Hobo komentáře u knih
Pátá přečtená kniha od M. Lukáškové, takže - málo platné - oblíbená autorka.
Už jen z hodnocení jednotlivých čtenářů je dobře znát hodnota této publikace. Neexistují neutrální hodnocení, jen pro/proti. Kvalita knihy je tudíž zcela zřejmá. My burani ji chápeme, ti chytří ji zavrhují. A je jasno!
Temno řadím mezi nejlepší Jiráskova díla. Silně na mne zapůsobilo už v cca 18 letech.
Tehdy prostě byl anarchista... Ale nejsou to nezajímavé verše, byť občas mám problém s pochopením.
Po víc jak padesáti letech vrátil jsem se k Hakimovi, abych zkonstatoval, že jediné, co jsem si pamatoval, byl zvláštní pocit z četby. Tehdy jsem založil HAKIM, klub mladých, který cca dva či tři roky provozoval svou nesvazáckou mládežnickou činnost, aby posléze zahynul na úbytě po mém založení rodiny a odstěhování. Zůstaly vzpomínky. A tak jsem si to obnovil. Jsem rád, že radost z knihy se nezměnila.
V zásadě lze souhlasit snad se všemi výtkami od předešlých komentátorů, ale zároveň také s nadšenými ohlasy. Nu, já jsem si početl... A co víc chtít od beletrie?
Možná bych měl někdy s komentáři trochu počkat. Na tuto knihu nelze jen tak zapomenout, stále se mi v hlavě melou nejrůznější souvislosti.
Např. v rozdílu ruského (resp. slovanského, ale Rusové jsou etalon) způsobu uvažování s oním západním. Tento rozdíl nesporně existuje a myslím, že i dnes je důvodem nepochopení Ruska (či jeho představitelů, ať již jde o Lenina, Stalina, nebo dnes Putina). Proč se Západ stále tak mýlí v očekáváních? Jedním z rozdílů je i rozdíl k "občinovému" a k individualitě. A pojem "odindividualizování" se lyne celou Gideho knížkou. Ano, Západ je silně individualizovaný, není divu, že to pokládá za normu. Ale když dnes zřetelně vidíme, kam vede tato norma, asi všichni toužíme tak trochu po "odindividualizování", a je jedno, jestli to dnes nazýváme touhou po "odliberalizování".
A tak, aniž bych jakkoliv popíral fakta, na něž Gide upozornil (a která jsem v českých poměrech sám prožíval), musím si položit otázku, nakolik pochopil ruskou skutečnost. Co věděl o vnitřních poměrech Ruska, s čím se potýkalo atd. Jeho postřehy jsou cenné, leč s jeho neznalostí jazyka a omezené době pobytu - nakolik pronikl k podstatě? Nutno ocenit, čeho si všímal a jak to vyhodnotil, tím ukázal víc než mohli ukázat nejrůznější epigoni nebo přímí nepřátelé; to skutečně zasluhuje ocenění. Zůstává pár otázek: co věděl o vnitřním boji (trockisti, úroveň vzdělání...), nezjednodušoval si to? Nejdůležitější poznatek je pak v otázce: je byrokracie věčná? Dá se s ní něco dělat? Neboť tak Gide viděl ruskou skutečnost: lid prohrál, moci se zmocnili byrokraté.
Odpověď na tuto otázku je stále otevřená. Jen bych řekl, že je to jako srážka s blbostí. Tenhle boj je věčný, hlavně se v něm nesmí ustat.
Teď si uvědomuji, že jsem si někdy v roce 1970 formuloval vlastní zkušenost zcela neideologicky takto: byrokrati zase vyhráli. Mýlil jsem se? Nejvýš jako André Gide.
Milovaný autor mého dětství, s jehož Géniem zkázy jsem se potkal až ve stáří. To už člověk má nějaké zkušenosti s literaturou a více vidí nedostatky. Ale přesto jsem si to rád přečetl.
Seriál Cizinka jsem viděl a nadchl mě. A když jsem uviděl v knihovně toto "pokračování", neváhal jsem ani chvíli. Uvozovky proto, že jsem v té chvíli netušil, že tomuto dílu předchází dílů sedm. Nicméně po zjištění, že seriál zhruba oněch sedm dílů obsahoval, ponořil jsem se klidně do četby a nebyl zklamán. Je to teda fakt rozsáhlý svazek, ale co jiného říci než že k požitku z četby je dalším bonusem účinné posilování!
No, a teď mi nezbývá než začít pěkně od začátku prvním dílem. Ať si to užiju.
S jménem Cyrano jsem se samozřejmě setkal už v dětství u Nezvala, resp. Rostanda. Jako milovník sci-fi jsem ovšem nemohl pominout díla napsaná přímo Cyranem. A nezbývá než svůj klobouk s úctou odhoditi v dál...
Pjakinovy knihy mají v sobě víc než běžná literatura obdobného ražení. Pochopenou pravdu.
Když čtete knihu o budoucím uspořádání světa starou více jak 20 let, mnohem zřetelněji vidíte, nakolik se autorovy vize shodují. A musím podotknout, že shoda je až neuvěřitelná.
von Rétyiho jsem si už zařadil mezi důvěryhodné záhadology. A potvrdil to i touto knihou. Co se to děje v Gíze?
Touto knihou Rétyi dokazuje, že se nehoní za senzacemi a jeho tvrzení jsou odůvodněná a vysoce důvěryhodná.
Přehledné dějiny města od založení až po Mussoliniho. Dozvěděl jsem se více podrobností o lidech, o nichž jsem věděl vlastně jen zmínky (např. o Cola di Rienzovi jsem znal jen jeho návštěvu Karla IV.,) a vzhledem k tomu, že dějiny Říma se vždy týkaly i celého světa jako by se mi zceloval pohled na události, jež zdánlivě s Římem nesouvisely.
Jsou knihy, které přečtete a víte, že se k nim budete vracet, neboť vyplní mnohé nezodpovězené otázky, jež jste si marně kladli. Jsou knihy, které natrvalo změní váš pohled na svět. Jsou knihy, které vás zbaví mnohých pověr a mýtů, o jejichž oprávněnosti jste byli přesvědčeni. Takových knih není mnoho, o to větší je jejich cena. Tato kniha k nim patří.
Ne, není to lehké čtení, neboť nutí k přemýšlení a k odvržení pravd, které vám vnutilo zideologizované školství, politický systém a koneckonců obklopující vás společnost. Ale po přečtení, či spíše prostudování, přijdete o mnoho pochybností.
Stručné shrnutí této výborné knihy spočívá ve dvou slovech: svoboda a nezodpovědnost.
Výborně napsané memoáry, kterým pomohl i vyprávěcí styl v hovorové češtině. Představované reálie jsou popisovány velmi věcně a nezaujatě, odpovídají i mým vzpomínkám na popisovanou dobu, proto je vše velmi uvěřitelné. Objektivní pohled na vlastní život, bez nostalgie, a vše velmi čtivé. Chápu, že se některé popisované události nelíbí obdivovatelům nové doby, překypující pravdou a láskou, nicméně pravda a láska je nakonec usvědčí.
Výborný historický příběh z prostředí běžnému Evropanovi nezvyklého. Příběh plný intrik, které nutně ovládají a obkličují rozhodování absolutistického panovníka.