heavy66 komentáře u knih
V srpnu 1999 jsme byli, poprvé po válce, na dovolené v Chorvatsku. Dálnice ještě nestála, jeli jsme busem po staré cestě přes náhorní planinu. Vesnice byly na střídačku opuštěné, zničené (srpska kuča) a obydlené, fungující (hrvatska kuča). Podél silnice stály rezavé cedule „Pozor miny“. V kempu jsme se seznámili s místním pirátem Brunem, který vyprávěl historky z války v blízkém okolí. Jak telefonovali se srbskými důstojníky přes frontu a nadávali si, protože se jako bývalí sousedi všichni znali, nebo o tom, jak Bosňáci byli nejdřív spojenci Chorvatů proti Srbům, ale později už válčil každý s každým, jen nevěděli proč a za co. Další detaily raději uvádět nebudu.
Srbové jsou považováni za viníky tohoto konfliktu. Symbolem srbských válečných zločinů je právě Srebrenica. Pokud vám nestačí oficiální verze a chcete vědět víc, přečtěte si tuto knihu. Získáte zajímavý pohled a argumenty druhé strany, co se vlastně v červenci 1995 v Sreberenici stalo!
P.S. Z dovolené 1999 si pamatuju nepříjemné, zamračené mladé lidi v obchodech a službách. Později mi došlo, že se tomu říká posttraumatický stresový syndrom.
Obyčejné příběhy obyčejných lidí, z časů převratných společenských změn a budování velkých průmyslových staveb. O řediteli mlýna, o staviteli přehrad Aloisi Krausovi, o stavbách železnic, textilních továren, hydroelektráren…
Všechny příběhy mají jedno společné. Zvůli, nespravedlnost, šikanu, byrokracii, zbabělost, zkorumpovanost, ze strany nedoučených kariérních politiků, papalášů, úředníků vůči odvážným, pracovitým, a inteligentním lidem. Některé z těch příběhů mají dobrý konec. Naštěstí.
Žádný neznámý vrah, žádná kriminální záhada!
Švédského premiéra zastřelili dva český policajti. Courali se po Stockholmu, když tu jeden vidí známou tvář, ukazuje prstem a volá,
"Hele, to je přece ten premiér, Olaf..., jak von se menuje..?"
"Palme!", vykřikne druhý.
Nic, dobrý, legrace, tak já si tu knížku teda přečtu, slibuju!
Klasická ruská pohádka, o které většina vážených čtenářů bez váhání řekne, že ji detailně zná. Ale pozor! V Mrazíkovi vnímám skryté poselství ohledně úsilí Ukrajiny vymanit se z ruské sféry vlivu.
Baba Jaga při sporu s Ivánkem o polohu chaloupky říká, „K lesu vchod ať stojí, zadkem k Ivanovi!" Pokud ze slova -lesu- odstraníme souhlásky, výsledná věta bude znít, "k EU vchod ať stojí, zadkem k Ivanovi“!
Bábuška Ukrajina se obrací k ruskému Ivanovi tou částí těla, do které poslala ruskou válečnou loď!
Čtivý román o lásce, kamarádství a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, což býval zločin s vyšší sazbou než vražda. Na konci mě mrzelo, že nevím, jak to bude dál. Jiří Švejda klidně mohl napsat druhý díl. Např. Otakara dostane z vězení Havlova amnestie, s pomocí otcových peněz a vlivu úspěšně privatizuje cihelnu. Lumír je chudý a poctivý, v cihelně dále pracuje, protože je zárukou, že se ve fabrice bude řádně kapitalisticky makat a neztratí se ani cihla!
Hluchý potřetí a tentokrát hraje s 87.revírem dopisové pexeso. Carella si láme hlavu s případem Kristusek, a Bert Kling pronásleduje malá koťátka až uloví krásnou kočku. Hluchý napovídá, seč mu síly stačí, aby hloupé policisty donutil k akci, což by nakonec mohlo i vyjít!
EMcB psal skvělé akční scény. Tady je jedna z nich (bacha spoiler) -
„Bejk odkopl židli za sebe, v tu ránu měl v ruce finku, zmáčkl knoflík a z nože vyskočila čepel. Vrhl se proti Carellovi s nožem trčícím ze zaťaté pěsti a v tom okamžiku Carella vystřelil. První výstřel neměl na Bejka žádný účinek. Pokračoval v útoku jako rozzuřený slon a Carella vystřelil znova a ještě jednou, ale Bejk se proti němu hnal pořád, až se nakonec na Carellu navalil a čísnul ho čepelí nože přes obličej a přes krk – ve zlomku vteřiny, než mu Carella zabořil ústí revolveru rovnou do břicha a seškubl spoušť ještě jednou. Razance střely odkopla Bejka zpátky na kuchyňský stůl. Přelomil se o jeho hranu vejpůl, z úst mu vychrstla krvavá pěna a pak se skutálel na podlahu.“
Příběh je napínavý, jako vždy zamotaný, kdy čtenář odmítá autorem nabízené pachatele, jednoho za druhým, jen podle počtu zbývajících stránek. Jediná výtka - opět se to týká osoby Harrymu blízké! Naštěstí osobě blízké nenechal ublížit, jinak bych zajel ke Schroderům a dal mu jednu do nosu. V roce 2017 je v plánu filmová verze, pokud ji Tomas Alfredson nepodělá, může to být větší nářez než Mlčení jehňátek.
"Listopad 2017 - podělal, druhé Mlčení jehňátek se nekoná!"
Byl jsem členem pionýrské organizace a ve třetí třídě jsem brečel, když jsem si den před prvním májem vymknul kotník a nemohl do průvodu s pionýrských šátkem!
Stáli jsme jako pevná hráz míru a socialismu, ale doopravdy to žádný z nás neprožíval, hráli jsme hry v přírodě nebo družině podle aktuálního počasí. To Hitlerjugend byl jiné kafe. Autor popisuje, jak mladí Němci s nadšením a písní na rtech kráčeli vstříc bolesti, zmaru a smrti. Snad se ti, co přežili, dokázali kriticky ohlédnout zpět na svoje mládí a omluvit se za utrpení, které způsobili!
Zajímavá a poučná kniha o přírodních zákonitostech, které platí, a lidstvo je musí respektovat. Strhující jsou příběhy islandské sopky Laki, Mount St.Helen v Kaskádovém pohoří, nebo Mont Pelée na ostrově Martinik.
Horší jsou pomníky, které si lidé postaví sami vinou ignorace, namyšlenosti a hrabivosti. Otrávení zálivu Minamata, zničení města Centralia, katastrofa přehrady Vajont a mnoho dalších geostorek!
Politologický rozbor válečného debaklu světové velmoci v konfliktu s početně i vojensky výrazně slabšími povstalci. Kniha není nijak zvlášť zajímavě napsaná, rozebírá historické události z pohledu tehdejší politiky, snaží se definovat příčiny těžké porážky, kterou utrpěla jedna z nejsilnějších tehdejších armád od vesničanů s kalašnikovy. Další kapitolu této knihy začali psát Američané o pouhých dvanáct let později.
Kůže tak trochu navazuje na Hlavu XXII. Také se odehrává v Itálii za II. světové války, a stejně špatně by se studentovi popisoval její obsah. Kůže je román nechutný a animální. Popisuje nejnižší lidské pudy, zárodečné bujení pod tenkou civilizační slupkou, cenu, kterou platí poražený národ za svoje osvobození.
„Jako obvykle fašistická propaganda lhala, když říkala, že kdyby americká armáda vstoupila do Itálie, přepadla by naše ženy: byly to naše ženy, kdo přepadl a porazil americkou armádu. Za osvobození jsme neplatili ani zlatem, ani krví, ani nejušlechtilejšími oběťmi: v časech moru jsme platili podlostí, prostitucí, zradou, špínou lidské duše“
Televizní seriál mě maličko nudil, navíc jsem nechápal, proč Brázdič dával přednost ukňourané Hance před krásnou a milou Veronikou! Knížka se dobře čte, po těch letech je to veliká nostalgie a hořko sladké vzpomínky na hříchy nezralého mládí!
Historie specifické vojenské dovednosti a výzbroje od původních lovců sluk a amerických hraničářů z Války za nezávislost, přes rekordmany První a Druhé světové, až po současné specialisty, jako britský desátník Craig Harrison, který dokázal dvěma výstřely eliminovat dva talibánské kulometníky na vzdálenost 2,5 kilometru! Mezi mnoha akčními filmy s odstřelovačskou tématikou vede životopisný snímek Americký sniper o střelecké legendě Chrisi Kyle, v režii Clinta Eastwooda, který také vyšel v knižní podobě.
Soukromý detektiv Harry Angel přijímá zakázku vypátrat zmizelého zpěváka jménem Johnny Favorite. Detektivní příběh se mění na krvavý thriller, říznutý satanismem a woodoo. Ve filmové verzi z roku 1987 excelovali Mickey Rourke v roli soukromého detektiva a Robert De Niro, který svým nenapodobitelným minimalistickým způsobem ztvárnil Pána temnoty.
Jsem dlouholetým obdivovatelem Vianovy nespoutané, rozlítané a výbušné fantazie. Podzim v Pekingu je sklizeň nápadů, které byly mladé v jarní Pěně dní a silné v letním Srdcerváči.
Podzim je starší, dospělý, zralý, a pomalu se plouží po cestě vedoucí okolo transcendentálních pilířů singularity!
Takže další coming out. Ano, přiznávám, že občas čtu dívčí romány! Tenhle jsem našel kdysi u babičky na chatě a četl ho tam každé prázdniny. Hned v první kapitole jsem se dozvěděl, jak se řekne anglicky polda. A osudy Miki, od hladové zanedbané holčičky až k bohaté krasavici, která nechce zapomenout na svůj původ. Zajímavý příběh, archaický jazyk, docela se mi to líbilo!
"Jen jednou dostat šanci zahrát si rock'n'roll,
to bych tu svoji šanci vyhnal až na vrchol!"
Příběh učně Tondy, který touží být rockovým kytaristou u Katapultu patřil mezi moje oblíbené v 80.letech. Tondův osud hodně připomíná můj vlastní. Stejně jako on jsem chtěl být rockovým kytaristou, a stejně jako on jsem se jím nestal. Na rozdíl od Tondy jsem se ani nevyučil instalatérem, takže na výměnu vodovodní baterie musím zvát odborníky!
Kniha, která vás spolehlivě zbaví chuti plavat v něčem větším, než je zahradní bazén. Temně atmosférická a ledová jako oceánské hlubiny!
Mám dojem, že nedávno National Geographic hovořil s rybáři, kteří podobné (po)tvory zahlédli u pobřeží Jadranu. To bude asi nějaká kachna!
Lambertovy knihy jsou kontrastem brutálních válečných scén a hlubokého přátelství mezi lidmi, kteří touží po míru a klidném životě. Jeho Veterány obdivuju od mládí. Lambert je napsal tak sugestivně, že po otevření knihy se stanete součástí australské jednotky v boji proti Japoncům.
Po přistání invazního člunu na pláži jsem se plazil bahnem novoguinejské džungle a hledal nepřátelská kulometná hnízda ukrytá v kunai. Oslepen potem, cítil pach krve a mrtvých. Poznal jsem fascinující sílu nezištného kamarádství a hrdinové knihy se stali mými hrdiny. Dodnes je hledám, i když vím, jak je to pošetilé.
Vyprávění o starých civilizacích a jejich kolapsech je zajímavé a dobrodružné, ale jakmile přejde autor ke kolapsům moderních společností, zábava končí. Ve světle nedávných zpráv o nepokojích v Haiti mě samotného napadlo, proč se Haiti tolik liší od Dominikánské republiky, když obě země sídlí na jednom ostrově? Autorovo vysvětlení je mírně řečeno znepokojivé. Nebo zákulisí rwandské genocidy, kde prý nešlo pouze o etnickou nenávist, ale na vině byl obyčejný hlad!