hladko komentáře u knih

Krakatit patří mezi Čapkovi utopické romány dvacátých let, při jehož čtení mám často pocit, že se nad nade mnou, jako nad zrnkem společnosti, vznáší Čapkův obrovský, vztyčený a výhružně se kývající ukazováček. Oproti pozdějším Čapkovým románům Krakatit však nepůsobí až tak bezútěšně a tak za každou Prokopovou peripetií svítí světélko naděje, že se všechno vyjasní, a že vynálezce má stále šanci zpravit vše, co dosud svou emoční prudkostí a vnitřní roztěkaností stihl zprasit.
Předpokládám, že v době psaní Krakatitu Čapek prožíval nějaké vztahově, nebo milostně komplikované období, protože román je poměrně naplněn Prokopovými milostnými a erotickými představami, myšlenkami, sny i patáliemi. A tak vynálezce v rámci relativně subtilního románu stihne hořečnatě vzplanout k druhému pohlaví celkem třikrát. Role ženy je v tomto románu nasměrována k jedinému cíli - zahořet prudkou láskou k Prokopovi, jež sice svým zjevem budí spíše lítost, musí však pravděpodobně emitovat obrovské množství charismatu, protože všem ženám v jeho blízkosti se pod jeho pohledem nebezpečně podlamují kolena. Nevím do jaké míry byl úspěchům u žen vystaven sám autor a zda-li tak čerpal ze zkušeností svého života, nebo si naopak sporé zkušenosti kompenzoval psaním. Na můj vkus však román obsahuje milostného dusna více, než je potřeba.
Silnou stránkou románu je jeho dynamika, schopnost překvapit a sedí mi i ne úplně jednoznačné vyznění konce. Za zmínku určitě stojí také Prokopovy hořečnaté stavy plynule přecházející z nemocí prosáklé reality do rejů zběsilých a obskurních snů, na kterých by si mohli smlsnou nejenom fanoušci Freuda a jeho psychoanalýzy. V každém případě musím uznat, že s panem Čapkem jsem se zatím nikdy zásadně nenudil.

5 21.04.2015

Krysaře, coby povinnou četbu, jsem poslouchal v audio formě. Ač se jedná o „pouhé“ přečtení knihy vypravěčem, pocit z knihy je zásadně ovlivněn jeho projevem. Nejedná se o přímý kontakt autor - čtenář, který je sám o sobě fascinující (např. říci si: "včera ke mě promlouval Dostojevskij"), ale přibývá další informaci zprostředkovávající uzel, který má přímý vliv na pocit z díla. Čím více uzlů mezi autorem a čtenářem, tím zásadněji může dojít k ohnutí autorova prvotního záměru. (např. kniha - scénář - film a desítky individualit mající vliv na jeho konečný výsledek - kritika...). Tedy je pravděpodobné, že by můj pocit z Krysaře byl jiný, kdyby jej načetl třeba Eduard Cupák, Josef Somr, nebo nejlépe kdybych si knihu přečetl sám. Na druhou stranu, my sami máme na závěrečný pocit z knihy vliv, a v tomto případě se ani nemusí jednat o audio knihu, a to tím v jakém rozpoložení, věku, ročním období a místě ji budeme číst, vstřebávat. Přesto je kniha nádherný formát, který se většinou dokáže rozkročit nad více vnitřními polohami čtenáře. Tedy alespoň u mě to tak je, protože nejsem hltoun, který spolkne knihu za noc.
Krysař mě ale nezaujal, snad tedy také proto, že mě nezaujal projev Jiřího Dvořáka. Ale aspoň mě donutil zapřemýšlet nad formou, což je při ranní cestě vlakem do práce činnost docela příjemná. A omlouvám se všem, kteří za tímto příspěvkem hledali více informací o knize. Za trest mi nedejte palec a nechejte mě mluvit do prázdna až tam úplně dole, pod hromadou komentářového smetí. Zasloužím si to.

4 01.04.2015

Opava je plná bláznů. Nevím jestli je to tak i v jiných městech, nebo je vyšší koncentrace pošahanců dána samotnou přítomností psychiatrické léčebny, jež bude to první co spatříte, když k nám přijedete směrem od Olomouce. Zvláštní je, že ty největší hejna havranů je nejčastěji možné pozorovat právě nad psychinou. Mám pocit, že je tam vidím pokaždé, když jedu kolem. Pod jejich temnými křídly již tak pochmurné místo působí ještě pochmurněji. Jsou jako temná myšlenka, od které je záhodno držet se dále a nedovolit jí, aby vám v nestřeženou chvíli vlítla uchem do hlavy a tisíci jejími křídly zatemnila její svit.
Ale Havlíček nebyl impresionista a tak nad domem Hajnových žádní havrani nekroužili. Pro hutnost samotného příběhu mu bohatě vystačil slušný psychologický profil a vývoj několika málo postav, které pokud už tedy nejsou v danou chvíli šáhlé, mají poměrně slušnou šanci se na několika málo následujících stránkách šáhlými stát. Velmi dobrý námět i zpracovaní bylo Havlíčkem, oproti předcházející a obsahově stručnější novele nesoucí stejný název, doplněno něčím pro definitivní vyznění románu zásadním. Proč neučinit vypravěčem emočního kleštěnce a chladného manipulátora bez svědomí? Proč ještě syžet nezčechrat tím, že příběh subjektivně odvypráví sociopat? Skvělý tah pane Havlíček. Klobouček.
(a viděli jste film Take shelter? Divoké černé hejna jako předzvěst psychotických stavů....a přijeďte se mrknout na opavský zimohrádek, na jeho skutečné vládce a načerpejte u nás trochu pro život zdravého splínu ;)

9 25.03.2015

Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)

3 09.03.2015

Forma, nebo obsah? Dlouho jsem si myslel, že to musí být obsah, který je nosnou částí všeho. Včera, při čtení P., jsem se přistihl, že je to právě forma románu, která do mě vstupuje jako stoletá stařena při výstupu do svého bytu ve druhém patře. A do rukou jí ještě můžeme vmyslit uhláky. Přestože obsahově mi P. přijde celkem naplněn, možná lépe řečeno téma a motivy jsou zde základní hnací silou, uspával mě. Podvědomé senzory ve mě pro nečinnost spouštěly režim hibernace. Vnitřní, vůlí neovladatelný proces, který nejsem sto oklamat, měří bez skrupulí. Podobně jako u hudebního zážitku, kdy mi na tváři buď samovolně vyskočí, nebo nevyskočí rohlík a já tak poznám, jestli se né že baví má hlava, ale má duše.
Ale jsem za P. rád. Kvalita se zpochybňuje z neporozumnění. Dílo a autor jsou kontextem doby, doba je kontextem díla a autora. Je to další kousek skládanky důležitý pro pochopení mnohého. A parafrází na Kafku je všude plno a bez základního pochopení základního, nelze důsledně pochopit nic.

6 03.03.2015

Jak jsem se posléze dočetl, Hugo byl ve Francii devatenáctého století velkým propagátorem komunismu a svůj pohled na tíživý svět obyčejných chudých lidí přelomu sedmnáctého a osmnáctého století tak projektuje i do knihy Muž, který se směje. Z knihy je tedy patrné Hugovo silné sociální cítění, republikánský a ostře antiroyalistický pohled na svět. Dílo je jakousi přímou kritikou šlechty a obhajobou vykořisťovaných v Anglii za vlády královny Anny Stuartovny. Hugo se ale neomezuje pouze na období přelomu století na území království Anglického, ale v rozmáchlých statích popisujících šlechtické vykořisťovatelské metody, extravagantní výsady, morální poklesky a dekadentní manýry, pokládá vedle té hříšné anglické vrchnosti plnohodnotnou francouzskou paralelu. Pod tím vším se odehrává velký osudový příběh Čtyř, jež svými životy nastavují zpupné dekadentní šlechtě ušlechtilý kontrast. A nebyli bychom zabředli do díla předního romantického romanopisce, kdyby se nad celý příběhem, jako duha nad nepoddajným, temným, bouřícím a osud znázorňujícím mořem, neklenula nadevše povznesená a jako andělská peruť čistá láska.
Ale protože Hugo byl slovem básník, rozumem politik a duší filozof, kniha toho mezi řádky nabízí mnoho. Je sice poněkud náročné nenechat se uklimbat jeho květnatou, rozsochatou mluvou, ale dokážeme-li udržet pozornost, odměnou nám bude množství velkých filozofických úvah a myšlenek vycizelovaných takovým slohem, že si o něm současní spisovatelé mohou nechat pouze zdát.

14 23.02.2015

Má to něco do sebe, když si můžu říct, že čtu přes sto let starou knihu a ona není poplatná jen své době, má co říct, a snad se mohu osmělit tvrdit, že vypovídá více, než většina knih současných. A Dorian Grey mě navíc přesvědčil o tom, že román jehož dějovou linku na svých bedrech nese antihrdina, mě také může čtenářsky uspokojit, aniž mě k neúnostnosti dráždí antihrdinova povaha, jak se mi stalo např. u knihy Spolčení hlupců, nebo u filmu Vlk z Wallstreet. A pravděpodobně vědět předem, že se po celých 250 stran budu muset opět potýkat s člověkem, resp. hned dvěma postavami, jejichž necharakterovost ve mě opětovně rozvlní obsah žlučníku, asi bych se do Wilda nikdy nepustil. Musí se však nechat, že postavy, tak jak to ve správném románu chodí, mají svůj charakterový vývoj, nebo je jejich skutečné nitro čtenáři postupně odhalováno, takže vždy se v dálce leskne světélko naděje o nápravě, nebo nám onu vizi člověka dobrého, kterou nabudeme hned na začátku, autor postupně ukrajuje. No jo, dynamika je k nezaplacení (i obecně). Nevěděl jsem však, co mě v románu čeká a tak jsem skočil do čtenářské temné tůně po hlavě, rukama pohladil dno lidské ješitnosti, abych se následně mohl vynořit a nadechnout se čerstvého vzduchu Wildova epického slohu a rozmazaným pohledem se nechat oslňovat zářivými aforismy lorda Henryho.
Jsem také rád tomu, že Wild v románu vykreslil téma, které už pozoruji delší dobu na lidech kolem sebe, ale především na lidech mediálně propíraných, tedy jak se křivý způsob život a především necharakterovost skutečně promítá do tváře člověka. A nepochybuju o tom, že tomu tak skutečně je. A buďme rádi za tuto zákonitost, protože budeme-li citliví, už jim nepomůže ani drahý oblek, ani nás neobalamutí sofistikovanou mluvou. Oscare díky, že jsi tento poznatek stvrdil svým skvělým románem.

„Buďto jste v autobuse, nebo v něm nejste.“ , říká Ken Kesey. Já jsem se jím chvilkami vez, vetšinou jsem však stál u krajnice a čekal, až to všechno nějak dopadne. Kyselinovej test není považován za román, ale za inovativní formu žurnalistické reportáže, které byl TW průkopníkem. Mě bohužel tenhle způsob zpracování nesedl, místy mě dokonce sral. A to většinou když TW k navození atmosféry (většinou atmosféry popisující stav pro Prankstery typický) použije téměř volně asociativní proud slov, kterými je schopen vyplnit téměř celou stránku. Dobrá, rozumím tomu, že Pranksteři byli „zťukaní jak datli“, ale nikdo mě nemůže nutit, abych absolvoval celý jejich bad trip s nimi. Bohužel jsem majitelem jisté čtenářské poruchy, tudíž že neumím knihu odložit, dopokavaď se jí neprokoušu celou, včetně všech závěrečných poznámek a doslovů. A díky nim často zjistím, že jsem v ruce držel knihu, která kupodivu není vázaná ve zlatě, přestože je tak zásadní pro jistý druh období, sociální skupinu, nebo protože definuje zcela nový literární styl.
Ale abych jen neprskal. Jsem rád, že jsem si ji přečetl, protože kniha, ač slohem mi vzdálená, má v sobě to nejdůležitější – informační hodnotu a nejucelenější vhled do ztřeštěné doby kyselinových šedesátek v USA, jaký mi zatím prošel hlavou. A kontexty à la Ken Kesey, pranksterský školní autobus, Neal Cassady, Timothy Leary, Grateful Dead, Alen Ginsberg a mnoho dalších, na ty člověk naráží na každém kroku a tak je mám nyní uvedeny ve větší souvislost. A napadá mě ještě jistá pasáž, která mi uvízla v hlavě - Clair Brushová a její výborně zprostředkovaný první LSD zážitek z jednoho Kyselinového testu.
Prostě kniha má své plus i mínus, stejně asi jako 60ky poblíž Kena Keseyho. A jak se píše v doslovu: „Spolu s filmy Woodstock (1969) a Bezstarostná Jízda (1969) tvoří tato kniha nejlepší – a ze současného pohledu také nejucelenější – pohled na cíle a snahy hippiesovské generace 60. let.“ Takže pro pochopení nezbývá, než se do toho pustit.

2 31.10.2014

Nedávno jsem se zúčastnil vernisáže výstavy obrazů Jaromíra 99 v Opavě. Šlo převážně o černobílé, velkoformátové portréty tváří, stejným způsobem zpracované fantaskní situační vize, nebo krajiny Jesenicka. Bílé plochy papíru, na něž jsou nalepeny plochy vystřižené z papíru černého. Uhrančivé ve své dvoubarevné jednoduchosti a v představě, jak složité musí být vyjádřit pocit ve tváři člověka pomocí dvou kontrastních barev. Jaromíru 99 se to přesto daří velmi dobře a kniha A.N. je toho důkazem. Černá a bílá jsou symbolicky také barvy, jež výtečně znázorňují podstatu samotného příběhu. Černá, pocitově temná, jsou místa, do kterých je A.N. zasazován – psychiatrická léčebna v Bílé Vodě, podsvětí hlavního nádraží v Praze, temná a izolovaná krajina Jesenicka s jejím sychravem - a temné jsou také postavy, jež z oněch míst vystupují. Bílý je naopak Nebl, který svým jednoduchým, ajznboňáckým pohledem na svět dokáže hutnost prostředí a ostatních postav prosvětlit a švejkovským způsobem vnímat temnotu světa spíše jako nutnou osudovost, nad kterou nemá smysl se podivovat, natož se jí zatěžovat. Nebl prosvěcuje, odlehčuje, povznáší a spojuje. A bílá je také mlha, nebo pára, která Nebla zahaluje do jeho vizí.
Samozřejmě se nás vždy budou více dotýkat knihy, jejichž kontexty kříží námi prožívanou realitu. Z Opavy to máme do Jeseníků cca stejně daleko, jako do Beskyd. Obě pohoří jsou jiná, specifická. K místům si vytváříme vazbu pomocí prožitků. V době nedávné zazněla otázka, které jsou víc ty tvoje? (...pohraničí není ničí...) Kterými jsi TY více? ...Má vnitřní střelka se pomalu natáčí k severu. A krásná komiksová kniha i film Alois Nebel na tom mají také svůj podíl.

5 01.10.2014

Jsem nedočkavec . A tak jsem obtěžoval své okolí výkřiky nadšení a to jsem měl za sebou jen něco málo přes stovku stránek. Počet těch nepřečtených, které na mě v tu chvíli teprve čekaly, ve mně vyvolával příjemný euforický pocit podobný tomu, který prožívá klučina, když v prvním týdnu prázdnin dorazí k babičce na venkov. Vidina a předpoklad krásných silných příběhů je spolu se senem, třešněmi a psy, cítit ve vzduchu a konec prázdnin je tak daleko a je tak nepatrný, že není vidět a tudíž nemá smysl se jím trápit. Navíc hned první den narazíte na takového compañera o kterém po první výměně pohledů víte, že tohle nebudou obyčejné prázdniny a že kamarádství, které sice teprve zapouští kořeny, dalece přesáhne horizont jednoho léta. Jako když potkáte svého staršího indiánského bratra, spolubojovníka na válečné stezce, svého průvodce mystikou života a morálního gurua. Jako když potkáte svého Howarda Roarka.
Život se se ke mně natáčí tou stránkou, kterou se právě zaobírám. A pokavaď jsem právě unešen knihou, jejíž leitmotivem je složité prosazování a nepochopení nadprůměrné architektury, pak už je jenom otázkou času, kdy narazím na nějakou současnou paralelu. A tak jsem se televizí dopřepínal až k dokumentu o Janu Kaplickém a jeho nepostaveném Blobu, o snahách a úspěších tehdejších elit o ovlivňování obecného vkusu, o využívání médií k prosazování vlastních názorů a dalších kontextech jakoby obtištěných z fantastické nadčasové knihy napsané ve čtyřicátých letech, které bych snad jen zachoval její originální název – Fountainhead. Uděluju osm hvězd z pěti.

11 02.09.2014

Nejsem velkým zastáncem takových významových výkladů, kdy psychologové za každým vybočením z normálu vidí neukojený sexuální pud, v každém rozporu s otcem oidipovský komplex a v každé cigaretě zamrznutí v orálním stádiu dospívání. Ale Děti a svět pohádek je kniha napsaná psychologem, a jak je trefně poznamenáno v anotaci, vše by vypadalo zcela jinak, kdyby knihu zpracoval lingvista, etnograf nebo folklorista. A tak se v knize můžeme mimo jiné dozvědět, že červená barva Karkulčina čepce znamená v symbolickém náznaku skrytou, nevyzrálou a zvídavou erotiku, že snědením jablka se Sněhurka stává dívenkou, u níž se sexuální funkce definitivně probudily k životu, nebo že mluvící kůň je otcovské a maskulinní, zřetelně polarizované imago, tedy moudrý, vciťující se a životní oporu představující táta. Na druhou stranu najdeme v knize spoustu zajímavých a praktických kontextů a informací. Kniha může dobře posloužit také rodičům, kteří díky ní pochopí především to, jak důležitým činitelem pro zdravý vývoj dítěte je nejlépe vyprávěná, čtená a dejme tomu i kvalitně zfilmovaná klasická pohádka.

Samuel Shem umí psát, ne že ne. Jen použil na chlup stejné postupy výstavby děje, jako v díle předcházejícím, a tudíž přečetli jsme-li Dům páně, nečeká nás na Hoře hoře kdovíjaké překvapení. Roy Bosh podstupuje klasické kolečko na psychiatrii, kde na každém oddělení postupně nekriticky propadá a znovuprocitá z jednotlivých metodik "léčby" pacientů, aby v závěru mohl dojít ke katarznímu znovupoznání, že psychiatrická neléčba by pro pacoše byla v podstatě tím nejlepším. To jim ale systém americké psychiatrie nechce nabídnout, protože stejně jako v mnoha jiných mološích, i zde jde především o peníze, moc a ambice těch, jež monstroózní systém lámající lidského ducha i tělo udržují v pomalém ale jistém chodu. A láme a drtí i Royovu osobnost a trhá i jeho sociální nitky, na kterých visí život nejen jeho samotného.
Autor se tedy opakuje a Royovu charakterovou rovinu tak v kontextu obou knih poněkud degraduje, protože Roy je až chronicky neponaučitelný a musí tak čelit opakujícím se důsledkům logicky plynoucích z opakujících se chyb.
Ale Samuel Shem umí psát, ne že ne. A tak je třeba říci, že opět napsal výbornou knihu s humorem, hloubkou, přesahem, ale hlavně knihu a s mnoha silnými poselstvími, které ve čtenáři nutně povzbuzují toho lepšího, humánnějšího člověka. A také je záhodno dodat, že kdybych četl knihu Hora hoře ještě před Domem páně, dostala by ode mě plný počet.

1 08.07.2014

Nemám rád ruské turisty. Nemám rád ruskou politiku a to zvláště v dnešních dnech, kdy probíhá ruská okupace Krimu. Nemám dobrý pocit z geografické blízkosti Ruska a nemám lautr dobrý pocit z naší surovinové závislosti na této zemi. Mám ale rostoucí slabost pro ruské autory a Boris Leonidovič Pasternak byl mým dalším skvostným douškem z poháru ruského literárního nadšení.
Pasternak je básník. Živago je básník. Doktor Živago je tedy kniha básníka o básníku a tak je psána výjimečným slohem, při kterém stojí za to zpomalit. Zpomalit stejně, jako to musíme udělat při čtení poezie. A ačkoliv je cítit, že se Pasternak skrz Živaga vypisuje ze své komplexní životní filozofie a např. že postava Simušky Tunceové se zde jeví, jakoby měla svou epizodní roli sehrát jen za účelem prodání jedné z Pasternakových myšlenek, přesto má kniha potenciál čtenáře uhranout, a to především nádhernou, barevnou a živoucí jazykovou výstavbou, které je schopna jen ruka velkého a pečlivého pozorovatele proudu života, jemuž bylo do vínku dáno umění jej zaznamenat v jeho průzračné podobě. Něco mě však nutí zde poznamenat, že v jednu chvíli jsem měl sto chutí Živagovi nafackovat. Proč se, kurde, tak chytrej chlap musí zachovat tak iracionálně? Ale odpověď je nasnadě. Aby mohla vyniknout nit osudovosti, která chce ještě chvíli knihu protkávat.
Pročítám Živagovi básně uvedené na konci knihy, a připadám si, jako bych se společně s Larou prohrabával jeho písemnostmi, jež každá odkazuje na určitou epizodu Jurečkova života. Doktorova postava je tak ještě více živoucí. Hluboké knihy snad potřebují složitější koncept, proto je zde poměrně velké množství postav, jejíž identifikaci vám autor stěžuje různými familiárními podobami ruských křestních jmen, které v kombinaci s otčestvími můžou na nerusky uvažujícího čtenáře působit zmatečně. A protože znám sebe a svou paměť, kreslil jsem si důsledně mapu postav a jejich relace (to co jsem už měl kdysi udělat při čtení knihy Sto roků samoty) a vyplatilo se. Možná to pomůže i některým z vás, kteří se do knihy právě pouštíte.

24 04.03.2014

Hlad mě nechytil. Zabiják byl první naturalismus "na vlastní kůži" a tím si u mě vydobyl, podobně jako všechno co je poprvé, výjimečné postavení. Druhý v pořadí mých knižních setkání - Zločin a trest a Dostojevského psychologická hlubina - těžký, ale výjimečný zážitek. Hlad ke mě přichází až jako třetí v pořadí a trochu s křížkem po funuse. V mých očích nedosahuje kvalit předchozích dvou titulů.
Bohužel už na Raskolnikovovi mě trýznila hrdinova vnitřní rozervanost, kdy je schopen své čerstvě nabyté prostředky, nezbytné pro další přežívání, v návalu hrdosti vyměnit za rozmáchlé morální gesto a následně toho hořce zalitovat. A ještě hůře jsem obdobné chování opětovně snášel u Hamsunova hrdiny. Nicméně hrdinové na dně svých životních sil nutí čtenáře přemýšlet, jakby se sám zachoval, nemít např. co do huby. O sobě se domnívám, že bych se, v neposlední řadě, pokusil o krádež. A snad i bez větších morálních zábran. A zajímavé je, že Hamsunův hrdina na to ani jednou nepomyslel, a přitom hladověl cca celých 200 stran z kompletních 230ti. Prostě divnej patron ;)

2 08.12.2013

Můj dědeček se ve svých devatenácti letech vydal na sever Slezska, aby zde obsadil statek, který zůstal po vyhnaných Němcích a zabydlel se v Domě se Záhradou, které budu mít navždy spojeny s mým kouzelným dětstvím. Nyní žiju v Opavě, ve městě ve kterém ještě v roce 1930 žilo dvojnásobně více Němců, než Čechů. 99% svého života jsem vlastně strávil v Sudetech, v kraji s kalnou duší a chmurnou romantikou. Celý život jsem obklopen souvislostmi, ale dlouho jsem je neviděl. Postupem času je však nacházím téměř všude. A červíček pochybností hlodá a hlodá stále hloub, ale spravedlnosti nenachází. Byl odsun nutný? A pokavaď ano, nešlo jej provést organizačně lépe a zabránit tak násilnostem a dalším zbytečným utrpením, smrtím? Ale Gerta pochybnosti neutišuje - právě naopak. Odhaluje souvislosti překračující životy čtyř generací v jejich hloubce. Prst prohřešků našich předků na nás stále ukazuje a jen těžko se před ním schováme. Nanejvýš si ho nemusíme uvědomovat, nebo před ním můžeme přivírat oči.
A na internetových fórech se stále chce vyhánět a ve dne vztyčené kříže se v noci znovu kácí. Máme to v sobě. Jsme Češi. Čechy Čechům.
A kniha? Smutná. Vypovídající. O nás.

34 21.11.2013

Je to pár minut, co jsem "Pěnu" zaklapl za její poslední stránkou a jednou z mála věcí, kterou mohu s klidným srdcem konstatovat je, že jsem nic podobného nikdy nečetl. Do knihy jsem se nořil jen stěží a jedním z důvodů asi byl i masivní příděl surreálna, který jsem, nikým předem nevarován, opravdu nečekal. Nyní však už ale nemůžu tvrdit, že bych byl do té neznámé vody hozen nerad, jen jsem se prostě ve fantaskní Paříži plné charakterních myší a živoucí architektury nějak dlouho rozkoukával.
Druhá část knihy však ve mně přeci jenom vyvolala zvídavost nad osudy Colina, Chloé a dalších postav, žijících v jejich pitoreskním světě a čím dále jsem knihou postupoval, tím více jsem nacházel paralel se skutečným světem, kterým jsem sám obklopen. A právě ona přehnaná potrhlost Vianova světa možná nejlépe poukazuje na podivnosti našich životů a na zvrácenosti skutečného světa, které už často ani nevnímáme jako nějaké negativní aspekty, možná právě proto, že už je máme příliš zažité. A ve chvílích objevování těchto paralel pro mě surreálný svět Pěny dní získával na opravdovosti. Ale možná to už zase beru příliš vážně...v každém případě teď už se můžu, opět s klidným srdcem, těšit na film.

5 19.10.2013

Knihu jsem si půjčil z knihovny, a než jsem ji stihl dočíst, koupil jsem si v knihkupectví svou vlastní. Jsem nepokrytě nadšen a poslední dobou je téměř nemožné vést se mnou rozhovor a vyhnout se tématu běhu, nebo knize samotné. Born to run má všechno. Silný příběh, výjimečné charaktery, krásný humor, obrovskou informativní hodnotu, filozofickou hloubku, humanistické poslání, dobrodružné i dojemné pasáže a je výborně napsaná. Obdivuju ultramaratonce. Jejich vůli, odvahu a bojovnost stavím výše než u bojovníka v ringu. Chci běhat bosý. Přátelé, čtěte a vězte, že bez pohybu není života.

Mj. víte, že lidé jsou jediní savci, kteří jsou schopni udělat při běhu více kroků na jeden nádech? A víte, že je to člověku umožněno pocením? Víte, že počet běžeckých úrazu se přímo úměrně zvyšuje s cenou bežeckých bot? Víte, že v běhu na ultradlouhé vzdálenosti mohou mužům konkurovat ženy? Víte, že Tarahumarové jsou schopni na jeden zátah uběhnout kolem pětiset km? A víte, že jeden z nejlepších ultramaratonců na světe je vegan?

11 05.08.2013

Na to, že se v románu neodehrává nic moc víc, než co se odehraje v životě obyčejného člověka kdekoliv na světě, je Norské dřevo napsáno tak, že se opravdu dobře čte. A to i přesto, že nejsem fanouškem eroticky lazené literatury, spíše naopak, v těchto ohledech jsem poněkud "konzerva", kterou detailní popisy různého vlhnutí, pronikání a sekretů ve čtenářském prožitku často ruší. (z tohoto a mnoha jiných důvodu se ani nehodlám pouštět do žádného z Odstínů čehokoliv) V tomto případě jsem se však dokázal inkriminovanými pasážemi bez větších problémů pročíst, aniž by se mi ironicky přizvedávalo obočí, nebo posměšně křivily koutky úst. V následujících chvílích jsem si totiž musel přiznat, že nahlédl by mi někdo do hlavy v mých dvaceti letech, podobně jako to udělal Murakami mladému Tóruovi, asi by tam našel jeden jediný vachrlatý pilíř, jež podpírá celý zbylý myšlenkový svět a na němž by velkým červeným písmem bylo napsáno slovo jediné: "ŠUKAČKA!". Takže v ohledu hledání autenticity každodenního prožitku lidí stojících teprve na prahu objevování sebe sama zcela chápu důležitost sexuálního fluida, které prostupuje celým románem. A na základě výše uvedených poznatků naopak oceňuju Murakamiho umění z mála vypreparovat mnoho a předpokládám, že se v budoucnu ještě potkáme.

13 26.07.2013

Asi to bude znít poněkud zvrhle, ale McCartyho příběhy plné násilí jsou pro mě čtenářským odpočinkem. Možná je to dáno strohostí textu, který se ani náznakem nesnaží vymanit ze své jednoduchosti a který přesto svižně zalézá pod kůži a snadno strhává mou pozornost, což v důsledku znamená, že se za několik hodin neprobudím knihou pouze přikrytý.
Ačkoliv Dítě boží obsahuje základní prvky thrilleru, nedá se říci, že by ve mě evokovala pocity úzkosti, nebo tísnivého napětí. To vše zůstává přikryto syrovostí popisu, který jakoby s sebou nesl i dokumentární odstup. Občas mi však přeběhl mráz po zádech a to když jsem si uvědomil, s jakým podivným klidem a empatií přistupuju na Bellardova pravidla hry a jak snadno se s ním nechávám strhávat do temných hlubin člověčenství. A že je to díra skutečně hluboká a děsivě tmavá, o tom vás Lester Bellard bez většího úsilí opravdu přesvědčí.

12 03.07.2013

Za celou dobu čtení jsem se nedokázal do knihy úplně ponořit a jedním ze zásadních důvodů, proč tomu tak bylo, byl ten, že děj je fragmentizovaný, neuspořádaný, místy až rozbitý. Autor totiž střídá velkou škálu témat, motivů, žánrových konvencí a stylů. Jsou zde jistě místa, která jsou přesvědčivá, silná a velmi čtivá, ale spíše čouhají z hlušiny zmatené neuspořádanosti a necítil jsem u nich dostatečnou kontextuální provázanost, tedy něco, co samotný příběh bude držet pohromadě. Ačkoliv potenciál Alexandarova vyprávění je určitě velký, autor samotný příběh rozbil na mnoho drobných střípků, které už nedokázal příhodně propojit. A to je podle mne škoda, protože více spořádané popisnosti a méně experimentů by knize jistě přidalo hloubku a půvab řeky Driny, která sice proteče příběhem od začátku do konce, ale propojit už jej nedokáže.

01.07.2013