hladko
přečtené 354
Knihkupec v Kábulu
2005,
Åsne Seierstad
Podtitulu „Příběhy ze života“ jsem si všiml až při psaní tohoto komentáře. A mnohé je mi nyní zřejmější. Jedná se o skutečné příběhy afgánské rodinné pospolitosti, tak jak je život umí vyskládat - tedy bez ladu a skladu. A já do závěrečné stránky věřil, že se autorce podaří alespoň poslední kapitolou jednotlivé příběhy nějak propojit. Doufal jsem v katarzi. Marně. Po dočtení epilogu jsem pochopil, že jednotlivé příběhy sice spojuje předivo rodinných vztahů, ale to je vše. Každá kapitola je v podstatě slepou uličkou se dveřmi ústícími do zcela jiného příběhu. A autorka dává sporadickou možnost se do již navštívených míst vrátit. Což mi bylo líto. Pokud však člověk na román nahlíží jako na literaturu faktu a pomine tedy beletristickou stránku věci, je nutno přiznat že výpovědní a informační hodnotu tato kniha má. Relativně obyčejná rodina, ve které autorce bylo dovoleno žít a s jejími členy soužít, je snad to nejlepší prostředí, které nám dovoluje lépe pochopit, jak složitý a dramatický je život v Afghánistánu. A člověk jsa přesvědčován, že je nutno přijímat nedostatky našich životů s ohledem na tíži života jinde, snad opět nabývá více pokory. V mysli mi hodně ulpěla burka, kterou autorka využila coby symbol nesvobody většiny afgánských žen. Burka jako osobní vězení se všemi jejími omezeními, které na mnoha úrovních ztrpčují život ženám v nich uvězněných. Ale také jako symbol mužské touhy ženu ovládat na všech jejích životních úrovních. A burka je v tomto ohledu velmi funkční prostředek a vynález. Kniha mě donutila nahlížet na muslimské ženy jako na oběti. Což si myslím, že byl záměr, který autorka do malého knižního formátu dokázala úspěšně vtěsnat. Ve výsledku se tedy román dá zařadit do obecné kategorie knih, které prohlubují osobní světonázor a rozmělňují tendenci vidět svět černobíle. A takových by se prostě mělo číst víc.... celý text
Osvícení
1993,
Stephen King
1001 knih které musíte přečíst, než zemřete zmiňuje pouze jednu z Kingových knih - Osvícení. A já chci a musím šáhnout po časem ověřené hororové klasice. Omezený a zkracující se časový limit života nutí čím dál více dělat pouze ta správná rozhodnutí. Jednoho Kinga už mám za sebou a zjistil jsem, že je čtivý. To mi ale nestačí. Chci, ať mi tuhne krev v žilách, ať se v noci bojím jít na záchod, ať se probouzím panickým strachem z nočních můr. Ať mi třeba praskne pumpička. Chci, ať něco konečně rozvibruje mé zaprášené emoční katakomby. Tak pojď na mě, Kingu, a chytni mě pod krkem v temném a smrdutém podchodu nečekaně, prosím. Silná stránka románu je právě jeho konstrukce a množství psychologických pastí, do niž je čtenář nevědomky zachytáván. King například používá čtenáře jako jediného vidoucího pozorovatele všech dějů. Ostatní postavy (krom kuchaře Hallorana, který prostředí hotelu záhy opouští) vidí a prožívají jenom útržky příběhu a nedokáží si poskládat kompletní obraz skutečnosti. Danny je sice osvícený, vidí víc, ale hrůzostrašné zážitky vytěsňuje do nevědomí (Já si nic nepamatuju). Čtenář vidí souvislosti, ale nedokáže pomoci. Je trýzněn vlastní bezmocností. Nemůže naplnit svou touhu a postavám napovědět, zakřičet na ně: Jeďte už do prdele někam do prdele! Dannyho osvícenství nás také na začátku příběhu nenápadně informuje k čemu že celý příběh bude pomalu ale jistě směřovat. A není se na co těšit. Čtenář je efektně předděšen a ujištěn o osudové a brutální nevyhnutelnosti. Nejatmosféričtější horory používají motiv čekání a prodlužují jej do nekonečna (Čelisti, Blairwitch). The Shining není výjimkou. Danny je také podroben psychologickému vyšetření. Prizmatem vědy jsou Dannyho nestandardní chování a jeho vize interpretovány přesvědčivým vědeckým psychologickým jazykem. Bohužel ale zcela nesprávně a čtenář to ví. Ve chvíli, kdy nás zklamou ověřené vědecké autority, svět paranormality se stává uvěřitelným, přítomným. King si krásně pohrává s retrospektivou, která se často odehrává pouze v myšlenkách aktuálně popisované postavy a tím nám postupně skládá rodinný psychologický profil, celou komplexní rodinnou anamnézu, s mnoha jejími temnými a slepými uličkami podvědomí. A tyto temná místa pomocí paranormálních jevů oživuje a nechává s jejich pomocí rozehrávat děsivé divadlo. V podstatě se jedná o vynikající psychologické drama s leitmotivem postupného rozpadu rodinných vztahů, se vším, co k tomuto tématu patří. Jsem noční čtenář a tak se většinou pročtu do rodinného klidu a samoty. V noci po cestě na záchod si normálně nerozsvicuji. Při čtení Osvícení jsem byl ale nucen taktiku nočního pohybu po důvěrně známém prostředí změnit. Neminulo mě ani nepříjemné prolnutí knihy do soukromého snu. Mise výběru a aplikace kvalitní knihy byla tedy naplněna. A navíc jsem se výsostně bavil, především však Kingovým mistrovským umem zpracování hororového příběhu.... celý text
Vlny
2008,
Virginia Woolf
Těžké je se začíst a naladit na proud myšlenek Virginie Woolfové, ale vydrží-li člověk a nenechá se odradit prvními dojmy neuspořádanosti, může dojít naplnění. Nicméně…nemusí. Virginia W. je absolutně silná ve schopnosti zprostředkovat pocit, který doprovází životní okamžiky (životamžiky), jež jsou možná samy o sobě definovány několika zdánlivě spolu nesouvisejícími detaily, kolem nichž by nepoetická duše prošla bez povšimnutí. To se ale netýká V.W., která ve Vlnách projevuje zásadní schopnost tyto detaily spatřit a básnickými prostředky je nechat knihou znít. Právě v tomto jsou nejsilnější pravidelná impresionistická interludia, připodobňující životní etapu člověka konkrétnímu dennímu okamžiku při ustáleném pohledu do krajiny a jednoho pokoje. Perspektiva, krajina i pokoj jsou sice veskrze statické, přesto neustále dotvářeny a měněny rozličným přírodním pohybem. Tyto pasáže navozují atmosféru a korespondují s nastanuvší kapitolou, jež šestici hlavních postav pokaždé posune o několik let života vpřed. Šest postav, mezi jejímiž myšlenkami a prožitky autorka neustále přepíná, tvoří širokou paletu lidských charakterů, nebo snad také rozdílných poloh citlivé a hluboké duše V.W., do níž nás autorka skrz tyto postavy nechává nahlédnout. Jistou čtenářskou trpělivost sice zabere, než se z „rozmazaných“ postav stanou postavy lépe uchopitelné, ale čím hlouběji se člověk v „nepříběhu“ lyrického světa Vln ocitá, tím více provázaností a retrospektiv naše „nehrdiny“ obklopuje a ti se tak stávají stránku od stránky plastičtější, celistvější a jejich prožívání a životní náhledy (spolu s knihou) čitelnější. Proudem vědomí V.W. jsem se však ne vždy dokázal nechat unést. Často jsem se v něm také brodil, čachtal, nebo plácal. Na správnou vlnu se mi občas podařilo naskočit až díky souvislejšímu čtení. Jenomže právě množství obyčejným smrtelníkem nezachytitelných detailů, jež sice autorka lapá do sítě slov s takovou lehkostí a poetickou grandiozitou, až s toho mrazí, mi paradoxně v onom souvislejším čtení bránilo. Nechtělo se mi nádhernou poetikou Vln neobratně klopýtat, ale pokoušel jsem se jí vystavit natolik, aby procházela skrz mne do posledního písmenka. Jenomže tyto mé pokusy o exponování se u mě vyžadovaly nemalé množství energie vynaložené na koncentraci. Z tohoto důvodu se jednalo o jednu, ne-li nejtěžší, z knih, se kterou jsem měl co do činění. Nicméně, jak mi život často našeptává, s těmi nejtěžšími výstupy se pojí nejsilnější prožitky. A pokavaď lze měřit kvalitu hudby podle síly projevu jejího interpreta, jsou Vlny v síle autorčina projevu na vrcholu toho, co jsem do této doby přečetl.... celý text
Básník (Román o Ivanu Blatném)
2014,
Martin Reiner
Míra prožitku spojená se čtením dozajista koreluje s počtem a hloubkou protnutí se obsahu knihy s osobní a emoční rovinou čtenářovou. Jsem protnut na mnoha úrovních, jsem protnut tolikrát a natolik, že jsem knihou krájen, prostupován a naplňován. A kniha atakuje mé srdce na úrovni emočně intenzivní zkušenosti brněnské, kde se literární obrazy překrývají s těmi osobními, obrazy brněnských zákoutí nakoukávaných v oněch nejsvobodnějších dobách zpustlých návratů z hospod, které mi daly šance bloumat a bloudit (v Blatného díle narážím už na druhý odkaz na Rosničku, hospodu z mých nejoblíbenějších). A Kniha do mě proniká skrz literární odkazy a souvislosti, jež mi byly vstřebávány během mého studia, ale především se do mě zarývá jazyk, kterým dělá knihu knihou a na kterém a za kterým je cítit ruka a srdce básníkovo, tedy ruka a srdce Martina Rainera. A kniha evokuje myšlenky a tenze básnické a nutí mě do prvních marných pokusů vepsat kus sebe do papíru. A převaluje myšlenky v mnohokrát probádávaných rovinách a znovu otevírá skříňku s tématy, které se snaží dobrat odpovědi, co z člověka dělá umělce. A opět mě svádí přiklonit se k psychologicko-environmentální koncepci, tudíž že umělec je definován především prostředím, bez kterého by možná slabě byl, ale nikdy by nebyl vyslyšen a tudíž by umělecky nežil, ale živořil. Pro mě čtenářský prožitek roku 2019. "Skutečné umělecké nadání je dar a prokletí. Nesmíš se jej zříci; ani to nejde. A budeš pít z tohoto zázračného pramene, dokud tě nezahubí…"... celý text
Táborská republika
1985,
Václav Kaplický
Během letní dovolené jsem chtěl prcikovi v autě zpestřit realitu návštěvy města Tábora malou historickou přednáškou. Nicméně jsme se ženou zjistili, že toho o Táboru a husitských revolucích víme celkem prdlajs. Po návratu domů tedy nastalo hledání optimální knihy, ideálně historického románu, který by dané období popisoval. A podařilo se. Kaplický naplnil má očekávání v podstatě několikanásobně. A Kladivo v minulosti potvrdilo, že se jedná o ověřeného autora. Jistou překážkou se mi však stal rozsah knihy, kdy jsem dobral závěru až čtyři měsíce po začtení se do ní. A v mém sporadickém přístupu ke čtení se mi také stalo osudným množství postav v románu popsaných. A tak jsem se více topil, než že bych s radostí plaval. Nicméně černá díra mých historických neznalostí byla částečně zalepena a já musím smeknout před osvíceným zarputilým odhodláním tehdejších lidí, kterým se podařilo vytvořit malou nezávislou republiku městského typu, jejíž vliv nakonec dokázal několik let odolávat tlaku největších organizovaných společností, jako byla křesťanská církev, nebo Svatá říše římská.... celý text
