hanavka komentáře u knih
Já tuhle generaci básníků prostě miluji. Nejde s nimi nesouznit.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Při čtení takových knih musí člověk neustále myslet na to, že jednoznačné a usvědčující důkazy neexistují. Přesto ale věřím velké části přednesených výsledků dlouhodobého pátrání špičkového investigativního novináře.
O osobnosti Trumpa se moc nedozvíme, dostaneme ale jasnou představu o tom, jakými lidmi se veřejně i neveřejně obklopuje. To má samo o sobě vysokou vypovídací hodnotu.
Pokud odečteme lidský faktor, touhu po moci a intriky, tedy věci, které do politiky neodmyslitelně patří, je v této knize zajímavě podané celosvětové praní peněz v největších světových bankách a offshorových peněžních rájích. Až člověk dostane chuť přelévat korunky pomocí Deutsche Bank přes Rigu, Island, Moldavsko až do Moskvy a zpátky do Londýna.
To bylo ale zase jednou smutné čtení. Pořád dokola slyšíme, že rodina je kromě zdraví to nejdůležitější, co máme. Jenže to neplatí pro všechny. Za některých okolností je opravdu lepší se rozhodnout pro lepší a šťastný život jinde. Pokud to neuděláte, zničíte šmahem hned 4 životy. A přesně o tom tato útlá knížečka je.
Chvilku po dočtení mám pocit, že jsem četla tři různé romány. Jeden o chudinské čtvrti v Benátkách, druhý o nelibosti k židům a třetí o chlapci, který se rozhodl změnit svůj osud. Všechny postavy a dějové linky se nakonec propojí a utvoří smysluplný obraz. Chvilkami mi přišlo, že jsou některé scény nadbytečné, ale v konečném důsledku jsme díky nim dostali ucelenější informace o každé postavě. Nejvíce mě zaujal Scarabello a líčení atmosféry v Benátkách. Uličky kolem Rialta se za těch 500 let sice změnily, ale davy lidí jsou tam pořád stejné :)
Za propracovanost příběhu a jistou lehkost, která se nese přes všech více než 600 stran, dávám 4 hvězdičky.
Mrzí a překvapuje mě takto nízké hodnocení knihy. Četla jsem knihu poprvé na VŠ a dnes jsem si ji připomněla dramatizací pro Český rozhlas a jsem nadšená. Hlasy pana Lukavského nebo Högera jsou poklad české kultury a k Srpnové neděli se krásně hodí.
Příběh samotný je mozaika maloměšťáckých postaviček. Žádná z nich se neumí přenést přes malichernost svých trápení a mají minimální potřebu pochopit nebo byť jen poslouchat člověka, který stojí po jejich boku. Žijí ve svých vykonstruovaných světech a v tom venkovním hledají jen ujištění, že vše je černé a bez špetky radosti, přesně jak si to namysleli. Věty jako "Přivést do dnešního světa děti je naprostý nesmysl", "Já jsem vždycky za tu špatnou" nebo "Mně se nechce ani žít." jsou i 60 let od vydání pronášeny podobně smutnými lidmi a se zcela stejným odevzdáním. Za mě je to pořád kniha ze života.
Doporučuji knihu číst v zátahu s prvním dílem, potom je to jednolité a zábavné.
Moje motivace poslechnout si i druhý díl byla jednodušše v tom, že jsem hlavním hrdinům, a i sobě, chtěla dopřát jiný konec. A tak ho mám. Obě knihy byly příjemnou jednohubkou do podzimního víkendu, ale ne takovou, ke které bych měla potřebu se vrátit.
S knihou jsem se poprvé setkala v roce 2012, když nám ji naše rakouská lektorka přinesla na hodinu uměleckého překladu. Tehdy mě vzhledem ke studiu více zajímala neotřelá a nezvyklá forma. Dnes, už s jinými životními zkušenostmi, jsem knihu doposlouchala na ČRo a byla to i po stránce obsahové příjemná jednohubka. Opravdu věřím, že je možné se zamilovat do "písmenek" a stovky internetových seznamek to jen potvrzují. Příběh mi tudíž přijde lehce uvěřitelný. Musím ale říct, že Emmi není zrovna prototyp oblíbené literární postavy :)
Audioknihu jsem začala poslouchat krátce po poledni a před chvílí mi doběhla poslední minuta. Je krátce před čtvrtou ráno. Víc asi netřeba říkat :) Z tohoto příběhu jsem si prostě sedla na zadek.
Dnes se může Jobova noc zdát zastaralá, ale pro mě je to jedno z nejlepších básnických děl. Pokud odhlédneme od nekritického pohledu na Rusko, způsobeného řáděním nacismu, a také jisté dávky patosu, tak se jedná o vskutku zdařilé pásmo. Verše jsou obrazotvorné, ale přitom velmi srozumitelné, repetice jednotlivých částí pomáhá gradaci a zesílení hlavní myšlenky - ačkoli se situace zdá nesnesitelná, zničená a protkaná úpadkem, pokud si uchováme svoji morální integritu, vždy je šance vyjít se vzpřímenou hlavou a začít znovu a lépe.
Někdy si postesknu nad tím, kam zmizela národní hrdost a láska k vlasti, kterou tak hojně oplývali Hrubín, Holan, Halas, Seifert, Vančura, Šalda a další autoři z této generace.
Pasáž "Ach Čechy krásné, Čechy mé..." je po zásluze ikonická, ale ráda bych vypíchla ještě část o Lidicích z prvního zpěvu. U té mě vždy skutečně zamrazí.
Příběh a zápletka mě bavily moc, provedení většiny částí také, ale za konec ubírám hvězdičku - pár stránek navíc by příběhu prospělo. Na prvotinu ale velmi, velmi slušný start a Magnesia Litera zasloužená.
Jednoznačně nejpůsobivější kniha, se kterou jsem se letos setkala - možná proto, že je naskrz skutečná. Příběhy kontaktů, se kterými autor debatuje za více či méně (až téměř nikdy) příznivých podmínek jsou sondou do dna s válkou spojenou agresivitou, nevědomostí, propagandou a odkrývají podstatu nepochopení, politikaření a špatných životních rozhodnutí pěšáků na obou stranách válečného konfliktu.
A pak je tu třešnička o českých stopách. Přiznám se, že části zmiňující Ondráčka, zmateného krajana uvízlého na hranicích nebo osudy dobrovolných českých žoldáků jsem četla i dvakrát či třikrát, abych se přesvědčila, že mě nešálí zrak. Množství "To snad není ani možný!" momentů bylo zcela úměrné mojí naivitě a neznalosti. Silně se ve mně bije touha po porozumění věci a zároveň pocit marnosti a znechucení.
Knihu doporučuji všema deseti a děkuji za tématem jedinečnou publikaci.
Poezie bez sentimentu a patosu, přesto něžná, v prvních dvou oddílech smyslná až dráždivá.
Třetí oddíl dává šanci čistým vyznáním a je pěknou tečkou za pečlivým a rozmanitým výběrem.
Tohle je příběh temný od první do poslední stránky. Zloba, strach, nenávist, liknavost, hrubost, nevěra, osamělost, fyzično jako prostředek vzteku nebo zjištnosti... Jako moje první kniha od Ferrante opravdu silný zážitek.
Téma této povídky by bez problémů vydalo na celou knihu.
Román o osobnostech krvelačné Itálie konce 15. století. Reálné postavy jsou zde zobrazeny z pohledu Lukrécie Borgy, dcery kontroverzního papeže, manželky neapolského knížete, sestry zvrácených a mocichtivých bratrů. Příběh jako takový je zajímavý, plný intrik, násilí a pokrytectví na papežském dvoře, částečně ověřitelně založený na reálných historických událostech, částečně vyfabulovaný. Postavy jsou na románu nejpoutavější, zaujala mě především role a osobnost papeže a jeho vliv na odvíjení celého příběhu. Nicméně román jako takový mi příjde řemeslně průměrný a těží jen ze své historické podstaty. Znovu bych knihu nečetla.
Kniha od března, co nejezdím do práce, ležela na poličce, tak jsem si říkala, že je načase ji dočíst. Byla to otázka pár desítek minut, asi dvakrát jsem se pousmála, toť vše. Nenadchne, neurazí, na čtení jednoduchá až primitivní kvůli opakujícím se tématům. Nejzajímavější mi přišla cestovatelská okénka z Austrálie a Aljašky. Znovu bych po ní nesáhla
Příjemný poslech na ČRo o muži, který odmítal věřit pravdě, přestože ji měl rozprostřenou před vlastníma očima. Hlavní myšlenkou je skutečnost, že ze strachu a pohodlnosti věříme raději vlastním konstruktům, než abychom šli do konfliktu a bojovali za svá práva.
Tato útlá knížečka potvrzuje dvě skutečnosti:
1) není třeba popsat 500 stran, aby příběhu nic nechybělo,
2) zachytit v bezmála jediném odstavci přeměnu z naivního chlapce na muže, který má v rukou osud dalších lidí, vyžaduje opravdového génia.
Hrabal není jednoduché čtení. Jeho dílo vyžaduje koncentraci, pochopení pro běžné věci a empatii k problémům, které nám nemusí být vlastní, nebo je dokonce za problémy vůbec nepovažujeme. S tímto se člověk většinou nerodí, zpravidla k tomu dospěje. Umím se proto vcítit do mladších ročníků, které nabyly dojmu, že četly pár desítek stran o ničem. Za mě si však Hrabal zaslouží veškeré pocty, kterých se mu kdy dostalo.
První slova, která mi po dočtení probíhají hlavou jsou "A kruh se uzavřel". Všechny rysy generačních kronik paní Mornštajnové mám velmi ráda a nepřestane mě okouzlovat, jak pomocí malých slov popisuje velké dějiny a zároveň je nechává ožít v jednotlivých postavách. V každé z jejích knih jsou lidé, které dokážete pochopit a mít k nim sympatie. A také lidé, kterým sice rozumíte, ale pochopení pro ně hledáte už trochu stěží. A proto, ačkoli mi Václav nebyl blízký, bych si přála, aby Jindra obálku dostala před jeho smrtí anebo vůbec, protože ona jediná měla svědomí čisté a zasloužila vysvětlení.
Myslím, že otázka hrdosti a lásky k národu už pro moji generaci není tolik zásadní a bolestivá jako v dobách Nerudových, takže ani Zpěvy páteční v nás nenechají natolik silné dojmy jako u Nerudových současníků.