hladko
přečtené 354
Kdo chytá v žitě
2000,
J. D. Salinger (p)
Pokud budeme na román nahlížet pouze jako na popis nepromyšleného jednání jedné rozhárané pubescentní duše, ochudíme se o více vrstev, které se za pomyslně jednoduchým dějem schovávají. Možná se nám tak nepodaří odpovědět si na otázku, proč byl v padesátých letech v USA tento román tak populární, proč si mnozí mladí Američané nasazovali červené lovecké čepky, proč pro ně bylo tak snadné se s Holdenem Caulfieldem identifikovat. Je potřeba se více ponořit do kontextů doby. Prožitek z knihy je možné zintenzivnit snahou o pochopení záměrů autora, snahou o pochopení nadšení čtenářů tehdejší doby, dohledáváním informací o vzniku románu, o literatuře, na kterou román a autor navazuje, o porodních bolestech psaní a vydávání knihy, o dobových historických kontextech, o autorově životě. Čtenář je pak připraven lépe prohlédnout za zdánlivě jednoduchou kompozici a snáze se mu vyjeví alegorie, která je vždy nějakým způsobem za něco ukryta a snadno unikne nepozornému, nebo nezkušenému oku. Já se ji hledat učím a dopomáhám si recenzemi zkušených kritiků, sahám po slovnících světové literatury a jiných literárních příručkách. Pěkné kontexty také knize doplní film Rebel v žitě o nesnadných počátcích Salingerovy autorské kariéry. (v roli spisovatelova mentora se zde objevuje dnes již „zakázaný“ Kevin Spacey) Rozhraní dětství a dospělosti není věru jednoduchá doba a kdo to popírá, ten na intenzivní období svého života zapomněl, popř. vzpomínky na vnitřní pnutí a přetlaky v sobě potlačil. K tomuto období nutně patří myšlenkové tápání, hledání směru, rezignace a následné znovuvzplanutí. Je to období kontrastů, protikladů, vnitřních rozporů a z toho plynoucích protiřečení. Je to období projevů, které z Holdena doslova stříkají od začátku do konce románu a člověka, který si sám na sebe nepamatuje, nebo nezískal dostatečný odstup, aby na sobě obdobné jednání zaregistroval, mohou docela slušně iritovat. Možná až tak, že se sám trochu stane tápajícím Holdenem. Holdenem, kterého sere celý svět. Dospívání je prostě období, kdy nevinné a naivní dítě opouští svůj bezpečný svět a jeho čistoskvoucí duši čekají bolestivá střetnutí s pragmatickou, chaotickou, nespravedlivou, těžce pochopitelnou a uchopitelnou realitou života. A svou nově utvářenou pozici v novém světě dospělosti krvavě vykupuje hořkou ztrátou snů a ideálů. A podaří-li se mu dospět, pravděpodobně vymění dobrodružství všedního dne za jistoty a bezpečí života budoucího. Holden hoří. Holden hoří a padá. A jako meteorit se každou další stránkou přibližuje k očekávanému a strašidelnému střetu se zemí. A dá se předpokládat, že pokud antihrdina neshoří už v atmosféře, půjde o kataklizmatický dopad, jenž nezůstane bez fatální újmy na zdraví lidí v jeho bezprostředním okolí. Holdenův moment přerodu skutečně doprovází fyzický kolaps, navíc na velmi symbolickém místě. Hrdina dopadá, aby následně mohl znovu povstat. A znovu potvrzuje, jak je důležité v kritických momentech svého života mít kolem sebe ty správné lidi. Průvodce. Průvodce s bezelstným, upřímným a čistým záměrem. Ideálně Průvodce, který vás má bezvýhradně rád.... celý text
Ragtime
2005,
E. L. Doctorow
Celistvý obraz prostředí New Yorku počátku dvacátého století. Skutečné historické události a postavy implementované do fiktivního narativu. Neustále nahmatávám telefon a snažím se oddělovat realitu od fikce. Dohledávám detaily postav a dějů. Plasticita historického obrazu se prohlubuje s každou další postavou a její historickou úlohou. A že jich je. Scott Joplin a ragtime, sexuální symbol Evelyn Nesbit, iluzionista a eskamotér Houdini, symboly kapitalistického elitářství J.P Morgan a Henry Ford, Emma Goldman a její revolucionářské hnutí, Freud a pomalu se rozšiřující psychoanalýza, neokolonialismus Standforda Whitea, psychopatický vrah Harry K. Thaw a další. Tempo krátkých vět za kterými je slyšet rytmus ragtime klavíru. Svižná dějovost němého filmu, která nenechá vydechnout. Nedočkavě čekám, zda se dějové vrstvy vůbec někde propojí. Kradu si chvilky ze dne, kdy se můžu zašít s knihou. Zase se těším se na čtení a daří se mi okamžitě zanořit se zpátky do děje. Bez aklimatizačních prodlev. Prostě se čte sama. Doctorow maluje a baví. A přemítání o knize notně vzbuzuje otázku, jaké historické charaktery a milníky by si tentýž autor vybral k popisu Ameriky počátku současného století.... celý text
Aljaška
1972,
Jack London
Jack London umí znovu rozžehnout vnitřní dobrodružný plamen duše, jehož první jiskry mají u mě na svědomí knihy Daniela Defoa, Otakara Batličky, Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha. Malé jiskry daly vzplanout ohni, do kterého už jen stačilo přikládat. A oheň neustále sílil s příběhy Hermana Melvilla, Jacka Kerouaca, Forresta Cartera, Ernesta Hemingwaye, Jana Welzla a mnohých dalších. Duše čtenáře dobrodruha je hladová po příbězích člověčí nezdolnosti, odvahy a charakterech mužů, jež se svou srdnatostí a houževnatostí více podobali bohům nežli lidem. V mém případě třetí kniha Jacka Londona a až napotřetí příběhy pro Londona typické, tedy naplněné psími spřeženími, vířícím sněhem, mrazivou polární září, zkázonosnou honbou za mamonem a přírodou, která vždy bude na člověka spíše naléhat, aby už definitivně složil svou hlavu do sněhového polštáře a vzdal se veškerých svých malicherných tužeb a pohnutek. A po knize o cestách duše opouštějící spoutané tělo, po knize o vnitřním démonu, jež pohlcuje duši i hlavu, do třetice kniha, která mě přesvědčuje nejen o tom, že London umí být autorem tematicky i stylově široce rozkročeným, ale také že London je sázka na jistotu a večery strávené s jeho knihou jsou večery strávené v dobré společnosti.... celý text
Příběh staršího bratra
1987,
Ilona Borská
S Josefovou tvorbou jsem se prvně potkal velmi brzy, snad již v předškolním věku a to díky jeho ilustracím, které si po přečtení knihy paní Borské jasně vybavuju. Knihy Devatero pohádek a Povídání o pejskovi a kočičce byly a jsou součástí dětských knihoven ve všech mých zásadních životních působištích. Jeho malířský styl je natolik specifický, že i jako laik jsem schopen některá jeho díla přiřadit jeho osobě. Tak tomu je i s obálkou knihy Klapzubova jedenáctka, která mi vytanula po zmínkách o vztahu a vazbě mezi Josefem a Eduardem Bassem. V dospělém věku mě Josef uhranul na ostravské výstavě Černá slunce: Odvrácená strana modernity a jeho modř se mi vryla do srdce. Kniha Příběh staršího bratra je rodinným dědictvím mé ženy a je na ní notně podepsán zub času, protože se mi stránky při čtení pravidelně vysypávají z knihy ven. Ale vydobyla si čestné místo v naší knihovně, o které se čím dál tím více musí bojovat a knihy, které si nás nezískaly nebo nás neobohacují jasnou vzpomínkou či emocí, jsou opět vypouštěny do knižního koloběhu. Tuhle však nechám znovu svázat. Navždy pro mě zůstane knihou o rodinných křivdách a na nich postaveném bratrství ústící v životní citovou vazbu a vzájemnou expozici, která se notně stala motorem pro umělecké působení obou. Také o síle pracovitosti, tvrdošíjnosti a vytrvalosti v cestě za svým potenciálem nebo životním vztahem. O potřebě objevovat svět a s ním nacházet opravdovost. Ale také o tragice války, která válcuje malé i velké osudy a bratry pojí i ve smrti.... celý text
Donbas: Reportáž z ukrajinského konfliktu
2020,
Tomáš Forró
Jestliže někteří tvrdili, že lidé v Donbasu stáli o připojení k Rusku, je to jen jeden malý střípek vytržený z množství informací, které je nutno poznat, abychom byli schopni prohlédnout a zanalyzovat situaci v dané lokalitě. Vyvodit zodpovědnost za daný status quo až tak složité už není. Složitější však je vyhodnotit, z čeho pramení nevraživost, nenávist a strach Ukrajinců z vlastního národu, strach lidí žijících v Donbasu. A v tu chvíli Tomáš Forró předkládá jednotlivé příběhy utrpení, které dohromady postupně skládají onu mozaiku pochopení konfliktu jednoho národu, vnitřního konfliktu který sice nakonec skutečně existuje, ale je intenzivně a cíleně podporován a zveličován za pomoci masových propagandistických nástrojů sousedního státu. Tedy jak píše Forró: Ázerbájdžánský Náhorní Karabach, Moldavské Podněstří, Gruzínská Abcházie a Jižní Osetie, Ukrajinský Krym a Donbas - Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí."... celý text
Austerlitz
2009,
Winfried Georg Sebald
Jsem nucen vyvinout zvýšenou koncentraci v důsledku častého vypadávání z proudu autorových myšlenek. Snažím se zuby nehty udržet v knize a stejně mě tok vyprávění a myšlenkových procesů s minimem členění textu do logických celků a množstvím nekonečných souvětí pravidelně vyplivne do klidnějších zátočin vlastních, méně hlubokých myšlenek. Nicméně nutno brát v potaz - hodnotím-li knihu, hudbu, film, jeden z nejdůležitějších parametrů, které mají vliv na finální pocit z prožitého, je čtenářův/posluchačův/divákův proměnný stav duševního rozpoložení a to ve vzájemné interakci s dílem jako takovým. Sloučenina dvojího, nad níž člověk nemá kontrolu. Navíc se domnívám, že jsou mi blízké postavy emočně nestálé, nicméně Austerlitzův vnitřní nesoulad na základě absence historického sebe sama měl jen minimum styčných bodů s mým současným vnitřním nastavením. Jsou bezpochyby díla, která jsme měli vstřebávat v jiných etapách nestejnoměrně plynoucího času našeho života. Jenomže jak bezchybně ovládnout umění sáhnout po správné knize ve správnou chvíli?... celý text
Parabible
2018,
Alexandr Flek
Mé první setkání s biblí ve formě knihy. Rozhodně však ne první setkání s náboženskou, či křesťanskou tématikou. Parabible – dávný dar natruc zarytému ateistovi a zatracovači všeho smrdícího Bambuchem a katolickou institucionalizací. Tak na ni po mnoha letech došlo - a kupodivu, docela to prošlo. Možná jsem po ní sáhl také pro její zdařilý grafický koncept vyvedený formou trojbarevného sítotisku, barevně důsledně dodržovaný na každé straně knihy. Myšlenky se mi často protínaly s nedávno zhlédnutým filmem Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho (dopručuju) na základě předlohy Nikose Zakantzakise. Nově nabytým uvědoměním bylo, jak věrnou předlohou byla Bible oběma dílům. A pokud nebudu na Bibli mermomocí nazírat jako na záznam historických událostí, ale jako na metaforické vyjádření náboženských myšlenek, jakousi sbírku alegorií, můžu ji číst, aniž bych se u ní rozčiloval. Jestliže bylo cílem pomoci lépe pochopit sbírku archaických jinotajů, svůj účel to v mém případě splnilo. Výklad pomocí současného hovorového stylu za využití soudobých reálií je pro pochopení podstaty základní myšlenky skvělým nápadem. Kapitolu jsem vždy začal četbou textu v původním českém překladu. Brzo mi však došlo, že už tento překlad je notně upraven pro potřeby současného jazyka – ano, jedná se o úryvky z Bible: překlad 21. století, na které se podílel stejný autor. Takže proč to nevyužít. Otázkou zůstává, kdo ve skutečnosti využije původní řecké texty, jež jsou z mého pohledu pouze nepotřebným přifouknutím objemu knihy. Vlastně bych římskokatolické církvi přál více podobně moderně přemýšlejících autorů a myslitelů, kteří by dokázali v této instituci postupně vymést všechny pavučiny a nánosy tisíciletého prachu.... celý text
Cesta k nesvobodě
2019,
Timothy Snyder
Tato kniha mě bolela. Fakta o lži, manipulaci, zneužívání, korupci, vyhrožování, nenávisti a všech lidských obětech padnoucích za oběť bezohlednému snu tyranů člověka nasírají a vhání do duše neklid - podnětný neklid. Knihu jsem si půjčil od Karla, který ji zfoukl za tři dny. Já jsem podstatně pomalejší čtenář. Navíc nezbytná výbava ke čtení Snyderových knih jsou tužka na poznámky a telefon s připojením k internetu pro dohledávání souvislostí. Po přečtení padesáti stránek bylo jasno, že kniha s enormním množstvím čerstvě vepsaných poznámek, podtrhaná na každé druhé straně, se zabydlí u nás v knihovně a Karlovi budu muset koupit knihu novou, voňavou. Kniha byla vydána v roce 2018, ale s otevřeným vpádem ruských okupačních vojsk na Ukrajinu v roce 2022 je definitivně potvrzena její platnost. Děsivé, tragické a smutné informace, které na nás dennodenně tryskají ze všech médií jsou jakoby pouze logickým vyústěním Snyderovy knihy. Smutný, na druhou stranu ideální čas pro čtení historické literatury faktu, díky které dochází ke křížení informací plynoucích z éteru s knižními fakty, které jsou zde důsledně ozdrojované – seznam zdrojů a poznámky k textu zabírají úctyhodných posledních sedmdesát stran knihy. Snyder poctivě prošlapává cestičku historickými kontexty napříč kontinenty. Provází historického a politického lajka za ruku a ukazuje věci ukryté za politickým děním doby nedávné, z paměti ještě nevyvanulé. To že v knize dojde i na zmínku o Zemanovi a jeho vazbách na Rusko už ani nepřekvapí. Zmínka pouze potvrzuje Snyderovu schopnost důsledně nacházet důkazy o ruském loutkoherectví také v naší bezprostřední blízkosti.... celý text
