hladko komentáře u knih

První setkání s Anatolem na festivalu Hradecký Slunovrat bylo jako zjevení. Hned po vystoupení jsem si byl koupit knížku spíše z důvodu přímé podpory umělce, který mě nečekaně dokázal rozsvítit. A osobní kontakt je koneckonců také prohlubující zážitek. Ačkoliv na pódiu je Anatol zcela suverénní a nekompromisní, v zákulisí působí velmi příjemně a pokorně. Vlastně jsem si koupil jeho knihu bez předpokladu, že by text měl nějak zásadně fungovat oddělen od Anatolova živelného projevu. Jenomže od té doby jsem Anatola ještě několikrát nakoukával a tak se mi dnes při čtení jeho knihy v hlavě automaticky rozezní Svahilcův hlas se všemi jeho modulacemi. Přesto jeho středočeské geokulturní exkurze, groteskní autobiografické eskapády nebo politické apely budou vždy mít ten správně ohnivý účinek pouze v provedení živého slam poetry.
Myslel jsem česká politická a společenská satira je v česku vybrakovaná a mrtvá škatulka. Spletl jsem se. Objevil se Blaník…a přichází také Anatol Svahilec a s ním společensko-politický apel v nové, silné, inteligentní a nebývale vtipné formě obdivuhodné slovní akrobacie. Fandím mladým slammerům, protože věřím, že humorem by se dala vyřešit většina problémů světa.

3 13.11.2018

Sven Regener mi svým stylem připomíná Emila Hakla. Je to snad výskytem pivních antihrdinů, jež paralelně vedou lehkovážné dialogy v zakouřených putykách Haklovi Prahy a Regenerova Berlína? A Berlín – svého času město ve městě – jako skvělá kulisa životního nepříběhu Pana Lehmana, z něhož Regener přesto umě vystavěl vtipnou a poutavou knihu, která skutečně cosi sděluje. A českému čtenáři mj. nabízí pohled na konec osmdesátek z té Druhé strany, která je tak daleko a přeci tak hrozně blízko – v podstatě jedinou zastávku berlínským metrem. A závěrečná katarze, která je pro jedny velkým začátkem a pro jiné hořkým koncem. Líbí.

3 06.12.2016

Začalo to na střední škole. Člověk nutně musí mít štěstí na lidi, nebo je musí umět hledat. My měli ve třídě Mikšu, jenž měl předčasně silně vyvinutý hudební vkus. A tak nás potkali špinaví Psí vojáci. Jsem rád, že jsem Filipa zažil, potkal, slyšel. Ale člověk jde životem dál a zjišťuje, že nějací Topolové jsou dva…tři… Prohlubuje kontexty a emoce s nimi spojené. A může prohlubovat donekonečna. Záleží jen, jestli v něm autorův počin rezonuje. Jsem si vědom toho, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě a tenhle příběh tak mohl začít.
Osobně mám velmi rád literární autory, kteří produkují nejen díla prozaická, ale i poezii. Na jejich prozaickém textu to jde poznat, jejich básnický styl prosvítá textem souvislým. V Andělovi Jáchyma Topola je ale básník ještě více maskován nánosy špíny a marasmem slov, které prostředí románu definují. Když se podaří, aby na čtenáři zbytečně neulpívala krev, smrtelná křeč, zápach nebo bolest příběhu, objeví, že stylisticky je text románu krásný, bohatý a živý. V jednu chvíli jsme s přítelkyní večer v posteli četli já Anděla Jáchyma Topola, ona A uzřela oslice anděla Nicka Cavea. Uvědomil jsem si fantastickou paralelu obou dvou tvůrců silně spojených s jistým druhem undergroundu, který do krásy špiní veškerou hudbu, texty nebo literární počiny, které z těchto osobností vzejdou. Děkuju všem Topolům a Caveům za jejich poetické stoky, ve kterých se můžu po kolena brodit ve všem tom zajímavém, co jimi proteče.

Zajímavé jsou historické okolnosti, během kterých se Köcherův život odehrává a jako zajímavý se dá označit i Köcher sám. Životní příběh Köchera je sice do jisté míry také zajímavý, nepřijde mi však zajímavý do té míry, aby byl dostatečně beletristicky nosný pro knihu životopisnou. Podstatu samotného příběhu si můžeme přečíst už v titulu knihy a nic moc víc se dále skutečně neodehraje. Vladimír Ševela jako autor měl sice určitým způsobem štěstí, že popisuje příběh tak komplikované osobnosti, jakou Köcher bezesporu je, protože agentova labilita, egocentrismus, ulhanost, prospěchářství a cholerické záchvaty jsou do jisté míry kořením jinak relativně plochého příběhu, nicméně samotnou knihu výčet negativních vlastností agenta Rina spasit nedokáže a této skutečnosti nepomůže ani pikantní a často zmiňovaná vášeň agentského páru pro nudapláže a swingers párty.
Možná však nahlížím na knihu zbytečně kriticky, což samo o sobě může být způsobeno tím, že trpím jistým čtenářským omezením. Nejsem totiž schopen si zcela vychutnat knihu, jejíž hlavním hrdinou je kretén – to jsem pochopil už při čtení Spolčení hlupců. A to že několik autorových zdrojů nakonec připodobní agenta Rina k Václavu Klausovi – jehož charakterových poruch jsem taktéž velkým fanouškem – mě tedy v důsledku tolik nepřekvapilo.
Ale potvrzení některých životních principů kniha přeci jenom přináší. Příběh agenta Köchera je totiž dalším smutným důkazem toho, že čím chorobnější je vaše sebestřednost, tím výše to máte šanci dotáhnout a čím výše se ocitáte, tím více má vaše sebestřednost žrádla.

3 23.02.2016

Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)

3 09.03.2015

Hermann Hesse toho jistě měl mnoho co sdělit, zvláště když dokázal napchat poměrně úzkou knížku tolika myšlenkami. Jak zde zmínil JP, opravdu je lepší knihu nezbiflovat na jeden zátah, ale jen pomaloučku si ji vychutnávat, aby člověk sebou nechal všechny myšlenky v poklidu projít a doznít. Spíše jsem si liboval v první části knihy věnované dětskému myšlení a smýšlení, kdy pro mě bylo snažší vcítit se do hlavní postavy Sinclaira. Období dospívání mi přišlo myšlenkově podstatně hutnější a složitější (jak objevné:), ale o to méně protínalo můj pohled vnímání života, světa, nebo společnosti. Možná je to však dáno i tím, že co se filozofického vzdělání týče, jsem na tom podobně jako přibližně desetiletý Sinclair. Na druhou stranu je občas příjemné, když si kniha sama šáhne někam hlouběji, než kam by mi moje smýšlení samotnému dovolilo. Navíc po přečtení cítím podivné svrbění v zátylku, že na cestě sám k sobě jsem opravdu téměř na začátku...anebo je to tím podzimem?

Smysl a důraz pro detail dělá z knihy výjimečné dílo literatury science fiction, protože právě rozmáchlým a detailním popisem technického prostředí se autor pouštěl do predikcí, které ani 40 let po prvním vydaní nezní naivně. Naopak dílo na mne, co se technické kompozice týče, stále působí jako věrohodná vize budoucího cestování vesmírem. Jedna z mála věcí vyvolávající potutelný úsměv může být právě rok, jenž román nese i ve svém názvu a jenž dnes s desetiletým odstupem podsouvá domněnku, že Clark byl co se technologického pokroku týče velký optimista. Na druhou stranu, možná by takováto vesmírná plavba dnes byla možná za předpokladu, že by cestování vesmírem i nadále tvořilo základní priority velmocí, že by státy zabývající se vesmírným výzkumem dokázaly vytvořit jedinou nadnárodní korporaci (tak jak Clark naznačil) a že by příliv peněz do výzkumu byl neomezený.
V každém případě Clark pro mne stále září - komplexní hluboká myšlenka, propracované charaktery, tíživé a pohlcující napětí, skvělý styl. Cha, reklama jak vystřižená z plakátu na Avatara. A teď se zase po letech s chutí vrhnu na Kubrika....ještě mě napadá, že za zmínku jistě stojí i výborný překlad a doslov Vladimíra Svobody.

3 28.11.2012

Drsná satira, která se svou sloní vahou opírá do současné konzumní společnosti, církví, sekt a s nimi spojených výplachů hlav a vše prorůstající komercializace. A Palahniukovi, zdá se, nevadí mít ruce zmarasené krví. Možná právě naopak. Během skromného formátu své knihy nemá např. problém vyhladit celou sektu. Kniha na mě působí, jakoby jste amplitudu opisující život lidské společnosti protáhli do rovin ad absurdum. Není proto podivu, že zde není nouze o hutný cynismus, který tvoří zásadní ingredienci knihy a posouvá tak žánr od rovin těžkých, svíravých do těch odlehčených a humorných. Přesto ve mě průběžně bujel pocit znechucení společností jako takovou, která neschopna ukojit své nekonečné požadavky musí v důsledku uvíznout uprostřed bezbřehé znuzenosti. Podobné pocity snad pociťovali i protagonisté Klubu rváčů, jež však znám pouze z filmového zpracování, ze kterého je ale i přes to cítit Palahniukův rukopis (což jako zásluhu jistě nelze upřít i D. Fincherovi).

3 22.12.2011

Historii píší vítězové. Kdo je však vítězem v letitém Izraelsko-palestinském konfliktu už nelze s jistotou říci. Dopátrat se pravdy s odstupem času, obklopen soukolím křivd, teroru a všudypřítomného strachu - to je obdivuhodná mravenčí práce reportéra, spisovatele a kreslíře Joe Sacca. Jeho komiksová kniha „Gaza: Poznámky pod čarou dějin“ mi pocitově nejvíce připomíná umělecky zpracovaný filmový dokument. Sacco se snaží vydolovat co nejvíce skutečností o palestinských masakrech spáchaných v pásmu Gazy v roce 1956, jež cíleně zamlčovány, stávají se neviditelnou poznámkou pod čarou historického vědomí, ačkoliv se jednalo o nechutný masakr, kdy izraelská armáda zbytečně zabíjela stovky palestinských civilistů. Kniha nám dává možnost lépe se zorientovat ve složitém, přitom mediálně tak často propíraném, konfliktu blízkého východu. Tím nejdůležitějším rysem knihy však je, že je viděna optikou palestinských obyvatel, uprchlíku ve vlastní zemi, tedy pohledem v Česku téměř nepřipomínaným. Ctím Sacca, protože on se snaží ctít pravdu. Minulost se musí opakovaně oprašovat a předkládat veřejnosti, aby současnost mohla být, ve všech kontextech, pochopena správně. O historii Blízkého Východu v době, jež přihrává vzrůstajícímu nacionalismu a nevraživosti vůči všemu "neevropskému", ani nemluvě.

3 05.12.2011

Cormac McCarthy umí čtenáře vtáhnout do děje natolik, že mu nebude líto strávit celý den v posteli, jen aby "slupl" knihu na jeden zátah. Už formátem jsou McCarthyho knihy jakoby určené pro nepřerušené čtení a tudíž není divu, že se hned několika z nich dostalo více ,či méně povedeného filmového zpracování (Cesta, Tahle země není pro starý, Všichni krásní koně). Navíc Tahle země není pro starý jakoby byla ušita na míru pro režisérskou dvojici bratří Coenů, kteří rozhodně dokázali plnohodnotně rozvinout thrillerovou atmosféru knižní předlohy.
Clashova definice "moderní mrazivý western" je podle mě zcela výstižná. Drsní klucí už nebrázdí nevadskou poušť na koních, ale v masivních offroadech, nešpikujou se winchestrovkama, ale uzikama a starý šerif, jehož morální vědomí se už jen těžko prokousává nově nastolenými poměry ještě divočejšího moderního západu, už nehoní zloděje dobytka, ale mexickou drogovou mafii. A tahle země už asi opravdu není pro starý.

3 29.11.2011

Klobouk dolů za Kingovu schopnost barvitě a do hloubky popsat charaktery a provázanost několika desítek postav, jež každá má v románu svou významnou, děj-určující roli. Právě pomocí množství detailně zpracovaných charakterů a metodou přeskakování mezi jejich čím dál zapeklitějšími osudy pak autor mohl napětí po celou dobu nepatrně gradovat, což pak v druhé polovině knihy na čtenáře může působit až svíravě, protože zde není mnoho času na odpočinek. Atmosféra v městečku neustále houstne a ve chvíli kdy máme pocit, že už se spolu s postavami románu topíme ve smrdutém proudu kanálové říčky městečka Castle Rock, zběžný pohled na zbývající stránky naznačuje, že závěr knihy bude buďto obsahovat mnoho obrázků, nebo že se toho ještě opravdu mnoho musí stát. Nicméně, chyběl mi takový ten knihu překlenující emoční dozvuk, ve kterém ještě mohu pár hodin, lépe však několik dní po přečtení, plavat. Ale tohle asi ani není záměrem tohoto typu literatury ;)

3 03.10.2011

Generací nula lze pojmenovat české komiksové kreslíře, jejihž publikace vyšly po roce 2000. Tato antologie může sloužit i jako zevrubný úvodník do mladého světa českého komiksu. Zvláště neznalým tak může pomoci se v tomto fantastickém kresleném světě zorientovat a najít si svého oblíbeného kreslíře, nebo komiksovou postavu. Mě osobně v knize zaujala Lela Geislerová (kreslí pravidelný strip Zen Žen pro čas. Respekt), Jiří Grus a jeho Voleman, nebo třeba Jan Šiller s jeho Ústřicí času, kterážto je vystavěna pouze na atmosférických černo-bílých obrázcích bez textového doprovodu. Český komiks, jako nedílná součást světa umění, si jistě zaslouží náš zvýšený zájem.

3 07.09.2011

Jack London umí znovu rozžehnout vnitřní dobrodružný plamen duše, jehož první jiskry mají u mě na svědomí knihy Daniela Defoa, Otakara Batličky, Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha. Malé jiskry daly vzplanout ohni, do kterého už jen stačilo přikládat. A oheň neustále sílil s příběhy Hermana Melvilla, Jacka Kerouaca, Forresta Cartera, Ernesta Hemingwaye, Jana Welzla a mnohých dalších. Duše čtenáře dobrodruha je hladová po příbězích člověčí nezdolnosti, odvahy a charakterech mužů, jež se svou srdnatostí a houževnatostí více podobali bohům nežli lidem.
V mém případě třetí kniha Jacka Londona a až napotřetí příběhy pro Londona typické, tedy naplněné psími spřeženími, vířícím sněhem, mrazivou polární září, zkázonosnou honbou za mamonem a přírodou, která vždy bude na člověka spíše naléhat, aby už definitivně složil svou hlavu do sněhového polštáře a vzdal se veškerých svých malicherných tužeb a pohnutek.
A po knize o cestách duše opouštějící spoutané tělo, po knize o vnitřním démonu, jež pohlcuje duši i hlavu, do třetice kniha, která mě přesvědčuje nejen o tom, že London umí být autorem tematicky i stylově široce rozkročeným, ale také že London je sázka na jistotu a večery strávené s jeho knihou jsou večery strávené v dobré společnosti.

2 20.10.2023

Po přečtení beru do ruky jiného autora stejného období – Žasnoucího vojáka Fráni Šrámka, tedy knihu poprvé vydanou taktéž ve dvacátých létech 19. století. Žasnoucí voják je z roku 1924, Weissův Dům z roku 1929. Oba autoři s bezprostřední zkušeností se zákopů první světové války na ni ve svých dílech, ač každý po svém, reagují a přestože se jedná o jiné literární žánry a srovnávám nyní poněkud nesrovnatelné, tedy psychologický a surrealistický román s impresionistickou povídkovou knihou, v mnoha rovinách se ocitáme na zcela jiných úrovních, ať už se budeme bavit o vypravěčském stylu, psychologii postav, stylistické rovině, lyričnosti textu, nebo hloubce sdělení. Ve všech těchto parametrech Žasnoucí voják kvalitativně vyčnívá nad Domem o tisíci patrech, který na mě, po tomto nevhodném srovnávání, působí spíše jako zástupce brakové literatury. A přimhouřil bych i oko, protože se jedná o téměř sto let staré dílo, jenomže, ten darebák Šrámek to jaksi dokázal sfouknout nadčasově.

2 02.06.2017

Kniha je součtem nechronologicky řazených epizod a zážitků, které se svérázným výtvarníkem Vladimírem Boudníkem prožil Bohumil Hrabal během několika let soužití v Praze v Libni. Dům a místo, ve kterém se vzájemně vzývali i zatracovali, sami pro sebe nazývali poeticky – na hrázi věčnosti – a to podle ulice Na Hrázi, ve které se dům nacházel. Hrabal krásným, poetickým způsobem vystavěl částečně fabulovaný pomník umělci, který své nadšení, nespoutanost a rozervanost přenášel do svých unikátních děl a inspiroval mnohé jiné, jenž jej obklopovali a to včetně kolegů dělníků z pražské ČKD, ve které pracoval. Ty také dokázal nakazit svým uměleckým nadšením a mnozí po jeho vzoru začali tepat, kroutit a lisovat různé zbytkové plechy ze svých dílen. Román je zároveň zajímavým vhledem do života někoho, kdo své vnitřní přetlaky a démony projektuje do umění a jehož tento způsob ventilace vlastně udržuje při životě. Vtírá se otázka, jak moc samotná rozháranost duše definuje uměleckou osobnost? A jak moc může být člověk skutečným umělcem, pokud jeho vnitřní, tiše a ladně fungující mechanismus šlape jako švýcarské hodinky a nedrtí všechna ozubená kolečka a nepřetahuje všechna pérka, která by pak byla našponovaná až k prasknutí, až by vnitřní stroj vydával hrozivé zvuky, které by v kolemjdoucích budily pocit, že se každou chvíli zadře a definitivně zastaví?

2 19.07.2016

Jsme děti Sudet a tak nás černobílá bere. Máme ji nakoukanou, mnohokrát už jsme se v ní rozpustili. Jaromír 99 má tak u nás pevné místo v srdci, protože jeho černobílá koncepce vtiskává naše prožitky a představy na papír. Kafka je svou izolovaností v jistém slova smyslu také dítě Sudet a proto správně je a měl by být černobílý. Dokážu si představit Kafku v jiném uměleckém provedení, nedokážu si však představit Kafku barevného. Kafka a Jaromír jakoby patřili k sobě. Jaromír 99 musí Kafku niterně chápat. Je konec konců také dítě Sudet.

…když nad tím přemýšlím, Mad Season, kteří mi hrají v uších, když projíždím vlakem černobílým Severem, jsou asi taky místní… ;)

Tak to máme výtvarnou stránku, která je sama o sobě sice dostatečně nosná na to, aby kniha byla sama o sobě velmi zajímavá a pěkná, bohužel však nestačí to na to, abych o Švejdíkově a Mairowitzově Zámku mohl s klidem duše říct, že je to dílo komplexně vyvážené. Příběh na mě působí roztříštěně a zmatečně. Tuším, že v originále sice nebude příběh snadno čitelný a lehce pochopitelný a dokážu si představit, jak náročné asi je vytvořit z Kafkova díla komiksový scénář, přesto bych od výsledku očekával trochu větší návaznost, srozumitelnost, prostě lépe uchopitelný příběh. No nic – je třeba si Kafkův Zámek přečíst.

2 09.03.2016

„Buďto jste v autobuse, nebo v něm nejste.“ , říká Ken Kesey. Já jsem se jím chvilkami vez, vetšinou jsem však stál u krajnice a čekal, až to všechno nějak dopadne. Kyselinovej test není považován za román, ale za inovativní formu žurnalistické reportáže, které byl TW průkopníkem. Mě bohužel tenhle způsob zpracování nesedl, místy mě dokonce sral. A to většinou když TW k navození atmosféry (většinou atmosféry popisující stav pro Prankstery typický) použije téměř volně asociativní proud slov, kterými je schopen vyplnit téměř celou stránku. Dobrá, rozumím tomu, že Pranksteři byli „zťukaní jak datli“, ale nikdo mě nemůže nutit, abych absolvoval celý jejich bad trip s nimi. Bohužel jsem majitelem jisté čtenářské poruchy, tudíž že neumím knihu odložit, dopokavaď se jí neprokoušu celou, včetně všech závěrečných poznámek a doslovů. A díky nim často zjistím, že jsem v ruce držel knihu, která kupodivu není vázaná ve zlatě, přestože je tak zásadní pro jistý druh období, sociální skupinu, nebo protože definuje zcela nový literární styl.
Ale abych jen neprskal. Jsem rád, že jsem si ji přečetl, protože kniha, ač slohem mi vzdálená, má v sobě to nejdůležitější – informační hodnotu a nejucelenější vhled do ztřeštěné doby kyselinových šedesátek v USA, jaký mi zatím prošel hlavou. A kontexty à la Ken Kesey, pranksterský školní autobus, Neal Cassady, Timothy Leary, Grateful Dead, Alen Ginsberg a mnoho dalších, na ty člověk naráží na každém kroku a tak je mám nyní uvedeny ve větší souvislost. A napadá mě ještě jistá pasáž, která mi uvízla v hlavě - Clair Brushová a její výborně zprostředkovaný první LSD zážitek z jednoho Kyselinového testu.
Prostě kniha má své plus i mínus, stejně asi jako 60ky poblíž Kena Keseyho. A jak se píše v doslovu: „Spolu s filmy Woodstock (1969) a Bezstarostná Jízda (1969) tvoří tato kniha nejlepší – a ze současného pohledu také nejucelenější – pohled na cíle a snahy hippiesovské generace 60. let.“ Takže pro pochopení nezbývá, než se do toho pustit.

2 31.10.2014

Hlad mě nechytil. Zabiják byl první naturalismus "na vlastní kůži" a tím si u mě vydobyl, podobně jako všechno co je poprvé, výjimečné postavení. Druhý v pořadí mých knižních setkání - Zločin a trest a Dostojevského psychologická hlubina - těžký, ale výjimečný zážitek. Hlad ke mě přichází až jako třetí v pořadí a trochu s křížkem po funuse. V mých očích nedosahuje kvalit předchozích dvou titulů.
Bohužel už na Raskolnikovovi mě trýznila hrdinova vnitřní rozervanost, kdy je schopen své čerstvě nabyté prostředky, nezbytné pro další přežívání, v návalu hrdosti vyměnit za rozmáchlé morální gesto a následně toho hořce zalitovat. A ještě hůře jsem obdobné chování opětovně snášel u Hamsunova hrdiny. Nicméně hrdinové na dně svých životních sil nutí čtenáře přemýšlet, jakby se sám zachoval, nemít např. co do huby. O sobě se domnívám, že bych se, v neposlední řadě, pokusil o krádež. A snad i bez větších morálních zábran. A zajímavé je, že Hamsunův hrdina na to ani jednou nepomyslel, a přitom hladověl cca celých 200 stran z kompletních 230ti. Prostě divnej patron ;)

2 08.12.2013

Neubráním se srovnání s knihou Pravidla směšného chování spisovatele Emila Hakla, která vyšla v témže roce, jako Balabánova Zeptej se táty...obě knihy jsou přibližně stejného formátu, obě řeší vyrovnávání se se smrtí otce, který v obou knihách zastával lékařskou profesi. V obou knihách je smrtí otce postižen syn, spisovatel. Obé knihy jsou plny krásných myšlenek a trefných pojmenování životních záludností. Ač každá kniha jiná, obě, mám pocit, hrály stejným nevtíravým rifem na tutéž emoční strunu. Jen u Balabána jsem u konce podvědomě očekával hlubší uzavření nastolených otázek, eventuelně jakési silnější katarze popisovaných postav. Měl jsem pocit, že kniha prostě skončila předposlední kapitolou - snad to nebylo způsobeno mou vlastní nepozorností. Objevovat tyhle analogie mě baví;)

„Žijeme ve skládačce, ve struktuře, kde prominenci získává jen to, k čemu je přitažena pozornost“ - Jan Balabán/Zeptej se táty…

2 10.08.2011

Obsáhlá kniha, se kterou jsem sice musel trochu bojovat, ale v důsledku mi přinesla to, co jsem od ní očekával, tedy jakési komplexní povědomí o životě člověka během 19tého století. Je zde popsáno široké spektrum profesí, počínaje profesemi řadícími člověka do vrstev elity (velkotovárníci, politici, šlechta), přes vrstvu střední (učitelé, úředníci, advokáti) a konče profesemi nutícími člověka živořit na samém okraji chudoby (dělníci, potulní herci, kriminálníci). Každá profese je zde pak dokreslena konkrétním případem života člověka, který profesi nebo společenskou vrstvu zastupuje.
Dodatky knihy jsou napsány v němčině, čímž se kniha sama vzdaluje určení laické veřejnosti a řadí se spíše k publikacím historicko-vědeckým, kde se znalost němčiny předpokládá.
Profese prostitutky, tak jak je uvedené v anotaci výše, zde uvedena není a trochu mě zarazilo, že kapitola o živnostnících je zde popisována pouze na několika příkladech lidí žijících v podkrkonoší, což podle mě do této knihy nepatří.
Ty vole Bouše, půl roku jsem to četl a jsem šťasten, že ti knihu můžu vrátit.