hladko
přečtené 355
Želary
2001,
Květa Legátová (p)
Před dvěma lety jsem v komentáři k jedné knize Viktora Huga napsal, že o jeho slohu si současní autoři můžou jen nechat zdát. Velká slova (a gesta) často smrdí právě malostí komunikátora. V mém případě to byla neznalost poměrů, tedy otevřený projev blbosti. Je to, jako když někdo tvrdí, že současná hudba nedosahuje kvality hudby šedesátých let. V podstatě to pouze znamená, že se v současné hudbě neorientuje a že v dané oblasti nenašel průsečík svého srdce. Už vím, že opak je pravdou a že svého Huga možná potkávám v autobuse cestou do práce. Opavského Huga, který si snad Gwynplainův příběh píše doma do šuplíku. Budu k českým autorům pokornější, protože jsem byl neočekávaně doslova uhranut poetikou, moudrostí a schopností vykreslit esenci člověčenství, jež do svého vyprávění zhmotnila Květa Legátová. Nějakou dobu budu do světa křičet: BRAVO! Cítím se tím povinován.... celý text
Ještě jedno, pane Lehmanne
2009,
Sven Regener
Sven Regener mi svým stylem připomíná Emila Hakla. Je to snad výskytem pivních antihrdinů, jež paralelně vedou lehkovážné dialogy v zakouřených putykách Haklovi Prahy a Regenerova Berlína? A Berlín – svého času město ve městě – jako skvělá kulisa životního nepříběhu Pana Lehmana, z něhož Regener přesto umě vystavěl vtipnou a poutavou knihu, která skutečně cosi sděluje. A českému čtenáři mj. nabízí pohled na konec osmdesátek z té Druhé strany, která je tak daleko a přeci tak hrozně blízko – v podstatě jedinou zastávku berlínským metrem. A závěrečná katarze, která je pro jedny velkým začátkem a pro jiné hořkým koncem. Líbí.... celý text
De Nirova hra
2013,
Rawi Hage
Silný, emočně vyčerpávající čtenářský zážitek, který mi nedal vydechnout. Autor v sobě nezapře fotografa. Jeho živě popisované obrazy válkou sužovaného Bejrútu působí jako syrové fotografické výjevy, které nesmlouvavě vypovídají o krutosti a nesmyslnosti války. Hage často využívá snově-lyrické prvky narace, vytváří brutální poetiku, což je sám o sobě silný estetický zážitek. Skvostně napsaná kniha se silným příběhem a s tématem nejaktuálnějším. Co víc si přát?... celý text
Setkání se smrtí
2007,
Zuzana Beranová
Styl Jany Beranové mě neoslovil. Příběh je spíše kompilační prací různých zkazek o Joy, jež o ní řekli, nebo již někdy minulosti napsali její přátelé, rodina apod. Autorka také používá různě posbírané materiály, cituje několik jiných knih, ať už těch, jež napsala Joy samotná, nebo její manžel. Při závěrečném výčtu zdrojů mám pocit, že se jednalo spíše o diplomovou práci, než o životopisný román. Uvítal bych větší beletrizaci příběhu nebo propracovanější slohový styl. Tyto aspekty, jež samozřejmě mohou ubrat na autentičnosti popisovaných reálií, by mohly s potenciálem osobnosti a životního příběhu Joy Adamsonové pomoci vystavět opravdový román s velkým R. Bohužel se tomu tak nestalo, ačkoliv nutno dodat, že kniha má dobrý informační význam pro kulturně-historické hloubavce opavského regionu. První část životopisného románu je spojena s Opavou, údolím Moravice, zaniklou vesnicí Na stoupách v lokalitě dnešní vodní nádrže Kružberk a s přilehlou krajinou Budišovska. Všechny tyto místa jsou mi důvěrně známé a mému srdci blízké, proto se mě i první část knihy dotýkala více a konkrétní dějové situace jsem si mohl spojit se známými místy a užšími lokálně-historických kontexty, což vždy u příběhu přidává na zajímavosti a tím pádem na čtivosti. S počtem přibývajících stránek se však rozvíjí i osobnost Joy Adamsonové, jejíž charakterové rysy v posledních částech knihy vygradovaly do osobnostních projevů, které ve mně uhasily poslední kousky sympatie, jež jsem k hrdince původně pociťoval. A ačkoliv Joy toho pro kulturu, přírodu, původní kmeny a především africká zvířata udělala velmi mnoho, její celoživotní urputnost a inklinace k němým tvorům jakoby byla kompenzací mezilidské vztahové propasti, kterou během celého života nedokázala překročit. V tu chvíli stojí za zamyšlení, že i posrané dětství může zformovat charakter člověka, jenž zásadně změní svět k lepšímu. Proto, drazí špatní rodiče, nezoufejte. I váš nedostatek lásky k potomkovi může být k něčemu dobrý.... celý text
Zátopek ... když nemůžeš, tak přidej!
2016,
Jan Novák
Cho cho chó, Jaromír 99, Jan Novák a Emil Zátopek, jména, jež ve svém spojení budí mou nebetyčnou zvědavost a nadšení. Jaromír, jeho hudba a černobílé kresby protínají mou sudetskou duši už nějakou dobu. Novák mě nadosmrti uhranul knihou Zatím dobrý a jako na exilového autora už jsem na něj narazil i ve výuce literatury ve škole. A příběh a osobnost Emila Zátopka se u mě poprvé vyloupla z běžecké bible Born to run, knize, která mj. popisuje velké příběhy největších dálkových běžců. A už tenkrát jsem pochopil, že osobnost Zátopka je těžké neobdivovat. Kombinace těchto faktorů byla pro mne rozhodujícím aspektem, když na mě Jaromírův obrázek Zátopka poprvé jukl přes výlohu knihkupectví. Tentýž večer, kdy jsem knihu zakoupil, jsem chtěl jít spát. Do knihy jsem nahlédl, ale ta už mě do postele nepustila. Osobnost Zátopka a jeho přístup k životu, jakožto i k běhu je unikátní a inspirativní. Stejně tak Jaromírovo první barevné zpracování díla – tedy aspoň první, které jsem od něj dosud zaznamenal. Novákův scénář je výstižný a hlavně vtipný, protože jinak snad ani Zátopka a jeho optimistický pohled a schopnost býti nad věcí vystihnout nelze. Takže trojkombinace Zátopek – Jaromír 99 – Novák je zcela nosná. Tak jak se už od začátku dalo předpokládat.... celý text
Něžný barbar
1990,
Bohumil Hrabal
Kniha je součtem nechronologicky řazených epizod a zážitků, které se svérázným výtvarníkem Vladimírem Boudníkem prožil Bohumil Hrabal během několika let soužití v Praze v Libni. Dům a místo, ve kterém se vzájemně vzývali i zatracovali, sami pro sebe nazývali poeticky – na hrázi věčnosti – a to podle ulice Na Hrázi, ve které se dům nacházel. Hrabal krásným, poetickým způsobem vystavěl částečně fabulovaný pomník umělci, který své nadšení, nespoutanost a rozervanost přenášel do svých unikátních děl a inspiroval mnohé jiné, jenž jej obklopovali a to včetně kolegů dělníků z pražské ČKD, ve které pracoval. Ty také dokázal nakazit svým uměleckým nadšením a mnozí po jeho vzoru začali tepat, kroutit a lisovat různé zbytkové plechy ze svých dílen. Román je zároveň zajímavým vhledem do života někoho, kdo své vnitřní přetlaky a démony projektuje do umění a jehož tento způsob ventilace vlastně udržuje při životě. Vtírá se otázka, jak moc samotná rozháranost duše definuje uměleckou osobnost? A jak moc může být člověk skutečným umělcem, pokud jeho vnitřní, tiše a ladně fungující mechanismus šlape jako švýcarské hodinky a nedrtí všechna ozubená kolečka a nepřetahuje všechna pérka, která by pak byla našponovaná až k prasknutí, až by vnitřní stroj vydával hrozivé zvuky, které by v kolemjdoucích budily pocit, že se každou chvíli zadře a definitivně zastaví?... celý text
Anděl
2000,
Jáchym Topol
Začalo to na střední škole. Člověk nutně musí mít štěstí na lidi, nebo je musí umět hledat. My měli ve třídě Mikšu, jenž měl předčasně silně vyvinutý hudební vkus. A tak nás potkali špinaví Psí vojáci. Jsem rád, že jsem Filipa zažil, potkal, slyšel. Ale člověk jde životem dál a zjišťuje, že nějací Topolové jsou dva…tři… Prohlubuje kontexty a emoce s nimi spojené. A může prohlubovat donekonečna. Záleží jen, jestli v něm autorův počin rezonuje. Jsem si vědom toho, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě a tenhle příběh tak mohl začít. Osobně mám velmi rád literární autory, kteří produkují nejen díla prozaická, ale i poezii. Na jejich prozaickém textu to jde poznat, jejich básnický styl prosvítá textem souvislým. V Andělovi Jáchyma Topola je ale básník ještě více maskován nánosy špíny a marasmem slov, které prostředí románu definují. Když se podaří, aby na čtenáři zbytečně neulpívala krev, smrtelná křeč, zápach nebo bolest příběhu, objeví, že stylisticky je text románu krásný, bohatý a živý. V jednu chvíli jsme s přítelkyní večer v posteli četli já Anděla Jáchyma Topola, ona A uzřela oslice anděla Nicka Cavea. Uvědomil jsem si fantastickou paralelu obou dvou tvůrců silně spojených s jistým druhem undergroundu, který do krásy špiní veškerou hudbu, texty nebo literární počiny, které z těchto osobností vzejdou. Děkuju všem Topolům a Caveům za jejich poetické stoky, ve kterých se můžu po kolena brodit ve všem tom zajímavém, co jimi proteče.... celý text
Zámek (komiks)
2013,
David Zane Mairowitz
Jsme děti Sudet a tak nás černobílá bere. Máme ji nakoukanou, mnohokrát už jsme se v ní rozpustili. Jaromír 99 má tak u nás pevné místo v srdci, protože jeho černobílá koncepce vtiskává naše prožitky a představy na papír. Kafka je svou izolovaností v jistém slova smyslu také dítě Sudet a proto správně je a měl by být černobílý. Dokážu si představit Kafku v jiném uměleckém provedení, nedokážu si však představit Kafku barevného. Kafka a Jaromír jakoby patřili k sobě. Jaromír 99 musí Kafku niterně chápat. Je konec konců také dítě Sudet. …když nad tím přemýšlím, Mad Season, kteří mi hrají v uších, když projíždím vlakem černobílým Severem, jsou asi taky místní… ;) Tak to máme výtvarnou stránku, která je sama o sobě sice dostatečně nosná na to, aby kniha byla sama o sobě velmi zajímavá a pěkná, bohužel však nestačí to na to, abych o Švejdíkově a Mairowitzově Zámku mohl s klidem duše říct, že je to dílo komplexně vyvážené. Příběh na mě působí roztříštěně a zmatečně. Tuším, že v originále sice nebude příběh snadno čitelný a lehce pochopitelný a dokážu si představit, jak náročné asi je vytvořit z Kafkova díla komiksový scénář, přesto bych od výsledku očekával trochu větší návaznost, srozumitelnost, prostě lépe uchopitelný příběh. No nic – je třeba si Kafkův Zámek přečíst.... celý text
Rybí krev
2012,
Jiří Hájíček
Věřím, že člověk má někde své kořeny. Stejně jako autor věřím, že kořeny jsou nejvíce zapuštěny do krajiny dětství, která nás bezprostředně obklopovala a to tehdy, když jsme byli nejcitlivější a proudy života jsme nasávali nejintenzivněji. Tehdy zapouštíme, snad mimo jiné proto, abychom se stabilizovali. Také řeka je pro člověka neuvěřitelným zdrojem, zvláště doprovázela-li nás v dětství. K tomuto poznání člověk dojde a nemusí mít ani tak velké srdce a ani tak citlivou duši jako Ota Pavel. Já mám svou Moravici, byť to způsobilo pár týdnů na chatě s rodiči a známými, ale nikdy nezapomenu, jak to vypadá, když řeka kvete, když rozpoznáte jednotlivé ryby v proudu, když do rukou chytáte raky a když se naučíte plavat. A tak si mě zase řeka později přitáhla k sobě. Lidé venkova jsou s krajinou svázaní mnohem více. Jejich kořeny – a s nimi snad i jejich životy – bývají hlubší. Těžká práce na kusu půdy, kterou obhospodařovával už jejich pradědeček, naplňuje člověka pokorou, dává životu jasný cíl a smysl. Duše není krmena městskými pozlátky, ale principy úzce spojenými s přírodou a čtvero ročními obdobími. Přetnete-li takovému člověku kořeny, oddělíte ho od jeho zdroje života. Mladý život ještě může zapustit někde jinde, starý život umírá.... celý text