hladko
přečtené 354
Malý velký muž
1977,
Thomas Berger
Rudý přebal vydání z roku 1977 vlastně vůbec není od věci, zvláště završí-li naše myšlenky z četby epilog dr. Jiřího Gojdy, ve kterém je dotažena krvavá linie historie indiánského národa až do třetí čtvrtiny 19. století a často se v něm skloňuje slovo genocida. Pokud však v knize popsaná válečnická vášeň skutečně v indiánském životě hrála tak zásadní roli, snad je krvavý osud indiánských válečníků tou správnou cestou jejich odchodu na Druhou Stranu, protože takto tam snad mohou být šťastni. Před každým myšlenkovým závěrem se však vtírá otázka: Jak hluboko do indiánské duše Thomas Berger skutečně viděl? Kdo ví? Takže nám k posouzení opět zbývá pouhá beletrická kniha….“pouhá“. V hlavě mě tlačí mrcha paralela s Eskymo Welzlem. Crabbova a Welzlova rozpolcenost v obou případech pramenila z možnosti porovnávání dvou odlišných kultur. Té bílé – civilizované a expanzivní a té domorodé – žijících v drsných principech přírodních a tou první kulturou postupně utlačované. Zároveň oba dobroruzi jsou podobní svou svérázností, nadhledem, optimismem, humorem, daleci idealizovanému pohledu na svět, oba tlačení vnitřním principem svobody. Nebýt malého nedostatku – fikce – věřím, že se tito dva museli potkat a sami sebe zaznamenat. V každém případě jsem za oba rád. Tyto knihy totiž člověku odhalují to velmi podstatně, totiž vnější pohled na sebe sama coby zástupce jedné z popisovaných kultur. A chceme-li být kulatí, musíme naslouchat sami sobě i těm okolo. Takže čtverec, úsečka, nebo kruh? Pan Born to má v knize vyřešené ;) P.S. právě jsem dokoukal film a je mi z něj poněkud smutno. Je až obdivuhodné, jak se chlapcům od filmu podařilo zprasit většinu klíčových charakterů. Vskutku dílo hodné velmistra.... celý text
"Já myslela, že to co čteš je sci-fi...“, divila se přítelkyně, když jsem se při čtení neustále hlasitě hihňal. Jasně! Ale kdo řekl, že sci-fi nemůže být vtipné? Nikdo! Přesto se od science fiction tak nějak očekává temná, tísnivá atmosféra, kterou tajemný, mlčící vesmír asociuje. A přitom stačí vložit vtipného astronauta a je zaděláno na parádní počtení. Marťan je robinzonádou současného věku, v jejíchž hlavních rolích naleznete vědu, napětí i humor. Dost divná kombinace, to jo, ale výtečně to (hurá, hurá, do prdele hurá!) funguje. Doporučuju přečíst dříve, než vaši fantazii zmasakruje americká adaptace. Do filmové premiéry v Česku zbývá 58 solů. Odpočet zahájen…... celý text
Sibiřská výchova
2011,
Nicolai Lilin
Kniha, která se tváří, že je napsána podle skutečných událostí, je sice čtenářsky přitažlivější, protože vědomí skutečnosti čtenáři přináší větší míru vzrušení, zároveň však na sebe bere i závazek pravdomluvnosti, tedy aspoň tehdy, nepřizná-li se autor k částečné fabulaci. Tu jsem však nikde nezaznamenal. Ačkoliv pro obyčejného, urckých poměrů neznalého čtenáře je jen těžko rozpoznatelné, že autor nepřehrává, nebo že čtenáře zcela nemystifikuje, čtenář nabývá různých subjektivních dojmů. V mém případě mi vypravěč i hlavní hrdina Kolyma připomínal kolegu z práce, jehož příběhy z uběhnuvšího víkendu jsou sice postaveny na pravdě, působí na mě však, že jsou často zatíženy určitým patosem spasitelské autostyzace. Zdá se tedy, že většina Kolymových přátel má obrovské štěstí už jenom z toho důvodu, že se pohybují v jeho přítomnosti. Bez jeho rétorických schopností, vražedného instinktu i břitkého intelektu by totiž z většiny zločineckých dobrodružství nevyšli živí. Jsem ctitelem pokory a jakákoliv forma jájínkovství je pro mě aspektem rušivým a jen těžce stravitelným. Kniha, film, umělecké dílo, nebo možná vlastně cokoliv co ve mně probouzí nedůvěřivost, mi brání se do díla dostatečně vcítit, to nejdůležitější jakoby protéká kolem, požitek se nedostavuje. A chce se mi vytýkat i nadále, ale záhodno je také kompenzovat mou umrčenost. Sibiřská výchova je kniha nebývale brutální, jednoduše napsaná, ale také dobrodružná, napínavá a čtivá. Hledal jsem knihu oddychovou, prázdninovou a mohu říci, že jsem ji našel. Bohužel mám zas o něco méně ideálů o bývalé SSSR. Vlastně musím popřemýšlet o tom, zda mi ještě vůbec nějaké zbyly.... celý text
Krakatit
1989,
Karel Čapek
Krakatit patří mezi Čapkovi utopické romány dvacátých let, při jehož čtení mám často pocit, že se nad nade mnou, jako nad zrnkem společnosti, vznáší Čapkův obrovský, vztyčený a výhružně se kývající ukazováček. Oproti pozdějším Čapkovým románům Krakatit však nepůsobí až tak bezútěšně a tak za každou Prokopovou peripetií svítí světélko naděje, že se všechno vyjasní, a že vynálezce má stále šanci zpravit vše, co dosud svou emoční prudkostí a vnitřní roztěkaností stihl zprasit. Předpokládám, že v době psaní Krakatitu Čapek prožíval nějaké vztahově, nebo milostně komplikované období, protože román je poměrně naplněn Prokopovými milostnými a erotickými představami, myšlenkami, sny i patáliemi. A tak vynálezce v rámci relativně subtilního románu stihne hořečnatě vzplanout k druhému pohlaví celkem třikrát. Role ženy je v tomto románu nasměrována k jedinému cíli - zahořet prudkou láskou k Prokopovi, jež sice svým zjevem budí spíše lítost, musí však pravděpodobně emitovat obrovské množství charismatu, protože všem ženám v jeho blízkosti se pod jeho pohledem nebezpečně podlamují kolena. Nevím do jaké míry byl úspěchům u žen vystaven sám autor a zda-li tak čerpal ze zkušeností svého života, nebo si naopak sporé zkušenosti kompenzoval psaním. Na můj vkus však román obsahuje milostného dusna více, než je potřeba. Silnou stránkou románu je jeho dynamika, schopnost překvapit a sedí mi i ne úplně jednoznačné vyznění konce. Za zmínku určitě stojí také Prokopovy hořečnaté stavy plynule přecházející z nemocí prosáklé reality do rejů zběsilých a obskurních snů, na kterých by si mohli smlsnou nejenom fanoušci Freuda a jeho psychoanalýzy. V každém případě musím uznat, že s panem Čapkem jsem se zatím nikdy zásadně nenudil.... celý text
Krysař
2005,
Viktor Dyk
Krysaře, coby povinnou četbu, jsem poslouchal v audio formě. Ač se jedná o „pouhé“ přečtení knihy vypravěčem, pocit z knihy je zásadně ovlivněn jeho projevem. Nejedná se o přímý kontakt autor - čtenář, který je sám o sobě fascinující (např. říci si: "včera ke mě promlouval Dostojevskij"), ale přibývá další informaci zprostředkovávající uzel, který má přímý vliv na pocit z díla. Čím více uzlů mezi autorem a čtenářem, tím zásadněji může dojít k ohnutí autorova prvotního záměru. (např. kniha - scénář - film a desítky individualit mající vliv na jeho konečný výsledek - kritika...). Tedy je pravděpodobné, že by můj pocit z Krysaře byl jiný, kdyby jej načetl třeba Eduard Cupák, Josef Somr, nebo nejlépe kdybych si knihu přečetl sám. Na druhou stranu, my sami máme na závěrečný pocit z knihy vliv, a v tomto případě se ani nemusí jednat o audio knihu, a to tím v jakém rozpoložení, věku, ročním období a místě ji budeme číst, vstřebávat. Přesto je kniha nádherný formát, který se většinou dokáže rozkročit nad více vnitřními polohami čtenáře. Tedy alespoň u mě to tak je, protože nejsem hltoun, který spolkne knihu za noc. Krysař mě ale nezaujal, snad tedy také proto, že mě nezaujal projev Jiřího Dvořáka. Ale aspoň mě donutil zapřemýšlet nad formou, což je při ranní cestě vlakem do práce činnost docela příjemná. A omlouvám se všem, kteří za tímto příspěvkem hledali více informací o knize. Za trest mi nedejte palec a nechejte mě mluvit do prázdna až tam úplně dole, pod hromadou komentářového smetí. Zasloužím si to.... celý text
Neviditelný
2006,
Jaroslav Havlíček
Opava je plná bláznů. Nevím jestli je to tak i v jiných městech, nebo je vyšší koncentrace pošahanců dána samotnou přítomností psychiatrické léčebny, jež bude to první co spatříte, když k nám přijedete směrem od Olomouce. Zvláštní je, že ty největší hejna havranů je nejčastěji možné pozorovat právě nad psychinou. Mám pocit, že je tam vidím pokaždé, když jedu kolem. Pod jejich temnými křídly již tak pochmurné místo působí ještě pochmurněji. Jsou jako temná myšlenka, od které je záhodno držet se dále a nedovolit jí, aby vám v nestřeženou chvíli vlítla uchem do hlavy a tisíci jejími křídly zatemnila její svit. Ale Havlíček nebyl impresionista a tak nad domem Hajnových žádní havrani nekroužili. Pro hutnost samotného příběhu mu bohatě vystačil slušný psychologický profil a vývoj několika málo postav, které pokud už tedy nejsou v danou chvíli šáhlé, mají poměrně slušnou šanci se na několika málo následujících stránkách šáhlými stát. Velmi dobrý námět i zpracovaní bylo Havlíčkem, oproti předcházející a obsahově stručnější novele nesoucí stejný název, doplněno něčím pro definitivní vyznění románu zásadním. Proč neučinit vypravěčem emočního kleštěnce a chladného manipulátora bez svědomí? Proč ještě syžet nezčechrat tím, že příběh subjektivně odvypráví sociopat? Skvělý tah pane Havlíček. Klobouček. (a viděli jste film Take shelter? Divoké černé hejna jako předzvěst psychotických stavů....a přijeďte se mrknout na opavský zimohrádek, na jeho skutečné vládce a načerpejte u nás trochu pro život zdravého splínu ;)... celý text
Pekař Jan Marhoul
1972,
Vladislav Vančura
Vančura, pro mě dosud neobjevený poklad české literatury. Jak rychle a lehce běžely mé oči po jeho květnatých, ale ne zcela jednoduchých, řádcích plných poezie. Kundera řekl, že kdyby si Vančura otevřel trafiku s metaforami, mohl by zásobovat celé generace básníků. A je to tak. Vančurova metaforická prozaika je úchvatná a ačkoliv se nejedná o kdovíjak složitý příběh, poetika jeho stylu, vypravečsky angažované vstupy, hojnost přechodníků a právě metafory, jež svou krásou, nebo i břitkostí, povznáší prózu na poezii, jsou tím, čím jsou barevné a voňavé květy jarní louce. Vančura a já poprvé a rozhodně ne naposled. (na popud předchozích komentářů úvodní info ke knize upraveno)... celý text
Proces
2003,
Franz Kafka
Forma, nebo obsah? Dlouho jsem si myslel, že to musí být obsah, který je nosnou částí všeho. Včera, při čtení P., jsem se přistihl, že je to právě forma románu, která do mě vstupuje jako stoletá stařena při výstupu do svého bytu ve druhém patře. A do rukou jí ještě můžeme vmyslit uhláky. Přestože obsahově mi P. přijde celkem naplněn, možná lépe řečeno téma a motivy jsou zde základní hnací silou, uspával mě. Podvědomé senzory ve mě pro nečinnost spouštěly režim hibernace. Vnitřní, vůlí neovladatelný proces, který nejsem sto oklamat, měří bez skrupulí. Podobně jako u hudebního zážitku, kdy mi na tváři buď samovolně vyskočí, nebo nevyskočí rohlík a já tak poznám, jestli se né že baví má hlava, ale má duše. Ale jsem za P. rád. Kvalita se zpochybňuje z neporozumnění. Dílo a autor jsou kontextem doby, doba je kontextem díla a autora. Je to další kousek skládanky důležitý pro pochopení mnohého. A parafrází na Kafku je všude plno a bez základního pochopení základního, nelze důsledně pochopit nic.... celý text
Muž, který se směje
2000,
Victor Hugo
Jak jsem se posléze dočetl, Hugo byl ve Francii devatenáctého století velkým propagátorem komunismu a svůj pohled na tíživý svět obyčejných chudých lidí přelomu sedmnáctého a osmnáctého století tak projektuje i do knihy Muž, který se směje. Z knihy je tedy patrné Hugovo silné sociální cítění, republikánský a ostře antiroyalistický pohled na svět. Dílo je jakousi přímou kritikou šlechty a obhajobou vykořisťovaných v Anglii za vlády královny Anny Stuartovny. Hugo se ale neomezuje pouze na období přelomu století na území království Anglického, ale v rozmáchlých statích popisujících šlechtické vykořisťovatelské metody, extravagantní výsady, morální poklesky a dekadentní manýry, pokládá vedle té hříšné anglické vrchnosti plnohodnotnou francouzskou paralelu. Pod tím vším se odehrává velký osudový příběh Čtyř, jež svými životy nastavují zpupné dekadentní šlechtě ušlechtilý kontrast. A nebyli bychom zabředli do díla předního romantického romanopisce, kdyby se nad celý příběhem, jako duha nad nepoddajným, temným, bouřícím a osud znázorňujícím mořem, neklenula nadevše povznesená a jako andělská peruť čistá láska. Ale protože Hugo byl slovem básník, rozumem politik a duší filozof, kniha toho mezi řádky nabízí mnoho. Je sice poněkud náročné nenechat se uklimbat jeho květnatou, rozsochatou mluvou, ale dokážeme-li udržet pozornost, odměnou nám bude množství velkých filozofických úvah a myšlenek vycizelovaných takovým slohem, že si o něm současní spisovatelé mohou nechat pouze zdát.... celý text