hladko komentáře u knih

(SPOILER) Pozitivní kritiky mě donutily sednout na kolo a poslední den před vánočními svátky si vyzvednout knihu z jedné ze vzdálenějších poboček místní knihovny. Stejný titul už totiž ležel doma na nočním stolku mé ženy a já opět pocítil potřebu čtené průběžně sdílet s duší nejbližší. A vyplatilo se. Kniha psaná v náznacích si o společné luštění s někým, kdo na narativní diskurz pohlíží jinýma očima, vyloženě říká.
Velmi silná, velmi dobře a v jemných náznacích napsaná je pasáž, kdy Anna navštíví v nemocnici svého tchána. Jedná se o nosný moment celého příběhu. To vše zahaleno modravou mlhou snad utlocitností způsobeným šokem, nebo pohnutým stavem hraničícím s šílenstvím. Jen na krátké momenty jakoby se nám z modré mlhy pootevřely průhledy, ve kterých zahlédneme skutečnost. Ale jaká je skutečnost doopravdy si nemůžeme být jisti téměř po celou dobu vyprávění. Autorka totiž lstivě samotným vypravěčstvím pověřila osobu, na kterou jsme čím dál více nuceni pohlížet jako na člověka, jehož střízlivý pohled na svět je den za dnem postupně zkalován jakousi nespecifikovanou duševní nemocí. Po dechberoucí nemocniční scéně proto před sebou máme nepoměrně více otázek, než odpovědí. Ty je nutné si postupně a trpělivě skládat z následujících dějů a Anniných myšlenkových pochodů. Jedná se o jemnou práci vhodnou pro pozorného a citlivého čtenáře. Věřím že mnohé z poodkrývaných kontextů nám může bez povšimnutí proklouznout mezi prsty. A právě tento autorský postup vnímám jako onu podstatu, která román činí tak podmanivým.

11 27.12.2024

Ideální kniha by měla mít tu moc, že pozmění pohled na svět svého čtenáře. Měla by se pravidelně zjevovat ve čtenářově hlavě, prolínat se s reálným životem, evokovat nové myšlenky, postupy, náhledy, pocity. Měla by se stát součástí čtenářova subjektivního vnímání světa. A bude-li počet následných vytanutí dostatečný, stane se navždy čtenářem samým.
A tak si zase o trochu více užívám samotu a ticho. A tak zkouším zpomalit a nalézt více krásy v ukrytém detailu. A tak více zaznamenávám stejné věci v různých ročních obdobích. A tak častěji vnímám prostředí skrze pachy a vůně. A stejně jako ve změti chutí hledám ve vůních jejich kombinace a pokouším se provádět jejich dekompozici. A nutí mě to zpomalit. Ztišit. Zastavit. Nastražit.
Je asi normální, že časem jsme schopni pohlížet na svět i partnerovýma očima. Je tedy zřejmě také normální, že jedná-li se o mezidruhovou lásku, získáme časem také částečnou schopnost vnímat svět jeho nejvyvinutějšími smysly. Získáme superschopnost.
Zajímavé je, že kniha se mě mnohem více dotýkala v situacích, kdy jsem ji zrovna bezprostředně nečetl. Sahala si na mě později. Intenzivněji doznívala, než bezprostředně zněla. Přesah hutnější, než samotný aktuální knižní prožitek. Zvláštní. Nové. Dobré.

13 13.11.2024

Život probíhá spíše v kolotoči paradoxů, než že by naplňoval očekávatelná klišé. Příběhy mnohdy nikam nesměřují, nebo se aspoň ocitají tam, kde bychom je jen stěží očekávali. Takto čtu život z knihy, která názvem evokuje spíše silně romantizovaný rodokapsový titul. Osamělým jezdec vířící prach prérie do zapadajícího slunce na přebalu knihy na pocitu, že do ruky beru kvalitní literaturu, věru nepřidá. Kniha však mate tělem.

Trpím hltavým čtením, přesto jsem neustále nedožraný.

Čtu dekadentní naturalistický western plný kurev, chlastu, pachu krve a kolem neustále kroužící smrti. Zároveň však čtu epický román plný lásky, naděje, hlubokých prožitků a nadnášejícího sarkastického humoru, který pomáhá překonávat vyčerpávající hrůzu a nouzi každodenní skutečnosti. Čtu román právem oceněný Pulitzerovou cenou.

To co mě ke knihám silně váže je míra autenticity, nebo spíše subjektivního přesvědčení, že takto skutečně mohlo popisované prostředí a doba vypadat.
Většina postav tohoto románu je skutečně intelektuálně notně omezená, nevzdělaná, v životě často tápající a charakterově rozporuplná a přesně takto si sociální prostředí divokého západu představuji. Tato skutečnost mě však neomezuje v tom, abych k postavám zahořel osobní sympatií.

Vyděděnci osidlují Nový svět.

Román-epos fantasticky vykresluje širokou paletu lidských charakterů ve své komplexnosti. Každá postava, tak jako každý člověk, strádá pod vahou vlastních démonů a strachů. Charaktery věčně se točící ve smyčkách vlastních chyb, postavy neschopné překročit svůj stín a vyhnout se tak nevyhnutelné, předem prohrané bitvě sama se sebou. Lidé se nemění a většina z nich nakonec sejde na své s věkem se prohlubující nedostatky. Přežití v silně nehostinném prostředí je snad ještě více o včasném přijetí vlastního údělu. Honba za třepotajícím se štěstím většinou vysuší a pohodí opuštěnce do nekonečné, liduprázdného prérie a nakrmí supy a kojoty.

Jak hluboký vhled do lidské podstaty musí mít autor, je-li schopen vykreslit takto široké spektrum postav ve své komplexnosti?

Každá popisovaná skutečnost v románu jakoby měla své opodstatněné místo, ke každému okamžiku jakoby bylo možné se zpětně vztáhnout, protože teprve součet těchto popisovaných událostí tvoří širokoúhlý obraz knižního westernu. K tomu kompozice nádherně vystavěná na charakterovém kontrastu hlavních Dvou, jejich neslučitelnosti a zároveň celoživotní nerozlučitelnosti.

Život je kulatý jak hrábě a naše sny se naplňují jen málo podle toho, jak si je vykreslujeme.

Přál bych si, aby tuto knihu přetvořil v minisérii citlivý režisér. Přál bych si aby její hudební atmosféru společně vybrnkali a vyvrzali Warren Ellis a Nick Cave, tak jak tomu bylo ve filmech Zabití Jesseho Jamese, Wind River nebo Proposition. Koneckonců jsem je při čtení slyšel.

12 22.08.2024

Kniha je velmi čtivá, je velmi příjemné nechat se obtékat myšlenkovými pochody hlavní hrdinky Ady. Myslím že v subjektivní percepci myšlenkové sympatie bych Adě udělil osm bodů z deseti. Věřím, že bychom byli kompatibilní dvojka, protože inklinuji k osobám s hravým, odlehčeným a kreativním způsobem myšlení. A Ada je celkem fajná baba.
Při čtení jsem se několikrát neubránil dojmu, že román je vlastně kompilátem autorčiných postřehů, snů a novinových zpráv, které si autorka v průběhu svého života svědomitě poznamenávala a zakládala. V těch chvílích se mi na chvíli román zjevil jako konstrukt a ne jako příběh, kterému chcete věřit, aby jste se jím mohli nechat unést. Navíc podivné události kumulující se v šumperském, jesenickém a bruntálském regionu mi nepřipadly v zásadě výrazně bizarní. Každá z těchto oblastí spadá do mého životního perimetru. Popisované události se mi nejevily ani tak kuriózní, jako spíše pro dané regiony docela typické, definující, až s výpovědní hodnotou. Jenže…co když mi divné věci nepřijdou divné?
V každém případě dobře zvolená témata jsou základem úspěchu a nejširší cestou ke čtenáři a k jeho identifikaci s příběhem. Krize nastupujícího středního věku, profesní krize, hledání sebe sama ve vztahu k partnerovi a ve vztahu k nejužší rodině, objevování vlastní svobody, to jsou všední příběhy obyčejných lidí. Přidej milostnou, detektivní, filozofickou a faktografickou linku, dokořeň mysterióznem a hle - máme tu naservírovaný nekomplikovaný, chutný, dobře vypadající a dobře stravitelný duševní pokrm.

9 28.06.2024

Svého partnera prý nejlépe poznáme v nemoci, bez peněz a na cestě. Autorka vlastně postupuje podobně při seznamování se se zcela odlišnou mentalitou, kulturou a národností. Definici jiného národa hledá v extrémních, kritických a smrt přinášejících situacích. Odpovědi na kulturní odlišnosti ve výpovědích lidí vystavených silnému radioaktivnímu záření, ve výpovědích evakuovaných obyvatel, kterým život odnesla vlna tsunami, v otevřených zpovědích směřujících k neznámé Polce, cizince pocházející ze zcela jiného kulturního prostředí. Poznávání japonské kultury a smýšlení skrze trojí katastrofickou a smrt přinášející zkušenost tamějších obyvatel. Trojitá tragická posloupnost neustále prohlubuje dno lidského utrpení. Zemětřesení – tsunami – výbuch jaderné elektrárny. Kompilace desítek reportáží spojuje kataklyzmatický oblouk, jednotlivě však nenavazují. Postup notně asociuje nobelistku Světlanu Alexejevičovou, publicistický styl zase Mariusze Szczygiela. Kniha je silná a její síla čerpá především z tragických osudů. Dobře zpracovává široké spektrum japonských specifik. Katastrofickým prizmatem pohlíží na krizovou a sociální politiku, kulturně podmíněné sociální a psychologické vzorce, kulturní a historické souvislosti, enviromentální aspekty, a na mystické a duchovní přesahy vyplývající nejen ze ztráty nejbližších. A kniha obsahuje smrt. A smrt je moje téma.

4 03.05.2024

Dříve než si na FB pod profilovku vyvěsím vlajku Izraele, chci se pokusit komplikovaný a letitý konflikt mezi Araby a Židy lépe pochopit. A není to poprvé a zřejmě ani naposled. V minulosti mi pod rukama prošly komiksy Joe Sacca, dlouhodobě se mnou cestovala útlá knížečka Yehudy Lahava popisující izraelsko-palestinské vztahy.
Agresivní útok Hamásu na Izrael v říjnu 2023 pozvedl obecný zájem o tematiku. Na procházce po Jesenících zjišťuju, že mnozí turisté, které míjím, řeší stejné téma nezávisle na sobě. Popis situace pana Turečka mě oslovuje v poněkud starším rozhovoru v Českém rozhlase. A zaujímá mě v našich končinách poněkud vyváženější pohled na konflikt, kdy se není nutno k Izraeli stavět pouze výhradně jako k oběti násilného jednání ze strany palestinských teroristických skupin, ale lze i kritizovat jeho politiku nebo posluchačům nastínit podmínky Palestinců žijících na území Izraele, nebo na územích Izraelem okupovaných. Poptávka po knize z druhé ruky byla odeslána ještě dříve než jsem rozhovor doposlouchal.
V knize Nesvatá válka se pan Tureček snaží o nestranný pohled na konflikt a publicistickým stylem se v mnoha tematicky různorodých kapitolách dotýká nejdůležitějších historických a politických událostí, konkrétních osudů obyvatel, cituje mnohé angažované odborníky, historiky, politiky i teroristy a fundamentalisty stojící na obou stranách konfliktu a samozřejmě silně čerpá ze své dlouhodobé zkušenosti zpravodaje Českého Rozhlasu na Blízkém východě. V důsledku právě tematická různorodost jednotlivých kapitol a mnohost názorů a úhlů pohledu nám danou problematiku popisují z mnoha perspektiv a vyjevují asi nejkomplexnější pohled na nábožensko-národnostní konflikt, který mi zatím prošel pod rukama.
Politika Českého státu je od jeho demokratizace v mnoha ohledech proizraelská. V rámci pospolitosti demokratických států a podpory významného blízkovýchodního spojence je toto politické směřování vcelku logické. Jenomže obyčejní lidé žijící v Izraeli nejsou pouze Židé, ale celá jedna pětina jsou Arabové, tedy občané druhé kategorie často žijící v nesrovnatelně nuznějších podmínkách. Zajímavou výpovědní hodnotu mají některá statistická srovnání:

Do roku 2005 žilo v Gaze asi 8.000 izraelských kolonistů. Zatímco osadníků žilo na čtverečním kilometru 144, Palestinců na stejné ploše 3.950

Ve válce Hamásu s Izraelem v roce 2008/2009 zahynulo asi 1.400 Palestinců a 14 Izraelců

V roce 2004 židovskou část Jeruzaléma křižuje 2.400 popelářských aut, arabskou část obstarává 49 aut. V židovské části se o jednu popelnici dělí 39 lidí, v arabské části je to 5.641 lidí (Východní Jeruzalém je pod zprávou Izraele od roku 1967)

Současná čísla obětí války Izraele proti Hamásu jsou cca 1.200 obětí na straně Izraele a odhaduje se že více než 30.000 na straně Palestinců. Z toho údajně více než 13.000 obětí jsou děti a okolo 9.000 ženy.

3 17.04.2024

Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej.
Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení .
Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení.
V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.

6 05.03.2024

Mark Lanegan je zcela jistě ten nejhorší ze všech grázlů, jehož autobiografii jsem měl možnost číst. Sám sebe definuje jako nepřetržitého lháře, patologického podvodníka a agresivního bitkaře, který hudbu prospěchářsky využíval k naplnění svých sobeckých cílů – k získání sexu, drog, peněz a místa, kde by mohl přespat. Mark Lanegan se popisuje jako smutný kus lidské zdechliny přejeté na silnici. Mark prožil a napsal Zólův naturalistický román současnosti. Alkoholika Coupeaua nahradil feťákem Laneganem. Na čtivou autobiografii je tedy zaděláno. Šanci protnutí má každý, kdo se rád klacíkem šťourá v páchnoucích mršinách pokročilého stádia rozkladu. Každý, pro něhož je nihilismus a patologické chování lákavým předmětem osobního výzkumu. Hlavně ale každý, kterému samotné slovo „Seattle“ uvnitř hlavy rozezní charakteristický kytarový zvuk.
Je zajímavé, že přese všechnu popisovanou zlovolnost jsem si k antihrdinovi Laneganovi nenápadně vytvořil vcelku pozitivní čtenářskou vazbu. Možná je to dáno oním poeticko-humpoláckým stylem psaní, který jeví znaky kvality a dělá čtení strhujícím. Možná je to silnou dávkou citlivosti a náruživosti, kterou Lanegan projevuje především k hudbě. Tedy především k hudbě těch ostatních. Tak nějak si myslím, že schopnost rozeznat a prožít silné, křehké písně je projev vázaný k té kladné stránce osobnosti. Nebo je to možná tím, že si Lanegan uvědomoval svou příslušnost k temné straně světa a že se ke svému zmrdství, ne hrdě, ale otevřeně přiznával.
Knihu beru do ruky s jasným cílem. Posvítit si na Seattlovské reálie devasátých let. Přeci jenom je tato hudební revoluce dodnes pulsujícím a živoucím jádrem mého dnes už obsáhlejšího hudebního vkusu. Přeci jenom si ten Kurtův červeno-černě pruhovaný svetr ze života neodpářu. Taky proč bych, když mě nabíjel pocitem všeobjímající kamarádské a fanouškovské pospolitosti, která námi vybrovala a přidržovala nás na tepu Cobainových strun. Přeci jenom kapely Nirvana, Pearl Jam, Mad Season, Temple of the Dog, Soundgarden a Alice in Chains nesčetněkrát probodly mé vnitřnosti skrz naskrz a svou nezadržitelnou energií mi uvnitř těla kvedlaly dostatečně dlouho na to, abych se z té hudby už nikdy neuzdravil a abych už nikdy nemohl být stejný jako předtím. A tato kniha je plna známých jmen, povědomých událostí a hudebních inspirací z prostředí, které se mi po letech jeví jako domácí. A tak hltavě čtu se sluchátky na uších a podkresluju hudbou, na kterou Lanegan zrovna odkazuje. Občas vyvanu a občas je mi na blití.
Věřím tomu, že hudební expozice má výrazný formativní vliv na to, kým se člověk stává. V tu chvíli mi přijde logické, že ve městě Seattle mám i já zapuštěný svůj životní kořínek, že je to i mé domácí město, ačkoliv jsem toto místo nikdy fyzicky nenavštívil. A Laneganovo syrové a brutální svědectví mi můj hudbou profilovaný svět dokresluje plastickou literární vrstvou. Takže já prostě musím dát pět, chápeš. Protože tohle je můj svět. I když ta jeho temná strana. Bez které to ale nefunguje ani v pohádkách.

10 25.01.2024

Pokud budeme na román nahlížet pouze jako na popis nepromyšleného jednání jedné rozhárané pubescentní duše, ochudíme se o více vrstev, které se za pomyslně jednoduchým dějem schovávají. Možná se nám tak nepodaří odpovědět si na otázku, proč byl v padesátých letech v USA tento román tak populární, proč si mnozí mladí Američané nasazovali červené lovecké čepky, proč pro ně bylo tak snadné se s Holdenem Caulfieldem identifikovat. Je potřeba se více ponořit do kontextů doby. Prožitek z knihy je možné zintenzivnit snahou o pochopení záměrů autora, snahou o pochopení nadšení čtenářů tehdejší doby, dohledáváním informací o vzniku románu, o literatuře, na kterou román a autor navazuje, o porodních bolestech psaní a vydávání knihy, o dobových historických kontextech, o autorově životě. Čtenář je pak připraven lépe prohlédnout za zdánlivě jednoduchou kompozici a snáze se mu vyjeví alegorie, která je vždy nějakým způsobem za něco ukryta a snadno unikne nepozornému, nebo nezkušenému oku. Já se ji hledat učím a dopomáhám si recenzemi zkušených kritiků, sahám po slovnících světové literatury a jiných literárních příručkách. Pěkné kontexty také knize doplní film Rebel v žitě o nesnadných počátcích Salingerovy autorské kariéry. (v roli spisovatelova mentora se zde objevuje dnes již „zakázaný“ Kevin Spacey)
Rozhraní dětství a dospělosti není věru jednoduchá doba a kdo to popírá, ten na intenzivní období svého života zapomněl, popř. vzpomínky na vnitřní pnutí a přetlaky v sobě potlačil. K tomuto období nutně patří myšlenkové tápání, hledání směru, rezignace a následné znovuvzplanutí. Je to období kontrastů, protikladů, vnitřních rozporů a z toho plynoucích protiřečení. Je to období projevů, které z Holdena doslova stříkají od začátku do konce románu a člověka, který si sám na sebe nepamatuje, nebo nezískal dostatečný odstup, aby na sobě obdobné jednání zaregistroval, mohou docela slušně iritovat. Možná až tak, že se sám trochu stane tápajícím Holdenem. Holdenem, kterého sere celý svět.
Dospívání je prostě období, kdy nevinné a naivní dítě opouští svůj bezpečný svět a jeho čistoskvoucí duši čekají bolestivá střetnutí s pragmatickou, chaotickou, nespravedlivou, těžce pochopitelnou a uchopitelnou realitou života. A svou nově utvářenou pozici v novém světě dospělosti krvavě vykupuje hořkou ztrátou snů a ideálů. A podaří-li se mu dospět, pravděpodobně vymění dobrodružství všedního dne za jistoty a bezpečí života budoucího.
Holden hoří. Holden hoří a padá. A jako meteorit se každou další stránkou přibližuje k očekávanému a strašidelnému střetu se zemí. A dá se předpokládat, že pokud antihrdina neshoří už v atmosféře, půjde o kataklizmatický dopad, jenž nezůstane bez fatální újmy na zdraví lidí v jeho bezprostředním okolí. Holdenův moment přerodu skutečně doprovází fyzický kolaps, navíc na velmi symbolickém místě. Hrdina dopadá, aby následně mohl znovu povstat. A znovu potvrzuje, jak je důležité v kritických momentech svého života mít kolem sebe ty správné lidi. Průvodce. Průvodce s bezelstným, upřímným a čistým záměrem. Ideálně Průvodce, který vás má bezvýhradně rád.

8 24.01.2024

Celistvý obraz prostředí New Yorku počátku dvacátého století. Skutečné historické události a postavy implementované do fiktivního narativu. Neustále nahmatávám telefon a snažím se oddělovat realitu od fikce. Dohledávám detaily postav a dějů. Plasticita historického obrazu se prohlubuje s každou další postavou a její historickou úlohou. A že jich je. Scott Joplin a ragtime, sexuální symbol Evelyn Nesbit, iluzionista a eskamotér Houdini, symboly kapitalistického elitářství J.P Morgan a Henry Ford, Emma Goldman a její revolucionářské hnutí, Freud a pomalu se rozšiřující psychoanalýza, neokolonialismus Standforda Whitea, psychopatický vrah Harry K. Thaw a další. Tempo krátkých vět za kterými je slyšet rytmus ragtime klavíru. Svižná dějovost němého filmu, která nenechá vydechnout. Nedočkavě čekám, zda se dějové vrstvy vůbec někde propojí. Kradu si chvilky ze dne, kdy se můžu zašít s knihou. Zase se těším se na čtení a daří se mi okamžitě zanořit se zpátky do děje. Bez aklimatizačních prodlev. Prostě se čte sama. Doctorow maluje a baví. A přemítání o knize notně vzbuzuje otázku, jaké historické charaktery a milníky by si tentýž autor vybral k popisu Ameriky počátku současného století.

8 01.01.2024

Jack London umí znovu rozžehnout vnitřní dobrodružný plamen duše, jehož první jiskry mají u mě na svědomí knihy Daniela Defoa, Otakara Batličky, Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha. Malé jiskry daly vzplanout ohni, do kterého už jen stačilo přikládat. A oheň neustále sílil s příběhy Hermana Melvilla, Jacka Kerouaca, Forresta Cartera, Ernesta Hemingwaye, Jana Welzla a mnohých dalších. Duše čtenáře dobrodruha je hladová po příbězích člověčí nezdolnosti, odvahy a charakterech mužů, jež se svou srdnatostí a houževnatostí více podobali bohům nežli lidem.
V mém případě třetí kniha Jacka Londona a až napotřetí příběhy pro Londona typické, tedy naplněné psími spřeženími, vířícím sněhem, mrazivou polární září, zkázonosnou honbou za mamonem a přírodou, která vždy bude na člověka spíše naléhat, aby už definitivně složil svou hlavu do sněhového polštáře a vzdal se veškerých svých malicherných tužeb a pohnutek.
A po knize o cestách duše opouštějící spoutané tělo, po knize o vnitřním démonu, jež pohlcuje duši i hlavu, do třetice kniha, která mě přesvědčuje nejen o tom, že London umí být autorem tematicky i stylově široce rozkročeným, ale také že London je sázka na jistotu a večery strávené s jeho knihou jsou večery strávené v dobré společnosti.

2 20.10.2023

Jestliže někteří tvrdili, že lidé v Donbasu stáli o připojení k Rusku, je to jen jeden malý střípek vytržený z množství informací, které je nutno poznat, abychom byli schopni prohlédnout a zanalyzovat situaci v dané lokalitě.
Vyvodit zodpovědnost za daný status quo až tak složité už není. Složitější však je vyhodnotit, z čeho pramení nevraživost, nenávist a strach Ukrajinců z vlastního národu, strach lidí žijících v Donbasu. A v tu chvíli Tomáš Forró předkládá jednotlivé příběhy utrpení, které dohromady postupně skládají onu mozaiku pochopení konfliktu jednoho národu, vnitřního konfliktu který sice nakonec skutečně existuje, ale je intenzivně a cíleně podporován a zveličován za pomoci masových propagandistických nástrojů sousedního státu. Tedy jak píše Forró: Ázerbájdžánský Náhorní Karabach, Moldavské Podněstří, Gruzínská Abcházie a Jižní Osetie, Ukrajinský Krym a Donbas - Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí."

5 02.03.2023

S Josefovou tvorbou jsem se prvně potkal velmi brzy, snad již v předškolním věku a to díky jeho ilustracím, které si po přečtení knihy paní Borské jasně vybavuju. Knihy Devatero pohádek a Povídání o pejskovi a kočičce byly a jsou součástí dětských knihoven ve všech mých zásadních životních působištích. Jeho malířský styl je natolik specifický, že i jako laik jsem schopen některá jeho díla přiřadit jeho osobě. Tak tomu je i s obálkou knihy Klapzubova jedenáctka, která mi vytanula po zmínkách o vztahu a vazbě mezi Josefem a Eduardem Bassem. V dospělém věku mě Josef uhranul na ostravské výstavě Černá slunce: Odvrácená strana modernity a jeho modř se mi vryla do srdce.
Kniha Příběh staršího bratra je rodinným dědictvím mé ženy a je na ní notně podepsán zub času, protože se mi stránky při čtení pravidelně vysypávají z knihy ven. Ale vydobyla si čestné místo v naší knihovně, o které se čím dál tím více musí bojovat a knihy, které si nás nezískaly nebo nás neobohacují jasnou vzpomínkou či emocí, jsou opět vypouštěny do knižního koloběhu. Tuhle však nechám znovu svázat. Navždy pro mě zůstane knihou o rodinných křivdách a na nich postaveném bratrství ústící v životní citovou vazbu a vzájemnou expozici, která se notně stala motorem pro umělecké působení obou. Také o síle pracovitosti, tvrdošíjnosti a vytrvalosti v cestě za svým potenciálem nebo životním vztahem. O potřebě objevovat svět a s ním nacházet opravdovost. Ale také o tragice války, která válcuje malé i velké osudy a bratry pojí i ve smrti.

5 02.03.2023

Jsem nucen vyvinout zvýšenou koncentraci v důsledku častého vypadávání z proudu autorových myšlenek. Snažím se zuby nehty udržet v knize a stejně mě tok vyprávění a myšlenkových procesů s minimem členění textu do logických celků a množstvím nekonečných souvětí pravidelně vyplivne do klidnějších zátočin vlastních, méně hlubokých myšlenek. Nicméně nutno brát v potaz - hodnotím-li knihu, hudbu, film, jeden z nejdůležitějších parametrů, které mají vliv na finální pocit z prožitého, je čtenářův/posluchačův/divákův proměnný stav duševního rozpoložení a to ve vzájemné interakci s dílem jako takovým. Sloučenina dvojího, nad níž člověk nemá kontrolu. Navíc se domnívám, že jsou mi blízké postavy emočně nestálé, nicméně Austerlitzův vnitřní nesoulad na základě absence historického sebe sama měl jen minimum styčných bodů s mým současným vnitřním nastavením. Jsou bezpochyby díla, která jsme měli vstřebávat v jiných etapách nestejnoměrně plynoucího času našeho života. Jenomže jak bezchybně ovládnout umění sáhnout po správné knize ve správnou chvíli?

5 15.12.2022

Mé první setkání s biblí ve formě knihy. Rozhodně však ne první setkání s náboženskou, či křesťanskou tématikou. Parabible – dávný dar natruc zarytému ateistovi a zatracovači všeho smrdícího Bambuchem a katolickou institucionalizací. Tak na ni po mnoha letech došlo - a kupodivu, docela to prošlo. Možná jsem po ní sáhl také pro její zdařilý grafický koncept vyvedený formou trojbarevného sítotisku, barevně důsledně dodržovaný na každé straně knihy.
Myšlenky se mi často protínaly s nedávno zhlédnutým filmem Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho (dopručuju) na základě předlohy Nikose Zakantzakise. Nově nabytým uvědoměním bylo, jak věrnou předlohou byla Bible oběma dílům. A pokud nebudu na Bibli mermomocí nazírat jako na záznam historických událostí, ale jako na metaforické vyjádření náboženských myšlenek, jakousi sbírku alegorií, můžu ji číst, aniž bych se u ní rozčiloval.
Jestliže bylo cílem pomoci lépe pochopit sbírku archaických jinotajů, svůj účel to v mém případě splnilo. Výklad pomocí současného hovorového stylu za využití soudobých reálií je pro pochopení podstaty základní myšlenky skvělým nápadem. Kapitolu jsem vždy začal četbou textu v původním českém překladu. Brzo mi však došlo, že už tento překlad je notně upraven pro potřeby současného jazyka – ano, jedná se o úryvky z Bible: překlad 21. století, na které se podílel stejný autor. Takže proč to nevyužít. Otázkou zůstává, kdo ve skutečnosti využije původní řecké texty, jež jsou z mého pohledu pouze nepotřebným přifouknutím objemu knihy.
Vlastně bych římskokatolické církvi přál více podobně moderně přemýšlejících autorů a myslitelů, kteří by dokázali v této instituci postupně vymést všechny pavučiny a nánosy tisíciletého prachu.

1 08.12.2022

Tato kniha mě bolela. Fakta o lži, manipulaci, zneužívání, korupci, vyhrožování, nenávisti a všech lidských obětech padnoucích za oběť bezohlednému snu tyranů člověka nasírají a vhání do duše neklid - podnětný neklid.
Knihu jsem si půjčil od Karla, který ji zfoukl za tři dny. Já jsem podstatně pomalejší čtenář. Navíc nezbytná výbava ke čtení Snyderových knih jsou tužka na poznámky a telefon s připojením k internetu pro dohledávání souvislostí. Po přečtení padesáti stránek bylo jasno, že kniha s enormním množstvím čerstvě vepsaných poznámek, podtrhaná na každé druhé straně, se zabydlí u nás v knihovně a Karlovi budu muset koupit knihu novou, voňavou.
Kniha byla vydána v roce 2018, ale s otevřeným vpádem ruských okupačních vojsk na Ukrajinu v roce 2022 je definitivně potvrzena její platnost. Děsivé, tragické a smutné informace, které na nás dennodenně tryskají ze všech médií jsou jakoby pouze logickým vyústěním Snyderovy knihy. Smutný, na druhou stranu ideální čas pro čtení historické literatury faktu, díky které dochází ke křížení informací plynoucích z éteru s knižními fakty, které jsou zde důsledně ozdrojované – seznam zdrojů a poznámky k textu zabírají úctyhodných posledních sedmdesát stran knihy.
Snyder poctivě prošlapává cestičku historickými kontexty napříč kontinenty. Provází historického a politického lajka za ruku a ukazuje věci ukryté za politickým děním doby nedávné, z paměti ještě nevyvanulé. To že v knize dojde i na zmínku o Zemanovi a jeho vazbách na Rusko už ani nepřekvapí. Zmínka pouze potvrzuje Snyderovu schopnost důsledně nacházet důkazy o ruském loutkoherectví také v naší bezprostřední blízkosti.

11 10.11.2022

Kafkovsky groteskní román plný cynismu a temné svíravosti. Absurdita a nadsázka se prolíná s uvěřitelností, čtenář se v nevyhraněném prostředí ztrácí a cítí se zde nejistě, zranitelně. Procházka s vášnivým výkladem po potřísněných prknech popravišť v různých dobách a regionech. Poprava jako vášeň, mučení jako zdroj vzrušení. Něco na co se špatně kouká, co se špatně poslouchá, co se i špatně čte, ale přesto nutí člověka setrvat a evokovat v sobě pocit vnitřního napětí podobného erotickému vzrušení, pocit jakéhosi podivného očekávání, mixu strachu a fascinace.
Charaktery s vnitřní hloubkou jsou plastické, mnohé si mě získaly uvěřitelností myšlenkových postupů a jednání, zdá se však autorovým záměrem nechat čtenáře pochopit jednání postavy, aby jej pak následně znechutil hlubším vykreslením její pokřivenosti. Postavy jsou ve svých projevech slabé, manipulovatelné, ustrašené a nesvobodné, často někým někam tlačené, osobnostně uzurpované. Prostředí je z nedefinice fiktivní, přesto silně připomíná a odkazuje na několik dekád válečného i poválečného totalitního Československa. Je to čitelný odkaz minulosti, připomínka doby temna i s emocemi, které se mohou k danému období vázat. Emoční muzeum.
Kniha se mi objevila v baťohu v tělocvičně – Ježíšku, vím o tobě. Zase jsi se trefil, ačkoliv jsem si do poslední stránky nebyl jistý, co to vlastně čtu. Kolik takových nenápadných knih mi ještě leží doma v knihovně? A člověk nemá tušení.

6 20.09.2022

Je to složité. Jatka č. 5 ve mně zůstávají, myslím na ně, ale nejsem příliš schopen vylíčit proč. Jedna z věcí, který mě zaujala byla nečekaná konstrukce tohoto románu. Originalita vyplývající z mixu sci-fi, protiválečného románu, absurdní satiry a autobiografie. Pravdou je, že jsem v minulosti s podobně bláznivým konceptem nesetkal a tak, jako s čímkoliv novým se i s nastoleným literárním žánrovým mixem hlava nejdříve musí srovnat, přijmout jej a teprve po té, ať už je popisovaný příběh výplodem zraněné mysli, nebo skutečně se odehrávajícím sci-fi příběhem s meziplanetárním i časovým cestováním, lze příběh přijmout a vstřebávat. Vonnegut nepopisuje svět spravedlivý a logický, stejně jako mnoho situací, které vyplývají z války. A tak přežívají ti, co si to nezaslouží a předčasně umírají nevinní. Množství těchto dramatických událostí doprovází Vonnegutova mantra „tak to chodí“. Podle wiki se v románu tato věta zopakuje 106x.

Při večerním předčítání je záhodno, aby se kniha líbila hlavně předčítajícímu rodiči. Tak jsem rád, že jsem konečně objevil pohádky, které mě baví. Chleboš pozná, že je táta nadšený a trpělivě poslouchá ten intonační koncert plný dynamiky a variabilních promluv. Čeká, až se začnu řehnit, aby se vzápětí mohl přidat. Také už tuší, že po pohádce se nepůjde hned spát, ale že proběhne interpretace a analýza přečtené pohádky. Prostě metoda win-win.
Taky si začínám uvědomovat, že kde jsou děti, tam je Macourek. A kde je Macourek, tam je sranda.

3 20.01.2022

Je záhodno si čtenáře přidržet hned na začátku. A proto je tu první povídka s názvem Babylónská věž, kterou Ted Chiang okamžitě nabourává čtenářovo očekávání, se kterým do rukou bere knihu označovanou jako sbírku sci-fi povídek. Jen těžko lze totiž do škatulky vědecké fikce začlenit starozákonní téma o stavbě Babylónské věže, na jejíž vrchol jen samotná cesta zabere měsíce času. Právě překračování žánrových hranic je To, co dělá tuto literaturu přitažlivou.
Povídka o obětování života „božskému“ cíli se však nevyhýbá přemítání, zda-li je toto opravdu ona správná cesta, kterou od nás Bůh očekává. A ačkoliv téma v mnoha kontextech jasně definuje existenci Boha jako stvořitele, ten i se svým míněním zůstává po celou dobu ukryt kdesi za stěnou pevné nebeské klenby, kterou se lidská touha po poznání snaží prolomit, aby se tak dostala do Jeho bezprostřední přítomnosti.
Ale i povídky, které jednoznačně naplňují podmínky žánru science fiction, velmi pečlivě a vědecky zpracovávají neotřelá témata, která se však vždy silně dotýkají reality, kterou je snadné si představit v této době, nebo nejbližší budoucnosti. Přirozená uvěřitelnost a představitelnost smazávají žánrové hranice a nutí čtenáře zapomínat na to, že se jedná o smyšlený svět.
Mou zvídavou povahu obšťastnila i poslední kapitola – Poznámky o povídkách – která nechává nakouknout do kuchyně mistra tohoto žánru. Jak vlastně vzniká dokonalá sci-fi povídka? To co lze při čtení tušit, tedy že se nejedná o extatický gejzír nočního proudu vědomí, ale o hluboce a dlouhodobě zpracovávaná témata, jež do své finální kompozice mohou dozrávat třeba i roky, je právě v této kapitole potvrzováno.