiják těžko může být klasickým kladným hrdinou, ale i on má určitou hranici, za kterou není ochotný zajít. Ve výsledku pak není těžké uhádnout, proč je tento (anti)hrdina mezi čtenáři komiksů tak oblíbený.
Pro mě pak byl tenhle komiks úlevou poté, co jsem musel přetrpět několik posledních nezáživných dílů ze série Deadpool (asi tak poslední 4 ze série).
Pro mě důkaz, že klasická „povinná“ četba pro mě není ani po tak dlouhých letech, co jsem ze školy. Mé první (a nejspíš i poslední) setkání s magickým realismem. Bulgakovovi nelze upříst velkou fantazii, pro mě ale bylo čtení první poloviny knihy utrpením. Bylo tam příliš bláznivých věcí najednou a zejména reálie komunistického Sovětského svazu mě moc nezajímaly.
Druhá polovina knihy o Markétce byla již svižnější a určitě jsem se i víc bavil. Přesto mě asi nejvíc uchvátila část příběhu týkající se Piláta Pontského.
Pokud bylo v této knize ukryto nějaké poselství, tak jsem ho neobjevil.
Přišlo mi to jako směska Bleache a Naruta. Itadori se velmi podobá Ičigovi. Je to charismatický kluk, po kterém všechny holky ve škole letí, ale jeho to nezajímá. Díky svému podivínskému chování se ho pak většina straní. Proto mu i nejspíš vyhovuje, že byl přijat do Klubu pro výzkum okultních jevů, mezi dva největší outsidery školy. A stejně jako v Bleachovi pak bojuje proti příšerám, na které většina lidí nevěří. K Narutovi pak má blízko, protože v sobě stejně jako on ukrývá monstrum.
Jedinou originální myšlenkou pak je to, jak se vypořádává se svou nemesis, se kterou se čtenáři seznámí již v první knize.
I přes tuto neoriginalitu mě to bavilo a alespoň v prvním díle se autor vystříhal nudných vztahových scén roztoužených puberťáků.
Příběh se odehrává v posledních letech Trhlinových válek mezi Ostrovním královstvím na Midkemii a říší Tsuranuani, kdy malé jednotky těchto národů odříznuté od svých hlavních sil se musí spojit proti strašlivějšímu společnému nepříteli – temným elfům.
Příběh je po celou dobu minimalistický, kdy královští vojáci i tsurané nemají více jak stovku mužů a síly temných elfů čítají jen několik stovek. Přestože je zde několik bitev, hlavní důraz je kladen na to, jak nepřátelé, kteří proti sobě po devět let bojují, uzavřou nelehké spojenectví, aby mohli čelit společné hrozbě. Více se tak dozvíme o jejich kultuře, ale nejvíce o kultuře temných elfů.
Osudy těchto malých jednotek jsou pro výsledek války zcela bezvýznamné, takže čtenáři holdující velkým epickým střetům mohou být zklamaní. Feist (a Forstchen) však zde předvádí svůj um vykřesat z ničeho zajímavý střet. A také zde předvádí, že k dobré fantasy nepotřebujete magii a velké bitvy.
Na druhou stranu, pokud tuhle knihu vynecháte, nepřijdete o žádný důležitý díl skládačky příběhů ze světa Midkemie.
Josie patří do té skupiny jako je Dexter nebo Punisher. I jí se líbí vraždit, nemůže bez toho být. Na rozdíl od nich má ale milujícího manžela a dvě malé holčičky, o které se stará jako tradiční americká domácí hospodyňka. Tyhle dvě rozdílné role se jí úspěšně daří plnit dlouhé roky. Nic ale netrvá věčně.
Josie je originální zabiják a oproti Dexterovi nebo Punisherovi nemá jejich kodex neubližovat nevinným. Razí heslo, když se kácí les, létají třísky, a jen máloco ji dokáže rozhodit. Jedinou výjimkou je pak její rodina, kterou (nejspíš) skutečně miluje. Vraždění je však pro ni závislost, které se nedokáže zbavit.
Kresbě se nedá nic vytknout, dokonale sedí k 60. létům, ve kterých se příběh Josie odehrává. Přitom se o kresbě nedá říct, že by byla zastaralá. Už teď se těším na pokračování.
Po seznámení se s nultým Sebevražedným oddílem proti němu bojuje jak Liga, tak i Sebevražedný oddíl X (Harley Quinn a spol.). Maxwell pak ovládne temnou moc, která je i pro něj příliš silná. Nakonec se musí Liga i Sebevražedný oddíl hodně snažit, aby nebylo lidstvo zcela zničeno. Pokračování je snad ještě o něco lepší, než první díl. I když začínám mít pocit, že v poslední době je největší „záporačkou“ světa DC Amanda Wallerová. V tomhle komiksu aspoň odhalíme i kousek její lidské stránky a jejího osobního života.
Sebevražedný oddíl je sestaven prakticky stejně jako v prvním stejnojmenném filmu. To bylo pro mě z počátku trochu zklamání, protože ve filmu mě tahle skvadra moc nenadchla. V tomhle komiksu jsou naštěstí zajímavější a dokonce dokáží částečně odolávat Lize spravedlnosti, i když je to hlavně pro to, že se nemusí ohlížet na žádná pravidla. Jsou zde i rozumně vpasovány dva flashbacky. Jedním z nich je minulost Maxwella Lorda IV., budoucího hlavního protivníka Amandy Wallerové, druhým jsou osudy „nultého“ sebevražedného oddílu. Je to přesně taková zábava, v jakou jsem doufal.
Je zajímavé přečíst si Kingovu prvotinu a zjistit, že svůj styl psaní používal už od začátku. I zde vám King nevypráví příběh tak docela popořadě, chronologicky. Různé „oficiální“ informace postupně čerpáte z dovětků – z knih, časopisů nebo novinových zpráv, takže už od začátku víte, že dojde k děsivé katastrofě, v jejímž středu je Carrie. Jak se pročítáte knihou, dozvídáte se čím dál více podrobností – co vedlo ke katastrofě, motivy různých postav, myšlenky hlavních protagonistů. A stejně jako jiné Kingovky, i zde je příběh vyprávěn více postavami.
Carrie je tragická postava a každý, kdo byl někdy šikanován, se do ní dokáže vcítit. I přesto, co provede, nejsilnější emocí, kterou vůči ní budete cítit, je lístost. Nejspíš to budete v duchu i některým lidem, co ji trýnili, přát. Ale také budete rozpolcení, protože kromě těch, kteří si osud přichystaný Carrie zaslouží, to schytá i mnoho nevinných.
Tato kniha je vhodná pro čtenáře, kteří od Kinga ještě nic nečetli, protože je to jeho tradiční styl vyprávění a kniha je velmi útlá, takže je přečtena za jeden večer. Přečtením tedy snadno zjistíte, zda je King pro vás tím správným šálkem kávy.
Anime Naruto jsem sledoval už před mnoha lety, ještě než se stal takovým hitem. Seriál jsem dokoukal téměř do konce a po většinu času mě i dost bavil. Teď jsem tedy sáhnul po manze a byl jsem zvědav, jak mě to bude bavit. A stále mě to baví. Nejspíš v tom bude i trocha nostalgie, ale je pravda, že u Naruta se mi líbily hlavně dvě věci: Zajímavě prokreslené charaktery, kdy většina z těch hlavních má velmi zajímavou minulost. A také to, že každý z takových charakterů má vlastní speciální bojové techniky, a tedy i v boji se odlišují.
První sešit Naruta je pak úvodem do tohoto světa, kde se seznámíte s několika postavami. Nejde to ale nijak do hloubky. Přesto si už některé z postav získají vaši oblibu. Jen je otázkou, kdo více. Potřeštěný Naruto, který si pozornost získává svými ztřeštěnými kousky? Oblíbený Sasuke, který naopak o pozornost nestojí a v jeho minulosti je cosi velmi temného? Nebo jejich učitel Kakaši, který svou tvář neustále ukrývá pod rouškou?
Pokud se vám první sešit nelíbí, vydržte alespoň do prvního vážného úkolu, který Kakašiho skupinka studentů dostane. Až od té chvíle mám totiž pocit, že se Narutův příběh skutečně pořádně rozjíždí.
A je to tady. Narutův tým konečně dostává svou první pořádnou misi – strážit stavitele mostů po cestě do jeho domova. Jenže ze snadné mise hlídat jej před přepadením obyčejných banditů se nakonec vyklube daleko nebezpečnější případ, když musí čelit nebezpečnému odpadlickému nindžovi, který je vlastními lidmi považován za démona.
Je to také první díl, kdy Naruto ukáže, že kromě bezhlavých útoků dokáže i myslet, když vymyslí perfektní plán. A také, že když je potřeba, dokáže s jinými spolupracovat.
Ve třetím díle sledujeme osudy Masklina, Angala a Gurdera, kteří se vydali do země zvané Florida, aby se zmocnili lidské sondy a získali tak přístup ke své vlastní vesmírné lodi. V závěru se pak Masklinovo dobrodružství propojí s příběhem z předchozího dílu, kdy jsme zbytek nomů zanechali při útěku v bagru.
Poslední kniha je akčnější, protože sledujeme hlavně tyto tři nomy, kteří se snaží o cíl, který by měl být pro ně prakticky nemožný. Ale jedná se o pohádku pro děti s dobrým koncem.
Trilogie má jednoduchý příběh, jen s několika málo postavami, přesto je čtivá. Náročnější čtenáře ale nejspíš neuspokojí.
Nomové se po útěku z obchodního domu usídlili ve starém nepoužívaném lomu. Po pár měsících usilovné práce zde vybudují novou komunitu. Svět ale patří lidem a i na jejich nové útočiště si začnou dělat po čase nárok.
Masklin se tak vydává na výpravu, jejímž cílem má být získání jejich kosmické lodě. Druhý díl se však nezabývá jeho dobrodružstvím, ale osudy nomské osady, která se snaží své místo ubránit proti lidem.
Hlavními postavami druhého dílu tak je Grimma a Dorkas, kteří zůstali doma, aby se o ostatní nomy postarali. Ne každý nom táhne za provaz stejným směrem, takže se musí vypořádat nejen s lidmi, ale i s některými nomy.
Příběh druhého dílu o nomech je velmi podobný tomu prvnímu. Nomové si vybudují vlastní komunitu na novém místě, ale opět je začne ohrožovat člověk svou aktivitou, takže jim hrozí, že přijdou o své nové bydlení. Musí pak vymyslet, jak se bezpečně dostat se všemi pryč, a k tomu jim opět poslouží lidský dopravní prostředek. Každému, kdo si prohlédne obálku druhého dílu, pak je jasné, o jaké vozidlo se bude jednat.
Jedná se o rozšíření povídky „Cimprcampr, skřítek z Nenabažené bažiny“, která je součástí sbírky povídek pro děti „Ježibabin vysavač“.
Tato trilogie je o Nomech, dva couly malých (10 cm) postavičkách, které žijí ve světě lidí, aniž by o nich lidé věděli. Masklin, Grimma a jejich přestárlí společníci, opouští venkov, aby hledali bezpečnější místo pro život. Naleznou jej v obchodním domě plné Nomů, kteří zde žijí již generace (1 rok je pro Noma jako 10 let). Masklin však zjistí, že se starý obchodní dům bude do měsíce bourat. A kromě toho, že musí přijít na to, jak a kam se stovky Nomů přestěhují, musí tyto Nomy o tom také přesvědčit. Protože Nomové jsou v tomhle stejní jako lidé – dokud nedojde ke katastrofě, nechtějí nic řešit.
Příběh je určen pro děti, ale pobaví i dospělé. Počet stran odpovídá knize určené pro dospívající mládež. Příběh není nijak komplikovaný a je lineární, vyprávěný z Masklinova pohledu. Mimo Masklina je zde jen několik dalších Nomů se jménem, takže není problém se v postavách orientovat. Lidé zde pak slouží spíše jako další přírodní element, kterému se Nomové raději zcela vyhýbají. Asi jako se člověk vyhýbá nebezpečnému příboji.
Přestože se jedná o trilogii, první díl je dostatečně uzavřen, abyste nemuseli hned navazovat, což je vhodné pro děti. Dospělý celou trilogii přečte, jakoby se jednalo o jednu běžně tlustou knihu.
Tři krátké povídky (ve srovnání s Malazskou sérií) o nekromantech Bauchelaina a Korbala Špičáka, a jejich sluhy Emancipora Reese. S těmito třemi postavami se tak díky těmto povídkám více seznámíte, i když po jejich přečtení budete mít o jejich postavách více otázek, než jste měli předtím. O jejich minulosti či schopnostech se pak dozvíte spíše náznaky, než skutečné informace. Povídky pak předchází jejich objevení se v románu Vzpomínky ledu ze série Malazské knihy padlých. Povídková sbírka je pak rozdělena třemi povídkami přesně na třetiny.
První povídka vypráví o tom, jak si Bauchelain najmul Emancipora Reese jako svého sluhu (komorníka). Dozvíte se tak zde nejvíce o Reesově zázemí, z jakého prostředí pochází. Na první povídku přímo navazuje druhá povídka, která se odvíjí na palubě lodi, kde dojde k masakru posádky. Pro mě nejslabší ze tří, protože Erikson se zde opětovně snaží o černý humor, který mu zde ale moc nejde a blíží se spíše k trapnosti. Třetí povídka se odehrává 4 roky po druhé povídce. Tématicky by se také dala považovat za humornou povídku, a když ji nebudete brát moc vážně, tak si ji i užijete (na rozdíl od trapnosti přechozí povídky). Ale přišlo mi to jako by si Erikson touto povídkou vyřizoval účty s přespříliš aktivními propagátory zdravého života (cvičení až do roztrhání těla) a zdravé výživy (požírání trávy). Neméně se zde pak zabývá nesmyslnými královskými a náboženskými nařízeními, kdy jsem si nemohl nevzpomenout na Pratchettovi Malé bohy a Podivný regiment.
Tenhle díl je napínavý od začátku až do konce. A až na pár drobností také dost srozumitelný, což v téhle sérii není zase tak obvyklé. Celá kniha se odehrává v Lederu. Sledujeme putování Silchase Zmara za jeho posláním, kdy jej provází nesourodá skupina dalších, a ne každý má ten samý cíl, co Zmar.
Objevuje se zde nový konflikt v Lederu. Kromě sílícího vlivu lederských pohlavárů na císaře Rhulada Sengara, kdy vliv dobyvatelů Tiste Edur naopak klesá, se zde objevují další dva významné konflikty. Prvním je genocida oulanského národa, který se odvíjí už od začátku knihy. Druhý a významější začíná po první třetině knihy, kdy se vylodí na lederském kontinentu malazské vojsko Tavore Paran, které je rozhodnuto pomstít se Tiste Edur za napadení Malazské říše, když Tiste Edur hledali šampióny pro boj svého nesmrtelného císaře. Všechny tyto tři hlavní dějové linie se uzavřou až na konci knihy, a to s opravdu velkým třeskem – střetnutím krvavém i magickém.
Pro mě zatím nejlepší díl z celé série. A přestože má tahle kniha 900 stran, hned mám chuť vrhnout se na pokračování, což jsem dosud (kvůli tloušťkám jednotlivých dílů) nepociťoval.
Na Deadpoola a jeho přátele a příbuzné se zaměří skupina pošahaných maniaků jen proto, aby se mu pomstila. Deadpool opět řeší, jak svým bližním jen svou existencí ničí životy a ohrožuje je. Myslím si, že vytvořit z Deadpoola rodinný typ, který se musí nějak postarat o svou nezletilou dceru, byl velkým krokem mimo, a jen zruinoval tuhle zajímavou postavu. Opravdu musí každá superhrdinská postava spadnout do současného trendu, že musí mít nějaký osobní život?
Dočetl jsem s velkým přemáháním, hodně jsem se nudil. Už se nehodlám dál týrat tím, že budu číst další nudná pokračování Deadpoola a doufat, že se to třeba zlepší. Takhle na zlepšení čekám už nejméně 4 poslední vydání. Ale protože je tohle (zatím) poslední díl, tak třeba ani nebudu muset tuhle otázku vůbec řešit.
Dobrý nápad, převrátit magií chování Deadpoola na Zenpoola a naopak z Avengers a Fantastické 4 udělat ty špatné, nebyl scénáristy dostatečně využit. Čím víc sešitů v této sérii čtu, tím víc mě utvrzují scénáristé názoru, že jim došel dech a smysl pro humor. Kresba je stále na stejné kvalitě jako předchozí díly. Jen jsem měl na některých místech díky divokým střihům v příběhu pocit, že autorům několik oken komiksu vypadlo.
Opět netuším, proč se tenhle díl jmenuje Dlouhá Utopie, když s utopií nemá nic společného. Stejně jako předchozí díl trpí vyčerpaností tématu alternativních Zemí.
Jošua Valienté je zde opět dost upozaděn. Hlavní děj se tentokrát otáčí kolem Lobsanga a Agnes, kteří svým způsobem odchází do důchodu, na málo osídlenou verzi Země. Zde se pak střetávají s inteligentní mimozemskou civilizací, a postupně zjišťují, zda může být hrozbou pro lidstvo Dlouhé Země.
Více se pak dozvíme o původu Jošuy Valientého a dostaneme se až do období královny Viktorie, abychom sledovali příběh jednoho z předků Jošuy. Přestože většinou nemám nic proti tomu, abych se dozvěděl více z historie nějaké mé oblíbené postavy, tahle část knihy mě spíš nudila.
Třetím tématem knihy jsou Příští, kteří si už konečně vybudovali své vlastní společenství, ale stále se nic nezměnilo na jejich aroganci vůči podřadnému lidstvu. Těžko si pak tohle společenství dokáže ve čtenáři vybudovat nějaké sympatie. Větší pochopení pak u vás nejspíš získá Příští, který se tomuto společenství vzepře. Dost klišovitá pak je ale jeho cesta, když se rozhodne dát se ve stopách Ježíše.
Pokud bych to měl shrnout, tak na tomhle pokračování Dlouhé Země je jen pramálo něčeho, co by se dalo označit za natolik originální či zajímavé, aby byl důvod jej číst. Rukopis Pratchetta už tam není cítit prakticky vůbec, snad až na to, že část příběhu se odvíjí ve Viktoriánské éře, tedy v období, které Pratchetta v minulosti již několikrát zlákalo (Národ, Filuta). Baxter sám už neví, kam v ději pokračovat, a spíše z toho čiší snaha dokončit sérii jako pentalogii, protože se tak s někým (nakladatelství?) dohodl, a ne proto, že by měl ještě o čem psát.
Já sám už tuhle sérii čtu spíše jen z povinnosti, protože je pod ní podepsán můj oblíbený autor T. Pratchett, a chci mít od něj vše přečtené. Kdyby ale pod ní podepsán nebyl, do dalšího dílu už bych se nenutil.
Poslední díl trilogie má v prvních dvou třetinách stejné tempo jako celý předchozí díl. Pomalu tedy sledujeme, jak se všechny události blíží k vyvrcholení. Poslední třetina knihy je pak plná intrik, které se odehrávají ve stejnou chvíli. Dočkáte se tedy konečného vyřešení otázky iksanského prince Vernia, výroby umělé melanže, stejně tak i narození Paula Atreida. Herbert a Anderson ale nejsou troškaři, takže se v tomto rozuzlení můžete těšit i na události, které jste sice mohli předvídat, že k nim může dojít, ale nejspíš jste je neočekávali. Konečné rozuzlení pak také slouží jako možné vysvětlení, proč se imperátor o pár let později nerozpakoval se zničením rodu Atreidů. Na rozdíl od prvního dílu zde pak sledujeme jen krátké historické období, které končí krátce po narození Paula Atreida.
Každý náruživý čtenář komiksu se nejspíš už setkal s prolomením čtvrté stěny, kdy postava mluví ke čtenářům nebo třeba se samotnými ilustrátory. Běžné to je třeba u Deadpoola nebo Harley Quinn.
Pan Neporazitelný také vybočuje z běžného rámce klasických komiksů, kde komiks je jen forma, jak vyprávět nějaký příběh. Pan Neporazitelný je velmi neobvyklý superhrdina, který si uvědomuje, že žije v komiksu, v poskládaných komiksových oknech, skrz která dokáže proskakovat, a tuto znalost využívá pro dobro všech ostatních.
Na rozdíl od něj si většina dalších postav není této skutečnosti vědoma a ani není schopna této vědomosti využívat. Vyskytuje se zde však i několik výjimek, od rozčileného dědy, přes nešikovného puberťáka až po zákeřné zloduchy, kteří mají nějaké komiksovou formou dané speciální schopnosti. A Pan Neporazitelný je jediný, který si s jejich schopnostmi dokáže poradit.
Komiks má 50 stran, což je tak akorát na to, aby byl nápad dostatečně využit a nestal se nudným a repetetivním.