hladko
přečtené 354
Obraz Doriana Graye
2005,
Oscar Wilde
Má to něco do sebe, když si můžu říct, že čtu přes sto let starou knihu a ona není poplatná jen své době, má co říct, a snad se mohu osmělit tvrdit, že vypovídá více, než většina knih současných. A Dorian Grey mě navíc přesvědčil o tom, že román jehož dějovou linku na svých bedrech nese antihrdina, mě také může čtenářsky uspokojit, aniž mě k neúnostnosti dráždí antihrdinova povaha, jak se mi stalo např. u knihy Spolčení hlupců, nebo u filmu Vlk z Wallstreet. A pravděpodobně vědět předem, že se po celých 250 stran budu muset opět potýkat s člověkem, resp. hned dvěma postavami, jejichž necharakterovost ve mě opětovně rozvlní obsah žlučníku, asi bych se do Wilda nikdy nepustil. Musí se však nechat, že postavy, tak jak to ve správném románu chodí, mají svůj charakterový vývoj, nebo je jejich skutečné nitro čtenáři postupně odhalováno, takže vždy se v dálce leskne světélko naděje o nápravě, nebo nám onu vizi člověka dobrého, kterou nabudeme hned na začátku, autor postupně ukrajuje. No jo, dynamika je k nezaplacení (i obecně). Nevěděl jsem však, co mě v románu čeká a tak jsem skočil do čtenářské temné tůně po hlavě, rukama pohladil dno lidské ješitnosti, abych se následně mohl vynořit a nadechnout se čerstvého vzduchu Wildova epického slohu a rozmazaným pohledem se nechat oslňovat zářivými aforismy lorda Henryho. Jsem také rád tomu, že Wild v románu vykreslil téma, které už pozoruji delší dobu na lidech kolem sebe, ale především na lidech mediálně propíraných, tedy jak se křivý způsob život a především necharakterovost skutečně promítá do tváře člověka. A nepochybuju o tom, že tomu tak skutečně je. A buďme rádi za tuto zákonitost, protože budeme-li citliví, už jim nepomůže ani drahý oblek, ani nás neobalamutí sofistikovanou mluvou. Oscare díky, že jsi tento poznatek stvrdil svým skvělým románem.... celý text
Kyselinovej test
1999,
Tom Wolfe
„Buďto jste v autobuse, nebo v něm nejste.“ , říká Ken Kesey. Já jsem se jím chvilkami vez, vetšinou jsem však stál u krajnice a čekal, až to všechno nějak dopadne. Kyselinovej test není považován za román, ale za inovativní formu žurnalistické reportáže, které byl TW průkopníkem. Mě bohužel tenhle způsob zpracování nesedl, místy mě dokonce sral. A to většinou když TW k navození atmosféry (většinou atmosféry popisující stav pro Prankstery typický) použije téměř volně asociativní proud slov, kterými je schopen vyplnit téměř celou stránku. Dobrá, rozumím tomu, že Pranksteři byli „zťukaní jak datli“, ale nikdo mě nemůže nutit, abych absolvoval celý jejich bad trip s nimi. Bohužel jsem majitelem jisté čtenářské poruchy, tudíž že neumím knihu odložit, dopokavaď se jí neprokoušu celou, včetně všech závěrečných poznámek a doslovů. A díky nim často zjistím, že jsem v ruce držel knihu, která kupodivu není vázaná ve zlatě, přestože je tak zásadní pro jistý druh období, sociální skupinu, nebo protože definuje zcela nový literární styl. Ale abych jen neprskal. Jsem rád, že jsem si ji přečetl, protože kniha, ač slohem mi vzdálená, má v sobě to nejdůležitější – informační hodnotu a nejucelenější vhled do ztřeštěné doby kyselinových šedesátek v USA, jaký mi zatím prošel hlavou. A kontexty à la Ken Kesey, pranksterský školní autobus, Neal Cassady, Timothy Leary, Grateful Dead, Alen Ginsberg a mnoho dalších, na ty člověk naráží na každém kroku a tak je mám nyní uvedeny ve větší souvislost. A napadá mě ještě jistá pasáž, která mi uvízla v hlavě - Clair Brushová a její výborně zprostředkovaný první LSD zážitek z jednoho Kyselinového testu. Prostě kniha má své plus i mínus, stejně asi jako 60ky poblíž Kena Keseyho. A jak se píše v doslovu: „Spolu s filmy Woodstock (1969) a Bezstarostná Jízda (1969) tvoří tato kniha nejlepší – a ze současného pohledu také nejucelenější – pohled na cíle a snahy hippiesovské generace 60. let.“ Takže pro pochopení nezbývá, než se do toho pustit.... celý text
Alois Nebel
2006,
Jaroslav Rudiš
Nedávno jsem se zúčastnil vernisáže výstavy obrazů Jaromíra 99 v Opavě. Šlo převážně o černobílé, velkoformátové portréty tváří, stejným způsobem zpracované fantaskní situační vize, nebo krajiny Jesenicka. Bílé plochy papíru, na něž jsou nalepeny plochy vystřižené z papíru černého. Uhrančivé ve své dvoubarevné jednoduchosti a v představě, jak složité musí být vyjádřit pocit ve tváři člověka pomocí dvou kontrastních barev. Jaromíru 99 se to přesto daří velmi dobře a kniha A.N. je toho důkazem. Černá a bílá jsou symbolicky také barvy, jež výtečně znázorňují podstatu samotného příběhu. Černá, pocitově temná, jsou místa, do kterých je A.N. zasazován – psychiatrická léčebna v Bílé Vodě, podsvětí hlavního nádraží v Praze, temná a izolovaná krajina Jesenicka s jejím sychravem - a temné jsou také postavy, jež z oněch míst vystupují. Bílý je naopak Nebl, který svým jednoduchým, ajznboňáckým pohledem na svět dokáže hutnost prostředí a ostatních postav prosvětlit a švejkovským způsobem vnímat temnotu světa spíše jako nutnou osudovost, nad kterou nemá smysl se podivovat, natož se jí zatěžovat. Nebl prosvěcuje, odlehčuje, povznáší a spojuje. A bílá je také mlha, nebo pára, která Nebla zahaluje do jeho vizí. Samozřejmě se nás vždy budou více dotýkat knihy, jejichž kontexty kříží námi prožívanou realitu. Z Opavy to máme do Jeseníků cca stejně daleko, jako do Beskyd. Obě pohoří jsou jiná, specifická. K místům si vytváříme vazbu pomocí prožitků. V době nedávné zazněla otázka, které jsou víc ty tvoje? (...pohraničí není ničí...) Kterými jsi TY více? ...Má vnitřní střelka se pomalu natáčí k severu. A krásná komiksová kniha i film Alois Nebel na tom mají také svůj podíl.... celý text
Zdroj
2000,
Ayn Rand (p)
Jsem nedočkavec . A tak jsem obtěžoval své okolí výkřiky nadšení a to jsem měl za sebou jen něco málo přes stovku stránek. Počet těch nepřečtených, které na mě v tu chvíli teprve čekaly, ve mně vyvolával příjemný euforický pocit podobný tomu, který prožívá klučina, když v prvním týdnu prázdnin dorazí k babičce na venkov. Vidina a předpoklad krásných silných příběhů je spolu se senem, třešněmi a psy, cítit ve vzduchu a konec prázdnin je tak daleko a je tak nepatrný, že není vidět a tudíž nemá smysl se jím trápit. Navíc hned první den narazíte na takového compañera o kterém po první výměně pohledů víte, že tohle nebudou obyčejné prázdniny a že kamarádství, které sice teprve zapouští kořeny, dalece přesáhne horizont jednoho léta. Jako když potkáte svého staršího indiánského bratra, spolubojovníka na válečné stezce, svého průvodce mystikou života a morálního gurua. Jako když potkáte svého Howarda Roarka. Život se se ke mně natáčí tou stránkou, kterou se právě zaobírám. A pokavaď jsem právě unešen knihou, jejíž leitmotivem je složité prosazování a nepochopení nadprůměrné architektury, pak už je jenom otázkou času, kdy narazím na nějakou současnou paralelu. A tak jsem se televizí dopřepínal až k dokumentu o Janu Kaplickém a jeho nepostaveném Blobu, o snahách a úspěších tehdejších elit o ovlivňování obecného vkusu, o využívání médií k prosazování vlastních názorů a dalších kontextech jakoby obtištěných z fantastické nadčasové knihy napsané ve čtyřicátých letech, které bych snad jen zachoval její originální název – Fountainhead. Uděluju osm hvězd z pěti.... celý text
Děti a svět pohádek
1990,
Michal Černoušek
Nejsem velkým zastáncem takových významových výkladů, kdy psychologové za každým vybočením z normálu vidí neukojený sexuální pud, v každém rozporu s otcem oidipovský komplex a v každé cigaretě zamrznutí v orálním stádiu dospívání. Ale Děti a svět pohádek je kniha napsaná psychologem, a jak je trefně poznamenáno v anotaci, vše by vypadalo zcela jinak, kdyby knihu zpracoval lingvista, etnograf nebo folklorista. A tak se v knize můžeme mimo jiné dozvědět, že červená barva Karkulčina čepce znamená v symbolickém náznaku skrytou, nevyzrálou a zvídavou erotiku, že snědením jablka se Sněhurka stává dívenkou, u níž se sexuální funkce definitivně probudily k životu, nebo že mluvící kůň je otcovské a maskulinní, zřetelně polarizované imago, tedy moudrý, vciťující se a životní oporu představující táta. Na druhou stranu najdeme v knize spoustu zajímavých a praktických kontextů a informací. Kniha může dobře posloužit také rodičům, kteří díky ní pochopí především to, jak důležitým činitelem pro zdravý vývoj dítěte je nejlépe vyprávěná, čtená a dejme tomu i kvalitně zfilmovaná klasická pohádka.... celý text
Hora hoře
2002,
Samuel Shem (p)
Samuel Shem umí psát, ne že ne. Jen použil na chlup stejné postupy výstavby děje, jako v díle předcházejícím, a tudíž přečetli jsme-li Dům páně, nečeká nás na Hoře hoře kdovíjaké překvapení. Roy Bosh podstupuje klasické kolečko na psychiatrii, kde na každém oddělení postupně nekriticky propadá a znovuprocitá z jednotlivých metodik "léčby" pacientů, aby v závěru mohl dojít ke katarznímu znovupoznání, že psychiatrická neléčba by pro pacoše byla v podstatě tím nejlepším. To jim ale systém americké psychiatrie nechce nabídnout, protože stejně jako v mnoha jiných mološích, i zde jde především o peníze, moc a ambice těch, jež monstroózní systém lámající lidského ducha i tělo udržují v pomalém ale jistém chodu. A láme a drtí i Royovu osobnost a trhá i jeho sociální nitky, na kterých visí život nejen jeho samotného. Autor se tedy opakuje a Royovu charakterovou rovinu tak v kontextu obou knih poněkud degraduje, protože Roy je až chronicky neponaučitelný a musí tak čelit opakujícím se důsledkům logicky plynoucích z opakujících se chyb. Ale Samuel Shem umí psát, ne že ne. A tak je třeba říci, že opět napsal výbornou knihu s humorem, hloubkou, přesahem, ale hlavně knihu a s mnoha silnými poselstvími, které ve čtenáři nutně povzbuzují toho lepšího, humánnějšího člověka. A také je záhodno dodat, že kdybych četl knihu Hora hoře ještě před Domem páně, dostala by ode mě plný počet.... celý text
Doktor Živago
1990,
Boris Leonidovič Pasternak
Nemám rád ruské turisty. Nemám rád ruskou politiku a to zvláště v dnešních dnech, kdy probíhá ruská okupace Krimu. Nemám dobrý pocit z geografické blízkosti Ruska a nemám lautr dobrý pocit z naší surovinové závislosti na této zemi. Mám ale rostoucí slabost pro ruské autory a Boris Leonidovič Pasternak byl mým dalším skvostným douškem z poháru ruského literárního nadšení. Pasternak je básník. Živago je básník. Doktor Živago je tedy kniha básníka o básníku a tak je psána výjimečným slohem, při kterém stojí za to zpomalit. Zpomalit stejně, jako to musíme udělat při čtení poezie. A ačkoliv je cítit, že se Pasternak skrz Živaga vypisuje ze své komplexní životní filozofie a např. že postava Simušky Tunceové se zde jeví, jakoby měla svou epizodní roli sehrát jen za účelem prodání jedné z Pasternakových myšlenek, přesto má kniha potenciál čtenáře uhranout, a to především nádhernou, barevnou a živoucí jazykovou výstavbou, které je schopna jen ruka velkého a pečlivého pozorovatele proudu života, jemuž bylo do vínku dáno umění jej zaznamenat v jeho průzračné podobě. Něco mě však nutí zde poznamenat, že v jednu chvíli jsem měl sto chutí Živagovi nafackovat. Proč se, kurde, tak chytrej chlap musí zachovat tak iracionálně? Ale odpověď je nasnadě. Aby mohla vyniknout nit osudovosti, která chce ještě chvíli knihu protkávat. Pročítám Živagovi básně uvedené na konci knihy, a připadám si, jako bych se společně s Larou prohrabával jeho písemnostmi, jež každá odkazuje na určitou epizodu Jurečkova života. Doktorova postava je tak ještě více živoucí. Hluboké knihy snad potřebují složitější koncept, proto je zde poměrně velké množství postav, jejíž identifikaci vám autor stěžuje různými familiárními podobami ruských křestních jmen, které v kombinaci s otčestvími můžou na nerusky uvažujícího čtenáře působit zmatečně. A protože znám sebe a svou paměť, kreslil jsem si důsledně mapu postav a jejich relace (to co jsem už měl kdysi udělat při čtení knihy Sto roků samoty) a vyplatilo se. Možná to pomůže i některým z vás, kteří se do knihy právě pouštíte.... celý text
Hlad
1959,
Knut Hamsun (p)
Hlad mě nechytil. Zabiják byl první naturalismus "na vlastní kůži" a tím si u mě vydobyl, podobně jako všechno co je poprvé, výjimečné postavení. Druhý v pořadí mých knižních setkání - Zločin a trest a Dostojevského psychologická hlubina - těžký, ale výjimečný zážitek. Hlad ke mě přichází až jako třetí v pořadí a trochu s křížkem po funuse. V mých očích nedosahuje kvalit předchozích dvou titulů. Bohužel už na Raskolnikovovi mě trýznila hrdinova vnitřní rozervanost, kdy je schopen své čerstvě nabyté prostředky, nezbytné pro další přežívání, v návalu hrdosti vyměnit za rozmáchlé morální gesto a následně toho hořce zalitovat. A ještě hůře jsem obdobné chování opětovně snášel u Hamsunova hrdiny. Nicméně hrdinové na dně svých životních sil nutí čtenáře přemýšlet, jakby se sám zachoval, nemít např. co do huby. O sobě se domnívám, že bych se, v neposlední řadě, pokusil o krádež. A snad i bez větších morálních zábran. A zajímavé je, že Hamsunův hrdina na to ani jednou nepomyslel, a přitom hladověl cca celých 200 stran z kompletních 230ti. Prostě divnej patron ;)... celý text