hladko
přečtené 354
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
2017,
Timothy Snyder
Knihu jsem sfoukl před Vánoci a běžel jsem do obchodu koupit ještě jedno vydání, které jsem zaslal mému kamarádovi, jenž je můj světonázorový protivník. Ač jsme oba dva ze stejného města, knihu jsem odeslal zabalenou do balicího papíru s vánočním motivem a bez uvedení adresy odesílatele, abych v něm zbytečně nevzbudil informační předpojatost. Jeho důvtipu však jakákoliv kamufláž nebyla překážkou a byl jsem rychle odhalen, kniha byla odsouzena coby hloupá příručka pro zaprděné Američany. Informační bublinka je zřejmě jen těžko prolomitelná ve chvíli, když je možné zpochybňovat i tvrzení profesorů historie Yaleské univerzity. Dle TS: "Pravda umírá čtyřmi způsoby. Prvním je otevřený odpor vůči ověřitelné skutečnosti". Přesto kamarádovi děkuji, že si knihu aspoň přečetl.... celý text
Démon alkohol
2002,
Jack London
Démon alkohol je kniha, která může být velmi dobrou vstupní branou do světa literatury Jacka Londona, protože se jedná o hloubkovou a dlouhodobou sondu do autorova myšlení, které bylo silně formováno zásadními okamžiky jeho života, jež jsou v knize často mezi řádky nastiňovány. Samozřejmě alkohol v tomto ohledu také nechává silný zářez v autorově mozkovém závitu a definuje jak Jackův život, tak pravděpodobně i jeho smrt, ke které dochází 22. listopadu 1916, kdy se London při snaze zahnat bolesti způsobené urémií předávkuje morfiem. Jack v názorovém shrnutí poslední 39. kapitoly kritizuje systém, ve kterém je všudypřítomný alkohol všem dostupný a ponouká ke striktní alkoholové prohibici, která snad jako jediná může spasit mladé a dosud suché lidské duše. Prohibici autor obhajuje také tím, že s abstinencí všech ostatních bez problému dokáže abstinovat i on samotný. Zároveň je patrná i Londonova snaha uzavřít s poslední kapitolou i koketování s alkoholem, což se však úplně nedaří a autor si do budoucna vytyčuje možnost příležitostného pití, protože se poněkud alibisticky popisuje jako zkušený piják, který už dobře ví, jak neprobudit své vnitřní démony. Ve výše nastíněných názorových tendencích je kniha opravdu poctivým náhledem do pijákovy duše a pijákovi jiného času i kultury (mně), může mnohé skutečnosti osvětlit dříve, než se k nim propije sám. Z Jackova popisu mám pocit, že s alkoholem je všechno něco za něco a jestli alkohol v životě člověku něco dává, nastane den, kdy si začne vybírat své pohledávky i s lichvářskými úroky. V tom případě se může stát, že se na stará kolena nedobrovolně stanu asketou, protože mnohému ve svém životě vděčím právě alkoholu. Nicméně, jestli jsem si díky knize něco uvědomil, tak to, že cesta ke skutečně devastující formě alkoholismu může být zdlouhavá a přechod do této fáze nenápadný. A o mých tehdejších výkřicích do světa, že se alkoholikem nikdy nestanu, si dnes trochu myslím, že mohou být naopak závdavkem průběhu zcela opačného a že se můj pijácký osud může ve vzdálenější budoucnosti naplnit, podobně jako vychlazená sklenice hladinkovým ležákem. Jacku, tvoje literatura mě trochu znervózňuje.... celý text
Anděl západního okna
2005,
Gustav Meyrink (p)
Do nejstarší generace pražských německých autorů řadíme Gustava Meyrinka a R. M. Rilkeho. Tito autoři, jenž byli vrstevníky autorů tzv. České moderny, se hlásili především k novoromantismu, tedy směru, který v německé literatuře představoval obdobu symbolismu a dekadence. A právě prvky těchto dvou směrů jsou vydatně zastoupeny v románu Anděl západního okna, který v sobě nezapře Meyrinkovu vášeň v okultních vědách a spiritistických naukách. Autor navíc využívá motiv příběhů reálných postav alchymistické historie rudolfínské Prahy. Dodatečné dohledávání informací o Edwardu Kellym a Johnu Dee, což jsou v románu postavy ústřední, bylo pro mne příjemným rozšiřováním kontextového povědomí, jež zároveň umocňuje přesah, který kniha ve čtenáři evokuje. Příběh románu je rozpuštěn v mnoha rovinách, které není snadné vždy jasně oddělit a určit. Postupně dochází k prolínání těchto rovin a jejich konečnému splynutí v rovinu jednu v závěrečné části knihy. Jak už zde bylo zmíněno, stojí zato nevynechat doslov Bohuslava Blažka. Jsem rád, že jsem si o střípek rozšířil portfolio pražských německých autorů, nicméně stále je co doplňovat, protože na přelomu století jich v Praze působilo na čtyři desítky. Nicméně těch co se zapsali do dějin světové literatury je šest, což samo o sobě také není málo. Je dobré vědět, že pražský Němec není jenom Kafka.... celý text
Ruský deník
2007,
Anna Politkovská (p)
Anna Politkovská byla zastřelena ve výtahu svého domu dne 7. října 2006, tedy v den Putinových narozenin. Náhoda? Možná. Po přečtení knihy Ruský deník mě tenhle typ náhod vlastně ani nepřekvapuje. Při čtení na mě pravidelně padala tíseň, kterou střídal pocit absurdity, když se mi vybavovali tendence několika známých obhajovat politický systém Ruska a do jisté míry jej vnímat jako ideál, nebo minimálně jako pozitivní protipól USA. Tyto tendence jsou pro mne bohužel znamením nepokryté nevědomosti a nevhledu do vnitřních poměrů Ruska. Stát, ve kterém je na denním pořádku, že se ztrácí nepohodlní lidé, kde se mučení používá k dosažení potřeb Kremlu, kde neexistuje nezávislá justice, nebo média, kde, když padnete na sociální dno, rozhodně se nedočkáte pomoci od státu, kde se zabíjejí protikremelští novináři, politici, podnikatelé aj., kde neexistuje funkční politická opozice, kde jsou potlačovány neziskové organizace, občanská společnost nebo inteligence, kde jsou stále pro zbavení se nepohodlných používány politické procesy, kdy stát využívá fotbalové rowdies k bití a zastrašování obyvatel, tak to je podle mě stát, ve kterém by chtěl žít jenom....eee....člověk neznalý poměrů. Témata, s nimiž se mj. v knize setkáte: antisociální zákon 122, virtuální strana Jednotné Rusko, prokremelská televize, zrušení přímých voleb gubernátorů (gubernátory dosazuje Putin), Beslanský masakr, masakr v divadle na Dubrovce, Čečenská válka, dopady na Čečence i Rusy, únosy čečenských občanů, zrušení odkladu voj. služby pro vysokoškoláky, zkorumpovaný a zpolitizovaný soudní systém, mučení, politické procesy, vojenský systém – tristní podmínky, úmrtí, šikana aj.... celý text
Žasnoucí voják
1955,
Fráňa Šrámek
Jsem rozpouštěn ve slovech básníka prozaika. Při samotném čtení o sobě často nevím a v niterných pocitech znovu prožívám okamžik, který před sto lety mohl trvat pouhou vteřinu a prožíval jej neznámý voják v neznámé zemi. Jsem uhranut Šrámkovou schopností zachytit detail prožitku, který je tak složité sdělit někomu, kdo žije ve zcela jiné době a o koho se megera válka ani pohledem neotřela. Chtěl bych, aby se Žasnoucí voják dostal do rukou Terrenci Malickovi. Chtěl bych, aby Šrámek mnohem více rezonoval současnou českou společností. Ale to bych toho chtěl asi moc. "...Ona věc, již trapně očekáváš, podobá se tmě, jež do tebe vnikne kdesi otvorem těla a rozprostře se všade. Obáváš se, aby tma nepostupovala příliš rychle; chtěl bys míti na cosi ještě trochu času, ač nyní ještě dobře nevíš, na co; nepochybně si chce člověk v takovém okamžiku ještě na něco vzpomenout, snad i zašeptat dvě tři slova, a snad ta slova doletí a budou slyšána; snad v tomto okamžiku vstoupíš ještě jednou do svého domu, žena pocítí, že ji někdo drží za ruku, a nikoho nevidí..."... celý text
Dům o tisíci patrech
1958,
Jan Weiss
Po přečtení beru do ruky jiného autora stejného období – Žasnoucího vojáka Fráni Šrámka, tedy knihu poprvé vydanou taktéž ve dvacátých létech 19. století. Žasnoucí voják je z roku 1924, Weissův Dům z roku 1929. Oba autoři s bezprostřední zkušeností se zákopů první světové války na ni ve svých dílech, ač každý po svém, reagují a přestože se jedná o jiné literární žánry a srovnávám nyní poněkud nesrovnatelné, tedy psychologický a surrealistický román s impresionistickou povídkovou knihou, v mnoha rovinách se ocitáme na zcela jiných úrovních, ať už se budeme bavit o vypravěčském stylu, psychologii postav, stylistické rovině, lyričnosti textu, nebo hloubce sdělení. Ve všech těchto parametrech Žasnoucí voják kvalitativně vyčnívá nad Domem o tisíci patrech, který na mě, po tomto nevhodném srovnávání, působí spíše jako zástupce brakové literatury. A přimhouřil bych i oko, protože se jedná o téměř sto let staré dílo, jenomže, ten darebák Šrámek to jaksi dokázal sfouknout nadčasově.... celý text
