hanpari komentáře u knih
Aniž bych komentoval krásný a dojemný příběh, raději bych nabádal pozornější a přemýšlivější čtenáře, aby se seznámili s tím, čemu Číňané z dobrých důvodů říkají Století ponížení.
Maugham sice sdílí britské přesvědčení o trudném údělu bílého muže, ale hrůzy, které líčí, jen ilustrují, proč se kdysi velkolepé Číně přezdívalo Nemocný muž Asie. Hádejte čí vinou.
Nyní, když se opět stává tím, čím vždy byla, možná by stálo za to se zamyslet, proč Čína sílí, zatímco Indie, stále ve vleku bývalé koloniální mocnosti (včetně nejmenovaného politického systému), zaostává.
Co se týče samotné knihy, jde o báječný příběh, jehož jedinou vadou na kráse, je to, že prozření hlavní hrdinky by ve skutečném životě nikdy nenastalo, včetně dojemné závěrečné scény.
Ale to je drobný, bezvýznamný detail.
Celá ta věc na mne působí jako špatný vtip - nebo možná pokus, jak pošpinit čínskou civilizaci. Že by počin nějaké neziskovky?
Představte si doslovné překlady čínských rčení, které vám nebudou dávat smysl.
Máte?
A teď jich naplácejte neurekom do jedné malé knížečky, kterou zabalíte do imitace kůže.
Máte?
Nyní koupíte či půjčíte si knihu, ve které doufáte, že budete obcovat s moudrostí starých Číňanů, abyste s úžasem zjistili, že to byli absolutní blbci.
"Pro lidi znamená tvář co kůra pro stromy."
Aby bylo jasno, v mnoha (ne však ve všech) případech si bystřejší čtenář domyslí, oč jde.
Často jde o moudrosti, které známe v jiných variantách jako "šaty dělají člověka".
Problém ovšem nastane, kdy se pokusíte lidovou moudrost přeložit do cizího jazyka. Jsem si jistý, že i vy jste někdy narazili na lidovou pranostiku, která vám nedávala smysl, byť je čeština vaší rodnou řečí.
A tady máte svůj problém v kostce. Nejenže někdo sesbíral a přeložil takové výkřiky do tmy, ale měl tu drzost ji předložit německým čtenářům bez komentáře. Pravděpodobně aby si ušetřil práci.
Potom někdo, zvrácený až na půdu, takový překlad vzal a přeložil ho stejně blbě do češtiny.
Pokud mi alespoň trochu věříte, dejte na má slova, když tvrdím, že Číňané nejsou idioti. To ovšem nelze říct o těch, co stojí za Zrnky čínské moudrosti.
Kdysi bych literární jednohubku, jako je tato, pohrdavě vrátil do poličky. Ovšem, nouze naučila Dalibora housti. Dlouhých eposů je habakuk, ale jedinou chvályhodnou ctností jejich autorů zůstává píle.
Amélie Nothomb leží na opačné straně spektra. Výjimečný talent promarněný v prázdnotě existence. I když procestovala celý svět, přijde mi, že středobodem vesmíru zůstala ona sama.
Zatímco jiní zjišťují s postupujícím věkem, jak nepatrní jsou proti světu, Amélie žádný takový objev neučinila. Naštěstí umí skončit dříve, než začne čtenáře nudit.
Maně se mi vybavuje Murakami a jeho Bezbarvý Cukuru Tazaki. I když bych kdykoliv dal přednost Amélii a jejímu ztvárnění Japonska, nemůžu neuznat, že Murakamiho díla nechávají na jazyku pachuť, kdežto Amélie vklouzne a zmizí.
Svým způsobem je Amélia něco jako gejša. Navýsost kultivovaná a vzdělaná společnice, která vás zabaví na večer a ráno na ni zapomenete. Žádné vulgární tělesné požitky. Naopak, místy na vás vykoukne řada předsudků, které byste u mladé literátky nečekali.
Scéna v lázních na ostrově Sado je toho důkazem. Božský markýz by se divil, v jaké souvislosti si na něho Amélie vzpomněla. I když Belgičanka, přišlo mi, že Nietzscheho německý práskající styl ji vyhovuje více než de Sadeova pochmurná syrovost. Nakonec, sama se nazývá Zarathustrou, ať už tím myslí cokoliv.
Kdybych měl cokoliv Amélii vytknout, pak nic. Kdyby bylo více takových jako ona, obvinil bych ji z mělké pomíjívosti. Ale protože knihovny plní pilní hlupáci, rád se spokojím s povrchní křehkou vílou.
Leč zatřepte prsty a víla je v prachu!
*********
À propos, pokud hledáte podobný styl, včetně sebestředné idealizace sebe a celé země, doporučuji Watching the English od Katky Foxové. Dozvíte se zde, proč jsou Angličané nejzdvořilejší národ na světě, snad až po Japoncích.
Zde podáno ich-formou, která by v seriózní antropologické publikaci zaznít neměla, ale celou tu snůšku činí podstatně snesitelnější a čtivější.
Inu, ne nadarmo se jim nadává do perfidního Albionu.
Nebudu se zdržovat. Jestliže máte rádi Egypťana Sinuheta, pak Stín Persepole je přímo pro vás. Nevím, proč má tak málo hodnocení, ale ve svém věku už necítím podiv nad sebevětší hloupostí lidskou, takže berte prosím málo čtenářů jako úlitbu moudrosti, neboť jen hlupáků je mnoho.
Četl jsem lepší fantasy a četl jsem lepší romantiku. Problém je, že autorka by mohla psát, ale v zásadě nemá o čem. Nejzajímavější byl začátek, pak se všechno ztratilo v ničem. Škoda, sliboval jsem si víc.
V každém případě byla by škoda nepsat dál.
Co je to umění? Pro někoho Picasso a pro někoho zase malíř, který umí namalovat obraz, který dává smysl. Bez mučení se přiznám, že patřím mezi ty druhé, takže příběh rodiny, která dělá umění tím, že nabourává naše maloměšťácké hodnoty a natáčí se na kameru, by neměl být mým šálkem kávy.
Naštěstí si autor udržuje jistý odstup, takže jsem nezjistil, zda patří mezi tu podivnou sortu, kteří si v dnešní době nadávají umělci. Předpokládám, že pro ně mají v pekle vyhrazené speciální oddělení, kde budou na věčnost trávit čas mezi sebou a sledovat vlastní exhibice. Chvilku si to představujte a pak si skočte pro Kinedryl, ať potlačíte nevolnost.
Tolik můj výlev na adresu rodiny "perfomerů". Při čtení si prosím všimněte, že nedělají nic jiného, než to, čemu dnešní generace říká "pranky", bez větší iluze o tom, že tím kohokoliv povznáší.
Samotná kniha mne příjemně překvapila. Řekl bych, že autor osciluje mezi touhou být literární hvězdou moderního ražení a zoufalým autorem, který se bojí, že kdyby se příliš odvázal, pak by skončil mezi nečtenou hromadou zaprášených regálů v místní knihovně.
Díky své slabošské nerozhodnosti napsal mírně nadprůměrný kousek. Neotřelý příběh, kterému jako by bylo lhostejné, zda ho budete číst dál nebo ho v půlce zahodíte. Díky této nevtíravosti získal mé čtyři hvězdy.
A propos, než se s vámi rozloučím... Všimněte si prosím, že jeden z hlavních hrdinů je americký spisovatel. Nic proti nim, samozřejmě, jen byste měli vědět, že tisíce těch nedouků působí na Twitteru, takže pokud máte smůlu, můžete jejich duše sledovat v přímém přenosu.
Tihle nepotřebují své vlastní místo v pekle. Uslyšíte je naříkat pod hashtagem #shamelessselfpromotion. Pro ty, kteří nevládnou anglicky, překládám jejich nejapný slogan jako "nestydaté se podbízení". Není nic, co by neudělali, abyste koupili jejich veledíla.
A my jsme tak zhůvěřilí, že je ještě předkládáme, místo abychom je slavnostně pálili na hranici. Jak autory, tak knihy.
Protože mladé české autory je třeba podporovat, dávám maximální hodnocení. Veškeré výhrady si nechám pro sebe, stejně je vypsali lidé v komentáři pode mnou. Přes veškeré chyby píše autorka tak, jak ji to baví. Na rozdíl od svých západních protějšků není alespoň sterilní a stereotypní.
Nemám nic proti inspiraci profesorem Snapem a Bradavicemi. Snad jen že Snape by se nikdy nechoval jako takové trdlo. Tak nějak jsem doufal, že hlavní hrdina dokáže tu dokonalou nánu řádně usadit.
V každém případě, pokud dáte příběhu čas, někde v polovině vás chytne.
Pokud budu mít příležitost, přečtu si rád i další díly.
Hodnoceno v rámci žánru. Ze světa Forgotten Realms jde o absolutní pecku. Ovšem musíme si uvědomit, že v tomhle žánru nikdy nebyla valná konkurence. Salvatore je průměrný autor, který má občas světlé chvilky.
Tolik pozná každý, kdo vydrží jeho sérii sledovat až do trpkého konce. V každém případě putování temného elfa za uznáním je svým způsobem originální. Jakmile ale skončí, začíná nuda.
Jde o knihu, která není špatná a zároveň ani dobrá. Svého času, jak jsem pochopil z doslovu, měl v Americe obrovský úspěch, ale neumím si představit, že by ho dokázala zopakovat v dnešní době.
Co se mne týče, nejzajímavější byla si první třetina, která byla příjemně rozehraná, ale domácí tým pak slábl, a třetí třetinu nevím jak dokončil, protože jsem odpadl já.
Nicméně pro českého čtenáře může mít hodnotu kniha v originále, jelikož je psaná korektní americkou angličtinou, na mírně pokročilé úrovni.
Proto vřele doporučuji coby studijní pomůcku. V originále vyšlo jako "A wrinkle in time".
Revoluce není pro padavky. Pancho bojuje jako pravý hrdina, jenom stojí na straně chudých a utlačovaných. Proto předpokládám, že tato výtečná kniha za současné politické situace nikdy nevyjde.
Pokud si dobře vzpomínám, autor se nesnaží Panchu jakkoliv idealizovat, rozhodně to není tak, že by se naši mexičtí přátelé se svými nepřáteli mazlili, nebo jim přiznávali jakási práva.
Nedočetl jsem, nebudu proto dávat hvězdy. V knihovně mne zaujaly první stránky, které, abych tak poeticky řekl, byly příslibem, který se neměl naplnit.
Poslední dobou jsem strávil spoustu času s čínskými autory, takže jsem měl dojem, že nastal čas, abych se vrátil k evropským kořenům.
Bože, spletl jsem se. Byl to obrovský a tragický omyl. Na rozdíl od amerických brakových nedouků, u kterých nehrozí ani náznak originální myšlenky, toto je zase jiný extrém, o nic víc přívětivější ke čtenáři.
Nudné knihy jsou hřích.
Nu, pro začátečníky nebo středně pokročilé toto není. Překlad není tak děsivý, jak tvrdí kolega přede mnou, který možná nikdy neviděl skutečný text z Google Translatoru.
Upřímně řečeno, překládat bych to nechtěl. V češtině chybí zažité výrazy, nehledě k tomu, že R. Pecinovský překládá list jako seznam, což je sice možná správně, ale pro člověka uvyklému anglickým pojmům (list) to prostě přijde cizí.
Kniha rozhodně není špatná, ale upřímně řečeno, nevím komu je určená. Začátečníci ji nepoberou a pokročilí sáhnou raději po originále.
Mimochodem, celosvětově se uznává 60 znaků na řádek jako ideál. Číst skoro dvojnásobné řádky je porod a knize to rozhodně neprospělo.
Dále následuje technické zhodnocení určené pro ty, kteří zvažují, zda knihu koupit.
Za prvé, český překlad je levnější než anglický originál.
Za druhé, informace, které v knize najdete, nepoberete, pokud neznáte knihovnu numpy.
Za třetí, pokud se domníváte, že programátoři nepotřebují matematiku, neobtěžujte se.
Ve skutečnosti nepotřebujete znát Python ani na té střední úrovni, jak tvrdí obálka. Jestliže jste se ale nezajímali o strojové učení a tomu, čemu se dnes říká datascience, potažmo o oblasti vysokoškolské matematiky, budete zírat na ty stránky jako na zjevení.
Ani slovník cizích slov vám nepomůže. Z mého skromného pohledu jde o pěkné shrnutí, ale neumím si dost dobře představit, že by si tuhle četbu užíval někdo, kdo za vrchol programátorského umění považuje vytáhnout data z databáze a naplnit webovou stránku.
Tohle je matematika a statistika v jazyce Python.
Pět hvězd jsem dal, abych trochu opravil zdejší nízké hodnocení. Reálně bych se pohyboval někde kolem 75%, zcela podle zásady, že žebráci si nemůžou vybírat. To jest, tolik knih v češtině o strojovém učení zase není - a všechna čest Gradě, že to ještě nevzdala.
Tak nevím jak hodnotit a neurazit. Naprosto chápu nadlidský úkol jak psát česky o programovacích jazycích, když terminologie nemá žádné ustálené překlady v češtině, ale v tomto případě může být méně více.
Vzhledem k tomu, že Python znám, věděl jsem o čem pan Pecinovský píše. Ale že bych chtěl jeho knihu doporučit začátečníkům, bohužel ne.
Mnohem starší Python 3 od M. Summerfielda působí přirozeněji než toto. I počin nic.cz a jejich Ponorme se do Pythonu na mne působilo lépe než toto.
Například způsob jak autor vysvětlil mroží operátor := mne nepřesvědčil o výrazném porozumění problematice.
Jako referenční příručku bych knihu sotva koupil.
Určené pro skutečné začátečníky v programování. Na druhou stranu, C++ rozhodně není pro začátečníky v programování.
Taková průměrná fantasy. Podle doslovu jde o dílo dvou autorek amerických bestsellerů, takže se připravte nastavit laťku poměrně nízko.
Pokud tak uděláte, dočkáte se příjemného překvapení. Autorky podle svých slov hltají fantasy od Pána prstenů až po Batmana. Pokud jde o literární kvality, řekl bych, že Batman vede.
Na druhou stranu, nejde o vyslovenou katastrofu, takže pokud přeskočíte zbytečný prolog, můžete zabít trochu svého času.
Gary Jennings mne příjemně překvapil. V době, kdy jsem ho objevil, jsem věřil, že spisovatelé dobrých historických románů vymřeli, nejspíš na nějakou děsivou chorobu. Nakonec, Robert Merle byl už v té době po smrti.
Ne že bych se zásadně spletl, protože po Jenningsovi jsem našel jen Templáře od J. Guilloua; a pak už nic, co bych mohl směle doporučit.
Pmatujte, že cokoliv, co od G. Jenningse u nás vyšlo, si zaslouží vysoké hodnocení.
Smutná oprava
Jennings zemřel 1997, takže zase přicházím s křížkem po funuse.
A sešup začíná. Anita si poradí se vším. Neptejte se jak, protože i prastaří upíři na ni hledí jako tele na nová vrata.
Moc, triumvirát, magie, hnití, upalování - a z drsné detektivky se pomalu, ale jistě stává běhna. Nejvyšší čas přestat se čtením série.
Knihu vydal FantomPrint. Ti většinou drží laťku nad průměrem. Tentokrát ale šlápli vedle, možná proto, že když kupovali práva, četli jen prvních pár stránek. Ze zbytku se bohužel stala plytká nesrozumitelná kaše. Taková ta sci-fi, kde víte, že se něco děje, ale nemáte chuť a ani důvod, se snažit přijít na to co.
Svého času mne tato kniha ohromně bavila. Pak jsem bohužel četl další díly. Teď si už nejsem jistý. Třeba ty první dva díly nebyly tak dobré, takže se raději přesvědčte sami.