haki34 komentáře u knih

knihobudková...sice stručná, ale dozvěděla jsem se podstatné fakty z Vincentova života. Autor se pak podrobněji věnuje rozboru van Goghovy tvorby. Nechybí kopie jeho děl. Na seznámení s autorem výborná. Dporučuji a minimáně nějakou dobu do knihobudky nevrátím ;)

!!!SPOILERY!!!
knížku jsem si chtěla přečíst na základě komentárů mých oblíbených (mi-380 a n.ezn.amy) a aha, našla v knihobudce :D a musím říct, že splnila očekávání..takové to pohlazení po duši, hezká čeština, drsný, ale krásný příběh..nahlédnutí do světa plavců..světa, který poznáváme chvilku před jeho zánikem. Tvrdý život na vodě, tvrdý kolem chalupy. Zažité vzorce chování, rodová nenávist, pozérství...Fanda a Vincek, snažící se toto překonat, nakonec však láska končí tragicky, taková baladická vsuvka..(a to jsem fakt nečekala, oči vlhké, ale jinak to nemohlo dopadnout, když se na to dívám s odstupem). Pak trojůhelník Pepíček-Emilka-Nanynka..tady v podstatě baladicky "kdo komu je souzen, ten ho dostane"...
Jak píše mi-380 - obohatila jsem si slovníček o výrazy faktor (ten nebyl celkem neznámý), prameny pro soustavu pltí - to mě zaujalo, také i samotný popis stavby voru z jednoduchých materiálů...autor nám také přibližuje kulturní život vesnice, jarmarky, poutě, svatby, zábavy, ale také pohřby. Rituály spojené se životem. Vyprovázení a vítání plavců. Živelné pohromy, tání ledu a potopa. jen ti lidi roztávají neochotně, často, až když je pozdě..ta hrdost je někdy opravdu úporná.

Doporučuji...a rozhodně do knihobudky nevracím ;)

nalezené v knihobudce...a že já mám tyhle zelené věci ráda, zkusila jsem. Štěpán Neuwirth píše opravud poeticky, z každé povídky, ať už kratičkého příběhu, či delší formy, číší láska a respekt k přírodě..Odsuzuje vybíjení zvěře ve velkém, staví se na stranu rostlin a živočichů..vše napsáno velmi nenásilně...ve vánočních povídkách brnká na citlivou strunu - "Život za život", nebo příběh o jesličkách a hledání Ježíška v lese, v povídce o "Plešounovi" dává pocítít spravedlivou odplatu...do toho spousta vlastních mysliveckých i rybářských zážitků..pěkná oddechovka...
Snad mi jen lehce vadilo zmiňování "milování" - tam vzpomínky milenců, tam dědek jako by držel hezká dívčí prsa - nebylo toho moc, ale lehce mi to kazilo dojem z některých - působilo to takovým slizkým dojmem...jako by po opojení z přírody bylo ta hezká atmosféra ubitá něčím tělesným...místo snů kus masa. Ale neděste se - těchto míst/vět /pasáží bylo v knize asi 5...;)
já doporučuji !

Poslucháno jako audiokniha...Mika Waltari cestuje a zprostředkovává dojmy z cesty..sice na začátku vyráží plný očekávání a nadšení, pak postupně převládá typická wlatariovská melancholie, ba až deprese...úzkostné noci, světlejší dny...a cím dál na východ a jih jede, tím nálada klesá...(mimo jiné ho neoslovila také Praha, kde na 2 hodinky odběhl z vlaku poznat kousek nočního centra)...zkrátka - všude dobře, doma nejlíp ;)
podáno Mikovsky, atmosféra hmatatelná, taková jednohubka, akorát vystačila k obalení řízků a přípravě bramborové kaše...(myslím, že Mika by si taky dal ;))

První díl série, čtu jako 4. :D což ale vůbec nevadí, možná o to víc se mi líbil..autorka nás jakoby opatrně uvádí do světa dcerek..ani Gabřiny vylomeniny nejsou tak drsné, jak v dalších dílech...svým jemným přístupem obrousila hrany, které jsem pociťovala v následujících dílech...

Pořád jsou tam všelijaká ale - třeba je divné,že by pan řídící Tauber své dcery neučil spisovné češtině ?? nebo byla Gabra tak rezistentní ?
Nebo při popisech zejména Gabřina chování - "stála a křičela" - půlku situací prokřičí pěkně po valašsku - ve srovnání s Málinkou působí opravdu jak urvaná z řetězu...až nepochopitelným způsobem. Málinka je zas velmi citlivá a bojácná.
Nejhezčí kapitola, dokládající blzký vztah obou sester byla o Málinčině nemoci (myslím "Málinka stůně"), to jsem pomalu i zaslzela..
Překvapil švagr Fanoušek, který se, dle knížky, více než nevěstě věnoval vylomeninám s malými švagrovými...(ale takhle to bylo zřejmě napsáno pro čtenáře ;)) a i roztržka Fanouska a Valči, díky které málem sešlo ze svatby, byla taková "jak z telenovely" - vlastně se nic nestalo, ale dohádáme se a já udělám něco natruc...
Rodiče dcerek - blíže zmíněna snad jen maminka, o které se ale dovíme jen, že holky má moc ráda a pořád pracuje..o tatínkovi ani tolik..
Takže - hlavně dcery a jejich dobrodružství...
Povedené, laskavé, milé...a zajímavé valašským nářečím, ve kterém se odehrává asi půlka knihy, vlastně všechny dialogy a přímé řeči ;)
Doporučuji !!!

Tento príbeh sa skutočne stal...a možno aj v tej našej panelákovej pivnici, ktorá bola celé detstvo pre mňa jedným tajomným a často strašidelným priestorom :) a aká škoda, že som sa k tejto knižke nedostala vtedy, asi pred 30timi rokmi :D
..dostala 10ročná dcéra (od mňa) a veľmi sa jej páčila..tak som sa začítala aj ja...a bola to lahoda. DObrodružstvo, priateľstvo, kopec fantázie. Vôbec som netušila, koľko záhadných tvorov žije v pivnici, čo všetko sa dá zažiť za 7dní :) a najmä prekvapil Ten, čo žije v kúte...
Okrem príbehu musím tiež pochváliť ilustrácie ZUzany Bočkayovej Brunckovej (miestami mi pripomenuli snové ilustrácie Albína Brunovského z inej detskej knižky)
Vrelo odporúčam !!!

"Ste si istí, že ideme správne ?", opýtala sa Moľa, keď sa už hodinu predierali pomedzi haldy kartónových škatúľ naukladaných vedľa seba a na sebe v nekonečných radoch a stĺpcoch. "Neviem," kývol bezradne plecami Celestín, "bojím sa, že sme zablúdili." "Vidíte, ja som vám vravela, že sa tej hrdzavnic máme spýtať na cestu. Ale vy nie. Vy chlapi ste vždy múdrejší : My to zvládneme sami.." hundrala Moľa. "Prosím ťa ako by si nepoznala hrdzavnice. Nemyslia na nič iné, len na hrzdu, ktorú roznášajú po celej pivnici," bránil sa Pavúk. "Ktovie, kam by nás bola poslala."

"musíte im prepáčiť, nechceli vám ublížiť, iba si mysleli, že ste kvety. Pestovníčkovia sú totiž veľmi obetaví. Každý deň blúdia po celej pivnici a hľadaú rastliny, ktoré tu niekto nechal. Viete, ľudia majú strašne slabú pamäť, na zimu kvietky často odkladajú do pivníc, aby tu prezimovali, no do jari im to vyšumí z hlavy a celkom na ne zabudnú. Bez pestovníčkov by sme iste zahynuli. To oni vysadili túto nádhernú záhradu a celý čas sa o ňu starajú." "Je naozaj krásna!" súhlasil s kaktusom Celestín a teraz, keď bol opäť voľný a jeho nohy už netrčali v zemi, si mohol lepšie obzrieť zeleň, ktorá ho obklopovala. Kam len oko dohliadlo, stáli črepníky s muškátmi, begóniami, pelargóniami, fikusmi, svokrinými jazykmi a mnohými ďalšími kvetmi, ktorých mená prašiškriatok ani nepoznal..."

tak čo, poznávate aj vy tú vašu pivnicu ???

rada som vás všetkých spoznala, priatelia !!!! (prašiškriatkovia, zemiakáči a jablkáči, motýľ Bady, pestovníčkovia, žižiavky, blší cirkus, nálevnící...) a dovidenia v pivnici !!!

získaná z knihovny ve výprodeji vyřazených knih za 1kč..a rozhodně nelituji. Na první pohled zaujmou ilustrace -Andrea Sloupová, Jaroslav Turek, uvedeni jako dědicové. A pak následuje zajímavý text - kombinace historie a přírodopisu - na každé straně se dozvíme i zajímavosti že života stromů, konkrétně dubu ;)
Vše doplněno přehledými vysvětlivkami klíčových pojmů z textu na konci knihy a zajímavostmi o dubech tamtéž. Knížka by klidně snesla větší formát. Takto je to velmi hezká jednohubka, ovšem nenechejte se zmást - i tak se z ní dozvíte spoustu zajímavých informací.
Doporučuji !!!

z knihovny...a ještě pořád váhám, jaké zvolit slova..moc se mi líbila..neskutečně..dojala mě až k slzám..jak to ?? takový "obyčejný" příběh..o všednosti života..o vztazích..o lásce...o tom, co nám uniká a vidíme to až v momentě, když se film nedá přetočit zpět. Možná takových knih bylo napsáno hodně...já žádnou nepotkala až do včerejška...
Forma psaní trochu nezvyklá - ztratí se matka...a příběh matky formou vzpomínek vypráví nejdříve nejstarší dcera, respektive - autorka ji píše v 2osobě, jako by k dceři mluvila, vykládá si s ní, konverzuje..vytahuje na světlo drobné detaily...postupně se seznamujeme s rodinou a jejich vztahy..hned ze startu mě "dostala" taková maličkost - -že maminka vlastně neuměla číst...
Druhou kapitolou se od dcery Čchi-hon se dostáváme k nejstaršímu synovi Hjong-čcholovi...o něm autorka mluví v třetí osobě..proplouváme jeho životem a vzpomínkami....
Od Hjong-čchola ve 3.kapitole štafetu přebírá manžel zmizelé Park So-njo..sice nevíme jeho jméno, ale už víme, že nebyl vždy ideálním manželem...možná jeho postoj a prozření bylo pro mě nejhlubší...
A pak mluví sama Park So-njo v 1.osobě ..a my si jen můžeme domýšlet, kde je a jak se jí vodí...jak sama říká, v meziprostoru...těší se pohledem na děti, na blízkého přítele, a přiblíží nám život své mladší dcery - lékárnice na mateřské dovolené, matky 3 dětí...
Poslední kapitola opět pohledem spisovatelky Čchi-hon...Vatikánské zakončení, růženec z růžového dřeva, matčino přání před Pietou....konec knížky jsem dočítala zamlženým zrakem..dojatá do hloubky duše..

Tolik maličkostí, které nám unikají. Děkuji za možnost zastavit se a připomenout si je. A být třeba zas trochu milejší na své drahé...

Velmi ráda jsem se ponořila do prostředí jižní Koreje..vnímala ty lehké detaily - oblečení, barvy, chutě, vůně...představovala jsem si jednoduchá, ale chutná jídla ("vše bujelo a rostlo pod rukami Park SO-njo, i z její rýže se přibývalo a baculatělo, rostla zelenina, stromy, květy, prospívala drůbež, domácí zvířata...")..jídlu a vztahům v rodině je věnována velká pozornost. Také tradice - vzpomínky na předky, slavnosti s typickým pokrmem...práce, důležitost vzdělání..je toho tolik, co o lidech v Koreji vůbec netuším..obdivovala jsem tu pokoru, píli a mravenčí trpělivost na cestě ke vzdělání a lepšímu životu. To vše jako vzpomínková vata, která vyplňuje mezery v příběhu zmizelé matky, manželky, babičky, sestry. Vata důležitější, než samo zmizení, než linka hledání...a možná bylo zmizení zapotřebí, aby mohla vata vyniknout... Aby jsme se dozvěděli, kdo byla Park So-njo. A nezapoměli...nezapomínali využít každý den, který se nám dostává. Je to obrovský dar....

Místy jsou v příběhu záblesky nadpřirozena - nejasnosti s modrými plastovými sandály Park So-njo a pak kapitola, kterou vykládá ona sama...s každým dalším slovem však tušíme rozuzlení...Dostaneme ho, ale stejně je konec v podstatě zahalen tajemstvím.. a valstně to ani není podstatné..jde o to poselství...

a ještě pár citací na závěr :

"Když tě maminka běžně hubovala, častěji si jí říkala maminko. Slovo "maminka" je důvěrně známé a skrývá v sobě prosbu : "Prosím, postarej se o mě. Prosím, přestaň na mě křičet a pohlaď mě po hlavě, prosím, stůj při mě, ať mám pravdu, nebo se mýlím." Nikdy si jí nepřestala říkat maminko. Ani teď, když se ztratila. Když voláš "maminko", chceš věřit, že je zdravá. že je silná. Že jí nic nevyvede z míry. Maminka je ta osoba, kterou chceš zavolat, kdykoliv si v tomto městě nad něčím zoufáš."

"Vzpomínáš, jak velký byl hrnec s rýží? A všem nám baila obědy včetně příloh, které chystala ze všeho, co venku sehnala..Jakto mohla každý den vydržet?...nemyslím si, že se mamce zamlouvalo být pořád v kuchyni."..zastihla tě nepřipravenou. Nikdy jsi na maminku nemyslela bez souvislosti s kuchyní. Maminka byla kuchyně a kuchyně byla maminka. Nikdy sis nepoložila otázku, zda je maminka v kuchyni ráda."

"Musela vědět, co se stane. Tvoje žena ti od chvíle, kdy jste se poznali a tobě bylo dvacet, nejčastěji opakovala, abys chodil pomaleji. Jak jsi mohl nezpomalit, když tě o to tvoje žena celý život prosila? Zastavil ses a počkal na ni, ale nikdy jsi nešel vedle ní a nepovídal si s ní , jak chtěla - ani jedinkrát.......
Od té doby, co se tvoje žena ztratila, má tvé srdce pocit, jako by mělo explodovat pokaždé, když pomyslíš na svou rychlou chůzi...
Celý život jsi chodil před svou ženou. Občas jsi zahnul za roh, ani ses neotočil. Když na tebe žena zezadu volala, utrhl ses na ni a ptal ses, proč jde tak pomalu. A tak minulo padesát let. Když jsi na ni čekal, došla k tobě se zarudlými tvářemi a s úsměvem řekla :"Stejně bych byla radši kdybys chodil trochu pomaleji." Domníval ses, že tak budeš žít do konce svých dnů. Jenže od toho dne na Soulském ádraží, kdy jsi odjel vlakem podzemní dráhy, ode dne, kdy zůstala jen pár kroků za tebou, k tobě žena už nedošla."

" Otec chvíli mlčel. Potom začal vykládat o starých časech. Vyprávěl, že jednou vařili tkaničnici, kterou jim poslal Hjong-čchol. Matka na zahradě ve svahu vytáhla ředkev s vrškem elených listů, očistila ji od hlíny, oloupala nožem, nakrájela na větší kousky, rozložila na dno hrnce a napařila tkaničnici, která zčervenala od všeho koření, které tam přidala. Uřízla pořádný kus ryby a položila ji na rýži v otcově misce. Otec se rozplakal při vzpomínce na ten jarní den, kdy se při obědě dělili o tkaničnici, kterou matka ráno uvařila, a potom se s plnými žaludky společně natáhli a zdřímli si. Poznamenal, že tenkrát nevěděl, že to je štěstí."

...Doporučuji všemi 5ti...a vychutnávejme si to každodenní štěstí :)

!!! SPOILERY !!!
nalezena ve vyřazených knihách z naší knihovny, za 1kč..doposud jsem ji nečetla, takže teď jsem byla oprostěna mladistvého nadšení (které by určitě zvedlo moje hodnocení ve věku kolem 13let ;)))
a také je moje hodnocení ovlivněno osobností Jaroslava Foglara a celkově jeho tvorbou.. Je to dobrodružství, které hltáte s otevřenou pusou, ať je vám -nást či -cet, napsané fakt čtivě s gradací.
je to romantika, kterou dnešní děti možná už nezažijí...spousta toho, o čem píše, byla i pro mě v těch 13ti sci-fi. No uznejte - kdo z vás zažil na sídlišti kluby,organizování sutěží pro celý blok či až město, partu typu Rychlé šípy či zde zmíněné Ontario, psaní a vydávání vlastních časopisů...já tohle znala jen z foglarovek...a v dětském věku se mi to hrozně líbilo..teď jsem z textu cítila tlačení na pilu - pokud nesportuješ, nesbíráš něco, nejsi ten správný kluk/holka (uff, ještěže na rozdíl od třeba Hochů od Bobří řeky tady vystupují i šikovné holky...jen nevím proč i třeba o Ince Solimanové je tadyy zmínka že "měla být klukem" - jakoby být akční a "správná", či sportovní je doménou a právem zejména kluků....).
co mi ale bilo do očí - naši hrdinové tady nejsou ani černí, ani bílí, ale tak trochu zvláštně černobílí - sice v rámci "dobré" věci, ale často lžou, lezou kam nemají, de facto poškozují cizí majetek.. jak zpívá Jarek Nohavica : "když mi dát nechceš já vezmi si sám..zámek jde lehce a adresu znám..." opěvované Ontario se nezdráhá vydírat a manipulovat - a proč vlastně ?? aby si zvedli vlastní věhlas ? no nevím..to se mi fakt nelíbilo....a nejen Ontario, ale i jěho vztahy s hlavními hrdiny Vláďou a Vinckem a taky VaV vs. Pepín a Bóža - taky konflikty, zloba, hněv, vydírání, a pak neutichající přátelství..trochu neuvěřitelné....v podstatě až šikana Jirky Kobihy při prodeji novin . je to nutné u těch skorosprávných kluků ?? od nich to byla pěkně nepříjemná rána pod pás...
Dále zapojení Pedra v duchu "škatulkování" - kdo je lepší na přepílení zámku než cigán ?? zdůraznění všech negativních vlastností - hlučením a bordelem počínaje, Pedrovým bráchou v krimu konče...samotný Pedro taky převléká kabát, jak se mu to hodí ( a s přístupem našich hrdinů se mu ani možná nedivím )..
takže - nápad sice dobrý - tajemné místo za městem, tajemný kraj plný překvapení..záhadný deník, geologická hádanka. Foglarovka čtivá a napínavá jako vždy...ale na můj vkus teď hodně násilí ( Zelené vesty), sami kluci vůči sobě od lhaní, krádeží, vydírání až po manipulace... na tomhle stavět vznik kamarádství ?? navíc překvapilo, že i nález mrtvoly přešli jen tak okrajově, hlavně si nepokazit dobrodružství...a dospělí jako obvykle jako vata někde v pozadí...o děti se moc nezajímající, jen občas v roli trestajících/rozdávajících domácí vězení....takže - plný počet dát nemůžu. Ale za poselství generacím o snech a světě někde tam za hranicemi všedních dní, za nostalgii a čtivost díla a odkaz Foglarovek obecně dávám hezké 4*

"Víckrát jsem se při návštěvě některé ZOO mohl skamarádit s některou tamní šelmou. V tomto ohledu jsem ovšem byl vždy velmi zdrženlivý. Nemám v oblibě mazlení se zvířaty a respektuji fakt, že zvíře si musí samo říct, zda má zájem o kontakt. Přímo nenávidím muchlování těchto "miláčků". "

Další publikace Ludvíka Kunce. Milovníka a ochránce šelem..který mi často mluví z duše..kterého za jeho aktivitu a to, co pro šelmy udělal, velmi obdivuji. Nyní se snaží ukázat, co chov šelem obnáší...pro versus proti..od někoho, kdo se šelmami de facto žil..ukazuje, že stále jde o divokého tvora, ne o velkého "plyšáčka a mazlíčka"...

i když i tady hodně vzpomíná na společné roky se Sixim, spíše nyní vypíchl ty ošemetné situace, kdy často mohlo dojít ke zranění člověka šelmou..zdůraznil, že Sixi nebyl ochočený mazlíček..že zůstal divokou šelmou..a bylo mu to umožněno..fungovat v partnerství s respektem. Nezotročen, neochočen. Ukázal, jak je nutné šelmu znát, předvídat, být ve střehu..neustále...respektovat ji jako partnera, jako divokého tvora, který je krásný, ale nebezpečný.. jak sice Sixi chodil ven, ale spolupráce byla dobrovolná..žádný cvičený pejsek. Vodítko ? ano, pro bezpečnost lidí i zvířat někdy nutné..protože šelma je šelma. A zůstane šelmou... přiběhnout k noze na zavolání ? ne..protože šelma je šelma.. a snažit se ji "počlověčit", aby plnila naše požadavky a očekávání, o čem to je ??? Není to jen o lidech a jejich egu ???
Kromě Sixiho také popisuje zkušenosti s levhartem, pumou, lvem, píše i zkušená chovatelka Petra Poledníková..

Ukázal, jak důležité je i pro zvířata v zajetí jim vybudovat pokud možno přirozené prostředí...že i umělý odchov je pro přežití druhu důležitý, i když tím zvíře spoustu svých přirozených daností ztrácí (člověk nikdy nenahradí zvířecí matku).

A strašně, strašně moc se mi líbí úvodně citovaná pasáž - protože mi mluví z duše..protože taky miluji zvířata, mám blízko i k šelmám...ale nikdy jsem netoužila zvíře hňahňat, ocapkávat, žvachlat, mít z něj miláčka..podvědomě jsem vždy toužila po tom, co se Ludvíku Kuncovi podařilo - sledovat, pokud možno v přirozeném prostředí.. nezasahovat, respektovat...nenutit zvířata, aby se učila od nás, ale sledovat a učit se od nich....a teď už chápu proč. Dík pane Kunci za další skvělou knížku !!!
a všichni, co chcete doma lva, povinně přečíst !

a ještě jedna myšlenka : " Na závěr musím zdůraznit, že milovníci přírody a zvířat by se měli zamyslet nad otázkou, jak to vlastně s tou jejich láskou je. Je to láska, anebo jen sebeláska ? Jde o obdiv k přírodě, anebo obdiv k člověčenství ? Jde o hýčkání, anebo o přemýšlivý vztah k životu ?"

(SPOILER) tak..ke knížce jsem se dostala motivovaná pozitivními recenzemi zde na DK. A jo. Byla dobrá. Dost dobrá. Ale něco mi tam přeci jen chybělo..Já vím, nejde o primárně etnografickou publikaci. (ale třeba takový Zlomený šíp taky nebyl etnografický a ve finále jsem se o životě Apačů dozvěděla tak nějak víc než tady..)
Komanči jsou vyobrazeni jako neskutečně jednoduchý a primitivní národ, který za svůj vzestup vděčí koňům...Jejich život je popsán docela chudě a stroze - více-méně odbyto tím, že rituály žádné neměli, takže není o čem, a muži v podstatě lovili, loupili a bojovali a ženy oddřely ten zbytek. Byli drsní, vůči sobě i vůči svým nepřátelům....v pár pasážích byli ale indiáni zobrazeni i jako lidé, kteří pro šprým nejdou daleko, rádi se baví, hrají, diskutují.
Většině asi utkví hlavně to násilí..barvité popisy indiánského mučení, ale i podobně drastické odplaty bělochů. A proč ? jen proto, že si opět někdo myslel, že je něco víc. Že je lepší, chytřejší, potřebuje víc místa..a to mu dává právo zdecimovat jinou civilizaci. I když primitivní, ale možná o to šťastnější. Žijící léta spokojeně svým přírodním životem (který se bělochům zdál ubohý a těžký..ale ve srovnání s čím ?)
A výsledek můžeme vidět - banda přistěhovalců, lidí, kteří v mnoha případech utekli z evropy i před zákonem, se pustila do obrozeneckého procesu..Indiány pozabíjet, vystěhovat, zotročit alkoholem, bídou a nudou. Ještě je nutné se divit, že se bránili ? Jasné, násilí v jakékoliv formě je hnusné. Obzvláště vůči ženám...(těhotná žena v 9. měsíci, hromadně znásilněná a zaživa skalpovaná, jako nejhroznější případ z celé této historie.) Ale každý byl i kdysi dítětem a má/měl někde rodiče..jak ten červený, tak ten bíly..všichni se narodili a někdo je miloval..a velká hromada z nich odešla nedůstojně, krutě a bolestivě. Vzal si z toho někdo poučení ? no nevím...
A co se týká konkrétního příběhu Quannaha Parkera, mrzel mě osud Cynthie Ann...poté, co našla své místo a spokojený život s Petou Noconou, opět to nedopadlo..škoda že se jí nepovedlo setkat se svými syny. A škoda vysoké dětské úmrtnosti..tento příběh zabolel...
Na přříběhu její rodiny je vidět, jak špekulanti k půdě přišli. Jak byli suverénní, neohrožení na cizím územi..jak bolestivě na to doplatili..ještěže ženy byly poměrně statečné a zachytily spoustu zajímavých informací z přírody, místopisu a života jejich věznitelů. Sám Quannah vystupuje tak trochu okrajově, i když je snaha vytvořit z něj hlavní postavu (aspoň takto nějak to cítím..). Podnikl pár nájezdů, pak rychle pochopil, že "kdo chce s vlky jíti, musí s nimi výti" a dostává se do výhodné spolupráce s bělochy, kde ale nemyslí jen na sebe, ale i na svůj kmen. A v nové situaci se dokázal rychle zorientovat a vytěžit z ní maximum. Poslední náčelník vůlí osudu jeho národa. Celkově mi ale ta jeho velikost a výjimečnost neseděla..možná v té schopnosti asimilace..
Je také pěkně vidět kontrast světů i ve způsobu války - že vlastně kavaleristé a celkově běloši bez indiánských zvědů neměli šanci. A hraničáři pak jako první pochopili, že v něčem se musí přizpůsobit i oni..
Zajímavá knížka. K ozřejmění a doplnění informací skutečného procesu kolonizace Ameriky velmi vhodná...

(SPOILER) z Maryše jsem doposud znala jen mrazivý dialog u kávy. Tak jsem se rozhodla doplnit si mezery. Knižečka útla, barvitý popis scén, vesnické rostředí člověk doslova vidí před sebou. A příběh takový klasický..nejen v naší kultuře, v poslední době jsem četla o mnohých domluvených sňatcích po celém světě.
Sice Maryša miluje Francka, ale co je jí to platno ? tatínka by ještě přesvědčila, ale opět dochází k nepochopitelné tvrdosti matky..cožpak není taky žena ? cožpak nikdy nemilovala ? nebo možná právě ano, a proto je tak tvrdá na dceru...
Maryša odchází do mlýna a tragédie doutná a čeká na správnou chvíli...která přijde..
Musela či nemusela ? Otec nakonec podléhá a volá ji zpět. Ale její hrdost, zaťatost a hněv ji pobézejí jednak jinak...a až přímé ohrožení Francka dovede tragédii do zdárného konce....
Jen by mě zajímalo, jak dopadla - vězení ? trest smrti ? polehčující okolnosti jako třeba domácí násilí ?....
Maryšo, Maryšo...
Doporučuji a děkuji evelýny za nasměřování ke skutečné postavě, Marii Turkové- Horákové, kterou se autor inspiroval...

P.S. ještě jsem projela komenty a hodně čtenářů mělo problém s hanáčtinou...no..jelikož jsem studovala v Olomouci a nějaké hanáky jsem i vyvdala, mně naopak udělalo nářečí radost. A přeci patří k příběhu, lokaci i době...bez něho by to nebylo ono...ale ukázalo mi to jinou věc - když některé čechy (a možná i moraváky z jiné oblasti) takhle limituje hanácké nářeči, už chápu proč mnozí dnes mají problém i se slovenštinou...(poznatek z okolí, potvrzený mými školopovinnými dětmi...)

Povídková, nalezena v knihobudce...soubor kratších povídek, ve kterých se autor vyznává z lásky k přírodě, zvířatům, myslivosti...popisuje zážitky v divočině, na lovu, rybolovu, ale i s netradičními domácími mazlíčky (třeba tetřívek...).
Kdo má rád zelenou tematiku, nepotřebuje tuny postřílených zvířat a také má rád prostředí severu, Ruska, Karélie, nešáhne vedle...
P.S. knížkou se táhne takový "ruský" nádech...je vidět, že autor si svůj druhý domov opravdu zamiloval...v podtónu cítit širou step, bílé noci, širokou duši...

(SPOILER) z knihovny...a nemůžu se zbavit dojmu, jak kdybych už některé povídky četla...(neexistuje nějaká verze Draculy, kde jsou i tyto povídky ??)
každopádně - moc teda nezaujaly...kromě Soudcova domu, který byl jiná liga, bych všem dala kolem 2*...tak nějak bez šťávy, postavy jednají naprosto nelogicky. Jak může autor o někom nasat, že je hodný a dobrosrdečný (američan v povídce "Indiánská žena") a zároveń ho nechat zabít kotě a smát se utrpení druhých ? a nechat ho sadisticky se vyžívat v mučících nástrojích ?? nedává smysl...omdlévající ženy se nchávají dobrovolně tahat do mučíren, aby omdlévaly ještě více....ehm. 2*
Doupě bílého červa už byla totální slátanina, postavy přitažené za vlasy, každý zúčastněný v podstatě divný, nepochopila jsem ty jejich "souboje vůle" - proč, kdyžy mě někdo neustále ohrožuje, polezu k němu do domu ?? nebo si ho pozvu na čaj ?? souvis s Bílým červem to už nemělo vůbec, postava černocha Oolongy byla zbytečná...jen jsem nevěřícně kroutila hlavou..1* s velkým přimhouřením očí....

Dráculův host byla taková průměrá povídka s dobře napsanou pochmurnou atmosférou..ale dle "pravidla" hororů postava na noc míří vstříc zimě, nečasu, bouři, aby se mohla ztratit a vynořit se nejlépe na hřbitově, jak jinak, že ?? a samozřejmě mu tam něco ohlodá krk...a domyslete si víc...3*
Soudcův dům byla pěkná duchařina, takový ten "neuvěřitelný příběh". Děsivá atmosféra, děsivý konec, podtext osudovosti. Ta se mi líbila tuze, 4*
takže průměr za 3* (díky Soudcově hostu..) a doslov, zmíněný v anotaci, v mé knize chyběl..takže jsem si Bramovy myšlenky a pohnutky, vedoucí k napsání těchto dílek , nemohla vychutnat...

Spíše nedoporučuji ;)
P.S. k jednotlivým povídkám jsem se vyjádřila i přímo u nich...HOWGH !

Kniha z knihovny..lákala svou obálkou, po přečtení anotace jsem usoudila, že by se mohla líbit mému muži. No, řekl, že nebyla špatná, ale ten konec...
A já jsem se rozhodla se ji přečíst...začala mě bavit někde od strany 113...také jsem po několika kapitolách pochopila, že je nutné si všímat nadpisy - datum, místo..protože v ději skáčeme dozadu, dopředu...a jak skáčeme, střídají se vypravěči..někdo v první osobě, někdo ve třetí...úplně mi to nesedlo, nijak zvlášť nepotěšilo, ale dalo se na to zvyknout.
Nahlédnutí do života špiónu - tak letmo. Proč ne. Šílený propletenec, kde z vědce je náhodou člověk s paragánskou minulostí, která se okamžitě vybavuje...a ještě vzhledem k tomu, jak byl Mahmmúd obhajován, nevím, jestli kniha nesledovala také jiný cíl - jestli tak trochu nechtěla zabojovat proti xenofobii a rasismu.
Linka Plavce, kdy dle anotace hledá odpuštění a pochopení nebo co - no..myslím, že to vše mohl zrealizoavt i jinak. A také skončiit to mohlo úplně jinak. Ne se nechat nachytat na hruškách jako malý kluk.
Poměrně zábavná postavička byl George Lööw - ten se mi líbil snad nejvíc. balansující někde na hraně sfetovaného hipstera a hrdiny z akčního filmu. Protože hubených vykulených superžen už mám až nad hlavu ;)

Zhrnu : asi si knihu nebudu pamatovat dlouho. Silnějších momentů bylo na spočítání na prstech jedné ruky. Vsuvky z červené knihovny, opisy vášně a tělesných tekutin také mohl autor vypustit. Místy však přecházel do čtivých pasáží, a co si budeme povídat - i dojal..Klara a její staří rodiče, fotka..no na city. Obětování rodiče mě jako matku dojme vždy ..
Takže - než thriller - spíše oddechové čtení...navzdory závažnému obsahu, ukrytému pod nedotaženou a nepropracovanou slupkou. Howgh !!!

!!! možné SPOILERY !!!
zakoupena ve výprodeji v Dobrovském...na základě anotace a pak jsem taky mrkla na hodnocení tady na DK...kmentáře předem nečetla ;)
sever já můžu, historii také, takže hurá do toho...hned úvodní kapitolkou ve mě hrklo - copak, půjde snad o detektivku ? a né...jen toho násilí prostě bylo občas trochu víc...také víc pudů, bídy, zimy, špíny, ať už tělesné či duševní...přelom 18-19.století v Evropě - srovnání Dánska a Norska s Grónskem..pod rouškem misijní činnosti bují spíše tělesný chtíč, manipulace, zneužívání...a Bůh je odsunut někam daleko..v nejčistší podobě ho nachází ti nejmenší a nejposlednější....a zajímavým způsobem pak samotní Proroci, kteří dali jméno i celé knize...
Líbilo se mi, jak byla kniha postavena na reálných osobnostech a historii...pak kousek fikce a kdoví, zda to takhle nemohlo být ?? Psaná zajímavým stylem, bez přímé řeči..zvykla jsem si rychle...a tak nějak jsem si i zvykla na přeskakování v čase...a na mizérii - s Mortenem ( mimochodem celou dobu jem váhala, jaký vztah k němu zaujmout střídavě mě děsil, štval a občas jsem ho i chápala a fandila mu..) jsem se kroutila zimou, setřepávala ze sebe vši, kázala, četla, utěšovala, vzdělávala se, utíkala a vracela se...
trnula jsem při jeho výstřelcích (sexuální nevybouřenost v mládí, manipulace s Abelone...), čekala na rozuzlení příběhu s vdovou, hledala odpuštění....každý den jsem se těšila na pokračování a byla jsem zvědavá, jak celé tohle grónské dobrodružství/resp. život a dílo Mortena Falcka Pedersena dopadne...
o životě domorodců jsem se zas tolik nedozvěděla, jak jsem čekala, ba místy jsem měla pocit, že navzdoryy silnému obsahu kniha přeci jen klouže po povrchu...ale jisté pocity z ní utkvějí nadlouho. (požár v kolonii, Marie Magdalena a Habakuk, kovář , paní Haldora a dítě, pastor Oxbol, Bertel Janssen a jeho život..) A konec ? naprosto uspokojivý ;)
Rozhodně doporučuji k přečtení...

no jo, pokračuji v četbě dětských úlovků z knihovny...jedna z lepších...akorát bych varovala před jednou věcí - kamarádi, pokud jste v rukách zlodějů, grázlů a kdoví čeho, rozhodně jim hned nevyhrožujte, že je napráskáte policii !!! spousta obětí už za tato neuvážená slova zaplatila životem..pravda, v knize pro děti to skončí jen uvězněním někde, bez další újmy...ale pro jistotu...

jakožto Eskymo-Welzlofil jsem si nemohla nechat publikaci ujít ... a velmi dobře jsem se u ní opět pobavila. Připoměla film "Požírač medvědů" - úplně jsem viděla toho Satinského , sedícího u pana redaktora v salonu, kouřícího smrdící cigárka a osvěžující paměť čajem a rumem :) Laskavé a přitom dojemné vyprávění o polárním cestovateli, čisté duši, který si navykl protloukat se všemi možnými způsoby a přitom uvnitř zůstal pořád takovým malým dítětem. Bylo zajímavé sledovat, jak v průběhu pobytu v Brně kromě touhy odjet na sever klíčí i touha zůstat..člověk s bohatým životem i zážitky, ale v podstatě i velmi osamělý..poradil si jak mohl, protloukl se zpět za svým snem, ale cesta nakonec měla skončit v Dawsonu. Nevšedné vyprávění, mě bavilo a moc jsem si ho užila :) včetně Welzlovy "hatmatilky" a mixu nářečí....všem, co mají tohohle dobrodruha rádi, doporučuji.

z knihovny...a velmi dobře jsem se bavila...Kobie Krügerová popisuje nádherný život v národním parku v Africe...vlastně splněný sen její a jejího mažela. Dcery byly taky žvotem v přírodě nadšené, takže značka ideál :) obdivovala jsem ji, jak s naprostým přehledem zvládala věci pro mě nepředstavitelné - třeba denně plavba řekou s rozzlobenými (mírně řečeno) hrochy k autu...pak cestovat kilometry a kilometry do školy, obchodu, k lékaři...a vše s úsměvem, protože tam je to tak normální :) zas jsem chápala její okouzlení divočinou, zvířaty...možná byla KObie místy až trochu nekritická, hlavně v poslední třetině knížky, věnované jejich doma odchovanému lvovi Leovi - ať už měl povahu jak skvělou chtěl, jakoby KObie místy zapomínala, že je tto přeci jen šelma, ne člověk...a že nevyspytatelná reakce, nebo omyl šelmy může být hodně nebezpečný...
Kniha je pravdu plná veselých, nevšedných, ba i dojemných zážitků (třeba loučení s bydlištěm v Mahlangeni, loučení s Leem)...často jsem se zamála, často kroutila hlavou v údivu nad vším, co zvládala a co si nechala od přírody líbit - třeba plivající kobra bydlící v jejich záhonu, netopýři v baráku, housenky padající do postele, ženetka na hlavě a tak dále...ale tak to má být...a já na jejím místě bych asi byla taky podobně tolerantná..protože v buši to jinak nejde :) tam je doma příroda..
A plně chápu její sdělení - "Ici reste mon coeur" - Tady zůstává mé srdce....
Doporučuji !!!

poselství knihy je jasné..nezapomenout na věci, které se děly v né tak dávné minulosti...ale celkově formát a styl psaní - se mi nelíbil..od začátku jsem váhala, jestli jako fakt je tato kniha tak vysoce hodnocená..zda je tak úžasná a proč...asi lidé víc ocenili obsah než formu..jinak to nevidím..
Odstavečky/kapitolk psané velmi jednoduše..stylem pro žactvo základní školy...ano, pochopí i blbec. Ale takhle jsem si opěvovaný román nepředstavovala..navíc postavy byly pro mne velmi ploché, neosobní, k nikomu jsem si nedokázala vytvoořit vztah...slib kluků tátovi - taky takový na koleně upletený bič...
Podivíni František a Karel - opravdu na ně režim víc nemohl ? myslím, že kdyby soudruzi chtěli, mohli je zmrzačit i zabít...že to celé mohlo dopadnout mnohem hůře..jejich strach a nedůvěra vůči všemu a všem - nevěřila jsem jim to..ani tu pronikavou inteligenci...
Postava chudáka Božky mi přišla "vatózní", pro děj ničím nepřínosná...rovněž Marcela Králová..kde se vzala, tu se vzala...ona a její linka stále jsem čekla, jestli se třeba nepropojí s Vojtovou a tak pochopím její vazbu na mlýn...

Nejlepší postava pro mne byl farář Kryštof Hřib...vydal za celý zbytek účastníků...

A osud celé rodiny - taky zvláštní...když si vezmete, že jediného potomka rodiny , vzešlého ze 4 sourozenců Hadrbolcových, Vojtu opouštíme ve věku 65let bez potomků...

ano, doba byla krutá, nespravedlivá...na zvěrstva se nesmí zapomenout...dobové citáty novin taky fajn..ale čekala jsem od romáu něco víc...takhle jen můžu říct dobré....