Hellboy
komentáře u knih

06/2023 Knihu jsem četl v dětsví a absolutně nic jsem si z ní nezapamatoval. NIC! Vlastně ne, kecám, pamatoval jsem si moment, kdy Adrian zjistí, že si jeho matka barví vlasy a jak mu Pandora dovolí šáhnout jí na prsa, ale on přes svetr stejně nic necítí. ______ Když to teď čtu v dospělosti, jsem překvapený tím, co všechno se skrývá pod zábavnou a zdánlivě nevinnou slupkou - nesmírně problematická rodina, v níž se objevuje nevěra (had Lucas), hrozba rozvodu, neustálé finanční obtíže, účty za veterinu (chudák pes)... do toho veterán Bert Baxter, jemuž hrozí stěhování do domova důchodců, problémy s šikanou, kvůli níž si musí Adrian začít přivydělávat roznášením novin, a v neposlední řadě riziko vyloučení ze školy kvůli nošení červených ponožek. Všechno je to převedeno do komické roviny, takže čtenář se může celou dobu pobaveně usmívat, ale fakt je to občas poněkud neradostné čtení. ______ Obdivuju Adriana za to, jak je podnikavý, neustále něco vymýšlí a nebojí se jednat (když potřebuje peníze, začne roznášet noviny, stará se o starce, stará se o psa, píše básně, dopisy do BBC, zkouší vydávat školní noviny, hodně moc čte atd atd). Docela slušný výkon na 13 letého kluka. Stejně je mi ale trochu záhadou, co na něm ta Pandora vidí :D


37/2021 Tahle kniha by potřebovala proškrtat jako sůl, ano, ano. Copak to nečetl žádný editor? Smutné, smutné. Winterbergovy průpovídky se neustále opakují, kdyby je neopakoval pořád dokola, tak by byla kniha kratší snad o polovinu, ano, ano. Samotný děj by šel shrnout na 100-150 stránek, milý pane Krausi. Fakt, že jich má kniha přes 400 je zločin na čtenářovi, smutné, smutné. Člověk by si řekl, že na tak velkém prostoru bude aspoň enormní množství zajímavých informací, ale to bohužel není pravda, ne, ne. Ve skutečnosti se tu točí pořád dokola jen asi 5-10 věcí, takže vám stačí nastudovat si jejich hesla na Wikipedii a tuto bichli nezkroceného grafomana ani nemusíte otevírat: bitva u Hradce Králové 1866 a von Benedek, vznik krematoria Liberec 1918 a Rudolf Bitzan, překolejení Alp a rytíř Karl von Ghega, Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho řidič Leopold Lojka a... a to je v podstatě vše. Kniha neustále cituje průvodce Baedekr Rakousko-Uhersko 1913, které obsahují množství údajů, jež si má pan Kraus zapamatovat, ale čtenář je může rovnou přeskočit. Skutečně není potřeba stále dokola číst, kolik halířů spropitného si zaslouží číšník a kolik hotelová uklízečka nebo kolik korun stojí ubytování v hotelu Hamburk a kolik v nějaké nádražce. Tyto údaje čtenáře nijak neobohatí. _____ Asi nejvíc mi na knize vadí, že Rudiš (Winterberg) hrozně zdůrazňuje, jak je důležité umět se dívat "skrze dějiny", což si lze vyložit jako schopnost pracovat s kontextem, tzn. ne tupě memorovat jména a data jako v hodinách dějepisu, ale spojovat informace do provázaného celku. Blbý je, že on sám dělá pravý opak! Sice neustále zdůrazňuje, že je potřeba umět se dívat skrze dějiny, ale skutečnost je taková, že celá tato kniha je jen přehlídkou význačných jmen a dat! Takhle do očí bijící rozpor mezi deklarovaným záměrem a výsledkem jsem dlouho neviděl. Ano, první světové válce předcházel sarajevský atentát, tomu zase předcházela Prusko-rakouská válka, ale co bylo dříve? To už Rudiš/Wintereberg neřeší. Dějiny pro něj začínají v roce 1866, ačkoliv Rakouské císařství existovalo od roku 1804 a před ním byly zase další a další útvary - to tady ale nikoho nezajímá. Takže jestli se tu někdo neumí dívat skrze historii, tak je to právě Winterberg, pro kterého platí, že dějiny = Rakousko Uhersko, což je dost omezený pohled. ____ Knihu jsem původně koupil jako dárek pro babičku, protože podle anotace mi přišlo, že z hlediska témat stáří a historie to pro ni bude vhodné, ale myslím, že jí touhle nekonečnou nudou nechci trápit.


(SPOILER) 28/2021 Na Dickovy poměry poměrně netypická kniha - především díky nečekané přímočarosti a nepříliš velkému rozsahu. Příběh je zábavná jednohubka, ve které se ale stejně objevuje několik nesmírně zajímavých nápadů, ale také typické dickovské propriety. V první řadě jde o drogy, které dokáží pozměnit nejen vnímání reality, ale i samotnou realitu - jde o podobný princip, který použil už ve své dřívější knize Počkej si na loňský rok. Díky drogám má protagonista značný problém rozpoznat, jestli se nachází v realitě, nebo sní, nebo je v nějaké jiné dimenzi atd - to je jeden ze 2 základních dickovských trademarků. Zdálo by se, že píše pořád dokola totéž, ale mě osobně fakt baví, jak dokáže k tomu jednomu tématu paranoie/nejistoty/tápaní v realitě přistupovat stále novými a novými způsoby. Kromě toho je tu posedlost některých postav starými předměty - mikromotiv, který se vyskytuje v mnoha jeho knihách, namátkou Ubik či Muž z vysokého zámku. Jinak je příběh poměrně netypický tím, že se točí kolem celosvětově známé pěvecké superstar, protože jinak se PKD obvykle soustředil spíše na bezvýznamné šedivé úředníčky, o kterých neví snad ani jejich okolí. Sečteno - zábavná dickovská jednohubka s relativně přímočarým, poněkud netypicky jednoduchým dějem bez milionu odboček a odskoků.


(SPOILER) 19/2021 Iana McEwana mám čím dál radši. Jeho nejnovější román se odehrává v 80. letech 20. století, nicméně jde o alternativní minulost, v níž Alan Turing nezemřel, ale stal se jakýmsi Elonem Muskem/Stephenem Hawkingem - geniálním vědcem, inovátorem a také bohatým mecenášem, který dál pokračoval ve vědecké práci, díky čemuž došlo k rozvoji mobilních sítí a internetu o desítky let dříve, než v naší realitě, ale hlavně se britským vědcům podařilo vyvinout opravdovou umělou inteligenci a sestrojit androida, který je k nerozeznání od člověka. A jednoho takového robota jménem Adam si za zděděné jmění koupí protagonista, tápající třicátník Charlie, který absolutně netuší co se sebou, nemá pořádnou práci ani vážný vztah (ačkoliv se mu líbí sousedka z vyššího patra) a touto koupí si asi částečně kompenzuje nedostatek cílů ve svém životě. Autor následně rozehrává zápletku, která částečně navazuje na dílo Philipa K. Dicka (a autor tuto inspiraci dává jednoznačně najevo) a táže se po tom, co dělá člověka člověkem, jakou cenu má lidský život, jakou hodnotu člověk vytváří, jestli nás někdy stroje nahradí - protože jsou konec konců ve všem lepší, než lidi atd atd. Chvíli mi trvalo, než jsem překousnul tu zcela nepravděpodobnou premisu, že se lidem podařilo vyrobit androida, který je svým chováním i vzhledem k nerozeznání od člověka. To prostě můj mozek odmítá přijmout. Myslím, že se to nepodaří ani za sto let. Ani kdyby bylo naživu sto Turingů. Nicméně kniha je tak skvěle napsaná, že jsem nad tím nakonec přimhouřil oči a přistoupil na autorovu hru. A ta je rozehraná skvěle. Adam se zpočátku chová podivně - příliš mechanicky čili komicky, ale díky strojovému učení začne brzy dokonale napodobovat své lidské stvořitele a začne dokonce projevovat city. Nebo si to jen myslí? To je právě to. Má to v sobě jen naprogramované, aby takové věci říkal, nebo je možné, aby robot skutečně cítil emoce? Jak je u McEwana zvykem, vše směřuje do vyhroceného finále, vše je podřízeno pointě a vyznění. ___ Narozdíl od svých raných knih (Betonová zahrada, Nevinný) například je příběh spíše jednodušší a zároveň se tolik netlačí na pilu co se týče násilí, takže to není nic šokujícího, ale jde o dobře promyšlený zápletku, která nutí k zamyšlení - nad sebou samým.


Nihil na max. Obdivuju Houellebecqův styl psaní, jemuž vévodí dlouhá souvětí, v nichž se přelétává od myšlenky k myšlence, ale čtenář nikdy neztratí nit, a příběh ne-příběh, který je všechno, jen ne zaškatulkovatelný a předvídatelný. Hlavní (anti-)hrdina je v zásadě nesympatický bručoun, hejtr, zapšklý dědek, ale v určitých chvílích s ním člověk stejně soucítí, ba co víc, občas jsem mu naprosto dokonale rozuměl a uměl se s ním ztotožnit.


Tuhle knížku už jsem celou přečetl dvakrát a do toho nepočítám to, když si jí jen tak listuju. Je to velmi užitečný přehled kinematografie, který se díkybohu nevěnuje jen Americe, ale rovnoměrně téměř celému světu, a to od počátku kinematografie dodnes. Perfektní dílo, nesmírně přínosné pro jakékoliv laiky i studenty filmové historie.


Vraha jsem samozřejmě neodhalil. Ale byl jsem blízko:) Napínavá detektivka, první, co jsem kdy od Agathy Christie četl. A dost mě to nalákalo na další...


(SPOILER) 29/2022 Houellebecq je vynikající spisovatel obdařený neuvěřitelným talentem. Zároveň je ale nenapravitelný provokatér, který na každou stránku knihy úplně zbytečně cpe svůj vyhrocený světonázor, který lze velmi zjednodušeně shrnout tak, že muslimové jsou fanatičtí islamisti a islám je čiré zlo, ženy jsou objekt existující pro mužskou potěchu, imigranti jsou hrozba, vegetariáni, feministky a levičáci jsou idioti a obecně západní společnost neodvratně směřuje ke své zkáze. Klasicky "dříve-bylo-líp" boomerský přístup starého bílého heterosexuálního muže, který se cítí ohrožený světem, jemuž nerozumí. Houellebecq je jako stařec nadávající na mraky, ale přitom zapomíná, že svět je dnes ve stavu, v jakém nám ho on a jeho generace zanechali. Mileniálové a Generace Z zatím ještě nic pořádně udělat nestihli. Jestli je se světem něco špatně, tak je to vinou či zásluhou boomerů. Všechny jeho poznámky na tato témata mě pravidelně triggerovala, což mě vyrušovalo od jinak skvěle napsaného románu. Chápu samozřejmě, že čtenář sdílející Houellebecqův světonázor si z toho nic nedělá, naopak ho slavný spisovatel utvrdí v tom, že jeho (zastaralé) názory jsou OK. Ale pojďme se na některé ty problematické body podívat detailněji. Všimněte si toho, jak je ve svých názorech podivně nekonzistentní, což podle mě přesvědčivě dokazuje, jak moc to má v hlavě pomotané a jak jeho názor zaostává za skutečným stavem světa.
1) Celý vztah Paula a Prudence je totální bullshit. Sorry, ale nejdřív se ten vztah rozpadne kvůli jejímu veganství. WTF! (Přesto pak sám Paul doporučuje Brunovi, aby nejedl tolik uzenin a dal si radši víc zeleniny.) Po deseti letech se nicméně dají zase dohromady, ale proč? Co se v nich změnilo, jaktože to najednou funguje? Samotná Prudence je napsaná jako bezduchá, jednorozměrná postavička bez jakékoliv hloubky, funguje skutečně jen jako Paulův objekt zájmu, nemá žádnou psychologii, nikdy se nedozvíme, proč se s Paulem dává zase dohromady, co jí na něm kdysi vadilo a proč už to najednou nevadí. Její největší předností je dobrý vzhled, Paul si pochvaluje, jak skvěle její zadek vypadá v minišortkách. A nyní si představte, jak by to probíhalo, kdyby nevypadala tak výjimečně dobře. Ještě pořád by o ní Paul stál? Jasně, že ne. Patriarchát a povrchnost triumfuje.
2) Celou knihou se vine myšlenka, že západní společnost směřuje k zániku - díky feministkám, změkčilým mužům a levičákům. Naštěstí je tu ministr Bruno Juge, který "ztělesňuje obnovu pomocí průmyslu" (s. 272). No, to je Houellebecquv vlhký sen. Takhle uvažuji technokrati, lidé neschopní si připustit, že nekonečný růst neexistuje, že se člověk zkrátka musí uskromnit, že ne všechny problémy lidstva vyřeší věda a technika. Hlavně se neomezovat! Když dojde na teroristické útoky, komentuje to Houellebecq ústy Paula: "Bylo-li cílem teroristů zničit svět, tak jak ho znal, zničit moderní svět, nedokázal jim to mít tak úplně za zlé." (s. 226) Takže tu máme další skvělý protimluv: útok islamistů nebo možná snad levičáků, jež Houellebecq nenávidí, je vlastně OK, jejich cíle schvaluje, protože sám je nespokojený se stavem západního světa. Geniální.
Jinde zas Houellebecq popisuje, jak se francouzské hospodářsví konečně staví na nohy díky automobilovému průmyslu (LOL, tady si někdo nevšiml, že 20. století už skončilo) díky výrobě super-luxusních Citroënů, jež směle konkurují i Mercedesům. Ve svém vztahu k luxusu je ale stejně nekonzistentní: jakmile někdo popíše chuť drahého alkoholu tak, že se "vyznačuje aromatem po citrusech, ananasu, lípě, pečeném jablku, kapradí a vanilce", tak se tomu vysmeje, že to je pitomost. Dobře tedy.
Ale pozor, všechna technika není automaticky samospásná. Takže, automobilový průmysl je dobrý, ale mobily/wifi/tinder špatný. Houellebecq lamentuje nad navazováním lidských vztahů: "K čemu zavádět 5G sítě, když už (lidé) nedokážou navázat kontakt a vykonat základní pohyby, jež lidskému druhu umožňují se rozmnožovat a někdy, občas, také zakoušet štěstí?" (s. 263). Tak určitě.
3) Vztah k ženám a emigrantům už jsem nakousnul. Obojí lze dobře shrnout jedinou větou: uprchlíci jsou zlo, ale černé dívky z Etiopie uchvacující svou smyslnou krásou jsou požehnání. O-K.
Přesto, abych jen nekritizoval, považuji knihu za velmi dobrou. Co naplat, Houellebecq je vynikající spisovatel a ve své zatím poslední knize působí dokonce občas až smířlivě. To se týká zejména vztahu se ženou a vztahu s otcem (další téma, ke kterému se Houellebecq vrací opakovaně). Dobře na mě působila dějová linka týkající se tajemných videí a teroristických útoků. Videa šířící se virálně po internetu mi připomněla knihu Rozpoznání vzorů od Williama Gibsona. Nemožnost dobrat se pravdy a rozluštit záhadu zase připomnělo film Utajený od Michaela Hanekeho.
Kéž by neměl z mého pohledu až dětinskou potřebu dštít síru a neustále vynášet hodnotové soudy, jež jsou z mého pohledu tak strašně mimo. Ale to nejde, on si neumí pomoct, a musí provokovat, ačkoliv knize samotné to nic nepřidává.


24/2022 Musím vzít Murakamiho na milost. Asi za to může formát povídek, který mu sedne perfektně. Mám pocit, že povídce může chybět pointa, že je v pořádku, když autor jenom nadhodí nějaké téma, motiv, vytvoří náladu, využije dobrý nápad (oživený jazzový saxofonista Charlie Parker, shrnutí celého života na pozadí básní o baseballovém týmu Yakult Swallows, mluvící opice kradoucí lidská jména) a hned vzápětí příběh opustí a bez doslovného vysvětlování nechá na čtenářovi, jak se s otevřeným koncem popasuje... V případě povídek je to OK. Aplikovat stejný přístup u románů (Kafka na pobřeží...) je mnohem problematičtější, protože od románu už chci, aby něco vyjadřoval a zaryl se mi navždy do paměti svým vyzněním a příběhem. Takže dobrá práce, 8/10. Dokonce i ty povídky, jež mi připadají slabší (Polštář z kamení, Smetana, První osoba) mi vlastně přijdou dobré v tom smyslu, že vhodně doplňují ty ostatní a dohromady tvoří ucelený....celek. Ehm.


21/2022 Epický román o Americe 20. století, o komiksech, kouzelnících, o Židech, o Praze, o druhé světové válce... Michael Chabon je génius, že tohle všechno dokázal poskládat dohromady. Příběh začíná v židovské komunitě v Praze (!), pro kterou je legenda o Golemovi živá. Mladík Josef Kavalír má ze všeho nejradši kouzlení a úniky ala Harry Houdini. Poté, co uprchne z Česka před Hitlerem, vytvoří se svým bratrance, Samem Klaymanem tvůrčí duo Kavalier and Clay a spolu začnou vydávat komiks se svým vlastním superhrdinou, tajemným Eskapistou... (V podstatě jde o převyprávěný příběh vzniku Supermana, kterého vymysleli židovští mladíci Jerry Siegel a Joe Shuster, kteří na něj ale následně prodali práva, prodělali všechny peníze a na desetiletí upadli v zapomnění). _____ Jakožto milovník a sběratel komiksů jsem byl touhle premisou pochopitelně zcela uchvácen. Chabon zručně kombinuje svou fikci se skutečností a skrze příběh Kavaliera a Claye velmi věrně popisuje dobu, kdy komiksoví hrdinové vládli světu a jejich příběhy se prodávaly v milionových nákladech - takzvaný Zlatý věk komiksu. Spojení historie komiksu a kouzlení s židovskou tematikou (superhrdina Golem) je neotřelé, až geniální. Asi od poloviny knihy ale začne příběh chvátat dál, rozvíjí se čím dál více postranních zápletek, hrdinové jsou vystavováni novým a novým překážkám - je fascinující sledovat Chabonovu představivost, se kterou jim poťouchle hází klacky pod nohy a nechává své hrdiny trápit občas až absurdním způsobem, jen aby nedošli svého štěstí. Pak už to není tolik o komiksech, ale o velkých dějinách 20. století. Nicméně autorovi se pořád, i na těch 600 stranách, daří držet čtenářovu pozornost a příběh pohromadě a vše spěje k velkému finále. Tohle je fakt velký americký román a není divu, že za něj Chabon dostal Pulitzera. K tomuhle se asi budu ještě v budoucnu vracet. Velká rehabilitace komiksu jakožto svébytného uměleckého média (s tím, že se tu nijak nezastírá, že je to taky obří byznys a o prachy jde vždy až na prvním místě) a taky vlastně asi jediný pořádný román o komiksech, který znám - pak už mě napadá snad jen Tajemný plamen královny Loany od Umberta Eca.


23/2021 Dva krátké romány s podobnou zápletkou, v níž hlavní roli hraje nejen milostný trojúhelník a plán na odstranění nepohodlného manžela, ale také pojistná smlouva na úraz nebo na život, která v případě úspěšného plnění zajistí oběma vraždícím milencům tučný obnos, který jim pomůže vyštrachat se z celoživotního svrabu a konečně se postavit na nohy. Obě díla jsou psána dost sugestivně s častým využitím přímé řeči. Zaujmou reálie 30. let, ať už tím dobovým, co je dávno pryč (tulácký život, určitá jednoduchost života a životních cílů), tak i tím, co přetrvává: pojišťovací agenti snažící se vecpat lidem zbytečné pojistky, pojistné podvody a rafinované pojistné smlouvy se spoustou právních kliček. Ve výsledku ale obě knihy stojí zejména na určité psychologii postav, které se milují, nenávidí, odvrací se od sebe a zase shledávají, a velkou roli v tom všem hraje sex, což v době vydání ve 30. letech působilo obzvlášť šokantně. Plným právem naprostá klasika a není divu, že obě knihy byly několikrát zfilmovány. Vtipná zajímavost: v knize Pošťák vždycky zvoní dvakrát se žádný pošťák vůbec nevyskytuje, název naschvál s dějem nijak nesouvisí.


09/2021 "Proč je nutné znovu psát o holocaustu?" ptá se doslov knihy Laskavé bohyně od Jonathana Littella (2008). Sám si odpovídám: protože to je téma, které dnes stále ještě rezonuje ve společnosti, a stále ještě není vyčerpané. Zatímco však Littell stvořil v Laskavých bohyních monumentální dílo, které má nepopiratelnou uměleckou a literární úroveň a které přináší k tématu druhé světové války a holocaustu něco nového, Jozef Karika přináší jednoduchý, obehraný, schematický příběh na hranici exploatace, který má k umění a vysoké literatuře asi tak blízko, jako Hanebný pancharti k Schindlerově seznamu (jenže to vlastně Panchartům dost křivdím). Asi jako kdyby se Jiří Kulhánek pokoušel napsat druhý díl Odyssea od Jamese Joyce.
K samotnému ději. První polovina jede po ose "fikční hrdina mezi významnými osobnostmi a událostmi dějin" - jako třeba Forrest Gump. Viktor Hiler se protlouká mezi židovskou mafií v New Yorku, Karl Schmidt se zatím v Německu stává nacistou. Jeden z nich se zaplete s National Crime Syndicate (Abe Reles, Meyer Lansky, Bugsy Siegel, Lepke...) a druhý s NSDAP (Heydrich, Himmler...). Obě tyto dějové linie nabízí pramalý vývoj nebo nějaký charakterový oblouk, spíše je cítit, že autor své protagonisty chtěl dostat k co nejvíce zásadním momentům z dějin. Občas to funguje lépe, občas je to hodně na sílu. Jenže tyhle epizody přece nelze zaměňovat za nějaký opravdový děj. Tady jen autor demonstruje, jak hodně dobře má nastudované prameny (wikipedii?:) a jak suverénně dokáže do historických reálií zasadit své postavy. Občas je až otravné sledovat, jak chce čtenáře ohromit svými znalostmi, takže se ve výsledku opájí drobnostmi, které neslouží ani k posouvání děje, ani k dokreslení atmosféry, ale autor je prostě nedokázal vyškrtnout.
První polovina je tak zajímavá hlavně tím, že nabízí čtenářovi ke srovnání vraždící komanda mafie (Murder Inc.) a počátky vraždící mašinérie nacistů (noc dlouhých nožů, program T4, einsatzkommanda). Jde samozřejmě o zcela nesrovnatelné věci, ať už se na to člověk podívá jakkoliv, nicméně autorovi nemůžu upřít, že svou velmi prostou premisu "tady někdo vraždí židy, a tady naopak někoho vraždí židé" vystavěl docela poctivě a snad i logicky - obě dějové linie jsou zachycené historicky věrně a pak už je jen na čtenářovi, aby si tuto "paralelu" nějak přebral. Druhá část knihy je poněkud přímočařejší, čtenář už ví, jakým směrem se to bude asi ubírat, šokující zvraty už nejsou tak šokující, protože autor nedokáže opustit vzorec "záblesk naděje-naprostá zkáza" a vše spěje k nepřekvapivému finále.
Co se týče stylu, musím zmínit úplně extrémně otravné závorky, které mě vždy spolehlivě vytrhly z děje, přitom nepřinášely nic nového a všechny mohly být zcela eliminovány, čímž jsme se opět dostali k autorově neschopnosti škrtat, dále nijak zvlášť velká slovní zásoba (pokaždé stejné popisy bolesti a strádání - hvězdičky před očima), opakování myšlenkových pochodů (Karl! Karl! Karl!) a nakonec i otravné slovakismy (postava se chválí, místo chlubí).
Suma sumárum, kdo nemá moc načteno, tomu se kniha může líbit (pokud odhlédne od faktu, že si autor libuje v nechutných a popravdě hodně přehnaných detailech zabíjení), ale pokud se považujete za náročnějšího čtenáře a ne jen konzumenta braku ala Kotleta, tak sáhněte radši po těch Laskavých bohyních, které podle mě Karika stejně tak trochu vykradl (občas ta podoba obou románů bije do oči). 5/10


Ne úplně obvyklý námět "elegie za krajinu, z níž museli odejít její obyvatelé" obohacený o několik více či méně zajímavých dějových linek (bouračka - totální nuda, vztah s otcem - pořád tak trochu klišovité), vlastně jen to, co se týče dospívání v 80. letech ve stínu atomové katedrály stálo za to. První polovina tudíž skvělá, druhá polovina v chalupě č. 11 byla zoufale natahovaná. Chápu, že záměrem autora bylo čtenáře totálně vydusit a nechat na něj dolehnout stav hlavní hrdinky, nicméně i tak mohl celou tuto pasáž zkrátit klidně o 150 (!) stran a účinek na čtenáře mohl zůstat stejný. Takhle se zoufalost hrdinky přenesla na čtenáře ve formě zoufalé nudy. Samotný závěr pocit z knihy trochu vylepšil, ale stejně si to budu pamatovat asi hlavně jako tu "zajímavou knihu o Temelínu, která se v druhé polovině tak strašně táhla".


První scifi, které jsem kdy přečetl? Mohlo mi být asi 16 let a svět pouštní planety Arrakis mi učaroval. Z příběhu si pamatuju jen kostru, koření, navigátory a gildy, vznešeného Muad'diba a Atreidy a zlotřilé Harkonneny a samozřejmě šaj-hulúdy... ale také některé drobné detaily, které mi utkvěly, jako je naprosto zásadní potřeba šetřit vodou - tzn. obleky, které shromažďují pot atd.) Zásadní četba. Musím si to brzo přečíst znovu.


Důležité téma, naprosto nezajímavě, nudně a předvídatelně zpracované. Nakonec mě na knize nejvíc zaujaly různé zajímavosti ze světa hub.


Soubor nesmírně napínavých dobrodružných příběhů z nejrůznějších koutů světa. Takový český Jack London, když o tom přemýšlím.


25/2022 Paolo Cognetti tak jak ho máme rádi. To znamená střídmě napsaný příběh z hor, bez jediného zbytečného slova navíc, a přesto vyjadřující vše potřebné. Narozdíl od Osmi hor to není tak propracovaný příběh z nějakým dramatickým obloukem, koneckonců se Vlčí štěstí neodehrává v průběhu mnoha let, ale maximálně tak dvou sezon někde na horách. Jde tedy spíše o načrtnutí situace. Přesto autor dokáže na takto malém prostoru vyjádřit hodně podstatného o životě (ve městě, v horách) a o mezilidských vztazích. Příjemná jednohubka, ke které se budu rád vracet.


15/2022 Příjemná jednohubka, Ed McBain byl skutečný mistr procedurálních detektivek. Dokázal naprosto dokonale vystihnout charakter svých postav pomocí trefně napsaných dialogů - skvělá práce. Co se týče samotné zápletky a jejího rozuzlení, nechci se tady vychloubat, ale tak nějak mě napadlo, že přesně k tomuhle to všechno směřuje. Je to dané tím, že jde opravdu o krátkou knížku, kde není moc postav. Vyšetřovatelé jsou Steve Carella a Bertram Kling, zavraždění jsou bohatí manželé Leydenovi, jejichž obličeje jsou dokonale rozmašírované výstřely z brokovnice. Následuje klasická pátračka, výslech podezřelých, sběr stop, což je občas ozvláštněno nakouknutím do soukromého života vyšetřovatelů. Shrnutí: zápletka sama je nesmírně jednoduchá, ale zároveň dokonale funkční, dialogy jsou naprosto perfektní, suchý humor funguje, stejně jako sebe-uvědomělé komentáře vyšetřovatelů (mysleli jsme si, že to bude něco komplikovaného, ale nakonec je to obyčejná vražda, jako vždycky) a popis dekadentní Ameriky, kde násilí jen kvete, je trefný. Překlad Jana Zábrany je bez chyb.


02/2022 Mistrovsky sepsaná kniha. Přišlo mi to všechno tak... pravdivé! Jako kdyby to autor sám prožil. Fantazie! 10/10
