haki34 komentáře u knih

Kdyby to šlo, dám 10*...přesně knížka, kterou jsem potřebovala přečíst. Forma mi sedla mnohem víc než "exoti a stopaři"... Láďa Heryán nás provede svým životem s Bohem..od dětství, od počátku, hledání, rozvíjení svého vztahu s Ním a zároveň i svým putováním Českou republikou, studiemi v utajení, prací s lidmi, působením a studiemi v Itálii, nahlédneme pod pokličku saleziánům i Sestrám matky Terezy..a mnohem, mnohem víc...třeba nahlédneme do křehkých duší nejen undergroundových ikon...zjistíme, jak to má se zpěvem, kytarou, vystoupením na veřejnosti, pivem, rockem..prostě všechno, co vás jen napadne (ano, i na ženy a celibát dojde...)

Plno myšlenek, které jsem potřebovala slyšet. Laskavost, vstřícnost a velkorysost v praxi. Pochopení, kudy vede má cesta. A jaké jsou mé talenty a povolání. Děkuji !!!

" Předně si myslím, že náboženství je skutečně prostředek k tomu, aby člověk mohl být lepším. Náboženství má přirozeně smysl jen tehdy, okud existuje Bůh. Avšak už samotný fakt, že lidé nějaká náboženství vyznávají, je dokladem toho, že se potřebují nějak vyrovnat s tím, co je přesahuje. A pokud člověk náboženství potřebuje, není už to samo dokladem, že Bůh existuje ? Úkolem náboženství je pomoci se člověku rozvinout se ve všech směrech, včetně toho náboženského. Máme-li rozlišovat mezi různými náboženskými tradicemi, tak bych byl opatrn na náboženství, které se míjí s lidskými hodnotami, takové náboženství je falešné. Když si někdo bude myslet, že ve jménu Boha může zabíjet, tak jsem přesvědčen, že je to náboženství zneužité. Opravdové náboženství člověk rozvíjí v soucitu, velkorysosti a v životě s druhými lidmi. Jinak je to náboženství pokřivené, a to na základě pokřivené ideje Boha, kterého vyznává...."

"Já si proto myslím, že Ježíš od svých následovníků očekává právě toto. Aby on byl veškerým jejich skutečným bohatstvím, aby žili a jednali v jeho jménu, a lidé v jejich okolí skutečně mohli vstávat a chodit, byť ne ve fyzickém smyslu. Spása přece není něco, co přijde na konci života. SPása je to, co mi umožňuje jít večer spát s tím, že se mohu těšit na ráno, protože můj život má smysl. To je spása. Protože to, co bude na konci života, je jenom jakoby protažením toho, co je dnes. Já na konec života nečekám jako na nějaké vysvobozenítady z toho hrozného světa. K čemu by ten život byl ?"

a mnoho dalších. Rozhodně jsem tuhle knihu nečetla naposledy...doporučuji !!!

44 31.07.2020

moje druhá Heryánovka...a že jich ještě bude ;) poznávám svět očima Ládi Heryána..někdy se divím, někdy souhlasím. Někdy se inspiruji. Pořád ale to není 100%, pořád se někde v jeho úvahách a myšlenkách ztrácím., pořád mě tak nějak rozhazuje, když příběh začne o jednom, a skončí o druhém, úplně někde jinde....sice zajímavě, ale já bych ráda tu původní myšlenku.
NIcméně, děkuji Láďo, zejména za připomenutí důležitosti milosrdenství a čtu dál !!!

"Chci tím říct, že když je člověk mladý, je při své síle schopný se postavit i Bohu. Je lehkovážný a ještě v sobě nemá skutečnou bázeň Boží. Čím je starší, čím více jej opouštějí síly, tím je i pokornější. Už s Bohem nemá potřebu zápasit, vyzkoušel si život i bez ohledu na něho, už není jako ti vojáci, kteří Ježíše zatknout i přesto, že je Bohem. Snad postupně dospějě do Josefovy i Ježíšovy vnitřní svobody a lidem je kolem takového člověka dobře. Jeho vnitřní svoboda buduje jednotu, protože už nepotřebuje s nikým bojovat."

"Je-li totiž v žvotě něco nejdůležitějšího, pak je to odpověď na otázku "je Bůh, a neboc není?", na otázku, kterou si musí položit každý, protože bez odpovědi na ni se možná v tomto světě žít dá, ale těžko se z něj odchází."

"Cestu, jak tu dálku překlenout, jak propast mezi mnou a Bohem přemostit, může člověk, kterého mám před sebou. Chceme-li se ovšem k němu dostat, musíme v sobě někdy něco zlomit, zlomit ten okamžik, ve kterém chodíme kolem člověka netečně, jako bychom jej neviděli, okamžik, ve kterém nám v hloubce něco říká : Udělej něco!, ale my z jakýchsi nepochopitelných důvodů neuděláme nic. Jak ale říká Izaiáš :"když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej mu pomoc. Lámej svůj chléb hladovému." Zlom okovy, kterými druhého člověka poutáš."

a na závěr:
"Ježíš ukazuje, že kritériem není víra v Boha (ta je v té době asi samozřejmá), ale obyčejná lidská láska. Bez lásky se víra v Boha lehce stane ideologií, a již svatý Pavel i Jakub věděli, že víra se prokazuje láskou, a že bez skutků je mrtvá..."

44 12.07.2020

vlastním dve vydania...jedno samostatné a druhé súčasť knihy v kombinácii s „Vražda potrebuje reklamu“ od Dorothy L. Sayersovej...dočítajúc Dorothu, navnadená doslovom s rozborom diela oboch dám, rozhodla som sa pripomenúť si Rogera Ackroyda (pretože mám jednu „úžasnú“ vlastnosť – síce si časť pamätám, pri čítaní nejaké súvislosti vybavím, ale čo a ako presne, a kto bol teda vrah, veľmi ochotne zabúdam....), čítať pekne pomaly, všímať si detaily a skúsiť si to poskladať sama..akurátže vraha som vedela dopredu, tak som sa nemusela stresovať, že neuhádnem 
Obdivujem Agathinu schopnosť detektívku vymyslieť..nakombinovať, poskladať..a nechať malé šedé bunky Majstra Poirota, aby nám odhalili celú tragédiu...v tomto románe má Poirot do činenia s obzvlášť chladnokrvným a narcistným vrahom...klobúk dole obom za ich „pokrovú tvár“... a Agathe za majstrovstvo pera a slova...i pri opakovanom čítaním som si detektívku s prímesou humoru užila a radostne zapadla do spoločnosti bez chytrých telefónov, GPS, DNA...kde stačia ľudia, dopisy, čistič obuvi a malé šedé bunky....

nelze než podepsat komentáře přede mnou..ideální na momentální podivnou dobu..číst postupně, kochat se ilustracemi, vychutnávat si slová básní, někdy i vícero možných překladů. Úžasný je kompletní překlad sbírky Sto básní od sta básníků (Hjakunin iššu)..líbí se mi i jak v Japonsku tuhle sbírku znají, oceňují, nezapomínají na ni..(zaujaly soutěže a karetní hry, kdy účastnící již podle prvních slov poznávají a hádají, o kterou báseň se jedná)..možná by to chtělo více poezie u nás :)
a ještě jednou musím vyzdvihnout obrazovou přílohu (konec konců, i formát samotné knihy a grafická úprava, kdy listy jsou laděné do světlé béžovožluté, skvěle projasnil pochmurné jaro...), ty ilustrace jsou nesmírně krásné a ráda bych někdy nějakou viděla naživo v originálu...
Jak píše podemnou knih-o-mol : Pro milovníky Japonštiny a básní dar z nebes.
A pro nás, co se v problematice až tak hluboce nevyznáme, paní Honcoopová dokázala svým podrobným rozborem, slovníčkem a detaily vše potřebné doplnit...
Doporučuji !!!

43 24.03.2021

Nalezena v knihobudce. Velká radost, dlouho jsem se na ni chystala...pak jsem ji otevřela a prvních několik desítek stran se divila, cože je na tomto pomalu plynoucím románu tak zajímavé...a jak plynula stránka za stránkou, pochopila jsem..autorovi se povedlo zapojit mě do dějě...se sestrami jsem dýchala, spala, jedla, oblékala se. A pouto sílilo nenápadně, a litovala jsem, že s každou přečtenou stránkou se blížím konci..jak já jen budu bez těch 4sester dál existovat ? velmi jsem si je oblíbila..každá jiná, a přeci svá, a rodinná pouta mezi nimi byly nezvykle silné...kolik věcí bylo mezi nimi nevřčeno, kolik naopak řečeno a stejně vztahy zůstávaly silné a hezké...
těšila se na večerní chvilky klidu s knížkou v posteli po kuchynském předvánočním maratonu...pak jsem si vychutnala číšku rýžového vína, poslechla hudbu, potěšila se pohledem na taneční číslo..(virtuálně samozřejmě)
Džuničiró Tanizaki je právem oceňovaný autor. Odhlédnouc od stylu psaní, ráda jsem se ponořila do japonské historie období před a v průběhu druhé světové války. Setkání moderního světa, pronikání evropské módy, zvyků a kontrast japonských tradic. Velmi zaujal systém domlouvání sňatků, průběh miai. Dále systém organizace rodin - hlavní a vedlejší dům, rozhodování, porady přes dopisy, telefony, starší sestra zodpovědná i za ty mladší (zejména co se týká nalezení vhodného ženicha..), a za pověst rodiny...
Na to, jak pečlivě byly některé věci organizovány, mě překvapovalo, když třeba Itaniová zavolala že jim to vyhovuje dnes večer a schůzka byla třeba svolána takto narychlo..nebo návštěva, kdy nápadník "šel kolem, tak se stavil načaj". Třeba i Teinosukeho návštěvy potenciálního švagra, kdy si zašel obhlédnout jeho dům, a když už tam byl, tak zaklepal a vešel, mi přišly dost odvážné...naopak, v jiném případě třeba několik týdnů dotyčného prověřovali soukromým detektivem a podobně...
Také překvapilo zdravotnictví - liknavost a váhavost a možná i nedostatečná odbornost nejvíce ukázána na případu fotografa Itakury a sněti v noze (já jsem dle popisu spíše usuzovala na trombózu, dokonce budil dojem akutnho cévního uzávěru nohy), kdy ho vůbec neanalgetizovali, chodili kolem něj, čekalo se na souhlas rodičů s výkonem a podobně...nebo při nemoci Taeko, kdy ležela dehydratovaná s úplavicí a čas na infuze "ještě nenastal" a byla potřeba velké diplomacie, využití kontaktů a historických známostí, aby jí sestry zařídily překlad do nemocnice a náležté ošetření (a v nemocnici měla soukromý pokoj, kde se o ni starala najatá ošetřovatelka, která nemocné i vařila jídlo - v dnešní době nepředstavitelný systém :))). Líbily se mi tradiční výlety sester kochat se kvetoucími sakurami...a aby nebyla nouze i o nějaké to drama, zažijeme s nimi v Kjótu i bleskovou povodeň, kdy nejmladší Taeko je přímo ohrožená na životě.
No, co budu dál vykládat - oblíbila jsem si je všechny, i jejich rodiny..nejvíce snad Sačiko a Teinosukeho - vedlejší, druhý dům. Nejstarší sestra Curuko a její manžel Tacu ototiž působili ne moc vlídně - upracovaní, Tacuo živí rodinu s 6dětmi a Curuko se snaží zvládnout blázinec v domácnosti, šetří, kde se dá...není divu, že dvě mladší - Jukiko a Taeko rebelují a uchylují se k Sačiko...
Konec románu mi přišel takový...ani ne uspěchaný...spíše...příběh klidně běžel dál, jenom my už jsme nebyli jeho součástí, prostě jsme z vlaku na jedn zastávce vystoupili...a já bych ráda pokračovala dál :) klidně bych o sestrách četla donekonečna... a určitě si od autora přečtu i něco dalšího :)
líbila se mi moc, řadím na čestné místo do knihovny. HOWGH !

43 11.12.2020

(SPOILER) !!!SPOILERY!!!
Začínáme se více věnovat Geraltovi a Ciri...a správný začátek znamená spoustu učení..ano Ciřina učednická léta.. seznámíme se blíž ese zaklínači a jejich světem, blíž ese světem kněžek Melitelé a matkou Nenneke....opět nemůže chybět oblíbený mistr Marigold, Yarpen Zigrin, Geralt a Yennefer, Triss..bavilo mě to a to neskutečně...takovým tím „ještě jednu stranu“ a po půlnoci rezignovaně přiznávat, že zas brzy spát nepůjdu...a že učení opět bude muset počkat..(ještěže jsem si na chatu vzala jen dva díly :P , jinak by to svědomí nepřežilo....)
Nadále jsem nadšena, akorát by se mi zišla mapa Geraltova světa, a ještě by potěšil slovník elfštiny, někdy člověk musí domýšlet, o co přesně šlo...a taky výslovnost některých jmen by se hodila. To k mému čtenářskému komfortu...

pár citátů na závěr :

„Dost“, zahulákal hlubokým hlasem náčelník party trpaslíků, potřásaje zrzavým, po pás sahajícím vousiskem. „Princezny, čarodějnice, osud, láska, to sú všecko bajky nahovno. Všecko je to, ať mi pán kumštýř ráčí prominút, básnická nadsázka, čili volovina. To proto, aby se to víc líbilo a baby víc bečely..“

Takové vizionářské, čím dál víc aktuální :

„To se muselo stát.“ Pokýval šedivou hlavou starý druid. „Jednou to muselo přijít. Žili jsme v přesvědčení, že jsme na světě sami. Jako líí, vykrmení, tupí karasi v bahnitém rybníku jsme nevěřili ve štiky. Připustili jsme, aby náš svět, tak jako ten rybník zanesl bahnem, zakalil a začal zahnívat. Rozhlédněte se kolem – všude uvidíte hřích a zločin, hrabivost, závist, spory, zradu, úpadek obyčejů, ztrátu víry ve veškeré hodnoty. Namísto toho, abychom žili podle zákonů Přírody, začali jsme Přírodu znásilňovat. Co z toho máme ? Povětří otrávené čadícími komíny kováren a hutí, potoky a řeky zamořené odpadem z jatek a koželužen, bezhlavě kácené lesy. Hle, dokonce i zde, na živé kůže posvátného Bleobherise, kousek nad hlavu pana básníka, uvidíte křivákem vyřezané sprosté slovo. A navíc s hrubkou. Nejenže to byl vandal, ale navíc nedouk neznalý pravopisu. Nemáme se čemu divit. To muselo špatně skončit...“

..a samozřejmě ten humor..poťouchlý, plný narážek, přesně dle mého gusta :
„Na téhle rytině..čerta starýho, na té né...Tady na té! Jak už víš, takhle vypadá ghúl. Rád si poslechnu, Ciri, cos es naučila o ghúlovi...Ejta, podívej se na mě! Co to máš za neřád na očích ?“ „To je dobrý pocit.“ „aby tě husa kopla ! Ale co..nu, poslouchám...“
„Paní Yennefer?...chtěla bych vědět, jestli se hodím na čarodějku?“ „Hodíš.“...“Opravdu to víš ? nepleteš se ? Jsi si jista, že mám vlohy ?“ „Naprosto jista.“....“Ale....“ „Ciri,“ vysvětlovala čarodějka pobaveně a netrpělivě zároveň -“od chvíle, kdy jsme si lehly na tuto louku, při rozhovoru s tebu neužívám hlasu. Tomu se říká telepatie, zapamatuj si to. A jak sis všimla, v dorozumění nám to nijak nepřekáží.“

„Magie po tobě natahuje ruku, Ciri. Po tobě, zvláštní dívenko, Nadílko, Dítě Starší krve – krve elfů. Zvláštní dívenko, vtažená do Pohybu a Změny, Zkázy a Obrození. Sudbou určená. Magie k tobě vztahuje ruku zpoza zavřené brány, k tobě, drobounkému zrnku písku v přesýpacích hodinách Osudu. Po tobě natahuje své spáry Chaos, v nejistotě, zda se staneš jeho nástrojem anebo překážkou vjeho plánech. To, co ti Chaos ukazuje ve tvých snech, je obrazem tvé nejistoty. Chaos se tě bojí, Dítě Překvapení. A chce dosáhnout toho, abys pocítla strach ty.......Chaos ti nemůže ukázat, čím je doopravdy. Ukazuje ti tedy budoucnost, to, co se stane. Chce způsobit, aby ses bála přicházejících dní, abys podlehla strachu z toho, co potká tebe a tvé blízké, aby tě strach zcela ovládl. Proto Chaos posílá sny. Ukážeš mi nyyní, co v nich vidíš. A budeš se bát. Pak zapomeneš a potlačíš strach. Dívej se na mou hvězdu, Ciri. Nespouštěj z ní oči!“
(jojo, strach bodá hlouběji než meče, jak se naučila Arya Stark...mimochodem, tato pasáž by se hodila i jako diktát na velká písmena :D)
anoooo, a hurá na „Čas opovržení“

43 24.05.2020

nalezena v knihobudce..kromě rychlokurzu českých dějin 16. a 17. století jsem se dozvěděla spoustu informací o katovském řemesle a vlastně i o smutném žvotě vyděděnců společnosti. jakými se kaé neprávem stávali...vždyť je to zaměstnání, jako každé jiné, no ne ?
Knížka se výborně četla, vše na sebe hladce navazovalo. Líbilo se mi začelenění osobního života Jana Mydláře...akorát mě zarazily dvě věci, spolu související - jak to že celou dobu ho rodina nepostrádala ?? nebo aspoň on se v myšlenkách ke své rodině nevracel ??
a pak jméno Mydlář - když předkládal doktorské listiny, na těch jeho jméno uvedeno nebylo ?

jinak celkově bez debat 5*, doporučuji a do knihobudky nevrátím, ba začnu se pídit po dalších osudech Mydlářovic rodiny - Janových potomků...

43 23.02.2020

dlouho jsem se na ni chystala, nyní jsem ji dopřála a vzala s sebou na výlet do Prahy..ve vlaku cestou z Ostravy a do Ostravy zdárně přečetla...a hvíle ve společnosti slečny Skeeter si náležitě užila...kniha se možná trochu vleče, asi jako to horké léto v Mississippi....ale její poselství je ostré, naléhavé a hluboké...ukazuje rasovou segregaci na jihu USA..nahlíží do duší černých hosppodyň..které ukrývají často velmi protichůdé pocity...vynořující se denně z nuzných poměrů, často unikající od domácího násilí, aby si poslechli a vytrpěli svoje za dobře odvedenou práci...
Pohled trochu jiný, než ukázala slečna Scarlett a její pěstounka od Margaret Mitchellové...
Skeeter poslechne hlas svého srdce a nebojí se jít s kůží na trh...drsná situace, kdy se proti ní obrátí díky jejím "viditelným" aktivitám skoro celé městečko, její kamarádky, ba přichází i o snoubence ..a to městečko neví, že píše knihu...zase vidět, jak jeden čověk dokáže strhnout většinu. A jak je důležité v kritických momentech necouvnout, i když mě skupina slepiček vyštípe z klubu, z dívčí ligy, z redakce pochybného plátku...Skeeter se povedla :)
a moc se mi líbila taky postava Celie Footové - "bílé spodiny" - kerá se zoufale snaží zapadnou do snobského prostředí..a která díky svému původu kašle na hranice. Protože ty si tvoříme jen ve vlastní hlavě....

autorka vycházela z vlastní zkušenosti....a i kdyyž se snažila, kdoví, jak špatné/možná trochu lepší to vlastně tehdy bylo, a c všechno musely hospopdyně zežvíkat (krásně ukázáno na postavě hubaté Minny - a to kolikrát ještě držela jazyk za zuby..)

knížka nutící k zamyšlení. místy dojemná, místy tvrdá. ukazující nám, jak by některé věci neměly být..kdo z nás je tady proto, aby se povyšoval ??
Doporučuji !

"Jsem vzteky bez sebe tak, že se třesu. Vyběhnu do schodů a ohromeně se svalím k psacímu stroji. Nechápu, jak mohl matka vhodit někoho, kdo jí prokázal tu největší službu, vychoval její děti, naučil mě laskavosti, sebeúctě. Zírám na svůj pokoj s růžovou tapetou, závěsy s poutky, zažloutlými fotkami, které tak dobře znám, že mi už téměř nestojí za pohled. Constantine pro naší rodinu pracovala devětadvacet let.."

43 09.02.2020

zrovna dnes jsem si na knihu vzpomněla v autě a ejhle - Padfoot mi ji svým komentářem připomněla..tak jsem se ponořila do vzpomínek...

tahleta se Stephenovi obzvláště povedla..další z příběhů, které se můžou stát (a kdoví, jestli se nestaly)..
i po asi 15letech od přečtení ve mně zůstává pocit bezmoci, soucitu, nepsravedlnosti a křivdy, zmítá mnou široká škála emocí..navíc nyní jako rodič o to víc soucitím s rodiči dvojčat..násilí na dětech mně vždy dostane do kolen..
A John Coffey...skvěle napsaný...(a následně ve filmu i skvěle zahraný....celý film jsem snad ani neviděla, ale určité tváře se navždy spojili s postavami)
Postava Paula, přibližujícího mikrosvět věznic a jeho zákoutí..nahlížejícího kolikrát do skrytých "šuplíků" vězňů...poznávajícího Johnův příběh a paralelně prožívajícího jeho vlastní...
Poselství z knihy pro mně : proto neodsuzujme hned předem někoho , i když věci důkazy se jeví tak jasně a srozumitelně...neposuzujme lidi podle našeho prvého dojmu..(a kolikrát ani podle druhého a třetího..)
Připusťme možnost omylu, hledejme pravdu i za cenu ztrát, protože některé věci (třeba smrt) už jsou nezvratné...

43 17.05.2019

druhá knížka od české autorky v krátké době - v knihovně jsem šáhla po Zlodějce příběhů od Michaely Klevisové a také po Anně Bolavé (která mi jménem připoměla Pratchettovic Toničku :))) a Anna byla jednoznačně lepší volba...
Román "Ke dnu" je poměrně ponurá kniha...celá se snad odehrává někde mezi chuchvalci mlhy, nad podzimní řekou, bahnem, mezi umírající trávou a hnilým zelím..depresivní počasí, nešťastní lidé, smrt se dotýká tělíčka, těla, i vztahů...a přeci tam prosvítá vespod nadějě na něco hezkého...a taky ukrývá náznaky tajemna - světýlka od vodou, propletená těla v hloubce, zelené oči Hany Strnadové a záhada jejího tatínka...
pošmourná, plná bolesti, nejistoty, trápení, a přeci tak velmi lidská...hrdinové knížky si mě získali...či už Milada bojující s mrtvými kuřaty na lince, či její dcera Anička bludička, Míra Barták s rodinou, křivě obviněný doktor Diviš...poťouchlá vědma Irma a její nástupkyně Ilonka... postavy živé, jakoby bydlely vedle v paneláku...pardon, děj je z vesnice, tak vedle v domečku...
záhada s mrtvou Helenou a jejími vlasy, tajemný přelud lákající do močálů - lehce připomělo Erbena či Urbanova Hastrmana.....
autorce jsem sežrala všechno, atmosférou počínaje, dějem konče, i s navijákem...a klidně bych četla román dál...případně jeho pokračování...

každému asi nesedne, ale mně se teda líbila moc ! hezkých 5*

43 06.05.2019

nelze než se připojit ke kladným hodnocením...dočteno, podtrženo, sečteno...opět jsem zamáčkla slzu, protože AM mě vtáhla do dějě, a ani nemusela velmi výjevy a situace zobrazené v knize rozvádět, ty emoce si ke mě cestu našly..
nejdříve rodnná tragédie, které unikla jen malá Mira, poté Miřina cesta a nakonec příběh Hany... bohatě mi to stačilo takto, život v koncentráku naznačen, ale i spod náznaků dýchá zlo, utrpení, bezmoc...zejména pasáž s Haniným synkem..hledání kousku lásky a nadějě v pekle...a pak návrat do života, kde ale se potkává zejména s odsouzením, odstupem, nevolí lidí kolem sebe...
výborná oddechovka, která mi dala víc než jen provětrání hlavy od běžných starostí...
styl a psaní AM se mi líbí, a po Haně, Hotýlku a Slepé mapě se těším se na další knížky :)
p.s. hodnotit, která byla nejlepší nebudu :) každá trochu jiná, každá se dobře četla, a zanechala stopu...

43 18.07.2018

(SPOILER) Z knihovny...přišla mi pod ruku, tak si řikám, konečně si přečtu i já...ale...nečetla se špatně, to ne. Autor píše čtivě, dokáže čtenáře zaujmout. Minimálně první třetina byla dobrá..napínavá, poutavá...až do doby, kdy se Jacob dostane do starého domu a za Emmou proběhne tunelem...tam mě příběh naprosto přestal bavit. V podstatě v momentě, kdy odhalujeme, o co vlastně v příběhu jde. Podivné děti i celý námět mě nezaujaly..ba velké zklamání...myšlenka stvůr a netvorů přišla nezajímavá, překomplikovaná...rovněž časová smyčka...úplně jsem nepochopila, jak si Jacobův děda dokázal po celá léta dopisovat s Emmou a slečnou P. - ony mohly prolézt na svět a dojít si na poštu, ale pošta k nim ?? A jak to, že bylo řečeno, že Emma nemůže pryč ze smyčky - rychle by zestárla...ale jeho děda i nějací další to zvládli...Celá hlavní myšlenka příběhu mi nedávala smysl...Podivné děti se mi nelíbily, fotografie - to byl skvělý nápad, byly děsivé a hezké zároveň...ale celkově souboje s netvorem, plné krve, hnusu, jakoby povykrádané z jiných horrorů, nezaujalo...
Konec jsem dočítala jako z rychlíku, chtěla jsem to mít za sebou, a jen se potvrdilo, že vlastně to byla pouze předehra pro další díly...do kterých už nepůjdu, protože, jak už jsem zmínila, mě princip podivných dětí a zápletka tak nebavily a nezaujaly, ba doslova odradily od dalšího čtení.
Každý asi musí vyzkoušet sám - buď mu příběh sedne, a nebo, jako mně, ne...
P.S. jak tak pročítám komenty napsané předemnou - musím souhlasit s mou oblíbenou Atanone - vystihla, co ve mě hlodalo a nenapsala jsem - jako by autor narouboval příběh na fotografie...chtěl je použít, zatlačil na pilu a vymyslel Sirotčinec....

42 03.01.2021

Tohle bych chtěla zažít. Prožít...fakt jsem se sekla povoláním ;) že já jsem na podobné knížky nenatrefila na základce, když jsem se rozhodovala, kam se vydat v budoucnosti...no, aspoň mám to sledování zvířat a etologii jako koníčka :)
Krásná knížka, přibližující nám inteligentní lidoopy..po pár stránkách s Jane a její tlupou začínám na ně myslet v průběhu dne. Přemýšlím o nich..co asi dělá Flo ? co Fifi ? a David Šedovous ? co Michal ? a starý McGregor ?
Klobouk dolů před Janiným výzkumem a vším, co dokázala v džungli..za ta léta práce, která jí byla koníčkem zároveň. Splněný sen.. S každou stránkou letím vpřed a zároveň lituji chvíle, kdy se s šimpanzí partou budu muset rozloučit. Napsáno realisticky, bez příkras. Ano, jsou milí..jsou kontaktní. Ale také masožraví. A disponující až nelidskou sílou (no jo, vždyť to jsou také šimpové;)) a také inteligencí, kterou se nebojí použít. Dozvěděla jsem se o šimpanzech spoustu věcí. Děkuji. A i když to nebylo vždy lehké čtení (třeba epidemie dětské obrny), dalo mi hodně. Ráda se ke knížce vrátím. ...a asi ji potřbuji i do knihovny ;)
P.S. kromě textu nechybí černobílá i barevná bohatá fotodokumentace.
Doporučuji !!!

42 19.10.2020

moje třetí kniha od autorky a po počátečné skepsi mě rychle nadchla (stačilo k tomu asi půl první strany) a omotala si mě kolem prstu. Nejdříve jsem se pozastavila nad dětskou nespisovnou mluvou, která porvávala uši a oči, ale síla příběhu , doutající pod povrchem, mě hned po zmíněném začátku praštila a vyrazila mi dech...takové to naznačované tragické někde za rohem. Že nic už nebude, jak bývalo...co by bylo, kdyby..kdyby se jeden o chvíli víc opozdil..a nebo naopak spěchal víc, než obvykle...Pomalý rozklad vztahů ve stínu zmizení. Bolest společná, a zároveň nesdílená a nesdílitelná..Paráda.
Druhá povídka trochu z jiného soudka - zmizení trochu jinak. Opět vztahy, z kterých někdo mizí a někdo přichází. Vyjasňování si nevyřčených stesků a bolů. Chybějící role otce. Matka samoživitelka. Očekávání rodičů, která nenaplňujeme, protože chceme žít po svém.
A třetí, věnována ani ne tak zmizení, jako hledání..ale vlastně - ono se to tak prolíná ve všech.
S čistým svědomím dávám za 5 a těším se, že jsem autorku po předchozích knížkách, které mi moc nesedly, nenechala ZMIZET z mého zorného pole ;)
p.s. jen by mě zajímalo, jestli se dokáže vyhrabat z bolestné a tíživé roviny a psát i o hezkých věcech ? nebo se rozhodla, že tohle je cesta, kterou jjít ?

42 19.10.2020

z knihovny...
už chápu nadšení Maj a Perem..už chápu, proč byli vzorem pro autory severských detektivek. Tohle je ono ! pozitivně mě navnadila Záhada zamčeného pokoje a Noční autobus jsem si užila dokonce o kus víc...
Takhle dobře jsem se už dlouho nebavila - zajímavá dějová, linka, z jednoho případu najednou dva, suchý humor policistů, dokonce jsem se místy smála nahlas. Partička kolem Martina Becka mi začíná být čím dál víc sympatická...a uvažuji, že po Agathe Christie a Arnaldurovi Indridasonovi založím další detektivní sbírku ;)

"Vyjeli pomalu ze čtvrti Huvudsta a bez jediného slova opsali oblouk vedoucí kolem Státní policejní školy, pak kolonií malých domků, dále kolem Železničního muzea, Státní bakteriologické laboratoře a slepeckého ústavu a pak pokračovali rozlehlou univerzitní čtvrtí, projeli cikcak mezi budovami kateder, až se ocitli u správních budov železnice na Tomtebodské třídě. Byla to mistrně zvolená trasa. Vedla takřka zaručeně naprosto liduprázdnými úseky. Po celou cestu nepotkali jediné auto a všehovšudy uviděli dva živé tvory. Nejdřív kočku a pak ještě jednu kočku.."

"Nedořekl větu, napsal jméno a adresu té paní na blok a lis vytrhl. V tom zazvonil telefon a Melander jednou rukou zvedl sluchátko a druhou podával list papíru Nordinovi. ?"Prosím," řekl. "tohle se nedá číst,"odtušil Nordin. Melander měl dosti zvláštní a mírně řečeno těžko čitelný rukopis. Kromě nejbližších kolegů po něm většinou nikdo nic nepřečetl. Kollberg vzal paír a podíval se na něj. "To je klínové písmo, " řekl. "Nebo starohebrejština. Svitky od Mrtvého moře nemohl napsat nikdo jiný než Fredrik. Jenže k tomu mu zase chybí smysl pro humor. Ale já po něm vyluštím všechno."...

Všem projížďku Nočním autobusem vřele doporučuji !

42 12.09.2020

Z knihovny..
!!!Možné SPOILERY !!!
Taková zvláštní kniha...začla zajímavě, celkem jsem se namotala...příběh z Aljašky, krutá, přitom krásná příroda. Manželský pár přicházející do let, bojující s krizí, způsobenou nejen věkem..postaví si sněhovou holčičku a začnou se dít věci. Po pár desítkách stran jsem kromě zvědavosti, jak to celé vlastně dopadne, začla být hlavně zvedavá, co ještě autorka vykřeše z tématu...přišlo mi, že po objevení se Fainy už snad ani příběh více rozvinout nelze. Střídavě mi pohádkový motiv "Sněguročky" přišel ujetý a naopak zajímavě vymyšlený.
Moje dojmy a pocity z Fainy byly taky ambivalentní - chtěla bych, aby byla skutečná, nebo raději sněhová víla ??
No, zažrala jsem se. Po večerech ve chvilce klidu těšila na další stránky. . Užívala jsem si to snové, poletující mezi vločkami sněhu..dokonce jsem živě viděla malou vílu s liškou v zasněženém lese...
A konec ? jasno/nejasný...Faina si zvolila svého prince, zvolila si Garreta...a co se nakonec vlastně stalo ? zemřela ? zmizela ? je šance že jen prostě na čas odešla a zas se jedné zimy vrátí ? A bylo by vůbec možné, aby Faina opravdu existovala ?
Křehká, snová pohádka pro dospělé...a mně se hodně líbila. Doporučuji.

42 14.06.2020

díky Petji jsem si připoměla oblíbenou dětskou knížku ( dílů pohádky jsem viděla jen několik, ale knížku četla několikrát dookola :)), kterou nyní čtou už moje děti..se stejným nadšením...a zjistí, jak se z piva roste, jak skákat pro něco a jestli jde psát všemi 4mi , tak jako kdysi já...
taková klasika, navíc určitě vhodná, když děti rády čtou komiksy a obrázkové záležitosti...
Doporučuji všemi předními i zadními :))

42 06.08.2019

(SPOILER) úlovek z knižního festivalu..začnu klady - neskutečně mě bavily popisy přírody a Kyina života v souznění s bažinou, takhle nějak by se mi to líbilo !!! amatérsky se věnuji ornitologii a birdingu, takže jsem se s Kyou vděčně brouzdala pobřežím, krmila racky, rozšiřovala sbírku peří, sbírala mušle a lastury... Sice to, jak se Kya vychovala sama, bylo trošku na hraně, ale budiž..kolik malých Tarzanů vyrůstá v horších podmínkách, žeano..
Co se mi ale nelíbilo, byla krimi linka..tu by jsem si odpustila....tolik rafinovanosti ? tolik plánování ? náhod, které musely klapnout ? minimálně o hvězdu srazila dojem z knížky.
Celkově však zajímavé téma, hezky napsáno, jak se říká "pohladilo po duši" , popíchlo fantazii :) a kdyby někdo takový opravdu existoval, ráda bych si jeho knihy doopravdy přečetla - zejména ty ilustrace musely být skvělé !
takže doporučuji vyzkoušet , jak se bude líbit vám !!!

41 05.04.2022

(SPOILER) posloucháno jako audiokniha...a jestli mám "porovnávat" - i když to bytostně nesnáším, prozatím mi přišla od Mornštejnové nejslabší...
v průběhu poslechu jsem si říkala, že možná by mě čtení ani nezaujalo...namluveno hezky, nicméně příběh byl, aspoň pro mě, koncentrovanou depresí, což bylo ještě zvýrazněno hudebním doprovodem a klavírním podmazem, který mi svou molovostí a místy až "psychedeličností" vadil...

K samotnému příběhu - postavy mi ničím nebyly blízké...nezískaly sympatie, ani odpor..byly mi fuk..navíc byly poměrně ploché a odfláknuté..(zatvrdilý komunista Svatopluk - vůbec jsem z něj neměla ten pocit, vůbec nebyl uvěřitelný..Svatoplukova tvrdá matka, Doubravka, Eva...) celý příběh mě také moc nezaujal, pár momentů sice bylo překvapivých (možná jsem při tom pečení a upravování fotek nedávala pozor) - třeba že Bohdana vůbec nemluví, k tomu jsem jaksi došla až v posledí třetině poslechu - myslela jsem, že je jen tichá a málomluvná...ne až tak doslovně..
Blančin příběh i samotná postava byly napřesdržku, příběh jejich egocentrických a zoufalých rodičů Evy a Svatopluka rovněž. Pak, asi že jsem od fochu, nemám ráda takové to nekonkrétní - "Eva onemocněla, nález pokročilý, nedá se nic dělat..." co jí vlastně bylo ?? rakovina ?? a pomalu , bez jakékoliv léčby odcházela 2 roky ??, no moc mi to nedávalo smysl...
Toxické vztahy, ukázáno, jak se věci dít nemají, ale dějí se...a skorohappyend na závěr - už chybělo jen to, aby Bohdana promluvila...

Nebyla špatná, ale ani skvělá...hodnotím pouze 3 hvězdami a poslech doporučuji. Asi už letos více hodnocení nestihnu, takže čtenářský (a poslední měsíc i poslechový) rok zakončuji dobrým u paní Mornštejnové...

41 31.12.2020

(SPOILER) "Ale v něco přece věříš?" "Já ? Hm, intelektuálně věřím v dobré srdce, čilý penis, v živou inteligenci a v odvahu říct hovno před dámou."

Nalezena v knihobuce...název mi něco říkal, tak jsem se na ni vrhla. Hned ze začátku, po ozřejmení vztahů, mi i ochrnutý manžel a mladá žena něco říkali...no, ale jdeme blíž k ději...knížka mě naprosto dostala..svou rozporuplností. Poté , co mě ze začátku znejistily filozofické pasáže a rádobyintelektuálové kolem Connie a její sestry, se děj přesunul na Wragby. A to už byla jiná liga..zámeček, hnusné industriální okolí. Krása spojená se šlechtou, hornící představují krutý protiklad - drsní, odtažití, vzdrovití a zároveň ubití těžkým životem...
Do toho Connie, která trpí v manželství s invalidou. Clifford žije v oblacích...a tahá ke svým představám o ideálním soužití i Connie..zdůrazňuje sílu tradic..rodokmene. Nevylučuje i potomka (!!), hlavně ať ho Connie výběrem genetického materiálu neurazí...
A Conní mezi tím smýká touha od nadějného dramatika Michalise (než Irčan, spíš bych tipla řecký původ..) zas to temnot osamění..a najednou procitá les ze zimy a COnnie potkává hajného..A to už je jiný šálek čaje..živočišný, křehký a přitom hluboký cit, který najednou mezi těma dvěma vzniká. Connie se dobrovolňě vzdává svých privilegií a výšin..a on ani Oliver není jen takový nějaký hajný, žádný blbec, lidově řečeno. A kromě toho má vše, co muž má mít.. a má koule, dát svá přání najevo...a Connie mu to baští i s navijákem.
Knihu jsem četla na chatě v lese (Beskydy), což byla obrovská přidaná hodnota, protože jsem si lokace z knihy situovala do mých oblíbených zákoutí...hrana lesa, posetá buky, štěrkovitá cestička, slunko na listí, jedlové větve...chatička s bažantnicí, úplně to vidím :) a i ty dva...hajného a lady..
Náhled do kostnaté anglické společnosti, touha autora oživit to suché anglické, rozehřát lidem krev v žílách..přijmut vše tělesné, jako přirozenou součást vztahu. Chápu, že kniha ve své době nočních košil ke krku a na veřejnosti prezentovaného opatrného, decentního sexu pobouřila ;) ale vlastně ani není jasné, co vše ti dva spolu prováděli..(třeba italský způsob...a větička, naznačující že všechno...tak , fantazii se meze nekladou ;)) a fantazii nechává autor plynout, i co se konce týká...

Zhrnu : nevšímat si tolik některých filozofických a socialistických pasáží , autor je tam potřeboval tak dobrá, ale více se soustředit na vztah těch dvou a paralelu v jejich světech..a vychuttnejte si tu přírodu a emoce. A skvěle vykreslenou industriální Anglii, tradiční šlechtu vs.prostý lid, a všechny další postavičky románu (paní Boltonová, Connin otec, gondolier, Duncan Forbes, Berta Couttsová,....) DOporučuji !!!
P.S. opravud nic skandálního tam není ;)
P.S.2 výborný doslov (mám vydání z 1990, Odeon)

a pár úryvků :
"Musela si to udělat sama, umlít si svoje vlastní kafe."

"Šla ke dveřím a vyšplíchla viodu na cestičku. Bylo tu tak krásně, tak ticho, tak opravdu lesně ! Duby vyrážely okrově žlutými lístky, červené sedmikrásky na zahrádce vyadaly jako červené plyšové knoflíky. Sjela pohledem po vysokém vyšlapaném prahu z kvádru pískovce, který teď přecházelo tak málo nohou. "Je tu nádherně", poznamenala. "Takové báječné ticho, tolik života a míru."

"A přece, když skončil, tak brzy, a zůstal tiše, tichounce ležet, pohroužený v mlčení a ustupující do cizí nehybné dálky, daleko a daleko za obzor jejího vnímání, rozplakalo se jí srdce. Cítila ho, jak se od ní odlévá, jak se odlévá pryč jako moře a nechává jí tu jako kámen na pobřeží. STahoval se, a jeho duch ji opouštěl. Viděl do ní."

P.S.3 je zajímavé, že celou knihu autor napsal pohledem ženy...a soustředil se v ní na ženské vnímání, myšlení a prožitky...a je to u žen opravu takto ?? nebo si to myslel jen D.H.L.?? ;)

41 17.11.2020