hladko
přečtené 354
Zapomenuté světlo
1998,
Jakub Deml
Já vlastně očekával ucelený dramatický román, nebo novelu. Asi že jsem měl v hlavě střípky z Michálkova filmu s obrazem Polívky v sutaně. A tak jsem omylem zapadl do filozofického běsnění člověka, černé kobky knězovi duše, který pravděpodobně prožívá své nejtemnější období v životě. Nu dobrá, tak jsem tady. Takže dobrý den. Ale nejsem tu sám a pár přítomných jmen mě udržuje v pozornosti, protože s nimi mohou do vypravěčova monologu vstoupit pro mne důležité kontexty. Jen asi nebude úplně snadné je propojit. Deml zřejmě nepatří mezi jednoduché osobnosti (a může vlastně básník patřit?), což se projevuje v jeho nestabilních vztazích nejen s přáteli. Navíc kněz nebojící se pejorativních vyjádření a osobních erotických vyznání je jasně kontroverzní osobnost, která vždy bude společnost spíše rozdělovat. Deml, který své myšlenky postupně odhaluje, je v další chvíli opouští, aby se k nim následně mohl vrátit, tento proud směřuje k nepřítomnému adresátovi Bohumilu M. Ptáčkovi. Jemu se vypisuje z kritických nařčení knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi, polemizuje na téma hranic kněžského celibátu, zároveň bezprostředně formuluje své erotické touhy. Jako jeden z mála jednotících prvků Demlových asociací je zde opakující se návrat do místnosti s umírající Zezulkou, která Demlův monolog v pravidelnostech naplňuje z úst chrlenou krví. Je mi líto, ale asi jsem chtěl být úplně někde jinde. Nicméně učím se ve své cestě se příliš neotáčet nazpátek a hlavou se mi přitom většinou honí myšlenka, že vše je vždy přesně tak, jak má být. Částí Demlovi hlavy jsem si tedy prošel, ale tato klopýtavá exkurze mě naplnila více otázkami, než odpověďmi. Což je možná vlastně správně a člověka to nutí poznat Demla komplexněji. Jenže po čem sáhnout, ctihodný pane, dále?... celý text
Klub nenapravitelných optimistů
2012,
Jean-Michel Guenassia
Velmi zajímavé nakouknutí pod pokličku života imigrantů východního bloku v Paříži 60. let. Klub nenapravitelných optimistů, je společenstvím lidí rozdílného naturelu, které spojuje především to, že je tehdejší francouzská společnost není ochotna plnohodnotně přijmout, ačkoliv ve svých domovinách se často jednalo o vzdělané a vysoce postavené lidi. Michel Marini si díky své předčasné vyspělosti nachází přátele mezi o generaci staršími členy, a čím více je poznává, tím více jsou mu poodhalovány jejich osobními tragédiemi nabyté životy, na jejichž základě je postavena základní dramatická složka knihy. Michel je také bibliofil, takže román je naplněn odkazy na jiná literární díla, což určitě potěší jiné bibliofily z řad čtenářů románu. Ostatně je nasnadě, že normální člověk se šestisetstránkovému románu vyhne obloukem. Přirozená řada událostí románu je ohýbána také politickými událostmi 60. let, mezi které patří Francouzsko-alžírská válka a následný návrat Francouzů z kolonizovaného území, nebo rozdělení mapy světa na Východní a Západní blok. Výčet postav v románu se blíží padesátce, a tak mi byl velkou pomocí systém poznámek vedený na signetové stránce knihy, do kterého jsem zapisoval jména postav a jejich velmi stručnou charakteristiku. S mou rychlostí četby a kvalitou paměti bych byl bez tohoto seznamu v prdeli, respektive bych se v knize rychle utopil.... celý text
Dobrý člověk ještě žije
1970,
Romain Rolland
Krásný knižní start do nového roku mi přinesl Ježíšek a myslím, že ani nebylo jeho cílem oslavit kulatých sto let, které zrovna uplynuly od vzniku tohoto historického románu. Sto let, které neubraly ani zblo na platnosti leitmotivu, který se lyne celou knihou, jako vůně dobrého burgundského. Leitmotivu, který rezonuje pohledem člověka, jenž je milovníkem života a jak nejlépe vystihuje sám autor: „člověka nedémonického, umělce, který jest umělcem jen svou věrností, pílí a vášní, který vyrůstá z řemesla, z denního občanského povolání, a jehož povznáší k vysokému umění jen jeho lidskost, vážnost a poctivá čistota.“ A tento dobrý člověk je vzhledem ke svým vlastnostem a ve svém optimismu plně kvalifikován v umění nejvyšším, tedy v umění žít. Rád bych viděl svět očima Colase Breugnona, bohužel se domnívám, že tomuto stupni osvícenosti se člověk může celý život pouze přibližovat, když už se tedy nenarodí s jistou obdařeností, která mu umožňuje pozorovat svět za jakýchkoliv okolností z piedestalu moudrých, tedy s nadhledem. Ale pro pochopení samotného principu je možná důležité vzít do rukou německý výkladový slovník, ve kterém má základní instance Rollandova románu svou krásnou definici: Humor je schopnost dívat se povzneseně na nedostatky člověka, jeho každodenní problémy i složité situace.... celý text
Sarajevská princezna
2016,
Edo Jaganjac
Autor do syžetového středu umístil pomalu umírající dítě. Proto je zcela logické, že se bude jednat o příběh, který bude atakovat čtenářovy nejhlubší emoce. Nad dítětem trpícím snad – neustrne se jen psychopat. Kdybych konstruoval knihu, která by se měla číst a prodávat, přemýšlel bych stejně jako Edo Jaganjac. Teď jsem ale nespravedlivý – Edo nekonstruoval, konstruoval život. Prožívání příběhu u českého čtenáře navíc umocňuje to, že autora je možné občas zaregistrovat v médiích, protože od roku 1993 působí jako lékař v pražském Motole. Jedná se o bezesporu silný příběh, na němž jsou nejstrašidelnější především geografická i časová blízkost, při kterých si člověk plně uvědomuje relativnost a dočasnost svých státem garantovaných jistot, ale také rigidita a z toho plynoucí nekompetence, s jakou působila OSN ve válce v bývalé Jugoslávii. Tímto tématem se v méně či více odlehčené formě zabývají i filmy Země nikoho (2001), nebo Válečníci (1999), které mohou doplnit mozaiku o působení modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Takže příběh by byl. Bohužel ze stylistické kvality lze poznat, že autor je především lékařem. Budeme-li ale na knihu nahlížet spíše jako na dokumentární román, umělecké jazykové prostředky nám v knize snad už tolik scházet nebudou. To, co je mi na lidském charakteru blízké, je skromnost. A možná není úplně snadné, aby hrdina osobně napsal autobiografickou knihu, ve které se vykreslí nebývale skromně. Ono je to vlastně docela průšvih psát o sobě, když disponujete výraznými osobnostními kvalitami, protože asi horko těžko z popisu sama sebe vyjdete jako člověk pokorný. Jenomže popisovat sám sebe jako hrdinu mi přese všechno trochu smrdí, s tím si bohužel nijak nemůžu pomoci. Přesto kniha dobrá a čtivá je a za přečtení dozajista stojí. Hlavní pozitivním výstupem pro mě po jejím přečtení tedy zůstává její silná výpovědní hodnota.... celý text
Emu mele maso
2016,
Anatol Svahilec (p)
První setkání s Anatolem na festivalu Hradecký Slunovrat bylo jako zjevení. Hned po vystoupení jsem si byl koupit knížku spíše z důvodu přímé podpory umělce, který mě nečekaně dokázal rozsvítit. A osobní kontakt je koneckonců také prohlubující zážitek. Ačkoliv na pódiu je Anatol zcela suverénní a nekompromisní, v zákulisí působí velmi příjemně a pokorně. Vlastně jsem si koupil jeho knihu bez předpokladu, že by text měl nějak zásadně fungovat oddělen od Anatolova živelného projevu. Jenomže od té doby jsem Anatola ještě několikrát nakoukával a tak se mi dnes při čtení jeho knihy v hlavě automaticky rozezní Svahilcův hlas se všemi jeho modulacemi. Přesto jeho středočeské geokulturní exkurze, groteskní autobiografické eskapády nebo politické apely budou vždy mít ten správně ohnivý účinek pouze v provedení živého slam poetry. Myslel jsem česká politická a společenská satira je v česku vybrakovaná a mrtvá škatulka. Spletl jsem se. Objevil se Blaník…a přichází také Anatol Svahilec a s ním společensko-politický apel v nové, silné, inteligentní a nebývale vtipné formě obdivuhodné slovní akrobacie. Fandím mladým slammerům, protože věřím, že humorem by se dala vyřešit většina problémů světa.... celý text
Pálenka: Prózy z Banátu
2014,
Matěj Hořava (p)
Chtělo by se Matěje zeptat, jaké to je býti průvodcem davů vlastním nitrem. Exkurz Banátem je totiž spíše kulisou na pozadí lyrického textu o autorově životě, který je postupně skládán z mozaiky třiačtyřiceti kratších próz. V každé z nich se autor projevuje jako citlivý pozorovatel detailů plynoucího života, které nejlépe vykreslují aktuální stavy duše – krátké okamžiky pohnutí, jež by u jiných, ne tak vnímavých, zapadly do hlušiny výraznějších, ale méně vypovídajících podnětů. Autorovým pečlivým uchopením se tak z detailů často stávají milníky. Příčiny vhozené do Dunaje z pasovských nábřeží, do Svratky z břehů brněnských a důsledky doplující po soustavě řek až do rumunského Banátu. Pálenka je jazykově blíže poezii, než románu. Tento typ knihy si žádá čtenářovo zpomalení. Nechat se textem prostoupit, nechat jej v sobě usadit a pomalu…pomalu si jej vychutnávat.... celý text
Průvodce smrtelníka
2016,
Ondřej Nezbeda
V létě jsem na Ondru Nezbedu narazil v Rumunsku a po přečtení jeho článku, ve kterém sugestivně a zároveň citlivě popsal rumunsko-českou atmosféru festivalu v Banátu, jsem měl chuť se ho dodatečně zeptat, zdali by nechtěl svou jazykovou kulturu vložit do nějaké knihy. Nevěděl jsem totiž, že už to udělal a nevěděl jsem ani to, že za svou knihu dostal Magnesii Literu. Taky jsem nevěděl, že napsal knihu o smrti, což je pro mě dlouhodobě oblíbené téma k diskuzi, snad právě proto, že pro mnohé je tématem tabuizovaným. Takže když jsem se o knize dozvěděl, trochu mě zamrzelo, že jsme si o smrti s Ondrou pěkně nepopovídali u píva. Až když jsem knihu četl, zjistil jsem, že se jedná v podstatě o kompilační práci prokládanou prožitky a zkušenostmi osob, jichž se témata jednotlivých kapitol lidsky, nebo profesně dotýkají, nebo také osobními zkušenostmi autora se smrtí v jeho rodině, či pracovními zkušenostmi z mobilního hospice Cesta domů, kde působil jako pečovatel a redaktor. A zjistil jsem také, že Ondrovi se daří psát citlivě a lehce o citlivých a těžkých věcech. Nebo také to, že má osobní sensitivita na témata dotýkajících se dětí se u mě rapidně zvýšila bezprostředně po malém přírůstku do mé nukleární rodiny, a tak mě kapitola „Když umírají děti“ mohla emočně podseknout tak zásadně, jako už dlouho nic. Nicméně podstatná věc mi dochází postupně až nyní, tedy asi hodinu po dočtení knihy. Dochází mi to, jak zásadní společenský dopad by mohla mít tato kniha, která nutně kultivuje čtenářův pohled na eventuální prožívání smrti obecně, má vliv na čtenářovo prožívání smrti v jeho bezprostředním okolí a v důsledku i na osobní prožívání nastanuvší smrti vlastní. Proto si ji prostě přečtěte.... celý text
Sekyra
2003,
Ludvík Vaculík
Autobiografický román vydaný v 60. letech, mezi jehož leitmotivy patří jeden z elementárních mužských úkolů, tedy sebevymezení a sebeidentifikace, které jsou definovány především ve vztazích a postojích k osobě otce. Snad právě proto se v románu střídají nejvýznamněji dvě vypravěčské roviny, a to vyprávění otce hlavního hrdiny v dopisech z Persie, kam odjel za prací v 30. letech a druhá rovina z pohledu jeho syna, pražského novináře, který se jen těžko smiřuje s politickými nátlaky let 50. Ne, nejedná se o jednoduchou četbu. Autor je schopen během jedné věty odskočit o několik let a propojit tak narativní síť informací napříč časem. Tato forma retrospektivních odboček rozhodně čtenáři prožitek nezjednoduší, nicméně prohloubí. To má mj. za efekt, že Vaculíkem na přeskáčku budovaná skládačka osudů a charakterů dává čím dál většího smyslu s každou otočenou stranou, s každou další kapitolou. Na čtenářském komfortu nepřidá ani skutečnost, že většina postav v románu není pojmenována přímo, ale rodinným vztahem k dvěma hlavním hrdinům příběhu. Vzhledem k tomu, že není vždy jasné, kdo zrovna danou pasáž vypráví, je třeba si dávat pozor na stylistiku, jež nám pomáhá rozlišit jednotlivé charaktery. A že v románu bylo identifikováno na šest stylistických vrstev, nás už ve finále nepřekvapí ;) Ne, nejedná se o jednoduchou četbu, ale síla prožitku přichází, když ne přímo s komplikovaností, tak alespoň s nejednoznačností, protože taková je snad i podstata člověka. A potvrzování této skutečnosti mu zřejmě dělá dobře, tedy aspoň v mém případě tomu tak skutečně je. Sekyra je jedinečným pohledem do komplikované duše člověka a zároveň výstižnou retrospekcí do složité doby lidí.... celý text
Údolí včel
1978,
Vladimír Körner
Včera jsem ještě v knihovně na pultu otevřel svou první Körnerovu knihu, přečetl si její první větu a nabyl jsem vnitřního klidu. Co se první věty týče, jsem trochu pověrčivý. Dnes jsem knihu dočetl a s pocitem úplného čtenářského naplnění ji zaklapnul. O deset minut později koukám na úvodní scénu rojení včel v efektu negativního zobrazení Vláčilova filmu s podkresem výrazné hudby Zdeňka Lišky. Film na mě ale bohužel v porovnání s literárním dílem působil nepřesvědčivě a uměle. A mám pocit, že herecké výkony Petra Čepka a Jan Kačera filmu nepřidávají. Zřejmě nedokážu docenit přednosti filmu z hlediska historie kinematografie – tyto znalosti prostě nemám. Přesto, měl-li bych postupovat chronologicky, bylo by třeba nejdříve shlédnout film (1967) a následně přečíst knihu, ve které Körner vlastně dodatečně adaptuje svůj filmový scénář. A filmové postupy jsou patrné i v knižní adaptaci – popis scén připomínající pohyb kamerou, kompozice světla a stínu, úsečné dialogy, které v knižním zpracování působí zcela věrohodně. Navíc přidávají na plastičnosti jednotlivých scén, ať už jde o popisy vnitřních psychologických dramat jednotlivých postav, nebo vykreslení české a polské krajiny, které jsou nedílnou součástí románu. Ne nadarmo je Körner považován za nejvýraznějšího historického prozaika generace šedesátých let. Těším se, až příště v knihovně letmo otevřu jeho jiný historický román a nechám se uklidnit první větou. Co třeba Lékař umírajícího času?... celý text
Poprask v sýrové uličce
2016,
Robert Fulghum
Fulghum v Opavě? Že by pošetilý stařík na stará kolena zbloudil? Bylo tomu tak a tak jsme 11. 6. 2016 svému tenkrát ještě nenarozenému potomku pořídili knihu a protože jsem neznal jeho budoucí pohlavní parametr, Fulghum do knihy zapsal to nejstručnější věnovaní ever, tedy: „to ?“ a přidal datum a podpis. Něž Prcik vyroste a pustí se do Poprasku, tak to ještě nějaký čas zabere a abychom jej s mamkou nepopouštěli nesprávným literárním směrem, považovali jsme za vhodné knihu předem prověřit a v případě nevhodnosti spálit. Ale Fulghum měl štěstí, respektive svým lehkým, hravým a hloubavým stylem rozehrává tatíkovy vnitřní struny a tak u nás v knihovně získal své pevné místo a já, literární rodič, ačkoliv jsem předem nevěděl do čeho že to přesně uvrtávám svého čtenářského pokračovatele, jsem nakonec se spontánním výběrem více než spokojen, protože vzal-li by si Prcik do svého života ono podstatné, co Fulghum ve své knize hlásá, byla by to nekonečná hravost, hloubavá radost ze života a smysl pro detail, což jsou vlastně parametry dětství, díky kterým, jestliže si je udržíme až do našeho stáří, budeme mít docela vyhráno.... celý text
Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
2018,
Aleš Palán
Jak už se píše v úvodu knihy, společným rysem všech samotářů, se kterými Palán vede v knize rozhor, je jejich důraz na duchovní rovinu. Obávám se, že lidé, kteří jsou pramálo fascinovaní přírodou, tuto knihu nedocení. A po přečtení knihy jsem stále více utvrzován v myšlence, že pravidelná, dlouhodobá, nebo nejlépe permanentní expozice přírody na člověka má zásadní vliv na jeho duchovní vnímání světa. Ale je možná i hypotéza zcela jiná, tedy že do samotářského života co nejdále od civilizace se nehrnou lidi, kteří jsou vyznavači ateismu. A právě ateismu se jeden ze šumavských samotářů vysmívá argumentem, že se jedná o v podstatě víru v to, že bůh neexistuje. A jiný samotář, zcela nezávisle, úvahu o náboženství rozvíjí na základě vlastního prožitku v přírodě a co je nutno ctít, osobní uvědomění si nějaké skutečnosti nabyté na základě intimního prožitku ve chvílích ticha a samoty jsou věci, které se do našeho náhledu na svět vtisknou mnohokrát výrazněji, než když si je do hlavy budeme nalívat studiem učebnic filozofie. A proto - ať žije houbaření a jiné tiché a pomalé expozice přírodou. [...]Franta: Jednou jsem hledal támhle pod kopcem houby. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou koukám, pod jedním krásným stromem, že bys mu tu krásu mohl závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovýhle mackové. A támhle další. Celá zahrádka hřibů. Jak jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu na ně. A v tom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít. Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti, přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan! Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství, ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej vždycky. Jestli to je křesťanství, budhismus, šivaismus, cokoliv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti satani mi dali školu.[...]... celý text
Poutník časem chaosu
2017,
Václav Cílek
Cílek mě nutí přemýšlet v širších souvislostech. Nutí mě nahlédnout na skutečnost jinou perspektivou, což ve spojení s aktuálností a palčivostí vybraných témat intenzivně rozšiřuje mou myšlenkovou mapu. Svým myšlením propojuje tematické celky, ale nutno dodat, že výběr dvanácti témat, které korespondují s počtem kapitol, je mi blízký. Jsou to témata, nad kterými často přemýšlím, nebo se jimi dlouhodobě zaobírám. Jsou to prostě trochu i témata má. V knize tedy nalezneme kapitoly, jež se zaobírají následujícím: Cílkova osobní historie, Jeskyně a podzemí, Krajina, Pískovce, Cesty, Klima, Geologie, Civilizace, Společnost, Umění, Česko, Cílek o sobě. Cílek také pojmenovává neduhy doby, které jsou samozřejmě především svázané s člověkem a jeho působením, ale nejedná se o samoúčelnou kritiku. Cílek často nabízí buďto také pozitivní pohled na danou věc, nebo nastiňuje pozitivní vývojové tendence problému se týkající. V tomto kontextu v Cílkovi čtu optimistu a to je právě možná právě ona charakterová vlastnost, která mu pomáhá přemosťovat a spojovat tematické celky. Poutník je má druhá Cílkova kniha. Krajiny vnitřní a vnější ve mně asi navždy vzbudily zájem, jenž mě nutí Cílkovi naslouchat. A Poutník časem a chaosu mě utvrzuje o tom, že Cílek by se u nás číst měl, protože je to prostě zdravé.... celý text