hladko
přečtené 356
Vybledlá krajina s kopci
2019,
Kazuo Ishiguro
Podtitul by snad mohl znít: „román náznaků a odcizení“. A ono postupné a jemné poodhalování nad vším se vznášejícího mystéria je tolik zábavné. Je to hra pro zvídavé a citlivé duše. Děj je strukturován do dvou časových rovin. Narativní přítomnost se odehrává v rodinném domě na anglickém venkově, kde Ecuko navštíví její dospělá dcera. Ecuko se v reminiscencích vrací do druhé časové roviny, města Nagasaki počátku padesátých let. Tehdy poválečné Japonsko bylo pod okupační správou USA a Ecuko sama v komplikované životní etapě, která byla dána nejen jejím těhotenstvím. Protože se jedná o ich-formu, ono blednutí nagasacké krajiny s kopci je dáno především nedokonalostí lidské paměti a skutečností, že se nejedná o vševědoucího vypravěče, ale pouze o subjektivní a časem vybledlé vzpomínky jedné z postav knihy. Také proto jsou postavy, jejich historie a z ní se odvíjející jednotlivé charaktery rozkrývány pozvolna, v náznacích, spíše mezi řádky. Dynamika románu je šikovně vystavěna na střetu rozdílných generací, kultur, národností i překotných historických událostí, věcí ve všech ohledech velmi rozdílných. Zvláštní místo mají v románu vztahy matka – dítě, jejich odcizení. Mariko, traumatizované a nevyzpytatelné dítě, zatahuje pomyslnou tajuplnou oponu na závěru téměř každé kapitoly. Zásadním leitmotivem příběhu je však jistě tragická paralela kamarádek, kterou, ač v jiných časech, prožívají dvě ústřední postavy románu, kamarádky Ecuko a Sačiko, jejichž vztah je spíše japonsky účelový, než emotivně vřelý. Ona paralela je však naznačována velice jemnou vypravěčskou linkou, kterou může být docela snadné nezachytit. Přesto v podobnosti životních úskalí, jakoby postavy Ecuko a Sačiko byly jediná postava, žijící život formovaný zážitky v různých paralelách skutečnosti.... celý text
Do tmy
2015,
Anna Bolavá (p)
Pozitivní kritiky mě donutily sednout na kolo a poslední den před vánočními svátky si vyzvednout knihu z jedné ze vzdálenějších poboček místní knihovny. Stejný titul už totiž ležel doma na nočním stolku mé ženy a já opět pocítil potřebu čtené průběžně sdílet s duší nejbližší. A vyplatilo se. Kniha psaná v náznacích si o společné luštění s někým, kdo na narativní diskurz pohlíží jinýma očima, vyloženě říká. Velmi silná, velmi dobře a v jemných náznacích napsaná je pasáž, kdy Anna navštíví v nemocnici svého tchána. Jedná se o nosný moment celého příběhu. To vše zahaleno modravou mlhou snad utlocitností způsobeným šokem, nebo pohnutým stavem hraničícím s šílenstvím. Jen na krátké momenty jakoby se nám z modré mlhy pootevřely průhledy, ve kterých zahlédneme skutečnost. Ale jaká je skutečnost doopravdy si nemůžeme být jisti téměř po celou dobu vyprávění. Autorka totiž lstivě samotným vypravěčstvím pověřila osobu, na kterou jsme čím dál více nuceni pohlížet jako na člověka, jehož střízlivý pohled na svět je den za dnem postupně zkalován jakousi nespecifikovanou duševní nemocí. Po dechberoucí nemocniční scéně proto před sebou máme nepoměrně více otázek, než odpovědí. Ty je nutné si postupně a trpělivě skládat z následujících dějů a Anniných myšlenkových pochodů. Jedná se o jemnou práci vhodnou pro pozorného a citlivého čtenáře. Věřím že mnohé z poodkrývaných kontextů nám může bez povšimnutí proklouznout mezi prsty. A právě tento autorský postup vnímám jako onu podstatu, která román činí tak podmanivým.... celý text
Jasno lepo podstín zhyna
2016,
Sara Baume
Ideální kniha by měla mít tu moc, že pozmění pohled na svět svého čtenáře. Měla by se pravidelně zjevovat ve čtenářově hlavě, prolínat se s reálným životem, evokovat nové myšlenky, postupy, náhledy, pocity. Měla by se stát součástí čtenářova subjektivního vnímání světa. A bude-li počet následných vytanutí dostatečný, stane se navždy čtenářem samým. A tak si zase o trochu více užívám samotu a ticho. A tak zkouším zpomalit a nalézt více krásy v ukrytém detailu. A tak více zaznamenávám stejné věci v různých ročních obdobích. A tak častěji vnímám prostředí skrze pachy a vůně. A stejně jako ve změti chutí hledám ve vůních jejich kombinace a pokouším se provádět jejich dekompozici. A nutí mě to zpomalit. Ztišit. Zastavit. Nastražit. Je asi normální, že časem jsme schopni pohlížet na svět i partnerovýma očima. Je tedy zřejmě také normální, že jedná-li se o mezidruhovou lásku, získáme časem také částečnou schopnost vnímat svět jeho nejvyvinutějšími smysly. Získáme superschopnost. Zajímavé je, že kniha se mě mnohem více dotýkala v situacích, kdy jsem ji zrovna bezprostředně nečetl. Sahala si na mě později. Intenzivněji doznívala, než bezprostředně zněla. Přesah hutnější, než samotný aktuální knižní prožitek. Zvláštní. Nové. Dobré.... celý text
Osamělá holubice
1995,
Larry McMurtry
Život probíhá spíše v kolotoči paradoxů, než že by naplňoval očekávatelná klišé. Příběhy mnohdy nikam nesměřují, nebo se aspoň ocitají tam, kde bychom je jen stěží očekávali. Takto čtu život z knihy, která názvem evokuje spíše silně romantizovaný rodokapsový titul. Osamělým jezdec vířící prach prérie do zapadajícího slunce na přebalu knihy na pocitu, že do ruky beru kvalitní literaturu, věru nepřidá. Kniha však mate tělem. Trpím hltavým čtením, přesto jsem neustále nedožraný. Čtu dekadentní naturalistický western plný kurev, chlastu, pachu krve a kolem neustále kroužící smrti. Zároveň však čtu epický román plný lásky, naděje, hlubokých prožitků a nadnášejícího sarkastického humoru, který pomáhá překonávat vyčerpávající hrůzu a nouzi každodenní skutečnosti. Čtu román právem oceněný Pulitzerovou cenou. To co mě ke knihám silně váže je míra autenticity, nebo spíše subjektivního přesvědčení, že takto skutečně mohlo popisované prostředí a doba vypadat. Většina postav tohoto románu je skutečně intelektuálně notně omezená, nevzdělaná, v životě často tápající a charakterově rozporuplná a přesně takto si sociální prostředí divokého západu představuji. Tato skutečnost mě však neomezuje v tom, abych k postavám zahořel osobní sympatií. Vyděděnci osidlují Nový svět. Román-epos fantasticky vykresluje širokou paletu lidských charakterů ve své komplexnosti. Každá postava, tak jako každý člověk, strádá pod vahou vlastních démonů a strachů. Charaktery věčně se točící ve smyčkách vlastních chyb, postavy neschopné překročit svůj stín a vyhnout se tak nevyhnutelné, předem prohrané bitvě sama se sebou. Lidé se nemění a většina z nich nakonec sejde na své s věkem se prohlubující nedostatky. Přežití v silně nehostinném prostředí je snad ještě více o včasném přijetí vlastního údělu. Honba za třepotajícím se štěstím většinou vysuší a pohodí opuštěnce do nekonečné, liduprázdného prérie a nakrmí supy a kojoty. Jak hluboký vhled do lidské podstaty musí mít autor, je-li schopen vykreslit takto široké spektrum postav ve své komplexnosti? Každá popisovaná skutečnost v románu jakoby měla své opodstatněné místo, ke každému okamžiku jakoby bylo možné se zpětně vztáhnout, protože teprve součet těchto popisovaných událostí tvoří širokoúhlý obraz knižního westernu. K tomu kompozice nádherně vystavěná na charakterovém kontrastu hlavních Dvou, jejich neslučitelnosti a zároveň celoživotní nerozlučitelnosti. Život je kulatý jak hrábě a naše sny se naplňují jen málo podle toho, jak si je vykreslujeme. Přál bych si, aby tuto knihu přetvořil v minisérii citlivý režisér. Přál bych si aby její hudební atmosféru společně vybrnkali a vyvrzali Warren Ellis a Nick Cave, tak jak tomu bylo ve filmech Zabití Jesseho Jamese, Wind River nebo Proposition. Koneckonců jsem je při čtení slyšel.... celý text
Teorie podivnosti
2018,
Pavla Horáková
Kniha je velmi čtivá, je velmi příjemné nechat se obtékat myšlenkovými pochody hlavní hrdinky Ady. Myslím že v subjektivní percepci myšlenkové sympatie bych Adě udělil osm bodů z deseti. Věřím, že bychom byli kompatibilní dvojka, protože inklinuji k osobám s hravým, odlehčeným a kreativním způsobem myšlení. A Ada je celkem fajná baba. Při čtení jsem se několikrát neubránil dojmu, že román je vlastně kompilátem autorčiných postřehů, snů a novinových zpráv, které si autorka v průběhu svého života svědomitě poznamenávala a zakládala. V těch chvílích se mi na chvíli román zjevil jako konstrukt a ne jako příběh, kterému chcete věřit, aby jste se jím mohli nechat unést. Navíc podivné události kumulující se v šumperském, jesenickém a bruntálském regionu mi nepřipadly v zásadě výrazně bizarní. Každá z těchto oblastí spadá do mého životního perimetru. Popisované události se mi nejevily ani tak kuriózní, jako spíše pro dané regiony docela typické, definující, až s výpovědní hodnotou. Jenže…co když mi divné věci nepřijdou divné? V každém případě dobře zvolená témata jsou základem úspěchu a nejširší cestou ke čtenáři a k jeho identifikaci s příběhem. Krize nastupujícího středního věku, profesní krize, hledání sebe sama ve vztahu k partnerovi a ve vztahu k nejužší rodině, objevování vlastní svobody, to jsou všední příběhy obyčejných lidí. Přidej milostnou, detektivní, filozofickou a faktografickou linku, dokořeň mysterióznem a hle - máme tu naservírovaný nekomplikovaný, chutný, dobře vypadající a dobře stravitelný duševní pokrm.... celý text
Ganbare! Workshopy smrti
2017,
Katarzyna Boni
Svého partnera prý nejlépe poznáme v nemoci, bez peněz a na cestě. Autorka vlastně postupuje podobně při seznamování se se zcela odlišnou mentalitou, kulturou a národností. Definici jiného národa hledá v extrémních, kritických a smrt přinášejících situacích. Odpovědi na kulturní odlišnosti ve výpovědích lidí vystavených silnému radioaktivnímu záření, ve výpovědích evakuovaných obyvatel, kterým život odnesla vlna tsunami, v otevřených zpovědích směřujících k neznámé Polce, cizince pocházející ze zcela jiného kulturního prostředí. Poznávání japonské kultury a smýšlení skrze trojí katastrofickou a smrt přinášející zkušenost tamějších obyvatel. Trojitá tragická posloupnost neustále prohlubuje dno lidského utrpení. Zemětřesení – tsunami – výbuch jaderné elektrárny. Kompilace desítek reportáží spojuje kataklyzmatický oblouk, jednotlivě však nenavazují. Postup notně asociuje nobelistku Světlanu Alexejevičovou, publicistický styl zase Mariusze Szczygiela. Kniha je silná a její síla čerpá především z tragických osudů. Dobře zpracovává široké spektrum japonských specifik. Katastrofickým prizmatem pohlíží na krizovou a sociální politiku, kulturně podmíněné sociální a psychologické vzorce, kulturní a historické souvislosti, enviromentální aspekty, a na mystické a duchovní přesahy vyplývající nejen ze ztráty nejbližších. A kniha obsahuje smrt. A smrt je moje téma.... celý text
Nesvatá válka o Svatou zemi
2010,
Břetislav Tureček
Dříve než si na FB pod profilovku vyvěsím vlajku Izraele, chci se pokusit komplikovaný a letitý konflikt mezi Araby a Židy lépe pochopit. A není to poprvé a zřejmě ani naposled. V minulosti mi pod rukama prošly komiksy Joe Sacca, dlouhodobě se mnou cestovala útlá knížečka Yehudy Lahava popisující izraelsko-palestinské vztahy. Agresivní útok Hamásu na Izrael v říjnu 2023 pozvedl obecný zájem o tematiku. Na procházce po Jesenících zjišťuju, že mnozí turisté, které míjím, řeší stejné téma nezávisle na sobě. Popis situace pana Turečka mě oslovuje v poněkud starším rozhovoru v Českém rozhlase. A zaujímá mě v našich končinách poněkud vyváženější pohled na konflikt, kdy se není nutno k Izraeli stavět pouze výhradně jako k oběti násilného jednání ze strany palestinských teroristických skupin, ale lze i kritizovat jeho politiku nebo posluchačům nastínit podmínky Palestinců žijících na území Izraele, nebo na územích Izraelem okupovaných. Poptávka po knize z druhé ruky byla odeslána ještě dříve než jsem rozhovor doposlouchal. V knize Nesvatá válka se pan Tureček snaží o nestranný pohled na konflikt a publicistickým stylem se v mnoha tematicky různorodých kapitolách dotýká nejdůležitějších historických a politických událostí, konkrétních osudů obyvatel, cituje mnohé angažované odborníky, historiky, politiky i teroristy a fundamentalisty stojící na obou stranách konfliktu a samozřejmě silně čerpá ze své dlouhodobé zkušenosti zpravodaje Českého Rozhlasu na Blízkém východě. V důsledku právě tematická různorodost jednotlivých kapitol a mnohost názorů a úhlů pohledu nám danou problematiku popisují z mnoha perspektiv a vyjevují asi nejkomplexnější pohled na nábožensko-národnostní konflikt, který mi zatím prošel pod rukama. Politika Českého státu je od jeho demokratizace v mnoha ohledech proizraelská. V rámci pospolitosti demokratických států a podpory významného blízkovýchodního spojence je toto politické směřování vcelku logické. Jenomže obyčejní lidé žijící v Izraeli nejsou pouze Židé, ale celá jedna pětina jsou Arabové, tedy občané druhé kategorie často žijící v nesrovnatelně nuznějších podmínkách. Zajímavou výpovědní hodnotu mají některá statistická srovnání: Do roku 2005 žilo v Gaze asi 8.000 izraelských kolonistů. Zatímco osadníků žilo na čtverečním kilometru 144, Palestinců na stejné ploše 3.950 Ve válce Hamásu s Izraelem v roce 2008/2009 zahynulo asi 1.400 Palestinců a 14 Izraelců V roce 2004 židovskou část Jeruzaléma křižuje 2.400 popelářských aut, arabskou část obstarává 49 aut. V židovské části se o jednu popelnici dělí 39 lidí, v arabské části je to 5.641 lidí (Východní Jeruzalém je pod zprávou Izraele od roku 1967) Současná čísla obětí války Izraele proti Hamásu jsou cca 1.200 obětí na straně Izraele a odhaduje se že více než 30.000 na straně Palestinců. Z toho údajně více než 13.000 obětí jsou děti a okolo 9.000 ženy.... celý text
Konec civilizace
2011,
Aldous Huxley
Kdysi, na přednášce světa-zcestovalého stopaře, se mi do hlavy zakouslo jeho moto: "Nejlepší věci na světě jsou zadarmo". Tenkrát jsem si to uvědomil a od té doby to prostě vím. Možná že také od té doby ve mně počala růst averze vůči spotřebnímu způsobu života a mnohému, co se k němu váže, zvláště pak k jeho symbolům. Např. bych se sám před sebou asi zastyděl, kdybych se octl v multikině chroupajíc krabičkovej popkorn a ve speciální přihrádce, jež je součástí sedadla, bych měl odloženou půllitrovku koly - nikomu to neberu, jen se v tom prostě necítím. Huxley spotřebu definoval jako prostředek k tomu, aby lidé neměli čas se zastavit a rozjímat. Mohli by tam při tom totiž objevit Boha, krásu, svobodu ducha, silný prožitek apod., což jsou hodnoty Huxleyho civilizaci narušující a destabilizující, protože mohou vyvolat hlubší emoce a ty následně obecnou mezilidskou neshodu. Podobně jako Orwell se vizionářsky věnuje způsobu ovládání mas v totalitním systému, Huxleyho prst bezostyšně ukazuje na neduhy současného světa nejen demokratických společností západního střihu, ve kterých je taktéž prožitek nahrazen zážitkem, a názorová různorodost podléhá vyprodukované uniformitě, která sice v našem případě není produktem genetického inženýrství, ale dejme tomu neschopností zorientovat se v přesyceném informačním světě a podléhat tak zjednodušujícím a často zcestným tezím. Smutný rozdíl vnímám ale také v tom, že zatímco v Huxleyho civilizaci je vše již od narození konstruováno a řízeno genetickými inženýry, my jsme si naše povrchně prožívané spotřební životy dobrovolně zvolili sami. Znáte to? "Většina lidí chodí do práce, která je nebaví, aby si vydělali peníze, které utratí za věci, které nepotřebují."... celý text
Peklo blízko nebe
1999,
Jon Krakauer
Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej. Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení . Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení. V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.... celý text
