Hobo
komentáře u knih
Den Trifidů
John Wyndham (p)
Moje oblíbená sci-fi ještě z doby, kdy jimi nepřetékaly pulty a kdy bylo možné přečíst vše, co v té době vyšlo. Pravda, výběr byl malý, ale vskutku kvalitní. I tuto jsem přečetl s neskonalým nadšením.
Kytice
Karel Jaromír Erben
Zcela ojedinělé dílo světové poezie. Dodnes živé i po téměř 200 letech. Vracím se k této sbírce znovu a znovu po celý život.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Někdy se mi stýská po té krásné době plné dřiny a každodenní lopoty. Byla přirozená, dobří lidé si pomáhali, rodiny držely pohromadě, žádná falešná pandemie, feminismus, sto pohlaví... Škoda, že jsem ji nezažil.
Bylo nás pět
Karel Poláček
Už jen to množství vydání svědčí o pozici této knihy v české literatuře. A k tomu všichni známe filmové zpracování, nemluvě o nepřekonatelném podání Františka Filipovského. Všechny formáty jsem si prožil, prokoukal a proposlouchal a znovu a znovu mě neskonale baví.
Jméno růže
Umberto Eco
Po pročtení komentářů je těžké k nadšeným recenzím něco přidat. Za důležitý rozměr románu, který není tolik zmiňován, považuji také jeho rovinu, týkající se hájení přesvědčení o pravdě, tedy fanatismu. Myslím, že je to hlavní rovina díla. To, jak Jorge lpí na svém přesvědčení, stejně jako větší či menší "heretici", papež a jeho lidé kontra císařských. Každý je ochoten se pro své přesvědčení dopustit jakéhokoli zla, a netýká se to pouze Jorgeho, jehož čin je jediný označen za ďábelský.
Tím je román aktuální i v současnosti, resp. v každé době a v tom je nadčasový.
Dlouho jsem čekal, proč "Jméno růže." Nu, byl jsem opravdu překvapen, ten shakespearovský závěr mě opravdu nadchl.
Saturnin
Zdeněk Jirotka
Na této knize jsem zrál. V mládí jsem poněkud nechápal její humor, docházel mi až časem. Dnes je pro mne bezesporu jedním z nejlepších.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Ostravsko nepatří k mým srdečním záležitostem, ale vadí to u fakt dobré knihy? Jako bych tam žil.
Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Byl jsem v situaci, ve které se po mně chtělo, abych seděl a nepřekážel. Vzal jsem si k sobě Zločin a trest a skutečně jsem ony cca 2 hodiny vydržel v poklidu jak myška. Román mne zaujal od prvního okamžiku. Situace skončila a já pak knihu musel odložit, bylo nutné věnovat se jiným svazkům, termínovaným. Po několika měsících jsem se k četbě mohl vrátit, začal jsem znovu od začátku a skončil po těch skoro pěti stech stránkách v naprostém nadšení a s vědomím, že se musím vrátit k ostatním dílům Dostojevského.
Četl jsem to kdysi v pravěku, ale nepamatoval jsem si absolutně nic včetně líbí-nelíbí. Teď si myslím, že jsem tehdy ke knize přišel příliš mladý. A ještě myslím, že sedmdesátka je ten nejlepší věk, jak román pochopit a plně prožít. Skutečný zážitek, který ve mně bude ještě dlouho doznívat. A je to poprvé, kdy upřímně lituji, že jsem v hodnocení knih nasadil měkkou sazbu. Zločin a trest by zasloužil nejméně 8 hvězdiček. Už jen oněch několik rovin a osob, nejen Raskolnikov, ale i Svidrigajlov, Lužin, Porfirij Petrovič Petarda, ale hlavně samozřejmě Raskolnikov, jak se těžko dopracovával k pokoře. Což je koneckonců pro život nejdůležitější a většinou to pochopíme až před smrtí.
Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Tato kniha mě skutečně šokovala. Od té doby vidím ekologii jinak.
Petr a Lucie
Romain Rolland
Co dodat? Věčný příběh, který oslovuje stále nové a nové generace. I po šedesáti letech vzpomínám. Jedna z těch, na které jsem narazil v tom nejpříhodnějším věku. A tak jsem si ji přečetl znovu, když už ke mně znovu dorazila. Zážitek stejný, byť jsem si myslel, že jsem už značně okoral.
Povídky malostranské
Jan Neruda
Čeština 19. století mě nepřestane uchvacovat. V průběhu mého života jen pozoruji pozvolný úpadek. A není to jenom používáním slov, jež byly kdysi považovány za sprosté - však v přímé řeči mají své oprávnění. Ale popsat dění bez nich - i v tom je mistrovství. A v tom, jak Neruda dokázal popsat prostého člověka své doby, jeho uvažování a problémy, je dnes zřejmě nedosažitelný.
Kámen a bolest
Karel Schulz
O knize jsem vždy slyšel tak nějak bokem, přímo ke mně se však nedostala. Až jsem ji ušmudlanou sebral v jakémsi knihoboxu. A objevil jsem skutečnou perlu, pověsti o ní nelhaly. Sága nejen o renesanci, ale i renesančních rozměrů. A já měl zrovna čas číst! Opravdu jsem si to užil. Zařadila se ihned mezi osobní top 5.
Od té doby je mé chápání renesance obrazem od Karla Schulze. A jako mnoho jiných komentátorů lituji, že dílo zůstalo nedokončeno, jistě by autor dotvořil obraz Machiavelliho, který se dějem v zásadě jen mihne, ačkoliv ho cítím jako jistý pandán k Michelangelovi. Stejně tak důležitý je i Michelangelův vztah k Leonardovi, který sice získal více prostoru, ale i tak je nedokončený a vývoj mohu pouze tušit.
Ovšem dobře popsána je i Michelangelova víra a jeho střet s fanatismem. Fanatismus prolíná celými lidskými dějinami a na rozdíl od obecného přesvědčení není spojen pouze s náboženstvími. Překrásná a hrůzná freska o Savonarolově fanatismu patří k dalším částem románu, které dokážou uchvátit.
Listopád
Alena Mornštajnová
Jsem z toho příběhu poněkud na rozpacích. Námět zajímavý, ale zpracování mi připadá poněkud ploché. Je poměrně jednoduché vzít mišmaš představ o 50. letech, Koreji, SSSR ap. a splácat dohromady příběh, byť čtivý. Ale měl by obsahovat víc než jen konjunkturální příběh. Ono to s tím socialismem/totalitarismem/tyranií také není tak jednoduché, jak dnes vidět, a tak by to chtělo mnohorozměrný obraz, jdoucí více do hloubky. Celkově jsem zklamán. Podobně mě zklamalo "Dítě č. 44".
Nenapadá mě jiný motiv, co chtěl dílem "básník říci" než "hleďte, jak se máme dnes dobře". A to je pro ponaučení hodně málo. A hodně lokajské...
Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky
J. R. R. Tolkien
Nejdřív jsem viděl film, dokonce několikrát, ale musím říci, že pocity z literární předlohy se značně lišily, byť obsahově film celkem odpovídal. Jednoznačně knihu upřednostňuji.
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Villon byl básník, kterého jsem okamžitě přijal. Nestává se mi to u poezie často, většinou nad ní slepě tápu a pokud přemýšlím, tak nad tím, co chtěl básník říci. Tak to u Villona neplatí. Ta syrovost výpovědi uchvacuje, z každého verše dýchá život a ukazuje, že za těch uplynulých 600 let se svět zase tak moc nezměnil.
Loukotkové Villonův románový životopis jsem četl poprvé v útlém mládí, tuším tak v 16-17 letech, a okamžitě mě uchvátil. Bylo to zároveň mé první setkání s Villonem a od té doby je jeho poezie pro mne živá v té podobě, jak mi ji zprostředkovala Jarmila Loukotková (podobně jako Saudkův překlad Shakespeara).
O skutečném životě François Villona historie mnoho nenabízí a tak je Loukotkové román nesporně v mnohém fabulace (např. Nezbedný mistr balad od Johna Erskina jako by byl o někom jiném), ale pro mne Villon zůstane takový, jak mi ho stvořila Jarmila Loukotková. Pod dojmem díla jsem pak přečetl od Loukotkové všechno, a i když ji miluji ve všem, Villon zůstal nepřekonatelný.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Reportážní formou silným způsobem podaná tragédie.
Kronika zániku Evropy: 1984–2054
Vlastimil Vondruška
Z mnou přečtených dystopií blízké budoucnosti (Rath: Řád & Frýbort: Pod znamením půlměsíce) je tato Vondruškova jednoznačně nejlepší. První díl téměř přesně odpovídá i mému hodnocení vývoje, vlastně jde o dokonalou sociologickou studii bez předsudků, kterou skvěle doplňuje i beletristická část díla.
V druhém díle už se můj pohled na budoucnost s Vondruškovým poněkud rozchází, to je však celkem pochopitelné. Otázkou je soustředěnost na rozpínavost islámu jakožto centrální problém, osobně si myslím, že islám je jen nástroj, leč autor zjevně nechtěl vycházet z konspiračních teorií.
Kniha je vysloveně čtivá; člověk, který nejde jen po ději, si odpočine u politologických stránek a následně u záležitostí vztahových.
A jak tak koukám u komentářů, s knihou mají dost problémů lidé plní pravdy a lásky, z čehož mám upřímnou radost.
Babička
Božena Němcová
Jazyk Boženy Němcové je etalon české literatury.
Škoda jejího krátkého života, bůhví o co jsme přišli. Zcela právem je tato kniha národní poklad.
Nemova říše
J. M. Troska (p)
Tak jsem se vrátil k jedné z oblíbených sci-fi svého dětství a musím říci, že jsem věru nebyl zklamán. Docela mě překvapilo, jak ty technické vize byly, vztaženo k době 1. vydání, celkem na výši a vůbec ne tak naivní. Myslím, že Troska byl opravdu důstojným nástupcem Vernovým. A tak se s radostí pustím do dalších dílů.
Vůbec, zdá se, že se potvrzuje moje letitá zkušenost. Jak jsem tak v dětství a mládí bez ladu skladu četl, co se mi dostalo před oči, a mnoho z toho předčasně, přesto jsem zjistil, že co se mi líbilo tehdy, to se mi líbí i dnes. A naopak. Možná to dnes více chápu do hloubky, ale požitek je stejný. S tím se nedá nic dělat, zavržené zůstává zavrženým.
